Základní škola. Historie začíná již v průběhu 11. století. Katolické církví, která dlouho měla monopol na vzdělávání, však nikdy nešlo o obecné vzdělání obyvatelstva, ale jen o cílenou výchovu budoucích kněží nebo podporu církevního systému.

Prvním skutečným reformátorem přístupu ke vzdělávání byl Jan Amos Komenský (1592 – 1670)
Jedinečný tvůrce filosoficky založené pedagogické soustavy, kterou po vyhnání katolíky ze země české dál prosazoval a rozvíjel v Evropě, zvláště při pobytu ve Švédsku. Na svou dobu zastával revoluční názor, podle kterého by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat. Kladl důraz na kázeň, odmítal tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouštěl. Rovněž věřil, že řešení konfliktů mezi národy a kulturami lze dosáhnout jen výchovou a výukou cizích jazyků jak klíčů k poznání.
Zabýval se všeobecnou teorií výchovy, didaktikou, vytvořil speciální metodiku výuky jazyků a sám připravoval originální učebnice.

ŠKOLA ZA KOMENSKÉHO

Už za Komenského života si získaly v Evropě mimořádnou oblibu jeho jazykové příručky
Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené, známé jako Brána jazyků otevřená)
a Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech).
Z jeho knih se později učil i Goethe. Četl Komenského Orbis Pictus, což svědčí nejen o mimořádné kvalitě této učebnice jazyků ve světě, ale také o zcela zjevném úspěchu Komenského ve světě.

Komenský navrhoval tento školní systém:

• od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské
• od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.
• od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika a jazyky jako latina a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy (němčina).
• od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od protestantských.

Mimo Komenského existovaly v české kotlině i další velmi vzácné výjimky, které pozitivně přispěly k šíření vzdělávání.

Jením z nich byl opat augustinianského kláštěra v Zahani Ignác Felbiger (1744 – 1788).
Ten již v době svého působení v Zahani zavedl ve výuce hromadné vyučování a sepsal nařízení o povinnostech učitelů a podílel se na zásadní reformě pruského školství.

Felbigerova Methodní kniha z roku 1775.
Methodenbuch für Lehrer der deutschen Schulen in den kaiserlich-königlichen Erbländern.
Kniha methodní pro učitelé českých škol v císařských královských zemích.
Původně německá kniha, která sloužila k poučení učitelů, měla nakonec německo-české vydání. Felbiger zcela jasně kopíroval Komenského, který byl v té době vcelku neznámý a v podstatě zakazovaný. Komenský byl jako nepřítel katolické církve vyhnán ze země české a celý život prožil v zahraničí. (Převážně Polsko a Holandsko, kde nakonec zemřel)

Felbiger v knize podstatě popisuje a rozepisuje jeho učení. To jest hromadné vyučování ve třídách, výuka od lehčího k obtížnějšímu, od známého k neznámému. Bylo zde propagováno čtení ve třídě, klasický postup >> přednášky učitele a následná diskuse k tématu.
Felbiger prosazoval tzv. katechickou jezuitskou metodu, to znamená správné kladení otázek a správné odpovědi.
V roce 1789 byla vydána jednodušší verze Methodní knihy s názvem Jádro methodní knihy.

POVINNÁ ŠKOLA
Povinnou docházku do základní školy pro všechny děti v Čechách ustanovila poprvé Marie Terezie v roce 1774.

Školská reforma, formulovaná Všeobecným školním řádem ze dne 6.12.1774, vyjádřila poprvé v historii zájem státu na vzdělání veškerého obyvatelstva. Všeobecný školní řád, který slovy císařovny vyzýval rodiče, aby své děti ve věku 6 – 12 let posílali do školy, samozřejmě počítal s tím, že v nově zřizovaných školách bude základní metodou hromadná výuka.
Byla to zásadní změna. V té době totiž převažovala výuka individuální.
Učitel hovořil s jedním žákem, kladl mu otázky a dával mu úkol, který kontroloval.
Povinná docházka byla tehdy šestiletá, s výjimkou pro letní období, kdy děti na vesnici nemusely školní docházky zúčastňovat, protože pomáhaly při polních pracích.

Celý název historického výnosu císařovny ze dne 6. prosince 1774 zněl (samozřejmě v němčině)
Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c.k. dědičných zemích.
Jakákoliv zmínka o jiných než německých školách či o vyučování v některém mateřském (neněmeckém) jazyce v něm chyběla.
Úřady samozřejmě měly zájem na tom, aby se výuka v němčině, která byla oficiálním zemským jazykem, co nejvíc rozvíjela a rozšiřovala. Proto každého učitele, který vyučoval v němčině a jehož žáci vykazovali v ovládání německého jazyka pokrok, okázale odměňovaly.

Povinná škola byla od 11. srpna 1805, kdy školský zákon opětovně vyhlásil povinnou školní docházku (od tereziánské doby podruhé) pro děti od 6 do 12 let.

Ustanovení však nebylo dodržováno. Mnohé děti docházely do školy nepravidelně, neboť musely pomáhat v hospodářství, a asi třetina dětí nenavštěvovala školu vůbec.

