Soudit a zkoumat klub Rychlé šípy jako sportovce je takřka na knihu; ale neplatí to u bicyklu. Zase tolik ho nepoužívali a bez debaty nejznámějším kolem, s jehož záhadou se střetli, byl bicykl Jana Tleskače z knihy Záhada hlavolamu.

V komiksu sice o to stínadelské kolo ani nezavadíte, nicméně už roku 1947 byla Vpředem zveřejněna šestidílná série, kde mají „mravné šlapky“ prim: časopis ji zveřejnil mezi 2. zářím a 7. říjnem. Inkriminovaný bicykl zprvu spatříme bez křídel a patří Rychlonožkovi, který ráno co ráno ujíždí do učení k panu Šindelčíkovi. Jednou u kola přistihne kolegy z dílny Tyčku, Baga a Strašouna. Ječí: „Zmizte! To je moje kolo a ještě by se vám mohlo zadřít za nehet a já bych měl opletačky s úřadem!“

Od té chvíle „přibližovalo“ zamyká na řetízek; jistota je jistota. A odhalí, že ti tři tajně sestrojují vlastní kolo. A že má létat. Objev jako hrom, i vyzvoní to na schůzce, načež Mirek rozhodne: „Sledujme trojlístek vynálezců.“
Rychlonožkovo kolo se přece ztratí a jednu sobotu má být vyzkoušeno v Černém údolí.
Naštěstí nejsou Rychlé šípy včerejší: na lapky číhají a šokovány pozorují montáž. Přibudou křídla i bizarní vrtule. Potom…„Vidíte to krvavé slunce? To je špatné znamení!“ míní Strašoun, který podivuhodně asociuje Štětináče, ale i pověrčivou mentalitu Dlouhého Bidla.

„Křtím tě jménem Jana Tleskače stínadelskou černou vodou,“ dí Tyčka. Trio losuje, kdo poletí. Smolař Strašoun zdrceně táhne černou kuličku. Bude pokusným králíkem a ocitáme se na půdě hororu, jak je to u Foglara ostatně časté. Rychlé šípy šílenému pokusu překvapivě nezabrání, nešťastník se rozjede co neřízená střela – v ústrety propasti. Zapíná vrtuli, na celých dvou komiksových panelech letí jako pták, i jásá. Kolo však padá na „čuminu“ a aviatik si zlomí ruku. Bago Rychlonožkovi slíbí, že mu trojka učňů koupí nový bicykl.

Ale není to konec příběhu. Foglar finále nastavil ještě dvěma obrázky, kde Tyčka kajícně běduje: „Ukradli jsme ti kolo, způsobili ti nepříjemnosti – a ty nám všechno odpouštíš! Nejsme hodni z prachu otřít tvoje botky a…“ Rychlonožka rozšafně odvětí: „Dobrá, dobrá, mladý muži. Však toho od vás taky nežádám; čistím si botky každý den sám.“ A Jarka Metelka mudruje: „Tak se mi zdá, že uplyne ještě hodně vody, než bude Tleskačovo létací kolo znovu vynalezeno.“ Tolik k počátkům letectví dle Foglara, nicméně bicykly se v seriálu objevily už předtím; poprvé 20. 5. 1939 v díle Rychlé šípy závodí. Hoši se účastní silniční jízdy s klubem Mladého hlasatele Ontario. Rychlonožka prahne po vítězství, „i kdyby měl zavařit kolo“, ale krach přijde odjinud. Srážkou Mirka Dušína s červeným autem. To prchá. Láďa z Ontaria nelení, otočí svůj bicykl a padoucha honí, což je ale kumšt: pirát „otevřel výfuk, aby nebylo vidět číslo“ a díky této bondovské fintě mizí v prachu cest. Ne provždy. Hned úvodem dílu Mirek Dušín je odškodněn se týmy obrací na představitele zákona.

Zprávu vytroubí rádio. Auto ujíždělo „na Český Brod“. Tamní klub V jednotě síla se dá do hledání. Hoši se rozptýlí do ulic. Člen Jednoty díky tomu objeví vůz s poškozeným chladičem: v servisu jakéhosi pana Josefa „Vyl…“ Zlého šoféra zadrží četníci a Dušínovu otci přijdou peníze na nové kolo. „Už nikdy nepořádejte závody na silnici,“ káže Mirkovi. Takto polopaticky byla čtenářům předvedena funkčnost sítě čtenářských klubů. Lze ji doslova užít k odchytu lidí.

Trať tohoto závodu měřila tři kilometry, startovalo se ve dvojicích a při střetnutí s řidičem jsem už při prvém čtení v dětství registroval nepřirozené zkroucení Mirkovy nohy. Přišel o kus chodidla? Lekl jsem se!
V jiném dílu Rychlé šípy robí šlapohyb jdou titíž hrdinové do vetešnictví, kde vidíme nejméně 4 bycikly.
V příběhu Rychlé šípy pod vlivem kočičí pracky Rychlonožka poprvé, ale zdaleka ne naposled padá právě z kola. Epizoda Rychlé šípy cvičí sebeovládání je o cyklo-výpravě a na špici Mirkova kola vidíme bedničku s klubovním psem Bublinou. V dalším dobrodružství Rychlé šípy zkoušejí nového člena kreslil bicykl třikrát Václav Junek, později Marko Čermák.
Prvně zvíme, že každý člen klubu musí umět jezdit na kole. Tudíž i tlustý Bambus to má zvládnout, když se touží přifařit. Kolo si půjčí od zevlujícího hocha. Prásk! Je to něco jako s ruskými vojáky po válce, anžto končí v prkenné ohradě.

Na další cyklo-výpravě za koupáním se Šípy „stanou svědky neštěstí“. Bublina si opět hoví v bedničce, tentokrát ale nad zadním blatníkem Jindrova či Jarkova kola. Na druhé tabuli příběhu Rychlonožka opět letí na kokos. A u vody? Role bicyklů končí. Naposled jeden zříme na čtvrtém obrázku – a Šípy jsou vystřeleny na venkov, kde dojde k „honbě za pašíkem“. Metelícího bicyklu užije až divošsky Metelka, ale oj žebřiňáku hocha zklidní.

Další cyklo-příběh Nebezpečný sport je ze zimy 1947, z 11. února. Jan Dedků chce zlepšit výkon na zamrzlé louži, již objíždí na kole, a chce rekord 75 vteřin stáhnout navzdory Mirkovu a Rychlonožkovu varování na minutu. „Jděte si radši na Kašpárka, strašpytlové,“ ohradí se. Je to jediná reklama na tohoto hrdinu v Rychlých šípech.

Jenda se bohapustě rouhal a uklouzla mu pneumatika. Po pádu leží v nepravděpodobné poloze, ale tvůrcům ji odpusťme. A dál? Uprostřed příběhu Honba za odcizenou knihou vrhnou jacísi kluci titulní knihu do korby ujíždějícího náklaďáku obchodu se zeleninou pana V. Melichara – a poctivý Dušín si půjčí cizí bicykl se slovy: „Musím dohnat tamhle to auto.“
Zdrží ho strážník řídící křižovatku a Mirka napadne, že šlo Melicharovi zatelefonovat z budky. A happy end? „Velmi jsi nám pomohl, že´s mi kolo půjčil!“ dí Mirek. „Vracím ti je s díky a v pořádku!“ Mrknete-li však do tváře naivního půjčovatele, napadne vás nejspíš jediné: To ale byl vůl! Výraz je totiž jednoznačný.

