Čeština je hezký, i když těžký jazyk. Že má zdrobněliny, chápeme odmalička. Takřka instinktivně to víme. Ani nás většinou nenapadne, že jsou na zeměkouli jiné jazyky bez těchto „zmenšenin“. Ale co dojde každému, kdo se jen trochu věnuje psaní, velmi rychle? Bezpečnější je omezit užívání zdrobnělin.

A pádněji řečeno, zkuste (rada) zdrobněliny ignorovat.
Sice tím dáte šanci jejich postupujícímu zániku, ale žádné strachy; ono se dost lidí bude ke zdrobnělinám radostně i kýčovitě uchylovat dál. Nic to nezmění na prosté skutečnosti, že se ony potvory budou v knize i článku vyjímat kontraproduktivně (a je-li jich příliš, na autora možná rovnou hodí síť).

Nakonec jsem našel jediný lán, kam se víceméně hodí zdrobnělinky sít.
Máte (příklad) ratolest, která překvapivě vydrží předčítání, a tak jí předčítáte. Ale roztěkanost dnešní doby ohrozila rovněž vaše dítě, a tak se pokoušíte příběhy předčítat co nejpoutavěji. Sem tam něco vynecháte, něco klidně přidáte. Takřka stejně funguje rozhlasový redaktor nad každým textem a dítě, ejhle, ještě pořád vnímá a neusnulo.

Dítě se dá, uznávám, upoutat i vystrašením – a strach je zdravá emoce.
Nezapomenu, jak jsem kdysi synovi předčítal povídku Žlutá tvář. Jde o méně známý příběh se Sherlockem Holmesem, který je docela kuriózní:
Sherlock tu nepátrá. Ale je to trochu horor a přijde působivý moment, kdy klient dovypráví k momentu zjevení se žluté tváře v okně.

Syn sebou sice netrhl, jak se psává v knihách, ale dostal se do stavu skutečně napjatého očekávání, co prý bude dál. Skoro zajektal, užasl.
Je proto nejlepší číst dětem umírněné horory? Ano. Ale taky přece chcete, aby se smály, což je stejně zdravá emoce… a jenom je otázka, zda je snáze vyvolatelnější než ona zmiňovaná hrůza. Možná ne.
A osobně jsem asi neměl dost humoristického materiálu k předčítání, i uchýlil jsem se k velice laciné metodě ozvláštnění. Všude, kde to bylo možné, jsem výrazy předělával na pitvorné zdrobněliny.
A tomu se malý i velký posluchač směje, i když, uznávám, pouze chvíli.
Většinou je nadále fádní i to. Záleží ovšem i na obsahu textu a kvalitách příběhu, a jestliže něco čtete nově a jinak, tj. zdrobněle, děj se vyjeví podstatně důrazněji a pojednou vám připadá nezapomenutelný.
Každé slovo má jaksi silnější podstatnost.

Nevěříte? Uvedu ukázky.

První příklad je z klasické novely mého oblíbence Roberta Louise Stevensona o doktoru Jekyllovi a nebudu uvádět originál textu v původním překladu Jarmily Fastrové, nýbrž rovnou mou úpravu-improvizaci při předčítání:

Tenkrát jsem ale ještě v pracovničce neměl zrcadélko a dal jsem je přinést teprve později, a to právě proto, abych mohl sledovat své proměničky. A nocička se už blížila raničku a za toho rána raníčka byli spolubydlící z domečku pohřížeňoučcí (pohřížení) do hlubokého spánečku; a proto jsem se v zápalíčku své nadějičky a svého vítězstvíčka rozhodl, že se v nové podobičce odvážím až do ložničky. Prošel jsem dvorečkem, kam na mě shora shlížela souhvězdíčka, a skoro se mi zdálo, že shlížejí s údivečkem nad vůbec prvním tvorečkem, jakého zbádala ta jejich bdělá hlídečka.
Proplížil jsem se chodbičkami jako cizáček v tom vlastním domečku, a když jsem dorazil do ložničky, spatřil jsem ve sklíčku poprvé Edwardečka Hydečka.

