Výběry knih o tom, že kam směřuje EU a Evropa a západní kultura. Už v roce 2020 bylo zcela evidentní, že EU a další státy páchají sebevraždu. Evropská unie se stále více vzdaluje od role „bezpečného útočiště“ pro občany EU, a vzhledem k děsivému totalitnímu vývoji, zejména v soudnictví EU, situace naléhavě vyžaduje odpověď od vlád členských států EU. Všichni občané by si měli být alespoň vědomi nejen zrádné, ale i zrůdné hry, která se odehrává v rámci pseudodemokratické mocenské struktury. Jinak řečeno:  vládnoucí a vlivové skupiny lidí, volení i nevolení se rozhodli, že Evropu i evropskou kulturu a ekonomiku zlikvidují.
Otázka je, zda se s tím Evropané smíří.

Podivná smrt Evropy: Imigrace, identita, Islám
/ Douglas Murray / překlad Alexandr Tomský
Jedna z nejkvalitnějších knih, popisují zdroje a současný úpadkový trend Západu a EU, který se čím dál víc jeví jako společenská forma dobrovolné sebevraždy. Je známo, že každá snaha zřídit nebe na zemi plodí peklo. Historie je toho plná. Proto i multikulturní báječný svět, který se tak vehementně prosazuje proti vůli většiny, skončí jednou velkou tragédií.
Podivná smrt Evropy. Murrayho tvrdá analýza imigrace, identity a Islámu

Německo: mýtus a realita
/ Aleš Valenta
Publikace se zabývá německou politikou posledních dvaceti let. Vlastnímu tématu předchází obsáhlý úvod, objasňující základy politického systému SRN a proměny německého paradigmatu. Klíčem k pochopení německé politiky je její konsensuální charakter, podmíněný permanentním úsilím o překonávání dědictví nacionálního socialismu.
Historik Aleš Valenta. Německo: mýtus a realita

Pokrokem k zániku civilizace
/ Mnislav Zelený Atapana
Výběr novinových článků a blogů z let 1969–2017 známého českého etnologa Mnislava Zeleného-Atapany je nejen o jeho osudném vztahu ke kultuře a filosofii amazonských indiánů, ale velmi kriticky se vyjadřuje se k problému globalizace, bere si na mušku úředního molocha EU i politickou korektnost, terorismus, migraci, naši politickou reprezentaci, lidskou neomalenost a nepokoru a údajnou xenofobii.
Pokrokem k zániku civilizace

Evropské rozpory ve světle migrace
/ Jan Keller
 Jan Keller v knize reaguje na současnou migrační krizi, hlavně v EU. Ale ta není jejím hlavním tématem. Kniha pojednává o hlubších strukturních napětích a rozporech skrytých v základech EU.
Evropské rozpory ve světle migrace

Breviář pozitivní anarchie
/ Vlastimil Vondruška
Na základě faktů přesvědčivě dokazuje, že se na cestě, kterou v posledním desetiletí kráčí evropská společnost, opakují fatální chyby našich předků. Mnohé z toho se nám samozřejmě líbit nemusí, ale Adam a Eva byli kdysi vyhnáni z ráje a od té doby se nikomu nepodařilo se tam vrátit. A rozhodně se to nemůže povést současným vládcům, kteří mnohdy činí nesmyslné kroky. Naše momentální směřování dle autora do ráje rozhodně nevede, přesto tato kniha nešíří poplašné zprávy, ale je „pouze“ vynikající historickou analýzou.
Breviář pozitivní anarchie

Úprk rozumu / Politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii
/ Anthony Browne
Známý britský novinář Anthony Browne se ve svém eseji zabývá jedním z klíčových fenoménů současného veřejného života – politickou korektností.Na rozdíl od ostatních textů, které se k politické korektnosti staví kriticky, však neulpívá na okrajových jevech, jakými jsou leckdy komicky neústrojná “korektní” pojmenování.
Politickou korektnost chápe jako ideologii, jež výrazně formuje nejen vyjadřování, ale hlavně myšlení a postoje jednotlivců i skupin, zvláště těch mediálně a politicky aktivních. Kde se vzala ideová struktura, v jejímž jménu je moderní západní člověk ochoten tolerovat cenzuru a autocenzuru? Jaké jsou její kořeny? A komu a čemu v konečném důsledku slouží? To jsou jen některé z velmi provokativních otázek, jež si autor v této knize pokládá.
Úprk rozumu aneb kde a jak končí fanatická politická korektnost?

Konec Evropy. Diktátoři, demagogové a doba temna před námi
/ Kirchick Jamie
Přestože Kirchnik je jasný zastánce liberální demokracie a současných evropských a EU trendů, snaží se ukázat velmi kriticky na důsledky proevropské politiky, na jakési mdlé kolektivistické hnutí vedoucí svůj světadíl do zřejmé nicoty.
Konec Evropy  Diktátoři, demagogové a doba temna před námi

Kronika zániku Evropy 1984 – 2054
/ Vlastimil Vondruška 
Jak vypadala a bude vypadat Evropa a EU v letech 1984 – 2054? Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik prohlašuje, že jde o dílo literární, nikoli prognostické. Každý rozumný čtenář jistě chápe, že jde o románovou vizi, jako to věděli třeba čtenáři George Orwella.
Kronika zániku Evropy 1984 – 2054

Prolomeni hradeb
/ Petr Hampl
Kniha nezávislého sociologa Petra Hampla Prolomení hradeb představuje milník v chápání příčin migrační krize a celkových kulturních, sociálních a ekonomických problémů, kterými Západní civilizace a potažmo EU prochází. To není jen názor autorových přátel, ale i řady intelektuálních kapacit.
Autor staví na dosavadních poznatcích, ale hledá jejich hlubší kořeny.
Prolomení hradeb

Kolapsy složitých společností
/ Joseph A. Tainter 
Americký archeolog, antropolog a historik Joseph A. Tainter se ve své nejznámější práci zabývá otázkou, proč se v minulosti zhroutily mnohé říše, státní útvary či jiné složité organizační formy lidské společnosti.
Nejprve uvádí téměř dvě desítky případů kolapsu a podává přehled teorií, jejichž prostřednictvím se během uplynulých dvou tisíc let kolapsy vysvětlovaly. Poté vytváří vlastní, široce aplikovatelnou teorii kolapsů (kolapsy jsou v ní vysvětleny poklesem mezních výnosů investic do složitosti). Prostřednictvím detailních studií kolapsu římské a mayské říše a americké kultury Chaco pak ověřuje platnost svého modelu a objasňuje fungování dezintegračních procesů. V závěrečné kapitole se zamýšlí nad tím, zdali kolaps nehrozí také současné společnosti, což je jedna z otázek, které člověka jedenadvacátého století znepokojují.
Kolapsy složitých společností

Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje
/ Laughland, John
John Laughland velmi otevřeně píše o politické situaci v EU a v euroatlantické oblasti od devadesátých let, zvláště o evropské integraci z pohledu historického a filozofického.
Laughland Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje

The post Quo vadis EU? Výběry knih o pomalé sebevraždě západní kultury first appeared on Čítárny.

Jeho Dějiny světa čtenáře provedou historií od nejstarších počátků až do dvacátého století, seznámí ho s důležitými historickými osobnostmi a událostmi, ale také ho poučí o souvislostech a spojitostech mezi různými údobími a územími. Gombrich své dějiny lidstva vypráví jako příběh, ne vždy právě útěšný a pochopitelně nezavršený.
Otevřený konec však znamená naději do budoucna.

Tuto knihu napsal Ernst H. Gombrich, budoucí světoznámý kunsthistorik, krátce po studiích jako šestadvacetiletý. Kniha měla okamžitý úspěch a přinesla mu všeobecné uznání.

Čtenáři i odborná kritika oceňují autorův vypravěčský talent, umění vytvořit velkorysý oblouk historie lidstva.
Autor se svým příznačným smyslem pro výstižnou zkratku a pointovanou formu podal komplikovaný vývoj lidstva od dob jeskynního člověka až do 1. světové války.

Později připojil kapitolu o nejdůležitějších událostech dvacátého století – o 2. světové válce a zániku komunismu. Novověk je ale už po kuratelou cenzorů redakcí a fakta nejsou zcela ucelená.
Kniha je vynikající především v oblasti starověku a středověku.

