Jen jedna jistota je společná pro všechny lidi na světě. Je jím smrt. Nikdy se s ní nesrovnáme a unikáme před ní celý život. Třeba tím, že se snažíme zachytit něčeho trvalého, něčeho, co by po naší smrti bylo důkazem naší existence. Možná proto máme rádi seznamy, které svou konečností a trváním nám umožňují unikat myšlenkám na smrt.
Tohle je podle mě hlavní téma s kterým vytvořil Umberto Eco bezesporu nejzajímavější výstavu roku 2009. Jmenovala se  Závrať ze seznamů (The Vertigo of Lists) a byla instalována v pařížském Louvru. Podle mě byla ale mnohem víc než výstavou. Byla výzvou.

Ecova fascinace čísly a seznamy na pozadí umění přináší pro mnoho lidí skutečnou výzvu v hledání souvislostí nejen nad svým životem, ale i nad spojitostí života člověka a jeho vlastní historie. Bylo to víc než dobrodružství hledání, procházet se v rozhlehlém Louvru a zastavovat se u jednotlivých expozic, které Eco připravil jako hostující kurátor. Opravdu to byl zážitek mimořádný.

Rád bych volně citoval Ecův názor, který řekl pro Der Spiegel na podzim 2009.

“Závislost dětí a mladých lidí na digitálních seznamech, jako je Google by mělo být alarmující. Příliš jednoduše až dramaticky jim zjednodušují jejich životy. V každém okamžiku si mohou vyvolat seznam informací čehokoliv. Když se já dívám na svůj seznam vytvořený Googlem vídím v něm změny každým okamžikem. Tyto seznamy však mohou být nebezpečné – ne pro staré lidi, jako jsem já, kteří získali své znalosti jiným způsobem, ale pro mladé lidi, pro které Google se stává tragédií.”

Není jednodušší cesty, jak zmanipulovat lidské myšlení, než jim vnutit seznamy, ve kterých se na první pohled zrcadlí demokratické principy.
Představte si, že sto tisíc lidí se dobrovolně vysloví na nějakém webu k určitému tématu. Když vyhodnotíme jejich názory získáme seznamy, neboli názory velkého množství lidí na určité téma. Zcela jistě má tento průzkum demokratické základy a jeví se jako velmi objektivní. Řeknete si, že takové kvanta nezávislých dat se přece nedají zmanipulovat. Bohužel dají. To vám řekne každý, kdo chápe princip vyhodnocování jakéhokoliv průzkumu.

A internet je ještě zrádnější. Každý měsíc, každou hodinu nebo minutu se vám na něm zobrazí jiné výsledky.
Přestávají se vytvářet seznamy, přetrvávající po dlouhá staletí, reflektující názory vyzrálé dobou a myšlením mnoha generací. Novými a hlavně neustále se měnícími seznamy jsou lidé manipulováni rychle a bezpečně, aniž by to vůbec tušili.

Do jaké míry je historie pravdivá?
Historie se měné podle toho, jakou chceme mít budoucnost. Historie tudíž nemůže být ve své podstatě pravdivá. Je manipulativní, vytváří nové ideje.

Například skutečná socialistická historie byla evidentně jiná, než jakou se učí děti ve školách po roce 1989.
Důkaz jak rychle se manupulují dějiny. Navíc lidská kolektivní pamět je  platná jen po jednu generaci, a přesto už dnes mladí lidé říkají neskonalé hloupsti o době komunistických stran, protože čerpají právě z manipulovaných seznamů. Například zavádějící kniha pro děti  Petra Síse, Zeď, je toho jednoznačným důkazem. Po přečtení jeho knihy ještě dnes mě jímá hrůza z toho, jak jsem vůbec mohl celý ten strašný socialismus přežít.

Čím víc kvalitních a nezpochybněných dat bude v seznamech, tím míň jich v budoucnu někdo zneužije v neprospěch lidí.
Pravda je v historii vždy zapomenuta a nová pravda se objeví jen v seznamech (knihách, filmech…) Taková pravda  je ovšem velmi subjektivní, neboť je tvořena lidmi bez osobní zkušenosti.

