Chuť stát se umělcem bohatě stačí. Není věc, která by si nenašla své obhájce, nadšence, sběratele a spekulanty. Výtvarné umění vždy něco ilustruje. Dnes především rozlohu manipulovatelnosti, stupidity a nestydatosti. To je zjištění, z něhož vyplývá řada praktických důsledků. Jestliže zmizelo kritérium umožňující něco z umění vyloučit, pak debaty o umění ztrácejí smysl. O to víc se o něm neustále žvaní.

Kupříkladu umělecký proud, jenž se producíruje pod etiketou konceptuální, nemá bez komentáře šanci přežít.
Ocenit ho může ovšem zase jen ten, kdo přistoupil na určitý typ diskursu. Rozdíl mezi balamucením a vysvětlením je ovšem těžké odhalit. Dodnes sice v uměleckých kavárnách posedávají blouznivci dělící umění na dobré a špatné, ale ani oni už nejsou schopni popsat, v čem jsou jejich pocity kvalitnější než slast milovníků kýčů.
Rozdíl mezi trpaslíkem ohavným, jimiž jsou obleženy příhraniční oblasti, a postmoderní ironií nesoucí všechny atributy trpaslíka zahradního spočívá pouze v tom, že ten druhý je vystaven v galerii. Pojem kýč se tak díky současným umělcům stal jen historickým vymezením pro přechodové období na počátku XX. století.

Pátrat po talentech je zbytečné a umělecké školy ztrácejí smysl. Jestliže existují lidé ochotní vyčlenit v barokní vile místnost pro hromadu uhlí, v níž je zapíchnuta neonová trubka, restaurátoři, kteří si lámou hlavu jak restaurovat mastný filc, uklízečky schopné uklidit výkvět postmoderny a úspěšní prodejci lebek osázených diamanty pak nezbývá než velkoryse nebo bezradně přijmout právo na jakýkoli výron tvořivosti.
Jestliže má názor člověka, který za svůj život navštívil desítky muzeí, stejnou váhu jako mínění cucáka, který spatřuje smysl umění v boji proti bankám, pak výsledek prostě nemůže být jiný. Jestliže se umělec s potetovanou paží, náušnicí v uchu, šedivými vlasy na ramena provokující měšťáka neproměnil v obecně vysmívanou figurku, není co dodat.
Sto let podrývání jakékoli autority přineslo své ovoce. Absence konsensu způsobila, že každý má právo dát průchod svým sklonům, včetně těch nejnižších nebo nejprimitivnějších. Takzvané citace, parodie, mystifikace jsou zjevným přiznáním tvůrčí impotence a stádnosti správně povýšené na projev doby.

Dokonce už není možné spojovat vysoké s nízkým, protože nedouk už ani neví, co bývalo považováno za vysoké.
Jestliže je uměním všechno, pak není uměním nic. Bez selekce, bez náznaku směřování, bez měřítek jakkoli časově omezených zbývají pouze individuální choutky. Jestliže je cestou k úspěchu objekt inspirovaný cizím nápadem a vytvořený cizíma rukama a autorovy zásluhy tkví pouze v nestydatosti a obchodní šikovnosti, pak se vytrácí rozdíl mezi umělcem a tunelářem.
Prodat zbohatlíkovi nebo státnímu úředníkovi svůj výplod je projev příbuzné mentality, na níž eventuální zručnost provedení nic nemění. Za povšimnutí ovšem stojí, jak avantgardní rozbíječi tradic hájí své podvody odvolávkami na modernistické tradice.

Je lepší si přiznat, že jsme v koncích, než si namlouvat, že k nejhoršímu ještě nedošlo. Protože nám nikdo současné umění nevnutil, ztratili jsme právo si stěžovat.
Hledat přednosti, jež toto nepříjemné zjištění rovněž přináší, je docela vzrušující práce. Jednou z výhod současné situace je to, že milovníky umění svléká do naha. Ten komu se líbí vše, co je v současné době za umění vydáváno, může být bez zaváhání prohlášen buď za lháře, nebo za nerozhodného osla bez osobnosti.

Přesvědčit redaktora výtvarného časopisu, že nahá umělkyně sedící na stromě a žvýkající trávu na protest proti ničení přírody je pouze přežvýkavec, je nemožné, ale nic nebrání ho s klidným svědomím považovat za idiota. Tím, co se člověku líbí, co ho nechává lhostejným, co se mu oškliví, na sebe prozrazuje, odkud pochází, kam patří, co ho utvářelo, kam došel.
Jakmile člověk sebere odvahu opustit stádo lidumilů tvrdících, že každý názor má stejnou váhu, získává právo opovrhovat poskoky a pošklebovat se pitomcům. To za trochu rizika omylu stojí. Potřeba přizpůsobit okolí svému vkusu je univerzální, ale nikoli nezničitelná. I to je důležité zjištění.

