Světové Ezopovy bajky. V jedné z nejvtipnějších a nejmoudřejších bajek se vrací Ezop přes město do domu svého pána a nese rozžatou lucernu, aby od ní zapálil oheň a mohl uvařit oběd. Na úsměvný dotaz jednoho z okolojdoucích, co dělá v poledne se svítilnou, odpověděl: “Hledám člověka”.
Možná, že právě tato věta, latinsky HOMINEM QUÆRO, by mohla být mottem celé knihy, ale i celé historie lidské společnosti.

Ezopovy bajky byly písemně zpracovány teprve ve 3. století př. n. l.
Do veršované podoby je převedl Demétrios Falerón, autorem latinského, veršovaného textu je Phaedrus. Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např Jiří Kolář, Pavel Šrut, Jiří Žáček.

Ezop pravděpodobně skutečně žil v 6 stol. př. n. l.
Pocházel z Malé Asie a byl nějakou dobou jako otrok. Po propustění se toulal po celém řeckém poloostrově a vyprávěl lidem své moudré příběhy, které se pak několik set let ústně tradovaly. Nakonec byl pravděpodobně shozen ze skály za údajnou svatokrádež v Delfách. Kdoví jak všechno nakonec bylo.
Podle některých historiků byl Ezop tělesně postižený a jeho myšlení nezapadalo do davu, což mohl být nakonec hlavní důvod jeho zavraždění.
Lidi často dráždí názor, který je ojedinělý, ať už v tom dobrém slova smyslu nebo ve zlém.

Adolf Born o tom, proč rád ilustruje bajky:

Mě vycvičili bajkaři, třeba La Fontaine, když se posmíval určitému politikovi a kreslíř, který pro něj pracoval, použil přesně kostým toho politika, ale do toho kostýmu posadil prase nebo jiné zvíře. A když přišel cenzor – cenzoři budou v každé době – a říkal: „Vy si děláte legraci z našeho ministerského předsedy.“ Tehdy to byl samozřejmě nějaký šlechtic. A ten bajkař se na něj podíval hlubokým pohledem a povídal: „Vy v tom vidíte našeho ministerského předsedu?“ Ten cenzor se zalekl, protože za to mohl následovat pouze žalář, a nechal to být. Takže bajkaři – ti tři nejslavnější La Fontaine, Krylov a Ezop – nás vycvičili všechny. Takže nechť žijí bajkaři. Bajkaři jsou jediným oslazením jinak chmurně hořké současnosti. Politiky ve svých kresbách ale používám jen jako typy. Abych kreslil je samotné, tak to si nezaslouží.
(Parlamentní Listy, 2.2.2016)

Ezopove bájky Pavla Šruta a Miloslava Jágra ve slovenštině

Ezopovy bajky v kvalitních českých překladech nebo převyprávěních.
V českém prostředí se bajky objevily např. v Prostějovském sborníku z 16. století. Roku 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně, později Václav Rodomil Kramerius překlad pod názvem Obnovený Ezop. V roce 1816 vydal Martin Neureutter Ezopovy bajky pod názvem Ezopowy básně pro mládež.

Z novějších překladů připomínáme překlady Rudolfa Kuthana, které byly vydány pod názvem Ezopovy bajky (1941).
Dále je známé převyprávění Pavla Šruta s ilustracemi Miloslava Jágra (Ezopovy bajky, 1998).
Známé je také přebásnění Jiřího Koláře (Ezop, 2000).
Dalším převyprávěním je kniha Josefa Lady i s autorovými obrázky (posl. vyd. 2002).
Nejnovější je převyprávění Jiřího Žáčka s ilustracemi Adolfa Borna (Ezopovy bajky, 2015).

Ezopovy bajky. Vypravuje Pavel Šrut, Ilustrace Miloslav Jágr, vydal Albatros 1998 (viz. obrázky výše)