Znám rodiny, kde se kniha čte po kapitolách večer co večer a s dětmi!!!
Dnes skoro nutnost, protože žijeme v době, kdy dochází k násilnému zkreslování historie pomocí prodejných novinářů a učitelů. Tuto zábavně vzdělávácí činnost bych doporučil všem rozumným rodinám, pokud chtějí vychovávat děti s jasným kritickým myšlením. Na školu bych už moc nespoléhal.
Existuje i audio verze, ale osobně se mi vůbec nezamlouvá hlas herce.

ERNST H. GOMBRICH (3. listopadu 1909 ve Vídni – 3. listopadu 2001 v Londýně)
Ve Vídni vystudoval dějiny umění a klasickou archeologii. Roku 1936 odešel do Londýna, kde pracoval jako tlumočník, pak se vrátil do Warburgovy Kulturněvědné knihovny k vědecké činnosti.
Po 17 let (1959 – 1976) byl ředitelem tohoto ústavu.
Působil jako hostující profesor na řadě univerzit (Oxford, Cambridge, Harvard aj.) a byl členem mnoha vědeckých akademií.
Byl obdařen třinácti čestnými doktoráty, roku 1972 mu byl udělen titul Sir, byl nositelem mnoha cen a vyznamenání. Napsal mnoho důležitých kunsthistorických a jiných prací; jeho Příběh umění (The Story of Art, 1950) platí dodnes za nejpopulárnější úvod do dějin umění.

UPOZORNĚNÍ:
V češtině vyšla ještě jedna kniha-historie pro děti.
Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě / Marc Ferro
Kniha francouzského levicového intelektuála je ovšem silně demagogická a zcela otevřeně se zaměřuje na přepsání smyslu dějin v levicovém stylu.
Tuhle propagandu bych dětem rozhodně nedoporučil!!

The post Ernst Gombrich. Vynikající čtivé dějiny světa pro domácí studium dětí first appeared on Čítárny.

Vyhořelá společnost. Pět pronikavých diagnóz naší chaotické doby od německy píšícího filozofa korejského původu Byung-Chul Han, jehož knihy byly přeloženy do téměř dvaceti jazyků, přináší pronikavou diagnózu doby.
Každé historické období má své typické choroby. Jestliže charakteristickými onemocněními dneška jsou deprese, porucha pozornosti s hyperaktivitou, hraniční porucha osobnosti nebo syndrom vyhoření, nejedná se o nahodilý, pomíjivý či dočasný fenomén, nýbrž o jev vypovídající o zásadní a zřejmě nevratné proměně, kterou západní společnosti od konce studené války prošly a kterou ještě neumíme správně pojmenovat.
Proč tomu tak je?

Uplynulé století bylo věkem, který Han nazývá imunologickým.
Byla to epocha, pro niž byly ještě příznačné hranice, ploty, prahy, přechody a zdi, v níž se striktně rozlišovalo mezi vnitřkem a vnějškem, mezi přítelem a nepřítelem, mezi vlastním a cizím. Lidé se mobilizovali proti vnějšímu vetřelci, ať už jím byl cizinec, virus nebo nepřátelská ideologie. Člověk se obával jinakosti a cizosti, na něž reagoval aktivizací imunitního systému. V dnešním čím dál více transparentním, zasíťovaném a globalizovaném světě, založeném na univerzálním procesu směny a výměny, „bezbariérovém“ sdílení a permanentní informační přesycenosti, v němž je vše obnažováno a vystavováno, veškerá jinakost postupně vymizela.

Vymizení jinakosti, jejíž místo zaujala pouhá odlišnost, znamená, že žijeme v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu.
Tak jsme se paradoxně ocitli v situaci, kdy příčinou patologických jevů, s nimiž se dnes potýkáme, není negativita, nýbrž naopak teror pozitivity, která plodí nové podoby násilí a proti níž se nedokážeme bránit.

Deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost se tak endemicky nešíří proto, že jedinci čelí překážkám, zákazům nebo omezujícím příkazům či represi, nýbrž proto, že žijí ve společnosti, která jim vštěpuje, že člověk náleží pouze sobě, má se sám utvářet a seberealizovat, sám sebe navrhnout jako nějaký projekt. Kdo této výzvě k seberealizaci nedostojí, propadne depresi. Povzdech depresivního jedince, že nic není možné, je možný jen ve společnosti, která věří, že nic není nemožné.
Deprese je symptomem vyčerpání z přemíry možností a také z přemíry tolik velebené činorodosti.
Psychická onemocnění dnešní společnosti nejsou ničím jiným nežli patologickými projevy této paradoxní svobody.

Disciplinární společnost, tak jak ji popsal Michel Foucault, je minulostí. Svět špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není světem dneška.
Jeho místo už dávno zaujala společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří.
Dnes žijeme ve společnosti výkonnosti. Subjekt výkonnosti není podroben žádné instanci vnější nadvlády, je sám sobě pánem a suverénem. Není tedy podřízen nikomu, respektive je podřízen jen sám sobě. Tím se odlišuje od subjektu poslušnosti.
Zhroucení instance vnější nadvlády nevede ke svobodě, jejím důsledkem je spíše splynutí svobody a nátlaku. Subjekt výkonnosti se tak odevzdává do náručí nutkavé svobody nebo svobodného nutkání maximalizovat výkon. To je efektivnější než vykořisťování cizí mocí, protože je provázeno pocitem svobody. Vykořisťovatel je zároveň vykořisťovaným. Jakožto podnikatel svého vlastního já je člověk pánem i rabem zároveň.

Kniha obsahuje pět esejů, které autor původně publikoval jakožto samostatné knihy:
Společnost únavy, Vyhořelá společnost, Společnost transparence, V digitálním roji, Agonie Erótu.
Han analyzuje celou řadu jevů a procesů, které nelze uspokojivě objasnit nástroji tradiční psychologie a psychoanalýzy. Jestliže se v textech Společnost únavy a Vyhořelá společnost zabývá vyčerpaností z přemíry pozitivity, v eseji Společnost transparence se zaměřuje na neblahé, devastující důsledky všudypřítomného tlaku na transparentnost, kterou mylně považujeme za žádoucí společenský jev.
V textu V digitálním roji analyzuje civilizační regres spjatý s příchodem homo digitalis a nástupem digitální kultury.
V Agonii Eróta se soustřeďuje na téma vymizení erotického prožitku ve světě ovládaném narcismem, jemuž za oběť nepadá pouze láska, nýbrž samotné myšlení.

Byung-Chul Han (nar. 1959 v Soulu)
se v osmdesátých letech 20. století přestěhoval do Německa, kde absolvoval studia německé literatury a katolické teologie. Na Freiburské univerzitě obhájil dizertační práci o Martinu Heideggerovi. Od roku 2000 působil na filozofické fakultě při Basilejské univerzitě, kde získal habilitaci.
V letech 2010 až 2012 přednášel na Staatliche Hochschule für Gestaltung v Karlsruhe, kde působil jako profesor filozofie a mediálních studií. Od roku 2012 vyučuje filozofii a kulturální studia na Univerzitě umění v Berlíně. Je autorem šestnácti knih a desítek článků a statí.
K jeho nejznámějším dílům patří: Todesarten. Philosophische Untersuchungen zum Tod, 1999; Duft der Zeit: Ein philosophischer Essay zur Kunst des Verweilens, 2009; Müdigkeitsgesellschaft, 2010 (Společnost únavy); Transparenzgesellschaft, 2012 (Společnost transparence); Agonie des Eros, 2012 (Agonie Eróta); Im Schwarm. Ansichten des Digitalen, 2013 (V digitálním roji) a Psychopolitik: Neoliberalismus und die neuen Machttechniken, 2014.

Ukázka z knihy…

ZA HORIZONTEM DISCIPLINÁRNÍ SPOLEČNOSTI
Foucaultova disciplinární společnost špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není společností dneška. Její místo už dávno zaujala docela jiná společnost, totiž společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří. Společnost jednadvacátého století již není disciplinární společností, ale společností výkonu. A jejími obyvateli už ne jsou „subjekty poslušnosti“, nýbrž subjekty výkonnosti. Jsou podnikateli sebe samých. Zdi oněch discipli nár ních ústavů, které oddělovaly prostory určené nor málním jedincům od prostorů, jež jsou vyhrazeny těm, co se nějak odchylují, dnes již působí jako anachronismus. Foucaultova analytika moci není s to popsat psychické a to pologické proměny, které s sebou přinesla transformace disciplinární společnosti na společnost orien tovanou na výkon. Ani tak často skloňovaný termín „společnost kontroly“ tuto změnu odpovídajícím způsobem nepostihuje.
Stále ještě totiž zahrnuje příliš mnoho negativity. Disciplinární společnost je společností negativity. Je charakterizována negativitou zákazů. Negativní modální sloveso, které je pro ni určující, je sloveso nesmět. Také slovesu muset přináleží ještě určitý typ negativity, negativity záhodnosti. Společnost výkonu se stále více oprošťuje.

