Málokdo ví, že Josef Lada (*17.12. 1887-1957) byl zakladatel českého kresleného seriálu. Ladovo smutné plátno Ponocný (1947) bylo 24. listopadu 2012 vydraženo za jeden milion a dvě stě tisíc.
V šumu těchto korun by mohlo snadno zaniknout, že šlo nejen o geniálního malíře. Byť ne zrovna často olejů, nýbrž i o výsostného zakladatele českého komiksu. Ne, nebyl to tedy Cimrman, kdo se tenkrát za Rakouska vzepjal k výkonu.

Kriticky Josefa Ladu v tomto směru asi poprvé nahlédl Jaroslav Pecháček, když si (1940) povšiml jeho spřízněnosti se Sekorou.
Jejich umění je výslovně epické nejen výrazem, ale samostatným původem. A je spíš obrázkovým vyprávěním, než výtvarnou záležitostí. Vraťme se ale o sto dvanáct let. Ladovi (nevidícímu na jedno oko) je zase třináct a týdeník Švanda dudák vyhlašuje poprvé soutěž o nejlepší žertovný obrázkový cyklus.
Přicházejí příspěvky, léta plynou a nevím, zda štěstí zkusil i Cimrman, víme však jedno.

Roku 1904 Lada přispěl třemi stripy (celkem šesti obrázky) Příhody pana Krátkozrakého.
S výhradami jde o nejstarší komiks v české kotlině.

Zas plynul čas a 1906 Lada počal spolupracovat se zbrusu novým týdeníkem Neruda.
V čísle 10 uveřejnil komiks Dobrý nápad nad zlato! a inspirován Francouzem Benjaminem Rabierem (1864-1939), Adolfem Oberlanderem (1845-1923) z Mnichova a naším Karlem Stroffem (1881-1929) pokračoval, a pokud náš komiks nezaložil, rozhodně první užil hrdiny, který se za námi, čtenáři, oddaně vraceli (v dalších číslech).

Roku 1911 otiskl Lada v Karikaturách i výrazný strip Hrdinný tenor a počínaje rokem 1913 tvořil pro Kopřivy.
Ale prvořadě pracoval Lada mezi roky 1908-1916 pro Humoristické listy. T teprve úvodem let dvacátých se těžiště této tvorby přeneslo do novin.

Ilustrace © Josef Lada

V únoru 1922 začal vycházet první Ladův seriál v Českém slově (Zvednesám)
a od 25. března se zde vynořovaly Šprýmovné kousky Frantíka Vovíska a kozla Bobeše, které zlomyslností ovlivnil již slavný Wilhelm Busch (1832-1908).
Na podzim 1923 tento seriál sice dočasně zanikl – a vyšel souborně (a v barvě) doplněn verši spisovatele Jana Morávka, ale v letech 1926-1927 přikreslil autor ještě 7 dílů – do Pestrého týdne. Co vedlejší hrdina se tu prvně zjevil sám kocour Mikeš.

Opět za Morávkovy asistence vyšlo roku 1927 i rozšířené souborné vydání Vovíska o 25 částech a výbor o 16 stránkách s Bruknerovými verši se objevil poté až v edici Kulihrášek (1970). Abych byl i osobní, udělal na mě tenkrát dojem, i když právě taky surovostmi.
Ale takové už ty stripy jsou…
Po strážce s kozlem Bobešem vyskočí třeba na čele báby obrovská boule, anebo je kozlík rovnou satanáš zavrtaný v dětské peřince a skoro bábě přivodí infarkt. S jezdcem Frantíkem bací kozel do zdi, zatímco sám podběhne sklepním okýnkem, a jindy se Vovísek div neutopí i v černé močůvce. Do jezevčíků v pytli se zde vydatně buší motykou a dřepneme i na ježka. Ale dost. Konstatujme radši, že se na pietní reedici čekalo až do roku 2004.

Ilustrace © Josef Lada

Nyní se ponořme zpátky se do časů, kdy ještě malíř spolupracoval s Eduardem Bassem na komiksech pro Lidové noviny. Po delším Panu Keťákovi tu adaptoval i svou první literární předlohu, Křest svatého Vladimíra od Karla Havlíčka Borovského.

Načež došlo i na Haška, se kterým se kamarádil.
Nejdřív mu Lada nakreslil – ještě netypickou – obálku pro první sešitové vydání Švejka (1922). Po Haškově smrti se však věci ujal přímo vášnivě, byť i odvážně krátil a méně odvážně umravňoval, a jakmile zjistil, že není Švejk uzavřen, i jej dopsal. A úplně jinak než Karel Vaněk.

