Ota Pavel. S radostí jsem si s ním po dlouhé době popovídal v povídce Běh Prahou. Díky Petru Žantovskému, který mi svým článkem připomněl staré komančské časy, kdy jsme přes kopírák přepisovali 9x výběry beatniků, všeliké eseje a knihy, které byly i nebyly zakázané, ale které oficiálně nevycházely.

Vzpomínám s jakou péči jsme převáželi v báglech knihy z Bulharska, které tam pašovali jiní z Itálie přes Jugošku a my je pak vozili vlakem do Československa.
Těch bezpečných cest bylo více, ale jen blázni knihy pašovali přes hranice s Rakouskem nebo Německem.
Dnes mi už nikdo nechce věřit, že pokud jste uměli dobře rusky, tak jste spoustu zakázaných knih i mimořádných vědeckých knih vydávaných na Západě objevili v Československu v ruštině a to ve Státní vědecké knihovně nebo jste ji mohli koupit třeba v Moskvě nebo Leningradě (dnes Petrohrad)
Nabídka mnoha západních knih, které v ČSSR nikdy nevyšly byly v Leningradě běžně v prodeji. Samozřejmě v ruštině.

Povídka Oty Pavla Běh Prahou v dnešní době rezonuje stejně jako kdysi.
S typickým laskavým tónem Ota Pavel vypráví o svém otci, o tom, jak se měnila společnost po roce 1948.
Není to zdaleka jen výpověď o socialismu, je také o lidech, kteří opravdu upřímně uvěří, že po strašné válce přichází lepší doba.
Povídka je o také o Židech, nadstranické nadřazenosti, hloupém rasismu, ještě hloupější nenávisti, o popravách.
Je také o lidech, kteří se dokáží mistrně přizpůsobit jakékoliv době.
Pestrá přehlídka nástupu komunistů se všemi průvodními jevy, které zdaleka nejsou typické jen pro padesátá leta min. století.
Bude vám mrazit, jak je povídka nadčasová.

Jak šel táta Afrikou / Ota Pavel /  Agentura VPK, 1994

Běh Prahou / Ota Pavel

Když se stali komunisté po válce jednou z vedoucích stran, můj tatínek tam okamžitě vstoupil. Vzal s sebou i maminku, bratry. Jenom já jsem byl na takové záležitosti příliš mlád. Nastoupil do té strany komunistů, okouzlen jako mnozí Rudou armádou, přímo z kozlíku vlasatého ruského vojáčka, který ho vezl s koníkem do Buštěhradu. Tatínek také věřil, že konečně přišli praví, kteří nebudou dělit lidi na bílé a nebílé, na židy a nežidy. Aspoň to tak všichni ve svých knihách a řečích slibovali, počínaje Leninem. Po návratu z koncentráku si naši užívali. Chodili tančit do barů Belvedere, Barbarina. Víno teklo proudem, jako by si chtěli vynahradit léta strádání, bídy, ponižování.

Chodíval k nám tenkrát Arnošt Lustig, studoval a flámoval s mým bráškou Jirkou. Lustig nejraději tančil s naší maminkou, tančíval skvěle, jako když se vánek vznáší nad parketami, a maminka s ním tančila moc ráda, protože můj tatínek dupal a funěl při tanci jako slon. Maminka byla krasavice a Lustig byl do ní tak trošku zamilován. Jednou pro ni přišel hezký světlovlasý vysoký pán a tatínek kývl, že Maminka s ním může jít na parket. A ten pán se jí začal dvořit a v půli tance jí řekl: Jste tak krásná, a oči na ní mohl nechat. Maminka se usmála, kterou ženu by to nepotěšilo. A pak ten hezký pán dodal: Jenom by mě zajímalo, co máte s tím židem? Tři děti, řekla maminka, dotančila a sedla si zase vedle tatínka.

V Belvederu se můj tatínek seznámil s Američanem Johnym. Johny byl krásný jak panna a tlapy měl jak medvěd. Tatínek vždycky říkal, že jak ho český holky viděj, hned se svlíkají, ale mně bylo tehdy teprve čtrnáct a nevěděl jsem, co to znamená. A byl skutečně frajer, lítal s bojovým letadlem na Němce, pár jich sundal, než ho sestřelili a udělali z něho trochu invalidu, dopadajícího maličko na levou nohu. Ale odvaha mu zůstala, kdekdo utíkal, když jezdil po Praze se svým džípem jeepem Willysem. Navíc měl vysokou funkci u UNRRY, co chtěla Čechům pomoci, a oplýval kapsami dolarů, a mýmu tatínkovi věnoval galony benzínu, tisíce amerických cigaret, svetry, kafe, konzervy a balíky žvýkacích gum. Tatínek si to bral jako člen strany a ani mu nevadilo, že je to od Američana. Kdo jiný si má to americký zboží vzít než židi, kteří nejvíc trpěli. Johny byl přitom velkej dobrák. Vykládal, že má předky někde na severu Čech a patří mu krásné činžáky a on na nich bude jednou hospodařit, ale pořád neměl čas jet se na ty domy podívat.

Blížily se volby ve čtyřicátém šestém a tatínek si usmyslel, že naše rodina musí pro vítězství komunismu něco udělat. Jeho návrh spočíval v tom, že navečer před volbami poběžíme Prahou. Budeme mít čísla politických stran a předpovíme, jak volby dopadnou. Naše maminka prohlásila, že tak pitomý návrh může vymyslet jen tatínek, ale tatínek na její řeči nedal. Když dnes na to vzpomínám, musím dát za pravdu tatínkovi, bylo to zvláštní a krásné. Tatínek zmizel brzy ráno s tím, že přivleče na běh Johnyho, neboť takovou záležitost musí zajišťovat armády. Přijeli pozdě odpoledne, Johny o tom zřejmě nechtěl ani slyšet. Ale tatínkovi se to podařilo. Nevím jak, ale bylo jasný, že když dokáže prodat elektrické vysavače ve vesnicích, kde nebyla vůbec elektrika, dokáže přesvědčit i Johnyho. Dorazili k nám v podzimním odpoledni, už si nepamatuji, jestli svítilo slunce nebo bylo pod mrakem. Jenom vím, ze Johny byl maličko namazaný, pod volantem měl láhev whisky a něco si pobrukoval. Šel jsem k němu blíž a zaslechl jsem zřetelně: Nechť zhyne starý podlý svět Mému tatínkovi se tedy podařilo zpracovat ho dokonale.

Zatím co jsme se šli převléknout do triček, Johny trénoval jízdu se svým džípem dokolečka ve Farského ulici, jednu nohu na plynu, druhou na blatníku, a kouřil doutník. Měl na sobě úplně novou uniformu plukovníka americké armády, ohromně mu to slušelo, myslel jsem si, že kdyby tu šla nějaká ženská, hned by se svlíkla. Čekal však na nás. Byli jsme tři bráchové, tatínek samozřejmě neběžel, nebylo už to pro něho a měl nohy strašně do O. Za stovku amerických žvýkaček od Johnyho získal ještě jednoho chlapce, aby dělal čtvrtýho v tom běhu pro komunismus. Maminka nám přidělávala čísla a tiše nadávala tatínkovi. Ale tatínkovi hořely oči, byl přesvědčen, že zajišťuje tímto během vítězství komunismu na věčný časy. A taky si myslel, že ten běh bude mít velkolepý úspěch.

Vyšli jsme před dům. Jak jsme zjistili, Johny už dopil tu láhev whisky. První vyběhl Hugo, měl krásnou hruď a na tu hruď mu sám tatínek připích jedničku, s kterýmžto číslem vstupovali do voleb komunisté. Druhého vyslal na trať tatínek toho chlapce, co běžel za stovku žvejkaček. Dal mu číslo dvě, druzí budou sociální demokraté. Jako třetí dostal pokyn vyrazit Jiří s číslem tři. Představoval stranu lidovou. Mě si tatínek nechal na konec. Národní socialisté budou čtvrtí. Tatínek mě vybral úmyslně, protože jsem běhal nejlíp, a kdyby něco, mohl bych upláchnout. Trénoval jsem na Spartě u Otce Jandery, měl jsem silná stehna a odraz. Otec Jandera mi předpovídal velkou budoucnost sprintera, ale neměl jsem vůli trénovat. Atletika je dřina.

Tatínek mi nařídil, abych trošku kulhal, snad abych měl odstup od těch druhých, a snad abych ukázal, jak bídně to vypadá s národně socialistickou stranou. Vyběhli jsme ze Strossmayerova náměstí na nábřeží a odtud na Příkopy. Nezdálo se mi to špatný. Běžel jsem skoro sám Prahou, byl jsem středem pozornost, komunisti tleskali, národní socialisti maličko pískali. Žádný trénink, žádná dřina, byl to zvláštní závod, v němž pořadí stanovil předem tatínek. První komunisti, poslední národní socialisti. A tak to šlo pořád, jenom žádné předbíhání. V oknech vlály prapory, lidé slavnostně oblečeni a dobře naladěni. Dokonce jsem přestával kulhat, vypínal jsem prsa a ukazoval své silné nohy, které se odrážely od dláždění. Bylo to trochu opojné, jen tatínek jedoucí za mnou s Johnym v džípu volal a občas mě napomínal: Dobrý! Je to dobrý! Jenom víc kulhej! Za mnou jel Johny. Třikrát jsem si ho prohlédl, když jsem si rovnal padající ponožku. Jel v nejlepším americkém bojovém voze, o kterém se říkalo, že vyhrál druhou světovou válku, byl to model MB, šedesát koní, měl odpich a už na prvních pár metrech vyvinul fantastickou rychlost. Džípy sloužily jako hledače min, jako rušiče zátarasů, jako drezíny, a nyní jeden k zajišťování komunistických voleb. Džíp měl krásně bíle natřené pneumatiky, na kapotě americkou hvězdu. Vypadal jako zvláštní zelenobílá ryba s kukadly. Johnymu to na džípu slušelo, kouřil už bůhvíkolikátý doutník a něco si broukal, asi tu píseň, co učili mého tatínka, když byl malý, havíři na Buštěhradě, o starém podlém světě, aby dohřáli babičku Malvínu.

Nevím, proč tatínka napadlo, že poběžíme přes Václavák, kde měli hlavní stan u Melantricha národní socialisti, za které jsem vlastně běžel a kulhal až na čtvrtém místě. Zahnuli jsme z Příkopů nahoru a už z dálky jsem viděl ten ohromný nával před Melantrichem. Jak jsem se blížil, začala se ve mně zmenšovat dušička. A také ulička, do které jsem měl vběhnout, se zmenšovala. Ohlédl jsem se na tátu, byl mou poslední nadějí. Ale příliš dobře jsem znal svýho tatínka, než abych té naději věřil. Měl některé špatné vlastnosti, ale nebyl to posraný žid, jak se o židech někdy říkávalo. Nikdy si nenechal od nikoho nic líbit, zmlátil už pár chlapů, kteří mu nadávali nebo ublížili, a měl kvůli tomu několik stání. První žid na světě pro něho nebyl ani pan Einstein, ani pan Chaplin, ale boxer Baer, který vyřídil Schmelinga. Můj tatínek dal před válkou v našem bytě zřídit ring a museli jsme boxovat, mně bylo tehdy sedm let. Chodil nás učit pan Hrabák a hlavně pan Jenda Heřmánek, co měl stříbrnou olympijskou medaili z Amsterodamu. Ale tušil jsem, že mé zkušenosti z doby mých sedmi let mi teď nebudou nic platné. Byla tu jediná možnost. Neběžet vůbec. Udělal jsem to. Nohy se mi samy zastavily. Stál jsem a džíp zabrzdil také. Tatínek mohl zavolat: Pojď k nám nahoru, kamaráde!, kde byla Johnyho uniforma, ten jeho báječný vůz s odpichem, pravý americký kolt, tatínkovy pěsti, ale tatínek to neudělal. Miloval toho Baera, a ne pana Einsteina. Naklonil se z vozu a rozkázal mi: Běž! Kulhej!

Moji bratři a ten žvýkačkový kluk už zmizeli. Nejdřív jsem šel a pak pomalu vběhl před Melantrich. Zajímavé bylo, že do té doby si všimlo našeho běhu jen málo lidí, ale na Václaváku to bylo jiný. Pochopili hned, o jakou agitaci jde, byli to inteligenti. Jenom překvapením ztichli, že mám tolik troufalosti dělat si z nich legraci přímo před Melantrichem. Vydechli, zařvali a vrhli se za mnou. Nějaký závod na Strahově byl proti tomu hadr. Rázem jsem přestal kulhat, jak mi radil tatínek, a začal jsem uplatňovat rady otce Jandery: Vyraž! Vysoko zdvihej kolena! Nedívej se nalevo! Nedívej se napravo! Upaluj! Bylo pozdě. Kruh se zužoval a uličky se uzavřely lidmi. Vpředu zmizeli moji stateční bratři a vzadu zůstal džíp s osádkou. Johny pronikavě troubil, ale to bylo všechno. Už nebylo kam utíkat a tak jsem stál a čekal, třásly se mi nohy, a kdyby moje srdce mohlo, vyskočilo by z těla a samostatné by uteklo po dlažbě, aby se ustrnuli. Stáli už úplně blízko. Pak se jeden z nich naklonil a strhl mi číslo. Druhý mi ubalil facku, že jsem spadl na kolena. Začali mě tlouci. Jak jsem uhýbal a uskakoval, viděl jsem ty jejich oči. Byly to oči úředníků, doktorů, inženýrů, obchodníků, jen ten první, co mě uhodil, musel být řezník, protože to byla strašlivá rána.

Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za zrady a vraždy, které vykonáme. Vybíral jsem si to napřed. Strhli ze mě tričko, trenýrky, a stál jsem nahý na Václavském náměstí a přikrýval si klín. Byl jsem tehdy hezký kluk, ale nebyl jsem zas tak hezký, abych mohl stát zrovna takhle ve středu matičky Prahy. Z nosu a obličeje mi tekla po prsou a stehnech krev. Pak se objevil Johnyho džíp. Když mě Johny uviděl zakrváceného, zastavil, vyndal kolt a šel za ticha pomalu ke mně. Ale nezačal střílet. Zastrčil kolt, vzal mě do náručí a nesl mě do toho svýho džípu a krev mu máčela jeho krásnou uniformu. Tatínek seděl na druhém sedadle, zatínal pěsti a zuřil. Pak jel Johny Prahou jak šílenec. V domě, kde jsme bydleli, mě vynesl do bytu.

Když mě maminka spatřila, chtěla se nejdřív pustit do tatínka, který přišel s tím velkolepým nápadem. Tatínek utíkal ze schodů a křičel, že běží pro doktora. Doktor Ptáček měl velké brýle a plno fáčů. Umyl mě, zalepil jak pneumatiku a přefáčoval. Příští den jsem se probudil až k večeru, všechno mě bolelo, myslel jsem, že umírám. V mém pokojíčku někdo pokorně čekal. Štěrbinami mezi fáči jsem zahlédl tatínka, usmíval se na mě a v klopě měl rudý karafiát. Něco říkal a já mu nerozuměl. Vrtěl jsem hlavou a on se ke mně naklonil a zas něco říkal. Chtěl mě nějak potěšit, snad mi i něco dát. Viděl jsem jeho rozjásanou tvář, a konečně jsem zřetelně zaslechl: Zvítězili jsme. Za ním stál Johny a taky kýval, že jsme vyhráli, a ani si neuvědomoval, že tímto vítězstvím přišel o ty své krásné činžovní domy na severu, na které se ještě ani nebyl podívat. Potom mi tatínek povídal, že mluvil s poslancem Hrubým a že mě příští rok přijmou předčasně, v sedmnácti letech, do Komunistické strany Československa. Ležel jsem v tý posteli, bolela mě hlava, nateklý krk, zadek a noha, do které mě kopli a na kterou jsem pak dlouho skutečně kulhal i bez tatínkova pobízení. Díval jsem se smutně na tatínka a myslel na to, jestli budu moct hrát vůbec ještě za Spartu hokej. Vtom Johny jakoby omluvně vytáhl z brašny nejnádhernější košili, jakou jsem kdy viděl. Pravá americká důstojnická khaki košile z jemnýho plátýnka a byli na ní našití malí lvi a důstojnické hvězdičky. Bylo to něco mazlivého, co jsem potřeboval dát vedle sebe do postele a hrát si s tím jako s malým medvídkem anebo panenkou. Chtěl jsem usnout a těšit se, že tam ta košile zas bude, a probudit se a pak usínat s tím, že mi ji nikdo nevezme. Pak jsem dlouho spal jako budoucí člen KSČ s americkou košilí pro parádní příležitosti, a když jsem se vymarodil, měli už komunisti moc, po které desítky let toužili, a začali dělat v této zemi pořádek. Můj tatínek se taky snažil, aby komunismus předhonil kapitalismus, jak to chtěl Josef Stalin. Snažil se, jak mohl, i když mu řada židů říkala, že je mešuge.

Nesvěřili mu nikdy žádnou velkou funkci, ale udělali ho aspoň předsedou jakéhosi zábavního výboru a on chodil po podnicích, americké auto Buick už neměl, a sháněl do tomboly sádrové jeleny, trpaslíky a panenky, co tančí, když se natáhnou. Když mně pomohl ke vstupu do komunistické strany v těch sedmnácti letech, dělal jsem to po něm. Tenkrát to bylo dojemné, ale když na to vzpomenu dnes, uvědomuji si, že kvůli schůzím, tombolám, manifestacím za přátelství, sádrovým jelenům a trpaslíkům jsem se nenaučil tancovat a měl jsem daleko míň holek než ostatní kluci, což mě bude ještě dlouho mrzet.

Komunismus obhajoval tatínek všude. Jako hlavní argument, že to s námi nejde z kopce a že už kapitalismus doháníme, byl, že v každým krámě se může ztrhat mlýnek na kafe. V intimních kruzích vykládal, že byl komunistou dřív, než byla založena komunistická strana. Už jako kluk vynášel ze statku chudým klukům vdolky. Na svém útěku z cizinecké legie četl negramotným španělským komunistům jejich noviny, ačkoliv neuměl španělsky. Ve věznici Fernando Póo zpíval Avanti popolo. Fotbalistům SK Kladno nechal natřít zábradlí i plot. Na lodi Tereza Taja vezl jako plavčík ruské šlechtičny, které utíkaly před Říjnovou revolucí, a on jim dával jenom olejovky. Když omdlévaly horkem, omýval jim jejich krásná prsa. Byly to nezvratné dokumenty, i když v tom posledním sice hrála nějakou roli i Říjnová revoluce a ten omezený počet olejovek, ale už mi tam neštymovala ta krásná ňadra šlechtičen. Ale budiž, fakt je, že měl tatínek ke komunismu blízko, často se pohyboval mezi vandráky, tuláky a chudáky. A hlavně měl přející srdce. Když komunisté v Čechách zvítězili, řekl mu jeho blízký přítel továrník Heller: Jsi blbec. Ještě jim pomáháš. Pak Heller odjel do Anglie a otevřel si tam továrnu na kožešiny, podobnou jako v Čechách.

Můj tatínek už neobchodoval jako dřív: živil se, jak mohl. Vedlo se nám pořád hůř, ale důležité pro tatínka bylo, že existovalo přátelství, bratrství a hlavně ta rovnost ras. To stálo za všechny prachy. Naši měli už jen takový domeček poblíž Prahy. Přijel jsem jednou za nimi, nikoho jsem neviděl. Vešel jsem dovnitř, měl jsem strach, že se jim něco stalo. Byli v zadním pokojíku. Maminka ležela na gauči zachumlaná do deky a obrácená ke zdi, tatínek seděl v podvlíkačkách u stolu a plakal. Vlasy měl rozházené přes čelo a slzy mu stékaly na noviny. Bylo to Rudé právo, které odbíral a bez něhož nemohl ani den být. Naklonil jsem se nad ním a ty vlasy mu dal pryč z čela. Poprvé a naposled v životě se mi sesunul do náruče, jako to dělají děti. Já byl už chlap. Držel jsem ho a díval jsem se přes jeho hlavu do toho Rudého práva, kde zaškrtal červenou tužkou: Rudolf Slánský, židovského původu Bedřich Geminder, židovského původu Ludvík Frejka, židovského původu Bedřich Reicin, židovského původu Rudolf Margolius, židovského původu Ta řada židů pokračovala a byla rozmazaná slzami. Když se utišil, podíval se nepřítomně na mě, jako by mě nepoznával, a povídá: Zase zabíjejí židy. Už to zase potřebujou na někoho svést. Pak vstal a uhodil do toho Rudého práva a křičel: Já odpouštím vraždy. I justiční. I politický. Ale v tomhle komunistickým Rudým právu nikdy nemělo stát židovský původ! Komunisti dělí lidi na židy a na nežidy! A pak udeřil znovu do Rudého práva a to se rozprsklo, jako by bylo ze zimního ztrouchnivělého listí. Starožitný stolek s vykládanými jeleny se rozsypal. Sedl si a zhluboka oddychoval. Všichni jsme věděli, že myslí na to, jak byly zbytečné manifestace s prapory, ty řeči o pravdě a spravedlnosti, jak byla zbytečná ta krev, která ze mě kapala na Václavském náměstí. Myslel i na to, že s námi jel tenkrát zbytečně i Johny, tak báječný chlapec, který si pak někde v Texasu koupil ranč a pěstuje krávy. Byli zbyteční i sádroví jeleni do tomboly a ta panenka v růžové sukničce, co se natáhne a pak tančí.

Můj tatínek vstal a šel do kůlny. Tam vytáhl největší sekyru na rozrážení špalků. Měl jsem z něčeho strach, šel jsem za ním. Maminka mě prosila, abych ho nechal, že ho nikdy takového neviděla. Až za chvíli jsem se jí vytrhl a utíkal jsem za ním. Doběhl jsem k vratům, na která vždycky maloval na prvního máje pěticípé hvězdy. Dnes tam vyryl dvě velké hvězdy. Stál jsem a počítal cípy: Jeden cíp dva tři čtyři pět šest cípů Stoupl jsem si ještě blíž, jako bych nevěřil vlastním očím. Tatínek myslel, že chci ty židovské hvězdy smazat, zvedl nahoru sekyru. Ale nechtěl jsem je smazat, moc dobře jsem ho chápal. U těch vrat přestal být komunistou a stal se zase židem. Dívali jsme se na sebe. Měl v očích něco, co jsem u něho nikdy předtím neviděl. V těch očích bylo hrozné zklamání, beznaděj a zoufalost člověka, který chtěl přejít po pevném mostě na druhou stranu řeky, a ten most tam ve skutečnosti nebyl. V těch jeho očích se také houpal na provaze Slánský s Margoliem. Kolem dokola zpívali vpodvečer ptáci a bylo to jak staré židovské žalmy. Sklonil sekyru a sedl si v podvlíkačkách na židli, co tu vždycky stávala pro příchozí, kteří byli unaveni cestou anebo životem. Čekal, až pro něho také přijdou. Ale nikdo pro něho nepřicházel. Neměl žádnou moc a nevedl žádný úřad. Byl moc malý pán. Pěstoval už v té době jen králíky. Když jsem se v noci podíval ven, seděl tam pořád na té židli. Padala zrovna zlatá hvězda a byla krásnější a možná dokonce spravedlivější než všechny hvězdy na této divné zemi.

The post Jak šel táta Afrikou. Ota Pavel o nástupu socialismu i dnešní době first appeared on Čítárny.

Toto je příběh politického vězně se jménem Miroslav Dolejší (20.11.1931 – 26.6.2001). Bylo to 30. května 1977, když ho komunistická justice poslala podruhé do vězení. Za údajný a neprokázaný pokus o “vyzvědačství, ohrožení státního, hospodářského a služebního tajemství” dostal 11 let. 