Následoval onen příběh kola létajícího a znovu se bicykl vynořil v dílu Rychlé šípy hledají hocha se žlutým kolem, ale i v Rychlonožkově snu. Tam se však vlastně jedná o koloběžku, na níž se indiánským táborem prohání jeho táta. Vjíždíme tím do spektra malíře Marko Čermáka a v pokračování Rychlé šípy se vzdávají odměny je na pavlači zdárně nalezeno právě ono žluté kolo.

A známý díl Rychlé šípy jezdí na pětikole?
Zveřejněn poprvé teprve v dubnu 1971 v časopise Rychlé šípy, ale samo pětikolo předtím čekalo „celou věčnost v kumbále po panu Tvrdíkovi” u Metelků na dvoře.
Zavadili oň při úklidu, tak týden cvičili spanilou jízdu a Rychlonožka sedával vzadu. Párkrát div nesletěl, i tak ale stačil dělat dlouhý nos na Bratrstvo. Na tržišti došlo jedno odpoledne k předvádění umu krotitelů bicyklu, a proč Mirek nechal řídit Rychlonožku, nevíme. Možná však „Ježoun” za katastrofu nemohl a vážně „ruplo“ v řídítkách. Kdo ví. Určitě nebyla vinna babička ve žlutém šátku, již Rychlonožka objímá okolo krku během pádu a ještě s tímto pokřikem: „Kilo jablek, ale ať v nich nejsou červi. Rychle, máme fofr.“ Po čemž poněkud bohorovně dodá: „Klucí! Vždyť vy jste mi vzali draka. To jste nemohli chvilku počkat?“ Avšak Šípy leží rozhozeny po tržišti. Jeho rozverná bujarost během pádu je v rozporu s duchem Rychlých šípů, ale vezmi to čert, stejně brzdíme před samým závěrem ságy.

Kola se vynoří už jen v Rychlé šípy jedou na přehradu (červen 1971), a to pouze ve dvou obrázcích. Nikoli nepodstatných. Je totiž napravena dávná scéna ze silničního závodu dvojic, anžto Mirek Rychlonožku kárá: „Hele, koukej zapadnout do řady. Víš, že dvě kola vedle sebe nesmějí jet.“

A které kolo se v Rychlých šípech objevilo naposled?
Rychlonožkovo, a to v příběhu Rychlé šípy vidí tajemné světlo z června 1971 (v časopise Rychlé šípy, číslo 9). Rychlonožka tu dostává od Mirka za úkol nakoupit ve vsi a cestou stane u skupiny cvičících děvčat! Symbolicky tím nekončí jen „bicyklování“, ale i tradičně chlapecké pojetí ságy. Howgh!

Studenti FAMU vidí kolo Jena Tleskače v krátkém pokusu o film:

The post Rychlé Šípy a Cyklošípologie. Kola, kola, kola… first appeared on Čítárny.

Sedmdesátá léta minulého století a dnešní generace čtyřicátníků čeká na každé další vydání časopisu ABC, aby se dozvěděla o dalších osudech vesmírného hvězdoletu Prométheus a jeho odvážné posádce, která pomůže osvobodit Zemi od nadvlády robotů. Po více než čtyřiceti letech se Václav Šorel rozhodl příběh rozšířit a z původního komiksu ho rozvinout do podoby románu.

Dnes už legendární Vzpoura mozků byla inspirovaná nejen obavou z přetechnizované společnosti, ale i návštěvou ve výpočetním středisku, kde velkému sálu dominoval tehdy značně prehistorický počítač. Bylo to v roce 1977. Komiks se sci-fi tematikou slavil v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců velký úspěch, proto na sebe nedaly čekat i další příběhy – historicko-fantastická Tvrz o putování astronoma Martina Hrubého z 20. století do husitské doby, Galaxia, vědecko-fantastické dílo o cestě dvou přeživších kosmonautů vesmírem nebo takřka dokumentární Operace Jericho, popisující vojenskou akci britského královského letectva při záchraně francouzských odbojářů z vězení z Amiensu.

Zájem o letectví dokázal Václav Šorel i zpracováním příhod známého pilota první světové války Biggleswortha zvaného Biggles nebo komiksem Vrabec o útěku českých pilotů do Anglie.
Zásadní komiksy Václava Šorela vydalo nakladatelství XYZ ve Zlaté knize komiksů.

Vzpoura mozků | Václav Šorel | XYZ, 2013

Václav Šorel (1937)
pracoval v letňanské Avii, kde se také setkal s kreslířem Františkem Kobíkem. Společně začali tvořit díla, která lze dnes označit za kultovní.

Ukázka z knihy:

Hvězdolet Prométheus byl připraven k poslednímu skoku a současně i k přechodu na podsvětelnou rychlost. EVA seděla za velitelským pultem. Už to nebylo ono rozevláté děvče prohánějící chodbami hvězdoletu, ale soustředěný člen posádky. Vydala pokyn záznamovému zařízení, tedy vlastně sobě, a začala vysílat zprávu
pro palubní deník.
Třináct hodin dvacet šest minut palubního času, tisící osmý den letu. Jsme na začátku posledního skoku. Po jeho dokončení přecházím na podsvětelnou rychlost. Posádka je v hibernaci. Prostorové souřadnice souhlasí, zapínám kompenzátory setrvačnosti na plný výkon. EVA pro palubní deník. Konec.

…Na začátku skoku jasně zazářila růžová barva, postupně přešla v zelenou a před opětovným objevením vesmíru se kolem lodi míhaly fialové a černé pruhy. Pak zase vzplály hvězdy a vypadalo to, jako by se hvězdolet zastavil. Samozřejmě šlo o zrakový klam. Stále jsme letěli vysokou rychlostí, přestože hvězdolet začal vůči sluneční
soustavě zpomalovat.
Protože byl Prométheus vybaven komunikačním zařízením s nadsvětelnou signalizací, EVA začala vysílat zprávu, která měla Zemi informovat o našem návratu, a byla připravena přijmout odpověď. Během prodlevy, která nutně nastala, se v křesle protáhla, jak to často viděla u lidí. Její stále zřetelnější lidské chování se nedalo přehlédnout a určitě by neuniklo pozornosti posádky, kdyby s ní ovšem byla v kokpitu a neležela v hibernačních kójích.
Okolní vesmír se tvářil lhostejně. Lhostejný byl i k Prométheu a ke všemu, co se dělo na jeho palubě. I přes snižování rychlosti hvězdolet rychle zkracoval vzdálenost k hranicím sluneční soustavy a odpověď stále nepřicházela. EVA i nadále seděla v Halově křesle, ale ve stejném okamžiku prověřovala telemetrii spojení včetně čidel na povrchu hvězdoletu.

The post Vzpoura mozků, legendární seriál časopisu ABC jako kniha first appeared on Čítárny.

Klasik René Goscinny (1926-1977) napsal nejen francouzské filmy (mj. Krysy z temnot) a povídky Mikulášovy patálie a komiksy o Asterixovi a Šťastném Lukovi a indiánu Umpa-paovi, nýbrž i vtipný seriál o bagdádském velkovezírovi Iznougudovi, čiré tresti zlých podrazů.

