Jiří Trnka (1912–1969) by se 24. února 2022 dožil 110 let, a tak rád bych se u této výjimečné osobnosti české kultury zastavil, abych třeba za pět let nezapomněl.

Shrnu nejprve některé významné události jeho umělecké kariéry:
v roce 1937 se poprvé setkal s loutkovým filmem a pro reklamní účely vytváří slavnou postavu Hurvínka; po dvou letech působí už jako scénograf v Osvobozeném divadle a posléze i v Národním divadle, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše; na konci války (1945) založil proslulé studio kresleného filmu Bratři v triku; o tři roky později natočil svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík, mezi jeho nejvýznamnější filmy se počítají Staré pověsti české (1952), Osudy dobrého vojáka Švejka (1954) nebo Sen noci svatojánské (1958). Trnka byl také výrazným malířem a knižním ilustrátorem (ilustroval např. Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky, Werichovo Fimfárum).

Ilustrace: Jiří Trnka. Broučci.

Jako dítě jsem dával přednost hraným pohádkám a filmům před loutkovými, ty mne a priori znechucovaly, čili z dětství si Trnku pamatuji především jako podmanivého ilustrátora vzbuzujícího zvědavost, úžas, zmatek, otázky.
Dnes je mi jeho svět stále bližší, obdivuji jeho svéráz, účin jeho barev a tvarů, magickou sílu čehosi zemitého, pradávného – ne nadarmo se Trnka také nejlépe realizuje ve fantastickém světě, ba proměňuje samu banální realitu příběhů vojáka Švejka v něco nadreálného, v něco plného magie a uměleckého prožitku.

Do jisté míry je Trnka podobný O. Wildeovi, který je oproti Trnkovi ovšem poživačný, estétský a povrchní.
Často se mi nechce ani věřit, že v Česku, tak střízlivém a přízemním a zároveň tak nacionálně romantickém (nemluvě už o nacistickém a komunistickém příkoří), mohl přežít a do plnosti plodů vyrůst génius výtvarného příběhu s univerzalistickým, k lidské bytosti jako takové vždy obráceným zřetelem, génius barvitosti a magie, svébytný jednotlivec s nekonečnou vizí. Vše, co kdy bylo vyprávěno, by se dalo převést do světa Trnkova, nikoli však podle nějakého stále opakovaného algoritmu, nýbrž vždy překvapivě, vždy jinak podle svobodné podstaty génia.

Ilustrace: Jiří Trnka. Zlatý věk

Hlavní charakteristikou Trnkova umění, které jde za člověkem, je pochopitelně tvář (a to nikoli jen lidská, nýbrž i zvířecí!),
tvář nikoli jednoznačná, nikoli tvář letory, nýbrž tvář, která mluví, oživuje, vtiskává jedinečnou osobnost celé postavě v průběhu děje. Život těchto tváří, plný mnohoznačnosti a individualizujícího údělu, zapadá do celkové kompozice barev a tvarů, do světa, který podtrhává rozmanitou možnost a výraznost tajemství individuality, totiž do světa překypující fantazie, kde se snivost nutná ke vcítění do života postav, cítí jako doma. Trnkovo umění je zkazka, čarokrásná, nádherná zkazka plná barev, plná tepla a přítulná ke každému, kdo do ní vstoupí.

Ilustrace: Jiří Trnka. Andersenovy pohádky

Zde vidíš umělce, říkám si. To je ten, který se i přes těžký život, přes alkoholismus a přes nepřízeň historických okolností dokázal prosadit ve světovém měřítku, i když pocházel z malého nárůdku kdesi  ve východní zóně. Žádný ufňukaný ňouma, žádný tuctový nýmand, žádný pozér, který neví, odkud brát, a proto je dotčený, nafoukaný, prázdný – ne, Trnka byl obrovskou řekou, valícím se tvůrčím elánem, člověkem přebohatým, plýtvajícím, mohutným svědectvím o možnostech, prostotě a pravdivosti génia. Takoví lidé jsou darem z nebes.

Autor: Boris Cvek / Téma

The post Jiří Trnka. Nezapomenutelný a geniální český ilustrátor a animátor first appeared on Čítárny.

Jaroslav Foglar plnil své knihy představami o svých ideálech mužnosti, přátelství, slušnosti, zodpovědnosti. Jsou nadčasové ohledně morálky a určitě jsou dnes stále potřebné. Vztah k přírodě, sebevzdělávání, poznávání jsou další znaky jeho příběhů, které při enormním úpadku dnešních škol jsou dokonce velmi žádoucí.

Chci tím říct, že Foglar není v žádném směru zastaralý.
Neměnil bych ani těch pár slov, která se mohou zdát dnešním mladým čtenářům archaická. A to z jednoho prostého důvodu. Lehký archaismus patří k době, kdy kniha vznikala, protože i Foglar je svým způsobem historický exkurz, stejně jako stovky dalších dobrodružných knih.

A tady je zřejmě problém. Mnozí lidé mají potřebu přizpůsobovat klasická díla současným čtenářům. Prý aby jim rozuměli. Tvrdí oni.
Jenže nejde jen o opravy zastaralých výrazů, ale pod praporem neuchopitelné politické a genderové korektnosti, je třeba texty ohýbat, přepisovat smysl, vyvažovat jejich údajný genderový stereotyp a další neuvěřitelnosti.
Pokud na to nakladatel přistoupí, dopouští se nejen hrubé neúcty k dílu autora, ale také zásadního podrazu na čtenářích.
Bohužel je to čím dál viditelnější nešvar v české nakladatelské komunitě.

Kniha Hoši od Bobří řeky je jasně nastavena jako klukovský román.
O tom nelze diskutovat. Foglar psal knihu v dobách, kdy ještě panovala úcta k ženám a dívkám, a ty se podle toho chovaly a zálesáctví se vyhýbaly.
Proto progresivní genderové ilustrace naivní ilustrátorky Kuchynkove a její poznámky o chybějících děvčatech v knize etc. jsou mimořádně směšné až zoufalé.

Nemyslím, že je tam nějaký silný koncept mužství, který by bylo potřeba rozbíjet. Prostě tam jenom chybí holčičí postavy. Ve skutečném světě přece holky taky jezdí na tábory v lese jako kluci, loví bobříky a mají rády dobrodružné příběhy stejně jako kluci. Nevnímám knížku jejím obsahem a dějem vyloženě jako jen pro kluky. Snažila jsem se nakreslit co nejlepší ilustrace k příběhu o přátelství dětí a vztahu k přírodě. To, že jsem žena, z mého pohledu nehrálo žádnou roli, i když tuto skutečnost zdůrazňovalo už víc lidí.
Ester Kuchynková

Pokud pak jedním okem spočineme na ilustračních výtvorech, pak je zřejmá nejen technická nevyzrálost a nedostatek fantazie, ale hlavně nedostatek pochopení samotného díla.
Což je opravdu hrubý nedostatek.
Nelze totiž ilustrovat knihu autora jako úplně jinou knihu, což se Kuchynkove podařilo dokonale.
To, že takovou zrůdnost schválilo vedení Albatrosu je zarážející a chlapci a děvčata by se měli co nejdříve zamyslet, pokud chtějí navazovat na dřívější profesionalitu této, kdysi slavné redakce. A hlavně by se neměli obhajovat tím, že je jiná doba.