Došlo na to v nedělním Českém slově 1923-1925 a jedná se o 540 obrázků v 90 pokračováních pod titulem Švejkovy osudy.
Zaznameníhodná je i skutečnost, že ilustrace pro knižní vydání vznikly výběrem a mírnou úpravou těchto kreseb, dodá Tomáš Prokůpek – v předmluvě letos vydaných Nezbedných komiksů (Plus) – a my vidíme, že se tedy kanonizované Švejkovo vzezření vylouplo z komiksu. Zrovna jako odsud vstoupili do psaných knih i Mikeš i Bobeš i Sekorův Ferda i Foglarovy Rychlé šípy.

Náklad Slova se tehdy díky Ladovi vyšplhal o sto tisíc a on směl v říjnu 1925 založit barevnou přílohu Kvítko z čertovy zahrádky.
V sedmi prvních číslech tu symbolicky a z vděčnosti navázal na Haška sedmi vtipy se Švejkem, vlastní válečné eskapády ale přetiskl až roku 1958 týdeník Květy (a 1969 Svět socialismu). 1961 vyšlo toto Ladovo dílo pod titulem Můj přítel Švejk i knižně, přičemž první česká verze je teprve z devětašedesátého. Celkový počet Ladových ilustrací k Osudům dobrého vojáka Švejka činí přitom dokonce 909 obrázků. Ale ještě do let dvacátých.

Ilustrace © Josef Lada

Od března do října 1928 Lada pilně kreslí Dobrodružství Tondy Čutála (1-27), první svůj seriál na pokračování, který uveřejnil dětský koutek Českého slova, z něhož se v srpnu stala samostatná příloha Slovíčko.
Souborné vydání s Morávkovými verši se jmenovalo Dobrodružství Tondy Čutala (1929) a všimněme si, že Lada nevypráví jen o letu do Afriky, ale úvodem vlastně ještě zůstává u nenavazujících stripů, aby až pak vyslal darebníka a jeho psa Žulíka na výlet, ale ani ten ještě ne mezi černochy. A tak tu vývoj nápadů můžeme dodnes dobře sledovat.
Díky Svatopluku Hrnčířovi se Čutal roku 1958 zkráceně vrátil v měsíčníku Pionýr a díky Albatrosu i v Kulihráškovi (1971) s verši Josefa Bruknera (jen 51 obrázků z 84). Kompletně pak teprve roku 1999 (29 stran).

A vyvrcholení Ladovy seriálové tvorby? V letech dvacátých jím byl cyklus Jak se dělají noviny pro výstavu Pressy v Kolíně nad Rýnem.
Oč tu šlo? Na pana Sadílka a jeho psa Fifku se zřítil dům, což se stalo námětem novinové reportáže: a vyšla pak i co zvláštní číslo deníku A-Z (1928). Nikdy předtím ani potom Lada nepracoval tak intenzívně s jazykem moderního humoristického komiksu, zdůrazňuje Tomáš Prokůpek. A je tu rok 1932 a za další Ladův komiks lze označit i celou knihu Fidlovačka o zážitcích dvou sourozenců na pouti, přičemž verše Václava Řezáče pro druhé vydání (1970) upravil Josef Brukner. Ó, jaký dojem dělá podobné dílo, dostanete-li ho darem k šestinám, jak se mi stalo, a současně se to tehdy přihodilo i sto tisíci dalších dětí.

V listopadu 1935 se totiž Lada pokusil i o delší komiks pro dospělé ve Večerním Českém slovu a tato pseudoreportáž Z Habeše obrazem a slovem.
Malíř Josef Lada jede za africkým dobrodružstvím vlastně do sebe slívá nápad s Čutálem… a Švejka. Bohužel, po čtyřech dílech byla navždycky zastavena a je to obrovská škoda, protože právě Habeší se Lada odvážně pokusil navázat na Švejka (jak si dodnes už jen málokdo uvědomí).