Tady jsem navíc opravil původní zdrobněliny Boženy Němcové.
Ale ano, uznávám, že je to vtipné leda hodně prvoplánově, nicméně to překvapivě funguje a představte si, že máte spratka, který skutečně jinak nechce poslouchat.

Z vozíčku slézá ženička v bílé plachetičce, selském oblečku. Dětičky zůstaly stát, ani z báby očička nespustily. Táta jí tiskl ručku ručičku, máma ji plačíc objímala… a ona pak je též líbala na obě líčka.

I hle, jak zní zdrobnělinový Edgar Wallace a Mrtvé oči Londýna:

„Už jsem měl strášek, strašíček, aby neuhnuli do parčíku, protože soukromoučká autíčka tam můžou, zatímco taxíčky ne; ale vzali to Edgwareskou třídičkou. Stávala tam kdysi šibenička a za stara se tam věšívalo,“ dodal jen tak mimochodem, „což jsem četl v jedné knížečce, když jsem seděl.“
„Tyhle vzpomínečky na stařičký Londýneček ale můžete vynechat,“ zaprosil vyslýchaného Larrýček.

Geniální doktor Ludvík Souček pak dopadá v obdobně debilní úpravě následovně (Tušení souvislosti):

K Marsíčku už byla vyslána celičká řadička kosmických sondiček a sovětští vědáčci iniciovali konkrétně sondičky Marsíček 1 až Marsíček 7 (1973).
Američánci zvolili Marsík za cíl Marineríčku 4 až Marineríčku 9 (1971) a získali pozoruhodné výsledečky měřeníček i fotografičky. Objevili kráterky a vulkánky impozantních rozměrečků a například i sopečku-sopčičku v oblastičce Nix Olympica, která má výšku 18 kilometříčků.

Vůbec si nemyslím, že je tomu podobňoučké ZDROBNĚNÍČKO textu lehounce přenositelné do většinky cizích jazýčků a nezávidím věru překladatelíčkovi, který se do podobné prácičky omylíčkem pustí, i kdyby s fortelíčkem, anžto se brzičko potká s mrtvičkou.

Poznámka redakce:

Nelze při té příležitosti nevzpomenout pohádku Petra Nikla z knihy LIngvistické pohádky:

Byl jednou jeden malinkatý lesíček.

Droboučcí broučínci v něm cupitali po cestičce mezi kapradinkami. Kolem ševelily lístečky a poletovaly padáčky se semínky pampelišek.

Vzdoušek nad cestičkou, plný muchniček, se tetelil v šňůrkách slunečního světýlka a stínky traviček hladily broučínky přes krovečky.

Byl to jejich lesíček. Tady znali každičkou jehličku, každičký kouteček. Rostlinky i lesní plůdky se chvěly na tenounkých nožičkách.

Štíhlounké houbičky houpaly houpaly na kloboučcích slimáčky. Pavučinky mezi smrčky blýskaly stříbřitými světýlečky, kolem kytiček se rojily včeličky a v úžlabince bublal potůček. Ráchaly se v něm žabičky.

Vtom jedno pampeliščí semínko trefilo hlavinku toho nejmenšího z broučínků a zapadlo mu mezi krovečky.

„Tenhleten broučínek má ale deštníček,“ podivovali se ostatní broučínci. A když přišli na krajíček úžlabinky, roztáhli krovečky.

Když se zvedl větýrek, vzal padáček i s broučínkem a unášel ho podél potůčku vysoko nad loučku přes přes kopečky, až se broučínek zachytil v křovíčku. Jakmile se z něho vysoukal, zkusil to zpět ke svému lesíčku. Avšak bez křidélek mu to šlo jako slimáčkovi.

