Máme údajně největší síť knihoven v Evropě a počet čtenářů narůstá. Máme také tradici od 22.7. 1919, kdy byl schválen zákon o veřejných knihovnách obecních, který zavedl povinnost zřídit knihovnu v každé obci a menšinovou knihovnu tam, kde bylo jinonárodní obyvatelstvo. Tenkrát byl poprvé formulován zákonný požadavek na knihovnické vzdělání v ČR.
Na zákon navazovalo Nařízení vlády republiky Československé ze dne 5. listopadu 1919, č. 607 Sb. z. a n., jímž se provádí zákon o veřejných knihovnách obecních.
Definovalo, že účelem veřejné knihovny jest doplňovati a prohlubovati vzdělání obyvatelstva četbou naučnou i zábavnou, mající skutečnou hodnotu vnitřní.

Jaký je dnešní stav knihoven v České republice?

Od roku 1920 začíná narůst počtu knihoven, pokračuje i za socialismu, kde se dbalo výrazně na čtení a vzdělávání i přes cenzuru titulů a autorů.
Nicméně po roce 1989 nastává trend likvidace, který se nezastavuje.
Každý rok se v průměru ruší přes cca. 50 knihoven.  V lednu 2013 Ministerstvo kultury zrušilo financování většiny knihoven a hodilo knihovny na krk městům nebo obcím, ve kterých se knihovny nacházejí. Nikdo se proti tomu rozhodnutí neozval, ani profesní organizace SKIP, což je na pováženou!!!!
Knihovny tak ztrácejí garantovanou jistotu, že budou vůbec existovat.

POČTY KNIHOVEN

První republika / 1918-1939
Podle sčítání, provedeného v roce 1920, počet knihoven oproti předválečnému stavu klesl téměř o polovinu na 2885, ale počet byl velmi rychle napravován. Koncem roku 1920 to bylo již 3342 knihoven.
1921 – 6562 knihoven
1926 – 14 755 knihoven
1937 – 16 647 knihoven

Německá okupace. Protektorát Čechy a Morava / 1939-1945
1941 – 7582 knihoven

Socialismus / 1948-1989

Po roce 1989
1995 – 6179 knihoven
2000 – 6019 knihoven
2005 – 5920 knihoven
2010 – 5415 knihoven
2014 – 5360 knihoven
2019 – 5307 knihoven
2020 – 5296 knihoven
2023 – 5 291knihoven

Zdroj: NIPOS
Československé knihovnictví 1939-1959 / bohužel neuvádí počty po roce 1948 ???

Politická rozhodnutí likvidovat knihovny nebo je podporovat bez jakékoliv povinnosti, je vždy rozhodnutím hlupáků. Granty, které knihovnám v malé míře MK nabízí jsou za prvé směšné a za druhé nejsou nárokovatelné. Nemluvě o šíleném papírování kolem každé žádosti.
Knihovní síť totiž vznikala už za první republiky a sám T.G.Masaryk prosadil zákon, který nařizoval, že v každé obci má vzniknout knihovna.
Masaryk byl totiž moudrý politik, na rozdíl od dnešních straníků, a byl vizionář.
I za socialismu byla síť knihoven silně podporovaná státem. To se ovšem po roce 1995 mění.

Vývoj DPH na knihy:
Od roku 1989-2012 bylo DPH 23 %,
V roce 2012 byla sazba DPH na tištěné knihy snížena na 10 %. Elektronické knihy však od začátku zůstaly nadále zatíženy standardní sazbou 21 %.

Od 1. 1. 2024 dochází  k dalším změnám v zákoně o DPH. Tyto změny zavádí nově do zákona o DPH § 71i, který, který osvobozuje od DPH s plným nárokem na odpočet dodání knih a poskytnutí obdobných služeb, tj. i prodej knih v elektronické a audio podobě. Dalšími změnami v zákoně o DPH je zrušení druhé snížené sazby uplatňované na knihy, která do 31. 12. 2023 činí (činila) 10 %, a změna sazby pro sníženou sazbu DPH z 15 % na 12 %.
Osvobození od DPH se týká knih, brožur, obrázkových knih pro děti, předloh pro kreslení pro děti nebo omalovánek pro děti, křížovek a sudoku, včetně zvukového záznamu přednesu jejich obsahu na pevném nosiči. Osvobození od DPH se také vztahuje na elektronickou podobu, tj. e-knihy a audioknihy. U všech těchto formátů od 1. 1. 2024 měníme sazbu DPH z 10 % na 0 %.

Myslím, že je dobré připomenout, kdo likvidaci knihoven v roce 2013 započal. 
Předseda vlády – Petr Nečas / ODS
Místopředseda – Karel Schwarzenberg / TOP09
Místopředsedové – Karolína Peake / LIDEM
Ministr financí – Miroslav Kalousek / TOP09
Ministr kultury – Václav Jehlička / KDU
etc. etc.

Od té doby nikdo tento stav nejen nezlepšil, ale ani nezastavil. Ani ČSSD a ANO. Prostě nikdo.

Zajímavost: Který ministr kultury zrušil nejvíc knihoven?
Největší počet zrušených knihoven byl v roce 2008 – celkem 84 za jediný rok. Ministrem kultury byl Mgr. Václav Jehlička (KDUČL a TOP)

Co dělat?
Je možné další knihovny zakládat vlastními silami? Ano, třeba takto…
http://www.knihovnapruhonice.cz/?p=2323

Nezájem společnosti a politických stran o vzdělávání vede k rostoucí nechuti ke knihám a ohrožuje demokracii a vědu.
Není to jen rozvojem technologii a v poslední době nástupem AI, ale je to skutečné hluboký nezájem o všeobecné vzdělávání ve společnosti. Nevzdělaný dav se totiž lépe manipuluje a organizuje do nových otrokářských, nevolnických  systémů.
Každý jen trochu vzdělaný člověk ví, že aktivní četba posiluje lidskou schopnost abstraktního a analytického myšlení a chrání nás před zhoubnými účinky předsudků, předpojatosti a konspiračních teorií.

The post Knihovny v ČR. Počet knihoven v ČR stále klesá napříč politickým spektrem ODS, TOP09, STAN, KDU… first appeared on Čítárny.

Miluju knihy a nikdy nepřestanu. Přečetla jsem tisíce knih. Každý, kdo čte knihy, si trénuje mozek dobrým způsobem – v představivosti, ve fantazii, v pochybování. Je dobré lidi vést ke čtení, protože to je prevence totality.

Poslední dobou stále hovoříme o samých negativních věcech – o tom, jak je třeba bránit islamizaci, jak je třeba vyměnit politiky, kteří nevratným způsobem zasahují svými rozhodnutími do života lidí. Netěší mě to, ale je to nutné. Protože když se nebudeme bránit, bude ta obrana rok od roku těžší a těžší až nakonec nebude vůbec možná.

Ale jsou i pozitivní věci. Třeba knížky a knihovny. Celý život chodím do knihoven a bez nadsázky jsem jich několik přečetla.
Když jsem byla dítě – někdy v sedmdesátých letech – byla to moje největší vášeň. Četla jsem všechno, vždy a všude. Nosila jsem si každý týden z knihovny kopy knih a hltala jsem je zcela bez výběru. Nejprve pohádky, pak dívčí románky a pak prostě co mi přišlo pod ruku. Javořickou, ruské autory ba i různé normalizační bláboly. Četla jsem, četla jsem a zase četla. S baterkou pod peřinou, při luxování, při jídle. A sama jsem si skládala obraz světa. Aniž bych si to uvědomovala, naučilo mě čtení knih kladení otázek, naučilo mě pochybovat. Protože propaganda, kterou jsme dostávali do hlavy ve škole byla jedna věc a romány druhá. Ne vždy to bylo v souladu.