V roce 1951 ho zatkla StB a po 15 měsících vyšetřovací vazby, kde byl mučen, byl odsouzen Státním soudem v Praze. Dostal 23 roků vězení za velezradu a špionáž. Do propuštění na základě amnestie prezidenta Novotného v květnu 1960 prošel osmi věznicemi a uranovými lágry.
Celkem si Dolejší odseděl 18,5 roku. Zřejmě nejdéle vězněný politický vezeň komunistického režimu, kterého dnes nikdo nezná.

V říjnu 1990 publikoval stať Analýza událostí 17. listopadu 1989.
Zde mj. vyslovil názor, že převrat v roce 1989 byl předem dojednán mezi špičkami komunistické nomenklatury a západních mocností.
Jeho studie je bezesporu přínosem pro jakoukoliv diskusi na dané téma. Navíc s odstupem třiceti let lze říct, že jím předpokládaný  vývoj společnosti je v určitých oblastech až znepokojivě přesný.

Vyšlo: DOLEJŠÍ, Miroslav. Analýza 17. listopadu 1989. 1. vyd. Brno: Guidemedia, 2014. ISBN 978-80-88021-01-8.

Miroslav Dolejší
ANALÝZA 17. LISTOPADU A ZMĚN VE VÝCHODNÍ EVROPĚ V ROCE 1989

I.
VÝCHODISKA

Základní myslifikací je tvrzení že, 17.11.1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založení Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:

1)
K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným, dezorientovaným a víceméně loajálním obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa – SSSR, jejíž síla nebyla otřesena.

2)
Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran – více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy pogramů, přesun skrytých kádrových rezerv do vedení a naopak, atd.).

3)
Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž někteří členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak, často formálně, pronásledováni či krátce před převratem vězněni, což bylo taktické opatření pro získání věrohodnosti a popularity před veřejností, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.

4)
Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocením Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocení Německa a byly s ním synchronizovány.

5)
Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, přesun zcela neznámých lidí do vedení opozice v Československu nebo do jejího aktivu a jejich horečná popularizace uvnitř prostředí i navenek /Jan Urban, Alexandr Vondra, Michal Žantovský, Jiří Křižan, Tomáš Hradílek, Josef Vohryzek, Jan Litomiský, Stanislav Devátý, Bedřich Koutný, Josef Bartoš, Karel Freund, Pavel Bratinka, Petr Burian, Arnošt Kohút, Lubor Kohout, Michal Kocáb, Petr Placák, Tomáš Dvořák, Hana Marvanová, Jana Petrová, Eva Vidlářová, Petr Pospíchal, Jan Honner, Jaroslav Cuhra, Hana Holcnerová, Jiřina Šiklová, Zdeněk Kotrlý, Miroslav Kvašňák, John Bok, Daniel Kroupa, Ivan Mašek, Jaroslav Mlčák, Pavel Muraško, Pavel Nauman, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Otakar Veverka, aj./, zakládání nových opozičních skupin pod kontrolou StB nebo armádních složek, které převzaly režii událostí do svých rukou, atd.).

6)
Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád. Mocenskou stabilitu během změn probíhajících ve východní Evropě zajišťovaly všude armádní složky řízené sovětským GRU, rozvědkou generálního štábu Rudé armády.

7)
Prohlášení všech převratových vlád o národním porozumění nebyly aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich další účasti na moci. Byla diktována dohodami SSSR- USA (KGB – CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam /1976/, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly.

Účast disidentů v tzv. Hnutí za lidská práva /Jan Dus, Dana Němcová, Heřman Chromý, Marie Rút Křížková, Stanislav Penc atd../ pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a jejich kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je na první pohled patrné.

8)
Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR – USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.

1. / Charta 77

Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1.1.1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých létech, jako ku příkladu : František Krigel, Ladislav Lis, Zdeněk Mlynář, Ludmila Jankovcová, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Ladislav Kolmistr, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Jiří Ruml, Oldřich Hromádko, Karel Šiktanc, František Šamalík, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Věnek Šilhán, Libuše Šilhánová, Bedřich Placák, Jaroslav Šabata, Jan Štern, Jiří Kantůrek, Rudolf Zukal, Luděk Pachman, atd.

Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v létech 1969-1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaké vznikly po založení Charty 77, po 17.11.1989 a pro situace, které jsou projektovány jako další varianty možného vývoje. Z této zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo /bylo vysazeno/ do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob. Ostatní zůstávají stále v záloze.

Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných Institucích států, do kterých byli vysazeni, jejich děti tam studovaly na prominentních univerzitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury na universitách (Goldstucker, Šik, Sviták, Pelikán, později Mlynář) a významné politické funkce.

Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány starší exilové instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak osoby kolem rozhlasových stanic Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.

Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodni organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r.1987 to bylo l3.odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen vedoucí tohoto oddělení Rudolf Hegenbart.

Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť sovětského akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch, sám dlouhou dobu působící v sovětském jaderném výzkumu.
Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při Masarykově museu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd. Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J.Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovaly ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských loží v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejichž prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinování pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk. Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.).

V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty.
Tato částka nezahrnuje peníze vyplacené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucírm osobám Charty převedena souhrnná částka cca 6 milionů US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují jednotlivé fukcionáře Charty 77.

V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci od Federálního ministerstva vnitra /FMV/ a od února 1990 jsou finanční prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho vedoucích funkcionářů.

Charta 77 byla od svého založení v r.1977 koncipována jako zednářská lóže.
Funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. Aby nemohla být jako ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z 1.1.1977 konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Počáteční zběsilá politická kampaň, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV KSČ, měla za účel na Chartu upozornit a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace pak převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC.

Přibližně od r.1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB, která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou v žádných evidencích StB, min. zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně zastávající nejvyšší státní úřady.

Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB.
Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu tehdy platných zákonů protizákonné (min. podle paragr. 112 tr. zák.: poškozování zájmů republiky v zahraničí), nebylo proti vydavatelům až na vyjímky nikdy brutálně zakročeno, tak jak to v každém jiném případě vždy odpovídalo neměnné praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí ještě v zárodku zlikvidována během 24 hodin /vždyť tajemník Zdeňka Mlynáře, jednoho z otců Charty, Dr. Josef Hodic, patřil v té době, stejně jako mnoho dalších signatářů Charty 77 první hodiny, ke špičkovým agentům StB!/ a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech jednotlivců a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu.

Charta však, většinou bez jakéhokoli drastického omezení, vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraniči (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory.

Uvnitř Charty 77, VONS a ve všech ostatních jejích odnožích, působila rozsáhlá agentura StB /Jaromír Glac, dr. Josef Hodic, Jan Hrabina, Jan Křen, Vlasta Chramostová, Zdeněk Ingr, Luboš Bažant, Michal Kobal, Petr Burian, JUDr Josef Průša, JUDr Josef Danisz, Věra Vránová, Pavel Muraško, Michal Kocáb, atd.atd./. Na bázi II. a X. správy FMV to však byla činnost víceméně kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci vzhledem k Chartě 77 vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13.oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart, který současně řídil protiopatření FMV.
Hegenbart byl přímo angažován na přípravě převratu od srpna 1988, na jeho provedení 17.11.1989 a dodnes jako kontakt působí prostřednictvím plk. StB Josefa Vostárka (býv. Náčelník kanceláře FMV ministra Vratislava Vajnara) a pplk. Krásy na řízení činnosti KC OF, zejména pak jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu, jiné politické strany, atd.) Směr kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádko, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména některé poradce).

Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17.11.1989, kdy počet signatářů dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace.

Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje).
Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových – Müllerových – Tesařových, Němcových, Paloušových, Bednářových, Kynclových, Hromádkových, Dobrovských, Rumlových, Mlynářových, Pelikánových, Slánských, Šternových-Kantůrkových, Freundových, Tominových, Korčišových, Paynových, Kocábových, Placákových, Princových, atd.
Všechny tyto více nebo méně rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.

Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB-GRU-KGB-CIA-Mossad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace.

Charta 77 nedosáhla během svého 13-ti letého působení žádného politického vlivu na domácí scénu, protože to nebylo žádoucí.
Příprava politických převratů v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky a bohaté zkušenosti. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, s věrohodnou krycí legendou “odpůrců komunismu” pro veřejnost, které by po převzetí moci po fingovaných převratech zajistily kontinuitu se zaměřením světového komunistického hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všeho typu a všech taktických modifikací a programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobé orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu: stalinismu – tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole.

Občanské odsuzování a věznění některých nejaktivnějších členů Charty 77 a jí založených odnoží bylo především velmi diferencované a mělo výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam jak vzhledem k nim samotným, tak hlavně k obyvatelstvu.
Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických spojenců. Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na západních universitách, atp.

V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby Star, která se uplatňuje od počátku 20. století – kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka.

Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV celkem asi 43 důstojníků StB.
Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem akcí proti Chartě a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti sionismu, judaismu, svobodnému zednářstvu, Státnímu židovskému muzeu (tzv. kontrarozvědná ochrana) a židovstvu. Z těchto útvarů, které podléhaly většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro činnost Charty. Současně byla registrována kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR.

Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 a v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (vč. VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.).

Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující ve vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem FMV. Po 6 týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).

Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17.11.1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty). Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, M. Motejla, Dr. Danisze, Zd. Rychtského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, I. Fišery, J. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, V. Dlouhého atd.

Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu a prosince 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky “Obroda socialismu” (Klub reformovaných komunistů a estébáků z r. 1968 – politicky nejvýznamnější složka Charty 77 a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni.

Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná k zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.

2. / Převrat 17.11.1989

Zpráva parlamentní Komise FS pro vyšetření podstaty událostí 17.11.1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřování vyšetřovací komisí FS.

Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá president a vláda Charty 77.
President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem označen).

S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál zahájení převratu.
Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 – to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta ihned po masakru převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Drážské o smrti studenta Šmída, které se ukázala desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství.

Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC pořad o událostech 17.11.1989 v němž legenda je korigována a vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou.
Na základě této predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě takový požadavek skrývá spočívá v tom, že komise bude sestavena opět ze zasvěcených lidí Charty 77, kteří budou dokazovat tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády – chartistické elitě stále vyhovuje být považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti je.

Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by museli padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční sponzory, kteří Chartu vypracovávali 13 let a nemají za ni přijatelnou náhradu, se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena. Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled událostí: poradce presidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12-ti denní cestě po Východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav k převratu. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývanými nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu socialismu (svaz bývalých komunistů a příslušníků StB z r. 1968), České děti (monarchisté), NMS (Nezávislé mírové sdružení), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze optický, ale potřebný pro zahraniční propagandu.

Politicky nosnou byla pouze Obroda socialismu. V ÚV KSČ byla vytvořena skupina Urbánek-Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády. Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila jeho videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20,- DM. Současně prováděl Hegenbart izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby byl v případě zahájení operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého velvyslanectv v Prazeí. V rámci spolupráce Hegenbart-Obroda vycestoval Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu.

Den 17.11. byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním svátkem studenstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před schůzkou Gorbačov – Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu v Československu.

Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací komisí studentů je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:

A) Přibližně 2 hodiny před příchodem průvodu studentů, vedených poručíkem StB Zifčákem alias “studentem Růžičkou” na Národní třídu, kde podle oficiální trasy neměl co dělat(!), byl zastaven provoz tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi 3 hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).

B) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulanské ulici a v Kokviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.

C) Asi 1 hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře všech domu od Perštýna až k Národnímu divadlu, přesto, že tudy průvod neměl projít!

D) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3. pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici u telefonu), dostali v 10,30 hod. telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa nastoupila v maskovaných uniformách a maskovacích čepicích, byl jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V 11,30 hod. byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice k soustředění. Od 13,45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla – tedy v době, kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení obrněných transportérů vybavených radlicemi. Byla instruována, že důstojníci StB jim budou ukazovat vytypované osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a zadržet.
ÚRNA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu. Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato složka bude reagovat, musel rovněž vědět, že jejich nasazení je neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚRNA nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné, že protipředpisový rozkaz k nasazení ÚRNA nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil.

E) V odpoledních hodinách 17.11.1989 opustilo Prahu celé vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se Hegenbartovi nepodařilo paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěceni. Chartisté se však všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval.

Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale i dočasný taktický ústup komunistů ze světla do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou socialismu od ledna 1989. Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizování herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli komunisté nebo spolupracovníci Státní bezpečnosti.

Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili organizování studentstva vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů. 86% těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí jejich rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla vypracována hesla, jako “Nejsme jako oni”, “Nechceme násilí”, atd. a formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ni převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra.

3. / Občanské fórum

Koncepce OF byla dohodnuta asi půl roku před převratem a schválena Hegenbartem. Na jeho vyhlášení Havlem v Realistickém divadle sváželi pověření důstojníci StB svými soukromými vozy všechny hlavní členy Charty 77. Uvolnění divadel fingováním protestních stávek organizovala StB prostřednictvím svých agentů mezi herci a základními organizacemi KSČ v divadlech.

Vedením OF byli pověření výhradně kmenoví členové Charty 77.
Kvalifikovaný zpravodajský odhad předpokládal, že pro nasazení v OF bylo uvolněno přibližně 1100 lidí z nové báze KGB. Agentura StB byla nasazena celá (v Chartě 77), i když posléze došlo k řadě průvalů, z nichž některé byly účelové (Danisz apod.). Občanské fórum si zachovalo horizontální organizaci Charty (s hermeticky uzavřeným koordinačním centrem), protože to nejlépe vyhovovalo možnostem průniků (politických, zpravodajských, finančních, kontrolních) do místních OF a potřebám infiltrace všech ostatních politických stran, klubů, organizací a spolků, vznikajících ve vazbě na OF, tedy v podstatě na početně multiplikovanou Chartu 77.

Nejsilnější pozici v OF si udržuje Obroda socialismu, která je stále jeho rozhodující složkou. Zajišťuje kooperaci s KSČ a koordinaci v oblasti personální politiky ve vládě, diplomatickém sboru, FS a obou národních radách, republikových vládách a ve sféře komunální (O. Černík). Všechna rozhodující místa v oblasti veřejné moci, rozhlase, televizi, tisku, průmyslových podnicích, školství, zdravotnictví, soudech, prokuratuře, apod., jsou obsazovány komunisty (tzv. bývalými). / Zřejmě není náhoda, že O. Černík, A. Dubček a někteří další pomocní režiséři a herci 17. listopadu zemřeli krátce potom v důsledku “autonehody” atp. – pozn. NN /

Pro tuto koncepci je výchozím bodem historie a politiky rok 1968. Je předkládán jako prvotní počátek dnešní demokratické politiky a jeho aktéři jsou tak předurčování k převzetí veškeré moci. Tento politický akt, podporovaný Západem, má rehabilitovat hromadné nasazení tzv. bývalých komunistů. Je to schema, které je uplatňováno ve všech komunistických státech Evropy. V Československu je však nejzřetelnější vzhledem k počtu komunistů vyloučených v r. 1968 z KSČ – jejich značný počet si nevynucuje přejmenování KSČ ani změnu programu, protože tato organizace má jako svoji veřejnou variantu OF.

Po 17.11.1989 se k zakladatelům a provozovatelům OF připojili zaměstnanci Prognostického ústavu ČSAV, z nichž mnozí zaujali nejdůležitější funkce v národním hospodářství a v politice.
Pověření tohoto ústavu vyplývá z faktu, že zpracovával nynější hospodářskou reformu už od roku 1987, kdy si vláda objednala na impuls z Moskvy tzv. Prognózu rozvoje národního hospodářství ČSSR. Část nákladů na její vypracování byla refundována RVHP (stejně postupovaly ostatní komunistické vlády v Evropě). Tato studie nebyla prognózou, nýbrž variantou současné reformy, při níž byla paralelně vypracována a v zahraničí odsouhlasena koncepce hospodářské činnosti po převratu. V rámci prací na této studii vycestovalo na stáže asi 40 pracovníků, kteří prováděli konzultace s bankami, průmyslovými koncerny a poradenskými službami v USA, Francii, SRN, Velké Británii a Itálii. Po dokončení a odevzdání studie navrhoval ministr Kincl experty zatknout a odsoudit pro jejich styky v zahraničí, které se vymykaly rozmezí jejich studijního poslání. Hegenbart jeho úsilí zastavil a po převratu se z ústavu do vedení státu dostali: Komárek, Klaus, Dlouhý, Zeman, Klímová, aj.

V rámci dohod o kontinuitě moci komunistické oligarchie byla činnost OF od počátku až k volbám vedena k likvidaci nebo ovládnutí zevnitř jakékoli potenciální protikomunistické opozice, která by mohla uvnitř nebo vně OF vzniknout. OF bylo pod spolehlivou kontrolou komunistů stejně jako samotná KSČ a ostatní politické strany bývalé Národní fronty. Bylo však nutné zabránit vzniku jakékoli nezávislé organizace, které by tuto hegemonii mohla dříve nebo později ohrozit. Proto bylo v období únor – duben rozbito studentské hnutí a vyřazeno z jakékoli politické konkurence a učiněno zcela pasivním a byly provedeny čistky v samém Občanském fóru /až na veřejnost se zřejmě dostal pouze brněnský spor Šabata – Cibulka, kdy ostatní odpůrce komunismu se vedení OF Jan Urban – Petr Kučera – Ivan Fišera podařilo umlčet v naprosté tichosti/.

Když se před volbami ukázalo relativní nebezpečí ze strany KDU, byly jeho volební šance zlikvidovány akci proti jejímu předsedovi Bartončíkovi, který byl, stejně jako většina ostatních figur na scéně, spolupracovníkem StB. V této akci se osobně angažoval V. Havel nejen výroky z rozhovoru s Bartončíkem, ale zejména tím, že vzal pod svoji osobní ochranu Jana Rumla, který útok vedl. Ihned po volbách byla torpedována Čs. strana socialistická akci Melantrich, v níž se rovněž osobně angažoval Havel zasláním dopisu o svobodě slova. Vzápětí na to byla roztržena Republikánská strana, v očekávání je destrukce Lidové strany. Tím OF zcela ovládlo vnitropolitickou situaci a destruovalo jakoukoli opozici. Akce byly provedeny zcela profesionálně a vylučují, že by jejich autory mohli být diletanti z OF. Kromě toho forma jejich provedení nutně předpokládá dokonalou a disciplinovanou organizací s federálním rozměrem. Důkazem její existence je rovněž volba Vasila Mohority místopředsedou FS naprostou většinou hlasů, když KSČ má pouze 14% mandátů ve FS. Podobných důkazů o dokonale fungující kooperaci mezi KSČ a ostatními tzv. opozičními organizacemi (někdy vysloveně “protikomunistickými”) existuje celá řada.

Přibližně od března 1990, kdy se v KC OF začal objevoval vliv mimopražských OF, který nekorespondoval s cíli zasvěcených mezi chartisty, začalo docházet k silné názorové diferenciaci, která pokračuje a nabývá na ostrosti.
OF politicky nepřežilo své volební vítězství. Všechny kritiky totiž vyloučit nemohlo… Příznaky se projevily už při sestavování federální vlády, která byla v základních ministerstvech sestavena Havlem už 3 týdny před volbami. Po akci Bartončík se v jejím důsledku projevil strach mnoha funkcionářů a sestavení vlády se protáhlo o 10 dní déle, než president předpokládal. Bude-li názorová diferenciace pokračovat, stává se nejistým původní předpoklad, že vláda dosáhne vždy požadované většiny hlasů pro své návrhy ve FS. Tento fakt vytváří předpoklad pro parlamentní krizi, zejména při hlasování o zákonech (všechny tři ústavy), jejichž přijetí vyžaduje 2/3 hlasů. Nezvládnutí takové situace by si mohlo vynutit vypsání nových mimořádných parlamentních voleb, v nichž by OF nezískalo už tak výraznou většinu. Rozptýlení hlasu pro ostatní strany by vytvořilo situaci, v níž by žádná strana nedominovala tak výrazně, aby byla schopna sestavit novou vládu, která by měla naději v takto roztříštěném FS prosadit jakýkoliv zákon či opatření. Pak by musela následovat autoritativní opatření presidenta. Ta by mohla mít reálnou naději na úspěch jenom tehdy, jestliže by měl v té době (1 – 1,5 roku) ještě tolik popularity jako nyní, což je však nepravděpodobné, a v takovém případě by následovala celospolečenská krize a politický pat.

Podobné tendence se však projevují s různým fázovým posuvem ve všech bývalých komunistických státech Evropy a jejich intenzita bude vzrůstat s hospodářskou a sociální devastací. Nelze vyloučit, že vytvoření podmínek pro vnitropolitický pakt ve všech státech Východní Evropy je cílem řídících velmocí, protože by vedl k silným sociálním nebo národnostním nepokojům, možná povstáním /např. na Balkáně/, které by byla sjednocené Evropě na Západě vhodnou záminkou k vojenskému obsazení v zájmu míru v Evropě a k nadiktování východoevropské konfederace, řízené západní Evropou, USA a SSSR.

Reálnost takové varianty politického a hospodářského vývoje se objevuje ve způsobech zamýšleného konstituování OF v průběhu následujících dvou let jako jediné autoritativní organizace ve státě. /Díky Václavu Klausovi, který se stal k šoku zasvěcených předsedou OF proti určenému Martinu Paloušovi, což vedlo k rozštěpení OF na pravicovější ODS a levicově-liberální Občanské hnutí, tato koncepce padla – pozn. NN/

Jedním z projevů této snahy je pokus o vytváření presidentské vlády. Souvislosti s ostatní Evropou jsou naznačovány expoziturou presidentových poradců ze zahraničí, kteří ho řídí (Schwanzenberg, Šik, oba Pelikánové, Fischl, Kohout, Povolný, atd.).

4. Komunistická strana

V polovině roku 1988 bylo informováno o přípravě převratu v Československu 12 lidí z nejvyššího orgánu KSČ. V říjnu 1989 se tento počet zvětšil přibližně na 90 lidí, z nichž většina nebyla přímo z aparátu KSČ.

Naprostá většina členů KSČ byla převratem a ztrátou své moci překvapena a označovala postup svého vedení za zradu. Od února do dubna 1990 nastalo v řadách členů KSČ znatelné uklidnění díky informacím, které jim zprostředkovalo vedení až na úroveň okresních výborů.

Došlo k všeobecnému pochopení faktu, že moc 1,7 milionů členů KSČ, 250 tisíc mužů plně vyzbrojené armády, 60 tisíc mužů FMV, 150 tisíc ozbrojených členů Lidových milicí a půl milionu občanů sympatizujících se režimem, nebyla poražena, a že události jsou taktickou formou změn, jinak v krátké době neproveditelných.

Pokusy malých lokalizovaných skupin komunistů, kteří se z neznalosti chtěli postavit na odpor, i když nikoli ihned veřejný, byly na zákrok vedení strany odloženy. Informace o připravovaném převratu StB byly rozšiřovány OF záměrně k vytvoření atmosféry ohrožení, umožňující snazší zvládnutí veřejnosti, jejímu semknutí kolem OF a k získání sympatií.

V prosinci 1989 byly všichni rozhodující funkcionáři KSČ, armády, LM, FMV přesně informováni o situaci a jejím smyslu. Latentní pohotovost byla udržována pouze do března 1990, kdy byla situace stabilizována zákonem č. 15/90 z 23.1.1990, který zaručoval KSČ veškerou právní ochranu, garantovanou novou vládou. Veřejnost se proti zákonu nepostavila na odpor a situace byla zvládnuta.

Nikdo z vedoucích funkcionářů starého ani nového vedení KSČ nepomýšlel na převrat, protože předání zjevné moci a ústup do ústraní bylo direktivou moskevského vedení Světového komunistického hnutí. Stalo se zcela zřejmým, že Moskva by žádný pokus o zpětné převzetí moci KSČ nepodpořila, naopak, postavila by se proti němu. Ve stejném smyslu byly vydány rozkazy jednotkám sovětské armády na území Československa, k nimž byli už počátkem listopadu 1989 vysláni důstojníci Rude armády se zvláštním posláním.