ŠKOLA ZA ČESKOSLOVENSKA

Po roce 1918 byla povinná školní docházka ustanovena devítiletá a základní školy byly rozděleny na dva stupně.
Základní škola se tehdy nazývala základní devítiletá škola.

Devátá třída v Základní škole byla zrušena v 70. letech 20. století, čímž došlo ke zkrácení základní školy na 8 ročníků. Povinná školní docházka byla ovšem prodloužena na 10 let, tedy každý absolvent základní školy musel pokračovat ve studiu na gymnáziu, středním odborném učilišti nebo střední odborné škole.

V roce 1990 byla povinná desetiletá docházka opět zkrácena na 9 let a postupně byla na základních školách zavedena zpět devátá třída, nejprve nepovinná, od roku 1996 (výjimečně až 1997) pak povinná.

SLOVENSKÁ ŠKOLA PŘED VZNIKEM ČESKOSLOVENSKA 1918

Do roku 1875 byly všechny slovenské střední školy uzavřeny společně s Maticí slovenskou.

Základní školy:
V roce 1910 bylo na území Slovenska z celkového počtu 2 922 lidových škol pouze 350 čistě slovenských.

Střední a vysoké školy:
V roce 1918 neexistovala na Slovensku ani jedna slovenská střední škola ani vysoká škola. Apponyiho zákony (1907): Tyto zákony zavedly povinnost pro děti ovládat po skončení 4. třídy maďarštinu slovem i písmem.

Maďarizace se projevovala i v úředních statistikách. Odhaduje se, že mezi lety 1880 a 1910 bylo v důsledku asimilace “ztraceno” přibližně 300 000 až 400 000 Slováků

Útlak a chudoba vedly k masivní emigraci. Mezi lety 1870 a 1914 odešlo do USA přibližně 500 000 mluvčích slovenštiny. 

Veřejná správa a kultura – Slovenština byla prakticky vytlačena z veřejného života: Soudy a úřady: Jednacím jazykem byla výhradně maďarština.

The post Základní škola. Stručná historie povinné školní docházky, Čechy, Morava, Slovensko first appeared on Čítárny.

V Kralicích nad Oslavou (jižní Morava) je první pomník knihy na světě. Je věnován šestidílné Bibli kralické, která zde byla vytištěna v letech 1579 – 93 a  je mistrovským dílem tiskařského umění v našich zemích.

Základní kámen pomníku byl položený v roce 1909, ale protože se brzy celá Evropa vrhla do láskyplného vraždění, byl pomník nakonec postaven až v roce 1936.
Na pomníku je vyryt nápis Bůh láska jest a všechna jména lidí, kteří měli zásluhu na jejím vytištění. První návrh byl od sochaře Štursy, ale nakonec byl realizován jiný projekt. Památník leží v blízkosti známého Památníku Bible Kralické.

Kralická bible byla vytištěna díky nevěře
Kousek nad památníkem jsou zříceniny bývalé tvrze a renesančního zámečku Jindřicha Kralického z Kralic, který později toto místo prodal. Důvod byl prostý. Za jeho nepřítomnosti ho žena podvedla. Jindřich pak nechal v Brně mladíka rozčvrtit  a ženu zazdil za živa do jednoho výklenku zámku, což byl v té době docela hezký zvyk. Nový majitel panství Jan ze Žerotína pak zámeček přenechal roku 1579 Jednotě bratrské, která zde založila tiskárnu na náboženské knihy. Takže ať se to někomu líbí nebo ne, Kralická bible byla nakonec vytištěna jen kvůli nevěře. Jinak by asi nebylo kde.

Bible Kralická 1613 PDF >>

Bible kralická z roku 1615

Dnes je zde Památník Bible kralické, který byl otevřený 28. září 1969 a funguje dodnes. V Památníku je k vidění stálá expozice díla tiskařů Jednoty bratrské a expozice věnována nejslavnějšímu  a nejvzdělanějšímu českému Honzovi, Janu Amosu Komenskému.

Více o tiskárně bible >>

The post Bible Kralická. První pomník knize na světě, která byla vytištěna díky nevěře first appeared on Čítárny.

Zajímavý objev učinili v roce 2007, při práci v Památníku Jana Amose Komenského v Naardenu restaurátoři v zadní stěně dřevěného státního znaku Československé republiky. Objevili mĕdĕné zaletované pouzdro.

Při kladení vĕnců v Památníku, u příležitosti výročí 417 let od narození Jana Amose Komenského (28.3. 1592 – 15.11. 1670). J. E. Petr Mareš otevřel tajuplné pouzdro a přečetl jeho poselství. Holandská televizní stanice RTV NH ho odvysílala ještě týž večer.
Tajemné pouzdro bylo uloženo roku 1937 při dokončení Památníku. Tři významní výtvarníci, kteři Mauzoleum vytvořili, arch. Jaroslav Machon, sochař Jaroslav Horejc a Karel Štipl, byli členy pražských Lóží, sdružených v Národní veliké Lóži československé.

Měděné pouzdro a kaligraficky napsané poselství budou prozatím vystaveny v Památníku, ale pak budou vráceny na své puvodní místo. Budoucí generace nalezne u původního dokumentu i zprávu  z našich dnů.  

