Úvodní slovo  Václava Stejskala k výstavě Stanislava Kolíbala při zahájení výstavy v Alšově síni 12. února 1960.

Vážení přátelé,

před týdnem jsem s podobnými rozpaky, ale i s podobnou vnitřní radostí zahajoval v jednom ze starobylých paláců Florencie výstavu české dětské knihy, putující Itálií. Promiňte mi, že se nedovedu ubránit vzpomínce i jistému srovnání. Česká výstava v Itálii nemá snadnou pozici: málokde na západě je umění tak plné anarchie jako právě v oné zemi prastaré a obrovské kultury. O zájem veřejnosti, zejména v uměním užitém a v umění knižním, se tam dělí konzervativní konvenční umění různých šablon s nesmírnou záplavou kýče amerikánského střihu, kterým jsou v Itálii opíjeny každodenně a na každém kroku masy dospělých a ještě daleko více nedospělých lidí.

Opravdové, moderní knižní umění má v Itálii sice své zasvěcence, ale zřídkakdy nalézá své nakladatele.
Chtěl bych, abyste slyšeli slova nelíčeného obdivu, jichž použil o české knize univerzitní profesor Galo, komeniolog světového jména, který hovořil ve Florencii přede mnou. Česká kniha je pro tyto cizince zřejmě zjevením – pro sílu umělecké invence a vnitřní lidskou ryzost.

Umění mladého výtvarníka Stanislava Kolíbala, jehož výstavu dnes otvíráme, budí mimořádnou pozornost v zahraničí i u nás. Nelze okolo něho přejít bez povšimnutí, lhostejně: lze je buď obdivovat, nebo s ním polemizovat. Lidé u nás, v Itálii, v Německu přicházejí za námi, píší nám, radují se, diví, protestují.

Stanislav Kolíbal je umělec sympatický mně několikerým způsobem. Je mi sympatický především svou tvůrčí odvahou, svou touhou hledat a experimentovat – je to dobrá vlastnost, protože pětatřicetiletých penzistů máme dost ve všech oborech umění.
Už Kolíbalovy umělecké začátky – jak ostatně vidíme i na této výstavě, na cyklu Čechovovských prací – měly této tvůrčí odvahy dostatek. Právě proto ovšem Kolíbal tak těžko prorážel, právě proto před ním léta a léta zavírala levičácká omezenost dveře nakladatelských domů. Je zajímavé, že nejdříve a nejrozhodněji se Kolíbal prosadil v ilustraci dětské knihy – ačkoliv zde je experiment těžší a ožehavější než kdekoli jinde.

Nechci vám ovšem zastírat, že jsem přesvědčeným stoupencem Picassova názoru:
„Nikoli hledat, ale nalézti“.
A především jsem přesvědčen, že tato slova platí v umění pro děti. Co je pro nás záhadnější než dětská duše? Zatímco na západě – a to i v odborných kruzích panuje v této věci, pokud jde o vliv a působení umění na děti, veliká lehkomyslnost, u nás jsme sice někdy příliš úzkostliví, avšak přece jen jsme dosáhli jedné jistoty: dítě je hodnota příliš cenná a ve své nezkušenosti bezbranná, příliš vnímavá a důvěřivá, než abychom mohli připustit plané nebo dokonce scestné experimenty v umění pro děti.

Stanislav Kolíbal se těchto úskalí nezalekl, a myslím, hovoříme-li o jeho knihách pro děti, které tu vystavuje, že můžeme hovořit nejen o hledání, ale i o nalezených hodnotách.

Na nedávné konferenci Kruhu přátel dětské knihy, která hodnotila stav naší ilustrace pro děti, vyslovil se doktor Holešovský o Kolíbalově výzdobě Stromu pohádek v tom smyslu, že „lze polemizovat s tím, je-li tohle cesta, kterou by se mohla ilustrace pro děti dát.“
I tu se lze dovolat Pabla Picassa: „Žádné dílo není tvořeno jako cesta k druhému. Každé chce být definitivní a přítomné.“ Chci říci: Hodnoťme knižní malbu především jako dílo, které realizuje některé z nesmírných možností této umělecké oblasti a které ukazuje nevyčerpatelnost těchto možností.