Charta 77 v čele s Václavem Havlem dodržela s podporou zakonspirované části StB všechny dohody o průběhu převzetí moci i o další neveřejné spolupráci s KSČ (zprostředkováno Obrodou). Za účelem mezinárodní kontroly dodržení těchto dohod se Československo stalo od listopadu 1989 zpravodajsky a kontrarozvědně otevřenou zemí.

Dohody byly rovněž precizně dodrženy ze strany KSČ. Indiferentní a zmanipulované obyvatelstvo Československa nepůsobilo svým vystoupením (neplánovaným a neorganizovaným) žádné komplikace. Reakce proti setrvávání komunistů ve všech oblastech veřejného a politického života země jsou zatím stále pod kontrolou Havlovy vlády a aparátu bývalé moci. Rovněž byly zvládnuty reakce proti nástupu komunistů z padesátých let zpět do vedoucích posic.

Volby v červnu 1990 byly zmanipulovány především difuzí voličů do množství plánovitě vytvořených indiferentních politických stran a rozptylem voličského potenciálu. Sestavením pevného pořadí kandidátů na volebních listinách bylo zajištěno zvolení předem vybraných a schválených osob, zařazených na volitelná místa. Všechny politické strany byly infiltrovány a ovládnuty zevnitř předem připravenou organizací osob, sestavenou ve spolupráci s StB. Mezinárodní kontrola byla zajištěna expoziturou emigrantů (kupř. Škutina v ČSS, Pachman, Strobinger v ČSL, Horák v ČSSD, atd. Stejně tak byl obsazen Havluv štáb a vedení OF).

Komunisté si podrželi veškerou moc ve státě. Pozice jejich odpůrců, pokud v naprosto dezorientované veřejnosti existují, jsou politicky bezvýznamné a tedy zanedbatelné. Charta 77, transformovaná v OF, je jejich spojencem, který na sebe vzal pouze úlohu krytí. Zveřejnění symbiozy SSSR – USA, pečlivě skrývané téměř 100 let, určuje novou dimenzi celosvětového politického zápasu. Bez jeho definování není úspěch, spočívající v aktivním podílu na něm, pravděpodobný.

II. SJEDNOCENÍ EVROPY

Jedním z nejvýznamnějších atributů politiky Václava Havla je úsilí směřující k podpoře sjednocovací politiky v Evropě. Muž, který nerozumí politice jednoho malého státu, se stal vykladačem koncepcí politiky kontinentu.

Sjednocení Evropy není a nemůže být záležitostí pouhých sjednocovacích technik, protože všechny takové pokusy v minulosti skončily nezdarem a katastrofami. Evropská krize současnosti, po dvou světových válkách a 45 let trvající rusko-americké okupaci, je v podstatě psychicko-morální povahy. Oběma světovým válkám se patrně nebylo možné vyhnout, avšak státnická vedení mohla zabránit tomu, aby cíle válek utonuly v paroxysmu mas a v manipulaci neevropských manažerů nebo stranických byrokratů.

Politická demokracie parlamentního typu /zastupitelská demokracie/ se od roku 1918 jevila v Evropě neschopná vládnou svými politickými problémy a státními úkoly. Proto by už nyní neměla být demokracie posuzována jako dogma nebo ideologicky, není-li opodstatněna schopností občanů získat a pro své rozhodování vyhodnotit veškeré potřebné informace a na základě nich vybrat a kontrolovat své vůdce a na druhé straně schopností evropských vůdců vést, vládnout, ukazovat cestu, rozhodovat a brát na sebe odpovědnost, tedy nést světlo. Je nejvýš pravděpodobné, že za několik desetiletí se bude v Evropě vládnou podle zásad naprosto se lišících od parlamentní demokracie a tento fakt by neměl být už nyní pouštěn ze zřetele a ignorován. (Přirozeně, že alternativou k demokracii není myšlena diktatura v jakékoli podobě).

Z geopolitického hlediska bude mít základní vliv na utváření Evropy očekávané vyplynutí Ruska z rámce Evropy a jeho participace s USA na ovlivňování poměrů na euroasijském kontinentě. Z tohoto hlediska jsou Havlovy výroky o míru a morálce nekonsekventní.

Dvoutisícileté dědictví Evropy je nyní ohrožováno z jedné strany vášněmi davů, manipulovaných mimoevropskými zájmy, a na druhé straně lidskou leností, spotřebitelskou mentalitou a zbabělostí, vyhýbající se vypětí sil a obětem k dokonání díla svrchované, nezávislé Evropy. Československá účast na koncipování evropského sjednocování by si měla být vědoma mimo jiné také toho, že každé neúměrné oslabení vojenské síly Evropy jako celku poskytne mimořádnou výhodu politice násilí. Evropa nesmí zůstat bezmocná proti nebezpečí zvenčí! Cíl politiky světového míru nemůže spočívat v pouhém konsolidování vlastního státního evropského systému prostřednictvím mírových smluv nebo jakoukoli vojenskou kontrolou, prováděnou neevropskými velmocemi. Je nutné nahradit pasivní evropský mírový program aktivním, dynamickým. Trvalý mír z pozice trvalé síly! Revize stávající koncepce prostého pacifistického, tj. odevzdaného pojetí míru je proveditelná pouze za předpokladu fungující politické organizace silné Evropy. Otázka bezpečnosti tedy bezprostředně souvisí s problémem schopnosti Evropanů vládnout v Evropě. Tento problém je velmi akutní! Pozitivní účast Československa na jeho řešení je mimo jiné také otázkou odvahy k přiznání se ke znalosti vlastních skutečných politických dějin od roku 1918, soustavně zkreslovaných legendami.

1. Československo a Evropa

Před vypuknutím 1. světové války dlužily Spojené státy Evropě 50 milionů dolarů. Když v roce 1918 válka skončila, dlužila Evropa Spojeným státům 10,5 miliardy dolarů v tehdejší hodnotě. Americký průnik na evropský kontinent byl současně počátkem snah o sjednocení a pacifikaci Evropy.

Cílem vítězů 1. světové války, především USA, bylo rozbití velkých mocenských států a zničení jejich vlivu v Evropě: Rakousko – Uherska, Německa, Ruska a Turecka.
V těchto státech vládli dědiční monarchové, kteří byli současně hlavními oporami náboženských idejí a církví. Likvidace všech těchto pilířů mocenské stability byla základní podmínkou úspěšnosti světového nástupu amerického mezinárodního kapitálu do takto uvolněného prostoru a jeho politické projekce: Internacionalizace světa, jeho socialisace, oslabení a později odstranění velmocenského postavení Evropy v něm (zbavení zámořských kolonií) a její postupné podřízení kosmopolitním neevropským cílům, až po globalisaci světa pod vedením levicových liberálů USA.

K tomuto účelu byla programově aplikována idea atheismu a idea národnostní v její odstředivé podobě. Současně tak byla prakticky likvidována hospodářská a politická moc aristokracie (většinou křesťanské) a církví.

V dějinách Evropy po pádu Říma až do doby osvícenecké a francouzské revoluce převládala univerzální idea náboženská, která měla ohromnou moc a vliv na osudy Evropy.
Po francouzské revoluci však vznikla národnostní idea, vzbuzená touto revolucí, která měla rozbít mocné státní útvary, rozkouskovat Evropu, zničit moc šlechty a církví. Před francouzskou revolucí národnostní idea neexistovala, národy jí nepřikládaly žádný význam. O osudu národů rozhodovaly panovnické sňatky, dědické nároky dynastií, nebo válečná vítězství či porážky. Napoleon Bonaparte nakládal zcela libovolně s územím jednotlivých národů a vyvolal v Evropě národnostní myšlenky. Evropské universální náboženské myšlení bylo v této etapě vývoje lidské společnosti, začínající zrychleným tempem směřovat k úplné emancipaci člověka jako svobodné duchovní bytosti, rozvráceno ideami přirozených lidských práv, svobod, lidské a občanské rovnosti a národnostní idea se tak stala jedním z dalších účinných prostředků postupné mocenské pacifikace Evropy jako duchovně, kulturně a relativně i politicky spřízněného celku, a to podle osvědčené imperiální zásady rozděluj a panuj.

Filosofický základ poskytl národnostní ideji v Německu Herder a od té chvíle se jí dostávalo všeobecné propagace, jejímž následkem bylo rychlé pronikání této a postupně i dalších ideí, ideí postupného drobení až k atomizaci na jednotlivé lidské bytosti, do všech evropských zemí bez ohledu na jejich historické hranice, zájmy dynastií, plány státníků, diplomatů a církví. Svým posláním byla idea národnostní revoluční od samého počátku – likvidace stávajícího politického a mocenského stavu. V propagačním tvaru usilovala tato idea o přetvoření Evropy na takových základech, aby každému národu, i nepočetnému, se dostalo samostatnosti. Souběžně s národnostní ideou byla zcela účelově a programově použita idea liberalismu, po níž pak následovaly ideály demokracie a socialismu. Všechny směrovaly k destrukci aktuálního evropského myšlení a stávajících mocenských poměrů.

Význam, který národnostní ideji připisoval americký president Wilson, vyjádřil na konci své řeči z 8. ledna 1918, když řekl:

“Je to zásada spravedlnosti pro všechny národy a kmeny a jejich právo žít vespolek ve stejných podmínkách svobody a bezpečnosti, ať jsou silné nebo slabé.”

Na základě mírové smlouvy (1919 a 1920) vznikla ČSR, bylo osamostatněno Polsko, utvořeno království S.H.S. (dnešní Jugoslávie), k Dánsku byla připojena severní polovina Šlesvicka, Francii vráceno Alsasko – Lotrinsko, k Rumunsku připojena Besarábie, Sedmihradsko a část Banátu, k Itálii přivtěleny Tyroly, Terst, atd. předtím byly utvořeny jako samostatné státy Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva. Toto přerozdělení bylo v Evropě provedeno s odvoláním na spravedlivou národnostní ideu, avšak skutečným důvodem k němu byly mocenské zájmy a záměry s Evropou, zejména ze strany USA.
Vzdor tomu prohlásil Wilson 11. února 1918 v americkém kongresu.

 “Národy a země nesmějí již být dále předávány z nadvlády do nadvlády jako nějaké zboží nebo kostky ve hře. Určité vymezené požadavky národnostní musí být v mezích možností uspokojeny, aby nebyl pokoj Evropy a celého světa rušen.”

Když se záhy ukázalo, že toto rozdělení Evropy bylo předehrou k bolševickým revolucím, které měly Evropu znovu sjednotit v bolševickou internacionální mocnost pod vládou komunistického Ruska, vystoupila propaganda národnostní ideje s výkladem, že principy svobody a sebeurčení národů nelze plně uskutečnit do všech důsledků, jednak vzhledem k promísenosti národů, zvětšující se směrem na Východ, a jednak vzhledem k nutnosti respektování zeměpisných a hospodářských podmínek. Jejich nerespektování by znamenalo učinit nové národní státy neschopnými života, čímž se zdůrazňovala nutnost podřízení jedněch národů druhým, tedy rehabilitace stavu, který v Evropě existoval už před jejím rozdrobením. Všechny státy v Evropě měly tedy dále a znovu národnostní menšiny, často i početně i jinak významné, zejména když tyto minority měly za sebou velký a mocný stát národa, k němuž příslušely. Národnostní idea se přetvořila z vnitřní záležitosti států v otázku mezinárodní a tak byla manipulace soustředěna do pravomoci mezinárodních společností (Společnost národů, od roku 1945 OSN) a stala se prostředkem mezinárodní politické manipulace. Problémy, které byly dříve přehledné v rámci velkých států, staly se nepřehlednými v rámci nenárodnostních, cizích, mezinárodních institucí.

Československý stát bez jakéhokoli raison d‘étre byl experimentem státu, uměle vytvořeného na základě výsledků 1. světové války na přání vítězné Velké Čtyřky /USA, Velká Británie, Francie, Itálie/.
Nebyl založen ani na principu sebeurčení, ani na principu národnostním (žilo v něm 46,81% Čechů a Slováků, ostatní obyvatelstvo bylo jiných národnostní). Byl vytvořen jako klín, zabraňující styku Německa s Rakouskem, což bylo symbolicky vyjádřeno státní vlajkou. Československo nebylo zbudováno pro vojenskou nebo politickou sílu, nýbrž k docílení hospodářského úspěchu a proto dostalo hlavní přírodní zdroje a průmyslové bohatství starého Rakouska a bohatý díl přírodních zdrojů Uher, hýčkáno Francií, Spojenými státy a Anglií jako instrument jejich politického vlivu v Evropě. Zájem vítězných velmocí se k němu upínal vzhledem k tomu, co se od něho očekávalo v budoucnu: Československo mělo největší možnosti a hrozilo mu největší nebezpečí. Obchodně a průmyslově vyvinuté obyvatelstvo mělo rozšířit po východní Evropě síť obchodních tepen, které by daly život vyčerpaným národům, politikou těsné spolupráce mělo ulehčit utrpení sousedů a stát se vůdcem v rozvoji střední Evropy na zásadách parlamentní demokracie. Tyto záměry byly v současné době pouze modifikovány, jejich podstata se však nezměnila. T.G. Masaryk byl tímto posláním ČSR srozuměn a není zajisté náhodou, že V. Havel byl v Izraeli prohlášen Masarykovým pokračovatelem.

Vzájemný poměr Čechů a Slováků byl v roce 1918 pro velmoci zcela zanedbatelný a nezajímavý. Jejich hlavní myšlenkou, jež vedla k rozhodnutí mírové konference vytvořit ČSR, bylo zřídit v centru Evropy vysoce vyvinutý a soběstačný průmyslový stát, fungující na principech parlamentní demokracie, a to bez ohledu na národnostní vztahy. Vše za jediné podmínky, že v něm německý a maďarský živel nebude tvořit většinu. Naopak při zřizování Rakouska a Uher se nehledělo k hospodářským potřebám, ale k tomu, aby byli soukmenovci pod jednou střechou. Rozdíl byl v tom, že v případě ČSR šlo o přátele vítězů, v druhém případě o jejich nepřátele.

Mír St. Germainský, Wilsonových 14 bodů a Versaillský kongres daly vzniknout novým státním útvarům, nedisponujícím přirozeně regulujícím principem tradice, špatně odolávajících totalitní bolševické propagandě a primitivní sociální demagogii a s nepatrnou nebo žádnou váhou v dějinách Evropy.
Československo nemělo nikdy velkou, mocnou šlechtu ani vlastní vlivnou buržoazii a proto celé jeho politické dějiny jsou poznamenány plebejstvím jeho politiků i obyvatelstva. Politický vliv tradičních středoevropských velmocí byl v Evropě anulován a bylo započato s prováděním koncepcí na sjednocování Evropy, které z ní mělo v celosvětovém měřítku postupně učinit druhořadý kontinent (Vanderlipův návrh na banku Spojených států evropských, Panevropa R. Coudenhove – Kalergiho, Briandův návrh evropské konfederace, atd.).
Tradiční evropské státy měly být především zbaveny svých kolonií a tím značné části svých trhů a své finanční síly, což bylo nutným předpokladem pro úspěšné zahájení finanční a mocenské expanze v Asii, Africe a Latinské Americe ze strany kosmopolitní finanční moci. Hitlerem vedená vzpoura národně socialistického Německa tyto záměry na čas pozdržela a současně usnadnila jejich realizaci po porážce Německa ve 2. světové válce, kdy následovalo nové přerozdělení světových mocenských pozic a v Evropě 45 let okupace, po jejímž ukončení se nyní opět přistupuje k nové formě podřízenosti Evropy.

Autoři sjednocovacích koncepcí pro Evropu, Rusové a Američané, usilují o mechanické sjednocení už přes 70 let a usilují o ně ve svém velmocenském zájmu.
Ukazuje se však naprosto nesporně, že ryze politické řešení problému reorganizace Evropy pod zorným úhlem politické účelnosti, je nemožné. Každý pokus vybudovat nový kontinentální či dokonce světový, mezinárodní řád se zřetelem jen na cíle a zájmy světových velmocí, nemůže skončit jinak než chaosem. Imanentní slabinou všech spolků států v minulosti bylo a zřejmě i bude nedostatek úzkého právního a mravního spojení mezi organizací centrální spolkové moci, jeho reprezentací a jednotlivými lidmi, nazývanými jednoduše lidem.
Přes všechnu obrovskou finanční a vojenskou moc sjednocovatelů Evropy jsou možnosti všech tvůrců velkých, integrovaných politických systémů, velmi omezené. I kdyby se formálně podařilo postavit ve smyslu logické právní architektury ladnou budovu právního sjednocení evropských národů, nepanoval by v ní onen soulad, duch dobrovolné přijatého podřízení a sebeobětování, onen sociálně charismatický prvek, bez něhož i stát sám se stává neoduševnělým a mechanickým Leviathanem. Právní a mocenské techniky nemohou tento problém rozřešit, pokud ho vnitřně nepříjmou lidé. Ani na začátku 21. století by vláda Sjednocené Evropy neměla komu panovat, protože by neměla své vlastní poddané, které by inspirovala, kteří by vizi Sjednocené Evropy přijali za svou.

Tradiční evropské státy (Anglie, Francie, Německo, Itálie, Rakousko, skandinávské země apod.) jsou si tohoto problému vědomy. Není si toho vědoma reprezentace Československa. Nasazení internacionálních poradců presidenta, izolace jeho kabinetu na Hradě, konstrukce osobní moci a autoritářské výkonné organizace pod Hradem, vzbuzují přirozenou nedůvěru Evropy, z níž plynou nebezpečí vážných rizik pro stát. Václav Havel se stává pro Evropu národů nepřijatelným tím, že na sebe vzal úlohu mluvčího cizích, neevropských sjednocovacích koncepcí.

Naprostá většina Evropanů pociťuje potřebu oprostit úsilí o duchovní a kulturní solidaritu lidstva od podivností pacifismu, internacionalismu a kosmopolitismu, které Evropu vnitřně ničí a kazí a jejichž hlasatelem se stal právě V. Havel.
Duchovní jednota Evropy stojí nad, ale i mimo politické boje a nad i mimo fakt, že existují války. Klást požadavek, že se Evropané musí vzdát svého bojovného ducha, že se musí podřídit pacifickému míru v zájmu světa, aby bylo dosaženo duchovní a kulturní beztvarosti, může být pouze axiomem nesmyslné logiky, odporující smyslu evropských dějin. Ještě osudnějším axiomem je vnucovaný názor, že je nutné vzdát se silného a vyhraněného svérázu národů a nahradit jej bezbarvou, jednotnou zamerikanisovanou duchovní jednotou Evropy nebo z vnějšku vnucenou zdánlivou jednotou politickou, vojenskou a hospodářskou, jak o to usilovali nadnárodní bolševický internacionalismus a americký kosmopolitismus posledních 45 let. Naopak: jen Evropa sestávajících ze silných, svérázných a sebevědomých národních jednotek s hlubokými kořeny a jasně vyhraněným hlubinným duchovním charakterem, může prospět vytvoření vysoké společné duchovnosti, která, stejně jako nebyla zničena posledními dvěma světovými válkami a téměř půlstoletou okupací, nebude zničena ani jinými válkami a okupacemi, kterým snad bude ještě Evropa v budoucnosti podrobena.

Ve své dlouhé minulosti mohla Evropa, bezesporu právě díky svým mnohotvárným složením, tak dlouho udržet světovládu, přičemž hegemonie přecházela ponenáhlu z jednoho národu na druhý tím, že každý národ podle jakési imanentní posloupnosti přebíral vedení, dala tato mnohotvárnost evropskému duchu veliký přínos myšlenek, tradic, novou duchovní sílu. Mocná síla Evropy tkví v tom, že měla vždycky národy vyznačující se větší zkušeností, větší zralostí a vedle toho mladší a vitálnější národy. Posloupnost těchto národů v přebírání vedoucího mocenského postavení stála Evropu mnoho krve, ale právě tou sílila velká evropská civilizace. Není důvodu předpokládat, že budoucnost se bude příliš lišit od minulosti, nesměřuje-li Evropa ke své zkáze. Neuvědomí-li si president a vláda Československa tyto skutečnosti včas, riskuje, že imanentní vývoj Evropy Československo smete.

2. / MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI SJEDNOCENÍ

Antagonismus socialismu a kapitalismu, SSSR a USA, splnil svůj účel tím, že rozdělil svět, vysál nezměrná území a nezměrné počty obyvatel a odstranil heterogenitu světa z počátku 20.století. Nyní je jako nepotřebný odvolán.

Zcela neočekávaně, na vrcholu své vojenské a politické moci, provedla druhá největší velmoc světa obrat a bez vyzvání, bez jediného výstřelu, kapitulovala. Podobný jev nemá v dosavadních dějinách politiky obdobu. Komunisté se omluvili za genocidu, osmdesát milionů mrtvých prohlásili za oběti určitých nedostatků, přistoupili na pakt o lidských právech, prohlásili se za přesvědčené demokraty, občas se přejmenovali, přísahali na mír a humanitu a zůstali u moci všude tam, kde se jí zdánlivě vzdali. Hlasatelé lidskosti na Západě to přijali s nadšením a s jásotem. Tajné služby SSSR a USA, které 45 poválečných let zásobovaly svět historiemi o svém nesmiřitelném nepřátelství, si vyměňují delegace svých usměvavých vůdců a ředitelů, které se střídavě scházejí v sídlech KGB v Moskvě a CIA v Longley a tiskové agentury s nadšením komentují porozumění a přátelství, v jakém je vedeno jejich jednání.

Zmanipulované a z vnějšku řízené obyvatelstvo Evropy se zděšením sleduje nepochopitelné sjednocování Německa, vládu přejmenovaných komunistů ve středu Evropy, na jihu i na východě, klade otazníky za všechno, co charakterizuje boj o moc v Rusku, udiveně sleduje rychlost a snadnost proměn, které jim nedovolují pochopit a vysvětlit, co se kolem nich děje.

Příčiny těchto jevů jsou v podstatě dvě:

1. potřeba konsolidace území dobytých v době aplikace antagonismu socialismu a kapitalismu, která vyřadila za světové politické hry všechny ostatní rivaly,
2. vytvoření politických předpokladů pro uskutečnění Velkého Izraele.

Konsolidační snaha se týká především Evropy a jejím zakončením se má stát politické, vojenské a hospodářské sjednocení kontinentu pod vedením nadnárodní demokratury, která bude v labyrintech tzv. zastupitelské demokracie ve svých rozhodnutích svými voliči zcela nekontrolovatelná. To nutně povede k hlubokému odcizení.
Tím bude Evropa definitivně vyřazena ze světové politiky jako samostatný, nezávislý politický subjekt a stane se z vnějšku řízeným prostředkem hospodářského a politického působení USA. Společně se pak v 21. století budou dělit o podíl na ovlivňování celosvětového vývoje s Ruskem a Čínou.

Instalace celoevropské vlády předpokládá oslabení dosavadních vlád národních států, zejména v západní Evropě. V rámci prohlubující se integrace států Evropského společenství budou vlády delegovat značné části svých pravomocí a suverenity zejména v oblasti vojenství a zahraniční politiky substituujícím celoevropským úřadům. Vojenskou a finanční hegemonii nad západní Evropou si ponechají USA. Přechodně bude nalezena forma integrace okupačních armád SSSR – USA formou kooperace vojenských bloků, které pak v rámci politického sjednocování pojme malé národní armády jednotlivých států Evropy.

