Vánoční koleda Charlese Dickense. Klasika, kterou málokdo zná a přesto je čím dál víc aktuální. Povídka o lidské nemohoucnosti a postupné demenci myšlení ve společnosti, kde novým Bohem jsou peníze. Obchodník Ebenezer Skruž je lakotný mrzout. Vlastně miluje jen jedno – peníze! Hromadí je a škudlí, kde se dá. Ani o Vánocích, svátcích klidu a míru, nedokáže být laskavý a štědrý. Během svého života začal myslet jako vrchní účetní a lidskost se z něho úplně vytratila.

Brzy se ale má všechno změnit…
O Štědrém dnu má Skruž podivnou vidinu, ve které ho navštíví jeho zemřelý společník Jakub Marley. Tajemným hlasem mu prozradí, že se mu zjeví tři duchové, kteří starému skrblíkovi pomůžou stát se lepším člověkem, pokud on bude chtít.
Ke Skružovi skutečně postupně přijdou záhadní návštěvníci – duch minulých Vánoc, duch letošních Vánoc a duch příštích Vánoc. Připomenou mu jeho dětství, zavedou ho do chudé rodiny jeho písaře a ukážou mu, jaké štěstí prožívá o svátcích jeho nemajetný synovec se svými dětmi. Poslední duch odhalí obchodníkovi děsivou budoucnost…
Zlému lakomci spadnou klapky z očí a rozhodne se pro zásadní životní změnu…
Traduje se, ze jistý Mr. Fairbanks četl povídku na Štědrý večer v Bostonu v roce 1867 a byl tak pohnut, že svou továrnu na Boží hod zavřel a všem svým zaměstnancům poslal krocana.

Je to pohádka nebo návod na prozření?
Posuďte sami v této nadčasové a vynikajícím způsobem napsané povídce světového klasika. A až s dětmi dočtete, otevřete třeba knížku Momo a ztracený čas, kterou napsal další světoznámý spisovatel Michael Ende.

Vánoční koleda | Charles Dickens | Přeložil Jan Váňa | Vydal XYZ, 2010

UKÁZKA Z KNIHY

Hlavu mu dnes pokrývala mrazivá jinovatka, která se usadila na obočí i na štětinatém vousu. Studenou náladu nosil všude s sebou. I za největšího horka proměnil svou kancelář v lednici, ve které ani o Vánocích nenastala sebemenší obleva. Letní horko i zima měly na Skruže jen nepatrný účinek. Snad ho nerozehřálo žádné teplo, a ani krutý mráz se mu nedostal pod nehty. A ani žádný vítr, vánice, ani liják nebyly krutější a nemilosrdnější než Skruž. Lijáky, chumelenice a krupobití se někdy opravdu bohatě předaly, ale toho se Skruž nedopustil nikdy. A tak mu na ulici nikdy nikdo nezastoupil cestu, aby se na něj usmál a s přívětivým pohledem se pozeptal: „Jak se máte, milý pane Skruži? A kdypak nás navštívíte?“ Ani žádný žebrák ho jakživ nepožádal o almužnu, žádné dítě se ho nikdy nezeptalo: „Kolik je, pane, hodin?“ Žádný mužský ani ženská se Skruže jedinkrát v životě nepoptali, kam jde, jak se mu dnes vede a jestli si nemyslí, že bude pršet. Zdálo se, že dokonce i psi, kteří vodí slepce, poznali, co je pan Skruž zač. Jakmile ho uviděli, tahali své pány do průjezdů a na domovní dvorečky a vrtěli ocasem, jako by chtěli říct: „Chraň nás jeho zlého pohledu, můj pane! Ty nevidíš, ale já, tvůj pes, to cítím.“ Ale to všechno bylo Skružovi jedno. To se mu právě líbilo! Těšilo ho, že od sebe všechny odhání, že plaší lidskou sympatii a city.

Jednou, bylo to zrovna na Štědrý den, nejlepší den z celého roku, seděl starý Skruž v kanceláři a pracoval. Bylo studené, nevlídné a mlhavé počasí. Slyšel, jak lidé venku na dvoře přešlapují zimou, viděl, jak si mnou ruce, jen aby se trochu zahřáli. Hodiny na věži právě odbily třetí, a už se začalo stmívat. Ale co to povídám, stmívat! Vždyť nebylo světlo ani ve dne, jen světlo svícnů z oken kanceláří barvilo rudými skvrnami hustý, nahnědlý vzduch. Mlha se drala a vnikala každou skulinkou dovnitř, a byla tak hustá, že londýnské domy vypadaly jen jako své pouhé stíny. Kdo viděl ten zčernalý mrak, valící se a halící všechno kolem, mohl si málem myslet, že příroda vaří mlhu někde docela blízko.

Dveře Skružovy kanceláře zůstaly pootevřené, to aby měl stále na očích svého pomocníka, jenž opisoval dopisy v nevlídné komůrce, která se podobala temnému sklípku. Skruž měl v krbu jen malý oheň, ale ohníček jeho pomocníka Boba byl ještě daleko menší. Ano, hořel tam jen jediný žhavý uhlíček. Přiložit si nemohl, protože Skruž měl bedýnku na uhlí ve své kanceláři, a pomocník věděl, že kdyby se opovážil jít ke svému pánovi pro trochu uhlí, byl by v tu chvíli bez práce. Proto se zachumlal do lehkého kabátku a chtěl si nad svíčkou zahřát ruce. Ale jako hřejivý oheň si svíčku představit nedovedl, a tak se dál tetelil zimou.
„Veselé Vánoce, strýčku! Dej vám Bůh štěstí!“ ozval se náhle veselý hlas. Byl to hlas Skružova synovce Freda, který vrazil do kanceláře tak prudce, až sebou Skruž trhl.
„Eh,“ hekl Skruž, „co je to za hlouposti!“
Synovec se tak zahřál rychlou chůzí, že mu pěkné mladé tváře jen hořely. Oči měl jako jiskry a jeho dech ve studené místnosti vytvářel obláčky páry.
***
Skruž si zašel na večeři do zastrčeného hostince, a když přečetl všechny noviny i bankovní zprávy, šel si domů lehnout. Bydlel v bytě, který dřív patřil jeho zemřelému společníkovi. Byla tam řada tmavých pokojů, dům byl v temném zákoutí dvora, jako by se tam schoval, když byl ještě malý a hrál si s okolními domy na schovávanou, a teď už nenašel cestu zpátky. Bylo to obydlí staré a zasmušilé a Skruž v něm bydlel sám. Všechny ostatní místnosti měly pronajaty nejrůznější kanceláře. Dům byl tak tmavý, že i Skruž, který tady znal každý kámen, musel ve tmě ohmatávat zdi rukama. Mlha a šedivina mrazu zahalily stará vrata tak, až se zdálo, že zhmotnělý Mráz sedí na zápraží a přemýšlí o svém smutném a dočasném osudu. Ani na dveřích, kromě velikého klepátka, nebylo nic veselého a zvláštního. Skruž to klepátko vídával každý den, ráno i večer, a je třeba říci, že měl zrovna tak málo fantazie jako kterýkoli jiný obyvatel ve starém Londýně, zrovna tak jako městská rada, nevyjímaje ani pana starostu. Také musím připomenout, že si Skruž ani jedinou myšlenkou nevzpomněl na svého zemřelého společníka. Za celých sedm let, až v tenhle podvečer. Skruž, jako každý den, strčil klíč do dveří a náhle spatřil v okrouhlém klepadle na dveřích Marleyovu tvář. Ano, byl to Marleyův obličej! Nebyl zahalený neproniknutelnou tmou jako ostatní předměty na nádvoří, ale měl kolem sebe jakési podivné světlo, jako když světélkuje trouchnivějící dřevo.Tvář se na něj nedívala hněvivě ani zuřivě, ale pohlížela na Skruže tak, jak se Marley na něj dívával vždy – zpod svých podivných brýlí, vysunutých na čele. Vlasy měl rozježené, jako by do nich foukal vítr, a přestože měl oči široce otevřené, zůstaly nehybné. To všechno, a ještě k tomu smrtelná barva, učinily tuto tvář strašnou, ale zdálo se, že to strašné nebylo závislé přímo na její vůli. Když se Skruž znovu pozorně podíval na vidinu, proměnil se obličej jeho společníka znovu v obyčejné klepátko. Nezapíral, že se lekl – tělem mu projel ledový pocit, který od dětství už neprožil. Prudce odemkl, vstoupil do světnice a rozsvítil svíčku. Než zavřel dveře, opatrně vykoukl, jako by očekával, že se na něj ušklíbne Marley.