Doktor Holešovský dále charakterizoval Kolíbalovu knižní malbu takto:
„Pro děti, zvláště pro mladší děti, bude na Kolíbalově kresbě nepochopitelný její vysoký stupeň abstrakce a umělecké zkratky i její rukopis, který je jakoby protipólem dětského chápání a dětského projevu.“

I tento názor má své trhliny.
Za prvé jsme s Kolíbalovými knihami učinili také zkušenosti opačné, neboť naštěstí — jsou děti různé a většina z nich je nadána neobyčejnou schopností obrazného myšlení. Jde tedy o to, abychom ze zkušeností s dětmi určitého typu netvořili zákonodárné regule pro umění.
A za druhé před mnoha lety se podobným způsobem jako dnes Kolíbal hodnotily kresby Josefa Čapka pro děti – vzpomeňme na příklad jeho „Modré nebe“. Dnes ovšem vidíme, že tyto Čapkovy kresby patří k nejcennějsím a nejtrvalejším hodnotám našeho umění pro děti, ačkoliv je jim stejně jako malbě Kolíbalově vlastní vysoký stupeň abstrakce a umělecké zkratky.
Zdá se, že Ladovský způsob určitých kontur, v podstatě kolorované kresby, není jediným způsobem výtvarného řešení.

Myslím, že charakter Kolíbalovy knižní malby – velmi osobitý a velmi ve svém pojeti protitradiční – není nijakou náhodností nebo schválností. Tak se dostávám k druhému rysu, který je mi na Kolíbalovi sympatický. Je to jeho úsilí o umění opravdu současné, současné obsahem, funkcí, slohem i formou.
Kolíbalovo umění je ryze dnešní i v tom, jak staví na složkách stručných, nápovědných, sumárních. Předpokládá u diváka, u čtenáře – malého i velkého – schopnost bystrého, rychlého a pohotového syntetického vjemu. Je prosté ve své složitosti, je úsporné v prostředcích. Jistě si žádá větší aktivity divákovy – a pouze tomu, kdo je jí schopen, poskytuje nesporný estetický požitek.

Kolíbalova knižní malba vědomě nepopisuje, neilustruje, naopak jde proti ilustrativní hovornosti tradiční knižní výzdoby.
Nestaví především na tradičním motivu, spíše svěřuje vedoucí roli barvě. Barva není Kolíbalovi pouhým prostředkem k opisu reality ani náhodným jevem pro živost světla a atmosféry, je mu přímo podstatou věci, hmotou bytí, ze které malíř hněte a modeluje svůj svět, především v jeho citové expresivnosti. Protože se zříká běžných prostředků pro zachycení divákovy pozornosti, pro vedení divákova vjemu, usiluje Kolíbal velmi o maximální intenzitu a sdělnost barvy.

Byl by ovšem na hlubokém omylu každý, kdo by chtěl tvrdit, že Kolíbal jde ve své tvorbě za dekorativní skvrnou.
Chtěl bych se tu dovolat Kolíbalových ilustrací k Čechovově „Melancholickému dekameronu“ – patří mezi mé nejmilejší knihy, které znám a mám. Nevím, byl-li tento svazek vybrán svého času mezi nejkrásnější knihy roku. Ať už je to jakkoliv, posuzuji-li knihu jako celek – tedy nikoliv jako slavná porota oné každoroční soutěže pouze pro výzdobu bez ohledu na text – vždy znovu a znovu žasnu nad nevtíravým a přece sugestivním napětím malby a vůbec vzhledu této knihy s Čechovými povídkami.

Kolíbal tu čtenáře neobtěžuje, neruší působení textu, nýbrž opravdu násobí je, nesvádí pozornost čtenářovu jinam, k sobě, a přece ti nevymizí z paměti. Kolíbalův Čechov nejpřesvědčivěji ukazuje, že ve středu pozornosti tohoto malíře je člověk, lidský život, lidská tragédie /v tomto případě/.