Je třeba si uvědomit, že obsah knih stejně jako slova mají svůj význam a měnit je jen proto, že máme pocity, není ani tak hloupé jako nesmírně stupidní.
Názory Kuchynkove silné připomínají svazácké výpotky za bolševika o tom, jak má vypadat uvědomnělý socialistický člověk,  jak se má chovat a myslet. Jedná se evidentně o prosazovaní tendenčních pocitů, které mají změnit zásadním způsobem význam slov v celé společnosti.

Např. když se někdo zeptá, kde je psáno, že v americké organizaci Boys Scouts by neměly být holky, pak by se měl zamyslet nad samotným názvem, kde je přímo dané, komu je organizace určena, a nesnažit se měnit něco, co má svou historii, tradici jen pro nějaký pocit té jediné pravdy.

Stejně tak Foglarovy knihy jsou o klucích, o mužském elementu, a tak by to mělo zůstat. A jakékoliv podsouvání genderových stereotypů a jiných blbin do generacemi uznávaného kultovního textu je prostě zrůdnost. A to by v redakci Albatrosu měli vědět.

Jinak se tím otevírá Pandořina skříňka, že pocit může být nadřazený právu, biologické danosti i zdravému rozumu.
Stačí ho jen správně medializovat a prosazovat, i když stejný názorový pocit zastává procento vygumované populace.

The post Foglar a Hoši od Bobří řeky, pomýlený Albatros a genderové zrůdnosti ilustrátorky Kuchynkové first appeared on Čítárny.

Kniha Tomova půlnoční zahrada (Tom´s Midnight Garden) od anglické spisovatelky Philippy Pierce byla publikována poprvé v roce 1958 a fakt, že jejím prvním vydavatelem byla Oxfordská univerzita, svědčí o její vysoké umělecké kvalitě. Kupodivu v češtině dosud nevyšla.

John Townsend o této knize řekl:

Kdybych měl nazvat jedno jediné mistrovské dílo dětské literatury vzniklé v období od poslední války, přičemž jedno mistrovské dílo na třicet let je spravedlivý poměr, pak by to byla tato výjimečně krásná a poutavá kniha.

O čem je kniha Tomova půlnoční zahrada.
Hlavní postavou příběhu je Tom, který je nucený strávit prázdniny u své bezdětné ale laskavé tety Gwen a strýce Alana kvůli tomu, že jeho bratr onemocněl zarděnkami. Strýc a teta na rozdíl od Tomovy rodiny bydlí v bytě, v jednom přestavěném starém domě, jehož majitelka paní Bartolomewová obývá byt v nejvyšším patře. Tom je zpočátku nespokojený z toho, že musí žít ve zdánlivě nudném domě své tety. Ale jedné noci zaslechne velké stojací hodiny v přízemí odbíjet třináctkrát. Sejde po schodech, aby se podíval, jestli na ciferníku je skutečně třináct hodin a objeví průchod do kouzelné zahrady přilehlé k domu, kde se seznámí s děvčetem z pozdně viktoriánské doby jménem Hatty. Ve světě kouzelné zahrady Toma mohou vidět jedině Hatty, zvířata a ptáci, a také zahradník Ábel.

Tom navštěvuje zahradu noc co noc, přičemž čas v ní není lineární, ale může plynout jak kupředu, tak zpátky. Proto můžeme říct, že diferenciace je v tomto příběhu časová, nikoliv prostorová. V zahradě jsou obyčejné rostliny, zvířata, lidi, kteří nejsou odlišeni jako druhy, ale na základě času, v němž žijí. Tom tak sleduje vývoj Hatty od malého děvčete až do chvíle, kdy potká svého budoucího manžela.

Poslední noc svého pobytu u tety Tom zjistí, že už nemůže navštěvovat kouzelnou zahradu a v zoufalství začne volat jméno Hatty, čímž vzbudí všechny obyvatele přestavěného domu, včetně staré paní Bartolomewové. Druhého dne si ho majitelka domu nechá zavolat, ale místo, aby žádala po něm omluvu, jak Tom očekává, mu prozradí, že Hatty je vlastně ona, že viděla Toma mnohokrát, když byla dítě, a že v posledních několika dnech noc co noc snila svou minulost.

Autorka knihy čte dětem.

O povaze díla bychom vlastně mohli soudit už z jeho názvu.
Zahrada je „půlnoční“, a v krásné literatuře je právě půlnoc dobou, kdy se nejčastěji začínají dít divy. Například v Louskáčku E.T.A. Hoffmana po úderu dvanácté ožívají hračky malé Marie a začínají bojovat proti myším. Předěl dvanácté hodiny je tedy v literatuře modelem dobře zpracovaným.

Příprava k přechodu z jednoho světa v druhý začíná už opuštěním Tomova rodného domu. Oddělení od rodičů a dočasné přestěhování k tetě, do nového neprozkoumaného prostoru, narušuje obvyklý stav a skýtá formální možnost pro objevení diferencovaného světa.

Jako formální vchod do půlnoční zahrady je vybrán předmět existující v obou světech, velké stojací hodiny patřící jak minulosti, tak i budoucnosti. Něco víc, tyto hodiny čas ovládají a řídí ho dle svých vlastních zákonů, protože i když ručičky ukazují čas správně, hodiny odbíjejí podle svých  excentrických, obyčejným hodinám nevlastních pravidel.

Aby se Tom mohl dostat do diferencovaného světa, musí samozřejmě projít dveřmi vedoucími do zadního dvora. Ale jsou to hodiny, nikoliv dveře, které otvírají časový průchod mezi dvěma rozměry, protože když Tom prochází dveřmi jindy než v rámci přídavné třinácté hodiny, zůstává dál ve svém vlastním čase. A pokud je vchodem do zahrady magická třináctá hodina, pak východ z ní není konkretizován ani časově, ani prostorově. Tom se vrací do současnosti nejčastěji návratem do domu. Kromě dveří do domu je dalším možným východem usnutí. V kapitole18, kdy Tomova starost o zraněnou Hatty způsobí, že Tom poprvé projde dveřmi a nepřestoupí tím do svého času, ale zůstane v čase zahrady, vzniká otázka, jak se vrátit. Tato otázka je vyřešena jeho usnutím v diferencovaném světě a probuzením se v tom reálném.

