Joseph Conrad a Srdce temnoty. Zřejmě nejlepší román anglického spisovatele polského původu, který byl tak mimořádným talentem, že ve svých knihách dával Angličanům lekce z jejich mateřštiny. Ve svých knihách se snažil ukázat život člověka jako sled neustálých vnitřních bojů, v nichž jediná chvilka slabosti, mající za následek zakolísání v odpovědnosti vůči druhým, vede často k neodčinitelné pohromě.

Srdce temnoty je zároveň dobrodružným i filosofickým pohledem do otrokářské Afriky 19.století.
Skvěle napsané drama z africké džungle, příběh o věčném sváru dobra a zla, sžíravé touze po moci. Silná kritika britského koloniálního dobývání světa.

Vypravěč, anglický kapitán Marlow, vypráví svůj příběh od chvíle, kdy je vyslán z Evropy do nitra Afriky.
Obchodní společnost pro kterou pracuje mu dala za úkol nalézt nejúspěšnějšího obchodníka společnosti, Kurtze, který najednou přestal o sobě podávat zprávy.
Po strastiplné cestě Marlow nakonec nachází Kurtze v pološíleném stavu uprostřed pralesa, jako vůdce místní černošské komunity, která v něm vidí boha.

Slunce zapadalo. Ústí Temže se před námi prostíralo ja počátek nekonečné vodní cesty, směřující do nejvzdálenějších končin světa.
Dobýt nějaké země, řekl Marlow, znamená většinou vzít ji těm, kteří mají jinou barvu pleti. Vykoupit to může jen idea. Idea a nesobecká víra v tu ideu. Něco, co si člověk postaví před sebe, čemu se může klanět a nabídnout oběť.

Vynikající román Srdce temnoty Conrada lze chápat nejen jako dobrodružnou cestu překvapivých pohledů na tehdější koloniální svět, ale také jako Marlowovu očistnou pouť.
Setkání s pološíleným Kurtzem v něm vyvolá zásadní změnu v jeho myšlení, při kterém přehodnocuje svůj dosavadní pohled na život a svět kolem.
Marlow v knize říká:

Představa toho člověka – to byl pro mne hlas. Neznamená to ovšem, že jsem si ho nespojoval s nějakou aktivitou.Což mi neříkali všemi tóny žárlivosti a obdivu, že nashromáždil, vyměnil, podvodně vylákal či ukradl více slonoviny, než všichni ostatní agenti dohromady?
O tohle nešlo. Šlo o to, že to byl schopný a talentovaný člověk a že mezi všemi jeho schopnostmi dominovala právě ta, která vyvolávala pocit, že je skutečně přítomen – jeho schopnost hovořit, jeho slova – dar výrazu, ten matoucí, vysvětlující, krajně exaltovaný a opovrženíhodný, chvějivý proud světla nebo snad jiný, falešný proud ze srdce neproniknutelné temnoty.

Srdce temnoty je jeden z nejlepších románů světové literatury,
kterou napsal spisovatel, jenž je považován za světového velikána prózy o oceánech a mořích a nezvyklých lidských osudech.

Kuriózní na Conradovi je, že se narodil v Polsku a angličtina byla jeho druhý jazyk. Přesto v něm dosáhl takového mistrovství, že sami Angličané ho považují za národního autora a jsou na něho patřičně hrdí.

Román Srdce temnoty vyšel anglicky roku 1899 pod názvem Heart of Darkness, česky byl vydán až v roce 1980.
Od svého prvního vydání má nesčetná vydání po celém světě. Román také vychází jako velmi vydařená audiokniha. 

Film:
Conradovo téma volně zpracoval v roce 1979 režisér F. F. Coppola ve svém slavném filmu Apokalypsa (Apocalypse Now), Conradova televizní verze se však daleko víc přibližuje knižní předloze. Heart of Darkness (1993) John Malkovich byl za vedlejší roli nominován na Zlatý globus. 