Vůbec bych vás chtěl požádat, dříve než se rozejdeme zde po výstavních místnostech, abyste ani chvíli nezapomněli, že sledujete a posuzujete malířské výtvory, které přes určitou uměleckou svébytnost se nejplněji a nejintenzivněji rozžívají v knize, ve vztahu k slovům básníků.
Jedině tak budete právi pozoruhodným a cenným výsledkům dosavadní umělecké práce Stanislava Kolíbala na poli knižní malby. Jedině tak pochopíte, že idea, která stála u zrodu této instalace je správná: že totiž skutečná a trvalá umělecká hodnota není otázkou množství a velikosti proporcí, nýbrž jen velikostí umění.

Autor Dr. Václav Stejskal byl šéfredaktorem SNDK, později Albatrosu v letech 1956-1971, ředitelem nakladatelství Albatros v letech 1971 -1972 (příspěvek zveřejněn se souhlasem dědiců).
Photocredit 2010: Stanislava Zábrodská

The post Stanislav Kolíbal. Inspirující mistr knižní malby jak u nás, tak v zahraničí first appeared on Čítárny.

Nejen Albatros, ale i jiná nakladatelství vydávala v minulosti výbory pohádek. Některé z nich byly velmi zdařilé např. Pohádky pro obě uši, které pro Lidové nakladatelství vybral, převedl a uspořádal Jan Červenka v roce 1978.

Jsou v něm představeny pohádky altajské, chorvatské, mongolské, bulharské, kazašské, arménské, indické, tatarské, lotyšské, ruské, polské, německé aj. rčení a přirovnání byla z logických důvodů brána z českého jazykového prostředí.

Pohádky inspirativně ilustroval jeden z nejlepších – Stanislav Kolíbal.

V závěru knížky Jan Červenka píše :

Čtete rádi návody k upotřebení? Chceme se pokusit jeden z nich vám předložit. Velmi vás prosíme, abyste mu věnovali chvíli pozornosti. My lidé jsme někdy zvláštní: když je nám něco opravdu drahé, zacházíváme s tím zcela ledabyle a bez snahy se nějak na zacházení připravit. Koupíme-li auto, studujeme kdeco, div ne ještě teoretickou fyziku. „Koupíme-li si „ dítě, čteme ve valné většině případů rovněž řadu poučných návodů, jak dítě krmit a nekrmit, jak je přebalovat, kolik procent čeho dát do kašičky, kolik stupňů Celsia škodí a kolik ne – atakdále.

Mnohem méně se však už věnujeme stavu, kdy jsme dítě „uvedli do chodu“. Najednou v nás zakotví pocit, že už máme „volno“, že dítě samo spí, samo jí, samo chodí, samo povídá, samo něco rozbíjí atd. Máme pocit, že i my si můžeme odpočinout, že se můžeme věnovat svým koníčkům, že můžeme jít na kopanou, přičemž stačí dítě čas od času předvést příbuzným a známým, aby obdivovali jeho spontánní či polospontánní vývoj.

Vezměme však na vědomí, že takovýmto přístupem šidíme sebe i dítě. Málokdy si totiž dokážeme udělat ze svého dítěte „koníčka“ nebo alespoň jednoho z „koníčků“, kterému bychom se věnovali se stejnou vehemencí jako návštěvě kopané nebo domácímu kutění. Přitom při bližším pohledu zjistíme, že často může jít jen o časovou organizaci společného života…

The post Pohádky pro obě uši ilustroval světový Stanislav Kolíbal first appeared on Čítárny.

Sbírka krátkých i delších pohádkových příběhů, napínavých, veselých i poučných zaujímá přední místo v knihovničkách několika generací českých čtenářů, a nepotřebuje proto příliš představovat. Dvanáct mandelů pohádek českých, slovenských, anglických, německých, ale i tatarských, čínských, portugalských, japonských či senegalských, zavede děti do podivuhodného světa, kde na ně čekají chytrá zvířátka, stateční pasáčkové i zlatá jablka. Roste tam i krásný zlatý strom, který má  dvanáct větví, na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.