Osel a vlk  (Pavel Šrut)
Není osel jako osel. Jeden osel měl za ušima. Pásl se na louce, když tu najednou spatřil, že se k němu žene vlk.
Náš osel se rozběhl, ale běžel docela pomalu a klopýtavě. Předstíral, že kulhá, a při každém kroku zahýkal bolestí.
To vlka zarazilo. „Ty osle,“ povídá, „tak jako tak tě sežeru, ale nejdřív mi pověz, co se ti stalo?“
„Ale skákal jsem přes ohradu na cizí louku a zadřel jsem si do kopýtka třísku. Au, to bolí! Už se těším, až mě sežereš!“
„Ty se těšíš?“ divil se vlk. „A proč, ty osle?“
„Protože mě sežereš i s mou bolestí. Až mě spolykáš, sám si zarazíš tu mou třísku do žaludku!“
„Takový hlupák nebudu,“ prohlásil pyšně vlk. „Já ti tu třísku napřed vytáhnu. Ukaž kopyto!“
Osel nastavil kopyto, a jak vlk pěkně zblízka hledal třísku, zatmělo se mu najednou před očima. Osel totiž pořádně vykopl a vyrazil vlkovi všechny zuby. A povídá: „Teď mi, vlku, pověz, kdo z nás dvou je větší osel? Ty jsi přece od přírody řezník, tak proč si hraješ na lékaře?“

: A takhle to dopadne často i s lidmi, kteří se hrnou do věcí, které jim nepřísluší.

Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015

Jak osel napálil vlka aneb Jen chytří přežijí  (Jiří Žáček)

Na světě jsou i hloupé lišky, zbabělí lvi a mazaní osli. Potkal jednou jeden osel vlka. Bylo mu jasné, že rychlonohému vlkovi neuteče. Co teď? Dal se do kulhání a přitom zasmušile hýkal.
„Proč naříkáš?” zeptal se vlk. „A proč kulháš?“
Vrazil jsem si do kopyta trn a bolí to jako čert,“ svěřil se mu osel. „Vytáhni mi ho, prosím tě! Vyděláš na tom, kdybys mě čirou náhodou chtěl sežrat, trn by ti rozpíchal břicho a ty bys bídně pošel!“
„To bych vážně nerad,“ pravil vlk. „Kdo by chtěl mít díru do břicha? Raději ti ten trn vytáhnu! Kde ho máš?“
„V levém zadním kopytu,“ upřesnil osel a zvedl kopyto.
„Nic nevidím,“ hlásil vlk.
„Musíš se podívat zblízka!“
Ale sotva se vlk sklonil ke kopytu, osel vykopl takovou silou, že vlka omráčil. Chytrý osel nemeškal a upaloval domů do bezpečí.
Když se vlk probral z bezvědomí, tiše se odplížil do svého pelechu. Lízal se rány a velice se styděl, že se nechal napálit obyčejným oslem.

Ezopovy bajky. Přebásnil Jiří Kolář, Ilustrace Václav Hollar, vydalo Naše vojsko, 1957

Lev a osel  (Pavel Šrut)

Jeden osel si připadal náramně silný a rád by se přátelil ještě s někým silnějším. Tak se dostal do spolku se lvem.
„Budeme lovit spolu,“ navrhl mu. „Ty máš tesáky a spáry a já mám silný hlas. Vyplaším zvěř z úkrytu a budu ti ji nahánět rovnou do chřtánu.“
Lev spokojeně zamručel a dovedl osla k jeskyni, kde přenocovaly divoké kozy.
„Já se schovám tady v houští před jeskyní a ty mi kozy vyženeš,“ povídá.
Osel hned nadšeně souhlasil. Vpadl do jeskyně a začal hýkat tak silným hlasem, že kozy z úkrytu vypudil.
Lev všechny pohodlně pochytal a zadávil.
Osel vyšel z jeskyně a tuze se holedbal. „Neříkal jsem ti, že mám silný hlas?“
„Opravdu,“ odpověděl lev. „Kdybych nevěděl, že jsi osel, sám bych ze samé hrůzy utekl. Ale protože vím, že jsi osel – a navíc ještě vychloubačný osel – musím tě zadávit jako ty nebohé kozy!“
Osla chlubivost hned přešla. Začal hýkat silným hlasem o pomoc, ale nikoho nepřivolal.

: Skončil tak jako každý, kdo ztratí soudnost a dá se do spolku s nepřítelem.

Ilustrace Zdeňka Mézla k Ezopovým bajkám z roku 1975.

