Vyšehradský Kodex je jeden z našich nejvýznamnějších a nejcennějších rukopisů dochovaných v Čechách je od roku 2005 národní kulturní památkou.
Kodex, jinak také zvaný Korunovační evangelistář, vznikal od sedmdesátých let 11. století a byl urychleně dokončen k příležitosti královské korunovace Vratislava II. na českého krále konané v biskupském kostele na Pražském hradě a byl mu během této události dne 15. června 1085 pravděpodobně i předán.

Má rozměry 415 × 340 mm a obsahuje 108 pergamenových listů, které jsou zhotoveny z 55 telecích kůží.
Celkem 26 stran je zdobeno obrazy evangelistů, genealogií rodu Kristova, čtyřmi předobrazy ze Starého zákona a christologickým cyklem o 29 výjevech.

Kdo vyrobil a sepsal kodex se dodnes přesně neví.
Jistě víme, že naprostou většinu rukopisu napsal jeden písař. Závěry nejnovější české literatury předpokládají, že Vyšehradský kodex byl psán a zdoben v prostředí bavorské klášterní školy s využitím dalších impulsů z knižní malby řezenské, reichenavské a echternašské. Místem vzniku bylo nejspíše řezenské skriptorium Emmerames, kde se v iniciálách navazovalo na podněty z Tegernsee, příznačné i pro iniciály Kodexu vyšehradského. Vratislav II. kodex zařadil do svých sbírek na Vyšehradě, kde sídlil, odtud jeho část názvu vyšehradský.

Kde byl a je k vidění…
Kodex byl vystavován koncem 50. let 20. století v Paříži. V Klementinu byl vystaven v listopadu 1969 v rámci výstavy Z dějin české literatury. Zatím naposled se konala výstava v Zrcadlové síni v Klementinu 31.1. až 1. 2. 2015.

Digitalizovaný originál na www. manuscriptum.cz
Vyšehradský kodex a další staré rukopisy na Tempus Libri

Doporučené knihy o kodexu:
J. Mašín. Kodex Vyšehradensis. Praga 1970.
Merhautová, Anežka; Spunar, Pavel. Kodex vyšehradský. Korunovační evangelistář prvního českého krále. Praha 2006.

The post Vyšehradský kodex. Jeden z našich nejvýznamnějších a nejcennějších rukopisů first appeared on Čítárny.

Rukopis Jenského kodexu vznikl v Čechách mezi lety 1490 – 1510. Je psán česky a latinsky, má 120 listů (z toho 111 listů je papírových, devět na pergamenu).

V rukopisu je 122 iluminací. Řada iluminací z Jenského kodexu je velmi známá.
Např. ilustrace Žižka v čele vojsk byla otištěna na dvacetikorunové bankovce, užívané před rokem 1989. Dobře známá je také scéna boje husitů s křižáky, na níž je velmi zřejmá krvelačnost a krutost té doby. Napichování malých děti na kopí apod.

V první polovině 16. století opustil Jenský kodex za neznámých okolností Čechy a ležel v Univerzitní knihovně v německé Jeně, podle níž získal také své jméno. Zpátky se rukopis navrátil po více než 400 letech v roce 1951 jako státní dar prezidenta NDR Klementu Gottwaldovi.

Jenský kodex je souborem několika literárních textů:
Zrcadlo všeho křesťanstva
List Luciperův Lvovi z Rožmitálu
O oklamání a zmámení křesťanstva skrze zlé kněžstvo
Hádání Chytrosti s Upřímností
Zrcadlo o posledních věcech člověka

Faksimile jako kniha
Dvousvazkový komplet faksimile je opatřen komentářem, který napsali přední odborníci na husitství a středověk, jako je František Šmahel a Ivan Hlaváček.
Vydalo nakladatelství Gallery, s.r.o., 2010

Kde můžete kodex vidět…
Unikátní husitský rukopis je pro své stáří velmi choulostivý a nebude v budoucích letech vystavován.

{youtube}zWYOdz2jguI{/youtube}

The post Jenský kodex aneb O oklamání a zmámení křesťanstva skrze zlé kněžstvo first appeared on Čítárny.