Přemíra práce a výkonu vede k sebevykořisťování. To je efektivnější než vykořisťování cízí mocí, protože je provázeno pocitem svobody. Vykořisťovatel je zároveň vykořisťovaným. Pachatele a oběť již od sebe nelze odlišit. Psychická onemocnění společnosti výkonu nejsou ničím jiným nežli patologickými projevy této paradoxní svobody.

Společnost práce a výkonu není svobodnou společností. Generuje nová omezení. V této společnosti nátlaku si každý nosí svůj pracovní tábor s sebou.Člověk tak vykořisťuje sám sebe. Vykořisťování je tudíž možné i bez nadvlády. Excesivní stupňování výkonnosti vede k infarktu duše.

Vyhoření je patologickým důsledkem dobrovolného sebevykořisťování…..

Dochází k totalizaci pracovní doby. Přestávka je jenom etapou pracovní doby. Dnes neznáme jiný čas, nežli čas věnovaný práci.

Totalizace přítomnosti ničí časově podmíněné druhy jednání, jako jsou zodpovědnost nebo slib.

Cílem estetické chirurgie je maximalizace výstavní hodnoty. Dnešní vzory neodkazují k žádným vnitřním hodnotám, nýbrž k vnějším mírám, jimž se člověk pokouší dostát dokonce i za použití násilných prostředků.

Společnost transparence je společností nedůvěry a podezřívavosti, která kvůli mizející důvěře sází na kontrolu. Všeobecný úpadek hodnot vede k erozi kultury respektu. Dnešní vzory jsou prosty vnitřních hodnot.

Byung-Chul Han / VYHOŘELÁ SPOLEČNOST / Z německých originálů Müdigkeitsgesellschaft (2010), Burnout gesellschaft (2014), Transparenzgesellschaft (2012), Im Schwarm (2013), Agonie des Eros (2012), vydaných v letech 2010 až 2014 nakladatelstvím Matthes & Seitz Berlin, přeložil Radovan Baroš.
Rybka Publishers, 2016.
www.rybkapub.cz

The post Vyhořelá společnost. Pět pronikavých diagnóz naší chaotické doby first appeared on Čítárny.

Bílé otroctví existovalo stejně jako otrokářství, otroctví žluté nebo černé. Neobyčejný příběh jednoho z milionů evropských otroků v severní Africe. Thomas Pellow byl v létě roku 1716 spolu s jednapadesáti svými druhy zajat na moři berberskými korzáry a strávil roky v zajetí jako otrok.

Giles Milton knihu napsal podle skutečného životního příběhu skutečného bílého otroka, Angličana, který po návratu z Afriky do vlasti sepsal svoje paměti z otroctví a ty pak byly poprvé knižně vydány v roce 1740 pod názvem:
The history of the long captivity and adventures of Thomas Pellow, in South-Barbary.

Pellowa a ostatní zajatce z lodi koupil marocký sultán, který budoval rozlehlý císařský palác. Thomas Pellow byl inteligentní a vtipný, takže byl vybrán za osobního sultánova otroka a stal se jedním z těch mála, kteří přežili.
Později Davis podrobně prozkoumal korzárské aktivity od šestnáctého do osmnáctého století a sestavil také seznam všech dostupných počtů otroků za toto období. Kromě toho vzal v úvahu úmrtnost zajatců, ať umírali následkem mučení, či nemocí, a počty těch, jež kněží a vyslanci vykoupili.
Dospěl k závěru, že mezi roky 1530 a 1780 “muslimové na erberském pobřeží zotročili určitě milion a dost možná dokonce milion a čtvrt bílých, evropských křesťanů”.

Bílé zlato je neobyčejný a otřesný příběh bélého otroctví. Je založen na nezveřejněných dopisech a rukopisech psaných otroky, jakož i kněžími a vyslanci, kteří byli posíláni je vysvobodit.
Odhaluje znepokojivou a opomíjenou kapitolu evropských dějin.

Bílé zlato / Giles Milton / Nakladatel: BB art 2005

Trh s otroky /1884/ Jean-Léon Gérôme (1824-1904) 
Malíř, sochař a učitel, jeden z nejvýznamnějších akademických umělců z konce 19. století ve Francii.

Výpisky…

Korzáři ze Salé se rychle naučili mistrovsky ovládat lodi s ráhnovými plachtami, což jim umožnilo rozšířit útoky hluboko do severního Atlantiku, a záhy shromáždili flotilu čtyřiceti lodí. Drancovali bez ustání a útočili na vesnice a námořní přístavy přímo na pobřeží Španělska, Portugalska, Francie a Anglie.

Jeden korzár ze Salé Amurates Rayobi, dovedl více než deset tisíc válečníků do Španělska, jehož pobřeží nelítostně vyplenili. Tento úspěch dodal odvahy jejich souvěrcům v jiných částech Berberska. Al-ghuzát z Alžíru se zaměřovali na zranitelné obchodní lodě proplouvající Gibraltarským průlivem. Bylo pro ně štěstím, že své útoky podnikali v začátcích věku merkantilismu, kdy se na volném moři dala získat bohatá kořist. Mezi roky 1609 a 1616 se zmocnili ohromujícího počtu 466 anglických obchodních lodí.

Také Wales byl opakovaně napadán a několik ničivých útoků postihlo rybářské flotily v Newfoundland Banks. V roce 1631 spočinul zrak Muráda Rejjise na hustě osídleném pobřeží jižního Irska. Postavil sílu dvou set islámských vojáků a vyplul s nimi do městečka Baltimore. Když vyrazili s tasenými meči na břeh, zastihli obyvatele zcela nepřipravené. Murád odvlekl 237 mužů, žen a dětí a odvezl je do Alžíru, kde, jak věděl, na nich hodně vydělá.

Černí strážci byli absolutními pány otroků, jež měli na starosti, a mnohé Múláj Ismaíl pečlivě vybral pro jejich tělesnou sílu a ochotu své zajatce bít. Germain Mouette podal
živé písemné vylíčení svého prvního setkání se strážcem francouzských otroků, jehož samozvanou úlohou bylo zajišťovat, aby tito muži žili co nejžalostněji. Tento “černoch,
ohromně vysoké postavy, staršného vzhledu a s hlasem tak hrozným jako štěkot Kerberův”, byl surový tyran a stále svíral “v ruce hůl úměrnou své výšce, s níž každého z nás pozdravil, a pak nás odvedl do skladišť, abychom si vybrali zvlášť těžké krumpáče.”
Mouettův strážce byl zvyklý v noci svázat muže řetězy a dělalo mu sadistické potěšení francouzské zajatce trýznit. “V našich vězeních nebylo v noci slyšet nic jiného, než bezútěšné sténání, vyvolávané prudkými bolestmi, jež nám působilo bití”, psal Mouette.

Bílé otroctví v Evropě:

Mapa: Oblasti nájezdů na otroky ve východní Evropě mezi lety 1453 a 1777. Vizualizace se současnými hranicemi.

Přibližně 3 miliony Evropanů bylo mezi 15. a 18. stoletím odvlečeno do otroctví v rámci Krymsko-Nogajského otrokářství.

Toto otroctví skončilo když Rusko dobylo Krym.
Stejně jako barbarské pirátství skončilo teprve tehdy když je Američané porazili ve válce.
Nikdy nezrušili otroctví sami od sebe, museli k tomu být donuceni vojenskými prostředky.

The post Bílé zlato, bílé otroctví. Skutečný příběh bílého otroka v Africe first appeared on Čítárny.

Nepostradatelná rukověť každého i potenciálního chudáka. Naučte se být chudým od opravdového odborníka. Citlivá, ironická a velmi vtipná kritika nástrah velkých peněz jistě přesvědčí každého strádajícího boháče o tom, že se vyplatí být chudým – a šťastným.