Zápis v pouzdře:
Roku tisícihodevítistéhotřicátéhosedmého, kdy prezidentem byl br. Edvard Beneš, syn Řádné a Dokonalé Lóže “Pravda vítězí”, byla zakončena úprava této památné kaple.
Její výzdobu provedli za účinné pomoci holandských bratří přináležijících Velikému Orientu Hollandskému, čeští výtvarnící Jaroslav Hořejc, Ladislav Machoň a Karel Štípl, synové pražských lóží sdružených v Národní Veliké Lóži Československé, jejímž Velikým Mistrem byl Karel Weigner, rektor Karlovy University v Praze.
Jmenovaní vykonali své dílo s láskou a s pietou k velikému učiteli národů Janu Amosu Komenskému, duchovnímu zakladateli svobodných zednářů.

Naardenské Muzeum J.A. Komenského
seznamuje návštěvníka s jednou z největších postav českých kulturních dějin.  Tento významný český učenec – učitel národů, prožil posledních 14 let svého života v Nizozemí. Muzeum je současně vstupní bránou do mauzolea, které vytvořili roku 1937 slavní čeští výtvarníci té doby.

Stálá výstava a videofilm představuje Komenského jako všestranného učence. Ve světě je především znám jako pedagog a jeho nejznámější kniha je Orbis Sensualium Pictus (Svět v obrazech). Byl ale navíc činný jako teolog, politik, kartograf a zabýval se i přírodními vědami. Komenský byl ústřední osobou uvědomění a rozvoje české kultury.

Trvalá expozice nazvaná “Vivat Comenius” byla slavnostně otevřena 24. května 2006. Osm v kruhu umístěných panelů vypravuje příběh života Komenského. Každý panel se věnuje určitému údobí jeho života. Kruh panelů uzavírá obrazová projekce názorně doplňující jejich obsah. Představení provází hudba doby Komenského.
Muzeum organizuje několik výstav za rok a další činnosti, zaměřené na kulturu, dějiny, rodiště Komenského a jeho význam pro dnešní dobu.

http://www.comeniusmuseum.nl/

Jen si představte, co všechno by vlastně mělo být zastoupeno v muzeu Comeniově: patří tam muzeum pedagogie; měl by se tam znázornit vývoj mateřských škol, dějiny názorného vyučování od Komenského až po naše dny. Měla by tam být expozice církve českobratrské – až po ty Moravian Brethren našich dnů a všech zeměpásů.

Neměly by tam chybět dokumenty o vzniku svobodného zednářství; nebo vývoj univerzálního vzdělání od pansofie po moderní encyklopedie; nebo vývoj zeměpisné kartografie. Patří tam jazykověda i hvězdářství.
Nebylo by třeba přímo exponátů dokumentárních, jako spíše názorných, které by ukázaly, jak ideály Comeniovy žily v dějinách a žijí podnes, za co vše je i dnešek povinen díkem a vzpomínkou tomu podivnému, mystickému a modernímu učiteli národů, jednomu z nejúrodnějších duchů Evropy.
To vše není věc Naardenských, nýbrž naše.

V osobnosti a díle Komenského je až nadbytek toho, co by z malého muzea v Naardenu mohlo učinit jedno z velikých poutních míst vzdělaných lidí. Ten kousek československé půdy uprostřed naardenských bažin stojí tisíckrát za to, abychom jej vybudovali s pietou i pýchou; neboť tam se můžeme právem hlásit o svůj veliký podíl na vývoji evropské osvěty a intelektuálního řádu světa.

Karel Čapek, LN, 18. 7. 1931

The post Památník Jana Amose Komenského v Naardenu založili svobodní zednáři first appeared on Čítárny.

Komenského kniha Orbis Pictus nebo Orbis Sensualium Pictus je podle podle Encyklopedie Britannica “první dětská obrazová kniha.” Původně vyšla v Norimberku v roce 1658 v latině a němčině, italsky a francouzsky. V roce 1685 byla vydána v Levoči v latině, němčině, maďarštině a češtině.

Když se podíváme na první stránku Komenského Orbisu, najdeme úvodní větu, která by byla i v dnešních dětských knihách nečekaná:
“Pojď chlapče a nauč se moudrým býti.”
Nad textem vidíme učitele a studenta v dialogu. Student se ptá: “Co to znamená být moudrý?” Jeho učitel odpoví: “Správně chápat, správně konat a správně mluvit vše, co je nezbytné.”

Jan Amos Komenský (28.3. 1592 – 15.11. 1670) byl na svou dobu naprosto výjimečný zjev, který po celý život propaguje průlomové způsoby ve vzdělávání dětí…
Domníval se, v rozporu s tehdejšími vyučovacími praktikami, že by žáci měli naučenou látku nejen umět mechanicky odříkat, ale opravdu rozumět tomu, čemu se učí. Proto prosazuje proces “schola ludus” neboli “škola hrou”, ve které hraje velkou úlohu vizualita. Původní kniha měla na svou dobu neuvěřitelných 150 obrázků zobrazujících živou i neživou přírodu, každodenní aktivity, jako je vaření piva, zahradnictví, chování zvířat. Dozvídáme se také, že “kachna se zřítí” (anas tetrinnit), “zajíc pískne” (Lapus vagit) a “vrána křičí” (cornix cornicatur).
Ve své Didactica Magna prosazoval už v 17. stol. stejné vzdělávací příležitosti pro všechny: chlapce a dívky, bohaté a chudé, městské a venkovské. Tím poprvé zrovnoprávňuje právo na vzdělávání pro všechny.