Broučínek šel a šel, trvalo to několik měsíčků, než ušel tu dlouhou pouť přes kopečky. Po pěšince se pomaličku k lesíčku přibližovala žluťoučká pampeliška. V tu chviličku však už všechno osazenstvo spalo, protože dlouho nezafoukal vichříček, který by přivedl bouřtičku, z níž by se spustil deštíček. Lístky ze stromečků opadaly, potůček vyschl a žabičky na suchu usnuly, kvítečka bez včeliček povadla a všichni broučínci pochrupkávali pod šípkovým keříčkem.

A tehdy se konečně vrátil odvátý broučínek. Velká, odkvetlá pampeliška, plná padáčků, stanula uprostřed lesíčka a rozhlížela se.

Ani lísteček nezaševelil, všecko strnule spalo. Broučínek vylezl na nejvyšší stromeček a skočil. Padáčky nad jeho zádíčky se rozletěly na všechny strany a dopadly nocležníkům na nosíčky.

Nejdřív se probudily muchničky v pavučinkách a začaly vířit vichříček. Pak se probrali ostatní broučci, motýlci a včeličky. Vichříček přinesl bouřtičku a ta zase deštíček. Deštíček vodu do potůčku a ta propláchla malátné žabičky. Nakonec se probudili i slimáčci. To všecko dohromady znovu zaševelilo, zacupitalo a zatetelilo se.

Jen broučínek s tenounkým stonečkem na zádíčkách po té dlouhé cestičce chrupkal v chládečku…

The post O zdrobnělinách. Jak předčítat dětem knihy ve zdrobnělinách first appeared on Čítárny.

Hlavním přínosem Lessigovy knihy Svobodná kultura a z ní vycházející iniciativy Creative Commons je, že poukazuje na způsoby, jak média zneužívají zákony a technologie k omezení kultury. Kniha nabízí také hlubší analýzu problému současného obsahového pirátství, prezentuje alternativu a ukazuje, proč a co je třeba dělat, aby se obnovila kulturní rovnováha.

Svobodnou kulturou je v knize myšlena společnost, která veřejnosti poskytuje dostatečný prostor využít a dále rozvíjet tvorbu minulosti (hudbu, film, knihy),
tzn. která vytváří a podporuje veřejné vlastnictví kreativního obsahu. Tomu odpovídá i nastavení systému ochrany duševního vlastnictví, který na jedné straně motivuje k tvůrčí práci tím, že po určitou dobu garantuje výhradní práva, ale na druhé straně vyžaduje, aby díla nakonec přešla právě do veřejného vlastnictví.

Kniha se zabývá udržitelností autorské ochrany v době Internetu.
Lessig upozorňuje, že je třeba rozlišovat několik druhů moderního ‚pirátství‘ a až pak je možné si udělat celkový obrázek o škodách a přínosech, které způsobuje. Příčiny současných sporů mezi mediálními společnostmi a ‚piráty‘ vidí zejména v tom, že zákony dávají autorům čím dál více práv, že technologie regulují a kontrolují přístup k obsahu a že zvyšování koncentrace vlastnictví médií zabraňuje šíření nezávislých názorů.

V závěru Lessig představuje filosofii sdružení Creative Commons, které prosazuje pružnější autorské licence, a poté navrhuje změnu stávajícího systému pomocí povinného označování a registrace děl a zkrácení ochranných lhůt.

Na překladu se podílela dlouhá řada lidí, kterým patří velký dík za korektury, opravy, diskuse, formátování atp.
Mimo jiných to jsou Ondřej Sláma, Seeker, Zdeněk Farana, Ondřej Bílek, Hynek Fabian, Petr Vysloužil, Radek Semrád, Martin Doucha, Dominik Opatrný, Miro, Jakub Vrána, Michaela Tetřevová, M. Chvalina, BLECH, francesco3, Radim, troolix, sirius, jezovec, Beret, HajdaM, uiii, pedro, lyon; poděkování patří i početné skupině anonymních přispěvatelů.