Zhruba po padesáti letech od prvního vydání vychází opět v nové grafické úpravě. Knihy, kterou znají generace a nic neztratila na svém lesku.

Nové vydání první a druhé části skutečně monumentální sbírky pohádek z celého světa,
na níž se podíleli básník, překladatel a esejista Jan Vladislav, přední znalec pohádek Vladislav Stanovský a malíř, sochař, grafik, ilustrátor a scénický výtvarník  Stanislav Kolíbal. Texty, ilustrace i grafická úprava jsou po padesáti letech stejně nadčasové jako v době svého vzniku a bezpochyby se stanou knihou provázející na cestě ke kultivovanému čtenářství i děti dnešní uspěchané doby.

První strom pohádek z celého světa
Druhý strom pohádek z celého světa
Vladislav Jan, Stanovský Vladislav, ilustroval Stanislav Kolíbal
vyd. Euromedia Group – Knižní klub, 2008, 2009 / l. vydání v SNDK, 1958

Ukázka z Druhého stromu pohádek z celého světa

O kocourku Fouskovi a kočičce Tichošlapce

Žili byli kocourek a kočička. Jednoho dne povídá kocourek kočičce:
„Tichošlapko, pojď, půjdeme na půdu, jsou tam lískové oříšky, uvidíš, jak si pochutnáme.“
„Pojďme, Fousku,“ řekla kočička. „Já je ráda, tak ráda!“
A běžela s kocourkem na půdu.
„Ale pozor, Tichošlapko,“ povídá kocourek, když vylezli na půdu k oříškům. „Ne abys ty oříšky jedla se skořápkou, mohla by ses mi zadusit.“
„To víš, že ne, Fousku,“ ujišťovala ho kočička, ale za chvilku přesto spolkla oříšek i se skořápkou.
Bylo zle. Fousek vidí, že chudinka Tichošlapka za chviličku umře, jestli jí hned nevymaže krk sádlem, aby mohl oříšek dál.
Rozběhl se ke skříni, kde stál hrnec sádla. Jenže skříň byla zamčená.
„Skříni, skříničko, otevři se, ať si mohu vzít trochu sádla,“ prosil Fousek. „Musím vymazat Tichošlapce  krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„Běž k zámečníkovi a dej si udělat klíč,“ odsekla skříň.
Fousek běžel k zámečníkovi:
„Zámečníku, zámečníku, udělej mi klíč, ať mohu otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„Až mi doneseš od kupce kus sýra,“ odbyl ho zámečník.
Fousek běžel ke kupci:
„Kupče, kupčíčku, dej mi kus sýra, ať ho mohu dát zámečníkovi. Udělá mi klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce  krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„Řekni kravám, ať mi nadojí hodně mléka,“ vyhnal ho kupec.
Fousek běžel ke kravám:
„Krávy, kravičky, nadojte hodně mléka kupci, ať mi dá kus sýra. Dám ho zámečníkovi, aby mi udělal klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce
krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
„běž na louku, ať nám dá hodně trávy,“ poslaly ho krávy pryč.
Fousek běžel na louku:
„Louko, loučko, dej kravám hodně trávy, ať nadojí kupci hodně mléka, aby mi dal kus sýra. Dám ho zámečníkovi, aby mi udělal klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce krk, jinak se mi zadusí oříškem.“                                         
„Popros nebe, ať nám sešle déšť,“ odpověděla louka.
Fousek běžel poprosit nebe:
„Nebe, nebíčko, sešli déšť na louku, ať dá hodně trávy kravám, aby daly hodně mléka kupci, aby mi dal kus sýra. Dám ho zámečníkovi, aby mi udělal klíč, abych mohl otevřít skříň a vzít si trochu sádla. Musím vymazat Tichošlapce krk, jinak se mi zadusí oříškem.“
Nebe se nad Fouskem slitovalo a seslalo na louku déšť, louka dala kravám hodně trávy, krávy nadojily kupci hodně mléka, kupec dal zámečníkovi kus sýra, zámečník udělal ke skříni klíč, skříň se otevřela a Fousek si z ní vzal trochu sádla a běžel vymazat Tichošlapce krk, aby se mu nezadusila oříškem. Ale Tichošlapka už ležela na půdě ocáskem dolů, nožkami vzhůru a byla mrtvá.
Dlouho Fousek oplakával milou Tichošlapku, a pak se rozhodl, že se pomstí. Od toho dne přestal chytat myši. A protože je Fousek přestal chytat, myši se rozmnožily a rozežraly všecky skříně. A protože byly všecky skříně rozežrané, nebylo třeba klíčů a zámků a zámečníci pomřeli hlady. A protože zámečníci pomřeli, přestali kupovat sýr a kupci přišli na mizinu. A protože kupci přišli na mizinu, prodali krávy na jatka. A protože byly  krávy prodány na jatka, louky zarostly bodlákem.
Tak pomstil věrný Fousek svou milou Tichošlapku.