Tak jsem se pročetla až do životní role rebela a věčného pochybovače, kterého jen tak někdo neopije rohlíkem Do role člověka, který si chce všechno ověřit sám a nikomu slepě nevěří. Věru, špatný materiál pro věrozvěsty a vůdce, kteří vyžadují slepou poslušnost!

Vedla jsem ke čtení i své děti a s lítostí jsem sledovala, jak jejich vrstevníci přestávají považovat čtení knih za dobrou zábavu. Viděla jsem, jak naše školství neumí děti pro čtení nadchnout, tím, jaké jim předkládá a doporučuje nudné knihy.
V konkurenci ostatních médií pak kniha ztrácí. Dokonce jsem se pokusila vnutit na jedno gymnázium s návrhem, že bych vedla čtenářský kroužek. Chtěla jsem puberťákům ukazovat knihy, které by je mohly bavit. Skvostně napsané zamilované romány pro dívky, vzrušující thrilery pro kluky. Takové knížky jsou, jenže se do přehledů doporučené literatury nedostanou. Nic z toho nebylo, protože češtinářka na mou nabídku nedokázala reagovat, šokovala jsem ji. Tak jsem to vzdala.

Eva Hrindová

Ale pořád tu jsou – knihovny a nadšení knihovníci, kteří hledají cesty, jak dětem knížku vyvonět a zatraktivnit. Knihovny zůstávají místem setkávání lidí a pro mnoho starých a osamělých lidí je to jediný možný způsob sociálního kontaktu.
Půjčovné je jen 100 Kč za rok, to si může dovolit opravdu každý. Pořád tam chodí maminky s dětmi a i děti samotné. Já chodím do jedné olomoucké pobočky městské knihovny na sídlišti. Pravda, nenajdete tam žádná intelektuální díla, protože ta by nikdo nečetl. Ale jsem ráda, že pořád lidi čtou, protože když budou číst, je šance, že se nenechají tak lehce zblbnout.

Kdysi jeden nakladatel řekl zajímavou věc. Nelíbilo se mu, jak mediální elita odsuzuje vkus některých čtenářek.
Zesměšňovali červenou knihovnu. A pan nakladatel se těchto žen zastal – tvrdil, že žena, která si večer čte o lásce a dobrých koncích, není nijak méně hodnotná, než čtenář libující si v dílech hluboké intelektuální hodnoty. Možná tato žena, která sní o dobrých koncích, nakonec něco pro ten dobrý konec udělá. Možná s větší pravděpodobností než ten, kdo si libuje v čtení depresivních a chmurných hodnotných literárních děl.

A tak blahořečím všechny ty vesnické a okrajové knihovny, kam si lidi chodí půjčovat knihy, které je nedeprimují a plní jejich životy krásou a nadějí (nebo taky vzrušením). Protože tihle čtenáři jsou příkladem, kteří mladí tak potřebují. Vidí, že se čte, že je to vzrušující a zábavné a třeba právě tento příklad je ke čtení přivede. My potřebujeme mladé s fantazií a s pochybnostmi. Rozhodně nepotřebujeme mladé, kteří jsou jednoduchou potravou pro manipulátory a diktátory.

Tak se loučím s heslem: Více knih, více svobody – více knihoven, více demokracie!

http://www.evahrindova.cz/

The post Čtení dobrých knih je obrana proti fanatismu totalitních propagátorů first appeared on Čítárny.

Ivan Jefremov a jeho zamyšlení nad budoucností knihy a knihoven, které zveřejnil v roce 1960.

Odedávna bylo zvykem nazývat knihovnu pokladnicí vědění. Je však nepravděpodobné, že bychom si všichni plně uvědomovali důležitost depozitářů knih pro lidstvo. Kde, ne-li v knihách, se shromažďují znalosti, umění a sny, všechny zkušenosti, všechna moudrost lidského rodu, která se nejprve kousek po kousku nashromáždila v ústních tradicích poblíž ohňů doby kamenné a nyní roste jako valící se sněhová koule.

Kdyby najednou zmizely všechny knihy, časopisy, noviny, tak by se z lidí za pár generací stali potulní lovci, divoši.
Téměř totéž se dělo v dávných dobách, kdy bylo málo knih, ještě méně gramotných lidí a celá kultura země byla soustředěna v jednom městě. Když pak nepřítel zaútočil, poražená země byla vystavena brutální loupeži, několik kulturních nositelů zemřelo nebo bylo prodáno do otroctví, byly zničeny knihovny.

Nyní vychází stále více knih. Ale jejich hojnost má dvě stránky: dobrou a špatnou.
Knihy dokážou člověka doslova převálcovat a proměnit se ze zdroje informací a estetického potěšení v neprostupnou džungli kýče.

Začal jsem číst jako samouk ve čtyřech letech, četl rychle a za padesát let jsem prošel spoustou knih, které mi přinášely spoustu radosti. A zároveň nemohu v klidu myslet na to množství nesmyslů, na spoustu špatných malicherných knížek, které jsem musel číst spolu s těmi dobrými. Samozřejmě jsem propásl mnoho nádherných děl, bezvýsledně promarnil propast času.

Rád bych s Hésiodem zvolal (abych ho trochu parafrázoval):
V životě není nic krásnějšího než dobrá kniha.
Ale není nic horšího než špatné knihy!

Už to je pro čtenáře druhé poloviny našeho století těžší než pro mě. V důsledku masové produkce levných publikací, velmi rychlé produkce knih se po celém světě nahromadily hory tištěných děl. Mnoho knih, literárních časopisů, almanachů vychází ročně v různých jazycích. Připočteme-li k tomu další tisíce vědeckých časopisů, které publikují nejrozmanitější a nejrozmanitější vědecké informace, které rostou neuvěřitelným tempem, je zřejmé, že pro schopného člověka je stále obtížnější držet krok i s těmi nejobecnějšími úspěchy vědy a umění. . Za jednu nebo dvě generace to bude zcela nemožné.

Takový je historický běh událostí a ať se nám to líbí nebo ne, naše proměna v poloznalce je nevyhnutelná, pokud se radikálně nepřeorganizuje celý systém čtení. Zde se projevuje důležitost knihovníka. Dosud byl ideálem knihovníka přemýšlivý znalec knihy, vždy připravený pomoci najít to, co je potřeba a ostře se lišit od lhostejných „vydavatelů“ literatury. Nyní se takový „odborník“ může sám ztratit v divočině stovek milionů (a brzy i miliard) jmen, o nichž už není schopen žádného úsudku, snad jen instinktivně. Potřebujeme knihovníka-vědce, který dokáže najít nit knižních informací nezbytných pro venkovského čtenáře – doslova Ariadninu nit mezi labyrintem vědění.