Kdysi, v dávných časech Tisíce a jedné noci, již scenárista přívětivě paroduje, slouží „Iznougud“ naivnímu kalifovi, kterého znovu a znovu bezvýsledně prahne odstranit, aby mu zabral post. Nevyjde to nikdy. Až to vypadá, že musí mít orientální kalif nad hlavou anděla strážného. Něco jako měl inspektor Clousea, tato další francouzská figura.

Krátká komiksová dobrodružství s Iznougudem mají tedy vždy analogickou kostru, kterou ozřejměme třeba na pokračování Sportovní vyžití v kalifátu. Na úvod konstatuje Goscinny, že děti této východní země mohou v zimě leda stavět „pískuláky“ z písku, bohužel. Sníh nepoznaly. Ba je natolik neznámý, že jedna z postav prohodí: „Kde ty loňské písky jsou.“

Do té samé situace přichází bůhvíodkud světoběžník – a Hárúnu „Al-Pašíqovi“ (sic) líčí krásy našich českých zim. A evropských. Taky vezír vyzvídá, jak to u nás vždy v únoru vypadá (nebo spíš vypadalo), a cestovatel mu předestírá „bílé roční období“ taky s negativy. Což padoucha teprve zaujme. Brzy dá stvoření „zlolajné“ zimy za úkol orientálnímu mágovi jménem Meteorologos.

Ale nejprve jej musí dostat z vězení. Proč vlastně Meteorologos bručel? Zvíme. Pokaždé se spustil liják, když on ohlásil slunečno. A naopak. Byl smolař, ale je to aspoň fešácký kriminál, takže se prorokovi ani nechce ven. Nakonec musí vezír přidat výhružku, že ho jinak nabodne na kůl. Teprve nato líný čaroděj zapracuje a zapříčiní zázrak. Sněžení na poušti. A nemalé. Takže je v kalifátu založeno středisko zimních sportů.
To se rozkřikne až za hranice a hle, už se valí ze všech směrů nadšení kočovníci pouště, kteří zničehonic vynašli lyže. Je budován hotel „U bílé duny“ a místo vleku lítají lyžaři na vrchol duny na pestrých pohádkových kobercích. I sám kalif se konečně přichází krapet sklouznout a zlý vezír ho rád zezadu postrkává. Osobně (cvak!) pánovi připne lyže. Kalif je skutečně prostoduchý a rádci – jako ve všech pokračováních – věří, aniž by vnímal jakékoli úklady. Paranoidní věru není. Naopak. Je sice orientálním panovníkem, ale připomíná svým postojem ke světu Oblomova.

„Oddaného“ vezíra má za výkvět vší slunné dobroty. Nikdy nevycítí ani náznakem sebemenší pikle a dávno měl být proto mrtev; ale je skutečně dítko štěstěny. I tentokrát. Pod svahem se místo něj opakovaně přizabíjí velkovezír a ty groteskní karamboly snad už nikdy neskončí. Přesto má každý díl seriálu jen několik stránek, toto vše je neuvěřitelně umně zhuštěno. Stranou sice Iznougud opakuje svou tradiční větu „stanu se kalifem místo kalifa“, ale ani sníh jako vražedný nástroj nefunguje. Až se vezír přece zmátoří a vyvolá lavinu. Nebo spíš rozkutálí obrovskou sněžnou kouli. Patrně by kalifa konečně poslala na věčnost, ale náhodou si to kolem cupitá už zmíněný „meteorolog“. Zvolá, že sníh „vydrží“, i logicky okamžitě nastoupí vlna tropických veder. A kulící se koule – v nanosekundě – roztaje. „Tak se toho léta stalo, že plány velkovezíra zase jednou uvázly v tekutém písku.“

V Goscinnyho geniálních komiksech je zlý rádce, který vždy prohrává, ale samotný arabský svět není pokořen. Vylíčen je v ideálním světle. Snad všichni v Bagdádu o vezírově zlodušství vědí a neschvalují jeho úklady. Nenávidí toho trpaslíka a jím dštěné zlo. Slavný scénárista Goscinny přišel prý na anti-charakter velkovezíra Iznouguda při psaní jedné z povídek o školáku Mikulášovi. Klukům na táboře tam vypráví vedoucí příběh s podobně prožluklým vezírem, kterého po desetiletí (1962-2004) zdatně kreslil Jean Tabary (1930-2011). Po Goscinnyho předčasné smrti dokonce Tabary vymýšlel i scénáře (od roku 1981), a když zemřel i on, tak komiksy kreslil v letech 2012-2021 jeho syn Nicolas (*1966). Teprve loni (2022) vyšlo v Paříži už dvaatřicáté album cyklu, které prvně není výtvarně realizováno nikým rodu Tabary.

Iznogoud – Oficiální stránky
https://iznogoud.com

Česky dosud knižně byly zveřejněny následující vezírovy a kalifovy příhody:
Džin, Státní návštěva, Pravé ruce, Horda, Dvojník, Ostrov obrů, Žabaři, Velký voči, Kouzelný nápoj ze západu, Stroj času, Piknik, Schovávaná, Letní dovolená aneb Spousta atentátů proti státu, Kalifova plavba, Propanbuthanova nádoba, Zlovolný rozpouštěč, Neviditelná hrozba, Diamant neštěstí, Kouzelná figurína, Záhadný vylepovač plakátů, Hvězda pro Iznouguda, Iznougudův učedník, Tatarův talisman, Klobouk!, Teď mu to nakreslím!, Geniální přístroj, Cesta která nevede nikam, Příšerný pozlacovač, Kalifovo žezlo, Záhadná mast, Mrkvička pro Iznouguda, Magic-fiction, Zmrzlinový zločin, Osudný šlofík, Den bláznů, Souboj, Bludiště a Volby v kalifátu.

To se zdá nějak hodně, ale nemylte se. Skutečně jde o zhuštěná dobrodružství, která se vejdou do několika málo knih. Vyšly prvně zcela nedávno:
https://www.kosmas.cz/knihy/515538/velky-vezir-iznougud-je-zpet/

The post Iznougud. Česky vyšly Goscinnyho komiksy o zákeřném vezírovi first appeared on Čítárny.

The post O Vlastislavu Tomanovi a jeho dvou vynikajících Zlatých knihách komiksů first appeared on Čítárny.

Už to jsou desítky let, co v nakladatelství Olympia vyšla první kniha s tímto dnes už legendárním hrdinou kreslených seriálů Kocour Vavřinec a jeho přátelé autorů Dagmar Lhotové a Z. K. Slabého a ilustrátorky Věry Faltové. Kolik je ale Vařincovi let? První seriálový příběh s ním už vyšel v časopise Mateřídouška už 1. února 1967 a on se pak na dlouhou řadu let v Mateřídoušce zabydlel.

O jeho zrodu uvádějí autoři:

“V šedesátých letech už mohly dětské časopisy u nás otiskovat komiksy (dříve považované za nežádoucí).  Mateřídouška však nemohla najít autory, kteří by k tomuto žánru inklinovali, a tak jsme se po několika krátkodobých pokusech, většinou převzatých ze zahraničí, sešli v trojici a hovořili jsme o tom, jak by měl seriál vyhlížet, jací by měli být jeho hrdinové, co by se v něm mohlo odehrávat.
Z tohoto rozhovoru (a z dalších schůzek) se zrodil nejen kocour Vavřinec, ale i psí holčička Otylka, prasátko Mojmír, snílek a básník, a nerudný kozel Spytihněv. K nim se jako antagonisté přidali psí zápasník Hubert a lstivá myš Julie.
Naším cílem bylo upoutat děti, aby si tyto postavičky oblíbily, a udržet seriál alespoň po dva nebo tři roky. Což se pak nejenom uskutečnilo, ale i pořádně protáhlo – nejen v časopise, nýbrž i v dalších knihách: Kocout Vavřinec a jeho přátelé na cestách (1971), Kocour Vavřinec detektiv sportovec (1973), Kocour Vavřinec na vodě i ve vzduchu (1977, holandské vydání De 4 vakantie plezier 1978, bulharské vydání Kotarakat Vavrinec po voda i vazduch 1980) a Olympiáda  kocoura Vavřince (1980).