Ukázka z knihy:

Tahle kniha je o účinku Internetu za hranicemi Internetu, o jeho účinku na tvorbu kultury. Tvrdím, že Internet přivodil důležitou a dosud nerozpoznanou změnu do tohoto procesu. Změnu, která zásadně přetvoří tradici starou jako sama Republika. Kdyby tato změna byla jasně patrná, většina lidí by ji odmítla. Přesto si ji zatím málokdo uvědomuje.

Význam této změny postřehneme při rozlišení komerční a nekomerční kultury. Komerční kulturou míním část naší kultury, která je vyrobena a prodána, nebo je vyrobena, aby byla prodána. Nekomerční kulturou je pro mě vše ostatní. Dědové v parcích či na nárožích vyprávějící příběhy pro děti a jiné „spotřebitele“ představují nekomerční kulturu. Když Noah Webster vydal čítanku, či Joel Barlow svou poezii, byla to komerční kultura.
Na začátku našich dějin a pak v téměř celém jejich průběhu nebyla nekomerční kultura nijak regulovaná. Ovšemže když byly vaše historky obscénní nebo píseň narušovala veřejný pořádek, právo mohlo zasáhnout, ale nikdy se přímo netýkalo tvorby a šíření těchto forem kultury. Nechávalo kulturu svobodnou. Obvyklé způsoby, kterými lidé tvořili a měnili svou kulturu (vyprávění příběhů, přehrávání scén z divadelních her či televize, účast v klubech fanoušků, sdílení hudby, nahrávání kazet), zůstávaly bez zásahů.

Právo se zaměřovalo na komerční tvorbu. Autorům se dostalo nejprve nepatrné, později významné ochrany prostřednictvím přiznání výhradních práv, což jim umožnilo uplatnit se na trhu.8 To je jistě neodmyslitelná součást tvořivosti a kultury, která postupně nabrala v Americe na důležitosti, ale v žádném případě nedominovala naší tradici. Byla to jedna součást, regulovaná součást, protiváha svobodné kultury…
Lawrence Lessig

Soustředění moci, ať už politické, korporační, mediální, nebo kulturní by mělo být pro konzervativce nepřípustné. Rozmělnění moci prostřednictvím místních orgánů, čímž se podpoří individuální spoluúčast, je základem federalismu a nejlepším vyjádřením demokracie.
William Safire

„Myšlenky v této knize mají obecnou platnost. V žádném případě nejsou výlučně americké. Právě z tohoto důvodu je tak důležité je šířit pomocí překladů Svobodné kultury. Svoboda, o které se v knize hovoří, je univerzální, ale je ohrožena, a to především v Americe. Na americké půdě se této debaty zmocnily silné a extrémní zájmy. Rovnováha a lepší pochopení jsou proto klíčové jinde. Mám velkou radost a jsem vděčný, že váš projekt zpřístupní tyto myšlenky v češtině. . . . Díky za vaši pomoc a také za znalosti, které se tím podaří osvobodit. “
Lawrence Lessig

Kniha Svobodná kultura ke stažení v pdf (2Mb)
https://archive.org/details/SvobodnaKulturaLessig/page/n69/mode/2up

The post Kniha Svobodná kultura zdarma ke stažení. Jak média zneužívají zákony k omezení kultury first appeared on Čítárny.

Jiří Žáček: Ó podivuhodné stromy, moji staří přátelé, oslovuje stromy Albert Schweitzer a končí své vyznání: Naučte mě, bratři, tak žít, tak umírat.

Vasilij Šukšin, objímající ve filmu Červená kalina bělostné břízy, mohl leckomu připadat legrační, ale dávný pohanský atavismus, uctívání stromů, hájů a hvozdů, v koutku lidské duše dosud přežívá.
S erbovním stromem Sobotecka, Semtinskou lípou, tou „stromovou harfou“ Fráni Šrámka, která v důstojném věku dvou a půl století podlehla vichřici, se přišlo rozloučit mnoho lidí jako se starou dobrou známou.