A dál? Dobrodružství psa Kuldíka (Pražský ilustrovaný zpravodaj 1936, 14 dílů) a Dobrodružství Tondy Vyskoče z téhož zpravodaje (15 pokračování 1936-1937) jsou dodnes prakticky neznámé cykly nenavazujících stripů.
V letech 1936-1937 vyšlo ve Slovíčku i 16 dílů fantaskních Žertovných kousků Frantíka Klinděry, jejichž hrdina se mocí kouzelníkovou mění v rozličná zvířata (kapr, slon, vlk, medvěd i čuník). Opět díky Hrnčířovi se Klinděra znovu vynořil i roku 1962 v Pionýru a roku 1968 opět ve Slovíčku (jako Příběhy Frantíka Klinděry). Ale zpátky časem…

Pro týdeník Mladý hlasatel, ve kterém se jen rok nato objeví Rychlé šípy, připravil Josef Lada pro léta 1936-1937 (a nad verše Břetislava Mencáka) cyklus Jarka Mráz – jeden z nás (6 dílů) – o voříškovi a školákovi.
Nu, a se světem kresleného seriálu se pak jednou provždy rozloučil Velkofilmem o králíčkovi (15 částí) v nedělním Českém slově (1940), kde víc než výrazně využil dialogických bublin. A titulní hrdina oněch bajek? Soupeří s lišákem jen pár let po vydání knihy O chytré kmotře lišce (1937). Na první sešitové vydání došlo ovšem až dík Albatrosu a zmíněné edici Kulihrášek (1969) a mělo již jen 10 dílů.

Ilustrace © Josef Lada

Úvodem Nezbedných komiksů připomíná Tom Prokůpek i některé Ladovy žáky a staví sem dokonce Káju Saudka anebo Čechokanaďana Marka Čolka (nar. 1964).
Právem však hlavně všestranného Františka Voborského (1906-1984), jenž stvořil zjara 1929 v návaznosti na Švejka dobrosrdečnou hlupačku Pepinu Rejholcovou. Bohužel kolaboroval a poválečnou kariéru si pohřbil.
Pominu-li Alenu Ladovou, náleží ovšem k Mistrovým žákům i její spolužák Neprakta (1924-2011), a je jedním z mála, kdo mohl kreslit Švejka a zůstat přesto svůj, aniž popřel kodifikovanou podobu, zdůrazňuje Prokůpek neuvěřitelné. Co to však bylo platné – a tento Švandrlíkem vymyšlený příběh (1972) knižně prvně vyšel až letos, a sice právě v Nezbedných komiksech a jen co miniatura.

Nezbedné komiksy přitom sice obsahují většinu Ladových seriálů z týdeníku Humoristické listy a z Vilímkova kalendáře, který byl jejich ročenkou, ale chybí ty, co se vztahovaly k politice. I tak však Tomáš velmi štědře vybral hned 82 raných seriálů (rozvržených na 88 stran).
Po rutinním zásahu cenzury se ovšem nedochoval text druhé poloviny příběhu Když se prase pomine, tropícího si roku 1915 šprýmy z C. a K. policie, a co se tu psalo, se už nedovíme. Prokůpek však neupozorňuje na očividné cenzurní zásahy i u některých dalších příhod (Frantík a kanár, Překvapení na letním bytě, Cvičený pes, Není prase jako prase, Max a Lumpík, vodní pytláci). A závěrem už jen několik perliček o Ladovi a násilí.

Seriál Kočičky slečny Klementiny čili Přílišná láska škodí (touž hrdinku využil pak ještě jednou) končí roku 1915 brutální scénou oběšení hned pěti koček naráz, a to
Lada musel překreslit, nicméně Plus letos vydal onu neuhlazenou verzi, a když jsme u uhlazování, vězme i, že nebýval útlocitný, důkazem čehož může být takřka hororový komiks Transplantace na vsi (1909), v němž jistý chasník během hospodské pranice přijde o ucho.
Lékař naštěstí zrovna zabíjí prase, i přišije muži před našimi zraky a bez umrtvení přistřižené ucho pašíkovo. To však na pacientově hlavě do dvou měsíců obludně vyroste, takže je doktor opět bez umrtvení přistříhává – a mladík pak toto vlastní ucho baští s přílohou a slovy: „Sakra, to je dobrý, škoda, že mi tenkrát Jáchym neurazil celou hlavu.“

Ani Ladův Holičský výkon v Zaběhlé Lhotě z téhož roku ovšem nepůsobí následkem přítomnosti břitvy přesmoc mírumilovně a ve Všeho moc škodí (1911) je další tučný pašík zaříznut následkem nemístné snahy se opálit „do zlatova“.
A obdobou je příběh Husa a sluneční lázeň (1915). A ještě jinde je hubené čuně před zaříznutím poměrně bestiálně nafouknuto, aby se vůbec prodalo, a ve stripu „z časů Fantomase“ Hra na pařížskou policii (1912) hrozí obří kudla dokonce děcku uvězněnému do klece a odpálenému do prostoru. Nepřišel nakonec Lada o oko právě tak?