Po samostatných reedicích vydalo nakladatelství BB/art v roce 2006 soubornou publikaci Velká kniha kocoura Vavřince.

Když vyšly v Mateřídoušce první příběhy, děti si své zvířecí hrdiny skutečně oblíbily, o čemž svědčí i několik divadelních inscenací, gramofonová deska, televizní seriál a DVD.
Dostali jsme však tehdy i jeden zcela negativní dopis, abychom Vavřince, Otylku, Mojmíra a Spytihněva okamžitě přejmenovali, poněvadž v rodině pisatele existovala přesně tato jména a on si tudíž nepřeje být porovnáván se zvířátky. Naopak o seriálu byly napsány dvě diplomové práce, jejichž autoři shledávali určitou příbuznost s Ladou a Sekorou, takže Vavřinec vychází z ryze české tradice.

A o to nám ostatně šlo. Být původní, čeští, nenapodobovat ani domácí ani zahraniční vzory. Že kocour Vavřinec přes zmíněné „jubileum“ si uchovává svoji životnost, o tom svědčí, že Česká televize právě zařadila reprízu sedmidílného „večerníčku“, uváděného ovšem ráno raníčko, a že se seriály s ním vrátily letos i do časopisu – tentokrát do Sluníčka.“


Ilustrace: Věra Faltová

The post Legendární kocour Vavřinec a spol. mají víc jak 50 let. Stvořilo je trio Lhotová, Slabý, Faltová first appeared on Čítárny.

Za poslední léta vyšlo publikací o komiksu celkem slušný počet. Zdá se, že tento projekt je komplexní, zařazený i do světových souvislostí. Rozhodně velmi podařené dílo.

První komplexní a odborně fundované pojednání o komiksovém 20. století v našem kulturním a jazykovém prostoru připravili Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Martin Foret a Michal Jareš .

Dva svazky nabízejí pohled na jeho proměny a tendence, připomínají nejslavnější osobnosti (Lada, Sekora, Saudek, Němeček) a samozřejmě představují známé i méně známé komiksové hrdiny.

Neopomíjejí při tom ani mnoho tvůrců, časopisů, knih a aktivit dnes pozapomenutých. S důrazem kladeným na sledování vývojových linií formálních, žánrových i motivických zahrnují Dějiny do svého výkladu přirozeně i oblast komiksové tvorby překladové, jakož i šířeji pojímané exkurzy věnované společenské pozici komiksu a obrázkového seriálu. Dějiny československého komiksu 20. století tak nechtějí nabídnout jen detailní popis československé komiksové a obrázkovoseriálové tvorby, ale zprostředkovaně vyprávějí i příběh o pozici, funkci a proměnách komiksu v česko-slovensko jazyčném kulturním prostoru.

Dějiny československého komiksu 20. století / Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Martin Foret a Michal Jareš / Vydal Akropolis, 2015
Další informace na webu projektu www.dejinykomiksu.cz

The post Dějiny československého komiksu 20. století. Dva díly first appeared on Čítárny.

Malíři Ondřeji Sekorovi (1899-1967) bylo 6. dubna 1934 bezmála pětatřicet let a v pražském Mánesu zrovna začínala Mezinárodní výstava karikatury a humoru. Nabídl pořadatelům také čtyři stripy s baňatým lovcem Ani Mukem (a dvacet jiných prací). O osm později byl jeden onen strip uveřejněn v Pestrém týdnu a postupně, do čísla 13/1935 jich Sekora vydal ještě pětačtyřicet, každý o šesti políčcích.

O čem kreslil? S výjimkami zde titulní hrdina vždy loví nějaké zvíře, často mu pomáhá černoušek a není-li dítě k ruce, aspoň na konci dílu filmuje pánovo slavné vítězství (17. a 43. pokračování).
Služebníček se vyskytuje v šestadvaceti dílech, i když dvakrát pouze statuje (lov pštrosů či nezdařené lákání ptactva).
Ani Mukem realizovaný odchyt africké zvěře se sice zaměřil na očekávatelné objekty (tím prvním byl hroch), nicméně už sedmé pokračování pojednává „jen“ o odchytu lvích blech. Podotkněme, že Sekorův Ferda Mravenec už tehdy existoval; od ledna 1933.
Částí Ani Muka poněkud tematicky vybočující stala se i ta dvanáctá – o pstruhovi z konzervy – anebo sedmnáctá – o Ani Mukově alkoholickém extempore.

Pak to svištělo jako na drátcích a kreslíř se prvně trochu opakoval teprve ve 28. pokračování, kdy už podruhé sledujeme atak na lva.
A jak že se liší od toho předchozího? Zatímco v druhé části seriálu nechá Ani Muk dotyčnou šelmu omráčit výkopem osla, kterému předtím na ocas připevní vonnou kost, nově obětuje co návnadu (tradiční a živoucí) sele.
I následující část vybočuje, i když nepředvede víc, než jak se kapitán na číhané zbaví komárů, a 30. díl nás vede z černého kontinentu na oceán, kde jsme svědky Ani Mukem inscenované likvidace žraloka jistým mečounem. V 32. pokračování to pak Ani Muk podruhé zkusí i na zebru. Jak? Zatímco původně ji výstřelem nezasáhl a omylem místo toho probudil uprostřed savany trestance, napodruhé už si „pyžamové zvíře“ rovnou osedlá.

Taky lovu na králíčka se věnují hned dva díly cyklu (19 a 32) a dokonce úzce navazují. A jak by ne? – V prvém kapitán uvízne za hlavu právě v pelíšku loveného ušáka a spláče nad výdělkem. Ale napodruhé vsune do díry roháče a zajíce tak fikaně uloví prostřednictvím broukových kusadel.
Obdobně těsná návaznost ovšem funguje i mezi „hrošími“ pokračováními (č 1 a č. 41): v druhém z nich tlustokožci dostanou tlustého Ani Muka do své moci a hrají jím odbíjenou.
Rovněž závěrečný ze všech příběhů, v němž se bílý lovec rádoby geniálně převleče za gorilu (a je omylem odloven), je odleskem ulovení skutečné gorily ve 24. pokračování. A nepřehlédněme ani varianty interakce se pštrosem! V 16. z pokračování totiž dochází k využití (údajného) pštrosího zvyku strkat hlavu do písku, zatímco ve 34. díle ke zneužití tendence onoho ptáka polykati předměty (zvyklosti známé i třeba z verneovky Hvězda jihu, jejímž spoluautorem byl André Laurie).
A abych nebyl nekonkrétní: Kapitán onomu pštrosovi místo zrna předhodí nařízený budík a ten počne uvnitř jedlíka řinčet. Ani Muk se nebožákovi vysmívá! A připomeňme ještě i dvě bájné verze lovu na slona.
Je tu především 8. pokračování. Pro zápletku využívá té skutečnosti, že se sloni (snad občas) přemísťují v zástupu, přičemž se choboty přidržují ocasů svých druhů. Ale další, už 36. díl prostě jenom navázal na to, že dotyčný chobotnatec občas i vytrhne nějaký ten strom. Ani Muk proto jeden natřel lepidlem.