Život si žádá něco nového. Stává se nesmyslným vydávat miliardy těžkopádných knih, za které utrácíme naše lesní rezervace.
Blíží se doba knižních filmů – mikroskopicky malých a obludně objemných strážců tištěného slova. Knihovny se stávají nepostradatelnými, daleko od repozitářů vzácných publikací a skříní středověkých prvotisků, jejichž jednotlivé prvky stále proklouzávají strukturou našich knihoven.
Ukládání mikroknih je pro moderní technologie poměrně jednoduchá záležitost. Mnohem důležitější je organizace čtenářského servisu, která, nutno upřímně přiznat, je z hlediska moderních potřeb na nízké úrovni. Masy knih se již brzy nebudou hromadit jako nepohyblivé hory na kilometrových regálech knižních depozitářů.

Ale to nestačí. Nyní je třeba nasměrovat sny a vynalézavost knihovníků vytvořit ve spolupráci s techniky knihovny nového typu, pracující na principech kybernetických strojů a paměťových zařízení. Pro získávání informací o knihách je potřeba vytvořit „automatické linky“. Jsou potřeba přístroje, které bych nazval „odvíjecí nit“ pro postupné prohlubování do té či oné vědecké otázky, tématu.

Je nutné navrhnout zařízení, která dokážou automaticky přenášet poznámky k libovolným knihám. Domnívám se, že souhrny (nikoli anotace) by se měly stát povinným doprovodným prvkem knihy nebo knižního filmu.
Je nutné navrhnout zařízení, která dokážou automaticky přenášet poznámky k libovolným knihám. Domnívám se, že souhrny (nikoli anotace) by se měly stát povinným doprovodným prvkem knihy nebo knižního filmu. Je nutné navrhnout zařízení, která dokážou automaticky přenášet poznámky k libovolným knihám. Domnívám se, že souhrny (nikoli anotace) by se měly stát povinným doprovodným prvkem knihy nebo knižního filmu.
Musí ale odrážet nejen obsah díla, ale i jeho umělecké přednosti, styl a další rysy, zakódované některými specifickými šiframi.

Jsem dalek toho, abych v tomto článku uvažoval o nastínění technických aspektů konstruování čtenářských informací v knihovnách budoucnosti, ale pouze jsem se snažil zprostředkovat pocit blížících se velkých změn v knihovnictví, jejichž role bude stále více narůstat .

Představuji si knihovnu, která vypadá jako obří automatická telefonní ústředna, propojená speciální instalací s každým předplatitelem-čtenářem.
Mezi složitými automaty vidím inženýry, kteří ukládají a vydávají znalosti a zkušenosti lidstva – knihovníky budoucnosti, sebevědomě chápoucí kódy a šifry tematických „nití“ a „linií“ chutí, zájmů a požadavků každého čtenáře. Nebude pak muset rozumem trávit tuny knižních slupek a více či méně se vzdělávat až na sklonku života. Chytré stroje, jejichž „paměť“ je oproštěna od všech slabin a náhod lidské paměti, pomohou vybrat jen ty knihy, které mu přinesou největší užitek. Takto získané „vzdělání“ učiní z každého člověka důstojného člena společnosti.

Zdroj:
Jefremov / Ruský časopis Knihovník / 1960. č. 12. str. 43-44.

The post Vizionář Ivan Jefremov o knihách, čtení a knihovně budoucnosti z roku 1960 first appeared on Čítárny.

Když ve věku 84 let zemřel Umberto Eco, autor rozsáhlého vědeckého díla a romanopisec, jehož nejznámější román Jméno růže (1980), znaly ho miliony čtenářů na celém světě.
Zatímco vědecká rada Univezity Karlovy neudělila v roce 2013 Ecovi ani čestný titul, z důvodů ryze stupidních a to, že nemá žádný vztah k Praze a k místní univerzitě, ve světě si Ecova díla právem cení. V roce 2014 obdržel významnou cenu “Gutenberg-Preis”, kterou uděluje každé dva roky mezinárodní společnost Gutenberg-Gesellschaft spolu s městem Mohuč za mimořádný umělecký, technický a vědecký přínos na poli knižní kultury.

V překladu přinášíme příspěvek, publikovaný v ročence Gutenberg-Jahrbuch 2015, v němž Umberto Eco s nadsázkou odkrývá některé zvláštní rysy milovníků knih.

Umberto Eco / Digrese bibliofila

Každý sběratel starých knih, jako jsem já, se neustále ve snech obrací k Mohuči. Často sním o tom, že mi zavolá devadesátiletá osamělá a nemocná vdova, která mi řekne, že by chtěla prodat starou knihu, kterou našla na půdě. Člověk se často setkává s lidmi, kteří věří, že mají v domě vzácný poklad, ale pak se ukáže, že se jedná o práci teologickou nebo právně historickou z 16. století, kterou je možné sehnat i u pouličního prodavače knih.
Spíš ze soucitu než kvůli opravdovému zájmu navštívím onu starou dámu a na první pohled vidím, že podle všeho jde jen o jedno z levnějších vydání opatřené nevzhlednou papírovou vazbou, která se už na půl rozpadá. Přece jen však trochu připomíná inkunábuli a stránky i přes skvrny od vlhkosti působí stále jaksi nově. Beru tedy tu věc do ruky, přepočítávám řádky na stránce a vidím, že jich je 42.
Dívám se na kolofon a hledám místo tisku – Mohuč bez udání tiskaře. V minulosti jsem měl možnost vidět několik exemplářů této knihy, dva v New Yorku – v knihovně Morgan Library, další pak v univerzitní knihovně na Yaleu (Beineke Library of Yale University) a jeden exemplář vytištěný na pergamenu, který je uložen ve vatikánské knihovně. Nad vší pochybnost držím v ruce Gutenbergovu Bibli.
Rychle si spočítám, že té staré dámě zbývá už jen několik málo let života a že potřebuje lékařskou péči. Jsem rozhodnutý uchránit ji před chamtivostí podlého antikváře, který by ji za knihu dal pravděpodobně jen pár stovek eur. Na místo toho ji nabízím dvě stě tisíc, s nimiž pěkně vystačí až do konce života, a odnáším si poklad nevyčíslitelné hodnoty domů.

Jak by se však příběh odvíjel dál? Bibliomaniak by vzácnou knihu uchovával v tajnosti, jen pro vlastní potěšení, neboť by si byl vědom toho, že kdyby ji někomu ukázal, tak jen pouhá fáma o ní by zmobilizovala zloděje v polovině světa.
Takže by se musel spokojit s tím, že si v ní bude listovat po večerech sám, podobně jako strýček Skrblík od Walta Disneyho, který se „topil“ ve svých penězích. Naproti tomu bibliofil by chtěl, aby si všichni mohli vzácné dílo prohlédnout a aby věděli, že patří právě jemu. Takže by se obrátil na starostu města s žádostí, aby cennost vystavil v hlavním sále městské knihovny a aby ohromné částky za pojištění a ochranu byly hrazeny z veřejného sektoru. Pro sebe by si vymínil právo, že si bude moci vzácný tisk přijít kdykoli prohlédnout, aniž by musel on či jeho bibliofilsky orientovaní přátelé stát ve frontě.
Jaké by to však bylo potěšení vlastnit nejdražší knihu světa, aniž by člověk nemohl ve tři v noci vstát a zalistovat si v ní. Přesně tohle je tím neštěstím, které postihne vlastníka Gutenbergovy Bible. Být majitelem drahocenného exempláře znamená jej ve skutečnosti nevlastnit. K čemu tedy pak sen o staré vdově?