Formule usnutí – probuzení se ukáže být účinnou také jako most v čase v samotné zahradě. Usnutí v zahradě pomůže Tomovi, aby se vrátil zpět v čase Hatty a zjistil pravdu o jejím původu, neboli o úmrtí jejich rodičů. V obou případech ale usnutí, na rozdíl od hodin, není tím prostředkem, který přenáší Toma do vybraného jím času. Této formuli pro časový přechod předchází pokaždé usilovné přemýšlení nad nějakou otázkou, která se následně tímto způsobem vyřeší, takže přechod je v těchto případech výsledkem přemýšlení a plní podvědomá přání protagonisty.

Sen a usnutí jsou v Tomově půlnoční zahradě vůbec prvky klíčového významu.
Sen může být interpretován nejen jako výchozí bod, ale i jako spojující prvek v diferencovaném světě. Tomovu bratrovi Peterovi se také podaří navštívit zahradu, a to i přesto, že je Peter desítky kilometrů vzdálený od hodin i starého domu, ale stane se to teprve poté, co si to Peter neuvěřitelně silně přál právě před usnutím. Jen v jediném případě neplní sen konkrétní přání – to, když je využit jako prostředek ke konečnému opuštění diferencovaného světa (během jízdy s Bartyho dvoukolkou). A to je také jedno z míst v příběhu, která prozradí, že celý svět půlnoční zahrady je vlastně projekcí snu paní Bartolomewové. Dalším důkazem pro to jsou časté změny v časoprostoru, které tolik připomínají snění.

Zde se projevuje dvouznačnost snu, takže celý diferencovaný svět může být oxymoronně charakterizován jako reálná nereálnost, a dílo celkově – jako dílo paradoxu. Na jedné straně je Tom přítomný v zahradě reálně, i když ne materiálně, a jeho činy v ní mají konkrétní důsledky (například spadnutí Hatty z domečku na stromě), ale na straně druhé to všechno se děje pouze v době kdy se paní Bartolomewové zdají vzpomínky na její dětství, které  jsou samy o sobě reálné. Jak poznamenal Peter Hollindale „události v knize můžeme pochopit pouze pokud se oprostíme od svých představ o lineárním čase“.

Půlnoční zahrada je místem, kde Tom a Hatty si mohou hrát jako děti.
Ale ani jejich hry, ani snům-podobné skoky v čase nejsou náhodné. Navštěvováním zahrady v určitých časových intervalech, přičemž se nejčastěji jedná o posun kupředu v čase, se Tom setkává s proměňující se Hatty. Tu proměnu můžeme sledovat na jejich hrách, počínaje výrazně klukovskou hrou s lukem a šípy, jíž se Hatty se zápalem účastní, přes stavbu domečku v koruně stromu, scény z něhož připomínají dětskou hru „na rodinu“, až po společné bruslení na zamrzlé řece, která slouží zároveň i jako aréna pro dvoření – právě zde Hatty potká svého budoucího manžela. A hra sama o sobě je prostředkem k dospívání.

Svět půlnoční zahrady nám dává možnost sledovat část vývoje od nevinnosti k dospívání.
To je jasněji vykresleno v postavě Hatty, protože skoky v čase nám dávají možnost ji sledovat v klíčových chvílích – od osiřelého děvčátka až po uzavření sňatku. Čím víc se Hatty vzdaluje svému dětství, tím nehmotnější a přízračnější se v jejích očích stává Tom, který zůstává dál dítětem.

Nesmíme opomíjet fakt, že Hatty uvidí Toma naposledy právě o svatojanské noci, protože tehdy podle folklorních pověr se zjevují všelijaké duchy, ale Tom už jí připadá „nehmotný jako měsíční svit“. Druhého dne se Hatty vdá a tím definitivně ukončí svůj statut nevinného dítěte. A už neuvidí víc Toma, až do chvíle, kdy se časy z diferencovaného a reálného světa vzájemně nedohoní. Ale to už pak není setkání Toma s Hatty, nýbrž Toma se starou paní Bartolomew.

Tomova půlnoční zahrada má mnoho společných rysů s Rajskou zahradou.
A společné rysy jsou také mezi nevinností Toma a Hatty a té Adama a Evy předtím, než snědli zakázané ovoce a byli vyhnáni z Ráje. Čím víc se Hatty vzdaluje své dětské nevinnosti, tím dál od zahrady se posouvá místo děje –  nejdřív na kamennou zeď, pak vysoko nad ní do domečku v koruně stromu, a nakonec až do blízkého města.

Reference k Bibli jsou v knize časté.
Jméno zahradníka, Ábel, je biblické, a samotná Hatty míchá biblický svět s realitou. Ze všech postav v příběhu jenom Ábel má jasné spojení s křesťanským náboženstvím – uchovává Bibli na čestném místě a je jediný, kdo po celou dobu sleduje a vidí všechno, včetně Toma; Ábel je také praktickým stvořitelem zahrady a stará se o všechno živé v ní. Paralel mezi Ábelem a Stvořitelem je očividní. Diferencovaný svět a období dětství jsou tedy přetvořeny jako analogie rajského blaženství.

Z Bible je také nápis na ciferníku stojacích hodin – „(there should be) time no longer“.
Tento citát může být vykládán různými způsoby, ale jisté je, že je jedním z hlavních klíčů pro interpretaci celého díla. Čas je hlavním diferenciačním komponentem půlnoční zahrady. Absence času nebo jeho zastavení (protože když se Tom nachází v diferencovaném světě, se čas v tom reálném zastavuje) zdůrazňuje nadčasovost dětství.

Na závěr bych dodal, že právě tak, jako se půlnoční zahrada z příběhu stává místem pro setkání dětí z různých časů, tak se i samotná kniha Philippy Pearce bude určitě dál v čase setkávat s dětmi.

———————————————
Pro Čítárny zaslal Spiridon Kalošev , University Plovdiv Bulharsko
Благодарим на автора Спиридон Калошев и на съставителите на сборника за любезното съдействие при препечатването на тази статия.
Přeložila a připravila: Nikoleta Zdražilová

1. Townsend, John Rowe. Written for Children. Philadelphia and New York: J. B. Lippincott Company, 1975.
2. Hollindale, Peter and Zena Sutherland. “Internationalism, Fantasy and Realism”. Children’s Literature. An Illustarted History. Ed. Peter Hunt. Oxford: Oxford University Press, 1995. p. 256.

Plný text článku byl publikován ve sborníku textů z konference na téma Dětská literatura – bez hranic v prostoru a čase, 1.-3. 12. 2005 Blagoevgrad
http://www.liter.swu.bg/index.php?cat=13⊂=0&full=151

Poznámka redakce: česky vyšly: Poklad v jediné růži, SNDK, 1965 a Takový malý pejsek, Vyšehrad, 1998. Tomova půlnoční zahrada, Malvern, 2019

Foto Philippy Pearce s dětmi je z knihy: Hollindale, Peter and Zena Sutherland. “Internationalism, Fantasy and Realism”. Children’s Literature An Illustarted History. Ed. Peter Hunt. Oxford: Oxford University Press, 1995. p. 256. Povolení k otištění fotky od Northamptonshire Newspapers Ltd.