Ale na dveřích nebylo nic, jen šrouby a nýty, které držely klepátko. A tak se slovem „pcha“ rychle zabouchl dveře, až se to rozlehlo domem, jako když zaburácí hrom. Zdálo se mu, jako by každá místnost nahoře, každý sud ve vinném sklepě dole odpovídaly svým vlastním hlasem. Skruž nebyl z těch, kdo se lekají každého zvuku. Uzamkl dveře, dal se zvolna chodbou a cestou po schodech utíral vosk z kapající svíčky. Schody byly tak široké, že by tu mohl lehce projet i pohřební vůz s koňmi. Snad proto se Skružovi zdálo, že v přítmí skutečně viděl pohybující se máry. Ani půl tuctu plynových lamp by nestačilo k osvětlení těch širokých schodů, a Skruž si svítil jen svíčkovým blikátkem. Avšak kráčel nebojácně dál. Tma je laciná, je zadarmo, a proto ji měl rád. Než ale zavřel těžké dveře, prošel všechny pokoje, aby se přesvědčil, jestli je všechno v pořádku. Záhadná tvář mu ještě v mysli docela nevybledla. Salonek, ložnice, komora, všechno bylo v pořádku, jak se slušelo. Nakoukl pod stůl, nikdo tam nebyl, a nikdo nebyl ani pod starou pohovkou. Slabý oheň skomíral v krbu, miska byla na stole, v ní byla připravena ovesná kaše, přistavená blíž k ohni. Nikdo nebyl ani pod postelí, ani v kumbále, nikdo se neschovával v jeho županu, jenž visel na stěně. Ani v komoře nebylo nic podezřelého. Jen stará mřížka z krbu, staré střevíce, dva košíky na ryby, umyvadlo o třech nožkách a pohrabáč. Skruž spokojeně zavřel dveře a zamkl je na dva západy, což nemíval ve zvyku. Když se pojistil proti všem podivným náhodám, odvázal si kravatu, oblékl si župan, obul pantofle, nasadil si noční čepici, usadil se ke krbu, aby snědl ovesnou kaši. Oheň se jen sem tam kmitl, bylo to pouhé nic na dnešní chladnou noc. Musel si přisednout blíž, zrovna, jako by se k němu přitiskl, aby ucítil aspoň trochu tepla od toho nepatrného štipce uhlí. Krb měl velmi starodávný, vystavěl si jej jakýsi holandský kupec a obložil jej podivnými obrázky, které představovaly rozmanité výjevy z Písma svatého. Byli tam Kainové i Abelové, dcery Faraonovy, královny ze Sáby i andělští poslové na oblacích. Byli tam i Abrahamové, Belsazarové, apoštolové vstupující na lodě a ještě mnoho postav, které upoutaly Skružovu pozornost. Ale Marleyova už sedm let mrtvá tvář všechno pohlcovala jako hůl prorokova. Kdyby ty hladké dlaždičky byly prázdné a měly moc zhmotnit Skružovy myšlenky, byl by se na každé z nich objevil obraz Marleyova obličeje.

„To jsou jen hlouposti!“ řekl si Skruž a přešel několikrát pokoj dokola tam a zase zpátky. Potom si znovu sedl do křesla a jen náhodou se podíval na zvonek, který visel v pokoji na stěně. Skruž jej nepoužíval, a vlastně mu ani k ničemu nebyl. Zvonek byl ve spojení s místností v nejvyšším poschodí. Proč, to už nikdo nevěděl. Když se na něj zadíval, s úžasem zpozoroval, že se zvonek začíná houpat. Zpočátku jen tak zvolna, že sotva vydával zvuk a jen slabě zacinkal. Ale najednou se rozezvučel hlasitě, a po něm se vzápětí rozezněly všechny zvonky v domě. To trvalo asi půl minuty nebo minutu, ale Skružovi se zdálo, že zvoní celou hodinu. Náhle zvonky umlkly, zrovna tak jako najednou spustily. Potom zazněl cinkavý hluk hluboko dole, jako by někdo rachotil řetězy ve sklepě, kde byly sudy obchodníka s vínem. Skruž si vzpomněl, jak kdysi slyšel vyprávět, že duchové haraší řetězy v domech, ve kterých straší. Vtom se rozlétly dveře u sklepa a ozvala se dunivá rána. Skruž teď uslyšel hřmot mnohem zřetelněji a zdálo se, že někdo jde nahoru po schodech a už se blíží ke dveřím.
„A já říkám znovu, že to jsou hlouposti!“ řekl tiše Skruž.
„Tomu nevěřím.“ Ale zbledl jako stěna, když se to přihnalo do jeho pokoje, a přímo k němu. dyž to zjevení vrazilo do větnice, slabý plamínek v krbu vyskočil, jako by zavolal:
„Vždyť ho znáš, je to Marleyova tvář!“

„»Máte okovy,« vykoktal Vydřigroš třaslavě. »Povězte mi proč.«
»Vláčím řetěz, který jsem si ukoval za života,« odvětil duch. »Článek po článku a loket po loktu jsem ho ukul sám — z vlastní slobodní vůle jsem se jím opásal a z vlastní svobodní vůle jsem ho taky vláčel. Je snad jeho vzor neznámý a divný zrovna tobě?«
Vydřigroš se třásl čím dál tím víc.
»Nebo bys chtěl poznat,« pokračoval duch, »váhu a délku silného opasku, který vláčíš sám? Byl navlas stejně těžký a stejně dlouhý jako tenhle už před sedmi nočními svatvečery. Od té doby jsi na něm pilně koval, Je to dnes přetěžký řetěz!«“
Charlers Dickens / Vánoční koleda

The post Vánoční koleda Charlese Dickense o příčině lidské nemohoucnosti a naději first appeared on Čítárny.

Vánoce a vánoční čas pohledem básnických klasiků českých i světových. Titulní ilustrace Miloslav Jágr.

VÁNOČNÍ DÁREK JANA WERICHA
Kdyby to bylo v mé moci, dal bych všem lidem na světě pod stromeček škatuli.
Prázdnou škatuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, že tam nic není.
A smáli by se a smáli by se, protože já věřím, že když se lidi smějou,
tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát.
Aspoň jeden den v roce.

Rozmilý slavíčku
Jan Jakub Ryba

Rozmilý slavíčku,
líbeznou písničku zazpívej mému Ježíšku
a já pak zazpívám pěknou, hezkou písničku.
Pějme sladce u jesliček,
kdežto dřímá náš Ježíšek.
Odpočívej neviňátko,
libě hajej, nemluvňátko,
tiše pějme, tichounce hrejme!
Pastýři, tichounce zatrubte!
Hrdličky, tichounce cukrujte.
Odpočívej libě, Ježíšku,
odpočívej vždy v mém srdíčku!
Chci tebe povždycky libě v srdci chovat,
tě věrně upřímně vždycky opatrovat.
S tebou vždy chci se jen radovati,
s tebou vždy chci se jen celovati.

Vánoční stromeček
Jiří Žáček

Zelenej se, jedličko,
narovnej se maličko,
líbíš se mi, vezmu si tě
budeš vonět v našem bytě.
Dám ti hvězdu na čelo,
večer bude veselo.
Můžu ti to předem slíbit
bude se  ti u nás líbit.

Vánoce
Jaroslav Vrchlický

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy ze střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvětla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
bůh úsměv v tvářích, v oknech světla,
a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček.

Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří –
ó Vánoce! Ó Vánoce!

Zpěv noci vánoční
Antonín Sova

Střech bílý sníh se stkvěl,
pak zhas a tmy se zalek.
Zpěv v duši uslyšel
jsi blížiti se z dálek.
Zpěv halleluja stín
prošlehnul jasnou září.
Zří s okna do hlubin,
a zdá se samotáři:

Hvězd jasných na domy
se navěšují světla,
v mlh bílé průlomy
a v okna mrazem zkvětlá.
A teď, teď andělé
se na bílé snášejí střechy,
zář nebes na čele,
zpěv zpívají míru a těchy.

Vánoční
Karel Kryl

Dříve, než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko ti jmelím ozdobím, dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím,
bude to hvězda, či snad kříž, či snad kříž,
tvé jméno na balíčku k ostatním připojím,
to abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí, tichounce spí.

Kus loje pro sýkory, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, ubývá,
mráz cukrem pokryl hory, panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá,
a jedna židle, jedna židle přebývá …

Vánoce dospělých
Jan Skácel

Radostí dětí ohřejí si ruce
budou se usmívat a říkat
jsou tady Vánoce
a bílou nití zaobroubí mráz
to roztřepené
co se v nich obnosilo za tak dlouhá léta

A budou trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů před jejich tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou si po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi
a každý z těch dvou
bude se snažit být ten dospělejší
pečovat o toho druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř Vánoce

O štědrý večer
Jaroslav Vrchlický

Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů
a v města hluky tichých samot snění,
zas věším pestré cetky v zamyšlení
jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu.