Výše zmíněné ovšem bibliofila netrápí. Jeho skutečné utrpení spočívá v tom, že nikdy neví, komu má své poklady ukázat. Na rozdíl od člověka sbírajícího renesanční obrazy nebo čínský porcelán, který si svou sbírku může vystavit v obývacím pokoji, kde si ji se zaujetím prohlédne každá návštěva, zůstává bibliofil nepochopen.
Lidé, kteří nepatří mezi sběratele krásných či vzácných knih, se na knižní sbírku zpravidla jen letmo podívají a většinou stejně nepochopí, jak je možné, že tři sta let starý dvanácterkový svazek se zažloutlými listy může v někom vzbuzovat pýchu, i kdyby se jednalo o poslední exemplář, který bylo možné sehnat na volném trhu. Dokonce ani u ostatních bibliofilů nemusí jeho sbírka vyvolat patřičný zájem. Není vyloučeno, že sběratel knih o architektuře z doby renesance zůstane netečný při pohledu na sbírku alchymistických pamfletů ze 17. století.

Knihomolové / Luis Jimenez y Aranda / 1879

Hlavním důvodem nezájmu normálních lidí je skutečnost, že bibliofilii považují za nákladnou zálibu.
Avšak láska ke knihám se může projevovat také sbíráním prvních vydání současné literatury, které lze často získat za přijatelnou cenu u stánků s knihami na náměstích a trzích … a mladík se skromným kapesným tady může najít i drobnější tisky ze 16. století, které nestojí víc než tři obědy v pizzerii nebo tři návštěvy kina. Jeden můj přítel, zesnulý básník Elio Pagliarini, který podobně jako jiní básníci neoplýval penězi, sbíral originální vydání starších italských básníků, neboť se domníval, že když bude číst básně na původním papíře vysázené tehdy běžným typem písma, bude jejich četba působivější, než kdyby je četl v paperbackovém vydání.

Bibliofilie sice označuje lásku ke knihám, avšak nikoli nutně kvůli jejich obsahu.
Jistěže existují bibliofilové, kteří sbírají literaturu podle tématu a kteří nashromážděné knihy také čtou. Avšak proto, aby člověk přečetl mnoho knih, stačí, když bude jen vášnivým čtenářem. Naproti tomu bibliofil se sice zajímá o obsah, ale zároveň touží daný objekt vlastnit, a navíc pokud možno první vydání. Tato vášeň může jít až tak daleko, že někteří bibliofilové, s nimiž sice nesouhlasím, ale chápu je – dokonce ani nerozřežou listy u nerozříznuté knihy, aby nepoškodili právě získaný předmět. Uvolnit dosud spojené a nerozřezané archy by pro ně znamenalo totéž, jako kdyby sběratel hodinek násilím otevřel kryt hodinek jen proto, aby si prohlédl hodinový strojek.

Knihomolové a vědci si rádi podtrhávají některá místa v knihách také proto, že si o mnoho let později rozpomenou na svůj čtenářský zážitek díky určitému způsobu podtrhávání, prostřednictvím poznámky na okraji, střídáním černé a červené.
Sám vlastním jedno vydání Gilsonovy Philosophie au Moyen Age z padesátých let 20. století, které mě provází od dob mé doktorského studia. Papír byl tehdy velmi špatný a kniha se už téměř rozpadá, když se jí člověk dotkne nebo ji chce prolistovat. Kdyby pro mne byla jen pracovním nástrojem, obstaral bych si prostě nové vydání, které je k dostání za výhodnou cenu. Já ale stále užívám ono staré vydání, které mi svou vetchostí a opotřebovaností připomíná dávná studijní léta i období následující, a zůstává tak částí mých vzpomínek.

Smí se ve vzácných knihách něco podtrhnout nebo vepsat poznámku na okraj?
Teoreticky ne, ale dříve, když ještě nebývaly vzácné, to jejich čtenáři dělávali. Kdysi jsem získal svazek Paracelsa, který z pohledu antikváře neměl valnou hodnotu, neboť se jednalo jen o jeden svazek prvního vydání Huserova souborného díla (Opera omnia) z let 1589-91. Jakou cenu má jeden osamocený svazek souborného díla? Nutno dodat, že dílo je svázáno v dobové polokožené vazbě s šitými vazy na hřbetě, s rovnoměrným zahnědnutím a vlastnickým přípisem na titulním listu. Kromě toho je plné červených a černých podškrtů a opatřeno soudobými čtenářskými margináliemi a nadpisy psanými červenými kapitálkami, včetně latinsky psaných přehledů shrnujících německé texty. Celek vypadá nádherně. Rukopisné poznámky se mísí s tištěným textem, a proto si v něm s radostí a často listuji, abych znovu „prožil“ ono duchovní dobrodružství toho, jenž svými vlastnoručními přípisky zanechal v knize své svědectví.

Každý milovník knih touží po Collonově Hypnerotomachii Poliphili, jedné z nejkrásnějších knih v dějinách knihtisku.

Nejlépe po exempláři s širokými okraji v dokonalém stavu, bez skvrn a stop po červotoči. Ale co bychom si my (bibliofilové) nebo antikváři počali, kdyby se někde objevil jeden výtisk, který by byl hustě opoznámkován Jamesem Joycem a nadto ještě v irštině?
Nejsem zaslepen takovou domýšlivostí, abych si vlastní exemplář Hypnerotomachie zohyzdil propiskou v naději, že by tím mohla v následujících stoletích stoupnout její cena. Na druhé straně připouštím, že když studuji vzácnou knihu, odvažuji se dělat si na okraj poznámky tužkou jen lehce, abych je mohl jednoho dne zase vygumovat. To mi pomáhá vnímat knihu jako svou vlastní. Proto se považuji za bibliofila, ale nikoli za bibliomana.

O rozdílu mezi bibliofilií a bibliomanií bylo napsáno již mnohé. Říká se, že biblioman je nemocný člověk, který se leckdy dopouští i krádeže. Stejného činu by sice byl schopen také bibliofil, ale jen v krajní nouzi. Obvykle zastává názor, že pro radost z vlastnictví knihy, je třeba vykonat nějakou oběť. Podobný rozdíl panuje mezi dvěma muži. Prvním, který získal ženu tím, že ji okouzlil a druhým, který si ji podmanil znásilněním.

Biblioman využívá při krádeži knih lsti a úskoků.
Zatímco se baví s antikvářem a ukazuje na vzácné vydání uložené v horní polici, nechá stejně cenný výtisk zmizet ve své kapse, anebo v knihovně vyřízne žiletkou nejkrásnější stránky. Jsem hrdý, že vlastním výtisk Schedelovy Liber chronicarum, který obsahuje sběrateli velmi ceněnou mapu světa (fol. XII – XIII) s vyobrazením monster. Zejména poté co jsem si mohl prohlédnout jiný exemplář této kroniky v cambridgské knihovně, avšak bez zmíněné dvoustrany. Ta se totiž zřejmě stala obětí ďábelského bibliomana.

Existují vysoce vážení lidé s dobrým vzděláním, uspokojivým ekonomickým postavením a bezvadnou pověstí, kteří kradou knih.
Styděli by se štípnout hrušku u stánku s ovocem, ale krádež knih považují za něco dráždivého s přídechem rytířskosti, jakoby důstojnost objektu ospravedlňovala zloděje. Já osobně chování bibliomanů neschvaluji, ale fascinuje mě jejich zběsilá vášeň.