Když se Hitler prý ptal svých podřízených na názor nově vytvářené koncepce holocaustu, položil jim otázku.
Kdo z vás ví něco o holcaustu miliónu Arménů v Turecku?
Už po 30 letech nikdo nic nevěděl. Z toho vyplývá, že kdyby Hitler vyhrál válku a dokončil svůj strašný holocaust, kdo by dnes o něm věděl?
Historii vždy popisují vítězové.

Dokážete domyslet důsledky, pokud přístup k digitalním seznamům  a vyhledávačům bude mít jen jedna společnost nebo úzká skupina lidí. Takové nebezpečí není žádná vize, to se už dávno děje. A já jsem si nevšiml, že by někdo kompetentní ve vzdělávání se nad tímto vůbec zamyslel a nevšiml jsem si, že by mladou generaci to vůbec trápilo. A přitom dnes a denně vidí, že demokratická společnost je jen pojem, protože všude kolem jsou demokratičtí monarchové.

Kniha Bludiště seznamů
V jisté návaznosti na tuto výstavní událost roku byla vydána kniha Bludiště seznamů, která je souborem ilustrovaných esejů Umberta Eca a ve kterých se soustředí na seznamy čísel, které jsou obsažené v literatuře či kdekoli kolem nás. Informuje nás nejen zajímavými, ryze praktickými výpočty, ale nastiňuje mnoho otázek pro každého, kdo hledá souvislosti. Navíc je dílo, na rozdíl od jeho předcházející knihy, přístupná více laické veřejnosti než několika desítkám odborníkům.
A to činí z této knihy opravdový skvost mezi jeho knihami, které byly přeloženy do češtiny.

Karel Čapek o duchovní krizi doby:

Otázka: Které knihy pomáhají podle vašeho názoru přispět k překonání duchovní krize?
Karel Čapek: Zásadně: Každá velká a dobrá kniha, protože stupňuje vážnost k člověku a vášnivou lásku ke svobodě ducha. Ale celá literatura bude k malému užitku, pokud se tolik lidí bude živit každodenní lží.

 Bludiště seznamů / Umberto Eco / vydalo nakladatelství Argo 2009

The post Umberto Eco. Bludiště seznamů o manipulaci historie v digitálním světě first appeared on Čítárny.

Hlavním přínosem Lessigovy knihy Svobodná kultura a z ní vycházející iniciativy Creative Commons je, že poukazuje na způsoby, jak média zneužívají zákony a technologie k omezení kultury. Kniha nabízí také hlubší analýzu problému současného obsahového pirátství, prezentuje alternativu a ukazuje, proč a co je třeba dělat, aby se obnovila kulturní rovnováha.

Svobodnou kulturou je v knize myšlena společnost, která veřejnosti poskytuje dostatečný prostor využít a dále rozvíjet tvorbu minulosti (hudbu, film, knihy),
tzn. která vytváří a podporuje veřejné vlastnictví kreativního obsahu. Tomu odpovídá i nastavení systému ochrany duševního vlastnictví, který na jedné straně motivuje k tvůrčí práci tím, že po určitou dobu garantuje výhradní práva, ale na druhé straně vyžaduje, aby díla nakonec přešla právě do veřejného vlastnictví.

Kniha se zabývá udržitelností autorské ochrany v době Internetu.
Lessig upozorňuje, že je třeba rozlišovat několik druhů moderního ‚pirátství‘ a až pak je možné si udělat celkový obrázek o škodách a přínosech, které způsobuje. Příčiny současných sporů mezi mediálními společnostmi a ‚piráty‘ vidí zejména v tom, že zákony dávají autorům čím dál více práv, že technologie regulují a kontrolují přístup k obsahu a že zvyšování koncentrace vlastnictví médií zabraňuje šíření nezávislých názorů.

V závěru Lessig představuje filosofii sdružení Creative Commons, které prosazuje pružnější autorské licence, a poté navrhuje změnu stávajícího systému pomocí povinného označování a registrace děl a zkrácení ochranných lhůt.