Při každé tretě, k haluzím již nesu,
zřím, otec, dětských zraků zajiskření
a básník slyším tiché ptačí pění
a cítím duši lesa stoupat z vřesu.

Zdroj šumí, sosna skřípne větrů tahem
a vidím honbu motýlů, much, ptáků
nad diviznami, jež zřím zlatem kvésti.

A myslím: V každou hračku v snění blahém
jak zaklít věčný azur bez oblaků
a přičarovat dětem svým kus štěstí!

Vánoce dospělých
Jan Skácel

Radostí dětí ohřejem si ruce
budem se usmívat a říkat
jsou tady vánoce
zatímco bílou nití zaobroubí mráz
to obnošené
co se roztřepilo za ta dlouhá léta

A budeme trošku veselí
a trošku smutní
a trošku pobavení sami sebou
a ticho roztáhne svých deset prstů
před naše tváře
a zamrzne do opuštěných ulic

A teplá ramena stromečků
vtlačí se do oken až bezdětní
půjdou po večeři na procházku
a budou se držet za ruce
a budou si dětmi

a každý z těch dvou
se bude snažit být ten dospělejší
a pečovat o druhého
protože venku je kluzko
a uvnitř vánoce

Vánoční píseň
Jaroslav Seifert

Rolničky slyším, slyším hlasy,
myslím si: Kdo to přijel asi?
Dlouho už neviděl jsem sáně,
a proto toužím dychtivě
podívat se zas jednou na ně,
pohladit koně po hřívě.
Však venku nikdo. Jenom vrána
do pola sněhem zasypána.

A slyším hudbu. Nechám všeho,
jdu přivítati neznámého.
Kdo je to? Slyším, někdo troubí,
housle se ozvou k tomu vráz
i basa, která zpívá zhloubi.
Nic, jenom tma a ticho v domě
opírají se silou o mě.

A v koši u psacího stolu
hryže si myška. My dva spolu
známe se dávno. Tiše vklouzla
tak jednou ke mně. Od těch dob
je pokoj stále plný kouzla.
Jen, prosím, neplaš, nerozzlob
tu přítelkyni malých dětí,
umí tak krásně vyprávěti.

Vždyť je to ona, myška malá,
jež s Kristem Pánem v seně spala
a viděla, jak Marie Panna
už dlouhou cestou umdlévá
a klesá k zemi uplakaná
na trochu slámy do chléva.
A viděla, jak s nebe rázem
andělé slétali se na zem.

  teď je u mne. Pode dveřmi
tou škvírou chodí ke mně, věř mi.
A od těch dob mi takhle hrají,
rolničky slýchám v tento čas,
okna mi květy rozkvétají
a s nebe slýchám krásný hlas.
Ne obyčejný, ale svatý,
když do tmy ráno vyjdu vraty
a spěchám sněhem na roráty.

{youtube}2CQVbwhA1ts{/youtube}

Purpura
Jiří Suchý

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nikdo si nevšímá
Jak život mění se v dým
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ni slzy roní
Hrany jí odzvoní
Rampouchem křišťálovým

Slunce se vynoří
Hned však se k pohoří
Skloní rychle skloní
A pak se dostaví
Dlouhá a pokojná noc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Po ní k nám vklouzlo
To tajemné kouzlo vánoc

Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Voněla předloni
Za rok nám zavoní zas
Snad jenom v podkroví
Básníci bláhoví
Pro ní slzy roní
Květy jim na okno
Odměnou nakreslí mráz

V krajině vánoční
Zvony když půlnoční zvoní
Nesou nám novinu
Že pokryl krajinu sníh
Tiše a ochotně
Purpura na plotně
Voní stále voní
Nastal čas vánoc
A rampouchů křišťálových

Než rozžhnu
Antonín Sova

Než rozžhnu – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, Vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují.

Já cítím, Vánoce se přibližují.

Vánoční
Fráňa Šrámek

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…”

Vánoční stromeček
Michal Černík

Stromku, pojď už k nám,
já tě doma přivítám.
Překrásně tě ustrojím,
budeš zářit v pokoji.

Na ledě
František Hrubín

Dobře dětem o vánocích
na rybnících na potocích.
Zima jim dá pod nohy
kousek zmrzlé oblohy.

Pro ně zmrzlo modré nebe,
co na tom, že trochu zebe.
Honí se tam vesele
malí zkřehlí andělé.

Ó Štědrý večer
J.V. Sládek

Je štědrý večer; oblohou
se bílý měsíc zaskvívá,
sníh zmrzlý praští pod nohou
a mrazný vítr zavívá.
A pusto kol je u lesa;
zde večer — tam již půlnoční,
zde praská strom jen v nebesa,
tam zvučí píseň vánoční.

Či neslyšíš, jak plně tóní
jak dojemně to do šera,
že za takého večera
se zasteskne až srdci po ní,
a třeba srdce bylo v kusy
v tu vánoční přec vpadnout musí?

Jen dál, ty chorý můj příteli,
ač zpívat nám již těžká věc,
tam kostelík je osamělý,
vánoční zpívat musíš přec.

K nebesům pne se vížka nízká
a u ní stín jak černý kříž,
okny se záře svící blýská,
a píseň zvučí blíž a blíž.
Což svíce to? — to divně svítí,
což píseň to? — to divný vzdech:
v oknech se chvějný měsíc třpytí,
a vítr šumí po hrobech.

A ticho zas, jen srdce bije:
Stůj hochu, nejsme v zemi snílků,
zde není doma poesie,
zde mrtvý má jen k snění chvilku
a s ním jen vítr půlnoční
si z ticha šepce vánoční.

S půlnočním větrem tich a tich
si mrtvý píseň odříkává
a na hrob klesá chodce hlava
a chladí se o mrazný sníh.

A nade ním v měsíčném svitu
rozpíná křídla anděl dumy
a nebes modrém po blankytu
jej odnáší kde moře šumí
a dále ještě za mořem
až v dálnodálnou rodnou zem.

Zas k nebi pne se vížka nízká
a u ní strmí černý kříž,
zář ohnivá se z oken blýská,
v akordech zvučných blíž a blíž
zní mocně píseň vánoční.
A v kostele tam svíce planou
a svítí na mši půlnoční
a na lid s duší rozkochanou;
či na koho též s rozplakanou?

V dubové, hnědé stolici
s skloněnou hlavou žena klečí,
či slyší zpěv ten zvučící,
či kněze zbožné slouchá řeči?

Zavanul anděl perutěmi
a měkké vzal ji do náručí
a zdá se jí, že moře hučí,
a zdá se jí o cizé zemi
a v té — však slyš, co chví se z retů,
slyš, jak ta slza k zemi kane:
„Ochraň mi dítě v cizém světu,
ochraň mi dítě, mocný pane!“
A vedle matky děvče mladé
si oči kryje do stínu
a k drvu horké čelo klade
a tiskne ruku matčinu.

— — — —

Zavanul anděl perutěmi
a jako mlhu odvál sen
a na hrobě jen tichý sten
a chodec z mrazné vstává zemi.
A k nebi pne se vížka nízká
a měsíc chvějnou se září
se v kostelíka oknech blýská
a v zmrzlé slze na tváři.

Pekly kočky vánočky
Miloš Kratochvíl

Kdo upeče vánočky?
„To je práce pro kočky!“
Kočky mísí těsto s kvásky,
Rozvalují na provázky.
Pak se daly do pletení:
„Něco zaplést, to nic není!“
Mezi těstovými provázky
Si však zapletly ocásky.
Jak vánočky upletly?
Nijak. Radši utekly!

Jak hrdlička přišla k pásku
František Halas

Maria Panna v samé práci
a Ježíšek nechce spát.
Poklízet vařit zašívat si
a ještě k tomu kolíbat.

Hrdlička lítá samá legrace
nechce se jí mršce do práce.

Durdí se Panna: “Co se máš co smát?
Ježíška budeš kolíbat!”

Kolíbala hrdlička,
kolíbala Ježíška.
Sotva zavřel očička,
ulítla mu hrdlička.

Kolíbka se zastavila, Ježíšek ten pláče zas,
mlíko z plotny utíkalo, k obědu byl právě čas.
“Ty lajdačko hned pojď sem,
počkej my tě přivážem!”

Vzala Panna sametku.
“Ty, ty, poběhlice”
uvázala hrdličku,
rovnou ke kolíbce.