Největším zlodějem knih v dějinách bibliomanie byl šlechtic s příznačným jménem Guglielmo Libri. (1803 – 1869)
Jmenovaný aristokrat byl uznávaným italským matematikem 19. století, který kvůli politickým nepokojům musel roku 1833 uprchnout do Francie, kde získal občanství a dosáhl vysokých poct a vyznamenání (Légion d´honeur, College de France, členství v Akademii věd, generální inspektor francouzských knihoven). Bezpochyby měl Libri velkou zásluhu na tom, že některé vzácné knihy neupadly v zapomnění. Navštěvoval zapadlé místní knihovny v nejodlehlejších koutech země, kde pátral po nejcennějších exemplářích, které náležitě klasifikoval. Přitom si však počínal podobně jako i jiní význační archeologové, kteří zasvětili svůj život objevování pokladů třetího světa, a považovali za správné a legitimní nechat si část nalezeného pokladu jako odměnu za svou námahu. Libri to však musel bezpochyby přehnat.

V každém případě došlo k veřejnému skandálu, v jehož důsledku byl zbaven výkonu všech úřadů, přišel o dobré jméno a zbytek života strávil v londýnském exilu, kde unikal před zatčením, navzdory tomu, že se ho zastávaly některé slavné osobnosti francouzské i italské kultury jako Guizot, Mérimée, Lacroix, Guerrazzi, Mamiani a Gioberti, kteří byli odhodlaní odpřisáhnout, že se Libri stal obětí politické perzekuce. Sám nevím, do jaké míry se Libri cítil vinen. Faktem však je, že nashromáždil kolem čtyřiceti tisíc antikvárních textů, mezi nimi rovněž nejvzácnější tisky a rukopisy, a takovéto množství budí přirozeně podezření.

Libri byl bezpochyby bibliofil. Pravděpodobně si myslel, že knihám bude lépe v jeho domě, kde budou hýčkány a milovány, než kdesi v provinční knihovně, kde je nikdo nebude hledat a ani se o ně starat. Ale protože miloval tolik knih, mohl stěží věnovat pozornost každé z nich. A tak vysvobozeny z temnoty zapomnění upadly drahocenné svazky zpět do polovičního zapomnění. Z tohoto důvodu považuji zmíněného matematika současně také za bibliomana.

Ostatně pojem „biblioklasmus“ znamená totéž co ničení knih. Existují tři druhy biblioklasmu či destrukce knih – fundamentalistický, z nedbalosti a z hamižnosti.
Člověk ničící knihy kvůli svému fundamentalistickému přesvědčení necítí nenávist vůči knihám jakožto objektům, ale má strach z jejich obsahu a proto nechce, aby je jiní četli. Z tohoto důvodu pálili knihy nacisté. Stejné pohnutky prý vedly i ke zničení alexandrijské knihovny. Podle legendy, která je ovšem dnes považována za mylnou, stojí za jejím zánikem údajně jakýsi kalif, který se domníval, že buďto je ve všech alexandrijských knihách uvedeno totéž co v Koránu a pak jsou nadbytečné, anebo říkají něco jiného, a pak jsou škodlivé.

S biblioklasmem z nedbalosti se lze setkat prakticky ve všech chudých knihovnách v Itálii.
Naprostý nedostatek finančních prostředků nezřídka způsobí, že se knihovny stávají místem zkázy. Existuje totiž způsob destrukce knih spočívající pouze v tom, že se knihy nechají chátrat, anebo se uzavřou do nepřístupných prostor.

Člověk ničící knihy z hamižnosti tak činí proto, že je pro něj mnohem výhodnější prodat knihu po částech než jako celek.
Prvotisk jako například norimberské vydání Liber Chronicarum z roku 1493 obsahuje 600 stran s více než 1800 dřevořezovými ilustracemi, mezi kterými najdeme jak veduty malých rozměrů, tak i mapy zaplňující jednu celou dvoustranu. Cena jednotlivých stran se liší i podle toho, zda se jedná o ručně kolorované ilustrace nebo jen o vyobrazení černobílá. Obecně je však možné říci, že v průměru stojí jedna stránka, tedy list s více ilustracemi po obou stranách, několik stovek eur. Avšak jedná-li se o velké obrazy tak jako v případě mapy světa s monstry, může cena vyšplhat i do výše několika tisíce eur. Udělejme si nyní jednoduchý výpočet a řekněme, že pokud se podaří prodat po jednotlivých stránkách 300 listů za průměrnou cenu 500 eur za stránku, získáme částku 150 000 eur. Nedávno se sice v jednom katalogu objevil velmi pěkný exemplář této kroniky za 125 000 eur, ale v posledních letech bylo možné získat dobře zachovaný výtisk jen za cenu 75 000 eur. Když se tedy kniha rozebere, je možné za ni dostat až dvojnásobek. Ovšem stal-li se člověk majitelem Světové kroniky už v osmdesátých letech 20. století, kdy bylo možné ji sehnat jen za 20 000 eur, přináší její demontáž daleko větší zisk.

Kdysi dávno žil v New Yorku na rohu 9. ulice a Třetí Avenue jeden starý antikvář mistr Salomon, u něhož jsem mohl za cenu jednoho či dvou dolarů koupit nádherné stránky ze starých tisků, které se skvěle hodily k výzdobě našeho domu na venkově a já tak mohl za cenu několika málo dolarů pokrýt dvě stěny obrázky koní, mnichů a jeptišek, Bonanniho rytinami, kolorovanými pomocí šablon.
Sám pro sebe jsem si říkal: „Dopouštím se vandalismu ve jménu lidu. Přenechám jeden list z norimberské kroniky za pár dolarů někomu, kdo by si nikdy nemohl dovolit vlastnit vzácný exemplář tohoto tisku. Ale aby bylo jasno, kupuji pouze knihy, které by jinak skončily ve stoupě.“
Samozřejmě, že když je jeden výtisk rozřezán a nabízen po částech, pak úplný exemplář stejného vydání, který se později objeví na trhu, stojí dvojnásobek, neboť se stane vzácnějším. Podobně pak vzroste i cena jednotlivých listů. Jedním takovým činem jsou zničena díla nevyčíslitelné hodnoty, sběratelé jsou nuceni ke strašlivým obětem a ceny jednotlivých listů dále stoupají.

Jaký význam má označení „neúplný exemplář“ v případě některých děl?
Nemýlím-li se, vlastní newyorská knihovna založená finančníkem Pierpontem Morganen (Morgan Library) dva výtisky Gutenbergovy Bible, z nichž jeden je neúplný, ale přesto vysoce ceněný. Člověk, který by dnes rozřezal dvaačtyřiceti řádkovou bibli jen proto, že není kompletní, by se choval podobně jako člověk, který by zboural Parthenon, jen aby pak prodal jednotlivé kameny za babku. Tímto způsobem jsou ohrožovány knihy těmi, kteří je tak velice (nebo tak málo) milují, že je chtějí vlastnit také v tisíci částech.