Joseph Conrad – Srdce temnoty / (z anglického originálu The Heart of Darkness, 1902)
první vydání v jiném povídkovém souboru již dříve
vyd. v roce 1980, Vyšehrad, přeložili Jiří Munzar a Sirotek Jiři (Heart of Darkness, End of the tether)
vyd. v roce 1996, Mladá Fronta, přeložili Skoumal Aloys, Zábrana Jan
vyd. v roce 2006, Alpress, přeložili Jiří Munzar a Sirotek Jiři

Joseph Conrad, vlastním jménem Józef Teodor Konrad Nalęcz Korzeniowski, (3.12. 1857, Berdyčiv –  3.8. 1924, Canterbury)
Conrad byl nglický spisovatel polského původu. Narodil se v dnes ruském městě Berdyčiv (poblíž Žytomyru). V sedmnácti letech se po smrti svých rodičů vydal Conrad do Marseille a stal se námořníkem na francouzských obchodních lodí plavících se do Karibiku. Ke konci sedmdesátých let přešel k anglickému loďstvu, roku 1886 dosáhl hodnosti kapitána a získal britské státní občanství. Roku 1890 při plavbě po řece Kongo vážně onemocněl malárií a musel se postupně vzdát své námořnické kariéry.
Roku 1894 se proto natrvalo usadil v Anglii a začal se věnovat literární činnosti.

Přestože si angličtinu osvojil až v dospělosti, napsal všechny své romány, novely a povídky anglicky, a to s takovou propracovaností a jazykovou bohatostí, že se stal jedním z největších mistrů anglické prózy.

Za jeho nejvýznamnější prózy jsou považovány:
Román Lord Jim a novela Srdce temnoty, spojené vypravěčem Marlowem a zachycující psychologickou složitost jednání člověka, vyvázaného ze světa západní civilizace v době koloniálního dobývání světa britským impériem.

Josepha Conrada překládal vynikajícím způsobem Jan Zábrana: Píše:

Conradova kniha Heart of Darkness / Srdce temnoty se stala podkladem Coppolova filmu Apokalypsa (Apocalypse Now). Poslouchal jsem to a měl před sebou na stole poslední tři stránky dokončovaného překladu Srdce temnoty. Doufám, že teď si to někdo nedá dohromady – má to vyjít v Panoramě – „utopeno“ mezi jinými, méně třeskutými a vykřičenými Conradovými povídkami.
Pokud to někdo nevyhodí z plánu, nic se neděje, poněvadž knížka při dnešních výrobních termínech vyjde za rok nebo za půl druhého – a do té doby „naši vedoucí intelektuální soudruzi“ zapomenou, že nějaký Conrad existuje, pokud to ovšem vůbec zaregistrovali.

9. prosince 1979, 1 hodina 40 minut v noci. Dokončen překlad Conradova Srdce temnoty.
Vidět, jak anděl boží naučil Conrada anglicky…. Poněvadž zázrak je zázrak. Zázrak zůstane zázrakem… Asi proto, že jeho slovo mělo zůstat zachováno.

Výpisky z knihy Srdce temnoty:

…Žádný strach neobstojí před hladem, žádná trpělivost ho neukonější; znechucení prostě neexistuje tam, kde je hlad, a pokud jde o pověry a víru, nebo jak chcete nazvat zásady, – ty jsou míň než plevy ve větru.
Copak neznáte ďábelská muka prodlužovaného hladovění, jeho rozdražďující trýzně, jeho černé myšlenky, jeho ponurou a skličující zuřivost? Já tohle znám. Chce-li člověk jaksepatří vzdorovat hladu, připraví ho to o všechnu sílu, kterou má. Opravdu je snadnější čelit opuštěnosti, zneuctění a zatracení vlastní duše než takovému dlouhotrvajícímu hladu. Je to smutné, ale je to tak.