The post Philippa Pearce a Tomova půlnoční zahrada. Mistrovské dílo dětské literatury first appeared on Čítárny.

Old Shatterhand, Vinnetou. Který kluk by je  neznal. Karel May psal beletrii, ve které jsou historická fakta míchána s fantazii, s obdivem k Indiánům i velkou mírou naivity. Ale i přesto jejich pozitivní lidské poselství ovlivnilo myšlení většiny dětí.

Ale co se nestalo. Nakl. Ravensburger na základě několika kritik!!!, stáhlo dětskou knihu „Mladý náčelník Winnetou“ z trhu.
Někteří progresivní liberálové totiž tvrdí, že kniha reprodukuje rasistické stereotypy, nepatřičně zkresluje historickou pravdu a hlavně zraňujeme city lidí. 

Expert na Karla Maye Andreas Brenne považuje knihu Vinnetoua za neškodnou a kritizoval rozhodnutí vydavatele.
„Nemyslím si, že je správné stáhnout takovou knihu z oběhu jen kvůli bouři na hovno.“
I to je důsledek liberálních demokratických názorů, kde i převlékání se za Inda je považováno za rasistický čin.

Nová kniha byla sepsána na základě nového filmu:
Na festivalu, kde byl promítnut, se pak odehrála diskuse, kde na jedné straně někteří tvrdili, že v naší době je nepřípustné natáčet zejména film pro děti a mládež, v duchu mýticky nabitého a velmi klišovitého ztvárnění „folklóru“ Karla Maye.

Naštěstí většina poroty došla ke zcela jinému hodnocení a považuje film za úspěšný.
Zdá se, že zdravý rozum začíná zase převažovat nad liberálně-zelenou tupostí, která jako infekce zachvátila většinu evropské společnosti.

The post Old Shatterhand a Vinnetou. Nakladatelství zakazuje knihu s hrdiny Karla Maye. Německá neoliberální stupidita first appeared on Čítárny.

Miroslav Šašek ilustroval mnoho dětských knih. Po emigraci od roku 1958 až do roku 1974 vytvořil dvacet obrazových alb o městech a zemích a další autorské knihy, které vycházejí dodnes.
Když v roce 2014 proběhla výstava Miroslava Šaška (18.11. 1916 – 28.5. 1980) v Galerii Smečky, byla to vůbec první česká výstava.

Známým se stal Šašek svou sérii ilustrovaných cestopisů “This is…“

Ty byly přeloženy do deseti světových jazyků a jednotlivé knihy vycházely v nákladech v řádu desetitisíců.
Celkem napsal 18 knih. Šašek ilustroval velkoměsta, historickou Británii, ale i středisko NASA nebo malou továrnu na autíčka. Kromě ilustrací knih maloval i velkoformátová plátna.
Ve svých pracích byl nesmírně detailní. Například napsal:

„Když nakreslím v budově 53 oken namísto 54, zasype mě hromada dopisů. Děti dnes vědí všecko – svět je mnohem menší.“

Dědicové autorských práv na dílo Miroslava Šaška z ČR, Belgie a Švýcarska, se rozhodli vložit tato práva do Nadace Miroslava Šaška.
Ta si stanovila za úkol mimo jiné podporovat šíření díla Miroslava Šaška ve světě a podporu současné tvorby knih pro děti. Nadace vypisuje soutěže pro získání grantové podpory na vytvoření dětské obrazové knihy. Soutěž je určena pro autory z České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Německa, Rakouska a Švýcarska.
www.sasekfoundation.eu

Miroslav Šašek. Krátký životopis podle nakladatelství Baobab, které je dnes jeho dvorním vydavatelem v Česku.

Miroslav Šašek se narodil 18. listopadu 1916 v Praze na Žižkově.
Vystudoval architekturu a školu kreslení a malování u profesora Otakara Blažíčka. 

Po studiích kreslil pro noviny, ilustroval řadu knih, se svojí první ženou Jindřiškou navrhovali loutky.

 
V roce 1947 odešel do Paříže na École des Beaux Arts a už se nevrátil.
Když v Československu převzali moc komunisté v roce 1948, rozhodl se zpátky domů už nevracet. Živil se jako reklamní grafik a architekt, od roku 1951 byl zaměstnán v české redakci Rádia Svobodná Evropa – RFE – v Mnichově.
 
Roku 1957 se vrací do Paříže a pokračuje v přerušené práci na turistickém průvodci pro děti.

This is Paris se Šaškovými ilustracemi i textem vychází v nakladatelství Allen v Londýně, brzo poté i v nakladatelství McMillan v New Yorku.
Následují knihy o Londýně, Římě, New Yorku, Edinburgu, Mnichově, Benátkách, San Francisku, Izraeli, mysu Cape Canaveral, Irsku, Hong Kongu,  Řecku, Texasu, OSN, Washingtonu D.C., Austrálii a historické Británii. Neuskutečnily se plány na knížky o Bombaji, Dillí, Bermudách, Kanadě, Riu de Janeiru, Kodani, Stockholmu, Vídni, Amsterdamu…

 
Knihy z řady This is byly přeloženy do mnoha jazyků, vycházely ve Francii, Itálii, Německu, Španělsku, jižní Americe, Japonsku i ve Skandinávii v desetitsícových nákladech (This is New York se prodávalo až 600 kusů denně).
Přinesly svému autorovi několik ocenění, mimo jiné čestný klíč od města San Francisco a zápis na čestnou listinu IBBY.

 Průvodce po Londýně a New Yorku získaly ceny za nejlepší ilustrovanou knihu New York Times. Podle čtyř knih (New York, Izrael,  Benátky, Irsko) byly natočeny filmy, Šaškovy ilustrace se objevily na pohlednicích, plakátech a užitkových předmětech.

Kromě ilustrovaných průvodců po městech a zemích Šašek vydal další dvě knížky s vlastním textem a ilustracemi:
Stone is not Cold (New York, 1961) a Mike and the Modelmakers (Londýn, 1970) a několik dalších titulů ilustroval.
Pro Svobodnou Evropou v šedesátých letech pravidelně psal a namluvil fejetony a postřehů z cest po světě.
 V posledních patnácti letech života Miroslav Šašek uspořádal řadu výstav svých obrazů v Německu, Švýcarsku, Velké Británii, Austrálii a USA.

Zemřel 28. května 1980 ve Wettingenu u Zürichu u své sestry Věry.
Po roce 2000 začaly jeho knihy vycházet v reedicích v Americe, Francii a Německu a poprvé vyjdou letos i v češtině.

The post Miroslav Šašek. Světový ilustrátor legendární série This is… first appeared on Čítárny.