“My zkrátka tady nic neučíme, nic nevíme, umění se nedá poznat, ta škola je úplně na nic.
Když Martin Lišák vzal pisoár a vystavil ho ve výstavní síni, stalo se to uměním.
Jakmile to vyhodil ven, na smetiště,  přestalo to být uměleckým dílem.
A už sto let víme, tak to může fungovat.
Zkrátka umělecké dílo se stane jen tehdy, když je tomu propůjčená uměleckost a postavíme to do uměleckých souvislostí. Tento způsob nazírání na umění změnil celé 20. století….”
profesor Milan Knížák, Škola intermediální tvorby

Opravdu, ačkoli je to k nevíře, existují lidé, jimž je naprosto lhostejné, jak vypadají a v čem žijí.
My ostatní toužíme si své okolí zkrášlit. Jestli bibelotem v kredenci, reprodukcí Picassa, krucifixem nebo sochou od módního skláře záleží už pouze na možnostech sběratele. Nejen finančních, ale také intelektuálních a ryze osobních. Umění mluví za nás, i když třeba jako hmatatelný projev úpadku, bezmoci a bezradnosti. Naprosto chápu, že za těchto okolností se normální člověk galeriím specializovaným na současné umění vyhýbá. To není důkaz nekulturnosti, ale naopak nepoškozeného citu i rozumu.
Za tento stav věcí samozřejmě někdo nese vinu. Pachatele není v tomto případě obtížné odhalit: sami dělají, co mohou, aby se dostali do slovníku umění XX. století. Vyhostit marketingové génie, jimž se podařilo zneužít nerozhodnosti a mimetismu, musí ovšem každý sám, protože kurátoři, namaštění umělečtí kulturisté, avantgardní průkopníci, ředitelé muzeí moderního umění a zbožíznalci to za nás rozhodně neudělají.

Nostalgicky lkát nad ztrátou orientačních bodů znamená plýtvat energií. Tepat nešvary zavání kazatelským moralizováním. Poukazovat na stupiditu také doposud žádného hlupáka/blbce od páchání hloupostí/blbostí neodradilo.
Jestliže se uměním stalo i mixování rybiček nebo polepování plátna chlupy a nehty, pak se otevírá stejně bohatý rejstřík odpovědí: bojkot, výsměch, lhostejnost, záliba v nemódních směrech, brouzdání minulostí. Naštěstí i zjemnělému estétovi zůstává dost a dost věcí, na nichž si může smlsnout. Žádná móda nikomu/mi nemůže zabránit prožít život třeba hlubokým ponorem do prerafaelitů nebo studiem čínské kaligrafie.

K nesporně pozitivním rysům proměn umění posledního století patří i gigantické rozšíření obzoru a rozšíření jeho prostoru o celé oblasti do té doby neznámé.
Naivní umění, art brut nebo třeba africké sochařství jsou pouze tři příklady z mnoha. Pojem moderní je pouze synonymem současný a používalo se ho již v renesanci, ale ani to většina dnešních mediálních hvězd netuší, a proto není důvodu, vyjma nevzdělanosti, snobismu nebo stupidity, se jejich výplody obtěžovat.
Podíl umění XX. století na individuaci jedince je prostě nesporný, což je zase solidní argument proti staromilcům, kteří lomí rukama nad neúprosným zánikem nejen umění, ale rovnou celého světa. Většinou vyjde najevo, že to, co považují za svět, je pouze jejich nevzhledná vesnice s ošuntělými domky a dvorky zavalenými odpadky. Cesta se vine mezi zaklínáním vznešeností, posvátnem, službou a prachsprostým zviditelňováním zteřelého, zpravidla neduživého ega usilujícího o místo na slunci v přelidněném světě. Důvod k pohoršování veškerý žádný, protože oba přístupy končí v bezbřehém oceánu nudy.

Že je umění zároveň i byznys, v němž se točí miliony, je podstatné pro počtáře, nikoli pro bytosti, pro něž hledání krásy něco znamená.
Proč by najednou, zničehonic, jako blesk z čistého nebe, poprvé v dějinách hledání rovnováhy, tříbení vkusu, zjemňování vidění, odlišování stínů, uvádění do souvislostí, zvažování a porovnávání mělo být záležitostí expertů nebo většinového člověka? To je jako snít o tom, že se jednoho krásného dne pláže zalidní překrásnými modelkami. Vzácné je to, čeho je málo.