A lov hadů? I na ten dojde. A Sekora (alias Ani Muk) zužitkuje známou tendenci hadů se obtáčet. První z příkladů této zlověstné vlastnosti (4) je však i variací na starší strip Karla Ladislava Thumy (1853-1917) Zajíček chytrák (1909), ve kterém had ovíjí kmen stromu s až takovou důkladností, že se sám zauzluje. A druhá situace (39)? Ta předvádí fyzické ohrožení krajtou či hroznýšem na kapitánu Ani Mukovi samém. A třeba lov na pelikány? Inu, taky tady si můžete postupně vybrat z dvou možností. A to?
Buď disponujete čertíkem v krabičce (a ten se po jejím otevření v zobáku ptáka krutě vymrští, viz pokračování 15, které je parafrází na polapení hrocha v prvním stripu), anebo jste původně lovili rybičku, nicméně vám vletěla na vlasci do pelikánova zobáku. Jak vidím, Ani Muk však pelikána nakopává a zřejmě tedy rovnou vyřazuje ze své pomyslné zoo. Zuří, z rybky mu zůstala jen kostřička.

A žirafy? Africký to symbol nejklasičtější? Ano, i je Sekora zapojil hned dvakrát. A buď tedy ulovíte hned dvě, i když nechtěně a do antény svého vlastního rádia (díl šestý), anebo žirafu omylem odstřelíte poté, co se kulka odrazí od pancéřovaného nosorožce (43). Nu, a že při podobných lovech (slyším vás mručet) mnohdy zrovna nekráčí o regulérní přístupy? I co! A sám přiznám, že mi v dětství imponovaly i právě tyhle kruté a také rozličně bezděčné Ani Mukovy lovy. A viz třeba „odchyt“ raků za pomoci vlastních zad poté, co se pod kapitánem prolomil můstek.
A pokud snad nějakému čtenáři jen bezděčné lovy vadí, dítěti asi nebudou překážet mírné Sekorovy brutality – a vizme absurdní mlácení krávy v dějově (nepochybně) nejslabším 44. pokračování, kdy Ani Muk prostě jen přehřeje kotlík mléka a jeho původkyni za to trestá.

A vizme i brutální likvidaci jedné želvy (11). A hle, už zmiňovaného hada statný voják rozválcuje vlastním tělem, jak to Sekora dopředu i naskicoval. A hle, krokodýla Ani Muk získává tím způsobem, že jej nechá pozřít jeho vlastní ocas i s připoutaným živým selátkem, což je fakticky parafrází historie barona Prášila. Napodruhé se ovšem krokodýlkové jen mírumilovně líhnou z vajíček, která Ani Muk původně považoval za ptačí.

Ale dojde i na další sadismy!
Anebo snad může hyena přežít s obrovskou činkou v břiše?

Anebo je fér lovit velbloudy na háček? Respektive na spousty háčků? A často Ani Muk loví i stylem „živý či mrtvý, všechno jedno“ (tarbíci) a některé „kusy“ prostě nechce již od samého začátku živé (a viz létající ryba v 25. pokračování či zmiňovaný už mořský kladivoun zabitý sekerou zaťatou do hlavy).
Co víc? Chvíli jsem se (mylně) domníval, že ony „smrtící“ díly (vařená želva, odstřelený leopard, zlikvidovaná létající rybka, sekerou skolený žralok-kladivoun, žirafa odpravená odraženou střelou) nemohly být využity i v sešitových výborech mého vlastního dětství (1971, 1972), neboť Ani Muk podle jejich koncepce odlovená zvířata shromažďuje pro zoo – na stále objemově nabývajícím obrázku pod každým z pokračování -, nicméně vidím, že případ s kladivounem sem zařazen byl. Aha!
Žraločí tělo tedy poputuje do muzea?

Tak či onak jsme my, děti, tenkrát v edici Kulihrášek objevili vždy po šestnácti epizodách a vzpomínám, že na konci druhého sešitu měl Ani Muk pohromadě patnáct „přírodních druhů“, pokud počítám i onoho zabitého kladivouna, plody nějaké palmy a brouka roháče (s jehož pomocí tahal zajíce z jamky).
Zaujímavou otázkou ovšem zůstává, jak mohl kapitán v osmnáctém pokračování přežít během lovu plameňáků pád z nebe na hroty nekonečně dlouhých antilopích rohů. (A jeho let je navíc nápadně pozorován přihrbeným lvem.)
Nemělo snad původně jít o závěrečný strip? Kdo ví.

Za ještě únosný (byť diskutabilní) naopak považuji ten z dílů, ve kterém jistý hádek lačně polyká myšku chycenou na cukr do k zemi upevněné pastičky. Vzápětí je pozřen hadilovem, jehož do sebe dostane brzy nato leopard, kterého… Ani Muk zezadu skolí, aby se nechal nafilmovat s nohou na jeho mrtvole! Inu, i tak to chodilo, říkám si naivně. A inu, jsou to prostě nějaké eskapády! A vždy se mi tu navíc zamlouvalo, že si jednoduše a ni náhodou nemohu býti jist, kdy Ani Muk uspěje.
Ano, ano; povětšinou zabodoval. Nicméně ptáky do klecí, ty svou ubohou hudební produkcí rozhodně nenalákal (27) a místo antilopy „ulovil“ ostnaté kaktusy (když se do nich složil při vrhání lasem). A obří kobylky zas div neodlovily jeho! Ale naštěstí na něm nakonec jen sežraly veškerý oděv. A místo toho, aby Ani Muk dostal supa (vydává se kvůli tomu za mrtvolu!), je on sám napaden obrovskými mravenci! A i agama mu uniká – poté, co je omráčen kokosovým ořechem! A mimochodem: rovněž očesání palmy kýchnutím Sekorovi stačilo na regulérní epizodu.

Komplet Ani Mukův v knize vychází poprvé teprve letos, ale třináct originálů těch (stále moderně působících) stripů se bohužel nedochovalo, takže je bylo nutno reprodukovat z vydání v Pestrém týdnu.

Zasvěcený doslov editora Tomáše Prokůpka se zabývá mj. i předchozími africkými motivy v Sekorově tvorbě a lze spolu s ním konstatovat, že se ty motivy všeobecně vyskytovaly v raných obrázkových příbězích i včetně těch Ladových a včetně pověstných Kulihrášků či Punti.
Ještě víc pak zaujme Prokůpkova hypotéza, dle které byl Ani Muk původně chystán pro některou platformu ve Francii či dokonce ve Velké Británii. V obou těch zemích totiž Sekora už předtím publikoval, zatímco s tou bližší, ale Hitlerovou nejspíš nic mít nechtěl, býval před válkou spíše apolitický. I když jsou známé jeho politické a antifašistické karikatury z Lidových novin, když si udělal i legraci a namaloval „Němci zakročují při mezinárodní výstavě karikatur v Mánesu“. Odtud je známá jeho karikatura Hitlera.
Tomáš Prokůpek tedy opět zasluhuje dík a dokonce spočítal i to, že Ani Muk obsahuje minimálně šest epizod variujících motivy už zmiňovaného K. L. Thumy. Jeho obrázky totiž Sekora pamatoval z dětství. Tak např. se jedná o krokodýlky líhnoucí se z domněle ptačích vajec, o dalšího krokodýla zahryznuvšího se do návnady na vlastním ocase (inspirací tudíž není jen Baron Prášil) anebo o pštrosa polykajícího hodinky. Ale sám Thuma už nezřídka pracoval se staršími motivy! A co ještě dodat?