První věta, kterou Antoine De Saint Exupéry věnoval dětem zní: “Odpusťte děti, že jsem věnoval tuto knihu dospělému!“ A to je klíč k úspěšnému přečtení.
Malý princ opravdu není pro děti z několika prvních ročníků základních škol. Není to klasická pohádka, ač se tak tváří. A pravý poklad v něm lze najít až ve chvíli, kdy děti začínají hlouběji hloubat nad okolním světem. Opravdu si netroufám říci, jestli je to v deseti či patnácti letech…

Kdo by neznal Exupéryho a Malého prince!
Přiznám se, že jako dítě mě příliš nezaujal, jaksi jsem ho nechápala a v povinné četbě jsem si ho zařadila mezi knížky, které bylo třeba číst z čirého donucení.

Jedno z nejslavnějších děl moderní světové literatury je něčím, co by mělo být v knihovničce snad každého.
Líbezně psaná knížka v sobě skrývá obrovský poklad, celou pokladnici lidských vlastností, dobrých i zlých a pokaždé vás přinutí se zamyslet. Nad smyslem příběhu o malém galaktickém cestovateli, nad svoji současnou situací i nad svojí vlastní minulostí. A je možné, že se k ní budete v průběhu života čas od času vracet. A náhle uvidíte v obchodníkovi podobného „závisláka“ jako v opilci, možná spatříte ve vztahu růže a Malého prince cosi podobného ze vztahu milostného…

Moudrá liška
Navždy mě ovlivnil například ten nesmrtelný výrok a výjev s liškou. Co je to ochočit? „Znamená to vytvořit pouta… Až si mě ochočíš, budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“„Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem…“

A liščino malé velké tajemství, které vyjevila Malému princi?

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„…Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“

To je klasika, kterou tomuto jedinečnému dílu už nikdo nikdy neodpáře.

Úplný závěr – jak ho děti chápou?
Jako dítě jsem neměla šanci pochopit epizodu s hadem, kdoví, jak ji chápou dnešní děti.

„Ty jsi podivné zvíře,“ řekl mu konečně, „tenké jako prst…“
„Ale jsem mocnější než prst krále,“ řekl had.

Malý princ se usmál:

„No, příliš mocný nejsi…Nemáš ani nožky… Ani cestovat nemůžeš…“
„Mohu tě unést dál než loď,“ řekl had.

Stočil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek.

„Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel,“ řekl ještě.
„Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy…“
Malý princ neodpověděl.

„Je mi tě líto, když tě vidím tak slabého na této Zemi ze žuly. Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti příliš stýskat po tvé planetě. Mohu…“

Nebo ano?

“Máš dobrý jed? Jsi si jist, že mě nenecháš dlouho trpět?“
Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl…
…Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa… „
„U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo…“

Pokud tápete a hledáte v Malém princi dodnes tu hlubokou moudrost mnoha rovin, sáhněte po takovém malém komentáři…

Na pultech knihkupectví se nedávno objevila miniaturní podoba Malého prince.
Dá se říci, že je to varianta pro dospělé. Mathias Jung napsal malou publikaci s krásnou textilní záložkou Malý princ v nás. A jak je příjemná knížka navenek, tak je krásná i uvnitř. Co vám zůstalo v Malém princi skryto, to Mathias Jung odhalí. Nebo vás podnítí k přemýšlení společně s citáty z jiných psychologických děl, děl Antoine de Saint-Exupéryho a svým vlastním úsudkem.

Víte, že i v Malém princi můžete nalézt tato moudra?

„Zas jednou my lidé stavíme na místo čehosi pravého (touhy) cosi nepravého (chorobnou závislost). Pomocí pilulky se katapultujeme do spánku, vybuzujeme k vyšším výkonům, zlepšujeme si náladu. Saháme po surogátech, místo abychom získávali spánek, pracovní schopnosti a životní radost přímo ze života.“

„To, čemu říkáme „výchova“, znamená ve skutečnosti často jen vlečení dětí naším směrem a bránění jim v rozhledu, místo abychom je nechali projít nádherným obloukem jejich životního a slunečního cyklu.

Když se necháte zkrotit, pak se stane, že budete plakat.

Každý člověk má své vlastní hvězdy. Těm, kdo bloudí, ukazují cestu. Pro ostatní jsou to jen světla.

Znovu projdete s Malým princem všemi planetami, kde jednotliví obyvatelé reprezentují lidské vlastnosti, tak přirozené a přesto tak pokřivující. Uvědomíte si hlubší souvislosti ve vztahu s liškou či růží. Nebo s hadem… Vřele doporučuji!

Malý princ | Antoine de Saint-Exupéry | přeložila Zdeňka Stavinohová, 1972 | Ilustroval Antoine de Saint-Exupéry |
Vydal Albatros, 2007, dotisk 12. vydani | 1. vydání v SNDK v roce 1959 ilustrovala Helena Zmatliková, 2. vydáni v roce 1966 Vladimirem Fukou, ostatni autor.

The post Malý princ a Exupéry odkrývá tajemství: Co je důležité, je očím neviditelné! first appeared on Čítárny.

Arthur Ransome (1884 – 3.6. 1967) podobně jako náš Jaroslav Foglar, zůstal i on po celý život dítětem. Zvláštní proto je, že byl také tajný britský agent, který pracoval i v Leninově Rusku, kde od roku 1913 sbíral pohádky. A taky možná něco jiného.

Přesto, že Arthur Ransome ani nedokončil vysokou školu, sepsal ve své době přínosné monografie o Wildovi a Poeovi.
Když vypukla válka, vyhnul se odvodu pro špatný zrak, ale stal se zahraničním korespondentem. Mimo jiné. V Rusku hrál šachy s Leninem a zrovna jako v nějakém romantickém příběhu objevil svou druhou manželku v Trockého sekretářce Ženě Šelepinové.

Zase se vrátil do Londýna (1918) a hned jej zatkli: už na nádraží. Ve Scotlad Yardu jej pak  podrobil výslechu sám šéf Speciálního oddělení Basil Thompson (zvaný Lovec špiónů) a zverboval jej k MI6 (nebyl-li tam spisovatel už předtím). Ransome dostal i speciální označení.  S76. Léta to bylo tajemstvím, a to nikoli veřejným, nicméně čas otevřel nedávno archivy.

I vraťme se do revolučního varu. Arthur Ransome se vydal do Tallinnu (1919), s rizikem překročil frontu mezi Bílými a Rudými, dojel do Moskvy, vyzvedl svou Žeňu a doručil bolševikům estonský návrh mírové konference. I dík tomu získaly Estonsko a Lotyšsko nezávislost. Co dál?
Fingoval spolupráci s ruskou špionáží a jachtařit si souběžně na Baltu. V únoru 1924 tak doplachtil s pomocí jistého Adlarda Colese až do Anglie a usadil se v Jezerním kraji. To ještě netušil, že se proslaví jako autor třinácti knih (1930-1947, 1988) o pětce skvělých sourozenců zvaných Vlaštovky a o dvou sestrách přezdívaných Amazonky. Předobrazy dětí, jak tušíte, existovaly a počátky hledejme až v Arthurově dětství.