Velkou úlohu hraje samozřejmě v knize Bůh, kterého ale nepředstavuje jako vousatého pána pozorujícího lidi z mraků.
Boha nazývá Komenský “Stvořitelem, správcem všech věcí, které nazýváme Světem (Mundum).” Pak popisuje boží stvoření: ” Svět “(Mundus),” Nebe “(Caelum), čtyři prvky, rostliny a zvířata. Ve skutečnosti Orbis volně napodobuje pořadí stvoření, které bylo popsáno v Genesis. Komenský jen rozšiřuje nepříliš výživný biblický příběh pestrými příklady fauny a flóry.
Po třiceti pěti kapitolách o teologii, prvcích, rostlinách a zvířatech Komenský konečně popisuje člověka. Dovídáme se mimo jiné, že ženy mají “dvě vemena s bradavkami” a že pod žaludkem najdeme “oblast zájmu”. Anatomická terminologie je obrovská, včetně pojmenování každého prstu a množství kostí. V kap. 43 pak popisuje také duši, kterou ale rozlišuje na: “vegetační” duši rostlin, “citlivou” duši zvířat a “racionální” duši člověka.

Učebnice se v Evropě stala velmi populární. Komenského Orbis Pictus četl ve své době i Goethe a jeho sestra, které učil doma i jejich otec. To svědčí nejen o mimořádné kvalitě této učebnice, ale také o zcela zjevném dobrém jménu a popularitě Komenského v tehdejším známém světě.

Komenského portrét byl pravděpodobně namalován Rembrandtem (viz. titulní foto) a podle vydání Orbisu z roku 1887 byl Komenský dokonce “jednou požádán, aby se stal prezidentem Harvardovy univerzity”.
Bylo tomu tak, že se v roce 1642 s ním setkal v Londýně muž s velkým vlivem na dění v americké kolonii, John Winthrop mladší. Byl jeho pověstí a dílem tak uchvácen, že mu nabídl místo rektora školy nedávno založené poblíž Bostonu kazatelem Johnem Harvardem. Ačkoli Komenský na Harvard nikdy nedorazil, je dodnes jeho jméno vyryté na stéle učitelů, kteří působili na univerzitě.

The post Komenský a Orbis pictus. První dětská obrazová kniha na světě má spoustu prvenství first appeared on Čítárny.

Jedno z nejslavnějších českých děl si nyní bude moct s požitkem přečíst každý včetně studentů a školáků. Čtenáři, kterým v tom staročeský jazyk dosud bránil, si teprve nyní uvědomí hloubku a nadčasovost tohoto díla Jana Ámose Komenského (28.3. 1592 – 15.11. 1670).

Labyrint světa a ráj srdce (původním názvem Labyrint světa a lusthauz srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází).

Hlavním tématem knihy je prozkoumání nejzazšího smyslu lidského života a jeho práce a snažení tak, jak to viděl a cítil Komenský v době baroka.

Dí mi můj tlumočník: „Tu, hle, máš to ušlechtilé pokolení lidské, ten rozkošný, rozumem a nesmrtedlností obdařený tvor, kterýž jak neskonalého Boha obraz a k němu podobnost v sobě nosí, z rozličnosti těchto jejich neskonalých činů poznati se může; tu jako v zrcadle spatříš důstojnost pokolení svého.“

I zděsím se a řeknu: „Však pak já toto potvory jakési vidím.“

I blažil jsem neplodné, některé tu vida; ale oni tesknili, a že bez potěšení jsou, sobě stýskali: takž jsem vyrozuměl, že i míti, i nemíti plodu v manželství bída jest. I znelíbil mi se stav ten.

Monumetální barokní dílo je složeno dvou velkých částí.
V první (kap. 1–36) autor prochází a pozoruje celý svět, aby v průběhu i na závěr konstatoval, že vše v tomto světě je marné a že zde není opravdového užitku.
V druhé části autor nachází řešení této neútěšné situace, a to v obrácení se do vlastního srdce, kde nachází Boha. Jen úzký a intimní vztah s ním poskytuje člověku adekvátní odpověď na jeho usilovné hledání smyslu života a pokoje.

Stručná historie knihy:
Komenský dokončil první verzi rukopisu v roce 1623, ale opakovaně se ke knize vracel a doplňoval ji. Za pobytu v polském Lešně připsal kapitoly 28–35 (dění v paláci Moudrosti) a několik dalších odstavců. Tyto pasáže se objevily v prvním vydání knihy, k němuž došlo roku 1631, pravděpodobně v saské Pirně.
Pro druhé vydání z roku 1663 autor rozšířil 9. kapitolu o líčení plavby na moři, inspirované jeho cestou do Anglie. V díle lze najít i přemnohé motivy z Komenského života.