Nevím, ale efekt děsu brzdí náhodou právě tady omyl, následkem něhož v redakci (i té dnešní) zaměnili pořadí obrázků.

Ilustrace © Josef Lada

A co víc? V „Dojímavé historii“ O věrném Hektorovi (1914) spáchá titulní pes sebevraždu a v Tragédii vola – pravdivé jen zpola (1915) pojde hrdina hlady před vlastním chlévem, protože si neumí sundat jelení parohy.
O těžkém údělu člověka nejen za války svědčí pak Strašidlo na hradě Rajbrcánu, když zjistí, že bylo lepší osaměle strašit, než se lopotit v mizérii a drahotě světa.
Už jen selanku představují vedle podobných výjevů komiksy o nezasloužených výprascích a o svádění viny na druhého (Pomsta oklamaného kocoura, Micínka a Mufíček) anebo osudy zloděje uniknuvšího venkovanům díky včelám a poté, co si obličej nechá tak šíleně poštípat, až mu k nepoznání opuchne.

Strip Hastrman v době moderní (1915)?
Je už „jen“ rozmarným výletem na pole fantasy, v tomto případě zelná. A příběhy Co se může stát v budoucnosti (1914) a Konec drahoty vepřového (1916)? Ty zase zůstanou Ladovým vtipným zabroušením do ranku sci-fi.
V prvním případě i do budoucnosti individuálního letectví, v tom druhém ale zase skoro kráčí o horor, protože tu jeden profesor dosáhne sérem, aby sviním neustále dorůstaly kýty, asi jako ještěrkám ocas.

I navzdory tomu všemu jsou však dnes Ladovy komiksy ráji plnými úlevy!

Více než stostránková barevná publikace Nezbedné komiksy shrnuje obrázkové seriály, které Josef Lada mezi lety 1908 a 1916 otiskl v týdeníku Humoristické listy.
Díky dostupnosti originálů se přitom mnohé z nich dočkají kvalitnější reprodukce než v čase své premiéry. Unikátní soubor doplňuje rozsáhlý text Tomáše Prokůpka, historika komiksu, který zasvěceně líčí vývoj a proměny Ladových kreslených příběhů.

Kniha je ideálním dárkem pro milovníky Josefa Lady, fanoušky komiksů i příznivce jadrného, místy černého, sarkastického, ale zároveň úsměvně zastaralého humoru.

Nezbedné komiksy | Josef Lada | Vydal Plus, 20112
Stáhni si ukázkau: pdf – zde

Předložený výběr Ladových raných obrázkových seriálů vychází z kolekce originálů uložených v uměleckých sbírkách Památníku národního písemnictví v Praze.
Některé z nich už byly zahrnuty do doposud vydaných Ladových monografií, vždy s nimi ale bylo nakládáno jako s ilustracemi – tedy bez ambice dohledat původní doprovodné texty. Předkládaná publikace s nimi poprvé pracuje jako s obrázkovými seriály, u nichž je textová část stejně důležitá jako obrazová.

Soubor zahrnuje všechny dochované příběhy, které se mezi lety 1908 a 1916 objevily v Humoristických listech a Vilímkově humoristickém kalendáři.
Při stanovování formálního hlediska výběru byly do kategorie „obrázkový seriál“ zahrnuty i celostránkové výtvory složené ze dvou panelů. Z obsahových důvodů byla vypuštěna pouze díla, jež se vztahovala k dobovým politickým událostem a pro dnešního čtenáře by postrádala základní srozumitelnost.

Ve dvou případech se dochované originály obsahově liší od prvního vydání.
Příběh Když se prase pomine (str. 71) byl po zásahu cenzury zkrácen, takže se v Humoristických listech objevily pouze první tři panely a nedochovaly se textové komentáře ke zbylým polím.
U seriálu Kočičky slečny Klementiny (str. 84) kreslíř vytvořil novou verzi posledního panelu, v podkladech z Památníku národního písemnictví ale byla dostupná pouze verze první.
Současně se mezi originály neuchoval první panel příběhu Dobrý nápad v špatném čase, když ved’ domů strejda prase (str. 40) ani první dvě pole seriálu Chytrý mopslík (str. 44) – v obou případech byly nahrazeny podklady získanými z prvního vydání.