Incunabule (prvotisk) jsou nejstarší tištěné knihy a definují se jako knihy vytištěná před r. 1500 nebo přesněji do konce roku 1500. Vlastní pojem incunabula, inkunábule je odvozen z lat. slova cunabula=kolébka, (Knihy, které se nově zrodily na svět). Takto tištěná kniha byla vyrobená pomocí pohyblivých liter. Zajímavé je, že zpočátku se projevovala snaha napodobit písmem, výzdobou a úpravou dobovou rukopisnou knihu.

Za objevitele knihtisku pro evropský svět se obecně považuje Johannes Gutenberg, který roku 1455 vytiskl v Mohuči tzv. 42-řádkovou Bibli.

Za kolébku českého knihtisku se považuje Plzeň.
V té době to bylo bohaté obchodní město s velmi čilým obchodním stykem s bohatým Norinberkem a hlavně bylo sídlem pražské kapituly, důležitým orgánem katolické církve. To byl zřejmě důvod, proč se tady objevila i první tiskařská dílna. Ta tiskla známa arcibiskupská Statuta Arnošta z Pardubic (Statuta provinicialia Arnesti) z roku 1476.

Je Trojánská kronika (Guidona de Columna) nejstarší kniha v Česku?
Obecně se tvrdí, že roku 1468 byla vytištěna slavná Kronika trojánská. Dodnes ale není na datum vzniku jednotný názor. Roku 1476 totiž v plzeňské impresi vyšla první tištěná kniha na našem území. Statuta biskupa Arnošta z Pardubic. Je ale prokazatelně starší než Trojánská kronika, překlad oblíbeného rytířského románu Guida de Columna, již bylo prvenství dlouho přisuzováno. Rozborem písma a srovnáním obou textů však vyšlo najevo, že rok 1468 uvedený v kronice Trojánské je datem převzatým z rukopisné předlohy.

Každopádně je Trojánská kronika nejslavnější. V knize je popsán příběh o Trojské válce plus některé další řecké báje. V té době to byl jeden z prvních bestsellerů v Evropě. které se hojně překládal do mnoha jazyků. Jedná se o překlad latinského díla Historia Troiana jež sepsal roku 1287 Quidon de Column. Druhého vydání v Česku se Kronika trojánská dočkala roku 1488 kdy vyšla v Praze. Dnes jsou dochovány tři výtisky.

Trojánská kronika – detail – Úvodní iniciála “I” byla domalována dodatečně rukou.

Při sazbě Trojánské kroniky byla použita česká bastarda. Je to písmo lomené, upravené pro český jazyk a značně zaoblené. Staří čeští tiskaři 16. století používali k sazbě českých textů jen písma lomená (gotická), připomínající tehdejší písmo rukopisné (švabach). Při renesanci antické kultury se rozšířilo o použití antikvových písem, a to především pro latinské texty. Latina byla tehdy mezinárodním jazykem církevním a diplomatickým. České texty se však v té době stále ještě velmi podobaly textům sázeným německy, protože používali stejná lomená písma.Lomená písma se v češtině udržela až do začátku 19. století a byla vytlačena latinskými, antikvovými písmy pod vlivem národně obrozeneckého hnutí.

První tiskaři byli vesměs anonymní a neznáme ani názvy prvních tiskařských dílen.
Díky katolickému vnímaní světa byl zpočátku knihtisk považován za dílo ďáblovo, mimo jiné i pro používání černé bervy, sazí, olova a cínu. Často se novému řemeslu říkalo černé. Nicméně to neplatilo pro vysoké církevní hodnostáře, kteří tištění knih zpočátku tajně podporovali, neboť v tom viděli i velmi dobrý způsob zbohatnutí. Víme ale, že kolem roku 1490 se na rohu dnešních plzeňských ulic Bedřicha Smetany a Petra Bezruče objevuje dílna Mikuláš Bakalář Štětina, prvního známého českého tiskaře.
{youtube}9xV-WjR0ZNs{/youtube}
První prvotisky v Čechách a na Moravě
V Čechách té doby vznikaly především české knihy, roku 1479 vyšel v Praze Nový zákon, 1488 tzv. Pražská bible. na Moravě zejména knihy v latině.
Na Moravě vznikla první tiskárna v Brně v roce 1486 pod vedením Konráda Stahela a Matyáše Preinleina.