Dětství a zážitky, které se později objevovaly v jeho knihách.
V dětství vyrůstal Ransome s bratrem a sestrami a rád vesloval po jezeře Coniston, jež leží pod kopcem Old Man, na který lezl.
Roku 1896 se vracel z vrcholu, usnul u cesty a našel ho etnograf a malíř William Collingwood, který měl syna a tři dcery. Sám Arthur Ransome bohužel ztratil už ve třinácti letech otce, i začal jezdit na prázdniny k nim. Měli se hezky. Brousili po okolí, pořádali pikniky na ostrově a Collingwood tamtéž objevil zbytek vikingského osídlení, aby o tom napsal knihu Thorstein na jezeře. Je také o chlapci toho severského národa.
Collingwoodovi děti zatím Arthura učily plachtit a Doře bylo osmnáct a jemu dvacet, když… Když mu prý dala košem.

Pět let nato se oženil (1909) a hle, vlekl svou choť na Coniston.
Postřehla, zdá se, intimitu mezi ním a dívkami a zase odjela. Přesto se po roce vrátili. Arthur se však (celý zaražený) musil seznámit se studentem medicíny Ernestem Altounyanem. Ten fakticky u Collingwoodových zaujal jeho místo. Byl to šok a Ernest Armén.
Měl rodiče v Sýrii a Ransomova první láska se zaň provdala (1915) a po válce muže následovala do Aleppa.
Tam opevnili dveře domu a ač nešlo o takové peklo jako dnes, v oknech měli mříže.

Ernest si s Arthurem dopisoval a roku 1923 strávili dovolenou v Anglii. Zjara 1928 Altounyanovi navštívili Jezerní kraj v Británii a učili děti plachtit. Na lodi Vlaštovka se tehdy plavily devítiletá Zuzana a šestiletý Roger a na Drozdu jedenáctiletá Taqui a osmiletá Titty. Otcové jim radili z břehu, ale v lednu 1929 se syrská rodina vrátila do „vyhnanství“, kde vedli nemocnici, zatímco Ransome propadl klíčovému zmatku svého života.

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015

První knihy…
Tenkrát dostal šanci jet jako dopisovatel do Berlína, ale odmítl to a 24. 3. začal psát Boj o ostrov. To ještě netušil, že bude až do smrti vymýšlet jen a jen skvělá pokračování této knihy.
Knihu Boj o ostrov dopsal v dubnu 1930 a výtisk hned putoval do Aleppa. Vyvolal tam nadšení. „Kapitán Flint jsi přesně ty,“ psal mu Ernest a Taqui se v dopise podepsala John. V knize je totiž kluk.
Následovali Trosečníci z Vlaštovky (1931) a náklonnost rodin kulminovala. „Strýčku, přijeď!“ psaly děti. Stalo se a v lednu 1932 se Ransome v Sýrii pustil do Petra Kachny, věru že mistrného příběhu o honbě za pokladem. To (opět) ještě nevěděl, že si chystá „průlom“ a zbaví se navždy finančních starostí.
Psal knihu v Dořině ateliéru v patře, a vždy když scházel na oběd, stávaly děti u schodů. „Kolik stránek?“ Ransome vždy zdvihl nějaké ty prsty a dodal: „Teta Žeňa to pokládá za hrozné.“

Ve skutečnosti se mu psaní dařilo. Jenže po dvou měsících zjistil, že jsou předlohy jeho dětských hrdinů jaksi… Jaksi méně solidní.
Marně chtěl život přizpůsobit fikci. Přesto naznačil, že by snad děti měly mazat do škol v Anglii. Snil, že je tam bude mít pod dohledem. Ale Doru pohoršil. A tak Ransomovi opustili Aleppo a doma to nebylo lepší. Očekával je vyloupený dům i zvěst o smrti Ransomova redaktora na jezeře Windermere.
Přesto nebo právě proto Arthur Petra Kachnu dopsal, ba i sám ilustroval! A zklamané děti? Psaly mu. Přece. A jejich rodiče? Přece je poslali do britských škol.
Dík tomu se děcka mohla účastnit Ransomových plaveb a on se ani tehdy nezbavil se pocitu, že to mohly být děti jeho.
A taky děti mimo „ghetto“.
V knihách zachytil i Doru a sebe jako strýčka malých Amazonek Jima (zvaného právě Flint).

„Dá se říct,“ míní František Novotný v knize Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012), „že Arthur Ransome užil pro postavy energii živých dětí a… A do stránek děti zaklel.“
V Johnovi, Zuzaně, Titty, Rogerovi a Bridget však současně vykreslil i dost jiné, idealizované a vycepované děti. Ne už Armény, ale Brity těly i duší. Tyto děti neznají Aleppo, navštěvují soukromé školy a jejich imaginární otec je důstojník Royal Navy. A ty děti jsou navíc patetické – už jen tím, jak přejímají standardy britského námořnictva.
Čtenářům pak Ransome zasílal tento modifikovaný dopis:

Jediný způsob, jak udržet tajemství, je NIKDY neodpovídat na žádnou otázku, ale zdá se, že jste na stopě. Všechna místa popisovaná v knihách se dají nalézt, ale nejsou na stejných místech jako na úředních mapách.

K věci tedy měl, jak vidím, opět podobný přístup jako u nás Foglara, který zase po léta šířil tzv. Hromadné dopisy. A kdo ostatně ví, kolik toho Dušín „chytil“ z Johna?
Johnovou předlohou přitom, a to ještě zajímavější, skutečně byla dívka, a to nejstarší Dořina dcera Taqui (1917-2001). Proč?
Kdyby zůstal jediným klukem v posádce Roger, nebyla by takříkajíc genderově vyvážená.

Do „prvního důstojníka“ Zuzany autor mísil rysy Ženiny.
Zuzana tudíž náleží k těm nejpodivnějším postavám dětské literatury. Všimněte si, že disponuje autoritou rodiče a že se na pouhé její písknutí děti šikují. I Ransome ale stejně reagoval na píšťalu své ženy. Už byl takový.

A oblíbil si nejvíc snivou Titty.
Její předobraz se ovšem jmenoval jinak. Mavis (Drozd). A doma jí říkali podle myši z oblíbené pohádky. Právě Titty. Ransome ji chtěl adoptovat. Marně. To ona však je v jeho knihách generátorem imaginace a to ona stírá rozdíly mezi realitou a fantazií, což je klíčovým rysem Ransomova díla. Citová hnutí malé Titty přitom pokaždé líčí nejzevrubněji.

A malý Roger?
V knihách mívá poťouchlou radost z partyzánské války se staršími a to je rys, který si jednoduše musel vytvořit každý absolvent britské internátní školy, aby vůbec obstál.