…Dřív než se s tlumeným rachotem zastavil, v neprůhledném vzduchu se pomalu rozlehl výkřik – velice hlasitý a nekonečně bezútěšný výkřik. Ten ztichl a vzápětí nám zalehly uši od naříkavého řevu, modulovaného v nesouzvučných divošských tóninách. Vlasy se mi pod čepicí zježily z toho, jak nečekaně to přišlo.
Nevím, jakým pocitem to naplnilo ostatní; mně však se zdálo, jako by zavřeštěla sama mlha, tak náhle a zřejmě na všech stranách najednou ta bouřlivá a ponurá vřava propukla.
Vyvrcholila chvatným výbuchem téměř nesnesitelně vystupňovaného jekotu, který náhle přestal, jako když utne, a zanechal nás celé ztuhlé v nejrůznějších hloupých pózách, napjatě naslouchající skoro stejně ohromujícímu a vystupňovanému tichu.

…Všechno mu patřilo. Skoro se mi až dech zatajil – čekal jsem, že uslyším, jak se divočina otřese bouří velkolepého smíchu, při kterém nehybné hvězdy poskočí na svých místech. Všechno mu patřilo – jenomže to byl detail. Šlo o to poznat, čemu patří on, jak mnoho mocností temnoty ho přijalo za svého.

…Může samozřejmě být dost pošetilý, aby sešel na scestí – dost hloupý na to, aby si vůbec uvědomil, že na něho mocnosti temnoty zaútočily. Mám za to, že žádný pošetilec ještě nikdy nezaprodal duši ďáblovi, na to je buď ten pošetilec moc pošetilý, nebo moc ďábelský ten ďábel – nevím, který z nich.
Nebo to může být člověk tak třeskutě povznesený, že je naprosto hluchý a slepý ke všemu kromě povzdechu a zvuků přicházejících z nebe.
Pak je pro něho země jen přechodná zastávka a jestli tím získává nebo ztrácí, to si netroufám rozsuzovat. Většina z nás ale nepatří k těm ani oněm. Pro nás je země místo k životu, kde se musíme smířit s tím, co vidíme, co tu slyšíme a cítíme – hrome, dokonce i když to třeba je maso z mrtvého hrocha!

Za jedno krátké odpoledne změřil hloubku hrůzy a zoufalství a těď se utěšoval vědomím, že život už pro něho nemá tajemství a smrt taky ne! Seděl vedle mrtvoly a přemýšlel; přemýšlel usilovně; promýšlel nové myšlenky. Jako by se odpoutal od sebe sama. Konečně se mu objevily v pravé podobě jeho dřívější myšlenky, názory, záliby i nechuti, věci, jimž se kořil, i věci, jichž se štítil! Jevily se mu malicherné a dětinské, falešné a směšné. Jak tak seděl vedle člověka, kterého zabil, kochal se svou novou moudrostí.

…Bílý rubáš té země žalu náhle prorazil pronikavý nelidský jekot. Po něm se ozvalo trojí krátké, netrpělivé zavřísknutí a potom se v strašlivém tichu dál nerušené převalovaly kupy mlhy. Další a další prudký a ostrý jekot se rozlehl jako skřek nějakého rozzlobeného, nelítostného tvora. Od řeky volal Kayertse pokrok. Pokrok a civilizace a veškeré ctnosti. Lidská společnost volala své zdárné dítko, aby se ho ujala, aby je poučila, postavila před soud, odsoudila; volala ho, aby se vrátil na smetiště, od něhož se zatoulal, aby se dal průchod právu.

Zvedl jsem hlavu. Tam, kde začínalo moře, uzavíral ústí řeky černý břeh z nakupených mraků a klidný proud vodní cesty směřující do nejvzdálenějších končin světa se pochmurně valil pod zataženou oblohou – jako když vede do srdce nesmírné temnoty.

The post Fascinující Conrad. Srdce temnoty o sebezhoubné touze po nesmírné moci first appeared on Čítárny.

Rudyard Kipling (*30.12.1865 – †18.01.1936) napsal báseň “Když” (If…) pro svého syna Johna v roce 1895, jako obraz a ideál mužných vlastností statečného člověka v každodenním životním zápase. Nicméně už Jan Zábrana označil báseň ve svých denících (Celý život) za „esenci viktoriánského kreténství“, což potvrzuje i zbytečná smrt Kiplingova syna.

