“Proboha živého, co to je?” zvedl se ze židle profesor Macháček, když uviděl tu hrůzu. “Pokud ten kalendář Celé Česko čte dětem kandiduje na Kýč roku, pak počítejte s mým hlasem. Co to je za organizaci, která chce propagovat čtení a knižní kulturu mezi dětmi a rodiči, a vydává tyto neskutečné sprzněnosti? Já to říkám pořád, co bylo dříve průměrem, se dnes stává pomalu geniální. Lidé už neví, co je vkus.”
Přesně tak reagoval kdysi dávno profesor Macháček, když uviděl na stránkách Celé Česko čte dětem kýčovitý kalendář na rok 2010. Dnes už bohužel netuší kam až se ty hrůzy nakonec posunuly.

Kýčovité fotografie Dity Pepe!
Pokud se podíváme na fotografie, pak se nelze jen usmívat, jaké slátaniny vytvořila mladičká fotografka Dita Pepe a vydává to za umění. “To děvče umí dobře kopírovat,” řekl na její účet prof. Macháček, “ale není v žádném případě kreativní, nemá fantazii. A to je u fotografa opravdu zásadní. Bude to jednou rozhodně dobrá studiová kýčařka, která nafotí cokoliv, o čem bude přesvědčena, že letí a že se bude kupovat. Něco jako ti, co kopírují Saudka, například Saudková.” Ale  o tom, že Pepe najde kupce svých pouťových fotografií, rozhodně nepochybuji. Talent na to má.

Proč Celé Česko čte dětem propaguje zabíjení?
To je na celé akci vůbec pikantní, když organizace, jež chce u našich děti rozvíjet estetické vnímání světa, začne u nich propagovat zabíjení a středověké způsoby myšlení. Už před mnoha lety nám již zmíněný prof. Macháček říkal v národním muzeu, že to co tady vidíme, všechna ta vycpaná zvířata jsou obrazem dementního myšlení člověka, které by mělo rychle vymizet, abychom se nemuseli stydět před našimi dětmi.
Dnes už je to možné. Digitalizace nám umožní jednou provždy se zbavit nesmyslného zabíjení zvířat, jejich stahování z kůže, vycpávání a vystavování. Jak bychom se asi dívali v muzeu na místnost plnou vycpaných lidí a dětí?

Organizace Celé Česko čte dětem tyto středověké principy myšlení dokonce propaguje u našich děti jako skvělý umělecký počin v podobě kalendáře a nemá ani tolik humanitního cítění, aby o tom veřejně mlčelo. Na svých stránkách si dokonce paní Katrušáková pochvaluje, jak nesmírné těžké bylo všechna ta vycpaná zvířata sehnat a jak to bylo úžasné a veselé. Vrcholem jejich snažení jsou pak umělecké kýče, kdy zpěvačka drží v objetí starou mrtvolu daňka, rytíř stojí před zpráchnivělou vycpaninou aligátora nebo kocour v botách pózuje i s dětmi před mrtvými hlodavci. Jsou to opravdu úžasné obrazy hodné možná doby obrození, ale ne 21.století.

Nábožná úcta před tím, co stojí pod námi, zahrnuje samozřejmě i zvířata a ukládá člověku povinnost vážit si stvoření, která jsou mu svěřena a ochraňovat je,
řekl před mnoha lety Johann Wolfgang von Goethe. O několik set později se zřejmě nic nemění a lidé z organizace s tak chvályhodným názvem Celé Česko čte dětem dokonce dál a veřejně propaguje vraždění, aniž by jim vůbec došlo, co činí.

Vrcholem cynismu mi proto připadá výrok paní Katrušákové:
„Věřím, že si kalendář lidi podmaní díky nádherné atmosféře, kterou je cítit z mistrovských fotografií a že je to vhodný vánoční dárek pro každého.”

http://www.celeceskoctedetem.cz/cz/menu/166/unikatni-umelecky-projekt-kalendar-2010/
Photo-náhled: komerční prezentace kalendáře z webu Celé Česko čte dětem

The post Celé Česko čte dětem vydalo pro děti neuvěřitelný kýč s mrtvými zvířaty first appeared on Čítárny.