Textový doprovod byl ponechán beze změn, pouze byl přizpůsoben současnému pravopisu.
Vybarvení Ladových originálů byla ponecháno v původní autentické podobě, třebaže má v některých případech pouze provizorní formu a sloužilo jako pokyn pro doplnění barev v tisku. Nově bylo podle finální podoby prvního vydání dobarveno pouze pět příběhů, které by bez tohoto zásahu ztratily srozumitelnost – konkrétně se jedná o seriály Zklamání profesora Kedlubny v Alpách (str. 23), Všeho moc škodí (str. 29), Soused Pazdera na výstavě modernistů (str. 36), Románek malé Micínky (str. 69) a Co je černé, to je věrné (str. 98).

NEZAPOMEŇTE!
Památník Josefa Lady a jeho dcery Aleny v Hrusicích >>

The post Josef Lada. Neznámá historie zakladatele kreslených komiksů a vyprávění first appeared on Čítárny.

Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5.9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství.

Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita.
Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675-1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister.
Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem.

Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář.
Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků.
Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 000 diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech.

Cimrmanolog Jaroslav Weigel (1931 – 2019), jehož památce byla kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy.

Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894-1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2 832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž už od počátku let sedmdesátých století dvacátého vznikal komiksový scénář.

„Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná.

V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680-1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera.
Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza.

„Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje.
Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán.

V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi.

A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg:

„Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“
Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“
„Ale drahoušku.“
„Co ode mne chcete?“
„Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“
„Zpátky, bídníče, sic…“
„Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“
„Nepřibližujte se ke mně!“
„Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“
„Nikdy!“
„Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním:
„Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“

Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa.

Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román.
A ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“:

„Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku.
Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“
A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“

Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a… „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera:

„Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“

Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a divu není, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti:

„Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“

A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688-1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme:

„Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“

Už Friedrichu Schillerovi (1759-1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách.
Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran.

Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál?

Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována.

Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba.

Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran.
Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle.

V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu.
A zvíme, že Kája – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace.

Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu.

„Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na LipseTulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti… Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“

Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo.
Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a na vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, o záchrannou brzdu v kočáře, o lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, o inzerát na norkový kožich, o holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem.

A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka.
Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. 9.) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. 9., ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“
Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána.

Mstil se ovšem i Socialistický Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků!
Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si uň brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou… Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný.

Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů.

A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974).
Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. 12. 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.)

Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše.

Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého.
Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667-1728), skutečné historické postavy.

Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly.
Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka.

Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?

Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková.
Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek.
Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran.

The post Lips Tullian. Legendární komiks Káji Saudka a Jaroslava Weigla po 47 letech first appeared on Čítárny.

„Zřejmě nikoho před ním nenapadlo použít tužkovou kresbu využívanou ke skicování a předkreslování jako finální techniku pro hotové komiksové stránky a někdy ji i kolorovat. Aspoň v české kotlině určitě ne, pokud ji mi známo.“ Z doslovu Milana Krejčího.

Dílo Milana Ressela se těší obdobně kultovnímu statusu, jaký mají komiksy Theodora Pištěka,
reeditované nakladatelstvím Josefa Vybírala už loni: Teď hovořím o kreslených příbězích Milana Ressela, i zahraničními znalci obdivovaného českého výtvarníka. Nebo aspoň některé z nich mají podobně namyšlený status. Avšak Nakladatelství Josef Vybíral přesto přistoupilo k „borci tužky a gumy“ (anebo spíše borci tužky a nikoli gumy, anžto při profesionální kresbě tužkou zrovinka moc gumovat nemůžete) takříkajíc z gruntu a v druhém díle Kultovních komiksů vydalo Resselovy seriály úplně kompletně. Autor má dost možná radost.

Milan Ressel je synem generálmajora Alfréda Ressela (1900-1983) narodil se 1. prosince 1934, takže brzy oslaví osmdesáté třetí narozeniny, a kdysi dávno, v lednu 1940 utekl před Hitlerem do Británie, kde zůstal do pětačtyřicátého. Po válce se vrátil. Nebyl jako Václav Hollar. Možná to byla chyba, možná naopak, rozhodně však Milan Ressel vystudoval Hollarovu vyšší školu uměleckoprůmyslovou (1949-1953) a Akademii výtvarných umění (1953-1959), na níž jej učil Karel Souček (1915-1982).