Starší vydání knihy. SNDK, Praha 1965

Ukázka z Prvního stromu pohádek z celého světa

Jedenáctá pohádka o lenochovi a zázračné rybě

Byla jednou jedna matka a ta měla líného syna. Nic nechtěl dělat, v ničem matce nepomohl.
„Kdybys mi aspoň z lesa dříví na oslu přivezl!“ řekla jednou matka.
„Přiveď mi tedy osla, když chceš, abych ti přivezl dříví z lesa,“ řekl ten lenoch.
Matka mu přivedla osla, ale lenoch zase nebyl spokojen.
„Vysaď mě tedy na toho osla, když chceš, abych ti přivezl dříví z lesa!“
Matka vysadila lenocha na osla a on jel do lesa. Cesta vedla kolem moře. Najednou spadla lenochovi na zem sekera. Že byl ale lenoch líný slézt z osla a sekeru zdvihnout, zůstal sedět na oslu a přemýšlel, co má dělat. Kousek dál se mrskala na břehu ryba a nemohla se dostat do vody. Když uviděla lenocha na oslu, řekla mu:
„Buď tak hodný, mládenče, a hoď mě zpátky do moře!“
„Dobrá,“ řekl lenoch. „Ale podej mi tu sekeru!“
Ryba vzala sekeru do huby, postavila se na ocas a podala ji lenochovi.
„Dobrá,“ řekl lenoch, „teď tě hodím do moře. Ale jakpak se mi odměníš?“
„Prozradím ti tři kouzelná slova. Když ta slova řekneš, stane se, co budeš chtít. Ta slova jsou: Lengo a save a moře.“
Lenoch strčil do ryby, ryba spadla do moře a vesele odplavala. Pak jel do lesa. Když přijel do lesa, řekl si:
„Dobrá, teď tedy nasekám to dříví. Ale pročpak bych měl sekat dříví, když vím tři kouzelná slova. Ať tady mám na oslu tři otepi dříví! Lengo a save a moře.“
Jen to dořekl, už ležely na oslu tři otepi dříví. A protože se tím vším tuze unavil, přál si, aby stál před ním stůl s bohatým obědem. Jen řekl: „Lengo a save a moře.“
A už tu byl oběd. Lenoch se pořádně najedl a jel domů.
Cestou jel okolo carova paláce a z okna se zrovna dívala carova dcera. Byla krásná jako růžička a lenochovi se zalíbila. Řekl:
„Lengo a save a moře, ať narostou carově dceři parohy!“
Sotva to dořekl, už měla carova dcera ohromné parohy, že ani nemohla oknem prostrčit hlavu zpátky a museli celé okno vybourat. Lenoch se smál a jel domů.
Car se tuze zlobil, že jeho dceři narostly parohy. Hledal lékaře po celém světě, kteří by dovedli jeho dceru z těch parohů vyléčit, ale marně. Žádného nenašel. Také ženichové, kterými se dřív netrhly dveře, přestali do carského paláce docházet. Kdopak by si vzal parohatou ženu, třebas byla z carského rodu.
Na konec byl car docela rád, když jednoho dne přijel na oslu náš lenoch, a že si vezme parohatou dceru za ženu. Car jim vystrojil tichou svatbu, pak je posadil na loď a ať si plují někam do dalekých krajů.
Carova dcera plakala, ale lenoch se smál. Řekl jen:
„Lengo a save a moře!“
Najednou carské dceři zmizely parohy, na moři se objevil krásný ostrov a na tom ostrově vyrostl stříbrný palác se zlatými kopulemi. A když u toho ostrova přistáli, vítali je lokajové a služebníci, vojáci a muzikanti, a ti krásně vyhrávali a volali:
„Sláva! Sláva! Sláva!“
A kolem šla kráva.
A ta měla zvonec.
A pohádky je konec.