Pátým z legendárních dětí je pak „lodní mazlík“ Bridget (v knihách Brigit) a obě Amazonky Nancy a Peggy Blackettovy mají předobrazy v sestrách Georgii a Pauline Rawdon-Smithových, dcerách to armádního chirurga vychovaných jako chlapci.
A Nancy navíc má rysy Taqui, které nemohl mít John.

Ilustrace Zdeňka Buriana ke knize Trosečníci z Vlaštovky. Albatros, 2015

Arthur Ransome byl svébytný džentlmen a uchoval si chlapecky dychtivý pohled na svět. S chutí se zapojoval do dětských her, nestyděl se, respektovat plány dětí a vedle kapitána Flinta je jeho alter egem rybář z románu Velká šestka (1940).

Arthur Ransome nesmírně miloval Jezerní kraj, ale děti vyhostil až na oceán.
Zprvu sice jen v jejich představách, ale v knize Nechtěli jsme na moře (1937) už plují do skutečného Holandska. Tady se, pravda, inspiroval novinovým článkem (1932), dle něhož byli Maurice Griffiths a jeho choť uneseni odlivem na Severní moře.

Ransomovky jsou malou školou jachtingu a sotva po té četbě už kdy zapomeneme, že je třeba za přílivu popustit kotevní řetěz!
Jen v Anglii vyšly v pěti milionech výtisků, „ale nikdy už je nebudu číst se stejným rozechvěním jako v dobách, kdy jsem o pozadí vzniku nic nevěděl,“ končí svou báječnou knihu smutně spisovatel František Novotný. To on sepsal historii pěti vlastních expedic ve stopách Vlaštovek a Amazonek, a sice ty poutě absolvoval pod plachtami, ale ztratil během nich prostor, kterým se předtím proháněla jako bríza jeho fantazie.

Splnit si dětské sny bývá ošidné a ostatně už Arthur Ransome vzpomíná, jak se koncem prázdnin loučíval s jezerem Coniston s pláčem.

The post Arthur Ransome. Co má společného génius dětských knih, agent MI6 a syrské Allepo first appeared on Čítárny.

Existují světoví autoři, kteří napsali jedinou knihu pro děti jen tak mimochodem a možná náhodou, ale jejich dílo je hlavně pro dospělé. (Antoine de Saint-Exupéry, Saryoan etc.)
Pak existují spisovatelé, jejichž pouze jedna dětská kniha je jejich hlavním dílem a nemají další publikované knihy pro děti. (Lewis Caroll etc.)

MALÝ PRINC / ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY
V doslovu ke knížce Malý princ, kterou napsal Antoine de Saint-Exupéry píše Anton Hykish, že když četl dětem tuto knížku a viděl jejich rozzářené oči, tak se sám rozplakal. Také jsem slyšel, že ti, kteří neumí plakat celým srdcem, neumí se od srdce zasmát. Knížka Malý princ (1943) je právě o takových věcech, kterých si v životě málo všímáme nebo si jich nevážíme. Je to poetická knížka pro děti o dospělém světě, která bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co pro ně bylo napsáno.
Proč se Malý princ Saint-Exupéryho bude číst i za 200 let?

TATI, TOBĚ PŘESKOČILO / PAPA YOU ARE CRAZY (1957) / WILLIAM SAROYAN
V knížce najdete 360 krátkých rozhovorů mezi desetiletým klukem  a jeho otcem, málo úspěšným spisovatelem. Očima jeho syna se tak dovídáme, jak vidí svět kolem sebe a jak se díky svému otci začal všímat všedních a zdánlivě bezvýznamných věcí.
Tati, tobě přeskočilo, napsal William Saroyan o vztahu syna a otce

VLADISLAV VANČURA / KUBULA A KUBA KUBIKULA
Nestárnoucí kniha pro děti i rodiče, která ani po letech neztratila nic ze svého kouzelného příběhu ani hravého českého jazyka.
Chodil světem medvědář jména Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou
Vstupujeme do příběhu dvou hlavních hrdinů, na jejich pouti krajinou pokrytou bílou nadílkou. Před sto lety za náramné zimy, kdy se i učitelé báli klekánice a strašidel, chodil světem medvědář jména Kuba Kubikula se svým medvědem Kubulou.
Kubula a Kuba Kubikula. Vladislav Vančura a jeho jediná kniha pro děti s krásnou češtinou

WILLIAM FAULKNER / STROM PŘÁNÍ
Strom přání tak zůstává nejopomíjenější Faulknerovou knížkou, v úvahu ji většinou neberou ani znalci a není skoro překládána. Když povídku vymýšlel, vydal se pak nepochybně hlavně vlivu Lewise Carrolla a Franka Lymana Bauma, autora Čaroděje ze země Oz (který zemřel roku 1919).
Strom přání. Pro koho napsal Faulkner svou jedinou knížku pro děti?

OSKAR WILDE / ŠŤASTNÝ PRINC A JINÉ POHÁDKY
Kniha je jedno z autorových prvních literárních děl a vyšlo již v roce 1888. Jedná se o sbírku pěti netradičních pohádek, s jejichž pomocí vytváří autor skrytou satiru, kritiku a podobenství.

JAMES JOYCE / KOČKA A ČERT
Bajka Kočka a čert je jediná kniha Jamese Joyce určená dětem. Joyce ji napsal ve 30. letech jako dopis svému vnukovi.
V příběhu vypráví o městečku na břehu Loiry rozděleném řekou na dvě části, které však nemá žádný most a obyvatelé městečka si ho ani neumějí postavit. Purkmistr města se proto upíše ďáblu, ten však chce jako protislužbu duši prvního člověka, který po mostě přejde.

ALDOUS HUXLEY / VRÁNY Z HRUŠKOVIC
Huxleyho jediný příběh pro děti, který nebyl psán pro publikování, ale jako osobní dárek jeho neteři Olivii de Haulleville k Vánocům roku 1944. Knížka představuje klasickou pohádku na způsob bajky o tom, jak slabší zvítězí pomocí důvtipu nad násilím.
Aldous Huxley napsal pro děti pouze jedinou knihu. Vrány z Hruškovic

TULÁKOVA HŮL A JINÉ POHÁDKY / SCHEINPFLUGOVÁ OLGA
Kdo dneska už ví, že herečka a spisovatelka, manželka Karla Čapka, Olga Scheinpflugová psala také pohádky? A dokonce moderní, čtivé pohádky. Knižní klub v roce 2007 vydal díky Stanislavě Zábrodské výbor pohádek pod názvem Tulákova hůl a jiné pohádky a knížku pro děti vyjímečným způsobem ilustrovala Eliška Konopiská.
Tulákova hůl. Moderní české pohádky Olgy Scheinpflugové, manželky Karla Čapka

ALENKA V KRAJI DIVŮ / LEWIS CAROLL
Skutečným uměním snění není totiž soukání vzdušných zámků, v nichž se všechno jeví tak, jak bychom chtěli, jak tomu rozumíme, jak nám to připadá zajímavé, ba vzrušující. Teprve ten, kdo chce vystoupit z klece své omezenosti na sebe, kdo natahuje ruce ven do prázdna přes mříže vlastních sklonů a obrazů o světě, teprve ten se dotýká nekonečna, jež nelze (ani ve fyzice, ani v náboženství, ani v umění) uchopit jinak než fantazií.
Alenka v kraji divů Lewise Carrolla aneb jak vystoupit z klece své omezenosti v ilustracích Markéty Prachatické

The post Spisovatelé, kteří napsali jedinou knihu pro děti first appeared on Čítárny.