V letech 1956-1957 bylo dvacet epizod Ani Muka znovu zveřejněno v Ohníčku a stal se tak prvním prvorepublikovým hrdinou, jehož příhody směly vyjít za socialismu.
Roku 1963 se díl o odchytu žiraf (působí na obrázku jako oběšené) vynořil i na zadní straně Pionýra a v tomtéž populárním časopise se stripy s Ani Mulem objevily po jeho dočasném přejmenování na Větrník. Dočkala se ale i dětská rubrika Květů a po zmiňovaných dvou číslech edice Kulihrášek bylo dvaatřicet korektních pokračování zveřejněno jako součást Veselé knížky seriálů (1982). Deset jich vyšlo i v přínosné knize Vesele s Ondřejem Sekorou (1999, 2004).

Ani Mukovo jméno, a to je zvláštní, bylo v čase mého dětství psáváno výhradně jako Animuk.
A tak mi v sedmi letech ani nedošlo, že souvisí s výrazem „muk“ a absencí komiksových bublin.
Ani Muk v Africe. Sestavil a doslov napsal Tomáš Prokůpek. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Albatros. Praha 2015. 64 stran

The post Kapitán Ani Muk. Komiks Lovy v temné Africe podle Ondřeje Sekory first appeared on Čítárny.

Nejsem žádný kloudný tester, ale Aston mě letos požádal, abych přečetl jeho rukopis Poklad dobrodružných příběhů, a poslechl jsem a nevzpomínám si, že bych tamodsud vykutal skutečnou chybu. Doplňovat, je jiná. To se dá vždy… Nedá, vážení.

Nejméně tady to třeba nebylo. Známo mi navíc je, že Ondřej Neff psal obdobně zaujat o životech autorů dobrodružné literatury už mezi roky 1984 a 1986 v měsíčníku Pionýr.
Bylo tam tenkrát možno studovat čtivý seriál medailonů ilustrovaný panem Jindřichem Ulrichem a později dalšími výtvarníky včetně Jiřího Petráčka, třeba si pamatujete, a ze stran toho tehdy už čtvercového časopisu, který jsem kupodivu i po dovršení dvacátého roku života odebíral, se linuli Enšpígl, Nasreddin, baron Prášila, Robinson, Lemuel Gulliver, don Quijote a zrovna tak jejich duchovní tatínci podobných es: Alexandre Dumase, Karl Friedrich May, Robert Louis Balfour Stevenson, ale i Homér. A Jack London. Ten, o kterém, a to se ví málo, Neff brzy nato formou studií, komentářů a doslovů sepsal celou (dodnes nevydanou) knížku pro nakladatelství Svoboda, které mu ji zaplatilo jen diskutabilně či vůbec.

Ale to je už jedno. Nedalo mi to přesto letos v létě (2017), abych ty dávné portréty hnidopišsky nesrovnal s novými, a co nevidím? Staré se od nových odlišují. Je to dobře? Jistěže. Co se naopak lišit nemůže, jsou klasici. Klasikové neumírají, ty jen tak jednoduše nevyměníte. Jak by snad se zlovolnému padouchovi některému „šiklo“. To nejde, protože ti mužové i ženy už vězí v historii.

A tak se také letos začalo Danielem Defoe a Robinsonem, a sice jsem upozorňoval (ve snaze projevit aktivitu) na jeho údajná padouštví a jistou nepůvodnost celého Robinsona, to však spíš jen žertem, poněvadž podobné detailíky se „čtenáři od sedmi let“ nepředkládají (a proč by taky měly, pro děti jsou zbytečné, neideální pravdu si stejně jednou dohledají. Jak tu o Danielu Defoe, tak tu o Karlu Mayovi).
Ale ponořte se do Pokladu (a pokladnice) dobrodružných příběhů. Není samozřejmě pouze Neffův. Především dokonce sestává z tuctu komiksových adaptací slavných děl. O jejich geniálních tvůrcích

Ondřej v prolukách mezi seriály pouze pěkně vypráví a Robinsona převedl ve scénář sám ten nejpovolanější, František Novotný alias chlapík, který tutéž knihu už někdy roku 2004 neobyčejně svébytně i skvěle zadaptoval prózou.

Původně snad byl, jak jsem slyšel, sice pro ten úkol osloven Albatrosem právě Ondřej Neff, ale dal nakladatelství tip na mistra science fiction a námořního kapitána Novotného.
V Pokladu dobrodružných příběhů následují mimo jiné komiksy podle scénářů Ondřeje Neffa, který přitom zde přítomnou Cestu kolem světa za 80 dní adaptoval už roku 1986 pro rozhlas, Ondřeje Müllera (Poslední Mohykán, Volání divočiny) či Víta Haškovce (Dobrodružství Toma Sawyera, Pouští a pralesem). Ale to již si objevte sami a vězte předem, že seriály od deseti scenáristů bezvadně kreslil tucet tvůrců a v pěti případech z toho je malíř sám autor scénáře: Tomáš Chlud u Tří mušketýrů, Renáta Fučíková u Hraběte Monte Cristo, Martin Velíšek u Bílé velryby, Karel Jerie u Ostrova pokladů a Michal Menšík pod pseudonymem Nikkarin v případě Knihy džunglí.

A pozor, pozor: prostřednictvím náhledů knižních obálek se tu děti i dospělí setkají rovněž s tvorbou Zdeňka Buriana, Václava Junka, Kamila Lhotáka, Gustava Kruma, Dagmary a Pavla Bromových, Waltera Pageta, Rockwella Kenta, Maurice Leloira, Léona Benetta a George Rouxe.

Ondřej Neff: Poklad dobrodružných příběhů. 12 slavných děl dobrodružné literatury v kreslené podobě.
Jedenáct autorů literárních námětů:
Daniel Defoe, James Fenimore Cooper, Alexandre Dumas, Herman Melville, Jules Verne, Mark Twain, Robert Louis Stevenson, Karl May, Rudyard Kipling, Jack London a Henrik Sienkiewicz.

Úvod Ondřej Neff. Sestavili Vít Haškovec a Ondřej Müller. Scénáře Ondřej Neff, František Novotný, Vít Haškovec, Ondřej Müller, Martin Velíšek, Renáta Fučíková, Karel Jerie, Tomáš Chlud, Pavel Mertl a Michal „Nikkarin“ Menšík.
Kresby Bohumil Fencl, Michal Kocián, Jiří Petráček, Martin Velíšek, Renáta Fučíková, Karel Jerie, Tomáš Chlud, Petr Modlitba, Luděk Bárta, Barbora Kyšková, Miroslav Pospíšil a „Nikkarin“. Obálka Vojtěch Domlátil. (Kniha navíc přetiskuje řadu knižních obálek.)
Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Albatros. Praha 2017. „Pro čtenáře od 7 let.“ 96 stran. ISBN 978-80-00-04806-2

The post Ondřej Neff. Poklad dobrodružných příběhů. 12 slavných děl dobrodružné literatury v kreslené podobě first appeared on Čítárny.