Estetika ošklivosti je nesmysl, protože ošklivosti je všude dost.
Každodenní ukoptěnost, malost nebo nízkost nikoho/mne na dlouho upoutat nemohou. Někteří lidé budou dál milovat jemnost, přesnost, citlivost, analytickou schopnost, sebeovládání a neprodejnost. A co na tom, že produkce umělců, pro něž je tvorba cestou k pochopení podstaty, může zůstat v mediálním cirkusu nepovšimnuta? Stejně po nich zbude krása marného gesta a dobrodružně prožitý život. Dobrou náladu zlepšující elegantní kontury, uklidňující pohyby, radost působící kompozice, na podstatu omezené tvary totiž existují. Ale vysvětlovat to těm, kdo nechápou rozdíl mezi marností a nicotností, by bylo ztrátou času, který je lepší věnovat pátrání po věcech na první pohled neviditelných.

Zdroj: Český rozhlas, Vltava, pořad Psánou kurzívou – http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_zprava/39250
Lubomír Martínek

Literární texty spisovatele Lubomíra Martínka (narozeného 9. 5. 1954 v Českých Budějovicích) jsou v pořadech Českého rozhlasu poměrně dobře zastoupeny: v roce 1991 zde byla uvedena desetidílná četba na pokračování z autorovy prvotiny Představení (vydal Index v Kolíně nad Rýnem, 1986), vystavěné ještě, na rozdíl od řady pozdějších prací, na zřetelně vystupujícím, lineárně vyprávěném příběhu a inspirované jeho zážitky z období před odchodem do exilu (1979), kdy působil jako kulisák v Divadle Na zábradlí (1976–1979); v témže roce (1991) to byly Schůzky s literaturou nazvané Přibližování, věnované spisovatelově osobnosti a tvorbě.
V průběhu dalších let se v našem vysílání pravidelně objevovaly autorovy eseje z jeho knih Mys dobré beznaděje (Praha 1994), Nomad’s Land (Praha 1994) a Palimpsest (Praha 1996) i četba na pokračování z románu Opilost z hloubky a četba z prózy Mezi polednem a půlnocí. 

Dokument ZKOUŠKA UMĚNÍ o přijímacích hovorech na AVU Praha. 
Příšerná realita o těch, kdo na AVU učí, co tam učí a kdo tam chce za každou cenu studovat.

Současné demonstrace kulturníků, tedy lidí pracujících v oblasti kultury, pro zachování všech fondů a podpor, jsou zrůdné. Zrušil bych všechny granty. (A nejen v oblasti kultury, jak jsem už dal mnohokrát najevo.)
Věnovat se kultuře a umění je svým způsobem poslání. Kdo není ochoten a schopen podstoupit tuto sádhanu, ať vypadne z kola ven. Stejně se většinou o kulturu nejedná…

Milan Knížák 21.10. 2025
www.milanknizak.cz 

The post Co je umění? Proč kdejaký matlal může být dnes umělcem first appeared on Čítárny.

Dříve se projekt jmenoval RUV Registr uměleckých výsledků, dnes RUV Registr uměleckých výstupů. Má prý být výstupem nejlepších děl, která v uvedeném období vznikla na českých vysokých uměleckých školách v oblasti architektury, audiovize, designu, hudby, literatury, divadla a výtvarného umění.

Velmi přesně tento paskvil okomentoval Milan Knížák.

Při vzniku systému RUV působil tým matematiků Přírodovědné fakulty univerzity Palackého v Olomouci zvláště při převodu slovních hodnocení do numerických tabulek. Jako dlouholetý pedagog, který působil jako rektor, vedoucí pedagog a přednášel na řadě univerzit v zahraničí, vím, jak je těžké, někdy nemožné, hodnotit kvalitu uměleckých děl a to i v případě, že je nezpochybnitelná. Umělecká díla i ze stejné doby jsou často založená na odlišných principech a přesto nelze ani jedno z nich označit za kvalitnější. Individualita hraje v umělecké oblasti nezastupitelnou roli a úkolem škol není vychovávat umělce, ale nabízet určitou pomoc na cestě vedoucí k umění.