V rámci ideí demokracie, míru, humanity a sebeurčení bude Evropa rozdrobena na malé, relativně svéprávné národnostní menšiny a tak budou rozvráceny i dosud velké a mocné státy: Německo zesílí význam zemských vlád na úkor centrální vlády Německa, která pak velkou část své vojenské a zahraničně politické suverenity deleguje na celoevropské orgány. tím má být Francii, Anglii a ostatním garantováno, že Německo po svém sjednocení nebude usurpovat politickou moc v Evropě. Podobnou cestu budou postupně sledovat i ostatní evropské země. Tím bude velmocem garantováno, že žádná z tradičních evropských velmocí nebude moci mobilizovat Evropu k samostatnosti. Celoevropská vláda bude (jako OSN) vytvořena na principech kontinentální bezmocnosti a podřízena kontrole USA, Ruska a OSN. Mohutný hospodářský potenciál sjednocené Evropy bude směřován především do oblastí, na nichž bude mít zájem hegemonistická politika USA a jeho finanční kontrolou bude zabráněno hospodářskému spojení s potenciálními partnery, kteří jsou nežádoucí: Čína, Japonsko, arabské státy a Indie. Zboží a peníze ze sjednocené Evropy budou směřovány především do Ruska.

Rusko bude velmi volně postupně konfederováno a převezme ochranu hranic s Činou a na Středním Východě, kde bude zabraňovat sjednocení arabských států, pronikání militantního islámu do Ruska a do Evropy a paralyzovat jakýkoli odpor proti vytváření Velkého Izraele. Za to se mu dostane výživy z Evropy.

Vznik Velkého Izraele předpokládá nejen udržení a osídlení dosud Izraelem okupovaných území Jordánska, Sýrie a Egypta, ale okupaci dalších (Libanon, Lybie, atd.). Aby tato koncepce byla proveditelná, byl odstraněn protižidovský režim Brežněvův (předtím Stalinův), který podporoval vojensky a hospodářsky arabské země, a jistil je proti USA v mezinárodní politice svými strategickými zbraněmi. Existovala hrozba sjednocení arabských zemí v jedinou protižidovskou ligu, jejíž vojenské či politické vystoupení by mohlo ohrozit jednak Izrael jako stát a celý Západ jako odběratele nafty. Toto nebezpečí bylo nyní odstraněno částečně politickým převratem v Rusku po nástupu Gorbačova a odmítnutí všech forem pomoci a podpory evropských komunistických států OOP. Kontrolou celoevropské vlády bude zabráněno, aby Arabové mohli získat vojenskou a hospodářskou (i politickou) podporu této sjednocené Evropy. Učinit Araby bezmocnými, je nutné především proto, aby bylo možné bez velkého rizika okupovat všechna arabská území, která mají být podle biblické představy Židů součástí Velkého Izraele (od Eufratu až po Lybii).

Tuto politiku sledují rovněž USA, které jsou od roku 1948 vazalem státu Izrael. Především proto bylo nutné uskutečnit tak nesmírně rozsáhlé politické změny v celém světě. I když značná část arabských států je pacifikována USA (Egypt, Kuvajt, Saudská Arábie, Sjednocené arabské emiráty, Jemen, atd.) a jsou pod jejich kontrolou, existují nacionalistické a vojensky silné státy, vyzbrojené sovětským blokem, jako je Sýrie, Irák, Lybie, jejichž protižidovská a protiizraelská orientace znemožňuje vojenskou okupaci dalších arabských území. Izrael však začátkem 90-tých let evakuuje z Ruska více než jeden milion Židů a tato území potřebuje. Tím nutí USA k urychlení politických, vojenských a hospodářských opatření, která mu provedení záměrů umožní. Všichni američtí presidenti, všechny americké vlády jsou posledních 42 roků zajatci této politiky.

Vládě USA a Izraeli se nepodařilo zajistit dostatečnou kontrolu nad Čínou, Japonskem a Indií, které mají vlastní velmocenské aspirace. Tento fakt nevylučuje, že právě tyto státy budou usilovat o podporu Arabů, zejména Japonsko, které je zcela závislé na dovozu ropy ze Středního východu. Odtud také pochází japonské úsilí o hospodářské pronikání do Číny, Evropy a USA. Čína už svoji inklinaci naznačila podporou Pákistánu, Libye a Sýrie jako mocenské protiváhy konkurenčních globalistů.

Americká finanční kontrola evropského hospodářství má rovněž vyloučit možnost evropských potravinových pomocí arabským státům v případě válečného konfliktu s Izraelem.

Československo je tradiční pevností židovského vlivu v Evropě, a proto vždycky vzbuzovalo nelibost v křesťanských, zejména katolických, kruzích Evropy (Rakousko, Maďarsko, Polsko, Německo, Itálie, Španělsko, Portugalsko atd.). Nyní znovu obnovená symbiosa Izrael – Československo může způsobit mnoho potíží, zejména se státy východní Evropy, které jsou (založením svého obyvatelstvem) protižidovské.

Z bezvýznamného člověka a průměrného spisovatele vytvořila světová reklama nákladem cca 13 milionů US dolarů z Václava Havla osobu, nazývanou světovým spisovatelem, krále filosofů, evropským politikem, největším žijícím humanistou, atd. Jeho osoba garantuje investorům a věřitelům politickou úlohu Československa v Evropě a i jinde, vždy podle potřeby. Nikoli náhodou v jednom ze svých prvních prohlášení Havel nabídl své zprostředkování mezi Židy a Araby, i když to vzbudilo posměch. Přesto jeho úloze je přizpůsobováno všechno, co je nutné, včetně vnitřního politického režimu státu: osobní presidentský režim, podřízenost KSČ, vytváření jediné politické výkonné armády OF, zničení jakékoli opozice, která by byla schopna jeho budoucí politiku korigovat, atd. Také proto jsou jeho zahraniční poradci téměř výlučně sionisté nebo alespoň Židé.

Proto Havel obnovil v Československu všechny židovské společnosti a přislíbil transfer židů z Ruska přes Československo, obnovil zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a OF, vlády a diplomatického sboru. Ihned po svém zvolení presidentem republiky, k němuž byl předurčen od května 1989, vzal pod ochranu KSČ a její členy a dříve, než se občanská veřejnost vzpamatovala, nechal v parlamentu odhlasovat zákon č. 15/1990 z 23.1.1990 o politických stranách, jímž byla zajištěna legalita existence KSČ pro budoucnost, právo na účast ve volbách a podíl na legitimní moci ve státě. Svůj postoj odůvodnit tézemi politiky národního porozumění, humanitou, lidskými právy, odpuštěním a láskou k bližnímu. Tímto aktem legitimoval rozhodnutí setrvat na autoritativních až totalitních principech vlády, v případě potřeby i proti vůli obyvatelstva.

Průnik mezinárodních velmocenských souvislostí do politiky V. Havla se projevuje v hospodářské a ústavně právní destrukci Československa, jehož rozdělení si vymohlo Rusko, do jehož vlivové sféry má připadnout Slovensko.

Rychlá varianta hospodářské reformy V. Klause způsobí ve skleníkovém prostředí postsocialistické ekonomiky hospodářský a sociální rozvrat, jehož zamýšleným cílem je podstatné snížení hodnoty národního majetku a jmění. Krycím cílem je zjistit jejich skutečnou hodnotu v konkurenčním prostředí a dosáhnout konvertibility čs. měny. Zahraniční investoři a zahraniční věřitelé republiky vyčkají poklesu hodnoty národního majetku (znehodnocení uzavíraných továren, neschopných v tak krátkém čase přizpůsobení světové konkurenci apod.), protože to sníží ceny, za které potom, v druhé fázi, tento majetek skoupí. Rovněž bude dosaženo poklesu ceny pracovní síly prostřednictvím nezaměstnanosti ve spojení se zvýšením intenzity práce. Velmi značné úspory obyvatelstva budou likvidovány postupným zdražováním a odčerpány prodejem státních obligací, dluhopisů, akcií bývalých státních podniků, které se později v řadě případů zhroutí a hodnota cenných papírů bude anulována. Úspory nezkušených soukromých podnikatelů, investované do pořizování výrobních prostředků, budou později (z velké části) likvidovány jejich zhroucením pod tlakem konkurence na trhu jimi produkovaného zboží a služeb.

Vítězství této rychlé varianty vedlo k přesunu Waltra Komárka a Miloše Zemana do rezervy pro dobu, kdy po ekonomickém zhroucení bude následovat druhá fáze reformy, tedy reformně-komunistická (sociálně demokratická). Dojde k ní asi po dvou letech, kdy z transferu Židů z Ruska zůstane asi 17 až 37 tisíc těchto lidí v Československu (o jejichž vazbách ke KGB netřeba pochybovat). Těmto osobám pak bude svěřen zahraniční (především židovský) kapitál a konexe, které mají jejich banky, společenství a především KGB k dispozici (Merkuria, Rotary, atd.). Tyto konexe zaručí úspěch. S jejich pomocí (v součinnosti s ostatními Židy, rozptýlenými stejným způsobem ve státech východní Evropy, většinou rovněž z Ruska) bude pak provedeno hospodářské vyrovnání (spádované směrem na Východ) s ostatní Evropou.

Druhým výrazným aspektem politiky Havlova kabinetu je příprava k odtržení Slovenska.
V období 1990 – 1992 budou přijaty nové ústavy a zahájeny přípravy k rozpojení hospodářských vazeb mezi Slovenskem a historickými zeměmi Čech a Moravy. K osamostatnění Slovenska dojde později (asi za 5 – 8 let) v souvislosti se sjednocováním západní a východní Evropy (integrace má být dokončena do roku 2000). Do té doby bude hlavní veřejnou snahou V. Havla udržet oba národy pohromadě v jednom státě. V rámci sjednocení pak obětuje československý stát. Program liberalizace poměrů v Evropě bude umožňovat volný pohyb obyvatelstva bez ohledu na hranice a v jeho intencích dojde k částečnému osídlení pohraničí historických českých zemí potomky bývalých sudetských Němců. Rozpad současných JZD, nejasnost zákona o půdě a soukromém zemědělském podnikání spolu s nechutí a neochotou mladé generace k samostatnému podnikání v zemědělství způsobí, že země v těchto oblastech nebude obdělávána a stane se snadnou kořistí platbyschopných a k práci ochotných cizinců. Slovensko pak bude destruováno menšinami maďarskými, ukrajinskými, rumunskými, židovskými. Z obou národů zůstanou malé etnické menšiny, enklávy bez jakéhokoli významu politického a hospodářského – stanou se mezinárodními Evropany.

Přes hospodářský a finanční průnik se pokusí dostat k moci další zasvěcené a dobře informované skupiny zbohatlíků z řad komunistické nomenklatury, StB, Charty a OF, pronikající zejména do oblasti zábavního průmyslu, hotelů, cestovních kanceláří, reklamy a hromadných sdělovacích prostředků. Budou zakládat soukromé společnosti, které postupně ovládnou uvedené oblasti působení a monopolizují je. Byli s velkým předstihem před ostatními informováni o tom, že Československo bude především orientováno na cizinecký ruch a podle vzoru organizovaného zločinu na Západě budou chtít ovládnout i s tím spojený servis: herny, prostituci, drogy, vydírání. V tomto smyslu se stanou součástí mezinárodních organizací s analogickým zaměřením, na nichž už celou řadu let na Západě participuje také sovětská KGB.

Řada vysoce exponovaných komunistů dá přednost anonymní finanční účasti na těchto podnicích, která jim však přesto zajistí dostatečnou moc. Taková perspektiva byla ze strany StB předložena rovněž řadě herců a zpěváků, kteří byli verbování v r. 1989 k účasti na podpisových akcích proti režimu. Přesuny kapitálu do těchto oblastí už byly zřetelně detekovány. Participace na této neviditelné, neformální, ale faktické moci je rovněž registrovaným důvodem ke slepé oddanosti celé řady funkcionářů OF. Je velmi pravděpodobné, že fakt registrace přibližně 35 tisíc občanů Československa u KGB v Moskvě (mimo jakoukoli evidenci v Československu v kartotékách StB či KSČ) souvisí právě s touto tak rychle se rozvíjející bází činnosti.

Průnik bude proveden prostřednictvím burzy a burzovních spekulací, činností mezinárodních odborných poradenských a konzultačních firem a kanceláří, soukromých rozhlasových a televizních vysílačů, soukromých tiskovin apod. Veřejná moc viditelných úředníků a funkcionářů bude nahrazena neviditelnou a nekontrolovatelnou vládou pečlivě skrytých subjektů opravdové moci, ovládajících všechny prostředky masové manipulace. Jejich působnost bude zaměřena na znemravnění veřejnosti, zejména pak mládeže, pod lákavými hesly svobody projevu a podnikání, jak odpovídá cílům snadno ovladatelné, na jednotlivce atomizované, sjednocené Evropy.

Do této mocenské, neviditelné báze, budou vpuštěni pouze ti, kteří jsou členy příslušných rodinných klanů, lobby, skupin, organizací či mafií!

3. / STAV ZEMĚ

Všeobecná krize Československa je především krizí morální. Všechny ostatní krize se od ní odvozují. Počátky této krize neleží pouze v hranicích tohoto státu a nepočínají komunistickou diktaturou. Osvícenectví, renesance, zprůmyslňování, atheismus, bolševismus i amerikanizace rozrušily původní lidskou pospolitost a vytvořily abstraktní virtuální společnost, v níž vládnou zcela odlidštěné principy.

Pro každou reálnou politickou úvahu o hledání možných východisek je nutné vzít za základ hlavní zjištění analýzy: Československá občanská společnost je zcela rozvrácená. Češi přestávají být národem, protože jim chybí vůle být národem. Ke konstrukci programu politické záchrany je však rovněž nutné chápat příčiny současného stavu.

Původní lidská pospolitost v našich zemích byla živým organismem, byly to vztahy organického soužití, vztahy přirozené, jejichž závaznost byla pociťována jako samozřejmost. V této pospolitosti vládla tradice, přirozená autorita, svornost a obecný mrav. Jejími základy byla pospolitost krve, domu, vesnice, místa, pospolitost ducha, stejný duchovní kult. Řízení a vedení v takové pospolitosti bylo nejčastěji vyjádřeno otcovstvím, na vyšší úrovni pak autoritou obecně uznávané převahy stáří, síly a moudrosti.

Tato pospolitost však byla zničena a byla nahrazena společností. Společnost však není živý organismus, nýbrž mechanický agregát. Jednotlivci v ní nejsou spojeni organicky, ale vnějšně, mechanicky a účelově. Každý žije pro sebe a ve stavu napětí vůči ostatním.
Vztahy mezi lidmi jsou vztahy mocenských subjektů a jako takové jsou organizovány a upravovány pravidly, konvencemi a zvláště právem, podobně, jako vztahy válčících stran. Na rozdíl od pospolitosti, kde převládá domácí hospodářství a zemědělství, ve společnosti převládá obchod, průmysl a manipulace. Vůdcové společnosti jsou finančníci, průmyslníci a manažeři, funkci náboženských církví převzali ideologové, demagogové a organizátoři davů. Svého nejúplnějšího vyjádření dosahuje společnost ve velkoměstech.

Československo nezůstalo samozřejmě tohoto všeobecného vývoje ušetřeno. I když se komunistická moc v mnohém lišila od západních systémů, má s nimi v tomto smyslu (ve svých důsledcích) mnoho společného. Francouzská revoluce znamenala začátek sekulárních masových hnutí, která si vytyčila heslo rovnosti. Toto heslo pak převzaly dvě největší sociálně-internacionální a sociálně-nacionální totality 20. století: bolševismus a fašismus. Nastalo století davů a demagogů. Projev vůle k rovnosti se změnil ve vůli po ničen všeho, co se odlišuje od vládnoucího průměru. Nepřijetí elementárního faktu vzájemné nerovnosti vedlo ke strukturální dezintegraci lidské společnosti. Pokrokářský optimismus rozhlodal všechny vazby a vedl k naprosté atomizaci lidských bytostí. Masová společnost konzumentů porušila stávající hodnotovou hierarchii a tím i dosavadní struktury společenského uspořádání a přivedla k moci nad sebou síly, o kterých každý prozíravý ví, že to jsou síly špatné a neschopné, totiž demagogy, byrokraty, korupčníky, hazardéry, gangsterské organizace, anonymní instance bez odpovědnosti, nahodilé kvantitativní většiny bez opravdového prověření kvalitou.

Ze společnosti byla rafinovaně vyjmuta nezbytná složka jejího hodnotového systému – přirozená nábožnost, která byla vytlačena ideologiemi.
Každá ideologie je scestná a vzbuzuje v lidech iluze, které jsou utopické. Připomínám to jako memento pro případ pokusu, učinit z demokracie, lidských práv a humanity oficiální ideologii – “náboženství” československé vnitřní a zahraniční politiky. Stav současné masové společnosti na Východě i na Západě je dokladem zhroucení všech pokrokových a rovnostářských idejí a neměli bychom na to zapomínat především dnes, kdy máme ještě jakous takou šanci volby. Ideje pokroku všeho druhu už selhaly, i když si od nich svět tolik sliboval a tolik věřil – výsledkem je oblouzený, rozvrácený, zbloudilý svět.

Žijeme v době masových stran a společností – Československo, KSČ ani OF /ODS, sociální demokracie/ nejsou výjimkou. Složitý chod moderních států podporuje tendence k organizaci, specializaci a byrokracii, což jsou konstitutivní znaky masové spotřební společnosti. V takové společnosti (a Československo do této kategorie patří!) vždycky vznikají totalitní tendence, které ji mohou zničit – ne jen komunistické podzemí v současnosti. Po rozkladu tradiční společnosti a její aristokratické autoritativní elity vzrostl vliv méně civilizovaných davů. Dominující mocenské skupiny jsou přístupné vlivům a tlakům těchto zprůměrovaných davů, o jejichž přízeň minimálně v období voleb jsou nuceny se ucházet a naopak dav je atomizován, rozptýlen, neorganizován a tudíž velmi způsobilý a vhodný pro manipulaci a v případě nutnosti i k mobilizaci k totalitnímu hnutí. Samotné OF je výrazem analogických jevů a jeho devítiměsíční vývoj nese neklamné stopy rukopisu amerických analytiků CIA a analytiků KGB na jeho vznik a působnosti. Je koncipováno schopnými znalci, kteří mu tak usnadnili vysokou flexibilitu a multivariantní možnosti vývoje.

V Československu se naprosto nedostává nezávislých stupňů a skupin mezi rodinou a státem – to je další významný aspekt závěrů provedené analýzy. Masová spotřebitelská veřejnost, tvořená bytostmi, které svoboda permanentní volby a z toho plynoucí permanentní zodpovědnosti obtěžuje, však nemůže vytvořit mnohovrstevnou kvetoucí demokracii na principu “jednota v mnohosti” a naopak, taková demokracie vylučuje zprůměrovanou masovou společnosti – je s ní neslučitelná. Toto dilema je skrytě obsažené a dovedně zamaskované v koncepci výkonu politické moci, jak je u nás zaváděna zahraničními poradci presidenta republiky. Nabízené východisko, svědčící o tendenci směřování k totalitě, je akcentování významu hospodářských reforem (jak bylo vypracováno Milošem Zemanem pro program OF), což předznamenává preferenci atributů směřujících k zesilování davových spotřebitelských tendencí /se skutečnou demokracií neslučitelných/ ze strany OF.

To předznamenává rovněž politický posun Havlova kabinetu a náznaky přeformování rekonstruovaného OF v povolebním období – tedy tendence akceptovat pokračování v zesilování masové společnosti spotřebitelů. Masová společnost spotřebitelů se vyznačuje převahou přímé akce, přímé demokracie a neorganizovaného hnutí, které překračuje rámec běžné legality klidných etap sociálního vývoje a ohrožuje a ruší demokratické instituční procedury zastupitelské demokracie (signál: forma útoku na dr. Bartončíka). Takto konstituované a opracované OF je způsobilé kdykoli v případě potřeby zavést diktaturu. Protože masové hnutí, které může OF kdykoli vyvolat (jak to činila KSČ), popírá úctu k principům svobodné soutěže za rovných podmínek /mezi těmi, kdo jsou připuštěni na start – pozn. NN/ a veřejné diskuse /mezi těmi, kdo jsou připuštěni k diskusi – pozn. NN/ jako základny pro kompromisní řešení konfliktních zájmů /tedy těch, které jsou stávající mocí za takové uznány – pozn. NN/. Zejména dnešní OF, které je samo dílem takového hnutí (i když uměle vyvolaného) by na to nemělo zapomínat, protože může být vrženo proti komunisty pevně ovládaným odborům a obětováno. Legalita volbou by ho nezachránila.

Sociální hodnotový systém minulosti, na který se dnešní vláda slovně odvolává, kladl hlavní důraz na práci a povinnost a hodnocení spotřeby jako něčeho, co je odměnou za práci, což však v životě člověka nemá hrát rozhodující roli. Neomezená spotřeba byla výsadou vládnoucích skupin, pro většinu obyvatelstva se však pokládala za zhoubnou a byla ztotožňována s rozmařilostí a mravní degenerací. Dnes jsme však v situaci, kdy lidé naplňují obsah slova svoboda množstvím zboží, hltáním dojmů z cest, počtem pornografických časopisů, striptýzů, neomezenou homosexualitou, násilím, poživačností – a vláda tuto tendenci podporuje, protože takto zahlcený občan nemá čas sledovat vládu a nepřekáží. A pak tu je to nejdůležitější. To všechno odvádí lidi od chápání toho, co je pro ně v životě opravdu zásadní: od cesty ke své podstatě a k podstatě toho, co se odehrává kolem nich…

Zdrojem spotřebitelského způsobu života, který zasáhl Evropu amerikanizací po 2. světové válce a komunismem o 20 let později, je především depreciace budoucnosti, vyvolaná možností zničení světa v kteroukoli chvíli, pocitem jedincovy naprosté bezmocnosti proti tomu a proti úplné manipulaci s jeho vědomím, dále s rozvojem techniky, který umožnil masovou výrobu pro masovou spotřebu. Život potom dostal ve své hodnotové a postojové tendenci tento směr: lidé začali soudit, že pracovat je třeba tak, aby člověk co nejdříve, už v mládí, mohl užívat ovoce svého úsilí a není nutné se příliš starat o budoucnost, protože je nejistá a starý člověk už nemůže vychutnat všechny požitky, které trh života nabízí. Pokud jde o potomstvo, má se řídit stejnými pravidly. Pod vlivem tohoto krátkozrakého materialistického životního kréda, konzumní orientace sama na sebe, obyvatelstvo Československa ve všech směrech silně zdegenerovalo.

Jasně konturované ideje a mravní normy ztratily na přítažlivosti, rozšířil se morální a sexuální liberalismus, na významu a oblibě získaly viditelné a hmotné hodnoty, jako oblečení, dobré jídlo a pití, osobní vůz, chata, kvalitní bydlení, cestování, sexuální život. Komunisté pochopili tento trend a navíc nabídli obyvatelstvu možnost krást, lhát, udávat, pomlouvat – beztrestně. Za to získali lhostejnost obyvatelstva, které se s jejich vládou smířilo a přestalo je obtěžovat. Proto u nás prakticky neexistoval odpor proti komunistické diktatuře a sovětské okupaci.

Spotřebitelský trend životního stylu se však střetává s faktem, že spotřebních statků, které přitahují zájem a aspirace lidí, není tolik, aby mohly být uspokojeny žádosti či potřeby všech. Spotřebitelskost není zdaleka ještě pro každého každodenní skutečností, její univerzálnost není v oblasti reality, ale především v oblasti chtění, aspirací, přání a hodnocení. Tento fakt ve svých důsledcích znamená, že věci, které jsou předmětem spotřebitelského usilování, si udržují svůj kurz i proto, že nejsou každému přístupné. Je velmi pravděpodobné, že aspirační hodnota japonského osobního auta ve stupnici společenského oceňování by okamžitě poklesla, kdyby jej vlastnil každý. Stav, kdy je množství žádaného zboží menší než množství lidí, kteří po něm touží, je stavem boje a soutěže, který se projevuje hledáním nejvýhodnějších, nejefektivnějších a nejrychlejších cest k dosažení vzývaných hodnot.