Na překladu se podílela dlouhá řada lidí, kterým patří velký dík za korektury, opravy, diskuse, formátování atp.
Mimo jiných to jsou Ondřej Sláma, Seeker, Zdeněk Farana, Ondřej Bílek, Hynek Fabian, Petr Vysloužil, Radek Semrád, Martin Doucha, Dominik Opatrný, Miro, Jakub Vrána, Michaela Tetřevová, M. Chvalina, BLECH, francesco3, Radim, troolix, sirius, jezovec, Beret, HajdaM, uiii, pedro, lyon; poděkování patří i početné skupině anonymních přispěvatelů.

Ukázka z knihy:

Tahle kniha je o účinku Internetu za hranicemi Internetu, o jeho účinku na tvorbu kultury. Tvrdím, že Internet přivodil důležitou a dosud nerozpoznanou změnu do tohoto procesu. Změnu, která zásadně přetvoří tradici starou jako sama Republika. Kdyby tato změna byla jasně patrná, většina lidí by ji odmítla. Přesto si ji zatím málokdo uvědomuje.

Význam této změny postřehneme při rozlišení komerční a nekomerční kultury. Komerční kulturou míním část naší kultury, která je vyrobena a prodána, nebo je vyrobena, aby byla prodána. Nekomerční kulturou je pro mě vše ostatní. Dědové v parcích či na nárožích vyprávějící příběhy pro děti a jiné „spotřebitele“ představují nekomerční kulturu. Když Noah Webster vydal čítanku, či Joel Barlow svou poezii, byla to komerční kultura.
Na začátku našich dějin a pak v téměř celém jejich průběhu nebyla nekomerční kultura nijak regulovaná. Ovšemže když byly vaše historky obscénní nebo píseň narušovala veřejný pořádek, právo mohlo zasáhnout, ale nikdy se přímo netýkalo tvorby a šíření těchto forem kultury. Nechávalo kulturu svobodnou. Obvyklé způsoby, kterými lidé tvořili a měnili svou kulturu (vyprávění příběhů, přehrávání scén z divadelních her či televize, účast v klubech fanoušků, sdílení hudby, nahrávání kazet), zůstávaly bez zásahů.

Právo se zaměřovalo na komerční tvorbu. Autorům se dostalo nejprve nepatrné, později významné ochrany prostřednictvím přiznání výhradních práv, což jim umožnilo uplatnit se na trhu.8 To je jistě neodmyslitelná součást tvořivosti a kultury, která postupně nabrala v Americe na důležitosti, ale v žádném případě nedominovala naší tradici. Byla to jedna součást, regulovaná součást, protiváha svobodné kultury…
Lawrence Lessig

Soustředění moci, ať už politické, korporační, mediální, nebo kulturní by mělo být pro konzervativce nepřípustné. Rozmělnění moci prostřednictvím místních orgánů, čímž se podpoří individuální spoluúčast, je základem federalismu a nejlepším vyjádřením demokracie.
William Safire

„Myšlenky v této knize mají obecnou platnost. V žádném případě nejsou výlučně americké. Právě z tohoto důvodu je tak důležité je šířit pomocí překladů Svobodné kultury. Svoboda, o které se v knize hovoří, je univerzální, ale je ohrožena, a to především v Americe. Na americké půdě se této debaty zmocnily silné a extrémní zájmy. Rovnováha a lepší pochopení jsou proto klíčové jinde. Mám velkou radost a jsem vděčný, že váš projekt zpřístupní tyto myšlenky v češtině. . . . Díky za vaši pomoc a také za znalosti, které se tím podaří osvobodit. “
Lawrence Lessig

Kniha Svobodná kultura ke stažení v pdf (2Mb)
https://archive.org/details/SvobodnaKulturaLessig/page/n69/mode/2up

The post Kniha Svobodná kultura zdarma ke stažení. Jak média zneužívají zákony k omezení kultury first appeared on Čítárny.