A proto také daleko důležitější než směšná hodnocení je pomalý a důkladný studijní proces na který se dnes, bohužel, klade malý důraz. Školy hovoří o elitnosti, ale já na nich žádnou elitnost nevidím. Všude se propaguje bezbřehá kreativita, která je k ničemu, pokud nestojí na základech důkladné zkušenosti a širokého poznání. Stanovy RUV, kde se mj. hodnotí kladně i přebírání módních trendů by měly být na uměleckých školách zakázány, nebo alespoň zesměšněny, rozhodně by neměly být užívány.
Za tvůrce RUV je považován Miloslav Klíma z AMU v Praze. Takový člověk a jeho následovníci nemají na vysokých školách co dělat.

Celý článek REGISTR UMĚLECKÉ IDIOCIE

Kdo umí, učí RUV 2010 – 2015 / Miroslav Zelinský / Host, 2017

The post RUV 2010 – 2015. Idiotický socialistický paskvil hodnocení uměleckých škol first appeared on Čítárny.

Podivně napsanou Švehlovou knihu Magor a jeho doba jsem měl týden doma a s velkými rozpaky jsem ji četl. Dle mého názoru Švehla příliš zveličuje jeho význam, přesně v duchu již několika dalších vydaných knih o Magorovi.

S Magorem jsem mohl párkrát osobně diskutovat a mám na něho dost vyhraněný názor.
Myslím si, že jeho chvilková básnická mimořádnost se projevovala jen za jistých okolností, zatímco ve stavu střízlivém byl ducha průměrného, nebojovného a velmi naivního. Nicméně byl to člověk vnitřně lidský, citlivý, emotivní a za jistých okolností i polítovánihodný.

Osobní názor prof. Milana Knížáka na knihu mě proto vůbec nepřekvapil.
A protože je v tomto směru osoba mnohem povolanější než já, dovolil jsem si zveřejnit jeho text, který jde přímo k meritu věci, i když skrze poznámky v textu, týkající se jeho osoby. A zcela souhlasím s jeho názorem, že: Popularita knihy povede k dalších falešným mýtům, k dalšímu zatemnění naší nedávné historie, která stále zůstává nerozšifrována.”

Řada mých známých mně upozornila na knihu Marka Švehly Magor a jeho doba s tím, že je tam rozsáhlá stať o mé osobě, údajně velmi pozitivní. Podařilo se mi koupit poslední výtisk, který nabízelo knihkupectví Polí pět u nás za rohem, kniha je totiž rozebrána a očekává se další edice.

Přečetl jsem si texty, které pojednávaly o mně a našel jsem tolik nesrovnalostí, že mně to vyděsilo. Nahlédl jsem i do dalších textů, i tam jsem našel řadu podivných informací o kterých si však neodvážím zmiňovat, poněvadž si nejsem jist.

Co se týká mého vlastního života, tam je to jiné. Prožil jsem bouřlivý a komplikovaný život a některé věci si nepamatuji, ale většina v knize zmiňovaných informací je dohledatelná a nemusím se tak spoléhat jen na svojí paměť.

Je-li zbytek knihy zpracován podobným způsobem, lze knihu vnímat jako román s autorskou licencí, ale rozhodně ne jako vědeckou studii. Do té má opravdu daleko a to jak strukturou, tak konkrétností údajů.

Jeden z mých známých z oblasti undegroundu, který znal a obdivoval Ivana Jirouse, prohlásil – je „přemagorováno“. S tím nelze než souhlasit, poněvadž vyšlo mnoho „oslavných“ publikací nevalné hodnoty.

Vnímat totalitu jako Magorovu dobu je urážkou těch, kteří žili svůj život jinak než Magor Jirous. Jirousův osud nebyl osudem bojovníka proti komunismu, ale osudem zoufalce, který propadal alkoholu a zvykl si, sám jednooký, stát v čele slepců.

Poznámky k textům týkajících se mé osoby.

Str. 166

Uvádí se, že koncert v Suché u Nejdku byl první akcí, která „oba světy – Knížákův a Jirousův propojila“. To není pravda, první aktivní spojení s Jirousem bylo (později v této knize zmíněné) interview, které se mnou Ivan Jirous dělal po mém návratu z USA pro Výtvarnou práci. Ale ani to není první kontakt, který jsem s Jirousovým světem měl. Znal jsem totiž jeho ženu Věru dlouho předtím než se s Ivanem seznámili a to v polovině šedesátých let, kdy žila s komunistou a synovcem Alexeje Čepičky, Alexejem Kusákem, který v té době už „prozřel“ a v koupelně topil Stalinovými spisy. U něho se tehdy scházela parta pražských intelektuálů, kterým poskytoval Kusák prostor pro erotické mejdany (Brdečka, Padrta, Macourek …). Věra tehdy hrála roli paní domu. Kusák jí objevil jako mladou básnířku a připravoval vydání její knihy veršů. Jestli vyšla nebo ne, to už opravdu nevím. Chápu, že po letech existence v tomto socialisticko-dekadentním prostředí uvítala Věra občerstvující náruč chasníka z Humpolce.