Celoživotní nuzák, George Mikes, nás učí chudobě s elegancí, nadšením a vtipem.
Již jako mladý si dobře uvědomoval nevýhody vlastnictví velkého majetku a později dovedl až k dokonalosti způsoby, jak se tomuto zlu vyhýbat a o své těžce nabyté zkušenosti je ochoten se s nadšením podělit. V kapitolách Střez se peněz,  Lakota a Dobré kšefty nám ukazuje, čeho se vystříhat, abychom se nedopatřením nestali zámožnými. Osvětluje nám základní principy chudoby a seznamuje nás s promyšleným systémem, jak chudobu snášet s náležitou důstojností.

Jak být chudákem / George Mikes / z anglického originálu  přeložil Kamil Maxa / vydal Dauphin, 2015 / www.dauphin.cz 

Ukázka z knihy…

Střez se peněz

Ve své hře, kterou jsem již zmiňoval, začíná jedna píseň takto: „Chudák nemůže být svobodný, protože je chudý; boháč nemůže být svobodný, protože je bohatý.“
Moudrá slova. I když, chudý člověk může být o mnoho svobodnější, než ten bohatý.

Hned jak přijdete k majetku, hrozí vám jeho ztráta. To platí i pro chudé. Okrádáno je více chudých než bohatých jednoduše pro to, že je jich více. A těch případů je nepočítaně. Můj dům byl vyloupen již dvakrát a nijak zvláště jsem si to neoblíbil. A tak jsem svůj dům proměnil v jakousi mini pevnost a další dva pokusy o vloupání jsem tak zhatil. Náhodní zlodějíčci, náctiletí amatéři, se prostě nedostali dovnitř. Profesionálové si samozřejmě poradí s čímkoliv, trezory londýnské banky nevyjímaje. Ale žádný opravdový profesionál si nebude dělat problémy kvůli mému domu. (Tohle by se vyjímalo mezi těmi „slavnými posledními slovy“.) Hlavní je skutečnost, že má mysl se touto otázkou zabývá jen velmi okrajově a já nežiji v neustálém strachu z vloupání. Až se jednoho dne odkudsi vrátím a naleznu svůj dům vypleněný, jen prostě řeknu: „Proklínám vás, mizerové!“ … tím mám na mysli lupiče, ne policii, která přijede vyšetřovat, zavolá odborníka na otisky, ten žádné nenajde a ukončí se vyšetřování, které tak jako tak bylo již od počátku zbytečné. Pachatele najít neumí a ani to nemají v úmyslu. Od ministra vnitra mají beztak striktně nakázáno, aby nezhoršovali jeho již tak velký problém s narůstajícím počtem uvězněných.

Když je vyloupen boháč, je obětí odborníků. Několik oloupených bohatých přátel mám a zmizelo jen stříbro – a jen to opravdu drahé. Vše ostatní zůstalo na místě. V jiných případech byly zase ukradeny jen obrazy, šperky nebo drahé koberce.

A nádavkem, kromě neustálého strachu z vyloupení jsou zámožní lidé závažným způsobem omezováni v pohybu. Jsou vězni v doslovném významu toho slova. Znával jsem manželský pár, který sbíral impresionistické a post-impresionistické obrazy. Jejich bohatství bylo nezměrné. Ve svém domě na Riviéře měli asi padesát cenných obrazů od Picassa, Matisse, Renoira a podobných velikánů v ceně miliónů liber. Tak moc se obávali zlodějů, že se z nich staly vynervované trosky. Pojištění je stálo jmění. A ani neslýchané pojistné ještě nestačilo. Pojišťovna si vymínila, že dům nesmí zůstat ani na okamžik bez dozoru jednoho z manželů. A tak když chtěl jeden jít ven, druhý musel zůstat doma. Služebnictvo přítomné v domě pojišťovně nestačilo. Po zbytek života nebylo manželům dopřáno, aby si někam vyšli společně. Některým sezdaným by možná tento stav působil nevýslovnou radost; jednomu, druhému nebo i oběma. Ale i tak, pokud lidem není dovoleno, aby si mohli spolu jen tak vyjít, ať už chtějí nebo ne, nejsou svobodní.

A je vůbec k něčemu dobré mít tucty cenných obrazů v domě? I jeden hezký obraz nebo dva mohou do života vnést světlo a velkou radost. Ale žít v muzeu plném drahých děl jen pro to, že jste dostatečně bohatí, je čiré bláznovství. Pracháči jsou blázni. Žádný chudý by netoužil mít ve svém domě tucet Picassů, tucet Matissů a tucet Renoirů.

Ti opravdu bohatí žijí v trvalém strachu z únosu. Nebo ještě hůře, z únosu svých dětí. A tak si musí najímat tělesné strážce, násilníky a jiné podivné existence a žít v jejich nepřetržité společnosti, která jim jen připomíná všudypřítomné nebezpečí. Chudí si mohou dovolit trávit svůj čas v kruhu svých přátel či nepřátel, namísto policejních důstojníků ve výslužbě. Ti možná vzbuzují respekt, ale zamiluje si je málokdo. A i přes tato opatření jsou tu a tam bohatí unášeni a jejich peníze, v lepším případě, padnou na výkupné. V horším případě je zabijí, nebo přijdou o prst či dva. Velmi nepříjemná – a zbytečná – životní zkušenost.

Daňový ráj je snad nejžalostnější a nejabsurdnější cenou za bohatství ze všech. Co to je za člověka, který si může dovolit žít, kde se mu zachce a musí se uchýlit na nějaký malinký ostrov, který ač plný slunce, synonymem nudy? Nebo dokonce do Švýcarska, které je přes svou krásu stále plné Švýcarů. To je vrchol idiotství. Za peníze si přece máme kupovat radost, ne peklo. A že boháčovi dědicové dostanou o pár miliónů méně? Pro ně by to bylo jen užitečné.

Představte si skutečný příběh multimilionáře, který byl ve věku šedesáti let a velmi nemocen svojí milující rodinou odsunut do Karibiku. Brzy po příjezdu se začal uzdravovat a tento nešťastník zde žil až do zralých devadesáti dvou let. Jinými slovy, více než třetinu života prožil osamocen a v nudě bezmála jako vězeň na samotce na místě, které z celého srdce nenáviděl a jen kvůli tomu, že byl velmi, velmi bohatý. „Tu l’as voulu, Georges Dandin.“ Sám jsi to chtěl. Pro takové blázny nemám žádného pochopení.

xxx

Nějakou dobu poté, co jsem vyslechl tuto historku, jsem se procházel s přáteli po Dakaru v Senegalu. Africký pouliční prodavač bižuterie se k nám připojil a počal promlouvat s mladým Američanem, který šel s námi. Obchodník mu tvrdil, že má obzvláště krásný zlatý náhrdelník, který normálně stojí dvacet tisíc franků. Ale Joeovi je ochoten ho prodat – jako výraz osobní náklonnosti – za směšných jedenáct tisíc.
„Děkuji vám, ale nechci,“ odvětil Joe a ani se nezastavil.
Obchodníček k němu přiskočil, z kapsy vytáhl elegantně vypadající pouzdro a z něj vyndal onen řetěz. Navlékl si ho na ukazováček a pokračoval ve své prodejní litanii. „Je to hotové bohatství; za jedenáct tisíc je to skoro zadarmo. Ale Vy to můžete mít za deset tisíc.“
Joe ani nepátral po tom, proč právě on si zaslouží takové zvláštní zacházení od klenotníka, se kterým se vidí poprvé v životě. Snažil se opětovně zapojit do naší konverzace. Marně však. Klenotník byl vytrvalý. Cena klesala na devět tisíc, pak na sedm, šest, čtyři a nakonec na dva tisíce.

The post Jak být chudým. Mikesův nepostradatelný průvodce každého i potenciálního chudáka first appeared on Čítárny.

Celá kniha Velká šachovnice je nejen zajímavým historickým souhrnem událostí vedoucí k nadvládě USA, ale záměrem knihy je, jak píše Brzezinsky v úvodu: “stanovit srozumitelnou a komplexní euroasijskou strategii.” Navíc je jednoznačně nadčasová a v mnoha případech logicky DOVYSVĚTLUJE dnešní politiku USA.

Hegemonie USA ve světě je z historického hlediska velmi výjimečná, neboť k ní došlo neobyčejně rychle, během jednoho sta let.
Stručně řečeno, začalo to v roce 1898 vítěznou španělsko-americkou válkou, která USA najednou otevřela sféru vlivu až na daleké Filipíny.
Pak přichází dynamický ekonomický růst díky dvěma válkám, mimo území Ameriky, která byla klíčem k ekonomické a začínající politické nadvládě.
Studená válka pak toto postavení potvrzuje až do dnešních neobyčejně chaotických dní roku 2015.