Ukázky ilustrací jsou dílem Miroslava Huptycha / Viz: Huptych Miroslav

Výpisky z knihy…

Zastavil jsem se nejpilněji při soudu, kdež jsem jména pánů soudců tato spatřil:
Neznaboh, Svárurád, Sluchosud, Stranobij, Osobolib, Zlatomil, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil, Ledabyl; všech pak president a nejvyšší sudí aneb primas byl pak Takchcimít. Z kterýchž jmén hned jsem se, jací tu soudcové bývají, dovtipovati začal: však příklad se v mé přítomnosti trefil.
Prostota obžalována byla od Soka, že některé dobré lidi zhaněla, lichvářům lakomců, pijanům ožralců spílajíc a nevím co víc přemluvivši.
Svědkové vedeni byli Kleveta, Lež, Podujatost; prokurátorem ku právu byl Pochleba z jedné strany, z druhé Darmotlach, kteréhož však Prostota pravila se nepotřebovati; a tázána byvši, zná-li se k tomu, co na ní prožalováno, řekla:
„Znám, milí páni soudcové,“ a přidala: „Tady stojím, jinák mluviti nemohu!“ Tu soudcové shlukše se, zbírali hlasy. Neznaboh řekl: „Takť jest sic, jak ta ženská praví; ale co ona to třápati má? Necháme-li ji tak, pokusí se i o nás třeba hubou tlouci, přimlouvám se, ať jest ztrestána.“
Svárurád řekl: „Ovšem. Neboť kdyby to jednomu prošlo, jiní by také chtěli, aby se jim promíjelo.“
Sluchosud řekl: „Já sic nevím vlastně, jak to bylo: než poněvadž sobě Sok tu věc tak vysoce vede, rozumím, žeť ho opravdu bolí; nechť jest ztrestána.“
Stranobij řekl: „Já jsem již prvé věděl, že ta drchta všecko, co ví, vypleští: potřebí jí hubu zacpati.“
Osobolib dí: „Uražený jest můj dobrý přítel, mělať ho pro mne aspoň ušetřiti, a ne tak špiniti: hodná jest potrestání.“
Zlatomil dí: „Však víte, jak se onen štědře ukázal, hoden jest zastání.“
Darober: „Tak jest, nevděční bychom byli, kdyby pře jeho zespod měla zůstati.“ Nezkus dí: „Já podobného příkladu nevím: co zasloužila, nechť trpí.“
Malověd: „Já tomu nerozumím, jak usoudíte, dávám své povolení.“
Ledabyl: „Jakkoli, já ke všemu přistupuji.“
Nedbal: „Pakli té pře odložiti chceme? Snad se to dále potom samo ukáže.“
Kvapil: „Nic, za chuti ať jest ortel.“

Pan sudí: „Ovšem: na koho se nám třeba ohlédati? Co právo chce míti, to musí jíti.“ A vyvstav učinil výpověď: „Poněvadž ta štěbetná žena v tak neslušné věci se dává, že všelijak o lidi dobré se otírá, k zkrocení nevážného jejího jazyka, a na příklad jiným, ať se jí čtyřicet políčků bez jednoho dá.“

Dobrovolné otroctví

I řekl jsem s hněvem: „Ó potvorníci, nejste politování hodní!“ a k svému vůdci: „Pojďme odsud: já v tomto stavu více marnosti než čeho vidím.“

 Spatřil jsem, že všickni ti lidští obchodové jen práce jsou a kvaltování, a každý nějaké své nepohodlí a nebezpečenství má.

Viděl jsem zajisté, jak někteří oslovské práce měli, s nimiž se až do potu a do ustání a do úpadu a do úrazu a do přetržení natáhali a namáhali: ježto tím svým bídným pachtováním chleba sotva obhájiti mohli. Vidělť jsem jiné, takť jest, že se lehčeji a zištněji živili: ale zase čím méně kvaltování, tím víc nepravosti a podvodů tu bylo.

Za druhé, viděl jsem, že všecka práce člověka jest pro ústa jeho. Neboť co kdo uhnal, vše to sobě a svým do úst vecpal. Takže jsem to patrně viděl, že se těmi lidskými zaměstknáními jen voda přelívá: dobývají se peníze a odbývají zas; s tím toliko rozdílem, že snáze odcházejí než přicházejí.

Viděl jsem všudy (zvlášť mezi obchodem podobným) plno závisti a nepřízně. Navalovalo-li se komu víc práce, aneb že se od něho víc nosilo, sousedé hned škaredě hleděli, zuby škřípěli, a mohli-li jak, jemu to zkazili.

Shlédl jsem mnoho všudy falše a šalby. Co kdo dělal, zvlášť jinému, vše odbýval, ledabylo dělal; práci svou mezi tím, jak nejvýš mohl, velebě a nadsazuje.

Nalezl jsem tu mnoho zbytečných marností; ba dokonce větší díl těch zaměstknání že nejsou než sama pouhá marnost a neužitečné bláznovství, poznal jsem jistotně. Poněvadž zajisté lidské tělo skrovničkým a prostičkým jídlem a pitím se přechovati; skrovničkým a prostičkým rouchem přiodíti; skrovničkým a prostičkým staveníčkem přichrániti dá: patrné jest, že maličké a skrovničké o ně péče a práce potřebí, tak jakž za starodávna bývalo. Toho pak tuto, shledal jsem, že svět souditi buď neumí, nebo nechce, poněvadž k vycpávání a nalívání břicha tak mnoho a tak neobyčejných věcí užívati zvykli, že k shledávání jich veliký lidu díl po zemi i po moři kvaltovati se a sílu i život v šanc sázeti musí: na kterýchž přestrojování opět obzvláštní mistři býti musejí. Podobně se s shledáváním k šatstvu a stavení rozličných materií a s dáváním jim rozmanitých potvorných vzezření nemalý lidu díl zaneprazdňuje: což vše zbytečné a marné, často i hříšné jest. Tak podobně řemeslníky jsem spatřil, jejichž všecko umění a práce jest dětinské titěrky, neboť také jiné hříčky k strojení kratochvílí a maření času dělali.