Báseň byla inspirována Dr. Leanderem S. Jamesonem, který v roce 1895 vedl nájezd britské armády proti farmářům Búrům v Jižní Africe, později nazvaný Jameson Raid,ve které Britové prohráli.
Britský tisk nicméně vylíčil Jamesona jako hrdinu uprostřed katastrofy a skutečné porážky jako britské vítězství.Tato porážka zvýšila napětí, které nakonec vedlo k druhé válce, ve které Británie s neobyčejnou převahou zdecimovala celou búrskou kulturu formou neuvěřitelné genocidy.
Búrové jsou potomci především nizozemských, vlámských a fríských kalvinistů, německých luteránů a francouzských hugenotů, kteří se usídlili v Jižní Africe v 17. a 18. století a byli velkou překážkou v agresivní kolonizaci Afriky Brity.

Báseň byla poprvé vydána v publikaci z roku 1910 (Kipling’s 1910 collection of short stories and poems). V témže roce, tři roky po udělení Nobelovy ceny, byla zvolena nejoblíbenější anglickou básní. V britském průzkumu BBC z roku 1995 byla znovu zvolena jako oblíbená britská báseň.

Kiplingův syn John padl na frontě v 1. světové válce, do které ho s hrdostí poslal sám jeho otec.  
John Kipling byl totiž jako rekrut dvakrát odmítnut a Kipling využil známost s polním maršálkem Frederickem Robertsem, jehož nesmírně a celoživotně obdivoval, který zařídil zařazení Johna Kiplinga do irské gardy. 27. 10. 1915 byl Kiplingův osmnáctiletý syn prohlášen za nezvěstného a britská letadla začala nad německými liniemi shazovat letáky s žádostí, ať kdokoli podá zprávu o „synovi světoznámého spisovatele“.
Pravdu se pokoušel marně odhalit i budoucí anglický král Edvard VIII. Jak se zdá, byl poručík Kipling už krátce po nasazení do boje zabit zásahem šrapnelu do tváře, ale k identifikaci těla došlo teprve v devadesátých letech dvacátého století a pochyby i tak přetrvávají.
Pod vlivem té tragédie se Kipling roku 1917 stal „literárním poradcem“ komise pro válečné hroby, kde zůstal i po válce, a stylizoval znění nápisů na náhrobcích. Je kupř. autorem sloganu Známo Bohu (Known unto God).

Zpívá Pepa Nos

Anglický originál a český překlad:

Když…
Rudyard Kipling
překlad Otokar Fischer

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže “Vytrvej!”,

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: “Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!”,
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi –
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!

If…
Rudyard Kipling

If you can keep your head when all about you
Are losing theirs and blaming it on you;
If you can trust yourself when all men doubt you,
But make allowance for their doubting too:
If you can wait and not be tired by waiting,
Or being lied about, don’t deal in lies,
Or being hated don’t give way to hating,
And yet don’t look too good, nor talk too wise;

If you can dream–and not make dreams your master;
If you can think–and not make thoughts your aim,
If you can meet with Triumph and Disaster
And treat those two impostors just the same:
If you can bear to hear the truth you’ve spoken
Twisted by knaves to make a trap for fools,
Or watch the things you gave your life to, broken,
And stoop and build ’em up with worn-out tools;

If you can make one heap of all your winnings
And risk it on one turn of pitch-and-toss,
And lose, and start again at your beginnings
And never breathe a word about your loss:
If you can force your heart and nerve and sinew
To serve your turn long after they are gone,
And so hold on when there is nothing in you
Except the Will which says to them: ‘Hold on!’

If you can talk with crowds and keep your virtue,
Or walk with Kings–nor lose the common touch,
If neither foes nor loving friends can hurt you,
If all men count with you, but none too much:
If you can fill the unforgiving minute
With sixty seconds’ worth of distance run,
Yours is the Earth and everything that’s in it,
And–which is more–you’ll be a Man, my son!