Bez ohledu na biblioklasmus spočívá problém také v tom, že kniha je předmětem obchodu – antikvárním zbožím, které ve stále větší míře mizí nevyhnutelně z trhu.
Jestliže jste po rodičích zdědili nábytek ve stylu Ludvíka XV. nebo diamantový náhrdelník, můžete se rozhodnout jej prodat. Z toho žije trh se starožitnostmi. Pokud byl ale váš otec opravdovým milovníkem knih a skutečným sběratelem, který shromažďoval tematicky zaměřenou literaturu a nechtěl, aby se knižní sbírka po jeho smrti rozpadla, odkázal svou sbírku pravděpodobně některé z veřejných institucí.
Ani dědicové ovšem nebudou tak hloupí, aby ji střelili za babku do antikvariátu, ale obrátí se na některý z renomovaných aukčních domů jako je Christie´s nebo Sotheby´s. Sbírku poté získá v dražbě jakási americká knihovna nebo japonská banka a knihy již nikdy neopustí zdi zmíněných institucí. Jsem přesvědčen, že jednou přijde den, kdy bude ještě stále existovat trh se starými šperky, barokním nábytkem a renesančními obrazy, zatímco staré knihy se stanou neprodejnými předměty.

Na závěr bych ještě rád pronesl několik vět, které ilustrují životní tragédii každého, který kvůli své práci nashromáždil rozsáhlejší knihovnu.
Člověku, který vlastní více než pět set svazků, totiž hrozí neustále nebezpečí, že jej navštíví tupec či zabedněnec, který při pohledu na množství polic zvolá: „Takové množství knih! A přečetl jste je všechny?“ Z osobní zkušenosti musím bohužel konstatovat, že podobné otázky kladou i osoby s vyšším IQ.

Na uvedenou dotěrnost existují dle mého názoru tři standardní odpovědi.

Ta první zarazí návštěvníka a vede k přerušení dalších styků, zní totiž: „Žádnou z nich jsem nečetl, pročpak bych je tady jinak měl?“ Ovšemže tato odpověď je pro dotěrného člověka dostatečným zadostiučiněním, protože u něj zdánlivě vzbudí pocit převahy. Ostatně stejně bych nenašel lepší způsob, jak dotyčnému prokázat podobnou laskavost.

Druhá odpověď vrhne drzého tazatele do stavu hlubokého ponížení, neboť odpověď zní: „Nejen tyto, vážený pane, zdaleka nejen tyto.“

Třetí je variantou té druhé. Používám ji tehdy, když chci, aby návštěvník upadl do stavu děsivé strnulosti: „Nikoli“, odpovídám, „to jsou jen ty, které musím přečíst do konce příštího týdne, ostatní mám na univerzitě.“ Vzhledem k tomu, že moje milánská knihovna čítá na třicet tisíc svazků, vymluví se tazatel na nenadálé povinnosti a snaží se pokud možno uspíšit okamžik svého odchodu.
Onen nešťastník však netuší, že knihovna není jen místem vzpomínek, kam si ukládáme vše, co jsme přečetli, ale místem univerzální paměti, kde jednoho dne v osudovém okamžiku můžeme nalézt i to, co jiní četli před námi.

Tolik tedy v krátkosti k slastem a strastem bibliofilů. Avšak dnešní večer prožívám radostné okamžiky. Přestože mi pravděpodobně nevěnujete dvaačtyřiceti řádkovou Bibli, jak se domnívám, dopřáli jste mi v těchto dnech putování k pravé „kolébce“ tištěné knihy. Pro milovníka knih je to jako pouť do Jeruzaléma nebo do Mekky.

Z německého překladu Burkharta Kroebera publikovaného v ročence Gutenberg-Jahrbuch 2015, 90. Jhr. (Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2015) do češtiny přeložila Veronika Sladká.

The post Digrese bibliofila. Jeden z posledních slavných příspěvků Umberta Eca first appeared on Čítárny.

MIROSLAV A HANA BLÁHOVI, KNIHOVNICKÉ LEGENDY Z KOSTOMLAT

…představa, že knihy v mé hlavě odbudu dvěma, třemi tituly, vzala za své hned z počátku přemítání o knihách, které mě provázely životem.

První kontakty s knihami byly spíše čtené – pohádky a dodnes si vybavuji tísnivé pocity z ne vždy šťastných konců těch příběhů. Knihy, které mezi prvními prošly mýma rukama, mě zaujaly spíše ilustracemi – Malované počasí Ondřeje Sekory a Míček Flíček. Zato vzpomínky na Biblickou dějepravu mám dodnes spojené s hodnou paní učitelkou, která nás vyučovala náboženství v začátcích školní docházky.

Brzy jsem našel, díky matce, cestu do knihovny v mém rodišti a pravidelně jí prošlapával. I když se tehdy za knihu platil dvacetník, nebyla moje síťovka nikdy prázdná. Z té spousty knih si vybavuji Hrdinného kapitána Korkorána, Rybaříky na Modré zátoce a Potulného lovce. Někde na půdě ještě bude žákovská knížka s červenou poznámkou „Čte si při vyučování pod lavicí!“ – dodnes si pamatuji, že to byl Český Honza a moc jsem tenkrát prosil ať mi ho vrátí.

Průvodci dobrodružnými cestami jinošských let mi byly foglarovky, Rychlé šípy, případně časopisy Junák a Vpřed, vše notně ohmatané a půjčované pouze mezi dobrými kamarády. Totéž platilo i o Rodokapsech. Knížky mi otevíraly i svět techniky a ta o Čaroději z Menlo Parku – T. A. Edisonovi, vlastně předurčila i moje další studijní i profesní směřování.

Pomocnou ruku v letech citového tápání vždy ochotně podali spojenci nejvěrnější – Nezval, Ovidius, Ščipačov nebo Remarque. Zato idoly mé další lásky – horolezectví a hor vůbec z knih Radana Kuchaře a Hermana Buhla shlíželi z nedostupných výšin. Snad jen odvážní muži v knihách Jana Suchla měli „lidštější“ podobu.

Roky vojenské služby odlehčoval Bohumil Hrabal, jehož knihy v té době vycházely. Ještě dnes si pamatuji celé citace z knihy Automat Svět, kterými jsme se se „spolubojovníky“ častovali. Rovněž jsem prožíval osudy kolegů v zeleném z knihy Přestřelka od Jana Procházky. Oběma jsem zůstal věrný i v dalších titulech.
Knihovna v každé místnosti a knihy na všechny způsoby, to je tak, když se přiženíte do knihovnické rodiny. Postupně pak nastane přerod ze čtenáře na osobu, která má prostřednictvím knih možnost kultivovat své okolí, své spoluobčany. Zvláště pak, když ta posedlost je dána celé rodině.

Úplný uragán knižních titulů proběhl mou hlavou v polovině devadesátých let, kdy se knihovna „vkládala“ do počítače. Dnes už se záznamy dají stáhnout z Internetu, ale tehdy bylo nutno každé knize přiřadit „klíčová slova“, zkrátka o čem pojednává a to u mnoha titulů, kde to nebylo napsáno na záložce, znamenalo prolistováním odchytit základní rysy děje. No z těch stovek titulů už v paměti téměř nic nezůstalo.

Co však v paměti mám natrvalo, je kniha Zdeňka Šmída s názvem Cejch, což byl ten případ, kdy se řekne – přečetl jsem to jedním dechem. Na knižním veletrhu jsem panu Šmídovi vyslovil uznání, že touto knihou učinil pro pochopení česko-německých vztahů více, než leckterý politolog. Neváhal jsem si ji zakoupit i v dalším vydání a s tímtéž  zaujetím zase přečíst. I další Šmídova kniha Trojí čas hor mi po několik nocí zkrátila spánek.