Než to vím, kdyby se z těch jejich prací, co nepotřebného, zbytečného a hříšného v nich jest, vyníti a odmísiti mělo, že by větší díl lidských obchodů klesnouti musel. Protož pro tuto i výš připomenuté příčiny nic sobě tu oblíbiti nechtěla mysl má.

 Ó matko milá, země, země, matko milá, kde jsi? Vodu rybám, tebe nám dal Stvořitel. Ryby se bydliště svého, ach, rozšafně drží: my pak nesmyslní své opouštíme.

 Co jsem hovado, abych pro tělo toliko a tělu naháněje život v šanc sázel? Ba, však toho ani hovado nečiní, člověk ovšem, přednější věc v sobě maje, duši, té by zisků a rozkoší hledati měl. Co rozkošnějšího býti může, jako aby člověk, nechaje a nedbaje hmotného toho těla kvaltování, s samým všelijakých ušlechtilých věcí zpytováním zacházel?

 „Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti bibliotéku.“ — „I když se jí neužívá?“ dím já. A on: „I ti, kdož bibliotéky milují, mezi učené se počítají.“ Já sobě na mysli: „Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře.“

 Ale toto-liž jsou ti mudrcové, světlo světa? Ach, ach, jáť jsem se jinakších věcí nadál. Však tu jako sedláci v krčmě, každý vyje, a každý jináč.

 I řekl jsem s hněvem: „Tutoť já vidím, že lidé (jakž Ezopův vlk1 řekl) jiné mluví a jiné činí: co ústy chválí, od toho jim mysl letí, a co sobě jazykem oškliví, k tomu jim srdce lne.“

PROKURÁTORŮ PŘEVRÁCENOST

Každý svůj zákon při sobě nosil a do něho tytýž nahlédal. Na některých exemplářích nápis jsem viděl: „Žravá hryzení zemská“; na některých zase: „Dravá šizení zemská“.2

 Lidí železem přioděných stáda vidím, ležících u jakýchs koryt a dčberů, do nichž se jim jísti a píti sypalo a lílo, a oni jeden přes druhého chlemtali a slopali. I řekl jsem: „Co se pak tu vepřové na jatku krmí? Vidím sic lidskou tvárnost, než sviňské činy.“

 Tlumočník: „To jest býti člověkem, smíti ukázati moc. Kdo lépe druhému železem zašermuje a ohněm zakouří, ten svou postaví na vrchu.“ — „Ó barbarství! ó hovadství!“ dím já; „nebylo-liž by jiných k smíření se cest? Divokým šelmám, ne lidem tak se smířiti sluší.“

 Bídnáť jest to věc člověku, proto se krmiti dáti, aby hned na jatku musil. Ošklivýť jest ten stav, ať je jakýkoli, nechci, nechci ho.

 I řekl mi tlumočník: „Hle, není-liž čistá věc vyvýšenu býti, aby odevšad vidín byl a všickni na tebe hleděti musili?“ A já přidal: „A býti na ráně, aby na tě déšť, sníh, kroupy, horko i zima bíti mohlo.“ Zvláště když jsem viděl, že jak mnoho po předu k nim šetrnosti, tak mnoho po zadu a po stranách nevážnosti bylo.

 Ach, jakáž to nesmrtedlnost? Však se tu jen papíru a černidla jménem přelíčeného nechává, sami jako jiní bídně hynou! Ale šáleníť jest to, šálení. Neboť co mi po tom, že sobě mnou někdo papír počmárá, a se mnou se zatím kdo ví co stane?

 „Ach mého hoře! Nic-liž pak na tom bídném světě potěšeného nenajdu? Však pak při všem všudy kvaltování a tesknosti plno. Sapientiae apex, desperatio de rebus mundi. Vrcholem moudrosti je zoufání nad věcmi světskými.“

Tlumočník dí: „A kdo tím než ty sám, nechutné kyselo, vinen, když sobě všecko ošklivíš, coť se líbiti má? Hleď na jiné, jak každý v svém stavu vesel a mysli dobré, dosti sladkosti v věcech svých maje.“

„Aneboť blázní všickni na pořád,“ řekl jsem, „aneb lhou: neboť aby potěšení pravého požívali, možné není.“

 Ach, auvech, nastojte! Ach, auvech, bídného tohoto života! Co mám? Nic. Co umím? Nic. Kde jsem? Nevím sám. To vím toliko, že po tak mnohém motání, po tak mnohých pracech, po tak mnohém vystálém nebezpečenství, po tak mnohém mysli unavení a zemdlení nic naposledy nenalézám, než u sebe sám bolest, u jiných k sobě nenávist. Viděl jsem, spatřil a poznal, že ani sám nic nejsem, neumím, nemám, ani jiní: jen že se nám cosi zdá, stín lapáme, pravda uchází všudy. Ach, auvech, nastojte!