V druhé polovině šedesátých ustoupil od abstrakce a sebe samého objevil mimo jiné v realistické kresbě tužkou. Počínaje osmašedesátým však měl bratra v anglické emigraci a možná už tušil, že si zde nebude pískat, jak chce.
Po bohužel nedokončeném komiksu Abo Falio (1967), který měl šanci vyjít ve Francii, ale jehož scénář je dnes ztracen, a po specifickém předvedení pohádky o Popelce (1968) pro Mezinárodní výstavu bižuterie Jablonec 68 a světovou výstavu v Montrealu (1969) vytvořil Milan Ressel ve spolupráci s Vlastislavem Tomanem a pro časopis ABC adaptaci jednoho z klasických Burroughsových románů o Johnu Carterovi (1970-71) a současně pracoval s doktorem Ludvíkem Součkem pro Ohníček na adaptaci dvojice jeho sci-fi povídek Desetioký (1970-71) a Kraken (1971).

V tom samém fascinujícím tužko-stylu měly ještě následovat komiksy Siriané (nevymyslil nakonec i ty Ludvík Souček?) a Dobývání planety Ax. Druhý pochází patrně z hlavy Jiřího Binka (1923-1988); oba příběhy nicméně zůstaly nedokončeny.

Ilustrace Milan Ressel

Zrovna tak později neuspěl s jiným poněkud již stylem vyvedenými Trosečníky, pouhý jejichž začátek nabídl redakci některého časopisu spolu se strojem naťukanou synopsí (i ji si dnes můžeme v Kultovních komiksech 2 prohlédnout a přečíst).

Podle Tomanova scénáře začal rovněž počátkem sedmdesátých let kreslit adaptaci románu Leonida Platova (Zajatec ptáka Mauk, 1971), nicméně ABC tu práci vzápětí zadalo jinému výtvarníkovi; i hledíme dnes pouze na první, nedokončenou stránku.

Roku 1974 Pionýr přece uveřejnil jeho adaptaci Bradburyho povídky (Vezeme domů Slunce), avšak byl to asi jen poslední šťastný komiksový průnik nějakou normalizační skulinou. Nevydána až do letoška zůstala i Planeta ptáků a její scénář od Jiřího Binka se navíc také ztratil, takže se o rekonstrukci obsahu bublin aktuálně pokusil sám vydavatel Josef Vybíral.

Po převratu se Milan Ressel ke komiksu na moment vrátil, a to ve spolupráci se Svatoplukem Hrnčířem, a vytvořil na poli seriálu své nejrozsáhlejší (a navíc samostatně vydané) dílo Země Zet (1990): má třiasedmdesát stran a v Anglii vzápětí vyšlo pod titulem Zet Zed Land.
Což je hezké a jistě prima, ale Ressel byl nejspíš už jinde, anebo s komiksy skončil proto, že se mu nevyplatily. Nepřestal je dělat sice úplně, až na pár fragmentů (i ty nová kniha zohlednila) se však nedochovalo nic. Milan Ressel ostatně je i dobrým restaurátorem, ilustrátorem knih (Souček, Verne…) i úplně volným tvůrcem, který uspořádal doma i v cizině na čtyřicet výstav.

Uchopme ale do rukou vlastní knihu Kultovní komiksy 2 – Milan Ressel a povšimněme si aspoň několika detailů.
Popelkou (ve formě rozkládacího „Pamětního listu“ ještě před stránkou jedna) je doplněno jen dvě stě výtisků a jistěže jde o dílo úctyhodné, nicméně komiksovými postupy spíše jen inspirované.
Následuje úvodní vydavatelovo „Slovo k problematice vydání naší knihy“ – a ouvej. Doplatilo na absenci korektora a kumuluje hned několik překlepů a chyb. Opravovatel ostatně, dodám rovnou, chyběl v této knížce i doslovu, kde věci jinak znalý Milan Krejčí bohužel kupříkladu hovoří o jakémsi „období“, které „trvalo jednorázově“.

Kniha je doplněna ukázkami ze skic hned dvou Resselových nekomiksových prací. Ta první byla určena pro kruhovou „niku“ na stropě dnešního Mozartea v pražské Jungmannově ulici (1987), dnes bohužel přemalovanou, ta druhá pro vnitřní stěnu hotelu Zlatá Husa na Václavském náměstí, nyní bohužel zatapetovanou…
Závěrem ještě pár slov k oné klíčové dvojici komiksů, bez jejichž existence by publikace možná ani nebyla vydána. V Ohníčku tenkrát vlastně Resselovy seriály vyšly díky tomu, že komunisté zakázali do té doby tam zveřejňovaného Flashe Gordona. Ano, něco podobného tomu, když se i Tomanova ábíčková Žlutá planeta „rozjela“ teprve poté, co už nebyly v ABC adaptace knih Edgara Rice Burroughse.