K problémů se Zbigniew Brzezinsky vyjadřuje velmi otevřeně. O stávající a plánované nadvádě USA v Evropě mimo jiné píše:

.Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob…

…globální nadřazenost Ameriky je přímo závislá na tom, jak dlouho a jak účinně bude její převaha přetrvávat na euroasijském kontinentu…

…USA nevylučovalo Rusko z mapy zcela, ale požadoval zabránění oživení euroasijského impéria, které by mohlo bránit realizaci amerických geostrategických cílů a vytvoření širšího euro-atlantického systému, na který by v budoucnu bylo Rusko pevně a bezpečně napojeno…

…Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ….

…Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky…

…Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje , aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování evropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika…

…Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie…

…Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího…

…Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu – … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy…

…Mocnost, která ovládá Euroasii, by vládla třemi nejpokročilejšími a ekonomicky nejproduktivnějšími oblastmi. Pouhý letmý pohled na mapu též napovídá, že nadvláda nad Euroasií by téměř automaticky s sebou nesla za následek podřízenost Afriky, což by Západní polokouli a Oceánii stavělo na místo geopoliticky okrajové části tohoto centrálního světového nadsvětadílu.

Okolo 75 % světové populace žije v Euroasii a taktéž je tam většina světového fyzického bohatství, jak v jeho podnicích tak pod povrchem její půdy. Euroasie čítá 60 % světového HDP a okolo 3/4 známých světových energetických rezerv…

Základní otázkou, která se prolíná celou knihou je,
zda “Washington si přeje skutečně takovou Evropu, jež by pro něho znamenala opravdového partnera ve světových záležitostech nebo si přeje nerovného partnera.” (str.55)

Zbigniew Brzezinski (1928)
patří k nejpřednějším a také nejznámějším expertům na mezinárodní právo a globální trendy. V letech 1977–1981 byl poradce pro otázky národní bezpečnosti prezidenta USA Jamese E. Cartera.

Zbigniew Brzezinsky, Velká šachovnice / Mladá fronta, Praha 1999
Zbigniew Brzezinsky / The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives. Basic Books. 1997. ISBN 0-465-02725-3.
Kniha byla přeložena do devatenácti jazyků (2015).

ROZHOVOR S BRZEZINSKYM O TOM, JAK ZAČALA VÁLKA V AFGANISTÁNU:
Zdroj: ZDE

Otázka: Bývalý ředitel CIA Robert Gates ve svých pamětech [“Ze stínů”] uvedl, že americké zpravodajské služby začaly pomáhat mudžáhádům v Afghánistánu 6 měsíců před sovětskou intervencí. V této době jste byl poradcem prezidenta Cartera pro národní bezpečnost. V této aféře jste proto hráli roli. Je to správně?

Brzezinski: Ano. Podle oficiální verze historie začala pomoc CIA mudžahedínům v průběhu roku 1980, tedy po invazi sovětské armády do Afghánistánu, 24. prosince 1979. Realita, dosud tajně střežená, je však zcela jinak. Byl to červenec 3, 1979, že prezident Carter podepsal první směrnici o tajné pomoci odpůrcům prosovětského režimu v Kábulu. A toho dne jsem napsal prezidentovi poznámku, ve které jsem mu vysvětlil, že podle mého názoru tato pomoc vyvolá sovětskou vojenskou intervenci.

Otázka: Navzdory tomuto riziku jste byl zastáncem této skryté akce. Ale možná jste si sami přáli tento sovětský vstup do války a chtěli jste ho vyprovokovat?

Brzezinski: Není to úplně ono. Netlačili jsme na Rusy, aby zasáhli, ale vědomě jsme zvýšili pravděpodobnost, že to udělají.

Otázka: Když Sověti odůvodnili svůj zásah tvrzením, že hodlají bojovat proti tajnému zapojení USA do Afghánistánu, lidé jim nevěřili. Základ pravdy však byl. Nelituješ dnes ničeho?

Brzezinski: Co litovat? Ta tajná operace byla skvělý nápad. To mělo za následek zatažení Rusů do afghánské pasti a chcete, abych toho litoval? V den, kdy Sověti oficiálně překročili hranici, jsem napsal prezidentu Carterovi. Nyní máme příležitost dát SSSR jeho vietnamskou válku. Vskutku, téměř 10 let musela Moskva pokračovat ve válce, kterou vláda nepodporovala, v konfliktu, který přinesl demoralizaci a nakonec rozpad sovětské říše.

Otázka: A nelitujete ani toho, že jste podporovali islámský fundamentalismus a poskytovali zbraně a rady budoucím teroristům?

Brzezinski: Co je nejdůležitější pro historii světa? Taliban nebo rozpad sovětské říše? Nějaké rozhýbané muslimy nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?

Otázka: Nějaký rozhýbaný muslim? Ale bylo řečeno a opakovaný islámský fundamentalismus dnes představuje světovou hrozbu.

Brzezinski: Nesmysl! Říká se, že Západ měl vůči islámu globální politiku. To je hloupé. Neexistuje žádný globální islám. Dívejte se na islám racionálně a bez demagogie a emocí. Je to přední náboženství na světě s 1,5 miliardami následovníků. Co je však společného mezi saúdským arabským fundamentalismem, umírněným Marokem, pákistánským militarismem, egyptským prozápadním nebo středoasijským sekularismem? Nic víc než to, co spojuje křesťanské země.

https://archives.globalresearch.ca

The post Zbigniew Brzezinsky. Velká šachovnice o tom, co se děje dnes v EU, UKrajině, Rusku, USA… first appeared on Čítárny.

Vyčerpávající studie o vzniku Rusi a následně Ruska podávávající též nástin teorie etnogeneze a pasionarity jako cyklického růstu a rozpadu energie etnických skupin koncepce ojedinělé, v Česku doposud nepublikované.

Lev Nikolajevič Gumiljov (1912-1992)
Ruský archeolog, etnolog a historik byl synem slavných ruských básníků Nikolaje Gumiljova a Anny Achmatovové. V období třicátých až padesátých let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do GULAGu.

Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich Gumiljov prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie).
Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad „jiné“ vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdějších režimů východní Evropy.

Gumiljov je též autorem souborné knihy Etnogeneze a biosféra Země, připravné k tisku už roku 1979; administrátoři sovětských společenských věd však tehdy označili Gumiljovovy teorie za ideově nesprávné. Strojopis knihy byl pak masově šířen po SSSR v samizdatových kopiích.

Kniha Od Rusi k Rusku je poslední Gumiljovovou publikací
(ze začátku 90. let). Dějiny Ruska nechápe Gumiljov jako kontinuální vývoj, nýbrž zcela novátorsky jako dva odlišné procesy: závěrečnou fázi východoslovanské etnogeneze, zakončenou rozpadem Kyjevské Rusi ve 12. století, a následně pak zcela novou etnogenezi Ruska od 13. století dodnes.
V rámci tématu sleduje Gumiljov širší, asijské i evropské souvislosti vývoje Ruska. Upozorňuje na multietnickou provázanost dějinných změn a na sektářské kořeny „antisystémových hnutí“ (západní heretikové, opričnici Ivana Hrozného atd.).

Gumiljov vypracoval originální teorii dějinného vývoje, etnogenetickou teorii pasionarity.
Podle Gumiljova dochází v dějinách k náhlým energetickým vzmachům nových společensko-kulturně-mocenských formací, které – pod iniciačním vlivem mezietnických a mezikulturních kontaktů – získávají dočasnou povahu celistvých a mocných “superetnosů” (Římská říše, islámský chalífát, raně středověká křesťanská Evropa, Čingischánova říše atp.).

Ve světě (Evropa, USA) je Gumiljov, prezentovaný jako „básník dějin“,
díky svému originálnímu přínosu etnologii jednoznačně stavěn po bok například Claude Lévi-Straussovi: „To, co jsou pro Lévi-Strausse slova, to jsou pro Gumiljova události“, tvrdí jeden z etnologů.
I v prostoru Ruska a střední Asie mají dnes Gumiljovovy názory velkou váhu. V novém hlavním městě Kazachstánu Akmola byla roku 1996 založena prestižní mezinárodní Eurasijská univerzita L. N. Gumiljova.