The post Strom pohádek z celého světa si získal srdce dětí i rodičů i po padesáti letech first appeared on Čítárny.

Pořad ČT o výstavě Stanislava Kolíbala jsem viděl. Opravdu mimořádná pitomost. Pak jsem četl článek prof. M. Knížáka, který českotelevizní výpotek jasně formuloval na svém webu: www.knizak.cz : Zde je.

“ČT odvysílala program o výstavě Stanislava Kolíbala ve Veletržním paláci, který sestával z toho, že ředitelka moderní sbírky, což je cizinka neznající slovo česky a samozřejmě kajn ánunk o českém umění. Chodila po výstavě a vykládala jako paní učitelka o tom jaké jsou a jak vypadají (i když byly vidět) jednotlivé Kolíbalovy věci způsobem na úrovni vyučování nižších tříd základní školy. K tomu příšerná kamera, která diváka jen mátla.

Stanislava Kolíbala k tomu nepřizvali i když by měli být rádi, že tento klasický autor pozdní české moderny ještě žije (*1925) a navíc je schopen o své práci uvažovat a hovořit. A ještě to celé bylo v angličtině. Nemám s angličtinou problém, celý život jí používám, ale považuji za nesmyslné, aby v ČT zařadili zcela nesystémově jeden program (český program vyrobený českou televizí v Čechách pro Čechy) celý v angličtině. Ve světových muzeích pracuje řada lidí z jiných zemí, ale vždy komunikují v řeči země, v níž působí.

Byl to zkrátka medailonek o holce z Británie, kterou do Česka přitáhl nějaký hloupý a světachtivý Čech a natočila ho hloupá televize. Výstava, kterou dával dohromady samozřejmě Kolíbal a zaměstnanci NG jen následovali jeho pokyny, patří mezi jeho nejlepší. Prostor Malé dvorany jí sluší a monumentalizace některých drobnějších prací jí dodává velkorysosti. O to smutnější je, že kvůli bláznivé pandemii je galerie zavřená a televizní informace je tak pitomoučká.”

The post ČT a neobyčejně stupidní reportáž o vynikající výstavě Stanislava Kolíbala first appeared on Čítárny.

Všiml jsem si, že dítě vůbec nestačí na rozlehlý výpravný celek (jako je třeba obrázek města s množstvím domů, s různými architektonickými detaily, okapy, střechami a stříškami, povozy a lidmi). Všiml jsem si, že si z takových obrázků vždycky vybraly jednu nebo dvě věci, třeba docela nevýznamné, které ani nebyly pro obsah nějak typické, zkrátka takové, které jim padly do oka, ať už to byla jen žába nebo veverka, princezna nebo jak se někdo směje. A rychle otočily list, aby viděly, co je na dalším. Rozhodl jsem se pro princip, který má v podstatě rysy marginálií, i když přerůstají někdy do formátu půlstran.