A dnes? Děti už nepochybně nepochopí, co začátkem let sedmdesátých Resselovy komiksy mohly pro imaginaci sedmiletých představovat.
Jak dokázala uhranout. Co jsme zažívali, když jsme je na dvojstranách podlouhlých Ohníčků objevovali Součka spolu s Resselem. Anebo když jsem onen báječný příběh teprve dodatečně vytahoval ze starého papíru, kam byl i s časopisy kterýmsi sousedem odhozen, a když jsem jej chronologicky skládal.

Proč vlastně dosud nebyl zfilmován? A je to samozřejmě tak, že téměř každé děcko je i dnes ideálním receptorem komiksů, tyhle emoce se zase tak nezměnily. Avšak Desetioký byl jedním ze světů zcela pronikavým a vřezávajícím se do našeho, reálného. A tužko-kresba? Rezonuje až extrémně. V tomhle případě. Stále si to pamatuji. Nevycházel jsem nad Desetiokým z úžasu, a to i díky mistrnému scénáři, který původní prózu (z knihy Bratři Černé planety) ve finále nastavuje ještě o dobývání kláštera, o honbu za „desetiokým“ lámou Samčehem Mitšebatem a o lámovu fatální smrt v kamenné lavině.

Ilustrace Milan Ressel

Jak se však nyní navíc dovídám z rozsáhlého doslovu Milana Krejčího, působivá písmenka tohoto scenária vlastně do bublin nevpisoval Milan Ressel, ale jeho tatínek, jehož ruka byla prý vypsaná z Vojenského zeměpisného ústavu. „Zřejmě se tak nevědomky stal prvním českým komiksovým letteristou,“ kvituje onu rodinnou spolupráci Krejčí.

Oba unikátní tužkomiksy vyšly, pravda, letos už jednou, a to zjara a v bibliofilském vydání, které se dalo získat na pražském Výstavišti při Světě knihy. Co více, nějaký čas jste mohli dokonce strávit v přítomnosti Milana Ressela. Výtisk vám, když jste o to stáli, s pár vlídnými slovy podepsal. A jeho „tužková“ virtuozita tu navíc je doložitelná nejsnáze, připomíná Milan Krejčí. Jak to? Inu, stěžejní komiksy dua Souček/Ressel byly Vybíralem reprodukovány v původní velikosti a z originálních podkladů, což odpovídá rozměru takřka půlmetrovému!

Kultovní komiksy 2 – Milan Ressel
Autoři námětů a scénářů: Ludvík Souček, Ray Bradbury, Vlastislav Toman podle Leonida Platova, Svatopluk Hrnčíř, Jiří Binek, Jindřich Santar, Josef Vybíral a Milan Ressel osobně.
Kresby: jen Milan Ressel.
Doslov „Tužkové stínované světy Milana Ressela“ napsal Milan Krejčí.
Vydalo Nakladatelství Josef Vybíral. Žalkovice 2017. 112 stran. ISBN 978-80-88098-20-1
*
Ludvík Souček: Desetioký. Kraken
Kreslil Milan Ressel. „Reprodukováno v původní velikosti z originálních podkladů, které jsou v majetku pana Milana Ressela.“ Vydáno v limitovaném nákladu 100 číslovaných a signovaných výtisků. Doslov „Komiksové nebe se otevřelo jen nakrátko“ napsal Rostislav Matulík. Vydalo Nakladatelství Josef Vybíral. Žalkovice 2017. 46 stran. ISBN 978-80-88098-04-1

The post Milan Ressel. Král tužky a mistr komiksu first appeared on Čítárny.

The post O Vlastislavu Tomanovi a jeho dvou vynikajících Zlatých knihách komiksů first appeared on Čítárny.

Za poslední léta vyšlo publikací o komiksu celkem slušný počet. Zdá se, že tento projekt je komplexní, zařazený i do světových souvislostí. Rozhodně velmi podařené dílo.

První komplexní a odborně fundované pojednání o komiksovém 20. století v našem kulturním a jazykovém prostoru připravili Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Martin Foret a Michal Jareš .

Dva svazky nabízejí pohled na jeho proměny a tendence, připomínají nejslavnější osobnosti (Lada, Sekora, Saudek, Němeček) a samozřejmě představují známé i méně známé komiksové hrdiny.