Kdo prohlédne, nemůž než trápiti se. A protož se trápím tím více, že ne sám já, ale celé pokolení mé bídné jest; a ještě k tomu slepé, bíd svých neznající.

 Divná toho světa správa! Král žena, rádcové ženy, úředníci ženy, všecka vláda ženská! Jak se jí kdo báti má?

 Ještě-liž svět dosti svobod nemá, že jich více chce? Uzdy vám, uzdy a biče a trochu čemeřice!

 Již vidím, že v světě lépe nebude! Jižť jest po mé naději veta! Běda mně! Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti a dívati se na nepravost, faleš, lež, svod, ukrutnost. Protož již mi smrt žádostivější jest nežli život. Ach, kéž jsem se nikdy nenarodil! Kéž jsem nikdy skrze bránu života neprošel, jestliže nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám!

 Tož, všecken se ještě hrůzou třesa, uslyším za sebou temný hlas řkoucí: „Navrať se!“ I přizdvihnu hlavy a hledím, kdo to volá a kam se vrátiti velí; ale nevidím nic. Vtom, aj, znovu hlas zavzní: „Navrať se!“ Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas po třetí volá: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře.“ Kteréž rady já, jak jsem rozuměl, tak jsem poslechl, a že jsem poslechl, přešťastně jsem učinil. Sebera tedy, jak jsem mohl, myšlení svá, a uzavíraje oči, uši, ústa, chřípě a všecky zevnitřní průduchy, vstoupil jsem vnitř do srdce svého. A to, čehož jsem tu začátek viděl, líbiti mi se začalo: jakož proto, že pokojík ten ne tak jako prvé místa, po nichž jsem v světě chodil, smrděl; tak i proto, že jsem tu žádného šustu a chřestu, vřesku a třesku, nepokoje a kolotání, táhání a násilí (čehož v světě všudy plno) nespatřil, ale vše ticho.

 Pověsti lidské nedbej; mluví-li o tobě dobře či zle lidé, nic tobě na tom nezáleží, jestliže já s tebou spokojen jsem. Když víš, že se mně líbíš, o zalíbení se lidem nestoj: jejichž přízeň i nestálá, i neplná, i převrácená jest; často milují, což nenávisti hodné, a co hodné milování, nenávidí. Aniž se kdy všechněm zachovati lze: jednomu se chtěje zlíbiti, jiným se zošklivíš.

 Svět, a kdož v něm tápá, domněním toliko téměř se řídí, v činech svých jedni druhých jen se držíc, omatem jako slepí všecko dělajíc, tytýž tu i tam zavazujíc a ustrkujíc.

 Vpravdě bohatý jest ten a ničeho se mu nedostává, kdož na tom, co má, přestati umí. Ó blahoslavená a vinšování hodná hojnosti! Jak šťastní jsou, kteříž tak bohatí jsou! Neboť byť pak někteří v očích světa bídní a mizerní byli, vpravdě však jsou tisíckrát lépe než jací světa boháči opatřeni.

 Nechť jde zpět, co přímo nechce; nechť padá, co státi nechce; nechť hyne, co trvati nechce neb nemůže. Svět ze zlého v horší jde, pravda jest: ale zdaž my to fresováním3 svým napravíme?

 Umění jazyků v malé jest vážnosti, jestliže umění moudrosti k tomu nepřistoupí. Neboť jazykové moudrosti nedávají, než k tomu toliko jsou, abychom s jinými a jinými obyvateli okršlku zemského, buď živými neb mrtvými, rozmlouvati mohli; a protož, ne kdo mnoha jazyky mluviti, než kdo užitečné věci mluviti umí, učený jest.

The post Jan Amos Komenský. Labyrint světa a ráj srdce s ilustracemi Miroslava Huptycha first appeared on Čítárny.

Po více než dvaceti letech opět vychází jedinečné dílo Jana Amose Komenského – ORBIS SENSUALIUM PICTUS (Svět v obrazech), které by nemělo chybět v žádné rodinné i školní knihovně. Jedná se o výbor z Komenského jazykové encyklopedie, která v době svého vydání natolik předběhla dobu, že ještě v následujících staletích – u nás až do počátku minulého století – sloužila jako živá učební pomůcka pro výuku jazyků.

Aktuální vydání připravil kolektiv odborníků pod vedením doc. PhDr. Naděžda Kvítková, Csc. a doplnil jej obsáhlým úvodem a komentářem k dílu. Nové vydání obsahuje původní latinské texty a je nově doplněno paralelními překlady do současné češtiny, němčiny, angličtiny a ruštiny. Neméně důležitou součástí knihy je i obrazová část, která reprodukuje původní dřevoryty z několika historických vydání a snaží se tak netradičním způsobem srovnat i vývoj obrazové kultury dané doby. ORBIS PICTUS vychází v dárkovém provedení s pevnou vazbou, opatřené reliéfní ražbou, a ve  „školním“ brožovaném vydání.