Jsou však i knihy u kterých nemám čisté svědomí. Před lety mi matka věnovala knihy Jana Kobzáně a Oldřicha Šuléře, příběhy, pověsti z Valašska. Snad nedostatek času nebo obtížně srozumitelné nářečí – prostě jsem je nepřečetl. Až loni při setkání knihovníků seniorů ve Vsetíně jsem poprvé navštívil matčino rodiště – valašské paseky a pochopil, že ty knihy byly poselstvím jejího dětství, však zeptat se již není koho.

Z řady dalších knih nesmím opomenout zmínit tu, uprostřed jejíhož děje vlastně žiji. Jmenuje se Kde se země zapomněla a autor Josef Suchomel nebyl spisovatelem, ale primářem v teplické nemocnici. Půvabný kraj Českého středohoří je v knize podán způsobem, který zaslouží příměr – psáno srdcem…
Před několika dny jsme si v knihovně povídali s dětmi o knihách a o čtení. Vyprávěl jsem jim toto vyznání a v duchu doufal, že alespoň některé z nich budou moci říci, že je knihy provázely po celý život.

Miroslav Bláha
knihovník z Kostomlat pod Milešovkou | http://www.knihovnakostomlaty.cz

Kniha, která mě provází celý život se jmenuje Říkej si a hraj. Autorem je Karel Jaromír Erben a půvabnými obrázky ji opatřila Alena Ladová. Vydalo ji v roce 1949 jako svůj první titul Státní nakladatelství dětské knihy – dnes Albatros. Rodiči čtená říkadla a písničky mi nadlouho utkvěly v paměti. Osvěžila jsem si je po dvou desetiletích již se svými dětmi a pak i s vnoučaty a z nového vydání – již šestého, předčítám svému, zatím poslednímu vnukovi. A na půvabu knize těch šedesát let nic neubralo.

Hana Bláhová
knihovnice z Kostomlaty pod Milešovkou  

The post Miroslav a Hana Bláhovi z Kostomlat. Knihy nás doprovázejí celý život first appeared on Čítárny.

Andersenovské Nocování v kostomlatské knihovně 2017 bylo oproti předcházejícím ročníkům přece jen trochu jiné. K 18 dětským nocležníkům (2. až 5. třída), 5 středo- a vysokoškolákům (pomocníkům při organizování programu) 2 pracovníkům Lesů ČR, s. p. (lesní pedagogika) 2 paním učitelkám a 2 knihovníkům přibyla ještě milá návštěva – 4 pracovníci Velvyslanectví Dánského království v čele se zástupcem velvyslance panem Perem Brixenem.

Význam návštěvy dokládala spolupráce Obce, Sboru dobrovolných hasičů, Spolku pro záchranu hradu Kostomlaty, Klubu seniorek, souboru muzikálu Jakoubek a Místní lidové knihovny při zajišťování průběhu pobytu.
Přivítání proběhlo v Multifunkčním kulturním centru, kde žáci 2. stupně ZŠ připravili pěknou výstavu o Dánsku. Před zaplněným hledištěm byli hosté knihovníkem představeni a starostka obce je přivítala. Po roztomilém vystoupení dětí z mateřské školy předal návštěvě květiny a dárky kostýmovaný žáček, který se představil jako H. Ch. Andersen junior. Pan Brixen poděkoval za pozvání a rovněž předal dárky. Program zakončilo promítnutí videopísničky z pohádek H. Ch. Andersena.

Po krátkém posezení s představiteli obce a knihovníkem se hosté vydali na projížďku po obci se zastávkou u budoucí nové knihovny a pokračovali na kostomlatský hrad, kde již byli žáci 2. stupně ZŠ, kteří si zatím zkoušeli různé rytířské dovednosti. Před výstupem na hradní věž si hosté ještě vyslechli výklad o historii hradu a také ochutnali právě dopečené buřty. Krásný, jasný den nabídl z ochozu věže jak daleké výhledy, tak i pohled na Kostomlaty. Po sestupu je v hradní krčmě chutným gulášem a pivem obsloužila krčmářka v kostýmu z muzikálu Jakoubek. Při návratu do knihovny ještě zhlédli poutní kapličku se zázračným pramenem.

V knihovně je už očekávala paní knihovnice se svými pomocnicemi a téměř dvacítkou pilně pracujících nocležníků, kteří milou návštěvu hned obklopili.
Pracovnice konzulátu, paní Anna Koláčková pak děti formou videoprezentace seznámila s Dánskem, pamětihodnostmi i přírodou. Nejvíce znalostí projevily děti, když se představil dánský fenomén – Lego. A to už se pan Brixen a jedna z pomocnic pohodlně usadili a připravili se na dánsko – český přednes pohádky Císařovy nové šaty, která letos slaví 180. výročí prvního vydání. Po tomto, pro děti nevšedním zážitku, podepsali milí návštěvníci pamětní listy pro každého účastníka kostomlatské Noci s Andersenem. Děti se odvděčily zpěvem písničky Pohádkový svět pana Andersena, jejíž autor do knihovny právě zavítal. V čítárně se zatím objevily dárečky, které přivezla návštěva – plyšová zvířátka a figurky z Lega. I nocležníci předali své dárečky, mezi kterými nechyběla písnička o Andersenových pohádkách. A pak přišlo loučení, vzájemné poděkování pana Brixena a paní starostky a závěrečný přípitek, při kterém se děti naučily asi jediné dánské slovíčko, a to Skol! Určitě to byl pro obě strany nezapomenutelný zážitek.
{gallery}photogallery/andersen_kostomlaty_2017{/gallery}

Ve stejnou chvíli se ozval Český rozhlas, který reportáž z kostomlatské knihovny zařadil do celovečerního živého vysílání, věnovaného právě probíhající Noci s Andersenem.
A to už se děti připravovaly na noční výpravu, která se tentokrát odehrávala na novém náměstí a fotbalovém hřišti. Soutěže připravili pracovníci Lesů ČR, s. p. jak jinak syn knihovníků se svojí přítelkyní, kteří se zabývají lesní pedagogikou. Soutěží, které byly náročné, ale zábavné se zúčastnili i žáci 2. stupně ZŠ, kteří nocovali ve škole. Na hřišti se děti leccos dozvěděly o životě lesní zvěře a pěstování lesa. Odměnou jim byly opečené buřty a lampiony štěstí, které na závěr vypustily.

V knihovně paní knihovnice se svým vnukem zatím připravili místo pro pelíšky pro nocležníky. Dětí bylo tentokrát více než v minulých ročnících, tak byl rébus kam je všechny uložit. Ale nakonec zalehly a do usínání je provázel film Čtyřlístek ve službách krále. Kupodivu po jedné v noci už všechny spaly. Ráno po nezbytné hygieně a snídani, jejímž hlavním chodem byl andersenovský dort od jedné z maminek, došlo na vyhodnocení soutěží a předávání odměn a pamětních listů. A pak už balení a loučení, což je vždycky nejsmutnější okamžik každého Nocování s Andersenem. Snad jim letošní, výjimečný zážitek nadlouho utkví v paměti.

Nezbývá než poděkovat všem, kdo se na hladkém průběhu letošní akce podíleli. Kromě již v úvodu vyjmenovaných to byli i další, kteří přispěli radou, pomocí i sponzorským darem. Velké poděkování patří také Čtyřlístku, který byl patronem letošní Noci s Andersenem.