Ale teď ke koncertu v Suché. V textu se píše, že koncert začínal „Knížákův Aktual“ a to není pravda. Nevím, zda Pepa Vondruška, tehdy zvaný „Vaťák“ na koncertu v Suché byl. Tehdy jsem ho neznal, tak nevím. Domnívám se, že dochází k prolnutí dvou vystoupení, které měl Aktual s Plastiky a to v Suché a v pražském „F klubu“. V Suché totiž Plastici začínali. Vystupovali ještě v řízách a hráli Velvety. Místní obecenstvo naslouchalo a chovalo se v podstatě mravně, žádná extáze nenastala. Když nastoupil Aktual, obecenstvo očekávalo, že bude moci tancovat. Když však slyšelo co Aktual vyluzuje, propadalo do zmatků. Lidé se rvali na pódium, aby nám produkci překazili. Pamatuji si, jak jsem je „skopával“ z jeviště. Tehdy se, a to kniha uvádí, koncert nikomu nelíbil, vyjma některým z Plastiků. Nikdo rozhodně nekřičel sborově „Život je boj“ (str. 167), to přišlo až v F klubu.

Str. 167

„Navzdory neúspěchu u přijímaček, ale v Praze zůstal“. To je omyl. V Hrdlořezích, v prostorech Pražských pečiváren jsem mohl bydlet jen v době přijímacích zkoušek na AVU, které trvaly týden a které jsem neudělal, což kniha správně uvádí. Chtěl bych jen dodat, že když jsem viděl svojí neschopnost, tak jsem pocítil stud, že utrácím rodičům peníze a chodil jsem z Hrdlořez na AVU na Letnou a zpátky pěšky. K jídlu jsem jedl jen rohlíky a pil vodu z vodovodu, abych ušetřil peníze, které mě rodiče na zkoušku dali. V Praze jsem nezůstal, v Pečivárnách jsem bydlet nemohl.

Str. 168

Zbyšek Sion nebyl můj přímý spolužák a vůbec nevím o tom, že bych měl problémy s večerním aktem. Je možné, že jsem místo večerního kreslení chodil na pivo, ale mé vyloučení z AVU s večerním aktem nemělo nic společného.

Dále se na této stránce hovoří o výstavách v ulici Nový Svět, kde je popleteno několik výstav dohromady. Většina uváděných příkladů je z 1. Manifestace Aktuálního umění. Nerozumím také co myslí autor pod pojmem „velké olejové koláže“. Nevím co to znamená.

Dále se hovoří o „hrnci brambor“. Tato událost byla součástí 2. Manifestace Aktuálního umění a hesla, která jsem si vyvěšoval za okno, byly druhem kalendáře. Každý měsíc měl jiné motto. Většinu těchto událostí jsem popsal v nejrůznějších publikacích. Kdyby autor Magorovy doby prostudoval existující zdroje, nemohl by se dopouštět takových zásadních omylů.

Str. 170

I tady se hovoří o 2. Manifestaci AU, což není nikde zmíněno.

„Ve stejném čase byl za jiný umělecký happening popotahován soudy Brickius“. To nebylo ve stejnou dobu, to bylo podstatně později. Z Brickiusových citací, které uvádíte, je zřejmá jeho averze vůči mně a proto nejsou validní. Jeho práce nenašla širší ohlas.

Nikdy jsem nedocházel na schody Národního muzea. Nepamatuji si, že bych tam vůbec kdy byl a pokud jsem tam někdy přišel, což si nepamatuji, bylo to zcela náhodně.

Uvádíte, že „skupinu jsem pojmenoval Aktual“. Skupinu jsem nepojmenoval, skupina Aktuálního umění vznikla v roce 1964 (na to slovo přišel po diskuzi Vítek Mach). Poté v rámci toho, že se nám zdálo umění příliš výlučné a že se naše myšlenky dostaly do širšího povědomí, vzniklo volné seskupení, jakési drobné hnutí, které se nazývalo Aktual. Podle toho pak lidé pojmenovali kapelu Aktual, která dlouho hledala jméno. Mezi uvažovanými byly Apoštolové, Jezuiti, Děti bolševizmu a k tomu byly složeny i odpovídající písně. (Apoštolové, Atentát na kulturu, Děti bolševizmu.)