Orbis sensualium pictus | Jan Amos Komenský | vydal Machart, 2012
Tištěná kniha: pevná vazba / brožovaná vazba, formát 210×210, 224 stran, ISBN 978-80-87517-39-0 (pevná vazba) / ISBN 978-80-87517-40-6 (brožovaná vazba)
ukázky z knihy: www.machart-books.cz

Poznámka k jeho knihám:
V únoru 1628 se Jan Amos Komenský, jeho manželka a několik dalších bratrských kazatelů s rodinami, vydali na pochod, protože jim v Kralovství “českém” hrozila smrt. KOmenský se už nikdy do Čech nevrátil.
Prošli žacléřským průsmykem a po několikadenním pochodu dorazili do polského Lešna.
Zde byl KOmenský 28 let, až do roku 1656, kdy Lešno vyhořelo a při požáru byly spáleny skoro všechny Komenského spisy, které pak po paměti napsal znovu.
„Po životě máme toužiti, abychom v něm dokázali něco hodného života.“

RECENZE | Komenského Orbis sensualium pictus v novém vydání

Mluvit o významu Komenského díla bude nejspíš nošením sov do Athén, je však třeba vyzdvihnout význam nových vydání Komenského děl. Takových vydání jeho děl, jakým je např. právě komentovaný výbor Orbis sensualium pictus, vydání, jež zřístupňují Komenského dílo současnému čtenáři.

Samo dílo Komenského je fascinující a Orbis pictus v něm zaujímá významné místo.
Je až neuvěřitelné, jak je tato Komenského učebnice po staletích stále živá. Je zřetelnou realizací Komenského pedagogických názorů – na ucelenost vzdělávání, což je zde manifestováno spojením jazykového vyučování a věcného učení, na tzv. názornost a sepětí se životem atd. Např. Komenského požadavek, aby slovo, pojmenování věci se nutně spojovalo s entitou předmětného světa, nikoli jen s představou o ní, je požadavek, k němuž se hlásí řada pozdějších pedagogů teoretiků i praktiků. Ostatně Komenského názory na jazykové vyučování, snadno však zobecnitelné a adaptovatelné na vyučování obecně, přijala za své také řada pedagogických koncepcí.

Sledujeme-li Komenského záměr, jak využívat toto dílo, musíme s úctou a obdivem vnímat víceúčelnost textu: Orbis je jazyková učebnice, jejíž původní poslání bylo sloužit k osvojení latiny na základě přirozeného živého jazyka, učebnice s výrazným potenciálem vztahu k mateřskému jazyku, ale současně i suma informací o předmětném světě, tedy materiál k věcnému učení. Navíc jde o učebnici pro různě staré uživatele – bylo jistě původně myšleno na děti, žáky, poslouží ovšem i předškolákům, kteří dosud neumějí číst, ale texty a jejich zpracování neurazí ani dospělého.

Zájem Komenského na bilingvím (či multilingvním) vzdělání jakoby teprve dnes našel uznání.

Všechno toto pozorný čtenář z Komenského díla vycítí, a i když nebude třeba schopen věci tak přesně pojmenovat, jak je pojmenovává vědecký svět, působí na něj, a proto jsou nová vydání Komenského díla tak aktuální a významná.

K tisku je připraven výbor z Komenského zpracování. Vynecháním některých textů k věcným skutečnostem dnes již zcela překonaným je sice částečně omezena výpovědní hodnota vydání o době minulé, o stavu jejího poznání, soustředění na texty vázané k lidské činnosti je však šťastné, neboť výbor tak získává na čtivosti i pro dnešního čtenáře.  (A možná tak bude motivovat i k následnému zájmu o celé Komenského  dílo.) Soustředěním na témata lidské práce, a to práce nejen rukou, tedy práce viditelné, ale i práce ducha, duchovní činnosti, výbor k současnosti promlouvá, přičemž  ovšem stále zůstává i dokladem o zvyklostech doby dávno minulé. Ukazuje Komenského jako filozofa výchovy, který chápal nutnost vzdělání v souvisti s výchovou morálních kvalit (srov. partie etiky, alegorie ctnosti).

Z jazykových mutací textu, jak byly v minulosti zveřejňovány, byly pro toto vydání vybrány vedle latiny čeština, angličtina, němčina a ruština. Tento výběr jistě ovlivnil kromě tradice i jistý komerční zájem současnosti, což lze přijmout.

Text k tisku připravila a obsáhlou, zasvěcenou předmluvou opatřila naše výzmnamná současná lingvistka zaměřující se na historické jazykovědné disciplíny a v současnosti jistě nejvýznamnější jazyková odbornice na staré texty, doc. PhDr. Naděžda Kvítková, CSc. Její jméno je zárukou kvality, vědeckého přístupu a správnosti interpretace faktů. Ocenit je třeba i nejednoduchou, obětavou práci překladatelů a zejména péči nakladatelství, jež věnovalo velkou pozornost důstojné formální úpravě.

Tento výbor je zdařilým pokračováním v řadě vydání Komenského díla Orbis sensualium pictus. Zaručeně si najde své čtenáře i dnes, doma i v zahraničí.

Praha 20. ledna 2012
Doc. PhDr. Eva Hájková, CSc

The post Jan Amos Komenský a jeho Orbis sensualium pictus ve 4 jazycích first appeared on Čítárny.