Kdo zasadil strom, neprošel nadarmo pozemským životem, tvrdí francouzské přísloví, které připomínám, abych mohl sám sebe pochválit.
Na chalupě jsem vysadil řadu ovocných stromků a loni jsem se rozhodl vypěstovat si vlastní les. Spíš lesíček, který čítá zatím pouhých dvacet kmínků. V porovnání s venkovanem z Gionovy knížky Muž, který sázel stromy, jenž za třicet let neúnavné, nikým nehonorované práce samojediný proměnil bezútěšnou pustinu v životodárný kraj, jsem jen břídil, ale nešť.

Kdybych byl pragmatik, považoval bych stromy za důmyslné stroje, vyrábějící dřevo a kyslík, případně ovoce, tím nejhospodárnějším způsobem, téměř z ničeho.
Nejsem pragmatik a stromy vnímám jako živé bytosti, o nichž toho my lidé příliš nevíme. Víme, že při napadení škůdci stromy vysílají varovné signály svým kolegům a ti mají čas vyvinout obranné protilátky — ale čím vlastně stromy myslí?

Forrest Carter, spisovatel indiánského původu, v podivuhodné knize Škola Malého stromu líčí tuto příhodu:

V horách na území Čerokíů rostly obrovské bílé duby, přilákaly však dřevorubce. Když označkovali stromy k poražení, duby začaly naříkat a indiáni se rozhodli je zachránit. Ničili dřevorubcům přístupovou cestu a ti ji sotva stačili opravovat. Oboustranně vysilující boj rozhodl mohutný, naprosto zdravý dub, který padl na povoz dřevařů. Ti se budování cesty vzdali a odtáhli s nepořízenou.
Čerokíové pak za úplňku uspořádali slavnost, při níž bílé duby zpívaly pohřební píseň za padlý strom, který položil život na záchranu svých druhů.

Ano, stromy jsou bytosti ušlechtilé. Nelžou, nepomlouvají, neintrikují, nepodvádějí, nezávidí sousedovi větší dům, rychlejší auťák a hezčí manželku, nešíří blbou náladu, nevedou války…

Dobře se s nimi mlčí.
Kdybychom jim ovšem rozuměli, možná bychom v jejich šumění zaslechli pokárání, že pořád jen spěcháme, že utíkáme sami před sebou, že neumíme postát a žít. Málokdo z lidí to dokáže. Snad jen ten pacient psychiatrické léčebny, jenž celé dny stával na zahradě, aby zakořenil.

Zkuste to také, a když vás budou bolet nohy, klidně se posaďte nebo si lehněte. Nezakořeníte, ale na zdravém povětří vám bude dobře a budou vás napadat krásné povětrné myšlenky.

JIří Žáček
https://jirizacek.cz

The post Jak Jiří Žáček potkával stromy, živé bytosti od kterých bychom se měli znovu učit first appeared on Čítárny.

Velmi neradi bychom se dotkli výhradného práva divadelního referenta udíleti chválu a hanu, zvažovati charaktery a interpretace nebo pochvalovati scénickou výpravu u příležitosti premiéry, jejíž vysoká důležitost tkvěla aspoň v nadějích interesentů.

Snad od nikoho druhého se nedalo dnes očekávati tak nové a životní obrození českého dramatu jako od J. Mahena; avšak premiéra přinesla zklamání a řadu zásadních poznámek, jež budiž dovoleno pronésti jako samostatnou úvahu nemající ani uváděti v pochybnost, ani doplňovati vývody páně referentovy.

Janošík je nebo má býti typem hrdiny.
Veškero hrdinství můžeme zhruba rozděliti na dva druhy:
na typ achillovský a typ gedeónský.