The post Když. Kontroverzní báseň Rudyarda Kiplinga, která vedla ke zbytečné smrti jeho syna first appeared on Čítárny.

Ahmadou Kourouma napsal originální, výjimečnou a hlavně nadčasovou knihu. Popisuje Afriku očima 12letého dětského sirotka Birahimy z kmene Malinké, kterému vyvraždí rodinu a který se se vydává na pouť za tetou do Libérie. Cestou se dostává do různých situací a stává se dětským vojákem, je svědkem všech ukrutností, vražd amorálního chování, které si ve válkách lze představit. Zde navíc o to krutějšímu, že ho provádí i děti.

Kourouma svérazným popisuje africkou kulturu a způsob uvažování o životě a smrti, které je v Evropě pro naprostou většinu nepochopitelný.
V dnešní době je román o to víc aktuální, protože podobné děti a mládež i dospělí, jejichž příběhy popisuje, čím dál častěji vidíme přímo v Eropě a jsme oprávněně zděšeni. Jen vzpomeňte Ceutu v Maroku, naprosto barbarský úutok na hranici, chování migrantů v jižní Itálii či Španělsku. Po přečetení románu vám bude mnohem víc jasnější, proč tomu tak je.

Román Alláh není povinen (Allah n’est pas obligé) mrazí svoji autentičností, anglickým humorem a čtenářsky přitažlivým vyprávěním. Faforo! Gnamokodé!

Velmi se povedlo i audio, uvedené i na Vltavě.
Vynikající přednes Aleše Procházky. Překlad: Petr Komers / Připravila: Jovanka Šotolová / Režie: Vlado Rusko

Ukázka z knihy…

Šli jsme (my, to znamená kulhavý bandita, rozmnožovatel bankovek a muslimský fetišér, a já, Birahima, dítě ulice bez bázně a hany, the small-soldier) k jihu, když jsme potkali našeho přítele Sekoua, jak jde s balíkem na hlavě naopak z jihu na sever. Rozešli jsme se v Niangbu a ani jsme se nerozloučili. Když se Ďulové potkají v liberijském lese, zdraví se a zdraví, takže jsme i my řadili kilometrové pozdravy. A na samém konci pozdravů přišel Sekou s něčím úžasným. Všichni lidi v celém vesmíru už měli po krk koukání na to, jak se domorodí černí afričtí negři v Libérii podřezávají jako divá zvěř, zpitá krví.

Celý svět už měl po krk koukání na to, jak se arcibanditi, co si rozdělili Libérii, dopouštějí zvěrstev. (Zvěrstvo znamená strašný zločin.) Lidi ve světě už banditům nechtěli dovolit, aby v tom pokračovali. Státy se obrátily na OSN a OSN požádalo ECOWAS (Společenství států západní Afriky), aby zasáhlo. A ECOWAS požádalo Nigérii, aby v Libérii provedla humanitární zásah. (Humanitární zásah je právo udělené státům, aby poslaly vojáky do jiného státu zabíjet nevinné chudáky odtamtud, v jejich vlastní vesnici, v jejich vlastní chýši, na jejich vlastní rohoži.)

A Nigérie, nejlidnatější země v Africe, která má spoustu vojáků a neví, co si s nimi počít, poslala do Libérie svůj přebytek vojáků s právem pobíjet nevinné civilní obyvatele a vůbec kdekoho. Vojenským jednotkám z Nigérie se taky říká zásahové jednotky ECOMOG. A jednotky ECOMOG teď působí všude v Libérii, a dokonce i v Sieře Leone, kde ve jménu humanitárního zásahu pobíjejí lidi, jak se jim zachce. Říká se, že se tak vložili mezi soupeřící skupiny.

The post Kourouma a jeho Allah není povinnen být spravedlivý ve všech svých věcech tady na zemi. first appeared on Čítárny.