Ivan Klíma (14. 9. 1931) se rozhodl znovu vydat svoji knihu pro děti Jak daleko je slunce. Tentokrát rozšířenou o nové příběhy, v nové grafické úpravě a doprovozenou ilustracemi jeho dcery Hany Pavlátové. Portál, kde kniha vychází, požádal Ivana Klímu o malý rozhovor o knize, o dětském čtení, o životě.

Jméno Ivan Klíma neslýcháme ve spojitosti s dětskou literaturou často. Proč jste se rozhodl do svého „repertoáru“ zařadit i knihy pro malé čtenáře? V čem vnímáte největší rozdíl oproti tvorbě pro dospělé?
Psal jsem pro děti, dokud byly moje děti malé, napsal jsem vlastně pět dětských knížek, jenže to bylo v době (s jednou výjimkou), kdy jsem tady nesměl publikovat, takže v době, kdy vznikaly, nemohly vyjít. Pro děti se píše maličko jinak, řekl bych, že příběh musí být konkrétnější, pokud ukrývá morální poselství, musí být řečeno nevtíravě, neučitelský. A jazyk musí být srozumitelný, ale to neznamená ochuzený, spíše naopak. Čtením se má dítě seznamovat s krásou a bohatostí jazyka. Autoři, kteří to nevnímají, by toho měli radši nechat.

Vaše kniha Jak daleko je slunce (Portál) je krásným poetickým vyprávěním o běhu světa i důležitých lidských vlastnostech. Každá kapitola začíná fiktivním rozhovorem dítěte s vypravěčem a z odpovědí na zvídavé dětské pohádky se postupně zrodí příběh. Mají tyto fiktivní rozhovory předlohu ve Vašich reálných rozhovorech s dětmi?
Takových rozhovorů vedou rodiče s dětmi stovky. Jestli jsme vedli právě tyhle, už si opravdu nepamatuji.

Kniha vychází již podruhé, první vydání z roku 1995 je už rozebráno. Liší se text nějak od prvního vydání?
Jsou tam tři nově napsané povídky, do původních textů jsem prakticky nezasahoval.

Knihu Jak daleko je slunce doprovodila nádhernými ilustracemi Hana Pavlátová. Mají podle vás ilustrace velký podíl na úspěšnosti dětských knih?
Určitě mají. Dodnes ve mně žijí obrátky kocourka Mikeše, Nácíčka, Ferdy mravence či Brouka Pytlíka. Příznačné je, že obě tak populární knížky napsali malíři, předpokládám, že tedy vznikaly obrázky v mysli autora zároveň s textem.

Kterou knihu nebo které knihy jste měl v dětství nejraději?
Nejspíš právě ty, co jsem zmínil. On Kocour Mikeš měl čtyři díly, jestli mě nemýlí paměť, ale ten první jsem měl nejradši.

Četl jste svým dětem, když byly malé?
Ano, ale daleko častěji jsem jim vyprávěl příběhy, které jsem si, jak se říká: z fleku vymýšlel. Bylo to docela napínavé, protože jsem sám nevěděl, jak to dopadne. Hrdinové byli fixní, kočička, pejsek a kůň Vašek. Protože jsem to vyprávěl téměř každý večer několik let, bylo by z toho nejmíň deset dílů. Většina příběhů byla humorných, děti se hodně nasmály. Hlavně pejsek byl strašný popleta a zkazil, na co sáhl.

Jste zkušeným a dlouholetým autorem nejen knih pro dospělé, ale i pro děti. Vidíte za ty roky rozdíl v přístupu dětí k literatuře? Nebo ten základní čtenářský motiv – vstoupit do příběhu, a tedy do „jiného“ světa, fiktivně ho prožívat a nechat se jím obohatit – je stále stejný?
To nedovedu posoudit, mám pocit, že třeba moje vnoučata četla míň, než se četlo v mé generaci. Vliv televize působí zlenivění mysli, aspoň pokud se týká její schopnosti vytvářet si vlastní obrazy. V televizi to udělali už za čtenáře, on jen přijímá.

Dnes se hodně hovoří o tom, že děti přestávají číst a dávají spíše přednost filmovému zpracování příběhu nebo interaktivní hře. Jak vidíte budoucnost dětské literatury Vy?
To už jsem vlastně pověděl v předchozí odpovědi. Zároveň si myslím, že ještě aspoň nějaký čas zůstanou děti, které bude četba těšit a objeví právě kouzlo v tom, že naleznou více prostoru pro svoji fantazii.

Můžeme se těšit na další Vaše knihy?
Mám dosud vůbec nepublikovanou knížku takových mírně potrhlých čtyřverší typu:
Holič holí holí
Sládek sladí solí
Hasič hasí haší
Asi všude straší
Také právě předělávám svoji úplně první knížku pro děti (ta opravdu vyšla ještě v šedesátých letech) a hlavně k ní dopisuju nové blázniviny, docela mě to těší, ale co z toho bude, to si neodvažuji soudit.

Život je ten hlavní dar, který dostáváme, i když se často vymlouváme na objektivní okolnosti, bude vždycky záležet především na nás, jak s ním naložíme. Já si po léta (i když některá byla, viděno zvenčí, zlá) aspoň jednou denně řeknu: život je krásný. A to, co nazývám krásou života, záleží hodně na tom, jaké si dovedeme vytvářet vztahy s těmi nejbližšími lidmi, s nimiž žijeme. Je mi líto těch, kteří tohle nepochopili a protrápí se, promarní se celým životem.

The post Ivan Klíma: Čtením se má dítě seznamovat s krásou a bohatostí našeho českého jazyka first appeared on Čítárny.

Po Malém princi našel světoznámý ilustrátor inspiraci v další dětské knížce, tentokrát anglické provenience: Robinson Crusoe.
Jeho titul ovšem nese název jen Robinson. A protože původní Robinson Crusoe Daniela Defoe ani snad nebyl určen dětem a je napsán poněkud složitěji, pro děti ho upravil velmi dobře J. V. Pleva, a rovněž Petr Sís pro své vydání volil svou zkratku a své vlastní, osobité převyprávění.
Hezký zážitek s opravdu krásnou obrázkovou knížkou!

Vydala Raketa v produkci Nakladatelství Labyrint, 2017

The post Robinson. Obrazová kniha Petra Síse, inspirovaná světovou klasikou Defoa first appeared on Čítárny.