Oběd už je uvařený a Ježíšek spinká dál,
neposeda nesměje se, pásek se jí zařezal.
“Prosím, prosím, Svatá Panno, dej mi trošku zalítat,
já už budu tuze hodná, přijdu zase kolíbat.
Ježíškovi do kašičky,
cukrů, cukrů, cukrů dám,
cukrů, cukrů, do hubičky,
řekni “Už se nehněvám!””

Pana v smíchu klopí řasy:
“Kš, Kš, leť si pohane!
Za trest však na věčné časy
pásek ti už zůstane.

Vánoce
Pepa Nos

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár měsíců zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár tejdnů zůstává,
na obloze hvězdy jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, jen pár dnů už zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Štědrý den se každou chvíli blíží, poslední den zůstává,
na obloze hvězda jasně svítí, vánoční čas nastává.

Slunce zrána za obzorem vyšlo, podívej se z okna ven,
ať je bláto nebo všude bílo, dneska je ten Štědrej den.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice
Václav Hrabě

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje

Romance štědrovečerní
Jan Neruda

Petr usne, sotva lehne;
sotva usne, sen se zvedne:
náhlé světlo po krajině
a tak jasno jako ve dne.

Petr celý vyjevený,
rodinu zří v prostém stáji,
dítě zrovna sluncem září –
v Petrovi až dech se tají.

Vzduch je plný andělíčků,
třpytí se a křídly šumí,
každý zpívá haleluja,
krásně, jak jen anděl umí.

A hle, od vesnice spěchá
všechen lid s radostnou tváří,
napřed muži, staří, mladí,
v čele naši muzikáři.

Vašek velký buben tluče,
Matěj troubí, Martin hude,
Vojta na klarynet píská,
Kuba měchem bas jim dude.

Aj ti hrajou – jako nikdy!
tváře dmou se, lítá ruka –
písnička tak mlaskně skočná,
že až Petru nohou cuká.

Zmlkli. Z řady vystoup’ Brichta,
vyšnořený, oholený,
býval kaprál u hulánů,
dnes je řečník vyvolený.

Postavil se, salutuje,
hrubě spustil: “Kriste pane, –
my nevíme, co je psáno,
ale víme, co se stane.

Ty jsi – já jsem – ba jsme všichni –
povídáme – k boží chvále -“
v tom se zajik’ – jazyk ztrnul
a nemůže o hles dále.

Ruka v úzkostech se svírá,
ret se jako lupen chvěje –
“Ty’s to vyved’!” Petr nahlas
ze sna hulánu se směje.

Ježíšek však milostivě:
“Všichni jste mé hodné děti,
Vaše duše po skonání
hupky na nebe si vletí.”

A teď houfně zpívajíce
předstupují hospodyně,
podávají v pytlích, koších,
dobrého co po dědině.

Máslo, jabka, marcipány,
plátno, šátky, věci steré,
Maria jim přikyvuje,
Josef od nich dary bere.

“Co je tohle?” Petr náhle
poulí svoje oči šedé.
Dvanáct panen třináctou si
na růžové pentli vede.

Dvanáct panen, dvanáct růží.
“Děťátko ty nejjasnější,
přivádíme Anduličku,
že je z nás všech nejkrásnější.”

“To si myslím!” Petr mručí. –
“Anduličku k Tobě vedem,
aby za nás všecky dala
hubičku Ti jako s medem.”

Andulička přistupuje,
sotva ale hlavu níží,
Ježíšek už ručky svoje
kolem její šíje kříží.

Jak se směje, jak ji hladí,
jak se k Andulince tulí –
sotva dostal polibení,
už zas znovu rtíky špulí.

Petr sebou hází, bručí,
jako medvěd když se brání:
“Matka na to mlčky hledí? –
je to pěkné vychování!”

Vánoční píseň
Jaroslav Seifert / Karel Plíhal

Jak ptáci zimořiví v tom teskném příběhu,
ti, které neuživí třpyt hvězdic na sněhu,
my sešli jsme se snící nad lžičkou olova,
kéž by nám mohlo říci náš osud doslova.

Když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
at’ zvučí trouby hlásné i zpěvy andělů,
dřív, než přijde smrt a zhasne náš dech ve svém pocelu.

A těm u sukní matek dej úsměv do oček,
klín plný cukrlátek a hodně vánoček,
když už se řítí v spěchu ten žaluplný děj,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej,
svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej….

Vánoční kapr
Jiří Žáček

Vánoční kapr,
ten má život krátký,
vánoční kapr
nenávidí svátky.

Vánoční kapr
na své rybí pouti
nechce být pozřen,
alebrž chce plouti.

Chce klidně plouti
nekonečnou tůní,
kde kapří kmeti
v bahně u dna trůní.

Komu by bylo
býti sežrán milé?
Dejte si radši
řízek nebo filé!

Pustíme kapra,
ať si brázdí řeku
pln optimismu,
radosti a vděku.

Ať si ten kapr
klidně slaví svátky
v rodinném kruhu
s kapry nemluvňátky.

Dejte si biftek,
ať jsou kapři zdrávi!
Pak ovšem budou
protestovat krávy.

Dejte si řízek
ve vánočním čase!
Pak ovšem bude
reptat každé prase.

Člověk má cítit
se zvířaty…Inu,
nezbude, nežli
chroustat zeleninu…

Ladovská zima
Jarek Nohavica

Za vločkou vločka
z oblohy padá
chvilinku počká
a potom taje
Na staré sesli
sedí pan Lada
obrázky kreslí
zimního kraje

Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam
bim bam bim bam
bim bam bim

To mokré bílé svinstvo padá mi za límec
už čtvrtý měsíc v jednom kuse furt jenom prosinec
Večer to odhážu namažu záda
ráno se vzbudím a zas kurva padá
Děcka mají zmrzlé kosti
a sáňkují už jenom z povinnosti
Mrzne jak sviňa třicet pod nulu
auto ani neškytne hrudky se dělají v Mogulu
Kolony aut krok sun krok
bo silničáři ta jak každý rok
su překvapení velice
že sníh jim zasypal silnice
Pendolíno stojí kdesi u Polomi
zamrzly mu všecky CD ROMy
A policajti? Ti to jistí z dálky
zalezlí do Aralky
Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam
bim bam bim bam

Na Vysočině zavřeli D jedničku
kamióny hrály na honičku
takzvané rallye Letní gumy
v tym kopcu u Meziřící
spěchali s melounama
a teď jsou v… Však víte kde
Na ČT1 Studio sníh
Voldanova sedi na saních
A v Praze kalamita jak na Sibiři
tři centimetry sněhu a u Muzea štyři
Jak v dálce vidim zasněženy Říp
řikám si: Praotče Čechu tys byl ale strašny cyp
Kdyby si popošel ještě o pár kilometrů dále
tak jsem se teďka mohl kdesi v teple v plavkach valet
Místo toho aby se člověk bál zajít do Tesca na nakupy
jak jsou tam na tych rovných střechách sněhu kupy
Do toho všeho jak mám zmrzlý nos a líca
z radia zpívá provokater Nohavica

Ladovská zima
za okny je
a srdce jímá
bílá nostalgie
Ladovská zima
děti a sáně
a já jdu s nima
do chrámu Páně

Bim bam bim bam

Vánoční stromeček
Miroslav Florian

Stromku, pojď už dál,
zmrzneš na té pavlači,
ať jsi jedle, nebo smrček,
ať jsi sebemenší skrček,
jen pojď dál, jsi král
jasanů i akátů,
lip ve vonném brokátu –
ze všech stromů země zdejší
budeš večer nejkrásnější,
ze všech, ze všech nejsladší!

Ukolébavka vánoční
Jan Neruda

Spi, Jezulátko, spi!
Zas chudých lidí chudé dítě
jen do jesliček uloží Tě —
ach, kolikrát už lidstvu dáno
a Jidáši vždy zaprodáno,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Spi sladce na tom seně holém,
my dech tajíme všichni kolem,
vždyť Tobě, věčné pravdy synku,
je také třeba odpočinku,
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
a nabeř v spánku nové síly,
máš konat ještě mnohou míli:
té cesty lidstva ku spasení,
té ještě dlouho konec není —
spi, Jezulátko, spi!

Spi, Jezulátko, spi!
Za Tvé o bratřích naučení
svět vezme Tě zas do mučení
a než se lidstva pouta zdrtí,
je třeba ještě velkých smrtí —
spi, Jezulátko, spi!

O koledě
Bohuslav Reynek

Vytušenou přítomností
samota se prolíná.
Přílivu jest hodina
dalekých a plachých hostí.

Ořechy jsou na ubruse.
Kočky stín ztich na stěně.
Prosvítají růměně
tváře jablek, zimní, rusé.

Nepřítomní zapomněli.
Stesk už mnohých nehledá.
Jizbou voní koleda.
Nezření se o ni dělí.