Držitel Oscara Theodor Pištěk (*1932), jehož pradědečkem je malíř František Ženíšek (1849-1916) a jehož stejnojmenný tatínek (1895-1960) hrál v neuvěřitelném počtu tří set pětadvaceti snímků, což prozatím u nás jiný herec nepřekonal, je světově uznávaný malíř a – ve sto pěti případech – se taktéž uplatnil jako nápaditý filmový výtvarník.
Napřesrok mu bude pětaosmdesát. Jen šest let života se přitom věnoval i žánru komiksu. Přesto to stačilo a rovněž na tom poli nechal nezanedbatelnou stopu. Nejen nezanedbatelnou. Bezesporu kultovní, jak znovu dokazuje právě vydaná kniha Kultovní komiksy.

Kudy však mistr fotorealistické kresby vlastně v říši komiksů zabrousil? Zapříčinila to jeho láska k rychlé jízdě.
Už Pištěkův dědeček dovážel navíc do Rakouska-Uherska vozy značky Ford a Theo se stal hned v osmnácti letech (1950) členem Automotoklubu, když předtím – asi od šestnácti – vozíval otce na představení pragovkou.
Začal se míhat po tratích, zúčastnil se dokonce seriálu Evropský pohár v závodech na okruzích, zajel na motocyklu s dobrým časem Velkou cenu Brna a v letech 1975-1976 byl nominován až do československé reprezentace. Důvěrnou znalost zákulisí cen zúročil v hyperrealistických obrazech.

Mezi závodníky se ovšem nepohyboval sám a zamíchal se mezi ně také o šest let mladší Ivo Pechar (*1938).
Právě o zmiňované Velké ceně Brno chystal tento novinář reportáž pro měsíčníku Motoristická současnost, dík tomu se seznámili, a když se stal Pechar redaktorem Ohníčku (1969-1984), oslovil Pištěka (1971), neboť potřeboval spoluautora pro svou komiksovou adaptaci knihy Allena Andrewse Blázniví motoristé (New York 1965, Praha 1969). Malíř zakázku přijal.

Na celých devět let vznikla tak pro mou generaci nezapomenutelná dvojice, která časopis od té chvíle bravurně plnila nejen pokračováními tří dnes už bájných komiksů 10 000 mil na vzdorujících strojích (62 stran), Profesor Dugan (104 stran) a Pavouk Nephila (92 stran), ale také ilustrovanými články a… Povídkami.
„O svém komiksovém partnerovi nejdříve Pechar napsal reportáže o jeho zlaté formuli a jeho závodních úspěších, a když Theodor Pištěk tyhle jeho povídky a texty ilustroval, pozval ho ke spolupráci na velkém příběhu o první světové rallye Peking-Paříž,“ napsal o tom trochu nemotorně sám Ivo Pechar v úvodu nové knihy.

Blázniví motoristé jsou výbornou non fiction a čerpají mimo jiné z dobových reportáží ve francouzském deníku Le Matin (1883-1944), který roku 1907 dosáhl podstatného navýšení nákladu dík své výzvě uspořádat dosud nerealizovatelný automobilový závod z Pekingu do Paříže.
Ona rallye se opravdu mezi 10. červnem a 10. srpnem 1907 uskutečnila, ovšem pouze za účasti pěti vozů, z nichž nakonec zvítězila Itala italského knížete Scipiona Borghese (1871-1927). Ivo Pechar byl zaujat, realitu bláta i pouště Gobi ovšem nenechal v původním stavu, ale patřičně ji zdramatizoval a hlavním kladným hrdinou adaptace učinil dobrodruha Charlese Godarda na nizozemském voze Spyker. Jeho spolujezdcem byl i v reálu zvláštní zpravodaj Matinu Jean du Taillis, který ovšem v téže skutečnosti (a oproti komiksu) nakonec Godarda podle zradil!
Do souboje s dvojicí Godard-du Taillis postavil scénář pochopitelně právě knížete Borghese a jeho mechanika Luigi Barziniho; a ač tomu tak možná úplně nebylo, učinil z nich nelítostné, ba úskočné padouchy vybavené kontem takřka beze dna a schopné sabotovat ostatní jezdce a Godarda nakonec nepodloženě udat z podvodu, aby byl pozdržen francouzskou policií.

Skvělý Pecharův/Pištěkův seriál byl uveřejňován čtrnáctideníkem po celé dva roky (1971-1973).
Vzhledem k tomu, že jsem tehdy podlouhlý časopis ještě neměl předplacen, četl jsem jej teprve dodatečně a na přeskáčku, pokud jsem se ke starším číslům dostal ve starém papíru. Některá pokračování ke mně ale nedoputovala nikdy, i uvítal jsem první knižní vydání nakladatelstvím Bbart (2002). Nemylme se však! Prvním není. Jednalo se totiž jen o reedici druhé části komiksu, zatímco kompaktní celek se dostává v knižní formě prvně do rukou nostalgikům (a jistěže i nových čtenářům) teprve letos.
Na rozdíl od pozdější a příliš už fantasmagorické akce „New York–Paříž bez použití lodi“, který automobilisty zcela nereálně nutil překonat zamrzlou Beringovu úžinu, lze závod Peking-Paříž bezpochyby označit za úspěšný a jistě by se na původní trase brzy opakoval, kdyby po sedmi letech nezabili Ferdinanda v Sarajevu a kdyby nevypukla první světová válka. A především kdyby nebyl po dalších třech letech svržen car. Což se stalo – a nový ruský (a zřejmě i čínský) režim věru nestál o žádný revival a průjezdy aut. Veteráni se tak na památnou trasu směli vrátit až v letech 1997, 2007 a 2013.

Ilustrace Theodor Pištěk

Taky v novém vydání je adaptace Bláznivých motoristů doplněna vědeckofantastickými komiksy Profesor Dugan (1973-1975) a Pavouk Nephila (1975-1977), které vyšly už v Bbartu nekráceně.
Ty jsem jako devítiletý až třináctiletý vykulenec mohl šťastně sledovat čtrnáct dní co čtrnáct dní (časopis mi rodičové už předplatili), takže se mi vpíjely do duše stejně jako mnohých dalším příslušníků té samé generace (třeba i včetně Ivana Adamoviče). Je přitom zajímavé, nakolik Theodor Pištěk inovoval – i jen během těch několika let – svůj přístup k práci. Je skutečností, že stále hledal a hledá nové cesty.
Tak například perokresby Vzdorujících strojů ještě byly barevné a působivě tónované, ale rovněž neuhlazeně skicovité. „Jako by malíř kreslený seriál tvořil na kapotě vozu,“ charakterizuje jejich vzhled Milan Krejčí.
To se ovšem vyvíjelo a už jen v černobílé a se šedými plochami provedl mistr zbývající dva seriály, přičemž Dugan sestává z lavírovaných perokreseb a Nephila z perokreseb bohatě šrafovaných. Všimněme si však i scénářů.

Na Duganovi upoutá, že se – podobně jako v případě Fantomasově – do titulní úlohy nenominoval žádný kladný hrdina, ale (na konci zhynuvší) padouch.
Od Pechara to byl chytrý tah, přičemž Pištěk onoho vědátora i lotra do jisté míry vybavil svou vlastní tváří. A snad je záměrná i podobnost slova Dugan se jménem Lovecraftova božstva Dagona! Fascinující finále, ve kterém se ponorka setká s věru neuvěřitelnou podmořskou civilizací, tomu aspoň napovídá.
Pechar ovšem přidal i zloducha druhého alias věrného Duganova nohsleda, který se představuje v pátém pokračování slovy: „Kapitán Netz. Velel jsem ponorkám už za války,“ a děj nato spěje prostřednictvím několika zvratů k prvnímu z velkých podmořských objevů, který Pechar vylíčil skrz následující sentence.