 Nedávno mně přišel dopis od lékaře MUDr. Jana Tomana, pediatra, kde mi píše, že jeho šestiletá vnučka dostala od příbuzných knihu „Pohádky pro holky“ (autor neznámý, přeloženo z anglického vydání „Princess stories“ Jaroslavem Kučerou, 2011) z nakladatelství Svojtka&Comp. Píše v něm, že si mne vybral jako člena O. S. Litera, kde nás vybízí, abychom vedle Litery za knihu pro děti a mládež udíleli i anticeny, do jehož výběru by se jistě dostalo toto dílo. 

Dále píše: „Předpokládám, že se mnou budete souhlasit, že jak intelektuální úroveň a myšlenková linka příběhů, tak i úroveň překladu, který si svou literární výší nezadá s návodem na vysavač, si zaslouží toto ocenění.“  Čas od času dostanu dotaz, abych určila hranice populární literatury, potažmo braku mezi knihami pro děti a mládež.

Zkusím jednoduše popsat, co si na základě i názorů jiných pod těmito pojmy představuji.
Komerční zábavná literatura (– termín populární  literatura razí její teoretik Pavel Janáček) pro děti a mladé čtenáře má široký záběr, v posledním dvacetiletí je žánrově různorodá a vzhledem k stále valícímu toku jejího vydávání je možné o ní diskutovat. Variovaly se a rozšířily různé varianty žánry – kromě dívčích románů, které již nemůžeme jen tak lehce pro dospívající čtenářky nazvat sentimentálními, ale tvrdě otvírajícími různá tabuizovaná erotická a sociální témata předchozí éry, jsou zde např. nově vzkříšené horory typu série Stmívání S. Meyerové, obměňující prostupování reálných tužeb hrdinů do světa temnoty. Kniha je v současné době od útlého věku propojena s jinými médii, s filmem, počítačovými hrami a je často globalizovaným produktem.

Mezi nimi jsou velké kvalitativní rozdíly: knižní vydání  známých disneyovských filmů jsou spíše kýčem, ale nikoli všechny filmy samotné, v knižní podobě jde o textovou redukci filmového díla na minimum. Měli bychom vědět, co čteme a co nabízíme našim nejmenším nebo začínajícím čtenářům.

Namítnete, že jsme mnozí z nás leccos z těchto titulů četli, a i dnes je konzumujeme v jiné podobě (pokleslá fantasy) nebo odpočíváme u jiných žánrů, jako jsou detektivky nebo klasické westerny. Stále se ale pohybujeme v populární literatuře, v níž můžeme očekávat určitá dějová schémata a identifikovat se s hrdiny.

Velmi důležité je umět rozpoznat brak, kýč.
Nejhorším knižním artiklem jsou křiklavě barevné knížky- hračky  pro nejmenší a vydávání příběhů klasického fondu v kýčovité klasické podobě, k nimž se právě řadí titul Pohádky pro holky s podtitulem Příběhy pro všechny malé princezny.
Zcela zredukované pohádkové varianty typu Popelka nebo Růženka jsou převedeny do jakéhosi bezčasí, ve kterém se hemží vedle sebe jmény jako Fialka a Petúnie nebo Ned a Pomněnka. Přání jsou vyslyšena, zlobivé princezny potrestány a všichni spokojeni.  Kniha je doprovázena křiklavými ilustracemi, v nichž se holčičkám podbízí „současný královský svět.“, v němž se najde zatoulaná koruna nebo se vyrobí nechtěně zničené šaty na bál.  Patří mezi knihy, v nichž převažují v názvech  reklamní slogany typu: Nejslavnější modelka na světě, Nejkrásnější pohádky, Nekrásnější bajky a jsou plné bezduchých textů.  

Ilustrátor Adolf Dufek, Šplíchal a Vlasta Švejdová patří mezi typické české představitele ilustračního kýče. Tyto a další podobné kýčokresby, které by i za socialismu neměly šanci na delší přežití, se dnes prezentuji i v takových dětských časopisech jako je Sluníčko a jsou součástí nabídek kýčovitých knih převážně z Egmontu, Librexu, Fragmentu etc. (ukázky připravila redakce Čítárny)