Přístav utajených říší
čekání tmu odívá
v slibů roucha zářivá.
Kdo je sám, vždy kroky slyší.

24. XII.
Viktor Dyk

V prosinci denní svit až příliš brzo šedne.
A štědrým večerem už bylo odpoledne.
A otec nedočkav byl jak my, ne-li více,
zřít oči zářící a rozpálené líce,
stát, svědek radosti, u vánočního stromku:
„Teď jde už Ježíšek, teď asi došel k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závějí.“

Jsou, kdož spíš dávati, než bráti sobě přejí.
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?

The post Vánoční básničky i písničky, které nás těší nejen o křesťanských Vánocích first appeared on Čítárny.

Vánoce a Velikonoce. Dva největší křesťanské svátky v české kultuře. Jsou spojeny s oslavou Ježíše Krista. O Vánocích se slaví jeho narození a na Velikonoce jeho zmrtvýchvstání.

Vánoce jsou především rodinným svátkem míru, štědrosti a pohody, s důrazem na tradice jako zdobený stromek, dárky od Ježíška, štědrovečerní večeři (smažený kapr s bramborovým salátem), pečení cukroví a zpívání koled. Náboženský význam (narození Ježíše Krista) je přítomný, ale v sekulární české společnosti převažuje kulturní a folklórní aspekt – čas setkávání rodiny a přátel.

Velikonoce symbolizují vítání jara, obnovu života a plodnost, s křesťanským základem v zmrtvýchvstání Ježíše Krista (nejvýznamnější křesťanský svátek). V Česku dominují lidové tradice: na Velikonoční pondělí koleda s pomlázkou (šlehání pro zdraví a svěžest), malování kraslic, pečení beránka a mazance. Náboženský význam ustupuje folklórnímu – oslava jara s pohanskými kořeny (symboly jako vejce, zajíc, vrba).

Vánoce a Velikonoce. Knihy.

Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury / Věra Frolcová, Eva Večerková / Vyšehrad, 2011
Kniha zachycuje nejrůznější zvyky související s oslavou Vánoc. Tematicky uspořádaná kniha hodnotí reflexe křesťanského kultu a vklad tradic lidové kultury vánočním svátkům, zařazeným v kalendáři nejen do období pohanských slavností spojených se slunečními kulty a novoročními hostinami, ale také do období temných, kdy se podle lidové víry na zem navracely duše zemřelých
Kniha líčí kulturní tradice spojené s oslavou Vánoc národů evropského Západu a Východu.
Mnohé se dochovaly do současnosti a mají křesťanské i mimokřesťanské kořeny. Kapitoly odhalují pozůstatky pohanských slavností spojených se slunovratem, s novoroční magií a hostinami uprostřed zimy; patří k nim obřadní spalování vánočního polena, pečení velkých kulatých chlebů nebo koledování. Zvláštní pozornost věnují autorky kultu Kristova narození, jak se projevuje v písních, betlémech a hrách.

Vánoce v české kultuře / Václav Frolc a kol. / Vyšehrad, 2001
V. Frolec ve studii Vánoce v tradici českého lidu podává přehled lidových zvyků od počátku adventu až do svátku Zjevení Páně .
J. Snížková v České vánoční hudbě rozprostřela před čtenářem neobyčejnou šíři českých vánočních zpěvů, koled, pastorel a mší, jak je vysledovala v pramenech již od vlády Lucemburků.
Vánoční motivy v českém výtvarném umění J. Davida zachytily vývoj zpodobení těchto motivů v českém malířství a sochařství od doby románské.
J.Červenka v Motivu Vánoc v české literatuře podává antologii typických textů s vánoční tématikou počínaje národním obrozením.
Z eseje L. Dvorského Vánoce na konci 20.století vyčteme, do jaké míry nahradil na konci socialistické éry konzumní životní styl duchovní obsah, mající základ v křesťanské tradici.

Velikonoce v české lidové kultuře / Věra Frolcová / Vyšehrad,2020
Dílo významné brněnské etnografky seznamuje s obyčeji, obřady, s lidovou tvorbou, které se váží k těmto nejvýznačnějším křesťanským svátkům. Soustřeďuje se zejména na dobu od Květné neděle do Velikonočního pondělí a věnuje se tradicím jak z venkova, tak z městského prostředí .
Výklad doplňuje množství ilustrací – maleb na skle, kraslic apod. – a kresby Magdaleny Říčné.
Ty čtenáři umožní představit si, jak vyhlížejí předměty spjaté s velikonočními zvyky (např. novoletní stromky, pomlázky) a jak se tyto zvyky a obřady provádějí ještě dnes. 

The post Vánoce a Velikonoce v tradicích české a evropské lidové kultury first appeared on Čítárny.

Vánoce si jen těžko představíme bez obrázků Josefa Lady. V této opravdu hezké vánoční knížce jsou také velmi povedené básničky, říkanky, povídání básníka Michala Černíka. Jsou nejen o Vánocích, ale také o zimě a o všem, co děti na Vánoce dělají.
Doporučujeme do všech škol!

Lada Josef, Černík Michal / České Vánoce Josefa Lady / 2012

ŠTĚDRÝ DEN
Ráno zabijeme kapra
Smrtí začíná se Štědrý den
Krvavý balónek duše
vyjmeme z útrob ven

I svou duši náhle pocítíme
až v krku jako rybí kost
a z úst se dere pára
stoupá na věčnost

VÁNOČNÍ
Z kostela zaznívá radostné Zdrávas
andělé ve vločkách na zem se snáší
Bojíš se radovat nahlas
abys tu radost do mrazu nevyplašil

Na tuhle chvíli jsi i nejsi sám
Nasloucháš jak se pro tebe domů
slétávají tóny zvonů
Mají sílu tě zdvihnout až ke hvězdám

ANDĚLSKÁ
Anděl jenom křídly mávne
a letí nad městem a nad polem.
Jak je létat snadné!
Jak je krásné býti andělem!

Má velká křídla z bílých peří
a na nebi má postýlku,
a když chce, tak nebe rozesněží
a dá nám bílou nadílku.

POSELSTVÍ JEŽÍŠKOVI
Ježíšku opět slavíme Vánoce
a ty ještě netušíš
že dary králů ti už v kolébce
zbujely v kříž

BIBLICKÁ PRAVDA
Člověk je z prachu
vody a bláta
Ta pravda biblická
zůstane odvěká

Svatý je život
láska je svatá
svatým však
nenazvu člověka

HRA NA ZIMU
Hraju si na zimu
a všude zima je
a dýmám z komínů
a vrším závěje.

Na mráz hraju si
a z vody dělám led,
všem sahám na nosy,
pod šaty lezu hned.

Na vítr hraju si
a foukám meluzínu,
jak krajky rozvěsím
na stromy bílou zimu.

Na sníh hraju si
a padám do polí
a padám na lesy,
padání přebolí.

Nekoukám na bouli,
koulím se jenom tak
a já se ukoulím
a budu sněhulák.

The post České vánoce Josefa Lady a básničky, říkánky, vyprávění k vánocům Michala Černíka first appeared on Čítárny.

Křesťanské Vánoce našich babiček. V této knize vám představíme sváteční dny konce roku, ve kterých se jedinečným způsobem mísí lidová křesťanská tradice s tou mnohem starší předkřesťanskou, prosycenou znalostí přírodních zákonitostí i touhou naklonit si osud třeba za pomoci magie.
Vše je doplněno recepty na tradiční slavnostní pokrmy.

Jak postupně odcházejí naše babičky a dědečkové, spolu s nimi nenápadně a nenávratně mizí staletí udržované obyčeje, tradice i nenapodobitelné sváteční pokrmy. Vánoce se nám bohužel mění.

V této knize vám představíme sváteční dny konce roku, ve kterých se jedinečným způsobem mísí lidová křesťanská tradice s tou mnohem starší předkřesťanskou, prosycenou znalostí přírodních zákonitostí i touhou naklonit si osud třeba za pomoci magie.
Vše je doplněno recepty na tradiční slavnostní pokrmy.
K Mikuláši například neodmyslitelně patří kořeněné perníčky, k vánočním svátkům cukroví, vánočka či kapr na černo.