Neopomíjejí při tom ani mnoho tvůrců, časopisů, knih a aktivit dnes pozapomenutých. S důrazem kladeným na sledování vývojových linií formálních, žánrových i motivických zahrnují Dějiny do svého výkladu přirozeně i oblast komiksové tvorby překladové, jakož i šířeji pojímané exkurzy věnované společenské pozici komiksu a obrázkového seriálu. Dějiny československého komiksu 20. století tak nechtějí nabídnout jen detailní popis československé komiksové a obrázkovoseriálové tvorby, ale zprostředkovaně vyprávějí i příběh o pozici, funkci a proměnách komiksu v česko-slovensko jazyčném kulturním prostoru.

Dějiny československého komiksu 20. století / Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Martin Foret a Michal Jareš / Vydal Akropolis, 2015
Další informace na webu projektu www.dejinykomiksu.cz

The post Dějiny československého komiksu 20. století. Dva díly first appeared on Čítárny.

Už jste někdy slyšeli jak se kreslí komiks, jak vznikají nápady a první kresby. Teď máte možnost vidět komiksové vyprávění Lucie Lomové o tom, jak vznikaly její populární postavičky Anča a Pepík. A tak jsme se zeptali Lucie Lomové …

Jak jste se sestrou začínaly s myškama ?

Anča s Pepíkem se narodili někdy mezi 21.a 24. lednem 1986, kdy jsme byly se sestrou Ivanou na chalupě ve Strážném v Krkonoších. Večer po lyžování jsme si pořádně zatopily, otevřely víno a začaly si spolu jen tak kreslit. A na papíře se poprvé objevily Myšky.

Nápad jsme začaly rozvíjet a přemýšlet o tom, kdo ty myšky vlastně jsou, kde, s kým a jak žijí.

Musely jsme si rozmyslet, jestli budou žít jako myši nebo lidi, nakonec jsme se rozhodly pro myší svět, podobný tomu našemu. Ze začátku tam ovšem přetrvávaly některé myší zvláštnosti jako poklop, kterým se lezlo do domečků. Ten později nahradily dveře.

Zprvu vypadaly myšky trochu jinak. A v prvních pokusech se Anča ještě jmenovala Karla a Pepík byl Rudla.

Představovaly jsme si, jak by mohli vypadat na stará kolena…

Také vznikly postavy zločineckých bílých myší, které měly nebezpečně dlouhé čumáky plné špičatých zubů.

V létě jsme se pustily do kreslení komiksu a na konci byly nové knihy…

The post Jak kresli Lucie Lomová komiks Anča a Pepík aneb kreslený rozhovor first appeared on Čítárny.

Ferda Mravenec komiksovým hrdinou?! Skutečně! Po velmi dlouhé době vychází kompletní obrázkové příběhy s Ferdou, které Ondřej Sekora v letech 1933-1941 připravoval pro Lidové noviny. Na své si tak přijdou jak všichni malí čtenáři, kteří mají rádi dobrodružství veselého a činorodého Ferdy, tak všichni ti, které zajímá důležitá etapa z historie českého komiksu.

Ferda Mravenec, figura neodmyslitelně spojená s Ondřejem Sekorou,
nejdříve doprovázel politické dění v novinách pro dospělé už v roce 1927 a až v roce 1936 vyšel pro děti poprvé u nakladatele Hokra. Rázem se stal velmi oblíbeným. Má všechny atributy správného kluka, je statečný, šikovný, kamarádský, čestný. Stal se vzorem a je až neuvěřitelné, kolik přírodovědců už řeklo, že se věnují této vědě díky příběhům Ferdy Mravence. Ještě dnes se dá v pozůstalosti nalézt, jak dalece se věnoval studiu přírodních věd a jak tento reálný základ do svých příběhů zpracoval.
K Ferdovi přidal Brouka Pytlíka, který už není tak ideální se svými lidskými chybami, ale možná proto někdy i více oblíbený, Berušku a jiné drobné bytosti z hmyzího života.
Prvním čtenářem, který prověřoval kvality příběhů, byl tehdy jeho syn Ondřej, který se narodil z druhého manželství v roce 1931.

Dobrodružství Ferdy mravence
Ondřej Sekora
Nakladatelství Albatros, 2010
Formát: 240 x 160, váz.
Počet stran: 144

The post Komiks Ferdy Mravence! Originální komplet first appeared on Čítárny.