V dalším titulu, jemuž není možné upřít  „báječný svět“ ze života dvou mravenců jsou obligátní Pohádky z mravenčí chaloupky Radky a Jaroslava Nyklových (Fragment., 2014).
Ty nenápadně profitují z Broučkových Karafiátů  – vše je krásné, bezbranné, navždy nevinné, z ilustrací se na Vás  vykukují roztomilí broučci, růžová žížala nebo ovocné mušky s mašličkami. Nakonec broučci, sluníčko a mravenci vesele skotačí v jazykově plochých textech:

„Brouček zvedl hlavu a smutně se podíval uslzenýma očima. „ Mě nemůžete znát. Létám, jen když je tma. Jsem světluška Bohuška. Smutná jsem proto, že dnes budu všem kamarádkám světluškám pro smích.“ „Proč by se ti smály?“ ptali se mravenci.“Nemohu rozsvítit světýlko a celou noc budu zhaslá. Každá světluška bude svítit, jenom já ne, protože jsme rozbitá.“

Mravenci Bohušce pomohli, tentokrát byli hbití jako Křemílek a Vochomůrka. Obálka hlásá, že si tato vyprávění zamilují děti i rodiče. Věřím, že tyto epigonské vyprávěnky měly určitě dobrý záměr, ale o to je tato produkce nebezpečnější, než pokleslé překlady ze Svojtka&Comp

Problémem jsou také knihy autorů a ilustrátorů – klasiků, jejichž práva jsou již volná.
Často se s nimi zachází zcela bez editorských zkušeností. Báseň mi přebývá, tak ji ukrojíme, nastavíme a podobně, u Broučků vynecháme závěr, vždyť je smutný, připouští naši konečnost našeho života atd.
Máme několik ilustrací po významném autorovi k dispozici, tak k nim nalepíme básně bez ladu a skladu a vůbec nevadí, že nám název evokuje úžasné leporelo Říkejte si se mnou z válečných let Františka Hrubína s ilustracemi Jiřího Trnky. (zářný příklad Jiří Trnka: Říkejte si s námi – nejkrásnější říkadla, texty sestavila Klára Trnková. Nakl. Trnka, 2009).

Mimořádně kvalitním kýčem vládne už desetiletí v knižních ilustracích Fischerová-Kvěchová

Zamyslet nad sebou by se měli také dědicové autorů, komu přenechají nakladatelské práva.  
Původní texty potom příslušný nakladatel různě rozcupuje, nadělá omalovánek, prvních čtení apod. a navíc graficky zcela utopí.  Odstrašujícími příklady pokleslých  knih jsou zaplavena nákupní centra, Levné knihy i některá slušná knihkupectví, vychází jich stále hodně …

Bohužel neexistuje státem řízený dotační program, který by podporoval kvalitní produkci a čtenářství, dílčí aktivity se objevují, většinou jsou založeny na energii lidí kolem knih, které vytvářejí různé podpůrné akce: v rámci knihoven (Suk, Noc s Andersenem a jiné), v rámci IBBY (soutěž Zlatá stuha, besedy, akce pro děti) včetně již zavedeného veletrhu v Táboře (předtím i v Liberci), akce podporuje Svaz knihkupců a nakladatelů a vzniká řada projektů spojených s jednotlivými nakladatelstvími.  
Celostátní projekt na podporu kvalitního čtení bych si dovedla představit a nazrál čas, aby se stal jednou z velmi důležitých vládních priorit.
Ale alespoň bojujme proti braku, ušetříme papír a ještě navíc budeme kultivovat dětský vkus.

The post Knihy a kýč. Jak knižní brak ohrožuje zdraví vašich dětí víc jak cigarety first appeared on Čítárny.

Celé Česko čte dětem chce učit děti esteticky vnímat svět nebo je naklonovat na kýč? To je otázka, která se objevila kolem podivného projektu – kalendáře s vycpanými mrtvými zvířaty, které nafotila Dita Pepe. Po shlédnutí kalendáře je mi jasné, že organizátoři Celé Česko čte dětem chtějí vychovat z našich dětí cynické bytosti, kterým se líbí zabíjení zvířat a kýčovité pseudofotografie. Estetické vnímání je zde na stejné úrovní, jako předvolební politický slint.