O lvu a oslu aneb Král zvířat  (Jiří Žáček)

Osel přišel za lvem a začal se vychloubat:
„Já bych měl být králem zvířat, protože mě se každý bojí!“
„Myslíš?“ usmál se lev, král zvířat. „Dokaž mi to!“
Osel ho zavedl na kopec a začal hýkat. Jeho hrůzostrašný hlas vyděsil nejen kachny, zajíce a srnky, ale i lišky, jezevce a vlky.  Celý průvod zvířat prchal z lesa pryč.
„Viděl jsi?“ pravil pyšně osel. „Všichni utekli, protože jsem jim nahnal strach!“
„Já se jim nedivím,“ přikývl lev. „Kdybych nevěděl, že to je hýkání osla, tvůj křik by vyděsil i mne. Ale protože to vím, nebojím se tě a zachovám se jako král zvířat.“
Skočil a bez váhání chlubivého osla zardousil.
Osel je osel a lev je lev, ale když se savanou valí stádo rohatých buvolů, i král zvířat jim uctivě ustoupí z cesty.

The post Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla first appeared on Čítárny.

Básničky pro děti přináší tato zajímavá a reprezentativní antologie. Klade si za cíl ukázat dětskému – a potažmo i dospělému! – čtenáři, že poezie není pouze „čítanková“ záležitost, kterou se má člověk učit nazpaměť ve škole. 

Najdeme zde nejen všechna „předpokladatelná“ velká jména české poezie 20. století:
Jaroslav Seifert, František Halas, Jan Skácel, Jiří Kolář, Voskovec a Werich, Jiří Suchý či Ivan Magor Jirous, ale také básníky, které bychom v podobné antologii ani nehledali, třebas Richarda Weinera, Jana Zahradníčka či Petra Borkovce.

Antologie se totiž chce stát „tyglíkem české poezie pro děti 20. století“, tyglíkem, ve kterém vře všechno podstatné, ve kterém se alchymistovi vše proměňuje ve zlato a – v neposlední řadě – který musí snést vysoký žár poezie. K tomuto záměru přispívá i výtvarné pojetí Radany Přenosilové, Alžběty Skálové a Alžběty Zemanové, tří mladých ilustrátorek, které si už vydobyly uznání odborné veřejnosti i čtenářů.
Editor Petr Šrámek, literární kritik a vysokoškolský pedagog, naopak celou antologii sestavil tak, aby nabídla vzrušující, s ničím nesrovnatelný zážitek setkání s poezií. Řečeno slovy Bedřicha Fučíka, základním rysem dobré dětské literatury nemá být pouze to, že je pro děti, ale že je dobrá – a Nebe, peklo, ráj právě takovou poezii nabízí.

Nebe, peklo, ráj / Tyglík české poezie pro děti 20. století / Alžběta Skálová a Alžběta Zemanová / Ilustrovaly Radana Přenosilová,
Nakladatelství: Albatros / Formát: 210 x 235, váz. / Počet stran: 280, Vydání: 1.

Karel Plíhal – Pohádka

Na veřejné skládce
žil byl starý vládce,
dloubal tupým mečem
do konzervy s lečem…
Našel jsem já na ulici
sedmiprstou rukavici.
Je to smůla, Boží trest,
když mám prstů jenom šest…

Jan Skácel
Letím lesem leskem nesen,
nesen leskem očí svých,
lesem nesen jako bleskem,
letím na saních.
A Máj si můžou všichni strčit za klobouk 🙂

The post Nebe, peklo, ráj. Básničky našich předních autorů jak je neznáte first appeared on Čítárny.

Ilustrované vtípky, rébusy a hříčky pro děti i dospělé. Na počátku byl nápad nakreslit deník, na každý den jeden obrázek a jedna vtipná historka. Pak se malíř setkal s básníkem Jiřím Kolářem, který napsal texty.

Výsledkem je umělecké dílo plné humoru, nonsensu a překrásných obrázků s překvapivými detaily. Kniha v roce 1966 dostala prestižní Zlatou medaili na veletrhu dětské knihy v Bologni a byla přeložena do angličtiny, němčiny a italštiny.

Bohužel v Albatsrosu ale velmi podcenili grafickou úpravu knihy, která silně pokulhává za původním tiskem.

V sedmém nebi | Jiří Kolář, Vladimír Fuka | SNDK, 1964, reprint Albatros, 2013

The post V sedmém nebi pro děti Fuky a Koláře. Chvályhodný reprint pro děti od Albatrosu first appeared on Čítárny.