Proto také současná masová průmyslová společnost je společností výkonovou. Její princip zvyšování životního standartu je ve své realizaci podmíněn výkonným věděním, které se stalo náhražkou vzdělání, nenahraditelným výrobním prostředkem a podstatným stavebním principem takové společnosti.
Pouze tímto výkonným vzděláním a věděním je možné dosáhnout iluze pokroku. Výkonové vědění je však vlastnictvím dominantních společenských skupin a všechno, co je zahrnováno pod pojem pokrok je jimi neseno. Tyto dominantní mocenské skupiny jsou držiteli špičkových pozic, do nichž se dostaly na základě výběru orientovaného v podstatě na osobní výkonové vědění. Díky svým pozicím a rolím mají moc nebo vliv bezprostředně přispívat k udržení nebo změně stávající mocenské a sociální struktury a norem, které jsou jejím vyjádřením a nositelem. Dominantní mocenské skupiny na základě své na obdiv stavěné prestiže mohou sehrát vzorotvornou roli, čímž vytváří, určují a udržují normativní chování jiných lidí. Zachování komunistů v těchto pozicích jednoznačně určuje politickou tendenci, sledovanou Havlem a OF. Masová průmyslová a spotřebitelská společnost je hierarchicky členěna podle výkonové kvalifikace – společnost Československa je konstituována stejně a tento fakt nelze přehlédnout či ignorovat při posuzování motivace Havlova kabinetu. Podíl a význam vlastní práce rozhoduje o statutu a pozicích. Špičkové pozice zaujímají ti, kteří mají nejlepší výkon uznávaný skupinou – a to jsou právě dominující mocenské skupiny, které se obvykle samovolně prohlašují elitou (Charta 77, OF). Důležité, je aby byl výkon skupinou uznán.Pouze výkon doprovázený úspěchem opravňuje k zařazení mezi mocenskou špičku. Teprve úspěch činí kvalifikace relevantní pro tvorbu dominantní mocenské skupiny: tyto dominantní skupiny nejsou omezeny a politickou oblast, ale působí i ve všech ostatních sférách, včetně zábavního průmyslu. Takováto masová průmyslová společnost konzumentů je životně závislá na stupňování produktivity, a proto v ní stále větší význam získává výkonová autorita (proto president a jeho poradci neustále při každé příležitosti prezentují svoje pracovní zatížení). Představitelé výkonové autority pak nutně usměrňují chod společnosti, které svou činností vtiskují tvářnost. V zájmu úplné realizace konzumní společnosti jako výkonové je odbourání všech determinantů vzestupu mimo rámec výkonového principu. Žádný úspěch však nespočívá pouze na odborném výkonu. Úspěch často zahaluje tím, že ideologicky legitimuje sebe jako výkonovou zdatnost (presidentská kancelář, vláda, parlament).

Dnešní československou spotřebitelskou společnost charakterizuje především snížení kdysi převažujícího podílu rodiny na zespolečenštění jednotlivce. Tuto funkci do značné míry převzala škola, ubytovna, reklama, televize a vrstevníci.
Novodobou společnost vyznačuje hojnost styků, jejich rozdrobení a odosobnění, osamocení jednotlivce uprostřed množství. Vznikla otupělost k přemíře dojmů, peněžní hospodářství vede k uniformitě spotřeby, zdůrazňuje se výkonnost, která vede k vykořisťování. Člověk tak nabývá svobody úděsnější než otroctví, vedoucí ke splynutí s něčím větším a mocnějším.

V takto koncipované společnost je nejvýznačnější tendencí stálý rozvoj byrokracie.
Členové této byrokracie mají nejvýraznější problémy: rozpory mezi povinností a osobními zájmy, nutnost družnosti a sebeovládání, vytváření klik a mafií, potřeba ztotožňování se s cíli úřadu či podniku, pocit bezmocnosti. Taková byrokracie vyvolává oddělování cílů od prostředků, což má za následek oddělování normativní, které se projevuje jako desintegrace a rozklad hierarchie jakýchkoli hodnot. Vzrůstající specializace masové společnosti produkuje veliké množství hodnot navzájem nespjatých, nesouvislých. Úpadek autority církví je jen jedním článkem trendu, k němuž patří pokles prestiže patriarchální rodiny, ztráta identity osobnosti a oslabení její autonomie.
Převládá člověk řízený z vnějšku, podřízený úplné manipulaci. Člověk, naprosto způsobilý přijmout jakoukoliv diktaturu a zcela neschopný jednání podle vlastní úvahy a s odpovědností za něj. Člověk, neschopný samostatného života v demokracii, pokud jí nebude rozumět jako pouhému heslu, vyhlašovanému k vytržení davu.

Ekvivalentem přebytku hodnot, produkovaných takovou konzumní společností, je obtížnost volby a výběru: masový člověk je v postavení malého dítěte v obrovském hračkářství: všechno ho to přitahuje, ale všechno si koupit nemůže a když už se pro něco rozhodne, ví, že ho to nebude dlouho bavit.
Je indiferentní ke všemu specifickému. Je evidentní, že v Československu tento typ lidí převládá a mělo-li by se stát cílem jeho zdokonalování v těchto jeho vlastnostech, pak je demagogií deklarovat demokracii, humanitu a lidská práva, protože takové ideje jsou s takovými lidmi neuskutečnitelné. Davy takových lidí budou dnes zbožňovat Václava Havla se stejnou samozřejmostí, jako zítra v milionech budou požadovat jeho veřejnou popravu.

Destrukce člověkova vztahu k transcedenci je paralelou rozkladu jeho vztahu k ostatním lidem. Dnešní lidé jsou blíže primitivnímu modlářskému kmeni než náboženské kultuře středověku. Kromě regrese k modlářskému pojetí boha vnikly do náboženství představy podstatných rysů současné konzumní společnosti. Konzumní člověk , přeměněný ve zboží a prožívající svou životní energii jako investici, která je mu prostředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností, si přeměnil víru v boha v psychologický nástroj lepšího přizpůsobení pro konkurenční zápas, v prostředek ke zvýšení schopnosti dosáhnout úspěchu. Stejně tak si sympatie k ostatním přeměnil v neosobní slušnost a boha změnil v generálního ředitele akciové společnosti světa.

Organizovaná transformace politických a komerčních potřeb v potřeby individuálního člověka ho vnitřně utlačuje a tak oživuje tradiční náboženské mýty. Tato vnitřní identifikace, která je ideologickým protějškem eliminace opozice antagonistických zájmů a skupin, které spotřebitelská společnost považuje svou největší vymoženost, vede k omezení vnitřní dimenze ducha. To všechno je důsledkem totálního přízemního empirismu v práci s pojmovým aparátem, který je metodologickou legitimací duševního zmatku dnešních intelektuálů.

Zmasovění poslechu rozhlasu, televize a četby tisku usnadňuje rychlé společenské a politické změny. Obecenstvo jejich produkci přijímá, přitakává jím uznaným hodnotám a nerozrušuje-li ho upoutáváním pozornosti na hlubokou problematiku bohatého vnitřního života člověka, je spokojeno. Intelektuál stále řeší dilema: služba v byrokratickém stroji nebo úsilí o uskutečnění vlastních ideálů za cenu osobní oběti.

Z potřeby zničení hodnot, které přerůstají chápání, což uráží, se davová spotřebitelská kultura neopírá o abstrakce, ale o hvězdy: operuje s hrdiny, kteří jsou symbolem společenských hodnot a de facto ekvivalenty antických bohů. Tento aspekt byl příčinou neobyčejně rychlé ztráty prestiže Charty 77 a OF i jejich někdejší popularity. Osudem hvězd, na rozdíl od hodnot, je rychlý vzestup a pád…

Zmatení a destrukce hodnot nutí mladou generaci k přizpůsobení, které se projevuje cynismem, soustředěním se na co nejužší obor, jehož ovládnutí skýtá záruku úspěchu, a zanedbáváním všeho ostatního.
Část mládeže pohrdá konvencí a úctyhodným životem, má nechuť k životnímu soutěžení a pohrdá životním stylem svých rodičů. Jejich vzpoura proti rodičům je přivedla do opozice režimu, vrhla je do ulic a motivovala jejich jednání v roce 1989.

Kult umění je podporován, protože má schopnost vytvářet mýty – proto president dramatikem a invaze zpěváků a herců do vlád a parlamentů. Film, televize, poskytují hotové modely vyjadřování citů a postojů a tím ovlivňují myšlení a chování lidí. Proto všichni generální ředitelé televize, rozhlasu a filmu jsou (bývalí?) komunisté.

Zábavní průmysl spotřebitelské kultury může vyrábět pouze výrobky sériové a s krátkou životností – včetně popularity prominentů. Sériovost obsahu je charakteristickou vlastností masové spotřebitelské kultury: umožňuje masový odběr a masovou spotřebu, vytváří návyky a zájmovou orientaci. Preference takového pojetí kultury presidentem může odrazovat. Taková kultura, zejména pak televizní, ve srovnání s tradiční kulturou, zvětšuje vizuální formy exprese a vytváří kulturu obrazů. Její konzumenti soudí, že účast na kultuře se zakládá na shlédnutí a jsou přesvědčeni, že pro porozumění obsahu stačí krátký pohled. Tím ztrácí schopnost kontemplace, koncentrace a uvažování.

Pohled na film nebo televizi není spojen s vlastní úvahou, jako např. u knihy, plastiky nebo hudby, a vzniká primitivní, infantilní vztah k světu. Tento moment vede ke zmenšení role psaného slova a ke krizi knihy.
Občanský spotřebitelský dav státu se zřetelně cítí lépe pod tlakem autorit než ve svobodné liberální demokracii, protože neví, co si s takovou svobodou počít, zvláště, když je spojena s neutěšenou hospodářskou situací, protože jsou to velké děti, infantilní dospělí, kteří chtějí, aby se o ně někdo staral. V liberální demokracii však mají pocit, že se o ně nikdo nestará. Svoboda se jim stává břemenem a touží po silné ruce někoho, kdo by o ně pečoval a převzal za ně veškerou odpovědnost. Dávají přednost hospodářské a spotřebitelské zabezpečenosti před politickou svobodou. Nejsou schopni autonomní morálky – jejich morálka je vysloveně heteronomní a spočívá víceméně na autoritě: řídí se tím, co je jim shora jako mravní povinnost uloženo, nejsou však schopni určit, co má být touto mravní povinností. Konvenuje jim moc, nikoliv právo – právu se podrobují jen proto, že je spojeno s mocí. Této moci se čs. spotřebitelská masa koří tím více, čím je energičtější, a projevuje vůči ní masochistické postoje. Jakýkoli vládce je pro ně nositelem numinosního hodnotového zážitku a ten není možný bez momentu tremenda.

Podobný postoj zachovává čs. spotřebitelský dav i ve vztahu k politickým ideologiím. Jejich náboženský instinkt se projeví i tehdy, když se odkloní od náboženství. Kterákoli politická ideologie či státní ideologická dogmatika, mohou mít v Československu úspěch jedině tehdy, stanou-li se samy sekularizovanými náboženstvím. Filosofická kritičnost, skepse a relativnost je tomuto davu naprosto cizí.

Takový dav, v nějž se změnila čs. společnost, nemůže být nositelem hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě pasivní, netvořivý a neplněhodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe na určitých kostituantách. Existuje zřetelné nebezpečí, že těchto vlastností bude bez nápravy použito k vytvoření nové organizace s výrazně totalitními sklony, kupř. v rámci OF.

Neuvědomovat si tento stav československého obyvatelstva a nezařídit se podle toho, se rovná politické sebevraždě. Tato občanská veřejnost je nyní jako celek i jako jednotlivci, depersonalizována. Výsledkem je jakýsi nový druh poddanství, jemuž obyvatelstvo uvyklo a je způsobilé jakémukoli aktivnímu přizpůsobování se. Podřizuje se jakékoli reklamě a propagandě, která je součástí politické manipulace, exploatuje různé instinkty a postoje, zakořeněné ve vědomí tohoto davu, a proto se výkon vnitřní moci bez ní nemůže obejít.

Dvě generace vyprodukované padesáti léty diktatur uvykly poslouchat a dokonce se aktivně ztotožňovat s příkazy režimu, ztotožňovat se s každým režimem a pracovat tak na svém podřízení. Lidé už akceptovali, že všechna závažná politická rozhodnutí, kterými se vůdčí mocenská skupina (kterákoli) podjímá moci, jsou vynášena a prováděna arbitrážně, samovolně, bez nejmenší kontroly ze strany veřejnosti, a že se k tomu vydatně používá prostředků dominace a manipulace. I když propaganda není vždy přijímána afirmativně a někdy se střetává s výsměchem a ironií či lidovým vtipem, nemůže tento typ reakce rozložit perfektně vypracovaný systém dominace a manipulace, který se beze změny používá dosud. Tento systém je příliš účinný, než aby jej mohl dav účinně kontrolovat či korigovat vyzkoušenými prostředky protipůsobení.
Naprostá okupace všech prostředků masové komunikace umožňuje denně napájet občana státním vědomím, které ta která skupina manipulátorů pokládá za funkční, zglajchšaltovat jeho myšlení. Komunistická oligarchie se v minulosti orientovala spíše na predominaci než na výkon, a to ji přeměnilo ve ztrnulou a uzavřenou. Tato skupina lidí byla k moci vynesena masami a pak si je prostřednictvím totální centralizované organizace společenského života podrobila a ujařmila je. Vyšší byrokracie v jejich službách, která dodnes zůstala nedotčena, se nestřídala tak často jako jiné mocenské skupiny a získala díky své stabilitě před ostatními předstih a ovlivňuje dosud stále tvorbu politické vůle. Domněnka, že proces tvorby politické vůle se uskutečňuje zdola nahoru je iluzí, o jejímž primitivismu už snad v Československu nikdo nepochybuje.

Lidé v konzumní společnosti nejsou schopni tvořit politickou vůli bez pomoci sociálně a politicky aktivních menšin. Demokracie v davové konzumní společnosti předpokládá pevné vedení, dobře fungující systém, což jsou v podstatě podmínky nesplnitelné.

V každé demokracii všude na světě vládne mocná menšina nad širokou občanskou veřejností a v existenci těchto mocenských menšin tkví faktické možnosti demokracie. Pojem demokracie je už jen politickým propagandistickým heslem, demagogickou formulkou či derivací.

Klasická demokracie západního typu přestala plnit svou funkci a je stále méně schopna integrovat společnost svými metodami politického řízení a vedení. Její osud nyní závisí na tom, zdali si dokáže vytvořit vůdcovské vrstvy, jež by odpovídaly její podstatě. Nepodaří-li se to, pak se velmi pravděpodobně neubrání náporu některé modifikace totality. Prvořadou krizí obyvatelstva Československa je krize mravní a krize postojů. Prostě napodobování západních systémů v sobě skrývá nebezpečí vtažení země do dalších krizí, které se projevují v celé Evropě a odsunují ji na periferii světa.

Dynamika změn vztahů mezi lidmi nejen v Československu, zůstane-li neřízena, člověka zničí. Bude-li řízena, zničí jeho individualitu a všechny hodnoty, které dosud ve svých dějinách vytvořil. Napětí mezi těmito dvěma alternativami, mezi zkázou v jedné či druhé formě, se stává měřítkem, jímž je odměřována budoucnost.

4. / OBECNÉ PODMÍNKY

Od počátku 20. Století nastala doba konce všeho neměnitelného a posvátného a začala doba relativismu bez hranic, doba zmechanizování života, doba manipulátorů a spotřebního davového člověka. Ideologové všeho druhu, utopisté a revolucionáři neposkytují už žádnou naději, protože jejich království pravdy na zemi a věčné vysvobození ve svobodě, byly vždycky neuskutečnitelné. Všichni byli obětí vlastní neznalosti hranic možného.

Mezinárodní finančníci, profesionální političtí hráči a relativističtí manipulátoři naproti tomu vytvořili skutečnosti, které v mnohém předstihly sny utopistů. Jejich produkty jsou velkoměsta, organizátoři davů a jejich smýšlení, náhrada života spotřebitelstvím a světové sjednocení. To všechno nemuselo být předem plánováno, předvídáno ani proklamováno, nemuselo to být do důsledků součástí žádných idejí, postupné aproximace k tomuto stavu byly víceméně dílem nahodilosti, dovedně využitých. Neplánovanost vědeckých a technických vynálezů vytvořila technologické prostředí, které rozdělilo radikálně život člověka na specifické funkce, které jsou měřeny a řízeny. Život se rozbil do útržků. Lidé žijí každý útržek samostatně a nemohou je spojit v celek, který by dával nějaký smysl. Člověk žije různé životy v jednotlivých epizodách a má je zpřeházené. Žije jednu epizoda a na ty ostatní nedokáže zapomenout, nemůže se jich zbavit. Když to nejméně chce, vynoří se a stojí nesmiřitelně proti sobě. Části jsou jasné, ale celek je mlhavy a nepochopitelný. Není jasné, zda-li rozum člověka osvobozuje, nebo zda-li činí nesčetné inovace samu strukturu společnosti ještě nejasnější a záhadnější. Je však zřejmější, že člověk, manipulátor, byrokrat či vědec, ztrácí svou intelektuální vládu nad skutečností.

Tento relativistický stav vytváří mezi lidmi a lidskými hodnotami, k nimž dopívali celá tisíciletí, nové prostředí, v němž všechna předcházející přesvědčení, světská i náboženská, jsou zpochybněna. Už druhá polovina 19. Století naznačovala krizi všech idejí, demokracie, náboženství i politiky.

Demokracie stojí tváří v tvář vysoce technologickému světu, v němž je společnost nedemokraticky rozdělena na vysoce kvalifikované a vysoce nekvalifikované sektory a lidi. Vzniká otázka, zda bude vládnout technologická mocenská skupina.

Náboženství a filosofie prožívají svou vlastní krizi. Jakmile jednou lze vnější prostředí pochopit, člověk už nepotřebuje útěchu vymyšlených demiurgů. Avšak v tomto novém postoji musí člověk čelit trapné skutečnosti,že při poznání různých aspektů společnosti se společnost jako celek zdá být nevysvětlitelná. Kromě toho musí člověk převzít novou odpovědnost za svůj svět, v němž už není vhodného nadpřirozena, na které by svaloval vinu za své neštěstí.

Technologie je ve své podstatě sociální povahy a sociální krize se často odrážejí v literatuře, která citlivě reaguje, než v číslech, vykazujících výrobu a spotřebu zboží. Vzpoura, pochybnosti, odcizení a dekadence patří dnes k dominantním literárním a uměleckým tématům. O všem lze pochybovat a zdá se, jako by se lidstvu hnusil jeho vlastní vývoj. Všechno myšlení končí v nejistotě a zmatku a taková je celá dnešní nálada.

Bolševismus už nemá žádný význam a kapitalismus spěje ke konci vlastní dekadencí, protože jeho ekonomie ničí jeho vlastní civilizaci a osobnost člověka. Převzetí takového vzoru by nemělo být programovým cílem, zejména pak ne dominantním programovým cílem.
Klasické pojetí kapitalismu kombinovalo zvláštní etiku s výrobním systémem: soutěžící jednotlivec se svým absolutním právem na soukromé vlastnictví sloužil druhým lidem tím, že šel za vlastním prospěchem. To byl volný trh, tj. neviditelná ruka určující ceny, předělující peníze a výrobní prostředky tam, kde jich bylo možné nejlépe využít atd., což usměrňovalo každou antagonistickou osobní chamtivost ke společnému dobru.
V takové situaci je vydělávání peněz ctností, protože podporuje individualistické snahy, inovace a bohatství společnosti. Toto svobodné soutěžení však svými vlastními hluboko zakořeněnými tendencemi téměř zničilo samo sebe. Vedlo k soukromé kolektivizaci ekonomie a k velkému nahromadění bohatství několika málo lidí a tomu odpovídající koncentraci ekonomické moci v rukách lidí, kteří často nejsou majiteli, nýbrž jen správci a manažery investovaných kapitálů, jež spravují podle vlastního dobrozdání s cílem zvětšit zisk. Dekadence se projevuje právě v této koncentraci a kolektivizaci, z níž vyplývá možnost diktovat ceny spíše než reagovat na zákon nabídky a poptávky, využití zisků a plánovacích technik, stratifikace vynalézavosti a odstranění rizika na peněžním trhu. Tato kolektivnost vede ke krizi odpovědnosti – vzniká otázka, zda je manažer odpovědný pasivnímu akcionáři nebo veřejnosti.kolektivizace vede ke krizi odpovědnos

Tento západní hospodářský vzor byl tradičně identifikován s úsilím dosáhnout okamžitého peněžního zisku. Poněvadž se však korporační podnik rozvíjel po dlouhou dobu své činnosti, jeho moc už není osobní, nýbrž kolektivní a zástupná. Tak existuje možnost, že při dlouhodobém plánování budou korporace ochotny svou politiku integrovat s politikou státu. Protože korporace spěje k byrokratickému kolektivistickému řádu, který není kapitalistický ani socialistický, vzniká nová filosofie a metoda řízení.

Dekadence chudiny spočívá v její neschopnosti snesitelně vládnout sobě samé. Vlastnosti a city, které u ní vyvstanou ve dnech vášnivých a spontánních povstání, jako solidarita, loyalita apod., se zinstitucionalizují a zbyrokratizují, jejich vedoucí skupina se změní v cíl sobě samé a utlačení zůstanou předmětem historie, nejnižší figurou ve hře. Protože dekadence chudiny otupila své dřívější ostří a dekadence kapitalismu se změnila v korporační kapitalismus, skončila pojetí socialismu a kapitalismu z 19. Století jako utopie. Tradiční sociální kategorie se staly anachronismem. Nynější problémy mají co dělat s kvalitou života a k ní nemají ideologové minulých dob co říci. V masové spotřebitelské společnosti však chybí dynamika, impuls pohybu vývoje, chybí vnitřní opozice. Možná, že ji jednou vytvoří vzdělaní i nevzdělaní lidé, kteří se v takovém světě ocitnou mimo konzumní hru.

Když bůh zemřel, člověk, který ho měl nahradit, se znechutil sám sobě.
Z toho vznikla krize víry a nevíry, která způsobila duchovní prázdnotu 20. století. Člověk se začal bát své vlastní moci. Ve vakuu této krize je nebezpečí, že se může zrodit uměle zkonstruovaná fanatická pseudovíra. V rozkladu světa má člověk možnost vytvořit svět nový, uvědomí-li si skutečnou dynamiku tohoto světa. Technicky je možná podstatná redukce práce a tím i úsilí o obstarávání živobytí, avšak takové osvobození bude nejen zdrojem nové spirituální krize.
Bez práce a s ní spojeného přinucení, se může společnost rozpadnout. Práce symbolizuje boj člověka o přežití, přičemž velká většina lidí nemá možnost vybrat si ten druh práce, o který by měla největší zájem, ale nadbytek může tuto situaci změnit.
Taková alternativa se však může zvrhnout v chaotickou situaci, kdyby byl odstraněn vliv nutné práce, přinášející vystřízlivění. Takové změny mohou člověka zničit. Volnost vzniklá z nadbytku vzbudí v člověku vrozenou schopnost destrukce tím, že ho zbaví nutnosti pracovat. Buď si tedy člověk zvolí novou společnost, anebo si nová společnost zvolí jeho a zničí ho. Náhodné změny se už staly mocným plánovacím faktorem a nebude-li jiného, moderní technologie bude sledovat svůj vlastní podvědomý plán. Umožní vznik celostátního ekonomického plánování, které povede k totalitě a vytvoří tupou, na nic nereagující mocnou byrokracii. Plánovaná ekonomie použije spotřebitelského trhu a cenového systému jako způsobu k určování vkusu veřejnosti. Tyto tendence se už zcela zřetelně projevují v koncepci hospodářské reformy, jejímiž autory jsou osvědčení komunisté.