Celý život si Gumiljov zapisoval z dosažitelných pramenů všechna historická data:
postavy, bitvy, vraždy, národy. Starověk a středověk. Každá země, každý rok, dokonce měsíc; každá událost byla vepsána do těch-to řádek a sloupců, jako by šlo o statistický výčet světových i lokálních události. Díky tomuto kalendáriu vznikla na závěr jeho života velkolepá strhující práce Od Rusi k   Rusku: náčrt etnických dějin z   roku 1992, která popisuje historii všech státních útvarů, jež vznikly za posledních dva tisíce let na území dnešního Ruska. Čím víc Gumiljov uvažoval nad ruskými dějinami, tím víc si uvědomoval, že Rusové sami nejsou ani Evropané, ani Asiati. Sám rád opakoval: „Jsme odlišní, chodíme vlastními stezkami, tak tomu bylo v našich dějinách vždycky“. Pro nás je to dílo zajímavé a podnětné, neboť přináší ruský pohled na dějinný vztah ruských státních útvarů k Abendlandu, křesťanské civilizaci na Západě; k Říší středu, čínské civilizací na Východě; a k   Orientu, islámské civilizaci ve střední Asii. Čtenář tak sleduje dvě linie knihy: vlastní historický děj a pak snahu autora vnést do této masy dějinných událostí jakýsi řád spočívající na výkladu jeho teorie etnických dějin.

Od Rusi k Rusku | Lev Nikolajevič Gumiljov | Vydal Dauphin, 2012 | www.dauphin.cz

Ukázka z knihy…

V současné době lze v Rusku i jinde pozorovat nebývalý nárůst zájmu o dějiny. Čím je vyvolán? Na čem je založen? Říká se, že když lidé ztrácejí orientaci v problémech své současnosti, obracejí se k dějinám ve snaze najít v nich východisko z obtížných situací – „hledají poučné příklady“, jak se kdysi tvrdilo. Pokud je tomu tak, svědčí ovšem zájem o dějiny ještě o něčem dalším, a totiž o tom, že většina lidí chápe současnost a dějiny jako vzájemně odlišné a neslučitelné časové živly. Dějiny a současnost jsou pak jednoduše vrhány proti sobě: „Nás zajímá jenom současnost a nic jiného znát nepotřebujeme!“ – podobné soudy lze zaslechnout jak v rámci vědeckého sporu, tak při rozprávění u čaje, a dokonce i v hádce na trhu.

K tomu, abychom stavěli současnost a dějiny proti sobě, však opravdu existují určité důvody. Samotné slovo „dějiny“ evokuje význam „toho, co se dělo předtím“, či „toho, co není dnes“, takže historická věda je nemyslitelná bez záznamu změn, oddělujících „včerejšek“ od „dneška“. Množství a rozsah těchto změn mohou být nepatrné, avšak mimo ně dějiny neexistují. Když oproti tomu řekneme slovo „současnost“, máme vždy na mysli jistý navyklý a zdánlivě stabilní systém vzájemných vztahů, existujících uvnitř dané země a v jejím bezprostředním okolí. A právě tento navyklý, známý, téměř neměnný a srozumitelný stav bývá obyčejně stavěn proti dějinám jako čemusi nezjevnému, nespojitému, a tudíž nesrozumitelnému. Pak už to jde samo: pokud si z dnešního pohledu nedokážeme vysvětlit činy historických osobností, znamená to, že šlo o osoby nevzdělané, které podléhaly nesčetným společenským předsudkům, a vůbec žily bez vymožeností vědecko-technického pokroku. Tím hůř pro ně!

Málokdo si však uvědomuje, že byly doby, kdy i minulost byla současností. Obecně vnímaná neměnnost současnosti není tudíž nic než klam, protože současnost se od dějin vlastně v ničem neliší: celá ta vychvalovaná přítomnost je nakonec vlastně pouze okamžikem, který se vzápětí stává minulostí, přičemž vrátit dnešní ráno nelze o nic snáze než vrátit období punských či napoleonských válek. Paradoxně je tedy nakonec právě současnost iluzí, zatímco dějiny jsou reálné. Jsou pro ně typické změny epoch, kdy se náhle narušuje rovnováha národů a států: malé kmeny podnikají velká tažení, proti nimž jsou mohutné říše náhle zcela bezmocné; jedna kultura zaujímá místo druhé a včerejší bohové se proměňují v bezvýznamné modly. O pochopení dějinných zákonitostí usilovaly celé generace významných vědců, jejichž knihy dodnes nacházejí své čtenáře.

Dějiny se tedy skládají z neustálých změn a představují nekonečnou přestavbu zdánlivé stability. Pozorujeme-li pravidelně v určitém čase určitý prostor, vidíme pak cosi jako fotografický záběr relativně stabilního systému, sestávajícího z propojených objektů: geografických (krajina), sociálněpolitických (státy), ekonomických a etnických. Jakmile však začneme zkoumat nikoli jen jeden z těchto stavů, nýbrž celek, tedy proces, obraz se náhle ostře mění a začíná připomínat spíš dětský kaleidoskop než přísné kartografické vyobrazení se strohými popisky.

Podívejme se například na Eurasii začátkem 1. století n. l. Zá-padní výběžek velkého eurasijského světadílu tehdy zabírala římská říše. Tento státní útvar, vzniklý z malého městečka založeného kmenem Latinů osm set let před naším letopočtem, do sebe postupně včlenil množství národů. Do celku římské říše se organicky zapojili kulturní Heléni, vystupující po velmi dlouhou dobu jako vcelku loajální poddaní této říše. Naproti tomu s Germány žijícími za Rýnem se Římané pustili do boje. Přestože pak jejich vítězní vojevůdci Germanicus a budoucí císař Tiberius dospěli v čele legií až k Labi, už v polovině 1. století n. l. se Římané myšlenky na podrobení Germánů vzdali.

Východně od Germánů sídlily slovanské kmeny. Římané je stejně jako Germány nazývali barbary, ve skutečnosti však šlo o docela odlišný národ, který se s Germány nijak nepřátelil.

Ještě dále na východ, v nekonečných stepích Černomoří a Kazachstánu, nacházíme tou dobou národ, který jen vzdáleně připomíná Evropany: jsou to Sarmaté. A na hranici s Čínou, na území dnešního Mongolska, kočoval národ Hunů.

Na východním okraji Eurasie se stejně jako na okraji západním rozkládala obrovská říše – říše Chan. Podobně jako Římané se považovali i Číňané za kulturní, civilizovaný národ obklopený barbarskými kmeny. Vzájemně na sebe Římané a Číňané prakticky nenarazili, avšak spojení mezi nimi přece jen existovalo. Nezřetelnou, ale pevnou nití spojující obě říše byla Velká hedvábná stezka. Po ní proudilo čínské hedvábí do Středomoří výměnou za zlato a luxusní zboží.

Římané se však s Číňany nesetkávali ani na Velké hedvábné stezce, protože ani jedni ani druzí necestovali v karavanách. Cestovali v nich Sogdové, (obyvatelé Střední Asie) a Židé, zkušení mezinárodní obchodníci. Pod jejich vedením překonávaly karavany obrovské prostory celého eurasijského kontinentu. Na jeho periferiích (v římských pevnostech a na Velké čínské zdi) zatím dnem i nocí chránily stráže klid „civilizovaných“ říší.

Položme si jednoduchou otázku: co vlastně tomuto harmonickému, statickému systému zabránilo, aby se dočkal našich časů? Proč dnes nevidíme ani Římany, ani Velkou hedvábnou stezku? – Prostě proto, že už koncem 1. a začátkem 2. století n. l. došlo k zásadní změně situace: do pohybu se daly mnohé národy, do té doby pokojně žijící v podmínkách, na které byly zvyklé.

Vyloděním Gótů (obyvatel Skandinávie) v ústí Visly začalo velké stěhování národů, které ve 4. století zapříčinilo rozpad celistvosti římské říše. Tehdy se dali do pohybu také Slované, kteří opustili prostor mezi Vislou a Tisou a nakonec osídlili území od Baltu na severu po Jadran a Balkán na jihu a od Labe na západě po Dněpr na východě.