Fotografie Dity Pepe nebo pseudoumělecké slátaniny?
Pokud se podíváme na fotografie, pak se nelze jen usmívat, jaké slátaniny vytvořila mladičká fotografka Dita Pepe a vydává to za umění. “To děvče umí dobře kopírovat,” řekl na její účet prof. Macháček, “ale není v žádném případě kreativní, nemá fantazii. A to je u fotografa opravdu zásadní. Bude to jednou rozhodně dobrá studiová kýčařka, která nafotí cokoliv, o čem bude přesvědčena, že letí a že se bude kupovat. Něco jako Saudek nebo ti co ho kopírují, například Saudková.” Ale  o tom, že Pepe najde kupce svých pouťových fotografií, rozhodně nepochybuji. Talent na to má.

Známé osobnosti na kalendáři podporují čtenářství nebo sebe?
U některých VIP je zcela pochopitelné, že jsou ochotni posedět u čehokoliv, co jim přinese aspoň trochu popularity. Chápu to u pubertálních zpěváků a samozřejmě u některých herců. Těžko ale pochopit, jakým způsobem přesvědčily paní Chýlkovou nebo Langerovou, aby se propůjčily k takovým akcím, které jim rozhodně na vážnosti ani popularitě nepřidají. Asi to bude tím, že někdy myšlenka je mnohem zajímavější, jak samotná realizace, a pak se s tím asi nedá nic dělat. Jen trpět. Koneckonců o tom je vlastně celý projekt Celé Česko dětem.
A tak se můžeme jen s chutí zasmát nad fotografii Smolíčka s mrtvým jelenem, stejně jako nad kopálistou a bruslistou Haškem, coby vyždímaným mořským vlkem nebo nad velmi povedenými vycpanými plameňáky se Sommerovou a Špátovou v jakési parodii na knihu Alenka v říši divů., kterou fotografka buď nečetla nebo vůbec nepochopila. Ale to je běžný způsob práce. Navíc mě zaráží to množství vycpaných zvířat, které mi velmi připomíná středověké myšlení.

Grafika “Najbrt” asi nepůjde do portfolia… a nešla
Grafika kalendáře je produktem studia Najbrt, který se na poli designu zapsal několika vyjímečným pracemi. V tomto případě však jejich grafik Petr Štěpán byl zřejmě zmámen kouzlem fotokýče Pepe nebo možná i samotnou fotografkou. Kdoví? Každopádně to, co stvořil kolem fotografií není nic, čím by se Najbrt mohl chlubit v portfoliu. To by museli být opravdu blázni.

Quo vadis projekte Celé Česko čte dětem?
Celé Česko čte dětem tak znovu potvrzuje, že neroznávat kvalitu od podprůměrnosti, je jejich parketa, které se podřizují od počátku. A to není dobrá známka do budoucnosti. Společnost, která by měla prosazovat kvalitu knih, ilustrací a tím i vkusu, dnes prodává za pětistovku neskutečný kýč. Co s toho plyne, si každý čtenář domyslí sám. A to nechci probírat z jakých peněz tento kalendář vznikl.
Navíc propagace zabíjení a středověkého vycpávání zvířat mi připadá v dnešní době nejen absurdní, ba dokonce dementní.

Myslím, že jen s velkým sebezapřením a notnou dávkou otupělosti lze takový kalendář koupit. Nicméně buďme spravedliví. Vidím i jeho zřejmý přínos. Kalendář je velmi vhodným prezentačním materiálem pro jakoukoliv přednášku o kýči.

PS: Prof. Macháček samozřejmě použil mnohem drsnější výroky, které se ovšem kvůli malým dětem nedají prezentovat veřejně.

http://www.celeceskoctedetem.cz/cz/menu/166/unikatni-umelecky-projekt-kalendar-2010/
Photo-náhled: komerční prezetentace kalendáře z webu Celé Česko čte dětem

The post Kýč roku 2010. Celé Česko čte dětem vydalo neuvěřitelný kalendář first appeared on Čítárny.

Jednoho dne se z temnot vynořila zachráňkyně dětského čtenářství. A ta se obrátila na hodná média, kterým tvrdí, že právě její projekt je jediný a správný a jen ti zlí na Ministerstvu kultury to nechtějí pochopit. Tak asi by mohla začít pohádka o jedné paní, která by ráda, aby všichni rodiče v Česku četli svým dětem 20 minut denně. No myslím, že taková krásná myšlenka předčí jednoznačně všechny nápady Brouka Pytlíka. Ale vraťme se na začátek. 23.března 2006 promluvila paní Eva Katrušáková, tak se zachráňkyně jmenuje, na veřejnosti, v pořadu Kultura 24 na CT24. Když jsem si ho pustil ze záznamu, musím přiznat, že něco takového se jen tak neslyší.