Str. 175

Tady se zase míchají dvě akce dohromady. Maciunas mně poslal Fluxové filmy, což byly filmy jednotlivých autorů, které považoval Maciunas za „Fluxové“ (Bob Watts, Yoko Ono, Wolf Vostel, Chieko Shiomi …). Žádný propagační film, pokud vím, neexistoval. Fluxové krabičky, z nichž jedna obsahovala ony drobné papírky s potiskem New Flux Year, přišly jiným balíkem jindy, později. Na Novém Světě jsem nikdy tyto filmy neukazoval, poněvadž jsem neměl k dispozici promítačku. Na to se musel vždy najít jiný prostor. Stipendium od Svazu výtvarných umělců jsem dostal jen jednorázově na tři měsíce a myslím, že to byla především zásluha Jindřicha Chalupeckého.

Ve story o francouzi Serge Oldenbourgovi, ten „známý ze Švýcarska“, který ho přivezl, byl věhlasný francouzský umělec Ben Vautier.

Festival Fluxu v Praze nebyl žádný minifestival. Na tehdejší dobu to byla poměrně rozsáhlá akce, která obsahovala tři večery plné nejrůznějších events. První v klubu Mánes, druhý na Strahově v PNP a třetí v Platýzu v horním patře. Zúčastnili se ho Dick Higgins a Elison Knowles (NY), Jeff Berner (Kalifornie), Ben Vautier a Serge Oldenbourgh (Francie) a samozřejmě já i když jsem se s těmito, většinou pódiovými akcemi, neztotožňoval. (Viz můj text Fluxus v Praze – samizdat A-noviny.)

Str. 174

K textu o mém vyšetřování bych chtěl dodat, že jsem byl od r. 1966 evidován jako nepřítel státu (nepřítel socialistického zřízení), což bylo údajně asi 1500 lidí z Československa. Tuto informaci jsem se samozřejmě dozvěděl až v r. 1990, když jsem žádal Ministerstvo vnitra o vrácení zabavených věcí.

Str. 176

Jan Mach si v okolí Krásna nenašel práci jako truhlář. Pracoval jako manipulační dělník v dřevoskladu na nádraží v Kynžvartu. Co se týká domovní schůze ve Václavkově ulici č. 26, nebyli jsme na ní a nesledovali vzrušené reakce, ale já byl nucen policií, abych naše počínání vysvětlil. Teprve na základě mého povídání vznikla diskuze nájemníků.

Str. 178

Obtížný obřad se neodehrál v domě G. Maciunase v Green street. Pořádal jsem ho v ateliéru Dicka Higginse ve zcela jiném domě, který Maciunasovi, samozřejmě, nepatřil. Dick Higgins, přináležel do Fluxu a byl trvalém sporu s Maciunasem. Vlastnil nakladatelství Something else Press.

V textu se hovoří o tom, že jsem měl přijet do Ameriky na studijní stáž, což je naprostý nesmysl. V Americe jsem studovat neměl, naopak, na několika univerzitách jsem přednášel a do N.Y. jsem byl pozván na uměleckou stáž, čili jako autor.

S Janou jsem se nepřestěhoval na 11. ulici. Tam jsem bydlel sám, později s Honzou Machem. Jana odjela do Prahy.

Str. 179

K narážce na to, že moje angličtina nebyla stoprocentní dodávám, že během jednoho roku se moje angličtina radikálně zlepšila. Setkal jsem se s Američany kteří říkali, že nepoznali, že bych byl jinojazyčného původu.

Str. 180

Na výlet po Americe jsem s Janou nevyrazil. Jana už byla v Československu. Na výlet se mnou a J. Machem jela majitelka auta Elaine Allan.

Jestli Honza Mach prohlásil, že jsme cestou vydělávali peníze, tak se musel zbláznit. Nic takového se nedělo. Má pravdu, že jsme postavili verandu, ale to bylo při našem působení v N.Y. Nepracovali jsme na černo. Veřejně jsem inzeroval ve Village Voice.

Nechtěl jsem emigrovat, to je pravda, ale nechtěl jsem ještě jet domů. Měl jsem domluveno, že pojedu do Japonska a dokonce jsem se začal učit Japonsky. Jelikož mě výjezdní doložku už neprodloužili, odjel jsem do ČSSR.

Zpráva o tom, jak jsem se dostával do velké finanční tísně je mystifikace. Žádost o 25 dolarů byl druh akce, která měla testovat mé známé. Kdyby si autor Magora a jeho doby přečetl pozorně mé Cestopisy (Radost. Praha 1990) zjistil by, že to bylo jinak.