Hana a Miroslav Bláhovi – Místní lidová knihovna Kostomlaty pod Milešovkou 

The post Noc s Andersenem a dánský velvyslanec Per Brixen v Kostomlatech pod Milešovkou first appeared on Čítárny.

Kostomlatská knihovna si připomíná v uplynulém a příštím roce významné mezníky své činnosti. V roce 1924 byla Odborem Národní Jednoty Severočeské ustanovena knihovní rada v Kostomlatech a tento rok tak lze považovat za počátek české knihovny v obci. Podrobně je historie knihovny popsána od roku 1962, kdy současná knihovnice na popud svého otce uspořádala knihovnu z hromady knih v prostorách bývalého hostince.

Rodina se pak podílela na chodu knihovny až do současnosti. Dobré výsledky dokumentují udělená uznání a tituly v soutěži Budujeme vzornou lidovou knihovnu v osmdesátých letech dvacátého století. Dosaženou úroveň si knihovna udržela i přes nepříznivé podmínky na přelomu let devadesátých. Zavedením nových informačních technologií se knihovna stala prvním automatizovaným pracovištěm v okrese. Rozvíjela se také činnost pro čtenáře a další zájemce – besedy, poznávací výpravy, autorská čtení a setkání.

Významným oceněním těchto aktivit bylo udělení státní ceny Knihovna roku 2004 a jmenování knihovníka do ministerské komise pro hodnocení knihoven v letech 2012 až 2014. Knihovníci se zapojují rovněž do akcí pořádaných Svazem knihovníků a informačních pracovníků – mimo jiné setkávání venkovských knihoven a knihovnických seniorů. Stalo se již tradicí, že kostomlatští knihovníci z těchto akcí pořizují foto a videodokumentaci.

Největším oceněním knihovnické práce je ale trvalý zájem čtenářů, což dokládají zejména statistické výsledky. Nejstarší čtenářka dochází do knihovny i ve svých dvaadevadesáti letech a nejmladšímu držiteli čtenářského průkazu jsou čtyři roky. K dobrým výsledkům přispívá i výborná spolupráce s Obecním úřadem, Základní školou a regionální knihovnou v Teplicích a rovněž s Lesy ČR.

Které knížky byly u vás v loňském roce největším hitem?
Podle počtu výpůjček to pro ženy byly tituly Na růžích ustláno a Ohnivý soumrak Nory Roberts a Srdce v temnotách a Ohnivý most Keleové-Vasilkové. Z dalších autorek potom J. Collins, B. Cartland, M. Váňová, I. Obermannová, Řeháčková a S. Monyová. Muži preferovali válečnou tématiku – Smrt sklízí na Krymu od Helmuta Nowaka a dále Leo Kesslera, rovněž i knihy historické od V. Vondrušky. Žádané byly i knihy autorů J. Nesba, J. Bauera, E. Dänikena a M. Stingla. U dětí jednoznačně vedla řada příběhů v Denících malého poseroutky od J. Kinneyho a dále Čtyřlístek (knihy i časopis) a další autoři L. Lanczová, J. Wilson, J. Foglar, L. J. Smith, M. Sandemo a rovněž i příručky pro tvořivou práci a naučná literatura o zvířatech. Školní doporučená četba vynesla mezi nepůjčovanější tituly i Staré pověsti české a Lakomce.

Jaký knižní žánr je mezi vašimi čtenáři nejvyhledávanější?
Romantické romány, detektivní příběhy, válečné a historické romány a dokumenty, cestopisy, dívčí románky a horory. Pro nejmladší návštěvníky potom leporela.
Jaké jsou nejkvalitnější knihy podle vašeho odborného knihovnického oka za poslední rok? R. Fučíková – Antonín Dvořák, V. Vondruška – 15. století, A. Kastnerová – O líné babičce, V. Rapprich – Za sopkami po Čechách.

Která smysluplná akce na podporu čtenářství je podle vás v Česku nejpopulárnější a proč?
Čtení pomáhá – provázání četby s pomocí druhým, Už jsem čtenář – knížka pro prvňáčka – podchycení čtenářů od prvních krůčků s knihou, Noc s Andersenem – motivace dětí podle čtenářských záznamů při výběru, společné čtení.

Kteří ilustrátoři pro děti vás loni nejvíc oslovili a kterými knihami?
Byli to zejména I. Mraček s knihami Krysáci I. a II., J. Lada – Dětem, J. Grus – O praštěném Hurvínkovi, R. Fučíková – Antonín Dvořák a Dvě legendy o Loretě, J. Smolík – Husité, J. Trnka – Anička skřítek a Slaměný Hubert, H. Zmatlíková – Cyril a teniska.

Jaké knihy děti preferují v posledních letech a proč?
Děvčata, dívčí románky a horory, chlapci Děsivé dějiny, horory. Důvody – asi touha po zážitku z akčního děje.

Narůstá v posledních letech počet čtenářů, a jaké jsou podle vás důvody?
Počet čtenářů se vcelku nemění, starší ubývají a nastupuje nová čtenářská generace. Čtenářské jádro tvoří zejména ženy od čtyřiceti let nahoru. Specifickou skupinou jsou děvčata z místního Výchovného ústavu, která v naší knihovně zakoušejí první kontakty s knihou.

Myslíte si, že zdražování knih se projeví na návštěvnost v knihovně?
Určitě ano, zejména u dražších titulů a také u časopisů, které jsou pro někoho už cenově nedostupné.

Jak vidíte celkovou úroveň vzdělání u dětí v posledních letech?
Za padesát let knihovnické praxe došlo k výrazné změně znalostního základu u dětí. Vytrácí se dřívější dobrý vztah k bydlišti, přírodě, kamarádství a rodné řeči. Společnost celkově zhrubla a neminulo to ani mladou generaci. Odchází do života sice vybavena IT a jazykovými znalostmi, ale ne vždy na potřebné morální úrovni.

Jaké knihy už dnes nejdou na odbyt vůbec?
Původně zavrhovaná klasika zažívá renesanci alespoň jako doporučená četba. Nedostavil se předpokládaný zájem o díla disidentů. Z ruských autorů zůstává zájem o díla klasiků.

Jak děti a dospělí chápou nebo vnímají kýč v knihách?
Nejlépe se to pozná u výpůjčního pultu, když čtenář vrací knihu s tím, že se nedá vůbec číst, což je v současnosti častý jev.

Jaký je zájem dospělých čtenářů o knihy s politickou, ekonomickou tématikou?
Pokud to není nutné pro studijní účely, tak tyto knihy se přílišnému zájmu netěší.

Které knihy jsou u vás populárnější? Záhady, detektivka, beletrie, poezie…a u které skupiny čtenářů?
U žen zejména beletrie, detektivky a historické romány s detektivní zápletkou. Muži preferují válečné romány a dokumenty, historické a skandinávské detektivky. Děti mají zájem o knihy o zvířatech a o přírodě vůbec a o strašidelné příběhy.

Další podrobnosti o akcích knihovny a podrobné statistické údaje lze najít na webové adrese:
www.knihovnakostomlaty.cz

The post Kouzelná knihovna Kostomlaty pod Milešovkou aneb co čtou její čtenáři first appeared on Čítárny.