Když přeskočíme obecné fráze o dětském čtenářství a o údajně neblahém vlivu počítačů na čtení, které jsou každému k mání na internetu a pomineme nekonečenou řadu slovních spojení, my bychom, rádi bychom, chtěli bychom, pak bychom mohli tuto úvahu ukončit a vůbec se tím nezabývat.
Jenže je tady něco, čeho si všimnout musíme, už proto, že to něco bylo vyřčeno veřejně, s úsměvem a arogancí ke všem, kteří dlouhé roky a nezištně podporují čtení u dětí.

Především mě zaujal naprostý nezájem o české aktivity na podporu čtenářství. Dokonce si jmenovaná paní myslí, že Noc s Andersenem probíhá jen v Polsku. To už zvedám oči v sloup ))) Jakoby v Česku, v této oblasti, existovalo velké NIC a nikde se nic nedělo. No nemyslím si, že o tom ta paní nic neví, ale zřejmě tyto akce na podporu čtenářství zdaleka nedosahují úrovně jejího projektu, aby se o nich aspoň zmínila. Rád bych porovnal aktivity tohoto projektu s aktivitami, jako je například Jičínská pohádka, Noc s Andersenem, Veletrh dětské knihy v Liberci a dalšími stovkami akcí, které se dějí v naší republice. Ale není bohužel s čím. Projekt “Celé Česko čte dětem” na nás zívá, jak velká nula, i když se prý na něm dělá dva roky. Ale buďme spravedliví. Nakonec s těžkým srdcem jednu českou aktivitu připustila. Celostátní projekt “Rosteme s knihou”, a to jen proto, že to připomněla redaktorka CT24. Ale ten, na rozdíl od projektu “Celé Česko čte dětem“, je nejen originální, ale má nápad a šťávu a je ryze český.

Jmenovaná paní přiznává, že projekt vlastně okopírovala z Polska. Tam se jmenuje “Polsko čte svým dětem” a prý už 97% polských rodin přehodnotilo svůj postoj ke čtenářství. Vypadá to, že v Polsku teď všichni čtou po večerech svým dětem knížky. Opravdu úžasné, ale bohužel těžce přitažené za vlasy. Ale nakonec, proč by se to nezveřejnilo právě tak, když ve svém důsledku je polská akce ryze komerční záležitost a všechny linky končí u velkoobchodu s knihami. A tady jsem na vážkách, jestli právě to není “zlaté dno” i projektu “Celé Česko čte dětem“. ))) Vždyť jediné, na čem se možná v projektu pracuje, je nějaký Zlatý fond knih pro děti a mládež. Jenže takových fondů nebo seznamů, už v Česku existuje několik.

Koneckonců si to poslechněte na CT24 sami. Mně, po shlédnutí skoro 15 minutového rozhovoru o ničem, je jen smutno z toho, že Česká televize není schopna o skutečných akcích pro děti a o čtenářství vyslat do éteru jeden slušný pořad a věřte, že je informována velmi dobře. No kdoví, proč to tak je. ))) A taky doufám, že na Ministerstvu kultury někdo náhodou nepřiklepne hned několik miliónů na projekt, který svým přístupem vzbuzuje jen smích a možná i pláč. Ale v případě, že by se tak stalo (Česko je kouzelná země), pak věřím, že do jednoho roku 97% českých rodin přehodnotí svůj přístup ke knihám i dětem a čtenářství vůbec. To bych bral, byly by to krásný časy a spisovatelé pro děti budou mít konečně jen jedno povolání – psaní. )))))

Protože se množily anonymy atakujicí tento článek, přidali jsme zpětně reakce, které byly zapsány na starém webu v době vzniku článku tj. v období březen až listopad 2006.

Celé Česko čte dětem vydalo pro děti neuvěřitelný kýč s mrtvými zvířaty
Mezinárodní ideologická konference o tom, jak milovat dítě.
Kýč roku 2010. Celé Česko čte dětem vydalo neuvěřitelný kalendář

The post Kam vlastně kráčí Celé Česko čte dětem a Eva Katrušáková? first appeared on Čítárny.