Je to jako nemoc, která zachvacuje celou zemi. Každý se něčeho bojí a ze strachu nikdo nic raději neřeší a vyhýbá se jasným vyjádřením a odvážným činům. Raději jen tak přežívat, neupozorňovat na sebe, nikoho nenaštvat, s nikým se nedostat do konfliktu. Jen tak je možné, že se mnoho lidí utíká k virtuálním představám o krásném světě, jehož jásavost zbytečně komplikují jen nějací otravní xenofobové…

Když jsem začala v roce 2015 navštěvovat politiky, abych spolu s kolegy na ně tlačila a varovala je před přijetím migračních kvót, zarazila mě jedna věc. Politici měli dost přesné informace a naprosto jasně věděli, jaký problém migrace je a jak je důležité se migraci ubránit. Jeden politik z ČSSD mi dokonce řekl pár informací, které šokovaly i mě.

Ptala jsem se ho: „Proč s tou migrací něco neuděláte? Proč se jasně nevymezíte a neinformujete občany? Proč se nebráníte?“
Tehdy mi odpověděl: „To nejde, odmítnout migraci by byla politická sebevražda. Okamžitě začnou řvát média a různí humanisté a udělají z nás nelidy a to si nemůžeme dovolit.“

Charakterizuje to chování všech našich politiků, bojí se médií a to až tak, že nejsou schopni neblahý stav změnit. Když jsem diskutovala na TV Barrandov o České televizi, několikrát zaznělo, jak se politici bojí cokoliv s Českou televizí udělat a chodí kolem ní po špičkách.

Co to je za politiky, kteří se bojí nějakých pomatených redaktorů, kteří beztak dávno ztratili jakýkoliv kredit? Voliči mají jasno a klesající křivky sledovanosti zpravodajských a diskusních relací na ČT to dokazují. Přesto politici stále mlčí a ustrašeně se snaží ničím ČT proti sobě nepoštvat. Stejně jim to nepomůže…

Voliči zase trpí jinými strachy.
Nikdo nechce být za blázna, co fandí Konvičkovi, Hamplovi nebo mně. Ještě tak nějak zkousnou Benjamina Kurase, který občas píše do Reflexu a celkově vypadá jako profesor a trošku snob. Ostatně ani pan Kuras nebo třeba Václav Klaus ml. si nechtějí s lidmi jako je Martin Konvička zadat. Bojí se. Ale stejně jim to nepomůže…

I když si poctivě kupujete Reflex a děláte si legraci z Parlamentních listů a Soukupovy televize, nevolíte SPD a občas si kopnete do Ruska, stejně už máte nálepku. Jak jednou prokážete trochu racionality a zdravého rozumu, nic vás neochrání. Ten strach nezadat si s těmi, kteří jsou onálepkovaní ještě víc, je zbytečný. Je to strach úplně stejný, jako mají politici. Je to slabost. A ta slabost ochromuje.

Nejhnusnější strach ale stejně mají aktivisti.
Bojí se o práci, o své postavení v elitním klubu „humanistů“, bojí se až tak moc, že se uchylují k podpásovkám, k bonzáctví, k popření všeho, pro co jsme se po roce 1989 nadchli. Naprosto mě fascinuje, jak se neustále odkopávají a všemi svými činy jen dokazují, jak se bojí svobodných názorů, bojí se diskuse a konfrontace. Ustrašení jsou ještě více než politici. Jen aby se proboha nedostali do diskuse s někým fakt chytrým. Protože by pohořeli jako papír a jejich stoupenci by to viděli. Nedivím se jim, že potřebují své oponenty maximálně umlčet. Za každou cenu. Jen slaboši se bojí otevřené diskuse. Bohužel tihle slaboši mají dost velkou moc – ovládají univerzity, média, mají přístup k penězům. Ale stejně jim to nepomůže… Nemůžou obelhávat lidi do nekonečna.

Jak z toho ven? Stačí se jen nebát.
A hledat další lidi, kteří se nebojí – a ty podporovat. Když se odvážní najdou mezi těmi všemi ustrašenými a bojácnými a spojí se, budou neporazitelní. Odvaha dává sílu a přesvědčivost. Stejně jako se to daří Salvinimu s Legou v Itálii a Orbánovi v Maďarsku. Jde to, jen se nebát!

Eva Hrindová / Blog / http://www.evahrindova.cz/

Ilustrace: Z výstavy Jiří Kolář: Úšklebek století

The post Epidemie slabosti. Nemoc, která zachvacuje celou planetu od nepaměti first appeared on Čítárny.