Nenavázal jsem kontakt s obchodníkem s uměním z Německa. Wolfgang Feelish měl nakladatelství Vice Versand a vydával jedny z prvních multiplů německých i zahraničních umělců. Byl jsem jeden z prvních zahraničních autorů, které oslovil. Později vydal i onu zmiňovanou knihu o mé práci nazvanou Zeremonien za kterou jsem byl v Československu odsouzen na dva roky.

Neměl jsem žádnou „flustraci z americké situace“, pouze jsem nechtěl být nikdy emigrantem. (Ať odejdou bolševici i sověti, říkal jsem, ne já.) Chtěl jsem jen žít svobodně. Kdybych žil v normální zemi a mohl tehdy cestovat po světě, asi by moje situace dnes vypadala jinak. Nejsem turista, považuji turismus za odpornou nemoc současné civilizace, ale tehdy jsem nenašel, mimo své nejbližší známé v Československu, žádnou spřízněnou duši. Celý můj život byl hledáním partnerů, tzn. pracovních a názorových. Proto jsem také rezignoval na spolupráci s „Androšem“. Připadal mi, omlouvám se, trochu primitivní.

Str. 181

Historie s domem ve vesnici Klíčov, byla komplikovaná. Barák jsem koupil až po letech, poněvadž mě ho na začátku nechtěli prodat a pak, v souvislosti s mým vyšetřováním, už vůbec ne.

Str. 182

Jirousovu Warholovskou osvětu před koncertem v F klubu si nepamatuji a nevím, jestli to není nějaký omyl, poněvadž dále uvádíte, že zpíval Paul Wilson. Ten však s Plastikama na koncertě v F klubu už nehrál.

Str. 183

Jirousovy kritické texty vždy trpěly nedostatkem vzdělání a velkou mírou subjektivity. Používáním nehudebníků a hudebníků dohromady je možné docílit vynikajícího barevného a divokého zvuku. Navíc jiný lidský materiál k dispozici nebyl.

Str. 220

Knihu Zeremonien, jak jsem již uvedl, nevydal Hans Sohm, ale Wolfgang Feelish. Vyšla jako katalog k mé výstavě v muzeu Am Ostwall v Dortmundu. Její vydání sponzoroval Hans Ruepp z Remscheidu.

Jestli autor považuje za špatné, že jsem se při výslechu snažil zachránit co se dalo, abych tak zabránil odsouzení, jak jsem vyrozuměl z textu, tak projevuje velkou naivitu. Nic jsem na nikoho neprásknul (na rozdíl od mnoha lidí z androše). Vyšetřovatele jsem nepovažoval za protivníky, ale za parazity na společnosti.

„Doma Knížák rozdal výtisky nejbližším přátelům, matce, bratrovi a rodičům své tehdejší ženy“. To je úplný nesmysl. Se svojí pozdější ženou jsem se seznámil až když bylo vyšetřování v plném proudu.

V knize je tolik zmatených a často zcela falešných informací, že její veristická hodnota je minimální. Vědecká práce musí být jasně strukturována a všechny informace ověřené pokud možno z více zdrojů.

Str. 263

Moje druhá žena se nejmenovala Bohumila, ale Jaroslava.

Str. 264

Dobroslav Zborník nebyl kameraman, ale režisér. Vystudoval režii dokumentu na FAMU. Byl autorem ještě několika dalších filmů o mé práci i o práci dalších umělců (Malich, Nepraš,…).

Str. 265

O podpisové akci za mé propuštění, kterou měli uspořádat lidé kolem undergroundu, nevím. Vím o velké podpisové akci, jejíž výsledky byly poslány do Československa prezidentu Husákovi. Tuto akci inicioval v Německu Joseph Beuys a Bazon Brock. V Americe Barbara Moore a Geoffrey Hendricks. Mimo jiné ji prý podepsali i Beatles a Arthur Müller.

Na str. 181-182 se píše, že akce z okolí undergroundu nebyla realizována údajně na podnět mé manželky Marie, která si myslí, že to bylo na radu advokáta.

Str. 491

Na svém názoru o Josefu Vondruškovi si stojím. Jirous sice o něm říkal, že to byl velký umělec, ale nikdy mu nepomohl. V podstatě mu nepomohl nikdo z undegroundu. Byl jsem to já, kdo Vaťákovi řekl, aby rozjel Umělou hmotu. Když přišel za mnou po emigraci, sehnal jsem mu místo školníka na AVU, kde mohl i bydlet a pobíral slušný plat, který mu umožnil žít a věnovat se vlastním zájmům, které, bohužel, byly někdy problematické….