Člověk byl schopen ovládnout přírodu, ale není schopen ovládnout sám sebe.
Je otázkou, může-li změnit racionalitu svého výrobního procesu v racionalitu lidskou. Vývoj spěje k vytvoření velmi tenké vrstvy mocných a ohromné odcizené masy. Odcizení, cizota, se už dnes projevují jako stav osamocení, odloučenosti a boje stav plodící starosti o prosazení a upevnění své existence ve společnosti. Je to stav nespoléhající na nic, stav vůle po majetku a moci. Postupná racionalizace světa provokuje otázku, nestává-li se politika anachronickou iracionální perverzí uvnitř trendů narůstajících pravidelností, schematizace a technizace.

III. / LIMITY MOŽNOSTÍ

Faktická světová moc je neviditelná a projevuje se řízením oběhu peněz a finančními operacemi, které pak dávají výraz politice. Světovým rozměrem této působnosti jsou určeny hranice a možnosti každého odporu proti směru, jímž je řízen osud lidstva a jednotlivých států. Komunismus i kapitalismus vytvořil konzumní společnost, která je řízena výlučně regulací oběživa. Na této bázi bude probíhat každý proces, který na sebe může vzít jakoukoli zprostředkovací podobu. Důsledkem je odlidštění.

Vliv peněz, jako prostředku ovládání lidí, změnil vztahy lidí mezi sebou a vztahy jednotlivce ke společnosti. Dovršenou formou abstrakce společnosti a atomizace dnešních jednotlivců, je peněžní forma směnné hodnoty, peníze, jak v kapitálové, tak i úrokové podobě.

Peníze se staly nejpevnějším poutem mezi lidmi a podstatou jejich nejreálnější pospolitosti a nestrpí žádnou jinou, jež by stála nad nimi.
Peníze, to je žárlivý Bůh Izraele, který nestrpí vedle sebe žádného jiného Boha. Peníze degradují všechny lidské bohy a mění je ve zboží. Peníze se staly hodnotou všech věcí, hodnotou, která se ustavila sama pro sebe. Staly se universálním prostředkem veškeré moci, která je v dnešní době uplatňována.
Jejich ovládání je spolehlivě anonymní a prostřednictvím této anonymity je spolehlivě anonymní i moc jimi vykonávaná. Peníze zbavily celý lidský svět a přírodu jejich přirozené hodnoty. Staly se odcizenou podstatou lidského jsoucna a tato cizí podstata člověka ovládá a člověk se jí koří. Zatímco politika je zdánlivě nadřazena peněžní moci, ve skutečnosti se stala její nevolnicí. Moc peněz je despotická, osudový extrakt, který se stal všeobecným katanem, vypovídající válku celému lidskému pokolení. A přece je to v podstatě zvnějšněná mohoucnost lidstva, jeho odcizená a na pospas se vydávající rodová podstata.

V penězích nabývá všechno zboží svého odcizení a zároveň však jediného adekvátního bytí. Zboží, univerzální cíl současné konzumní společnosti, se totiž stává zbožím jen všestranným zcizováním – směnou. Tuto schopnost či tuto potřebu všestranného zcizování neustále zdokonaluje a rozvíjí, neboť je to její základní existenční projev. Peníze jsou vrcholným uspokojením této potřeby. Protože představují odcizenou podobu všeho ostatního zboží, čili produkt jejich všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Proces oddělování směnné hodnoty od hodnoty užitečné, je současně věcným výrazem procesu oddělování společnosti od jednotlivých individuí, jehož výsledkem je prázdná abstrakce společnosti na jedné straně a masa izolovaných, navzájem nerozlišitelných individuí na straně druhé. Tato reálná abstrakce od všeho lidského, nejhlubší výraz nelidské podstaty této politické činnosti.

Volby tohoto způsobu světovou politickou mocí strhla samozřejmě k nápodobě všechny, kdo se světové politiky zúčastňují. Finanční politika se stala universálním prostředkem boje o světovou moc a současně i prostředkem boje proti ní.

Všechny lidské vztahy se přetváří v kvantitativní atribut mrtvých věcí. Každé nové učení rozvíjejícího se systému (pojmu) hodnoty je novým abstrahováním od dalších kvalit. Proces jeho konkretizace je procesem zabstraktňování člověka – stejně, jako proces subjektivizace hodnoty je procesem objektivizace člověka (stává se objektem působení svých vlastních výtvorů).

Výrobce zboží vyrábí výrobky, které nemají pro něho samého bezprostřední hodnotu, ale mají užitnou hodnotu pro jiné.
Pro výrobce mají jen tu užitnou hodnotu, že jsou nositelem směnné hodnoty a tak prostředkem směny. V důsledku toho je majitel zboží nucen samotnou povahou svých výrobků, zbožím, zcizit je za jiné zboží, jehož užitnou hodnotu potřebuje. Vůbec všechna zboží mají tu vlastnost, že nemají užitnou hodnotu pro své majitele a mají užitnou hodnotu pro své nemajitele. Musí proto přecházet z ruky do ruky, vstupovat do směny, kde se teprve vztahují k sobě jako hodnoty a jako hodnoty se také realizují.

Forma peněz je jen odrazem vztahů všeho zboží,který utkvěl na daném zboží. Peníze se stávají směnným prostředkem zboží, charakterizujícím procesem oběhu, tj. oběživem. Tato zprostředkující funkce peněz je životně důležitá, lokajská a dohazovačská. Vznikají dvě protikladné navzájem, se doplňují metamorfózy: přeměna zboží v peníze a zpětná přeměna peněz ve zboží, tj. prodej a koupě. Oddělení koupě od prodeje rozkládá původní prostou výměnu. Nikdo nemusí kupovat bezprostředně po tom, co prodal. Může se s penězi v kapse vydat do světa hledat jiné trhy, které lépe uspokojí jeho potřeby a pravděpodobně vyvinou nové. Tento charakter rozvinuté peněžní směny a její rozšíření znamená definitivní přetržení pupeční šňůry, která poutá individua k přirozeně vzniklé pospolitosti a likvidaci bezprostředního vztahu člověka a přírody. Na místo izolovaného, místního, primitivního vývoje s jeho omezeným lokálním individuem nastupují (s rozšiřováním trhu na světový trh) světové dějiny, kterým odpovídá světodějná existence individuí, jakási empiricky univerzální individua. Osvobození každého jednotlivého individua se uskutečňuje tou měrou, nakolik se dějiny mění v dějiny světové.

Oběh je nepřetržitý pohyb zboží, ale pokaždé jiného zboží. Každé zboží se pohne jen jednou, pak zaniká, naplňuje své poslání. V dalším pohybu pokračuje nikoli jako totéž zboží, nýbrž ve svém zrušeném jsoucnu, tj. jako jiné zboží – jako zlato.

Oběh tedy přestavuje jednotu nepřetržitosti a přetržitosti, přičemž jeho trvání, jeho nepřetržitosti připadá zcela penězům. Změna formy zboží se jeví jako přemístění peněz. Peníze uvádějí zboží do pohybu tím, že realizují jejich ceny, že vůbec celý pohyb vychází od peněz, kdežto zboží jsou nehybná. Peníze tu přestavují boha v jeho absolutní neomezenosti a všudypřítomnosti, v atheistické podobě. Jejich zlatý háv způsobuje, že se jim klanějí i nevěřící.

Hodnota zlata a peněz není jejich vlastní hodnotu, nýbrž hodnotou celého světa zboží, kterou pouze přestavují tím, že jim dávají cenu. V této podobě existují jen jako myšlená hodnota, jako ideální forma, existující jen v představě. Zatímco zlato se stává ideálními penězi neboli měrou hodnoty proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty a tak je činila pomyslnými protiklady své užitné hodnoty, podobou své hodnoty, stává se reálným i penězi v důsledku toho, že je zboží při svém všestranném zcizování činí skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou podobou své hodnoty. Zrada peněz, jejich výlučné postavení, spočívá tedy v tom, že zatímco zboží se vzdávají penězům cele, zachovávají si peníze své soukromí, chovají se zdrženlivě. Zboží se zřekla své obecnosti, kdežto peníze se nezřekly své zvláštnosti. Peníze, které byly dříve pomíjivým bytím, stávají se nyní jejím absolutním bytím, proti čemuž se jednotlivá zboží jeví jako pouhé zdání, jako jejich odlesk. Z pouhého prostředku se staly peníze samoúčelem, ze svého pohybu učinily obsah směnného procesu a tento tudíž pouhou formou. V penězích mizí veškeré rozdíly, veškerá individualita. Avšak tím, že odcizují veškerou individualitu, stávají se samy jediným, výlučným individuem.

Peníze jsou absolutním zbožím, absolutní jsoucností hodnoty. Zatímco každé zboží je pomíjivé, konečné, peníze jsou věčným, nekonečným, nepomíjivým jsoucnem hodnoty. Hodnota je tu adekvátní svému pojmu. Zboží se ukázalo pro peníze pouhým rozlišovacím momentem, pouhým dočasným odcizením vědomí. Co je bůh pro teoretický svět, to jsou peníze pro praktický život převráceného světa: Odcizená mohoucnost lidstva, jeho zašantročená životní činnost.

Peníze pomáhají zprostředkovat výměnu látek mezi člověkem a přírodou, mezi člověkem a člověkem tím, že umožňují vzájemnou výměnu činností. Tak se postupně staly peníze univerzálním zprostředkovatelem, prostředníkem vůbec. Místo aby člověk byl sám prostředníkem člověka. V této podobě se stávají skutečným bohem, neboť jsou skutečnou mocí nad tím, co zprostředkují. Jejich kult se převrátil v samoúčel. Předměty, odloučené do tohoto prostředníka, ztrácejí hodnotu. Nikoli on je odleskem světa zboží, nýbrž svět zboží je jeho odleskem. To se pak zcela zvláště opakuje a prokazuje v penězích jako kapitále, je-li kapitál použit k politickému a duchovnímu ovládání lidí. Do té doby zprostředkovávaly věci a tím i lidi, nikoli však sami sebe. Nyní jsou absolutním zprostředkováním v sobě samých, cílem sobě samých, tedy samoúčelem. Veškerý zprostředkující pohyb k tomu výsledku beze stopy mizí: peníze plodí peníze, vystačí si samy a jejich původní poslání je zcela zapomenuto. To je největší vítězství anonymních vládců.

Protože všechna zboží jsou jen představovanými penězi,jsou peníze jediným skutečným zbožím. V protikladu ke zboží, která představují samotné bytí směnné hodnoty, všeobecné společenské činnosti, abstraktního bohatství, je zlato materiálním bohatstvím materiálního bytí, smysl všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech věcí, kompendiem společenského bohatství. Svou formou je zároveň bezprostředním vtělením všeobecné činnosti, svým obsahem souhrnem všech reálných prací. Je to všeobecné bohatství jakožto individuum. Peníze samy jsou jedinou individualitou a nestrpí vedle sebe žádnou jinou individualitu. Jednotlivé formy bohatství představují alikvotní části tohoto všeobecného bohatství, společného jmenovatele všech věcí. Je to naprostá nad vláda kvantity, které zplodila dnešní konzumní společnost, tak snadno ovladatelnou anonymně kýmkoli.

Tato specifická forma bohatství uspokojuje lidské potřeby rovněž specifickým způsobem – abstraktně. Zatímco po stránce užitné vyjadřuje zboží svým vztahem ke zvláštní potřebě jen jeden moment, moment hmotného bohatství, jeho ojedinělou stránku, uspokojuje jen jednu určitou potřebu, uspokojují peníze každou potřebu. Jakoukoli potřebu mohou uspokojit (jako smyslová abstrakce) zase jen abstraktním způsobem tím, že přemění všechny potřeby v jedinou potřebu: v potřebu peněz. Jsou proto po této stránce spíše ochuzením než skutečným bohatstvím a obohacením – považujeme-li za skutečné bohatství mnohostrannost potřeb člověka.

Peníze nepředstavují žádný individuální vztah k svému držiteli a nepředstavují ho, jejich držba neznamená rozvoj některých osobnostních vlastností jeho individuality, protože samy nemají žádnou individualitu. Existují jen jako předmět, jehož se lze mechanicky zmocnit a který lze právě tak dobře ztratit. Držiteli však poskytuje všeobecnou vládu nad společností, nad celým světem požitků a činností. Peníze dělají z každého člověka něco, čím sám o sobě není. Být a jevit se, se staly dvěma rozličnými pojmy. Nikdo tu nemůže prokázat svou skutečnou totožnost.

Penězům však chybí jakékoli kvantitativní určení. Kvantitativní zvětšování je jediným způsobem jsoucna a pohybu, které peníze mají – nekonečného pohybu. Jejich trýzeň je v neschopnosti sebeuspokojení – s každým novým přírůstkem nabývají nových hranic, nového omezení, které se nesnáší s jejich podstatou. Bezměrnost je jejich pravou mírou: protiklad mezi jejich existencí (jejich určitým množstvím) a jejich pojmem (bezměrnost) je nekonečný, nezprostředkovatelný. To je zdroj jejich neuhasitelné žízně a nevyčerpatelné energie a aktivity.

Uvedené principy byly jednou z příčin nynějšího ústupu komunismu a jeho stažení ze světové politiky: Stalinova a později Brežněvova koncepce hospodářské a finanční autarkie se ukázala být méně efektivní, než se původně očekávalo, a volný trh na Západě zplodil konzumní společnost, ovladatelnou totálně a s menšími riziky.

Národní ekonomiky neexistují, existuje pouze světová ekonomika, jejíž řízení je určováno konsorciem 14 světových bank. Tento jediný fakt rozhoduje o suverenitě států a nezávislosti jejich politiky, protože toto konsorcium vlastní, řídí, nebo alespoň kontroluje 72 procent veškerého světového oběživa.

The post Miroslav Dolejší. Po 19 letech v komunistickém vězení popsal skutečné události 17. listopadu 1989 first appeared on Čítárny.

Milan Kundera popisuje politika, v našem případě kariérního komunistu, který má opojný pocit, že stojí u kormidla dějin a pak se něco stane a vše rázem skončí. O tom je zhruba román Žert (1967; 1968; 68 Publishers, Toronto).
Je to příběh o zklamání z revoluce 1948, která měla být nástupem k nové, bez válečné společnosti. Nakonec ale revoluce přináší jinou totalitu, než jakou lidé znali z doby německé okupace za druhé světové války. Totalitní ovládání společnosti mají vždy stejný obsah, jen forma se mění.

Postup jakým přicházela komunistická totalita v 50ých letech 20. století je podobná jako ve 20ých letech 21. století.
Tenkrát se česká demokratická společnost po 10 letech demokratické snahy (od roku 1989) začala proměňovat v eurounijní liberální totalitní společnost.
Taky tomu nikdo nevěřil, ale jakmile je osobní svoboda spoutávána cenzurou, mediální propagandou, zákony a justicí, je pozdě na bezbolestný zvrat.
Totalita přichází vždy plíživě a jakmile dosáhne bod zlomu, vyjeví se v plné síle.
(Viz Chesterton. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie, které se tváří, že tyranie nejsou)

Mám hrůzu z těch, co obdivují povyk médií, imbecilní úsměv reklamy, zapomenutí přírody, indiskreci povýšenou do řádu ctností.
Žijeme v totalitě masových médií. Přirozenost světa se vytratila, nahrazena byrokracií, světem počítačů a mobilních telefonů.
Milan Kundera

O čem je Kunderův příběh.
Jsou padesátá léta. Po roce 1948 přichází demokratickou cestou k moci Komunistická strana. Začíná doba plná aktivistů, svazáků (nevládních neziskovek), likvidace všeho buržoazního a kapitalistického. Začíná budování socialismu. Lidé jsou rozděleni. Doba ve které vítězí udavači, prodejná justice, kariérní politici a narůstající politická byrokracie a… strach.
Ludvík Jahn, hlavní figura románu, pošle během studií své dívce Markétě, velmi zanícené svazačce, nevinnou pohlednici s textem:
Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!

Markéta předá pohlednici svazácké organizaci (SSM) na fakultě a ta pořádá s Jahnem soud. Ten je nakonec ze studií vyloučen a skončí na vojně u lopaty a v dole.

Jahn se cítí oprávněně zrazen a hodlá se pomstít.
Zvláště Zemánkovi, který stál za jeho vyloučením. Proto nakonec svede jeho naivní ženu Helenu.
Jenže už jsou tady 60tá léta a Zemánek vyměnil politický kabát a stal se liberálním komunistou a chce se ze svou ženou rozvést. Jahn se tak Zemánkovi nejen nepomstil, ale naopak mu zase pomůže. Tentokrát v jeho osobním životě zbavit se manželky.

Tragikomedie Jahnova dosavadního života je dokonána. Jestliže u první tragédie stála na počátku žena, v tragédii druhé je žena na konci.

“Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije.
Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, může zjistit co žil a jaký to mělo smysl.”
Milan Kundera

Román je rozdělen do 7 částí, ve kterých 4 figury vyprávějí jediný provázaný příběh ze svého pohledu.
Kundera se velmi často soustředí na jeden psychologický moment jejich chování. A to na jejich naivní až stupidní pohled na realitu světa, kterou naprosto nechápou. Zvlášť je to vidět u ženských postav.
Paradoxem ale je, že samotný hlavní hrdina se od nich příliš neliší a víceméně mezi ně zapadá.

Je to velmi čtivý a racionálně pojatý román, který až s matematickou přesností (kterou ale Kundera primárně nezamýšlel) porovnává do stejně roviny tragédii osobních životů a tragické směřování společnosti k jednomu cíli.
Morálnímu úpadku společnosti skrze všudypřítomnou ideologii jediné pravdy.

Rozhodně to není román jen o hektické době budování socialismu. Principy chování lidí, kteří budují jakoukoliv totalitu, je nadčasový.

“Nová doba se vrhá na vše, co bylo napsáno, aby to proměnila ve filmy. Jenže v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné, neboť podstatné na románu je jen to, co se nedá říct jinak než románem. Chce-li blázen, který ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat. Aby se nedaly vyprávět.”
Milan Kundera

The post Milan Kundera napsal nadčasový příběh Žert o totalitní společnosti, morálním úpadku a strachu first appeared on Čítárny.

Článek se nevěnuje jen fenoménu Únor 1948, ale i událostem, které jim předcházely a také které následovaly po Únoru. Bída První republiky, zrada tzv. spojenců, německá nacistická válka, osvobození a stav společnosti po roce 1945.

Únor 1948 – je v současné době označován jako komunistický puč nebo komunistický převrat. Pokusem o puč únorové události můžeme nazvat, ale byl to pokus o puč/převrat z druhé strany, ze strany tzv. pravice nebo také v dobové terminologii – ze strany představitelů/zástupců velkoburžoazie. Politické strany, které toužily po návratu pořádků, které panovaly za první republiky, nemohly po přijetí Košického vládního programu a po osvobození republiky Sovětskou armádou otevřeně sdělovat své úmysly a otevřeně prosazovat cestu zpět.
V únoru 1948 se jim zdály vhodné podmínky pro zvrat. Ale pěkně popořádku.

PRVNÍ REPUBLIKA

Velké množství lidí si dnes idealizuje život za první republiky, vidí ji jako oázu prosperity a demokracie. Přitom celé období provázely trvalé krize, spousta lidí žila v bídě, nedostávala žádnou podporu v nezaměstnanosti, ani starobní nebo invalidní důchod. Byla to doba, kdy se konaly hladové pochody, demonstrace nezaměstnaných a stávky pracujících za lepší podmínky.
Při těchto akcích a při násilných exekucích bylo zabito minimálně 81 lidí a byly vážně zraněny stovky lidí:
r. 1919 Bratislava – 7 zastřelených,
r. 1920 Most – 9 zastřelených,…..,
r. 1930 Radotín – střelba do průvodu dětí a mládeže, …
Co to muselo být za lidi, kteří stříleli do dětí?!!

Byla to ale i havárie na dole Nelson (Osek, okres Teplice), kde zahynulo 144 horníků. (Kdy o tom natočí někdo film?)

Fotografie v knize „Chudá Praha: Lidé – místa – instituce (1781–1948)“ vydané v r. 2023, mají velkou výpovědní hodnotu o životě v chatrčích v nouzových koloniích, o čekání na almužnu, na kousek chleba apod. Svědectví o životě lidí v té době najdeme i v dobových knihách. (Kniha na konci článku)

Na jednu knihu upozornila Irena Aneri ve svém článku Prvorepublikový „dezinformátor“ a „dezolát“ Julius Fučík a jeho kniha V zemi, kde zítra již znamená včera I.

V r. 1921 byla založena Komunistická strana Československa (KSČ) a v r. 1929 se do čela strany dostal Klement Gottwald.
Události kolem toho popisuje film „Dvacátý devátý“ (celý film na www.odyssea.com  ).

2025 / V rámci současné politiky byl odhlasovan (ODS, KDU, Pirati, STAN, TOP09) nový zákon o „Neoprávněné činnosti pro cizí moc“, který byl prosazen jako přílepek k zákonu Lex Ukrajina a který je srovnáván se Zákonem na ochranu lidově demokratické republiky z roku 1948.
Ale tak nějak se zapomíná na Zákon na ochranu republiky z r. 1923 , na základě kterého došlo k zatýkání především komunistů a těch, kteří nesouhlasili s politikou vlády. Rozhánění členských schůzí, zatýkání a domovní prohlídky byly běžným jevem!!!

PŘEDMNICHOVSKÉ ČESKOSLOVENSKO

Už v r. 1933 komunisté varovali před možnými důsledky nástupu fašismu v Německu. Navrhovali vytvoření akční jednoty proti fašismu. Ale marně. V červnu 1933 přinesla vláda do parlamentu zmocňovací zákon, ne nepodobný zmocňovacímu zákonu přijatému v Německu po nástupu Adolfa Hitlera k moci.
Podle tohoto zákona mohla vláda měnit či doplňovat zákony a prezident mohl měnit text ústavní listiny BEZ PARLAMENTU. Následovalo zostření zákona na ochranu republiky a tiskového zákona, prodloužení zákona o mimořádných (policejních) opatřeních.

Od 2. poloviny roku 1933 se museli komunisté stáhnout téměř do ilegality.
Pro nepatrnou záminku byli zavíráni do vězení stovky členů KSČ.

Výsledky voleb v r. 1935, kdy zvítězila Henleinova Sudetoněmecká strana, ukázaly růst nacionalistických nálad v zemi, hlavně v pohraničí. Při volbě prezidenta komunisté podpořili Edvarda Beneše oproti kandidátovi Bohumilu Němcovi, kterého podporovali agrárníci, henleinovci a čeští fašisté. Beneš poté, 14. prosince, podepsal amnestii všech komunistických činitelů.

Byla také uzavřena československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci.
Stanovila závazek vzájemné pomoci v případě útoku ze strany Německa, do pomoci se musela také ale zapojit i Francie (podmínka čs. strany).

V listopadu 1937 po setkání britského lorda Halifaxe s Hitlerem začalo mnohým být už jasné, že Československo je Británií, a vůbec Západem, odepsané do Hitlerovy sféry vlivu.
Gottwald v prosinci 1937 v Lucerně v projevu říká:

„…na adresu těchto reakčních anglických lordů, co by rádi rozdávali z cizího a co se nerozpakují handlovat s fašistickým Berlínem o naši kůži, je třeba vyhlásit: Páni, co nejrozhodněji odmítáme, abyste s kýmkoli rozhodovali o nás bez nás….“ [1]

Hitler zanedlouho ohlásil v kruzích německé generality nástupní plán proti Československu Fall Grün.