Dugan (drží si lysou lebku a zírá průzorem ponorky):  „Poklad Atlanťanů! Splnil se můj velký sen! Splnilo se tušení lidstva!“
Netz (jako by iracionálně náhle zavelí): „Zastavit sestup! Rotory na zpětný chod! Sakra, rozumíte! Zpětný chod!“
Dugan: „Kde je? Co se s ním stalo? Vy blázne! Shodil jste poklad do propasti!“

Do oné hlubiny vysazení potápěči jsou pak ohroženi také obří rybou, která jednoho z nich zachytí do tlamy.
„Dělejte něco, Netzi, rychle, nebo ta ryba toho muže pozře!“ volá Dugan, nicméně pohlcený nešťastník se v dalším pokračování přece jen prořeže vlastním nožem do Atlantiku, což Pechar pod prvním obrázkem 19. dílu komentuje slovy: „Naději mu dodávalo vědomí, že únik z tlamy netvora žábrami se už jednou podařil – v roce 1954 při oceánografické expedici Calypso.“

Děj ovšem spěje dál a mimo jiné dochází taky na nezapomenutelný moment, kdy je Netz konsternován pohledem na podmořský vrak a z úst se mu dere: „Bože! Bludný Holanďan!“ Ale neprozrazujme vše a snad jen upozorněme, že co se dějové linie týče, do očí to sice nebije, ale trochu je, myslím, patrno, že je ta základní až dodatečně doplněna některými dalšími linkami (seriál byl podle mého názoru nastavován), takže při výsledné analýze je jistou otázkou, zda není „vodních atrakcí“ nakonec nakumulováno do jediné plavby až příliš.

Poněkud retardačně například možná působí právě setkání s vrakem (skutečné) atomové ponorky Minerva (a nikoli tedy s jakýmkoli Holanďanem), zmizelé reálně roku 1964… Nemyslím si ovšem, že by cokoli podobného v tomto seriálu jakémukoli čtenáři kdy vadilo, a to podobně, jako ani v Dni trifidů nikdy nikomu v praxi nemohlo překážet, že John Wyndham vedle sebe pomyslně vtloukl hned dva šokující klíny najednou…
Pavouk Nephila kumuluje motivy naštěstí už méně a určitě je škoda, že tyto dva scénáře stále ještě nebyly adaptovány žádnými filmaři, ať už pro dílo animované či pro dílo hrané skutečnými herci (ať již u nás anebo v zahraničí), i ptal jsem jednou přímo pana Pištěka na případné ambice jeho a Pecharova díla v Hollywoodu, ale když mi odpovídal, uviděl jsem na jeho „duganovské“ tváři mírné zklamání z onoho pokusu.

Závěrem jen upřesním jeden nedbalý údaj Milana Krejčího z doslovu, neboť syn Theodora Pištěka Jan v letech 1990-1991 Nephilu pro časopis Aréna nepřekresloval proto, že by snad jeho otec „neměl čas“, a Theodora dozajista nikdy ani ve snu nenapadlo dělat v případě zdařilé seriálu jakýkoli „remake“. Přesto naň došlo, ale ona verze zůstává se 47 stránkami nakreslenými Jane Pištěkem (*1961) nedokončena. A není ani moc známa.

Ilustrace Theodor Pištěk

Ještě méně se pak ví, že Pechar po převratu přišel i se stejně zbytečným nápadem překreslit také celých 104 stran Profesora Dugana.
Zřejmě to chtěl udělat i pro peníze, ale našel se nesporně výtečný grafik, rytec a medailér Karel Zeman (*1949) a skutečně do věci šel na úrovni. Počínaje koncem roku 1991 tak nakreslil asi dvě třetiny Dugana znovu!
Jenže tato (zdařilá!) verze nebyla až na některé ukázky nikdy uveřejněna a pohřešuje se, a to zhruba od momentu krachu Pecharova nakladatelství Knižní podnikatelský klub.

Letošní svazek Kultovní komiksy však není jen komiksový. Navzdory názvu. V závěru je doplněn i čtyřmi Pištěkem ilustrovanými texty Ivo Pechara ze starých Ohníčků a tucet obrázků se vine hned ke třem povídkám Hořící ruce, Píseň dlouhoploutvých a Usvědčen begónií a k jednomu článku Záhadné pásmo v záhadném moři.
Například pro mě ten text znamenal (mezi 10. a 25. zářím 1978) jedno z prvních setkání s legendou o Bermudském trojúhelníku, již ovšem Ivo Pechar, pravda, v Ohníčku připomněl už 25. 5. 1974 celostránkovým článkem pro tzv. Klub chytrých (a ještě bez Pištěkových ilustrací).

Do roku 1979 ilustroval náš výtvarný mág skvěle na dvacet Pecharových povídek a roku 1980 obrázky povýšil dokonce i celý Ivův samostatně vydaný román Rivalové z benzínové aleje.
Nato ale opět odhodlaně zamířil k filmu a na kostru škodovky 110 Super Sport typu 724 umně umístil design vampýřího vozu Ferat Vampire RSR pro filmový horor Upír z Feratu natočený Jurajem Herzem (za volantem s naší budoucí „první dámou“ Dagmar Havlovou) dle sci-fi povídky Josefa Nesvadby.
Roku 1984 následoval pak už nejslavnější Pištěkův snímek Amadeus.

Ivo Pechar: Kultovní komiksy. Kreslil Theodor Pištěk. Úvod Ivo Pechar. Doslov Milan Krejčí. Nakladatelství Josef Vybíral. Žalkovice 2016. 168 stran. ISBN 978-80-88098-14-0

The post První knižní vydání Pištěkova komiksu 10 000 mil na vzdorujících strojích first appeared on Čítárny.

Německá Kostnice na břehu Bodamského jezera je idylické historické městečko, kterým dnes proudí davy turistů. S rodiči sem zavítá i Blanka. U bludného kamene najde husí pírko, díky kterému se setká s velice zvláštní husou. Pták umí mluvit, ví všechno o Janu Husovi, a dokonce nechá několikrát dívku nahlédnout do minulosti.

Husa se nechá přemluvit k výletu, a tak Blanku čeká spousta zajímavých objevů nejen v Kostnici, ale i v Praze a na Kozím hrádku. Blanka se dozví, co má Hus společného s husou, jak se žilo na středověkém hrádku nebo jak vyzrát na tři papeže.

Bohatě ilustrovaná a mnoha vtipnými komiksy doplněná kniha Husův dům navazuje na předchozí úspěšné publikace Husité, Řemesla a Jak se staví město. Tentokrát vychází z nové expozice v Husově domě, který můžete navštívit v německé Kostnici, a naučné stezky kolem Kozího hrádku nedaleko Tábora.

Autorka Klára Smolíková vytvořila s ilustrátorem Janem Smolíkem další populární komiksy pro děti.

Ilustrace Jan Smolík

The post Husův dům pro děti. Populární komiks Kláry a Jana Smolíkových first appeared on Čítárny.