Achilles má jedinou pohnutku svého jednání: svou sílu, svou vysokou vitalitu, svůj životní přebytek.
Takovýto Achilles se stává hrdinou svlékaje ženské sukně; je k tomu predestinován a nemůže býti ničím jiným. Naproti tomu Gedeón se stává hrdinou pod nutkavým tlakem, třeba ze strachu, ze sebeobrany, z aktuelního vlastenectví nebo z božího rozkazu. Je to statečnost slabochů, šílenců nebo moralistů. Každý Gedeón v době míru může býti zahradníkem nebo knězem nebo privátníkem; ve svém koutě je to člověk bez expanze, nečinný, pokojný a nevýznamný, a teprve z nepřekonatelné nutnosti se stává hrdinou.

Podívejme se, jak vzniká jeden takový Gedeón.
Děje se to v prvním aktě Janošíka. Matka budoucího hrdiny leží mrtva, patrně stržena nevolnickou prací; a zatímco seminarista Janošík stojí nad její mrtvolou, jeho otec je k smrti ubit od išpánů, protože nezaplatil pánům za synovy studie. Proč je nezaplatil? Protože nemohl robotiti na svém; a zatímco Janošík stojí nad umírajícím otcem, soudruh Ilčík ho volá na hory, na hory ke zbojníkům: pomstěme se pánům!
A zatímco Janošík nechce, přichází Šandor s dráby, aby mladého seminaristu odvedl jako robotníka. Jakou ovcí by vlastně musel býti Janošík, kdyby nyní nechytil tu otcovskou valašku! Smrt rodičů a ztráta vlastní svobody: to by přece stačilo pro nejvotivnějšího seminaristu, aby šel do hor.

Ale jak nelidsky musil býti tento Janošík nucen k vlastnímu hrdinství! Skoro jako člověk, který stojí v hořícím domě a musí býti štulcován, aby vyskočil oknem.
V tom je něco více než gedeónského.

Zato však opravdovým hrdinou je Ilčík a škoda že se potom autorovi tak nadobro, tak nenávratně ztratil. Ilčík není veštván do hor; on po nich křičí z vlastního napětí, z hladové potřeby po volnosti, po akci a po mstách. Ilčík je iniciativní, miluje symbolické hory a jde do nich svobodně, aby se vyrovnal s osobní potřebou zabít několik těch pánů a aby dal průchod svým pohotovým silám, beztak zhnuseným rolničením.
Ilčík je hrdina charakteru; Janošík je hrdinou z rozhodnutí.

Zkrátka při jiném průběhu věcí by se Ilčík stal tak jako tak zbojníkem, kdežto Janošík by zůstal páterem a nikdy by se mu ani nesnilo o veliké úloze, ku které byl zvolen.

Tou velikou úlohou byl regiment nad horskými chlapci v aktě druhém, třetím a čtvrtém. Jak je jen možno, že se tento Janošík stal hejtmanem?
Nejkrásnější atitudy páně Vojanovy nedovedly mu dodati skutečné autority; a přesto poslouchají ho takoví lidé jako tančící Hrajnoha, divoký Vlček nebo zamilovaný Haraba, jeden každý z těchto jedenácti pánů kamarádů veselejší, silnější a impulzívnější než Janošík.
Tito chlapci jsou vlastně skvělí: tančí, zpívají a těší se ze své horské volnosti, jak dovedou; a takové lidi dovede Janošík držeti na uzdě pouhou mravní gramotností, ne silou, ne převahou šáv, ale pouhým seminaristickým “nezabiješ”; je to hrozné, zabíjí to celou tlupu zbojníků.

Nebo Janošík mezi ostatními není člověk vyšší, nýbrž složitější. Zatímco páni kamarádi jsou kompaktní ve své letoře a ustanovení ku zbojnické svobodě všemi svými schopnostmi, svou kyprostí, svým veselím a svými instinkty, Janošík je komplexní; Janošík je loupežník, evangelík, mesiáš a jakýsi vegetarián zbojnictví se svým “nezabiješ”; je komplexní, tedy má kolize, a byl by tudíž vůbec špatným zbojníkem; a přesto avansoval na vůdce, následkem čeho?