Po návštěvě Gottwalda u Stalina v květnu 1938 přišel Gottwald za Benešem se Stalinovým ubezpečením, že při rozhodném postupu bude mít Československo za sebou v každém případě Sovětský Svaz.

Další události kolem Mnichova a jak se Beneš stavěl k této zprávě, jsou všeobecně známé.
Československo se mělo podle zákulisních plánů stát hlavní zdrojovou základnou pro fašistické Německo při útoku na SSSR!!!

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Po přijetí Mnichovské dohody Beneš 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl s manželkou do Londýna a odtud později vedl zahraniční odboj.

20. října 1938 byla KSČ zakázána a 27. prosince 1938 byla úředně rozpuštěna.
Strana přešla do ilegality. Někteří vedoucí představitelé odešli do zahraničí a vedli ilegální boj odtamtud.

V listopadu 1938 zahájil svou činnost I. ilegální Ústřední výbor KSČ.
V polovině února 1939 došlo k zásahům proti stovkám komunistických funkcionářů, hned další den po okupaci 15. března bylo v rámci akce Gitter zatčeno přibližně 6 tisíc lidí, z toho většina komunistů a antifašistů. Jednalo se o vyloženě protikomunistickou akci rozšířenou i na německé emigranty.
Český policejní aparát projevil nebývalou horlivost a nápomoc při této akci, kdy také dodal seznamy „nepohodlných“ lidí, které si vedl za 1. republiky.

Kromě komunistického odboje zde byly další odbojové organizace:
jako Obrana národa, což bylo vojenské odbojové hnutí, kterou založili čs. generálové, Politické ústředí, Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ a další organizace, povětšinou napojené na exilovou vládu v Londýně.

Rozdíl byl ve směřování odboje ze strany západní exilové vlády a ze strany moskevského exilového vedení KSČ.
Komunisté kladli důraz na zapojení širokých mas obyvatel při šíření informací (např. formou letáků), zapojení do sabotážních a diverzních akcí a do partyzánského boje.

Oproti tomu londýnská exilová vláda vyzývala k zachování klidu, hlavní odpor měly vést paradesantní skupiny vysílané na obsazené území, které měly být jednak zpravodajskými buňkami a jednak se měly stát jádrem rámcové armády, která ke konci války uskuteční vojenské povstání. Navzdory tomu ale vznikly buňky odporu, které se uchýlily k sabotážím a hrdinným ozbrojeným akcím i mezi nekomunisty.

Hlavní úder vedlo gestapo od začátku proti komunistickému odboji.
Během války padlo, bylo popraveno nebo bylo zavražděno v koncentračních táborech 30 000 čs. komunistů.

18. 7. 1941 uzavřel Sovětský Svaz s Československem (za čs. stranu podepsal Jan Masaryk) dohodu, která stanovila obnovení diplomatických styků a výměnu vyslanců, jakož i vzájemnou pomoc ve válce proti hitlerovskému Německu včetně vytvoření národních československých vojenských jednotek na území SSSR.
Sovětská vláda nikdy neuznala Mnichovskou dohodu a jako první proklamovala obnovení československého státu v předmnichovských hranicích a uznala československou exilovou vládu v Londýně. Beneš se dosud marně tohoto uznání domáhal u západních vlád. Tento skutek sovětské diplomacie upevnil jeho pozice a měl za následek i definitivní uznání čs. exilové vlády západními mocnostmi. Předmnichovské hranice přesto britská vláda uznat odmítala.

Na začátku prosince 1941 odcestoval britský ministr zahraničí Anthony Eden do SSSR, aby zde jednal o spolupráci v boji proti Německu.

16. prosince 1941 byla při setkání se Stalinem nastolena otázka poválečných hranic v Evropě.
Stalin prohlásil, že Československo by mělo být obnoveno ve svých starých hranicích, včetně Sudet. Nevyloučil, že by se jeho území mohlo zvětšit na jihu na úkor Maďarska, které bylo za války spojencem Německa. Eden zase poznamenal, že otázka nových hranic by měla být řešena za účasti USA a je nepravděpodobné, že by její řešení bylo možné před koncem války.

Chování britské vlády, obrat ve vývoji války, rozhodující úloha SSSR v protihitlerovské koalici, ale i přebírání větší iniciativy při řízení odboje a rozvoje partyzánského hnutí moskevským vedením KSČ nejspíš přiměly prezidenta Beneše k rozhodnutí jet v r. 1943 do Moskvy.

12.12.1943 byla podepsána v Moskvě Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci.
(za čs. stranu podepsal velvyslanec Zdeněk Fierlinger za dozorování Edvarda Beneše). Smlouva znamenala závazek vzájemného postupu ve válce proti Německu a základní předpoklady budoucí poválečné spolupráce. Byla i základem pro některé poválečné dekrety.

Při několikadenních jednáních Beneše s vedením KSČ v Moskvě se probírala podoba příští československé vlády.
Podoba vlády i program budoucí vlády byly dolaďovány na konci března 1945, kdy se budoucí vláda i s Benešem sešla v Moskvě. Výsledkem jednání byla dohoda o ustanovení Národní fronty Čechů a Slováků. V Národní frontě nesměla být žádná skupina a strana, která se za války zkompromitovala.

30. března 1945 odjel Beneš s vládou zvláštním vlakem z Moskvy a 3. dubna přijeli do Humenného.

4. dubna 1945 jmenoval Beneš v Košicích oficiálně první vládu Československé republiky,
Zdeněk Fierlinger, sociální demokrat, se stal předsedou nové vlády.

5. dubna 1945 přijímá kabinet Košický vládní program.
Základem státní a veřejné správy se staly národní výbory. Republika se stala státem dvou rovnoprávných národů Čechů a Slováků. Vládní program zahrnoval i otázky potrestání zrádců a kolaborantů, vyvlastnění majetku kolaborantů v souladu s dekrety prezidenta, pozemkovou reformu a další otázky.

POVÁLEČNÉ OBDOBÍ

Po druhé světové válce proběhla vlna znárodňování celou Evropou včetně západní Evropy.

V Československu se znárodnění uskutečnilo na základě dekretů prezidenta ze dne 24. října 1945. Šlo o krok velmi populární mezi obyvatelstvem (video).

Ve volbách v r. 1946 získali komunisté 37,9% hlasů a suverénně tak zvítězili. Všechny strany, které získaly mandáty, se účastnily vlády.
Jejich zastoupení ve vládě bylo dáno volebními výsledky.
Komunisté měli ve vládě 9 ministrů,
ČSNS (Československá strana národně socialistická) , ČSL (Československá strana lidová) a DS (Demokratická strana) po 4 ministrech,
ČSSD (Československá sociální demokracie) 3 ministry a 2 ministři byli nezávislí ( Jan Masaryk a Ludvík Svoboda ). Předsedou vlády se stal Klement Gottwald.

Vláda vydala dvouletý plán, jehož cílem byla obnova válkou zničeného hospodářství a zvýšení průmyslové výroby o 10 % v porovnání s předválečným stavem. Důraz se kladl především na rozvoj průmyslu v ekonomicky slabších oblastech republiky (např. na Slovensku), a vytvoření předpokladů pro odstranění přídělového systému.

V roce 1947 postihlo zemi katastrofální sucho, které trvalo od jara až do listopadu a které mělo za následek velkou neúrodu.
Této situace chtěli využít pravicoví členové vlády na podlomení pozic komunistů. Řídili se heslem: čím hůř, tím líp.
Aktivisté pravicových stran vyzývali na schůzích rolníků, aby neplnili dodávky státu. Ministr výživy Majer z pravicového bloku v sociální demokracii zdržoval výkup a rozpisy kontingentů, rozmohl se černý obchod.
Vláda chtěla řešit nedostatek dovozem, ale od Západu, od tradičních obchodních partnerů, se jí pomoci nedostalo. Pomoc nabídl pouze Sovětský Svaz, který sám měl také problémy, ale přesto poskytl dodávky obilí i výhodné úvěry.

TRUMANOVA DOKTRÍNA A MARSCHALLŮV PLÁN

V březnu 1947 vyhlásila americká vláda tzv.Trumanovu doktrínu.
Ve své podstatě to byla snaha o „zadržování komunismu“, snaha o politiku izolacionismu vůči Sovětskému svazu a státům, kde měly velký vliv komunistické strany. Ještě před vyhlášením Trumanovy doktríny ozřejmil cíle Západu Winston Churchill při projevu ve Fultonu 5. března 1946. Churchill zde poprvé použil termín „železná opona“.

Jak uvádějí odtajněné záznamy FBI, soukromě Churchill v rozhovorech ve Fultonu také navrhoval, aby Amerika udeřila jako první atomovou bombou proti Sovětskému svazu.
Ostatně, ještě na začátku dubna 1945, před samotným koncem války, Churchill vydal příkaz náčelníkům svých štábů k vypracování operace překvapivého úderu na SSSR – operaci „Nemyslitelné“.
Podle tohoto plánu měl být útok na SSSR proveden po vzoru Hitlera – nečekaným úderem 1. července 1945. Hlavním cílem 2. světové války byl od začátku Sovětský Svaz a Hitler, „podchycený“ zejména Velkou Británií, byl nástrojem k provedení útoku na SSSR!!!

V návaznosti na Trumanovu doktrínu pak vznikl Marshallův plán „pomoci“ evropským zemím postiženým válkou.
Jednou z podmínek této pomoci byla „stabilizace politických poměrů“. Ve Francii a Itálii to vedlo k vyloučení komunistů z vlády.
Tvůrci Marshallova plánu naoko připouštěli účast SSSR na jeho realizaci, ale ve skutečnosti dělali vše pro to, aby Sovětský svaz izolovali.

Ještě v červnu 1947 sovětské vedení vážně uvažovalo o účasti SSSR na Marshallově plánu. Změna nastala po účasti na zasedání ministrů zahraničních věcí v Paříži ve dnech 27. června až 2. července 1947 a poté, co sovětské vedení získalo informace od agenta s krycím jménem „Stewart“ (Donald Maclean – první tajemník britského velvyslanectví ve Washingtonu), který měl přístup k důležité tajné korespondenci. Zpráva tvrdila: účelem Marshallova plánu bylo nastolit americkou hospodářskou nadvládu v Evropě. Nová mezinárodní hospodářská organizace pro obnovu evropského průmyslu by byla pod kontrolou amerického kapitálu.
Zdrojem těchto informací byl britský ministr zahraničí Ernest Bevin.

Pravicová část čs. vlády dělala kampaň pro přijetí Marshallova plánu, vláda 4. července slíbila účast na pařížské konferenci k tomuto plánu, ale během návštěvy v SSSR obdržela vláda podrobné informace o povaze Marshallova plánu a 10. července rozhodla o zrušení účasti na konferenci.

Zdeněk Fierlinger na půdě Parlamentního shromáždění:

„Víme, že tento tzv. Marshallův plán je spojen s dalekosáhlými politickými podmínkami…Kromě toho s Marshallovým plánem je spojována také otázka průmyslové výstavby západního Německa, což může ohroziti bezpečnost sousedních států. Všechny úvahy a diskuse jsou zahroceny proti Sovětskému svazu, proti východní Evropě…“

V listopadu 1947 na sjezdu sociální demokracie zvítězilo pravicové křídlo ve straně (dosud sociálně demokratičtí ministři hlasovali ve vládě většinou shodně s komunisty, podobně hlasovali i nezávislí ministři). Pravicové strany to viděly jako příležitost získání většiny. Národní socialisté a lidovci uzavřeli dohodu o společném postupu. Připojili se k nim i slovenští demokraté. Sociálně demokratická pravice slíbila, že v politických otázkách bude postupovat shodně s nimi.

ÚNOR 1948

Na začátku roku 1948 přišly pravicové strany i pravicové křídlo sociálních demokratů s dalšími demagogickými návrhy na platy státních zaměstnanců (podobné byly už v r. 1947). Předháněli se, kdo úředníkům nabídne víc. Brzdili práce na zákoně o národním pojištění (otázky důchodů – invalidních, starobních, vdovských,…nemocenské, apod.) a pozemkové reformě. Sabotovali plnění vládního programu.

ÚNOR 1948 / VE ZKRATCE, CO SE V ROZHODUJÍCÍ ÚNOROVÉ DNY ODEHRÁLO:

– 10.2. přehlasovali národní socialisté a jejich spojenci těsnou většinou komunistické ministry s levicovými sociálními demokraty ve věci platů státních a veřejných zaměstnanců.
Za dva dny se jim povedl podobný krok v zemědělském výboru Národního shromáždění. Odmítli projednat osnovu zákona o nové pozemkové reformě, kterou vláda už schválila.

– 13.2. měla vláda projednat zákon o národním pojištění. Ten se ale nezačal projednávat, pravicoví ministři rozvířili spor o SNB (Sbor národní bezpečnosti), nelíbilo se jim, že ministr vnitra připravoval přeložení 8 vysokých důstojníků SNB. Opatření bylo plně v jeho rezortní kompetenci! Ministr vnitra nebyl na jednání pro nemoc přítomen, komunisti navrhovali, že se těmito otázkami budou zabývat, až se ministr uzdraví, přesto si pravicoví členové vlády vynutili hlasování o zastavení personálních změn v SNB a získali většinu.

Pravicoví členové vlády vycítili příležitost k vyvolání krize. S podporou sociálních demokratů by měli v parlamentu většinu při vyslovení nedůvěry vládě. Počítali i s podporou prezidenta Beneše. Na schůzce ministrů a dalších činitelů národně sociální strany padlo v ten den rozhodnutí vyvolat otevřenou vládní krizi podáním demise. Počítali s vytvořením úřednické vlády, kam Beneš dosadí jejich lidi. Předpokládali, že demisi podají všichni ministři, co hlasovali ve vládě 10. února proti komunistům. Ale v sociální demokracii na to nebyl jednotný pohled.
Další dny byly ve znamení toho, že nekomunističtí ministři odmítali původní program jednání a trvali na splnění vládního usnesení z 13.2. Všechny strany sporu přitom průběžně informovaly Beneše o vývoji dění.

– 20.2. podalo 12 ministrů z 26 ministrů demisi. Zůstávali čeští a slovenští komunisté a soc. demokraté, Svoboda a Masaryk, tedy většina. Sociální demokraté se ještě nerozhodli. Noční schůze vedení sociální demokracie skončila kompromisem. Odsoudili demisi, ale byli za zachování původního stavu v Národní frontě a za dosažení dohody.

– 21.2. proběhly ve velkých městech i přes velký mráz demonstrace na podporu komunistů. Největší z nich se konala na Staroměstském náměstí v Praze, kde jako hlavní řečník vystoupil Klement Gottwald. Projev byl vysílán rozhlasem.

– 22.2. se konal v Průmyslovém paláci sjezd závodních rad, kde se sešlo kolem 8 tisíc odborových delegátů. Na výzvu KSČ se začaly ve fabrikách formovat první oddíly Lidových milicí, jejichž základem se staly závodní stráže existující od r. 1945, a v celé zemi vznikaly akční výbory.
Jak vyplývá nejen z různých dobových dokumentů, např. z výpovědí 2 důstojníků – štábních kapitánů M. Teichmanna a J. Němečka, členů branných komisí národních socialistů [3], ale i z vyjádření Prokopa Drtiny i Oty Hory (oba ČSNS) [4], národní socialisté počítali s nasazením armády ❗️– tedy bylo zde nebezpečí ozbrojeného puče (oporu našli zejména u důstojníků, kteří sloužili v západních jednotkách).

– 23.2. svolávají komunisté do Obecního domu poradu přípravného výboru obrozené Národní fronty, kde se objevili i zástupci pravicových stran, kteří nepodporovali politiku vedení strany. Sociální demokrati se museli rozhodnout, jak dál. Pravicová část chtěla podat demisi. V prudké diskuzi ale zvítězil názor zůstat ve vládě.

– 24.2. se nesl ve znamení obrovské jednohodinové stávky. Zúčastnilo se jí 2,5 milionu pracujících. Před půlnocí začala porada předsednictva ÚV KSČ. Byl připraven seznam nových ministrů, návrh na doplnění vlády, kde byli zástupci i pravicových stran.

– Na 25.2. byla svolána manifestace na Václavské náměstí. V sociální demokracii se dohodli Laušman s Fierlingerem. Z vedení vyloučili Majera, zbavili funkce generálního sekretáře Vilíma. Prezidentovi oznámili, že Majer ztratil důvěru strany.
250 poslanců z 300 podepsalo prohlášení, že budou podporovat předsedu vlády Gottwalda. Někteří poté couvli, ale 216 se jich přihlásilo do obrozeného parlamentu NF. Gottwald měl tedy většinu i v zákonodárném sboru republiky.
Premiér předložil dopoledne Benešovi návrh na doplnění vlády a Beneš odpoledne demisi ministrů přijal a odsouhlasil doplnění vlády. Zároveň došlo k dodatečnému zproštění úřadu dvou ministrů za ČSSD Václava Majera a Františka Tymeše.

– 27.2. představil Gottwald prezidentovi novou vládu.

– 11.3. vyslovilo všech 230 přítomných poslanců Národního shromáždění důvěru nové vládě.
Politická krize byla vyřešena v souladu s Ústavou Československé republiky a platnými zákony. Naprostá většina národa jednoznačně podporovala požadavky komunistů. Svědčí o tom nejen obrovské akce s masovou účastí, manifestace, ale dále pak i zapojení velkého množství mladých lidí do budování nové společnosti formou tzv. staveb mládeže, formou brigád a další akce. Lidé byli upřímně oddáni myšlence budování lepší společnosti bez parazitů.

POÚNOROVÉ ČESKOSLOVENSKO

Po Únoru 1948 bylo Československo vystaveno obrovskému útoku ze Západu ve všech oblastech. Začala hospodářská blokáda, byl omezen jak dovoz, tak vývoz, na základě toho bylo třeba přizpůsobit strukturu hospodářství, změnit mezinárodní hospodářské vazby a spojení. Rozhořela se studená válka, západní tajné služby začaly pracovat na rozvracení republiky.

V letech 1948 – 1950 bylo zatčeno přibližně 500 tzv. agentů-chodců vycvičených především v Británii. Základ tvořili důstojníci, kteří za druhé světové války bojovali v západních jednotkách.

Příznačná je hláška z jednoho filmu:
A: Nezapomeň, že jsi ve 40. roce podepisoval s ostatními důstojníky v Londýně, že budeš věrně sloužit zájmům Velké Británie.
B: Ale to platilo pro válečná léta, pokud jsem byl ve svazku jejich armády.
A: Neblázni. Jsi ze staré zpravodajské rodiny a dobře víš, co takový papír znamená.

Kromě toho, Angličané měli specifický způsob vytváření vlivových agentur. Byl postaven na tvorbě dlouhodobých osobních vztahů, které se potom dědily jako součást rodinné tradice. A to se týkalo i českých a slovenských vojáků a letců působících v Británii.

Na jaře 1949 se část čs. armády za účasti britské tajné služby pokusila neúspěšně o vojenský puč (tzv. Prokešův puč. Počítalo se se současným vypuknutím převratu na Slovensku, kde měli být jeho strůjci vojenští důstojníci a členové organizací Sokol, Orel a Junák).

Ze Západu byl veden silný ideologický tlak.
Intriky západních „služeb“ sehrály bohužel roli i v politických procesech [5] se Slánským a dalšími. Západním tajným službám se podařilo oklamat československé, ale i sovětské tajné služby při provokativních akcích, které naznačovaly napojení nejvyšších politických kruhů na západní tajné služby, u nás konkrétně šlo o tzv. „Dopis velkému metaři (podstrčený dopis, kde byl Slánskému navržen útěk na Západ). Podobně se jim to podařilo i v dalších socialistických zemích.

Tyto události se bohužel odehrály, ale nelze na ně hledět dnešníma očima. Bylo to těsně po válce, bylo nebezpečí vypuknutí další války (plány na operaci Nemyslitelné, Churchillovy výhrůžky, Trumanova doktrína, vznik NATO,…) a na „zrádcovství“ se pohlíželo nekompromisně.

V té době ostatně probíhaly v USA politické represe, lidé, kteří požadovali větší sociální jistoty, byli podezírání, že slouží Rusku a že jsou komunisté. Byli popraveni manželé Rosenbergovi a celkový počet obětí tzv. mccarthismu, „čistek“ a věznění, se odhadoval na desítky tisíc.

Jinak na Západě se na politické procesy potom vykašlali, nepohodlné osoby se rovnou střílí (fingované sebevraždy, technologie MK ultra). Západní metody velmi výstižně popisuje americký film Pohled společnosti Parallax.

Při budování socialismu došlo k chybám, narůstala zbytečná byrokracie stejně jako po smrti Stalina v SSSR, do strany se dostali i různí kariéristé, kterým šlo hlavně o jejich prospěch, dostali se tam i ti, kteří by rádi vrátili „pořádky“ první republiky, a kteří toužili stát se součástí „osvíceného“ Západu a začali pracovat na diskreditaci socialismu (viz též článek Pražské jaro 1968). Ale byla to etapa v životě naší společnosti, kterou můžeme označit jako vítězství pracující většiny nad vykořisťující „elitou“.

Rozvoj socialistické společnosti dal lidem určitou úroveň důstojnosti a zpochybnil historicky zformované sociální povědomí, že pouze „pomazaná elita“ může rozhodovat a všichni by se jí měli podřizovat. Do té doby existovalo ve světě prostředí kastovní společnosti, kdy lid snížený na úroveň dobytka bez práv musel bez řečí pracovat na svého pána, ať už feudála nebo vlastníka továrny.

Za doby socialismu byla vybudována bohatá infrastruktura, přehrady, elektrárny, školy, nemocnice, postaveny tisíce bytových domů, kvalitní vzdělání a zdravotnictví bylo bezplatné a sloužilo všem.

Všechny sociální výhody, které dosud máme, ale postupně jsou ukrajovány, byly zavedeny jen díky existenci SSSR a socializmu.

Nechali jsme si to dobré ukrást. Už se tady zase roztahují parazité, kteří žijí z práce druhých a je s podivem, že spousta lidí tyto parazitické „elity“ podporuje (nejspíš s očekáváním, že díky té podpoře se stane také součástí „elity). Roztahují se tu klany přisáté na státní rozpočet, které pak prostřednictvím jim sloužících politiků volají: není na důchody, je potřeba si připlatit za zdravotnické služby, apod. Jde o klany prosazující zájmy své a zájmy nadnárodních sil, ale ne zájmy českého národa.

Jak z toho ven?
Je třeba se poučit z chyb, které byly v minulosti učiněny, lidé nesmí spoléhat na to, že za ně všechno vyřeší „ti nahoře“, musí se zajímat o politiku, zajímat se o to, jak probíhá řízení společnosti, musí pracovat na sobě a zapojovat se do dění.
Bez toho nelze vybudovat spravedlivou společnost. Metodologie koncepce spravedlivé společnosti už je k dispozici.

Doslov Z knihy Chudá Praha: Lidé-Místa-Instituce (1781-1948):
Reflexe dějin trvalého soužití a boje města s chudobou neztrácí nic ze své aktuálnosti ani dnes a události posledních let nevzbuzují přílišné naděje na změnu, která by zvrátila trend růstu nerovnosti mezi bohatými a chudými, ono „rozevírání nůžek“, jehož budoucí důsledky pro nás, naše děti a jejich děti si pravděpodobně neumíme plně představit. Pohled do minulosti nás může poučit, poskytnout referenční rámec k poznání současné praxe a současných tendencí, ke zpracování individuálních životních zkušeností, k reflexi myšlenkových stereotypů, v jejichž zajetí se pohybujeme.

[1] Proti fašismu a válce, 1. část (Výbor z projevů a článků K. Gottwalda 1935-1948)
[2] Pavel Sudoplatov: Speciální operace
[3] Alois Svoboda, Anna Tučková a Věra Svobodová: Jak to bylo v únoru
[4] Václav Veber: Osudové únorové dny
[5] Jaroslav Matějka: Gottwald

Autorka článku: Jana Šťastná
Facebook

The post Proč byl únor 1948. Bída První republiky, 2. světová válka a stav společnosti po roce 1945 first appeared on Čítárny.