Kmen Dáků, sídlící na území dnešního Rumunska, zahájil tehdy válku s Římem; k vítězství nad tímto národem museli Římané vyčerpávat po dobu dvaceti let potenciál celého Středomoří, sjednoceného vojenským a státnickým géniem Trajánovým. Z křesťanských komunit založených v Sýrii a Palestině vznikl tou dobou nový etnos – „ etnos v Kristu“. Donedávna pronásledované učení dokázali jeho nositelé nejen zachovat, nýbrž z něj dokonce učinili oficiální ideologii jedné z částí rozpadlé říše. Jako protiváha hynoucímu západnímu Římu – tzv. Hesperii – tehdy vznikl nový křesťanský státní útvar – byzantská říše.

V Palestině zároveň vzniklo ohnisko odporu proti římské nadvládě. Po dvou povstáních, jež Římané krutě potlačili, opustil malý národ Židů svou historickou vlast. Avšak formování židovské diaspory a současné šíření křesťanství představovaly faktory, které se obrátily proti Římanům, neboť východní náboženství posilovala svůj vliv jak přímo v centru impéria, tak i v jeho provinciích.

V té době se ovšem zdroj římského neštěstí nacházel nejen na Blízkém, ale dokonce i na Dálném východě. Jedna větev národa Hunů opustila mongolské stepi a v důsledku bezprecedentní migrace se ocitla v Evropě. Už ve 4. století rozvrátili jejich potomci království Gótů a jen málo scházelo, aby zničili i samotné římské impérium.

The post Od Rusi k Rusku, zakázána kniha Gumiljova o ruské historii od 12. století first appeared on Čítárny.

Heiko Schrang (1969) má snadno srozumitelný styl, tah na aktuální témata, ve kterých prezentuje i komplexní hospodářské a politické souvislosti. V této knize úspěšně kombinuje témata z oblastí politiky, ekonomiky a duchovního života a je v podstatě jedno, kde začneme číst. Každá kapitola je naplněna výživnými informacemi a mnoha dalšími tématy k přemýšlení a studiu.

Knížka byla původně vydaná na vlastní náklady, ale brzy se, z výše uvedených důvodů, stala bestsellerem.
Autor knihu věnoval Johnu Lennonovi, Mahátmovi Gándhímu, Jimu Garrisonovi, XIV. dalajlámovi a všem lidem,  kteří touží objevit pravdu a smysl života.

Jak sám autor píše v úvodu knihy, politika je jen divadlo a lidé jsou publikem, které fandí:

“Proč by se taky měl vzrušovat? Vždyť celé hlediště stejně zaplatilo vstupné… Pomocí vybraných peněz pak platí protagonisty na jevišti, kteří hrají podle scénáře předem určenou roli. Vězte, že kdyby mohly volby něco změnit, byly by už dávno zakázané.”

Nic nového pod sluncem, principy propagandy jsou staré jako lidstvo samo. Věděl to samozřejmě i Napoleon Bonaparte  (1769–1821), který tvrdil:

„Když vláda v otázce financí závisí na bankách, jsou pány situace ony, a ne čelný představitel vlády. Protože ruka, která dává, je vždy nadřazená ruce, která bere.
Peníze nemají žádnou domovinu; finančníci nevyznávají ani patriotismus, ani slušnost. Jejich jediným cílem je dosáhnout zisku.“

Skutečnosti v knize uváděné jsou ale ve své podstatě českému čtenáři dávno známé.
I bolševická totalita fungovala celá desetiletí na stejných principech udržení moci, stejně jako v té době kapitalistická západní politika. Jediný rozdíl byl v tématech ideologie a barvě vlajek. A dnes po pár letech, se znovu metody vracejí, ale v jiné síle a právě o tom je tato kniha. Jak to zpívá Nohavica? „zrozen v komunismu, umřu v komunismu“.

Heiko Schrang se narodil v roce 1969 a dnes je znám především jako spisovatel. V roce 2013 vyšla jeho první kniha s názvem Lži století, které znají jen zasvěcení (Die Jahrhundertlüge, die nur Insider kennen), která se stala bestsellerem. V prosinci 2014 vychází druhý díl.
V roce 2014 vznikl na serveru YouTube populární videokanál SchrangTV.
Heiko Schrang je autorem zdarma rozesílaných newsletterů, jejichž prostřednictvím se můžete dozvědět o aktuálních politických a hospodářských tématech jiným pohledem, než jak je prezentují média mainstreamu.  

Lži století, které znají jen zasvěcení / Schrang Heiko / Grada, 2017

Ukázky…

O válkách a zbraních…
Žádná guerillová skupina ani armáda na světě nemůže působit beze zbraní, zásobování a hmotného zabezpečení. Dokonce i nechvalně známé dětské armády operující na africkém kontinentu potřebují stravu a munici. Je přitom zajímavé, že když se na dodavatele zásob v oblastech konfliktů podíváme podrobněji, setkáváme se pořád se stejnými jmény.

Ve válkách podporují obvykle obě znesvářené strany a sledují jen svůj vlastní prospěch.
To může fungovat jen proto, že tito lidé jsou úzce provázáni s politikou, průmyslem i médii, kde nacházejí potřebnou podporu. Jelikož sdělovací prostředky referují v omezené míře i o oblastech krizí, působí vše na první pohled dojmem objektivity. Tak tomu ovšem rozhodně není.

Stejná hra mimochodem probíhá i ohledně voleb.
Občané mají získat pocit, že skutečně mohou ovlivňovat politické dění ve své zemi. Celé je to tak trochu divadelní inscenace. Protagonisté na jevišti hrají své role a publikum je opticky rozlišuje jen barvami. Jeden je oranžový, druhý modrý, třetí červený, další žlutý nebo zelený. Když herci svou roli zvládnou dobře, podaří se jim vtáhnout diváky emočně do děje tak silně, že je odehrávající se scény polarizují. Mezi jednotlivými přihlížejícími pak dochází k vášnivým sporům o to, jestli je oranžová lepší než modrá nebo žlutá než červená.

Existuje ale člověk, kterému je úplně jedno, jaké barvě ti blázni v publiku fandí: majitel divadla.
Proč by se taky měl vzrušovat? Vždyť celé hlediště stejně zaplatilo vstupné… Pomocí vybraných peněz pak platí protagonisty na jevišti, kteří hrají podle scénáře předem určenou roli. Vězte, že kdyby mohly volby něco změnit, byly by už dávno zakázané.

Máte-li chuť, zvu vás na rychlou cestu minulostí. Společně se vydáme zjistit, komu patří ta největší divadla na tomto světě. Po vzoru Šípkové Růženky můžete procitnout ze stoletého spánku. A budete-li chtít, může vám nové poznání od základů změnit život.

Proč knihu nechtěl nikdo vydat?
Již v roce 2012 jsem měl více než 500 000 odběratelů a čtenářů. Předpokládal jsem proto, že mě vydavatelé budou vítat s otevřenou náručí. Nejdříve to tak opravdu vypadalo, protože nakladatelé zvětřili zajímavý obchod.
Jakmile si ale rukopis prostudovali, dostávalo se mi k mému překvapení jednoho odmítnutí za druhým. Zas a znovu jsem musel poslouchat, že témata, kterým se v knize věnuji, jsou prostě moc ožehavá, že bych musel 40 procent textu proškrtat a pak bychom se snad o vydání mohli bavit.
Po pravdě řečeno, mi to silně připomínalo doby, kdy v Německu ještě panovala státem řízená cenzura. Jasně se tak opět ukázalo, že mezi politickou, hospodářskou a mediální sférou existují silné vazby, na které upozorňuji i ve své tvorbě. To vše mě nakonec přivedlo k rozhodnutí, že si knihu vydám sám.

Témata v knize:

Jak se dělají peníze z ničeho
Exponenciální růst – je úrok v rozporu s ústavou?
Zrada Bonnu na německé marce
Euro – spiknutí proti demokracii
Pozor! Budou eurobankovky (Y) brzy bezcenné?
ES, EU a tajemná síla za nimi
Spiknutí Goldman Sachs
Financování nacistů    
Komu patří německé zlato?
Jak se inscenuje válka
První světová válka a tajemství Lusitanie    
Pearl Harbor    
Tonkinský incident    
Irácké války    
Afghánská lež    
Libyjská lež    
Předstíraná morálka – Rwanda    
Záhadná úmrtí    
Tajemství o vraždě Johna F. Kennedyho    
Prokletí rodu Kennedyů    
Kauza Kennedy: náhody, nebo tajené souvislosti?    
Případ Rohwedder    
Vražda Alfreda Herrhausena    
Tajuplný skon Uwe Barschela    
Případ Möllemann    
Brusel a podivuhodná úmrtí    
Kdo vlastně vládne světu?    
Založení řádu Iluminátů    
Jednodolarovka, vizitka iluminátů    
Londýnská City – stát ve státě    
Bilderberg – setkání s následky    
CFR – Rada pro mezinárodní vztahy    
Nový světový řád    
Tajemná úmrtí v zájmu nového světového řádu        
Univerzální zákony    
Zákon příčinnosti    
Zákon rezonance    
etc…

The post Proč lži století, které mají ovlivňovat myšlení celé společnosti, nechtěl nikdo vydat first appeared on Čítárny.