Neilustroval jsem to, co se mi líbilo, ale to, co bylo třeba a kde bylo třeba.
Ilustrace vznikaly zároveň s lámáním předběžně vypočítávané sazby, tedy organicky jako její součást, sledujíce oba aspekty najednou: jednak potřebu jednotlivých pohádek, jednak stavbu knihy jako celku. Chtěl jsem malého diváka udržet v napětí po celý rozsah knihy – vždyť je to necelých tisíc stran. Chtěl jsem, aby se tu nic neopakovalo, aby každý nově otočený list poskytoval nový zážitek.

Možná že někteří shledávají řešení knihy efektně dekorativním.
Chtěl bych zde zdůraznit, že určité vztahy obrázků a textu tak mohou působit, ale v podstatě jsem sledoval dokonalejší vyjádření obsahu, než jaké mi mohly poskytnout dosavadní způsoby dětské ilustrace. Za mnoho různých řešení jmenuji alespoň několik, jako je možnost vyjádření dvou dějů odehrávajících se současně na dvou různých místech, nebo vyjádření dějové gradace (Hrnečku, vař!, O otesánkovi). Nebo vyjádření celé dějové posloupnosti. Domnívám se, že dějovost mohla být někde znásobena rozdílem obdobným poměru mezi fotografií a filmem.

I ty barevné papíry, kterých jsem užíval, nebyly pro mne jen prosté barevné papíry.
Takový čtverec modři může se změnit v moře nebo oblohu podle toho, pluje-li v něm ostrov, ryba nebo letí pták. Stane se třeba temným lesem nebo nocí. Stačí k tomu někdy jen bílá tečka hvězdy. Pokládal jsem tuto maximální prostotu prostředků za nejpřímější cestu k vnímání dítěte. Je pravda, že nejsou věci červené a růžové, jako jsou zelené louky a modré oblohy. Ale i zde jsem sledoval ve volbě barvy obsahovost: žlutá je sluncem zalitá paseka, po níž jde Karkulka k babičce, a temně růžový spánek Šípkové Růženky. Barevná plocha sama o sobě nemůže vyjádřit obsah, ale dostává se jí ho motivem, který nese. Proto tatáž barva dostává u různých motivů různý obsah.

Byla mi vytýkána různorodost. Vzhledem k tomu, že jde o texty různých pramenů, forem a poloh, jsem považoval za nutné, aby se to odrazilo i ve výtvarné mnohotvárnosti.
Myslím, že jednotná základní barevná škála a markantní členění celku stačily sjednotit využitou šíři různých výtvarných prostředků. Vykročil-li jsem od fotografismu na druhý konec řady, učinil jsem tak proto, aby si postavy králů, princezen a ježibab svou věrojatností nevynucovaly víru v existenci takových bytostí. Nemůže zde vystupovat přírodopisný lev, šakal či hyena, neboť zvířata v těchto pohádkách jsou jen obrazy lidských vlastností nebo osudů.

Bylo by možné hovořit ještě o mnohém. Chtěl jsem v celé knize zanechat jen jakási stébla, na nichž by se přečtené napnulo jako jemná pavučina.
Nechtěl jsem nic víc než znásobit slova a pomoci je udržet v tak maličké paměti. Vím z osobních zkušeností, že pohádky, které zde zůstaly neilustrovány, byť by byly hezké, zapadnou dříve v zapomenutí. Viděl jsem na své výstavě pětileté děti, které přesně určovaly obrázky k pohádkám, ke kterým patří. O nic jiného mi nešlo, než aby si vše uměly zapamatovat, popřípadě aby se pomocí obrázků dokázaly pokusit o vlastní vyprávění. Toto počínání se může jevit některým jako experiment. Neměl jsem však experiment vůbec na mysli. Zdá se mi, že je tu všechno logické a samozřejmé, a nemohl bych to udělat ani jinak.

Zkrácený text na závěr ankety pořádané časopisem Zlatý máj č. 7–8/1960

The post Jak Stanislav Kolíbal ilustroval bestseller Strom pohádek first appeared on Čítárny.