Největší sbírku inkunábulí (téměř 20 000 exemplářů) schraňuje dnes Bavorská státní knihovna v Mnichově, dále British Library v Londýně, Bibliothèque nationale v Paříži (přes 12 000) a Vatikánská knihovna v Římě (8 000).
V Česku se největší sbírka (230 inkunábulí) nachází na státním zámku Kynžvart v okresu Cheb.

Titulní foto: Book of Hours od Pierra le Rouge. Rok 1491.

Výběr knih o těchto tiscích:
Knihopis československých tisků I. Prvotisky. Praha 1925
Šimáková – Vrchotka, Katalog prvotisků Knihovny Národního muzea v Praze. Praha 2001
Z. Tobolka, Český slovník bibliografický I. České prvotisky. Praha 1910
E. Urbánková, Knihopis českých a slovenských tisků I. Dodatky. Prvotisky. Praha 1994

The post Incunabule, nejstarší tištěné knihy a slavná Trojánská kronika first appeared on Čítárny.

Před výrobou papíru v Evropě v 16. století se pro psaní knih používal zásadně pergamen. Ten se zdlouhavě vyráběl ze speciálně upravené kůže ubitých zvířat a byl i na dnešní dobu velmi trvanlivý a kvalitní.
Knihy se psaly skoro výhradně v klášterech, protože prostě nic jiného neexistovalo a církev si svou jedinečnost nadvlády nad písmem řádně hlídala. Pokud byly knihy navíc iluminovány, kláštery na knihách vydělaly velmi slušné peníze. Vzhledem k náročnosti výroby, konkurence nebyla skoro žádná a knihy byly až do počátku 17. století velmi vzácné. Jejich význam klesá z rozšiřující výrobou papíru a knihtisku.

Historie a počátky
Počátky pergamenu zaznamenává Plinius ve své Historia naturalis (XIII,21), a tvrdí, že pergamen byl vynalezen na podnět Eumena z Pergamonu, buď šlo o Eumena I. (vláda 263 – 241 př. n. l.) nebo Eumena II. (vláda 197 – 160 př. n. l.), jako náhražka papyru, který se dovážel z Alexandrie a často byl nedostatkový. Navíc pergamen byl v praxi líp využitelný, protože se mohl text vyškrábat a nahradit novým.
Už v 5. století před naším letopočtem byl pergamen běžná věc. Záznamy na pergamenu jsou datovány do období 4. egyptské dynastie a byl zřejmě znám všem starověkým kulturám.
Rozkvět používání pergamenu nastal ve středověku a končí z rozvojem kihtisku v 16. století. Pergamen se ale používá dodnes na slavnostní účely a nikomu nevadí, že je třeba nejdřív ubít zvířecí bytost. Lidskou kůži lidé na výrobu knih nepoužívají a nikdy (až na výjimky) nepoužívali. Prý je to barbarské.

Výroba
Po základnim očištění od chlupů se kůže máčí ve vápenném mléce po dobu 7 – 14 dní. Poté se zbavují zbytky srsti a zbytků masa, napínají na rám. Suchá kůže se na rámu zdrsní pemzou, potře olověnou, nebo zinkovou bělobou rozdělanou v oleji a po zaschnutí nátěru se hladí a leští.
Pro výroby jemných pergamenů se užívá kůží mladých zavražděných zvířat. V klášterech byla zvlášť ceněna kůže nenarozených jehňat, tzv. děložní pergamen, který byl zvlášť jemný.
Někdy byl pergamen vyškrábán a použit znovu – tzv. palimpsest. Tyto vškrábané texty obsahují často vzácné zlomky starých či antických autorů.

Několik listů z francouzského breviáře z roku 1507 napsaném a iluminovaném na pergamenu.

Vyráběly se tři druhy pergamenu: jihoevropský, středoevropský a byzantský
Jihoevropský/italský je jemněji zpracován jen po masové straně, na kterou se píše, druhá zůstává hrubší a žlutá.
Středoevropský/severní je zpracován oboustranně stejně (méně jemně) a píše se na obě.
Byzantský navíc se potírá bílkem a více se vyleští. Pergameníci se lat. jmenovali membranarii, rasores perg.

{youtube}O2BWc1N9Cqo{/youtube}

The post Co je pergamen. Stručná historie a jeho výroba pro knihy a listiny first appeared on Čítárny.