Vánoce našich babiček / Alena A. Gajdušková, Alena Scheinostová, 2021 / © Dauphin, 2021

Alena Anežka Gajdušková (1971)
byla skoro dvacet let majitelkou knižního antikvariátu, po celou tuto dobu sbírala různé recepty, návody a staré kuchařské knihy, a to nejzajímavější z nich sama v praxi zkoušela, ať už se jednalo o recepty na pokrmy, různou domácí drogerii či jednoduchá léčiva.
Mimo psaní knih je zahradní designérkou, dále lektoruje kurzy zabývající se léčivými bylinami nebo zpracováním a uchováváním potravin tradičními metodami.
Od roku 2018 je stálým hostem pořadu České televize Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli, ve kterém představuje dávno zapomenuté recepty či metody zpracování potravin.
Je hlavní autorkou knih Encyklopedie soběstačnosti I. a II. a autorkou knih Domácnosti našich babiček I. a II., Pečeme chleba z kvásku, děláme domácí těsta.
Více zde: https://www.pozemskazahrada.cz/o-nas/

Alena Scheinostová (1977)
je redaktorkou Katolického týdeníku. Autorsky se podílela na knižní reportáži z války ve Středoafrické republice Když padají manga (2015) či na beletristickém experimentu Johana (2018, společně s Pavlou Horákovou a Zuzanou Dostálovou). Věnuje se též překládání romské prózy a poezie a spolupracuje s literárně či lidskoprávně orientovanými periodiky a v neposlední řadě s Českým rozhlasem.

Ukázka: Vánoce našich babiček.

Svatý Martin 11. 11.
Na svatého Martina bývá dobrá peřina.
Svatý Martin přijel na bílém koni.
Na svatého Martina kouřívá se z komína.

„Na den sv. biskupa Martina
milý hospodář a jeho družina
husy jedí, víno k tomu pijíce,
štědrého Martina chválíce,
páni, žáci a kněží se radují,
neb se jim koledy přibližují.
Pacholci a dívky svobodu mívají,
a u jiných pánů se zjednávají.“

Selská pranostika z roku 1710

Svatý Martin patřil po staletí k našim nejoblíbenějším světcům.
Narodil se roku 316 (či snad 317) v římské provincii Panonie ve městě Savaria – dnešním maďarském Szombathely. Jeho otec byl římský voják a přál si, aby se i syn věnoval vojenskému řemeslu. Martin se ale zhlédl v poustevnickém životě. Po několika letech vojenské služby ve francouzském Amiensu odešel do Poitiers, nechal se pokřtít a žil jako poustevník. Ve Francii také zakládal první kláštery.

V roce 370 byl vysvěcen na biskupa Tours, i jako takto vysoký církevní hodnostář však žil velice skromně a vášnivě se věnoval misiím mezi Galy. Zemřel roku 397. Církev ho jako jednoho z prvních vyznavačů – tedy lidí, kteří nezemřeli mučednickou smrtí – prohlásila za svatého.

Jsou mu zasvěceny tisíce kostelů, kaplí a klášterů po celém světě. Lidová tradice ho ctí jako patrona vojáků, vinařů a také žebráků – vzhledem k legendě, kdy se měl Martin jako důstojník v Amiensu rozdělit s chuďasem o svůj plášť.

Svatý s husí pečínkou
Den svátku sv. Martina, 11. listopad, byl dříve považován za přelomový a za počátek postního období. Pekly se při něm nejen tradiční husy, ale i martinské rohlíky nebo podkovy.

Legenda říká, že když v roce 371 zemřel biskup Libor z Tours, měl být svatý Martin jmenován jeho nástupcem. Skromný svatý se ukryl u hus v kurníku, aby jej vyslanci nenašli, husy jej však hlasitým kejháním prozradily. Druhá legenda praví, že husy svým kejháním natolik rušily Martinovo kázání, že za trest skončily na pekáči. Svatomartinská husa, jako obřadní pokrm, byla použita i k lidovému čarování.
Neoškubané křídlo se dávalo čeledínům, aby po celý následující rok „lítali“, tedy byli čilí a pracovití. Vyšší sluhové dostávali stehno a zbytek připadl hospodáři. Další důležitou částí byla kůže z nohou, která se dávala do střevíců, aby se předešlo pocení a kuřím okům.
Z husích kostí se věštila budoucnost. Kosti bílé barvy předpovídaly krutou zimu a smrt, tmavé Vánoce na blátě a přírůstek do rodiny. Když byly kosti skvrnité, značily peníze a svatbu.

Rohlík, nebo podkova?
Zajímavé je, jak se dříve vykládal tvar martinských rohlíků. Ježto prý svěcení sv. Martina vzniklo z pohanské slavnosti boha vína Bakcha a Bakchus bývá malován se dvěma rohy, má i martinské pečivo podobu dvou spojených rohů.

Svatomartinskému pečivu se říkalo mimo rohlíků a podkov také martiny, roháče, zahýbáky, vandrovnice. Připravovaly se z kynutého těsta, ať už buchtového nebo rohlíkového, a byly buď prázdné, nebo plněné, nejčastěji mákem, řidčeji tvarohem, mletými ořechy nebo ovocnými povidly.
Na povrchu se rohlíky potíraly máslem. Prázdné martinské pečivo se mohlo na povrchu sypat mákem, ořechy, ojediněle mandlemi. Tato sváteční pochoutka sloužila především k obdarování čeledi nebo obecního pastýře. Čeleď v tento termín obvykle měnila službu a pečivo dostávala na odchodnou, proto název vandrovnice. Propuštěná čeleď ve velkém slavila, mnohdy se dopouštěla výtržností i protizákonné činnosti. V souvislosti s tímto chováním byli výtržníci pojmenováni martiníky.

Odměna pro pastýře
V obcích, kde byl najímán obecní pastýř, se s ním nová ústní dohoda uzavírala obvykle na svátek sv. Martina nebo sv. Ondřeje (30. 11.). Pastýř za svoje služby dostával odměnu, která sestávala většinou ze sypaného obilí, v některých obcích bylo součástí odměny i pečivo (pecen chleba z každého domu, každý měsíc z jiného).
Obecní pastýř o Štědrém dnu chodil vytrubovat a přát po domech. Každému hospodáři dával zdobený kolední proutek, který hospodář na jaře zapíchl do lánu, aby zajistil plodnost dobytka, úrodnost polí i štěstí rodiny. Kolední proutek se případně použil na jaře při prvním vyhánění zvířat na pastvu. Pastýř za vytrubování i proutky dostával koledu, jejíž součástí byly koláče nebo vánočka.

Samotné oslavy uzavírání nových smluv mezi obcemi a obecními služebníky se nazývaly na Moravě svatomartinské sýpky a v Čechách bejkovy svatby. Noví obecní služebníci museli přispět na hostinu, na kterou byli přizváni všichni, kteří tzv. sypali, tedy ti, co přispívali na mzdu těchto obecních služebníků. V tomto čase se také zapaloval martinský oheň, který měl spálit lidskou zášť a nenávist, a tak připravit lidi na přicházející advent.
Se zánikem naturálních odměn, poklesem významu čeledi i jejího počtu ztrácelo martinské pečivo na svém významu a byly jím obdarovávány především děti a domácí.

RECEPTY

Martinské rohlíky tvarohové
Utřeme 570 g tvarohu, 140 g másla, tři žloutky, tři vejce, strouhanou kůru z poloviny citrónu, 100 g cukru, špetku soli a tolik strouhané housky, aby šlo na válu vyválet těsto a tvarovat rohlíčky. Ty stáčíme z vykrájených trojúhelníků, začínáme na širší straně. Rohlíky skládáme na plech vymazaný máslem, rozpuštěným máslem je řádně potřeme a pečeme, až mají zlatavou barvu. Upečené opatrně přeneseme na mísu a sypeme moučkovým cukrem.

Martinské podkovy jiné
Vezmi asi litr jemné mouky, 5 dgr dobrého másla, asi 3,5 dcl sladké smetany, dvě lžíce dobrých kvasnic, 2 dgr cukru, drobně strouhanou citrónovou kůru, špetku muškátového květu, soli, zadělej a vypracuj těsto a dej je skynouti.
Pak vyndej těsto na pomoučněný vál, nakrájej z těsta drobné kousky, rozválej tence, naplň je buď makovou, buď povidlovou, nebo podobnou nádivkou, nebo cukrem a sekanými mandlemi, přehrň je a tvaruj úhledné rohlíčky.
Namaž plech rozpuštěným novým máslem, dej rohlíčky na něj, pomaž je rozkloktaným vejcem, posyp je cukrem a na nudličky nakrájenými mandlemi, a když nakynou, upec je hezky prudce. Po vychladnutí je pocukruj a podávej.

Ořechová nádivka
Svaříme 140 g cukru v jednom decilitru vody, přidáme 210 g mletých ořechů, špetku vanilky a spaříme. Teprve když vychladnou, plníme martinské rohlíky.
Maková nádivka
Na hrnek mletého máku přidáme tři polévkové lžíce cukru, zalijeme trochou mléka a v kastrolu krátce spaříme. Množstvím mléka určujeme konzistenci náplně. Do makové náplně můžeme přidat švestková povidla.