Byla vydána Černá kniha komunismu, která tendenčně hromadí argumenty proti komunismu, který navíc jako společenská formace nikde neexistoval. Méně známá je Černá kniha kapitalismu, která vznikla ve Francii v roce 1998 jako reakce na uvedený pamflet o komunismu.

Jsou v ní práce tří desítek západních historiků, politologů, právníků a dalších. Odhaluje na konkrétních příkladech historii, podstatu a zrůdnost kapitalismu od jeho počátku až do dnešních dnů. Uvádí fakta o milionech mrtvých v době kolonizace, otrokářství (až do poloviny 19. století), i genocidy indiánského obyvatelstva v USA a celé Americe.  

Dnešní úsilí je zaměřeno na to, aby paměť národa byla omezena pouze na čtyřicet let socialismu u nás, kdy bylo vše “zločinné”. Podle logiky antikomunistů ve světě existuje pouze jediné zlo. Komunismus. Kapitalismus snad ani nebyl a není. To slovo by se zřejmě mělo zakázat. Dnes je pouze liberalismus a maximálně tržní hospodářství. Kapitalismus je svoboda a demokracie. Jediné nejlepší zřízení na věčné časy, protože pouze ono odpovídá přirozeným potřebám člověka.

Celý výklad minulosti u nás se stává zcela neobjektivní, nepravdivý. Historie lidstva byla a je (bohužel) dodnes historií násilí a válek.

V příloze knihy je Černá tabulka masakr a válek ve XX. století – těch, které má na svědomí kapitalismus. Je tam více než 40 položek. Uveďme některé:

Poslední proti-indiánská represe v USA, v závěru genocidy započaté v 19. st. 100 000 obětí.
Oběti koloniálních výboj koncem 19. a začátkem 20. století – 500 000 obětí.
První světová válka (1914-1918) – 8 500 000 obětí.
Oběti hladomoru a epidemií v Indii, Číně, Indonésii 8 000 000 obětí Francouzská válka v Indočíně (1946-1955) – 1 200 000 obětí.
Americká válka ve Vietnamu (1956-1975) – 2 000 000 obětí.
Válka a represe ve Východním Bengálsku, Bangladéši 3 000 000 obětí Válka v Angole, Mozambiku – 3 000 000 obětí.
Jen v letech 1990 a 1995 války způsobily ve světě 5,5 milionu mrtvých, z toho tři čtvrtiny civilních osob (v Evropě 250 000, Asii 1,5 milionu, Střední a Blízký východ 200 tisíc, Afrika 3,5 milionu obětí). K tomu by bylo třeba přidat miliony obětí za dalších deset let – do dneška včetně Iráku a Afghánistánu. A samozřejmě miliony mrtvých z podvýživy.
Takový je obraz kapitalismu, o kterém se mluví. To si národ zřejmě pamatovat nemá, protože v takovém světě žijeme i dnes.

Černá kniha kapitalismu
35 převážně francouzských historiků, politologů, ekonomů a právníků: Černá kniha kapitalismu, přel. Miloslav Vrážel, odb. editor: V. Vasko, vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3 560 stran

Originál Černé knihy kapitalismu vyšel ve Francii jako reakce na podobně laděný vícedílný pamflet Stephane Courtoise a jeho týmu Černá kniha komunismu. Jde o analýzu kapitalismu “a jeho nespravedlnosti od počátku až do dnešních dnů”.
Knihu najdete převážně pouze v odborných knihovnách. Do širšího povědomí se nedostala. Český překlad totiž vyšel pouze v nákladu 500 ks.

Ke stažení >>

The post Černá kniha kapitalismu a komunismu. Knihy, o kterých se moc nepíše a přesto jsou důležité first appeared on Čítárny.

Pojem velká výměna je to podle R. Camuse záměna národa, který obývá stejné území již patnáct nebo dvacet století, za jeden či více národů v průběhu jedné nebo dvou generací.

Kniha, která zvedla ze židle spoustu levicových teoretiků, jenž nazvali knihu konspirační teorií.
Tak trochu k smíchu, když sedneme na vlak a projedeme se Francii. Neprojdeme se mnoha částmi měst jako Paříž, Marseille, Lyon etc. které vám bezpečně určí každý turistický průvodce jako oblasti, kde je neradno se zdržovat. Ve Francii hoří desítky kostelů a další jsou levicovými radnicemi bourány. Německo připravuje zákon (09/2020) o mnohoženství a Francie už od roku 2014 prosazuje sex s nezletilými dětmi na úrovni prohlášení ministrů.

Jeho názor o nahrazování bělošského křesťanského obyvatelstva je zcela viditelný a v médiích se objevuje dostatek příkladů jak v oblasti kriminality, tak v oblasti prosazovaní nových zákonů jiných kultur.
Camus tvrdí:

„Imigrace se stala invazí. Nezvratná kolonizace se rovná kolonizaci demografické, prostřednictvím výměny obyvatelstva… Etnická výměna, velká výměna, je tou nejdůležitější událostí v dějinách naší země, jelikož ty už s odlišným obyvatelstvem – i kdyby země snad nadále existovala – nebudou francouzskými dějinami.“

Za své názory byl odsouzen podmínečně v roce 2014 i 2020.
Podle soudu se Camus dopustil „veřejného podněcování k nenávisti nebo násilí na základě původu, etnické, národní, rasové nebo náboženské příslušnosti mluveným či psaným slovem, obrazem nebo elektronicky“.
Paradoxem ale je, že v žádném jeho písemném projevu se nenajde slovo o rasismu. Navíc zcela jednoznačně vystupuje proti násilí.

O tom, že Renaud Camus popsal proces správně, svědčí i to, že magazín The Nation o něm vydal dehonestující článek:
Jak se homosexuální ikona Renaud Camus stala ideologem víry v bělošskou nadřazenost.A věru je to výživné čtení, ve kterém se dovíme, nic takového neexistuje a že proces migrace je jen pokračování několik desítek let trvajícího procesu, který je určitě zcela přirozený a nenásilný.
How Gay Icon Renaud Camus Became the Ideologue of White Supremacy

Úvaha Jamese Kirkpatricka.
Leftists Claim “Great Replacement” Is A “Conspiracy Theory” …Unless They’re Bragging About It vyšla na stránkách Vdare.com 4. července 2019 na který upozornil Delfský potápěč přesně popisuje problém Velké výměny:

Drtivá většina z těch, kdo označují Velkou výměnu za „konspirační teorii“ to pochopitelně velice dobře ví, jsou prostě a obyčejně neupřímní. Navíc se už nemůžou dočkat definitivní dekonstrukce Západu, což v některých článcích vychází jasně na povrch.
Z ničeho nic se tak cosi skutečně děje a novináři přiznávají, že tento vývoj bude mít následky. Zatímco oni si toho všímat smějí, nacionalistům je to zapovězeno.
Všichni, včetně novinářů, by však mluvili jinak, kdyby se tento proces odehrával kdekoliv jinde než na Západě. Když totiž čínská vláda plní Tibet Chany, nikdo není na pochybách, že se jedná o kolonizaci. Snad i proto neváhal dalajláma opakovaně vyzvat k návratu imigrantů z Třetího světa do jejich domovin, tak aby se z Evropy nestala součást Afriky nebo Blízkého východu…
Zapomeňte na nějakou záchranu „konzervatismu“ – Zápaďané musejí před touto demografickou přílivovou vlnou otevřít oči dřív, než zcela zadusí jejich kulturu, lid i civilizaci. Pokud neuspějí, všechny vyhrané bitvy i další západní počiny pozbudou smysl.

Velká výměna / Renaud Camus / Přeložil Alan Beguivin / Vydal www.dauphin.cz 2020

The post Velká výměna Renauda Camuse rozhodně není žádná konspirační teorie, ale velmi nebezpečná realita first appeared on Čítárny.