Ještě něco: Horští chlapci mají své lásky, naivní, smyslné a lačné, zrozené volností a divočinou, kdežto Janošík vleče čtyřmi akty svou koženě rytířskou ctnost věrnosti vůči Ance, svou abstraktní lásku bez teploty, bez zbůje a bez zvýšené prudkosti.

Ilustrace: Skoczylas

Avšak hledejme ještě jednou Janošíka v prvním aktě. Zděšenému obecenstvu se předvádějí nejkrutější hrůzy roboty. “Ubohý lid,” cítí divák, “což nikdo nepřijde ho osvobodit?” Přijde, a sice je to Janošík. Tak Janošík stává se hrdinou morálním, hrdinou z poslání. Jeho zbojnictví je úkolem, jeho horský pych je ideou.

V pátém aktě tento hrdina padá. Janošík sedí v krčmě, zpívá a potom je přemožen prostou přesilou.
Zde je tragika: je to hrdina a je přemožen.
Co nám je v tomto pádu hrdiny po jeho poslání, co po jeho ideji? Tragikou Janošíkovou jest, že nebyl tak silný, aby přemohl padesát hajduků.

Janošík nepadá tíhou svého úkolu a osudností své životní idey; nuže k čemu ji potom má a nač vlastně je mravním hrdinou?
Snad proto, aby pan Mahen tímto morálním posláním omluvil svého Janošíka za to, že byl zbojníkem? Stejně jako omlouval jeho útěk do hor, že se to stalo – ze sebeobrany, z nutnosti, z gedeónství.
Podobně bude někdo omlouvati Achilla, že bojoval před Trójou hlavně proto, aby hájil nerozlučitelnost manželství, nebo Rolanda tím, že zabíjeti Hispance dělalo dobře jeho feudalismu a křesanské potřebě viděti Maury jednou týdně v kostele.

Pravý hrdina je ovšem neomluvitelný. Zbojnickou potřebou Janošíkovou není ani msta; on nejedná za sebe, za otce, za oko a za zub; on chce prostě pomáhat utlačenému lidu.
Ale to není heroické, to je zcela abstraktní, téměř poslanecké.
Koncepce Mahenova praví: Janošík není krásný, není veliký, není drahocenný sám o sobě; je nutno ho vsympatizovat obecenstvu a důrazně ho doporučit politicko-českobratrským pudům naší vlasti.

Velkou mravní ideu může míti každý druhý člověk; velikého člověka dělá teprve veliká výkonnost. Mahenův Janošík je hrozně nevýkonný; se svou neplodností a se svou velikou ideou by se dnes neuplatnil ani v nejzanedbanější politické straně.
Ale zdá se, že historický Janošík se pramálo staral o své veliké poslání, nebo bez výčitek svědomí měl chu odejít do Polska, a měl dobře: nebo v Polsku bylo tenkrát ještě více medvědů a ještě větší lesy.

Mahenovo drama má dva póly: první akt, vznik Janošíka, a poslední obraz, Janošíkova smrt.
V prvním aktě vzniká gedeónský hrdina, v posledním aktě umírá achillovský hrdina, historický Janošík; a mezi oběma póly je taková propast, že ji nedovedou překlenouti čtyři kompromisní akty. Morální hrdina prvního aktu a elementární hrdina posledního výstupu jsou dvě zcela různé osoby; druhý Janošík byl skvělou chvílí Vojanovou, který, zdálo se, že se teprve zdvihá po prvních čtyřech aktech.
Mahen ve svém dramatě autentického, historického Janošíka zdramatizoval, to jest zmoralizoval, to jest oddramatizoval.

Avšak přejděme k poslednímu obrazu janošíkovské scény. Janošík je odsouzen, stojí pod šibenicí a – tančí, zpívá, nechává si hráti k tanci. To je krásné, strašné, hrdinské. Janošík dostává kondicionelní milost.
“Když jste si mne upekli,” zvolá, nebo byl předtím mučen ohněm, “tedy si mne také snězte.”
To je historický konec Janošíkův.
A to jsou nejkrásnější slova z celého dramatu Mahenova. Janošík stojí před soudci, na popravišti, a mlčí. Je to horský sokol, kterého chytili; je vzdorovitý, plachý, nenávistný a strašně nedůvěřivý. Je to ušlechtilé divoké zvíře; nemlčí z hrdosti, nýbrž z tragické divokosti.