Tvarohová nádivka
Měkký tvaroh v kostce smícháme se žloutkem, moučkovým cukrem podle chuti a důkladně vymícháme.

The post Křesťanské vánoce a recepty našich babiček hezky česky se stolem plným dobrot first appeared on Čítárny.

Vánoce jsou jedním z nejvýznamnějších křesťanských svátků, který oslavuje narození Ježíše Krista. Štědrý den je 24. prosince a patří mezi nejoblíbenější období roku.
Pravé poselství křesťanských Vánoc znamená:  Pokoj lidem dobré vůle! A o tom je milá knižka pro děti: Zachráněné Vánoce.

Malý František se na Štědrý den vydá pro betlémské světlo. Cestou potká pana Dobrejšku, kterému někdo ukradl kytici, kterou chtěl věnovat svojí ženě. Františka hned napadne, jak by mohl panu Dobrejškovi pomoct, aby starý pán neztratil o Vánocích víru v dobré lidi… A protože jsou Vánoce, určitě všechno dobře dopadne!

Knížku přeložila z češtiny do japonštiny pro děti Yuko Kimura. Do roka po vydání v Česku vyšla ve známém nakladatelství Fukuinkan Shoten také s ilustracemi Iku Dekune.

Zachráněné Vánoce / Lenka Rožnovská / Ilustrace Iku Dekune / Albatros, 2017

The post Zachráněné Vánoce aneb jak se František vydal pro betlémské světlo first appeared on Čítárny.

Vánoční pohádka na téma: Proč nosí Ježíšek dětem dárky. Opravdu povedený laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách.
A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle.

Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.
Temné síly totiž nemají šanci tam, kde panuje lidská pospolitost a kde mají lidé nezkažené dobrotivé srdce.

Vánoční pohádka / Daniela Krolupperová / Ilustrátor: Michaela Bergmannová / Mladá Fronta 2021

Daniela Krolupperová (*31. 10. 1969, Praha)
Je spisovatelka, překladatelka, která vystudovala nordistiku a finštinu na Filozofické fakultě UK, na lidové vysoké škole v Norsku žurnalistiku. Studovala na univerzitách v Helsinkách a Oslo. Krátce byla zaměstnána jako redaktorka zahraniční redakce v tiskové agentuře ČTA.
Od ukončení studia pracuje jako překladatelka a tlumočnice ve svobodném povolání. Přeložila meditativní detektivku norského spisovatele Øysteina Lønna pod českým názvem Když má soudce strach a několik dětských knížek ze švédštiny.
Napsala spoustu krásných knih a je považována za přední spisovatelku knih pro děti a mládež. Je šťastná maminka tří dětí.
Další knihy autorky: http://www.danielakrolupperova.cz/

The post Vánoční pohádka. Proč nosí Ježíšek dětem dárky first appeared on Čítárny.

O kocourovi, který si přišel na Vánoce. Kniha je napsána vypravěčem mistrovského šarmu, napsal kritik v Chicago Tribune a je to opravdu nejlepší vánoční dárek pro milovníka koček i všech zvířat. Navíc knížka není zdaleka jen k vánocům,  je opravdu pro celou rodinu a po celý rok, protože každý si v ní najde svůj příběh.

Cleveland Amory nám dal ten nejlepší dárek k Vánocům – tuto knížku. Ačkoliv jeho kocour, kterému dal jméno Polar Bear, opravdu k němu přišel o Vánocích, zdaleka to není knížka jen pro vánoční čtení. Naopak, potěší vás a poučí, kdykoliv v roce ji začnete číst.

Knížka byla napsána hlavně pro dospělé; ti v ní naleznou mnoho nových poznatků a velkou dávku humoru.
Ale i děti v ní najdou zalíbení, a při jejich vrozené lásce ke zvířatům je možná víc než dospělé dojme osud Polar Bear, který ve svém životě nepoznal nic jiného než hlad, bolest a strach, a pocítil laskavý dotyk lidské ruky teprve, když jej pan Amory zachránil a vzal k sobě domů.

O kocourovi, který přišel na Vánoce | Cleveland Amory | Vydal Práh, 2009

Ukázka z knihy:

Ráno, čímž míním opravdové ráno, jsme museli dojít k dalšímu kompromisu. Tentokrát šlo o vodu. To, že většina koček vodu nenávidí, je jen další omyl. Jeden můj britský přítel, John Aspinall, který jako soukromník choval zvířata nedaleko Canterbury, měl ve svém parku tygry a také bazén. Když bylo horko, tygři se pravidelně nořili do vody, a když zatoužili po větší společnosti, přišli často až k Johnovým dveřím, zaškrábali na ně a vyloudili tygří verzi zamňoukání, načež John na sebe kvapně hodil koupací úbor, otevřel dveře a všichni nejkratší cestou pádili do bazénu. Obyčejně tygři chodili do vody postaru, ale když viděli Johna, jak skáče šipku ze skákacího prkna, vydali se i oni na prkno, aby vyzkoušeli její vlastní verzi.

Ani malé kočky nemají k vodě odpor, alespoň když je horko. Jedna moje přítelkyně, Marti Schollová, původním povoláním newyorská modelka, které měla televizní pořad v Las Vegas, s sebou k bazénu brávala své dvě kočky. Když v jeden obzvláště parný den skočila do vody, všimla si v chování svých koček neobvyklého zájmu. Bez okolků je vzala do náruče a přidržela je těsně nad vodou. Potom je položila na vodu a podpírala je dlaní, jako by učila plavat malé dítě. V mžiku vyrazily od ní pryč a labužnicky si užívaly koupele. Po několika dalších lekcích se staly sólistkami – plavaly samy přes celý bazén tam a zase zpátky.
+++
Můj kocour v žádném případě nepatřil mezi ten typ koček, jaký měli John Aspinall a Marti Schollová. Zároveň však nijak vehementně nedával najevo, že by vodu nesnášel. Jenom neměl rád vodu ve vertikální podobě – tedy déšť nebo sprchování. Kapajícího kohoutku si nijak nevšímal – vlastně ten se mu velice líbil. Ale musel kapat jen málo. Pokud se množství kapající vody zvětšilo, přísně trval na vodě horizontální. Obzvláště měl rád, když jsem v ní seděl já – tedy ve vaně. Sprchu nikdy nemiloval a bylo mu jedno, jestli jsem v ní byl, nebo ne.

A tak jsme opět dospěli ke kompromisu. I když jsem si vždycky dával sprchu, nyní jsem se jí vzdal a napouštěl si vanu. Po koupeli ve vaně, rozhodl jsem se, jsem mnohem čistší než po osprchování. Ať to byla pravda nebo ne, velice se mi zalíbil i dodatečný rituál, který vymyslel kocour a jehož jsem se s chutí účastnil. Zatímco jsem seděl ve vaně, vždycky vyskočil na její okraj – což byl riskantní úkon, opravdu bravurní kousek – balancoval na hraně a potom se vydal na pomalou a vážnou obchůzku kolem vany. Tu se ke mně naklonil, šťouchl do mě hlavou, tu mě lehce kousnul a pokračoval dál. Když se propracoval na konec vany, pečlivě prozkoumával kohoutek, a pokud jsem jej nenastavil tak, aby trošku kapal, otočil se a naznačil mi, abych tak učinil. Což jsem samozřejmě učinil.

Užíval jsem si našeho koupelnového rituálu, kdykoli to bylo možné. Jednou jsem si však přečetl článek, tuším, že to bylo v časopisu Cat Fancy, v němž autorka popisovala, že jednou z nejkouzelnějších věcí, kterou její kočka dělá, je to, že se s ní koupe. V dalším svém vyprávění popsala v podstatě totéž, co jsem prožíval se svým kocourem i já – včetně šťouchání, kousání do ramene a do krku a také průzkumu vany a pití vody přímo z kohoutku.

V domnění, že moje a jenom moje kočka dělá takové úžasné věci, mě ten článek zprvu pořádně znechutil. Nicméně mě potěšilo pomyšlení, že kdyby byly na světě jenom dvě takové kočky, ta moje a pisatelčina, pak by to nebylo zas tak zlé. Ji aspoň napadlo, že stojí za to o tom napsat článek.