Str. 554

V poznámce o mé osobě je uvedeno hodnocení Ivana Jirouse: „Ivan Jirous se do kriminálu dostával především pro své opilecké eskapády. Nemám mu to za zlé. Byl to člověk zasažený rozchodem s Věrou Jirousovou a ztrátou velké pozice ve Výtvarné práci. Nevěděl co se životem. Dělat z něho hrdinu je naivní a nepravdivé“.

Na tomto hodnocení trvám. Měl jsem Ivana rád právě pro jeho naivitu a odpouštěl jsem mu jeho slabosti proto, že jsem si uvědomoval, jak hluboce miloval svojí manželku Věru a jak ho rozchod s ní zcela zdevastoval. Byl jsem náhodou v té době blízko „Ječné“ a byl jsem tak svědkem jeho přeměny. Jirousovo teoretické dílo je nevýznamné pro svojí povrchnost a nedostatečnou vzdělanost. Některé jeho básně jsou krásné, mnoho je obyčejných. Neexistuje žádná Magorova doba, jen Magor, který byl obětí doby a svého osudu v ní. Byla to osobnost spletená z lidských slabostí, z lidských ambicí, obé prosáklé alkoholem.

Popularita knihy (již rozebrané) povede k dalších falešným mýtům, k dalšímu zatemnění naší nedávné historie, která stále zůstává nerozšifrována.

Prof. Milan Knížák www.milanknizak.com

The post Kniha o Magorovi, která určitě povede k dalších falešným mýtům first appeared on Čítárny.

Cyklus 30 portrétů významných, klíčových, pozoruhodných i kontroverzních osobností moderní éry napříč obory (filozofie, umění, hudba, politika, věda), který profesor Milan Knížák realizoval v průběhu letošního léta téměř „jedním dechem“, je unikátním výtvarným projektem. Milan Knížák vytvořil neobyčejné a svým obsahem monumentální dílo, které dalece přesahuje osobní vyznání – je jakousi sociologicko-kulturně-politickou bilancí tří staletí naší doby…

Poprvé jsem měla možnost vidět tento cyklus na fotografiích, a proto jsem byla při jeho zhlédnutí na výstavě velmi překvapena jeho „střídmějšími“ rozměry (každá deska o rozměru 72 x 54 cm), jež bych nečekala od autora, který všeobecně tíhne k velkým plátnům.
Dalším překvapením byla unifikace formátu a jistá úměrnost jindy tak gestických tahů (nebyl by to však Milan Knížák, kdyby si místy nedovolil určitou „divokost“, ať už v podobě kontrastních lettristických aj. prvků či barevnosti). Jedná se tedy již formou a tvůrčím zpracováním o mimořádně sevřený celek. Koherentnost souboru je umocněna velmi promyšlenou strukturou souvislostí, které autor podpořil svébytnou literární paralelou, autorským komentářem, simulujícím jakýsi „rejstřík“.

Tato konceptuální vazba, velmi osobní propojení individualit, jejich protikladnost i styčné plochy, činí cyklus 30 portrétů výjimečným a monumentálním dílem (a to i bez zmíněných velkých formátů). Morální a intelektuální výše, se kterou autor jednotlivé osobnosti vyvažuje (skutečnost, že některé postavy jsou pojaty kriticky, je samozřejmou součástí této rovnováhy), představuje výsostnou kvalitu celku. Zrcadlí se v něm obrovská zkušenost spolu s individuální sebekontrolou, osobní zodpovědností a neutuchající snahou vidět pravdu. Tento typický rys autorovy práce a charakteru je i zde dominantní.

Projekt 30 portrétů od Milana Knížáka je prezentován divákovi bez dnes tak obvyklých hysterických gest a křečovitého předstírání umělecké geniality.
V mých očích stojí vysoko nad současným kulturním marasmem. Dává nám nahlédnout do intelektuálního hájemství autora, jehož tvůrčí suverenita a vnitřní rovnováha se necítí být ohroženy pokorou a cudností, se kterou přistoupil k existenciálnímu (snad věčnému) tématu. Milan Knížák v tomto ojedinělém souboru vytvořil pevně ucelenou a velmi nenásilně interpretovanou strukturu, která formovala a doposud formuje intelektuální vědomí tvořivých myslí.

Rea Michalová

Více: Prof. Milan Knížák >>

The post 30 portrétů Milana Knížáka. klíčových. Třicet pozoruhodných i kontroverzních osobností first appeared on Čítárny.