Morální Janošík, Janošík Mahenův, mohl mluviti, mohl a měl hájiti svou ideu ještě pod čakanem a mohl stavěti císaři regimenty; ale plachý, horský Janošík nemohl. Divoký Janošík nemůže mluviti, nebo je chycen, plachý Janošík nemůže nic chtíti, nebo je chycen.

Divoký Janošík tančí pod šibenicí a zpívá. Proč tančí morální Janošík? Ten nemá proč tančiti, nebo nikdy nebyl tanečníkem, nezpíval, měl poslání, byl poslancem. Anebo proč netančil dříve, proč nezpíval vůbec? Proč netančil celý život na svých štíhlých nohou, proč nebylo jeho zbojnictví, jeho pych, jeho lesní království tancem mladých a triumfujících noh? Jak osudné nedorozumění! Tento tančící rek, tak poetický, tak krásný, tak mladý, byl zde udělán obětí jakési morálky!
Divoký Janošík nepřijímá milost. “Když jste si mne upekli, tedy si mne snězte!”
Tak končí svůj život: drsným a strašným vtipem; ještě před smrtí se tak ozve, s tragickým akcentem, humor mladého, výbojného, bezstarostného člověka.

A takový humor byl nepochybně elementem celého Janošíkova života; v táboře horských chlapců jistě převládalo veliké spontánní veselí, nebo zde byla volnost, zde bylo mládí; byla zde hrubost výbuchů, veliké hry a heroické oddechy. Veškerá mladost a šastnost byla jakoby ztělesněna v horských chlapcích, pro něž nebyla pouta morálky, společnosti, vlastnictví, povinnosti.
Bylo to mladé, bezstarostné božství na horách, byla to veliká příroda na Ružomberku, složená z hor, svobody a lesních pánů kamarádů. Vášně, vzněty, pudy a pohyby, všechny funkce fyzického a dynamického člověka se zde rozvíjely ve vzácný div heroické mladosti. Jak poetická, jak tragická je tato legenda! čtěte jen, jak krásná je u Miloše Jiránka (v Dojmech a potulkách)! A konec této družiny, pád těchto volných energií, této heroické svobody a té mladé životní radosti, to nejkrásnější a největší ze všech slovanských tragédií.

U Mahena je to historie českého člověka, jeho morálky, jeho evangelictví a jeho mravního poslání; smutná historie se smutným koncem. Mahenův Janošík, jenž nechtěl nikoho zabíti, zabil někoho lepšího, než byl sám: pravého Janošíka.
A nyní vychází ten Lžismerdis, ten nepravý Janošík; místo spontánní síly má mravní úkol, místo krve má červenou nit: českou morálku.

Existuje cosi, jakýsi český démon nebo nějaká kletba.
Představte si tu zcela zvláštní krutost: vyjmouti třeba z naší historie člověka a nacpati ho ideou, ideovostí, moralismem, ctností, politikou; ale běda, ten člověk byl doposud živý a umřel teprve při svém vycpávání. Ale není to krutost; je to tedy snad nedostatek hmatu pro život, pro teplotu, pro nevychladlé organismy? Je to jakýsi český démon (a nyní může následovat řada příkladů z včera a dnes).

Je to zvláštní, co se u nás podniká s historií: je to jakési revakcinování národních hrdinů ideovostí; a následkem tohoto vočkování se z nich všeobecně stávají jakási obětní, oltářní zvířata…

Karel Čapek / Přehled 21. a 28. 10.

The post Jaký typ hrdiny byl Jánošík podle Karla Čapka? Gedeon nebo Achiles? first appeared on Čítárny.