Stále však ve mně hryzaly pochybnosti, takže jsem se za čas vypravil k jedné své „kočičí“ přítelkyni a přímo se jí zeptal, jestli se koupe se svou kočkou. „Ó ano,“ odpověděla okamžitě, „víš, koupat se společně je ta nejkrásnější věc. Vyskočí na…“
„Já vím,“ zarazil jsem ji příkře. Zaražený jsem ale zůstal i já. Takže teď už nejsme dva, ale tři. A co ostatní? Začal jsem chovat plíživé podezření, že tam venku jsou statisíce koček, které dělají to samé a dělají to tak už stovky let, nebo alespoň od té doby, co byla vynalezena vana. Mám zato, že mezi kočkami je dobře známo, že lidé si při koupání ve své hlouposti myslí, že jejich kočka je ta jediná, která něco podobného dělá. A navíc, i kdyby si lidé nemysleli, že jejich kočka je ta jediná, která to dělá, stejně je dobré dělat to každé ráno, protože tím vylepší svým lidem náladu, což jí přinejmenším zajistí větší a lepší snídani.

The post O kocourovi, který si přišel na Vánoce. Kniha napsána vypravěčem mistrovského šarmu first appeared on Čítárny.

Kniha Zachráněné Vánoce je útlá knížka, která ale přináší to pravé poselství křesťanských Vánoc. Pokoj lidem dobré vůle! Dnes bychom možná ještě řekli: Dejte pokoj lidem dobré vůle.
Napsala ji Lenka Rožnovská a vyšla v roce 1917. Ilustrovala vynikající Iku Denuke, která jako rodilá Japonka ilustrovala i klasika české literatury Karla Jaromíra Erbena.

A díky jí a hlavně díky překladatelce Yuko Kimura vyšla knížka už po roce ve známém nakladatelství Fukuinkan Shoten v Japonsku. Také s ilustracemi Iku Dekune. Kniha “Zachráněné Vánoce” má název v japonštině “Kurisumasu no akari ~čekono ibu no dekigoto~” To znamená – “Vánoční světlo aneb co se stalo o Štědrém dnu v Čechách”.

A nutno dodat, že bez jakékoliv podpory literárních center a podobných “nutných institucí a asociací” pro propagaci české literatury v zahraničí.

O čem je knížka >>
Zachráněné Vánoce aneb jak se František vydal pro betlémské světlo

Zachráněné Vánoce / Lenka Rožnovská / Ilustrace Iku Dekune / Albatros, 2017

The post Kniha Zachráněné Vánoce Rožňovské a Dekune vyšla v Japonsku už po roce od českého vydání. Přeložila ji Yuko Kimura first appeared on Čítárny.

Vánoce – to bylo pro Františka Kožíka kouzelné slovo, znamenaly pro něj nejen vzpomínky na dětství, ale i právě prožívanou rodinnou atmosféru. Pro přátele rád vytvářel „vánočenky“, krátké básničky s ilustracemi.

Mezi hezké zvyky patřilo také povídání pohádek, které vyprávěl v předvánočním čase dcerce.
A teď si je můžete přečíst i vy! O potrhlé Andule, neposlušném koníkovi, třech zlých dědcích, úkolech prince Jasmína, nejhloupějším čertovi, Orličce, podivné noci, zázračném malíři, Kašpařince a mnohé další. Dvanáct pohádek na dobrou noc přináší všem sváteční náladu s vůní jehličí a kouzelnou zvonkohrou.

Pohodu celé knihy doplňují velmi zdařilé ilustrace, jejichž autorem je Dávid Ursiny. A co dodat na závěr? Myslím, že bude nejlepší, když se rozloučíme verši Františka Kožíka:

Jdou Vánoce,
ten zlatý čas…
Hvězdnatý svátek,
který světí
vzpomínky, lásky
a sny dětí.

Kéž i vám zazní
jeho hlas!

Pohádky vánočního zvonku | František Kožík | ilustrace Dávid Ursiny | Albatros, 2012

Ukázka z knihy:

Až se starý Vohnout namáhal, jak namáhal, vydělat si tkalcovským stavem na rodinu nestačil. Byl sám, ženu už neměl, zato mu zěstalo sedm holých písklat, sedm nezaopatřených dětí. Ještěže nejstarší z nich, Andula, byla čilé děvče. ¤íkali o ní sice, že si pro chytrost dvakrát nešla, potrhlá je prý, ztřeštěná, ale do práce byla jako rarach. Starala se o těch šest hladěvek, uvařila, uklidila a ještě otci ve tkaní pomohla.
Teprve šestnáct jí bylo, ale silná už byla jako venkovský chasník, a přitom čistotná, písničky měla ráda, a večer, než děti usnuly, našla čas vzít starou tlustou pohádkovou knihu a přečíst maličkým vyprávěnku na dobrou noc.
Jednou večer zěstala sedět nad rozevřenou knihou, děti už klidně oddechovaly, a povídá otci, který dojídal chudou večeři:
„Táto, takhle to dál nejde. Vy se nám udřete, a co jíst máme pořád míň a míň. Něco se musí stát.“
„To víš, holka,“ řekl otec, „dělám, co měžu. Ale páni porozumění nemají a chudákovi lepší život nepřejí.“
„Právě proto! Táto, já pějdu do světa.“
Potrhlá Andula
„Kampak bys šla, chuděrko moje?“ spráskl starý otec ruce. „Moudrosti ti pánbu moc neuštědřil, na školy času nebylo, kam se obrátíš?“
„Uštědřil, neuštědřil,“ povídá Andula, „nějaký ždibec rozumu snad přece v hlavě mám a nějak si poradím. Tuhle Martinka už dorěstá a měže se o škvrňata zatím starat. A já pějdu a zkusím, jestli mě ofoukne šťastný vítr.“
„Máš tvrdou hlavu,“ řekl otec, „držet tě nebudu. Ale pamatuj, že let mi už nezbývá. Když si něco vysloužíš, vraž se. Bude tě tu třeba.“
„Vrátím se, tatínku,“ řeklo děvče a hned si složilo uzlíček.
A druhého dne ráno, všichni ještě spali, vyrazila Andula do světa. Už dávno si umiňovala, že musí ve světě najít takové štěstí, aby zlepšila život otci, sourozencěm a sobě taky. Často se nad knihou pohádek zamyslela a představovala si, jak by bylo hezké, kdyby uměla čarovat.
Když by nebylo co vařit, lehce by si vykouzlila plné hrnce a talíře, když by otec onemocněl, uzdravila by ho, když by děti neměly co na nohy, vyčarovala by pro ně punčochy a boty. Takovými obrázky se jí mysl stále zanášela, a proto se rozhodla odejít z domu.
Rodná chaloupka se s ní rozloučila tichým pohledem malých okének a zeptala se jí: Kam pějdeš?
Náves, kde si ještě nedávno jako dítě hrávala, se před ní prostřela a otázala se: Kam pějdeš?
A cestička okolo potoka, lemovaná topoly, zavolala: Kam?
Potrhlá Andula všemu kolem odpověděla, ale potichu, aby to žádný člověk neslyšel:
„Pějdu k čaroději učit se čarovat!“
Ano, Andula nešla jen tak nazdařběh. Už dříve se doslechla, že v rozvalinách Černého hrádku v pustých lesích bydlí dosud jakýsi černokněžník, kterého tam stará doba zapomněla. Dlouho ho nikdo neviděl, ale lidé se báli k troskám hrádku přiblížit. Občas tam prý ještě zahřmí, ze zasutých jizeb vychází kouř a podivné krundání tam bývá slyšet. Jen výři a sovy se tam slétají.
V tu stranu se Andula vydala. Vyhnula se všem lidským obydlím, aby ji od úmyslu nikdo nezrazoval. Šla hustými lesy stále pustšími, a někdy musela stezku obtížně hledat. Domov byl daleko za ní. Vzpomněla si, že děti jistě už vstaly a ptají se po ní, Martinka musí vařit snídani a táta spouští stav. Ale i tato vzpomínka ji poháněla k rychlejší chězi. Musím, říkala si, musím se naučit čárěm, abych mohla těm svým chudáčkěm pomoct!
Měla už notný hlad a nohy ji bolely, když se konečně trním a bodláčím prodrala k mýtině, kde se vypínaly k obloze vetché zříceniny bývalého Černého hrádku. Pomalu se stmívalo, nebe se sešeřilo. Jiný by se možná bál, ale Andula byla hloupá, a snad proto jí ani strach na mysl nepřišel.
„Pane čaroději!“ zavolala. A když se nic nepohnulo a neozvalo, křikla rázně a hlasitěji: „Čaroději!“
Tu spadla z jedné zdi černá cihla, pobořené okénko zasvitlo červeným světlem, ze sklepa se vyvalil oblak kouře a skuhravý hlas se otázal:
„Kdo to?“
„Přece já,“ odpověděla Andula.
„To by mohl říct každý! Kdo já?“
„Ale to jsem opravdu já, Andula Vohnoutova!“
„A co chceš?“
„Jdu k vám do služby.“

The post Kouzelné pohádky vánočního zvonku Františka Kožíka first appeared on Čítárny.