Mimořádná kniha nejen o době nastupujícího totalitného socialismu, ale také o době dnešní. Především však je o právních praktikách politických stran, které vedou společnost k totalitě. Povinná četba pro všechny a hlavně pro mladé, aby si uvědomili souvislosti.

Je to zpopularizovaná doktorská práce Ota Ulče z Kolumbijské univerzity. V ní popisuje procesy celé řady právníků, jak ohnout právní systém ve prospěch vládnoucí komunistické strany Československa a celého byrokratického socialistického systému.

Ondřej Neff o knize píše:

Ota Ulč / Komunistická justice a třídní boj / Ke stažení pdf
{youtube}6jb6lQ4T5VQ?si=uPUls5UJSOS-5wr2{/youtube}
{youtube}IpJh8MV2VhA?si=PY5Q0I-ECNeJC_7YI{/youtube}

Výpisky:

Podařilo se mi bez fatálních šrámů proplout úskalím dvou univerzit. Tou nebezpečnější byla pražská Karlova v dobách stalinismu, kdy docházelo k vyhazovu a existenčnímu zničení z nikterak studijních důvodů.

Druhou, zcela jinak ošidnou zkušeností byla Columbia University v New Yorku, prostředí totálně odlišné, v němž jsem se ocitl jako exulant bez stipendia (pro jeden jeho druh jsem se nekvalifikoval, poněvadž jsem nebyl americký občan, a stejně tomu bylo v případě finanční podpory pro cizí zahraniční studenty; tím jsem jako přistěhovalec rovněž nebyl). Bez peněz a neméně potřebné orientace jsem obtížně přežíval, litoval sám sebe s pocity opuštění srovnatelnými s pobytem na atolu ve vzdáleném oceánu, ač to ve skutečnosti bylo mnohamilionové mraveniště ostrova Manhattanu.

Americký systém práva a justičních praktik pro mě postrádal byť i jen unci zasloužitelného respektu, natož obdivu. Představu přerodu v místního advokáta jsem tedy okamžitě zavrhl a rozhodl se pro příjemnější, zajímavější alternativu – politologii, zde v USA známou pod nezaslouženě lichotivým označením jako political science.
Takovým jsem se tedy rozhodl stát vědátorem, v mém případě se zaměřením na mezinárodní vztahy a srovnávací vládní systémy. Graduální studia se získáním titulu magisterského a doktorského a s úspěšným obhájením disertace si na Kolumbii vyžádala v průměru sedm roků pilného počínání – hrůzná to délka jako se zbraní ve službách císařovny Marie Terezie.
xxx

Českoslovenští juristé se ztotožnili se sovětským porozuměním zločinu jako „společensky nebezpečného aktu“ i účelu potrestání, a sice likvidace nepřátel a převýchova provinilců z řad pracujícího lidu. Na druhé straně tito žáci sovětských praktik výslovně nepřijali princip analogie,[758] poněvadž to zásluhou možností extenzivní intepretace existujících ustanovení nebylo třeba. Nedošlo ani k výslovnému zavedení ohebné varianty kolektivního trestání rodinného příslušníka skutečného provinilce.
xxx

Novou krev i nový duch se podařilo získat třemi způsoby:
1. převýchovou soudců, již přežili čistku,
2. politickou reorientací výuky právního vzdělání nové generace,
3. zřízením zvláštních škol pro zvlášť pečlivě vybrané syny a dcery proletariátu.
Slovy tohoto zvlášť radikálního ministra: „Aplikace práva v kterékoliv oblasti našeho národního života by nebyla možná bez správného dialektického a historického materialismu… Proto bude zcela nutné, aby se právníci důkladně seznámili s marxismem a přijali sovětskou právní vědu jako zdroj svých znalostí.
xxx

Třídní přístup byl zaměřen proti všem kategoriím třídních nepřátel – klasičtí, ideologičtí, dědiční. Jejich individuální minulost, vztah k novému režimu, způsob života, vše je důležité.
xxx

Inteligence se nikdy nevyznačovala příliš konzervativními sklony. Studenstvo z nemalé části pocházelo i z nemajetných vrstev. Jeho rivalita s proletariátem, nijak ojedinělá v nejedné sousední zemi, nebyla v Československu nijak významná, pokud byla vůbec viditelná. Stanovisko vládnoucí strany v původní fázi znělo „nutno jim důvěřovat, ale stále prověřovat“,[95] v očekávání, že vyroste nová, již zcela loajální generace.
xxx

KSČ důkladně přebudovala československý výchovný systém. S opakovaným a pramálo relevantním odvoláváním na Komenského pražský parlament chrlil zákony o reformě školství, jeden za druhým….
V záplavě direktiv nad vším vynikal primární záměr politizace všeho vzdělávání. Zatímco zákon z roku 1948 se zmiňoval o socialismu jako svém cíli, zákon č. 186 z roku 1960 se v preambuli zmiňuje o vzdělání jako „procesu uskutečňovaném pod vedením komunistické strany, založeném na světové vědě, marxismu-leninismu“ (článek 1, par. 3). Zákon rovněž nezaručoval právo na vzdělání podle volby jednotlivce.
Poněvadž vzdělání je cestou k budoucí kariéře a dosažené úrovni ve společnosti (sociál stratificatiori), pouze vzdělávání na základních školách je stejné, společné pro všechny děti bez ohledu na jejich třídní původ. Podle sovětského vzoru ani československá mládež ve školách neměla přístup k náboženské výchově a od učitelů se vyžadovalo ateistické přesvědčení a působení.
xxx

Na rozdíl od sovětského vzoru policie v Československu nevykonávala nezávislou roli v mimosoudním potlačování třídních nepřátel. Policie neměla své zvláštní trestní tribunály. Starala se o veřejný pořádek, o ochranu prominentních osobností, pátrání a vyšetřování osob podezřelých ze spáchání běžné kriminality i z prohřešků politické povahy.
xxx

Jedenáctý sjezd KSČ v červnu 1958 schválil program o dosažení socialismu v brzké budoucnosti. Tento cíl byl dosažen společně se splněním druhé pětiletky (1955— 1960).
Onen rok 1960 se oficiálně stal mohutným předělem v dějinách Československa. Jím končila dvanáct roků trvající fáze lidové demokracie. Poté se Československo stalo druhým socialistickým státem na světě.
xxx

Tématický obsah knihy:

I Sovětizace justice v Československu
Dědictví první republiky
Vývoj po roce 1938

II Uvedení právního principu třídního boje
Okamžitý dopad únorového převratu 1948
Anatomie třídního nepřítele a nástroje třídního boje
Přínos k třídnímu boji a třídní spravedlnosti: nezřetelná ústava 9. května 1948

III Mimojustiční metody třídního boje
Případ městské buržoazie
Případ zemědělství
Nepřátelé ideologičtí
Nepřátelé dědiční
Lidové výbory, správní spravedlnost policie

IV Justice jako nástroj třídního boje
Nové úkoly
Změny v personálním obsazení justičních pracovníků
Prokurátor, advokát, notář. Další sovětizace justice
Justice po Stalinově smrti

V Role trestního práva

VI právo nikoli trestní v třídním boji
Základní třídní přístup
Omezení soukromých práv
Limity občanského soudního řádu
Vlastnictví, právo majetkové
Majetkové vztahy, smlouvy
Právo dědické
Právo rodinné
Právo pracovní

The post Soudce Ota Ulč. Komunistická justice, třídní boj a souvislosti s dneškem first appeared on Čítárny.

Byla vydána Černá kniha komunismu, která tendenčně hromadí argumenty proti komunismu, který navíc jako společenská formace nikde neexistoval. Méně známá je Černá kniha kapitalismu, která vznikla ve Francii v roce 1998 jako reakce na uvedený pamflet o komunismu.

Jsou v ní práce tří desítek západních historiků, politologů, právníků a dalších. Odhaluje na konkrétních příkladech historii, podstatu a zrůdnost kapitalismu od jeho počátku až do dnešních dnů. Uvádí fakta o milionech mrtvých v době kolonizace, otrokářství (až do poloviny 19. století), i genocidy indiánského obyvatelstva v USA a celé Americe.  

Dnešní úsilí je zaměřeno na to, aby paměť národa byla omezena pouze na čtyřicet let socialismu u nás, kdy bylo vše “zločinné”. Podle logiky antikomunistů ve světě existuje pouze jediné zlo. Komunismus. Kapitalismus snad ani nebyl a není. To slovo by se zřejmě mělo zakázat. Dnes je pouze liberalismus a maximálně tržní hospodářství. Kapitalismus je svoboda a demokracie. Jediné nejlepší zřízení na věčné časy, protože pouze ono odpovídá přirozeným potřebám člověka.

Celý výklad minulosti u nás se stává zcela neobjektivní, nepravdivý. Historie lidstva byla a je (bohužel) dodnes historií násilí a válek.

V příloze knihy je Černá tabulka masakr a válek ve XX. století – těch, které má na svědomí kapitalismus. Je tam více než 40 položek. Uveďme některé:

Poslední proti-indiánská represe v USA, v závěru genocidy započaté v 19. st. 100 000 obětí.
Oběti koloniálních výboj koncem 19. a začátkem 20. století – 500 000 obětí.
První světová válka (1914-1918) – 8 500 000 obětí.
Oběti hladomoru a epidemií v Indii, Číně, Indonésii 8 000 000 obětí Francouzská válka v Indočíně (1946-1955) – 1 200 000 obětí.
Americká válka ve Vietnamu (1956-1975) – 2 000 000 obětí.
Válka a represe ve Východním Bengálsku, Bangladéši 3 000 000 obětí Válka v Angole, Mozambiku – 3 000 000 obětí.
Jen v letech 1990 a 1995 války způsobily ve světě 5,5 milionu mrtvých, z toho tři čtvrtiny civilních osob (v Evropě 250 000, Asii 1,5 milionu, Střední a Blízký východ 200 tisíc, Afrika 3,5 milionu obětí). K tomu by bylo třeba přidat miliony obětí za dalších deset let – do dneška včetně Iráku a Afghánistánu. A samozřejmě miliony mrtvých z podvýživy.
Takový je obraz kapitalismu, o kterém se mluví. To si národ zřejmě pamatovat nemá, protože v takovém světě žijeme i dnes.

Černá kniha kapitalismu
35 převážně francouzských historiků, politologů, ekonomů a právníků: Černá kniha kapitalismu, přel. Miloslav Vrážel, odb. editor: V. Vasko, vyd. Milan Havlíček – Orego 2000, Praha 2005, ISBN 80-86117-24-3 560 stran

Originál Černé knihy kapitalismu vyšel ve Francii jako reakce na podobně laděný vícedílný pamflet Stephane Courtoise a jeho týmu Černá kniha komunismu. Jde o analýzu kapitalismu “a jeho nespravedlnosti od počátku až do dnešních dnů”.
Knihu najdete převážně pouze v odborných knihovnách. Do širšího povědomí se nedostala. Český překlad totiž vyšel pouze v nákladu 500 ks.

Ke stažení >>

The post Černá kniha kapitalismu a komunismu. Knihy, o kterých se moc nepíše a přesto jsou důležité first appeared on Čítárny.

Jak jste v polovině 80. let vnímal perestrojku v SSSR a její vývoj od reforem ekonomiky, až po uvolňování v politice i v celé společnosti (resp. glasnosť)? Jaký je Váš současný názor na tehdejší sovětskou perestrojku, na její možný další vývoj?
Nejen pro mne, ale pro celou naši generaci znamenala perestrojka a hlavně glasnosť naději, že i u nás se pootevřou dveře k mnohým svobodám, které nám až dosud byly odepřeny. Pro naši generaci to znamenalo především svobodu slova. V televizi jsem s nadšením sledoval rozhovory s předními sovětskými spisovateli v moskevské kavárně televizní věže Ostankino. Vzpomínám na tehdejší slavné spisovatele, jako byl Čingiz Ajtmatov, Valentin Raspustin, Andrej Vozněsenský.

Jak jste vnímal nový pohled vedení KSSS na vlastní dějiny (například kritika stalinismu…)?
S kritikou stalinismu jsem se především seznamoval v našem tisku už roku 1968, pro mne to bylo projasnění pohledu na minulost, který jsme měli oslepený školní výukou a rozhlasem.

Jak jste v tomto kontextu vnímal československou přestavbu, její vývoj a průběh (hra na přestavbu?). Byla podle Vás nějaká šance, že bude vypadat podobně jako sovětská?
Byl jsem dost zklamán, naději jsem vkládal především do sovětské glasnosťi, a ta u nás měla zavřené dveře.

Byla šance, že v ČSSR opravdu začne glasnosť?
Politická elita se svobody slova bála.
Jednou mi vyprávěl spisovatel ing. Stanislav Vácha, že na ÚV KSČ vznikly dva týmy z řad ekonomů a politologů, on jako ekonom že je v jednom týmu, a pracují na programu ekonomické přestavby. Co si vzpomínám, v navrhované perestrojce mělo jít k ústupu centrálního řízení ekonomiky, k částečnému uvolnění tržních vztahů, mělo být povoleno drobné a střední podnikání, mělo dojít k útlumu těžkého průmyslu a podobně. Svým způsobem šlo o inspiraci reformou, kterou v roce 1968 navrhoval ekonom Ota Šik.

Jak jste vnímal tehdejší postoje jednotlivých nejvyšších stranických představitelů (Gustáva Husáka, Lubomíra Štrougala, Vasiľa Biľaka, Miloše Jakeše, Ladislava Adamce) k přestavbě v ČSSR?
Považoval jsem za nejprogresivnějšího Lubomíra Štrougala. Ale spíše jsem vnímal celou tu plejádu tehdejší politické elity dnes už neznámých jmen – bylo to převažující množství dogmatiků, hlupáků, alibistů, kariéristů – prostě deprivantů.

Byl rok 1968 pro vývoj československé přestavby problémem? Na jedné straně podobnost sovětské perestrojky s pražským jarem 1968 (Akční program KSČ, uvolnění ve společnosti, svobodné informování médií), a na druhé straně ve vedoucích funkcích lidé spojení s potlačením procesu pražského jara 1968 a následnou normalizací.
Tohle hodnocení spíše patří historikům a politologům.

Jaký byl postoj členů Svazu českých spisovatelů k přestavbě? Co převažovalo: upřímný postoj k sovětské perestrojce nebo jen pragmatický souhlas, nebo šance na změny v Československu, nebo přístup: přežili jsme Chruščova a jeho reformy, přežijeme Gorbačova?
Ve Svazu českých spisovatelů bylo mnoho starých dogmatiků, kteří ovládali Svaz, a k naší tehdy mladé generaci z jejich strany vládla nedůvěra.

Jak jste konkrétně pociťoval uvolňování v umělecké tvorbě v Československu?
V druhé polovině osmdesátých let jsem jako autor i čtenář pociťoval v Čechách mírné uvolnění, které však mělo velké limity. Na Slovensku bylo uvolnění mnohem větší, a to zásluhou tehdejšího ministra kultury, básníka Miroslava Válka. Jeho zásluhou například na Slovensku nebyli mezi spisovateli disidenti – až na Dominika Tatarku, Hanu Ponickou a Ladislava Ťažkého. Knihy Ťažkého však vycházely, Tatarka a Ponická odmítali v systému publikovat, i když jim to Válek nabízel. Vím však, že třeba Tatarka dostával od Slovenského literárního fondu stipendium.

Zasahoval aparát KSČ (Oddělení kultury ÚV KSČ, tajemníci ÚV KSČ) do činnosti Svazu i po zahájení československé přestavby?
ÚV KSČ, nejen jeho oddělení kultury, měl pod bedlivým dozorem všechny umělecké svazy, jejichž činnost sice přímo neřídil, ale výrazně ovlivňoval.
Když jsem v září roku 1988 na zasedání výboru SČS předložil návrh návratu zakázaných spisovatelů zpátky do literatury a po velkém sporu s dogmatiky bylo přijato usnesení v intencích mého návrhu, hned druhý den jsem měl telefonáty od ideologického tajemníka Fojtíka a vedoucího oddělení kultury KSČ M. Műllera, co se to u nás děje. Poslal jsem jim po šoférovi usnesení výboru SČS. Nelíbilo se jim to.
Fojtíkova podřízená, ideologická tajemnice pro Čechy M. Hutterová mi zpočátku chtěla přes sekretářku dávat po telefonu příkazy, a já ji dvakrát zase přes sekretářku vzkázal, že mým nadřízeným orgánem je sjezd SČS, v době mezi sjezdy jsou konference anebo výbor SČS a jim jsem také odpovědný. Nemohli mě odvolat, byl jsem volený orgány Svazu českých spisovatelů – i když jsem byl zvolený z iniciativy ÚV KSČ.
Například v lednu roku 1989 byla na Václavském náměstí manifestace připomínající výročí upálení Jana Palacha. Policie manifestaci rozehnala. Volal mi ideologický tajemník Jan Fojtík, abych za spisovatelský svaz udělal prohlášení na podporu „pendrekového“ zákroku. Odmítl jsem s tím, že v březnu svolávám konferenci SČS, na níž se spisovatelé vyjádří k politické situaci u nás. Stejně tak jsem se odmítl vyjádřit v televizi.
Na březnové konferenci SČS pak s protektorským projevem vystoupila tajemnice ÚV KSČ M. Hutterová, ale spisovatelé ji nenechali domluvit a vypískali ji. Odešla s pláčem a z konference odjela.
Někdy na přelomu jara a léta jsem měl schůzku s vysokým komunistickým funkcionářem Miloslavem Dočkalem, kterou inicioval. Informoval jsem ho, že v edičních plánech nakladatelství, hlavně v nakladatelství Práce, jsou zařazeny knihy až dosud u nás zakázaných spisovatelů. Mimo jiné jsem mu navrhl, aby ve Vinohradském divadle byla co nejdříve uvedena nějaká Havlova hra. Překvapila mne jeho vstřícnost a slíbil podporu.

Jak byste charakterizoval lidsky i profesně Miroslava Műllera?
Vím, že byl piják, na jednu stranu se choval arogantně, na druhou stranu přátelsky, třeba i ke mně. Byl to protřelý funkcionářský hráč.

V roce 1989 nastoupil do čela Odboru kultury Jaroslav Čejka. Jak jste vnímal tuto změnu?
S Čejkou jsme se znali od počátku 70 let, názorově jsme spolu rezonovali. Vadilo nám, že mnoho spisovatelů je zakázaných. Počátkem 80. let jsme oba věděli, že na naší generaci bude, abychom v české literatuře sjednali nápravu. Jaroslav Čejka dělal, co bylo v jeho moci, ale na ÚV KSČ měl mnoho mocných protihráčů.

Jaký byl Svaz spisovatelů v roce 1987, v době Vašeho nástupu do funkce tajemníka svazu? Konzervativní? Nebo se tu již projevovaly prvky perestrojkového přístupu?
Na půdě vedení SČS vládly velmi konzervativní postoje, žádná perestrojka a glasnosť se tu neprojevovaly, byly nežádoucí. Můj nástup na půdu SČS předznamenával nutnou generační výměnu. Jako tajemník pro mladou literaturu jsem se seznamoval s fungováním aparátu SČS a s organizačními záležitostmi.

Vaší snahou bylo sjednotit tři proudy české literatury – oficiální, exilové a samizdatové. Jak se na tuto vaši aktivitu dívalo nejvyšší vedení KSČ? Jak ji vnímali členové vedení svazu českých spisovatelů? Jak to vnímala členská základna? Jak to vnímaly ostatní umělecké svazy? Jak to vnímali ve federálním svazu spisovatelů. Předpokládáme, že jste na svazu spisovatelů měli ZO KSČ. Jak tuto Vaši aktivitu hodnotil tento orgán?
Vyhlášení mého programu a jeho následné schválení výborem SČS v září roku 1988 nejvyšší vedení KSČ opravdu zaskočilo. Moje snažení o nápravu se jim vůbec nelíbilo, nebyl jsem poslušným vykonavatelem jejich vůle, jak si zpočátku mysleli. Velkou podporu jsem měl u svých generačních kolegů, kteří již působili ve výboru SČS. Z těch starších jsem měl podporu prof. Jiřího Hájka, který měl u naší generace autoritu. Většina spisovatelské členské základny tento krok přijímala velmi kladně. S federálním předsedou Svazu Janem Kozákem jsme se jen zdravili, jinak jsme se nebavili. Oba federální tajemníci pro zahraniční styk V. Adlová a R. Chmel stáli na mé straně. ZO KSČ ve Svazu spisovatelů neovlivňovala mou práci, měl jsem její tichou podporu, a to zásluhou její předsedkyně V. Adlové. Zasedání předsednictva a výboru SČS se odehrávala ve střetu s dogmatiky. Situace se změnila koncem února roku 1989, kdy federální výbor na mé doporučení zvolil do funkce předsedy Svazu československých spisovatelů Miroslava Válka. Ještě před zahájením federálního výboru, který jsem řídil, mi sekretářka přinesla abdikační dopis Jana Kozáka. S Válkem jsme pak spolu projednávali většinu kroků k narovnání, například on jako federální předseda a zkušený politik si vzal za úkol obnovení činnosti PEN -klubu.

Měl jste s tímto programem (cílem) otevřené dveře do rozhlasu a televize? Bylo zde nasloucháno a projevilo se to například v literárních publicistických pořadech? Byl jste do nich zván a měl jste možnost o tom veřejně v rozhlase a televizi mluvit?
Možná mám už děravou paměť, ale musím říci, že možnost mluvit o zásadních bodech našeho programu v televizi a rozhlase zájem neměli.

Jak jste vnímal přestavbu ve vysílání v rozhlase a v televizi? Dle Vašeho názoru, byla či nebyla československá přestavba znát z vysílání publicistických, zpravodajských a uměleckých pořadů?
Po více než třiceti letech se necítím kompetentní situaci v rozhlasu a televizi hodnotit. Mám takový pocit, že v televizi a rozhlasu o žádnou přestavbu a glasnosť nešlo.

Jak jste vnímal podpisy významných umělců pod peticí Několik vět, jako byla Hana Zagorová, Jiří Bartoška, Josef Kemr či kulturních pracovníků pod peticí Iniciativa kulturních pracovníků, Petice za propuštění Václava Havla, Petice za propuštění redaktorů Lidových novin?
Už jsem se podrobněji vyjadřoval v jednom ze svých rozhovorů, že jsem v roce 1977 nepodepsal Antichartu.
Jinak si velmi dobře vzpomínám na petici Několik vět, protože brzy po ní někdo na ústředním výboru KSČ vypracoval provolání Několik pádných vět. V druhé polovině července jsem byl na dovolené na Ždáni a tam mi volal jeden funkcionář ÚV KSČ. Informoval mne o provolání Několik pádných vět s tím, že za mnou přijde řidič z SČS a provolání mi přiveze. Provolání jsem nepodepsal, nelíbil se mi způsob manipulace, se zněním textu jsem nesouhlasil. Několik pádných vět bylo debaklem.
Federální předsednictvo SČSS koncem dubna 1989 vydalo prohlášení za propuštění Václava Havla z vězení, které formuloval předseda SČSS Miroslav Válek. Podepsalo jej předsednictvo SČSS ve složení: Ján Solovič, předseda SSS, Ladislav Ballek, tajemník SSS, Vladimír Mináč, Rudolf Chmel, tajemník SČSS, Ľubomír Feldek, Michal Černík, předseda SČS, Věra Adlová, tajemnice SČSS, Josef Peterka, tajemník SČS, Josef Šimon.
Prohlášení bylo adresováno ČTK, televizi, rozhlasu a některým ústředním deníkům, avšak nebylo nikde zveřejněno. Text byl proto poštou rozeslán všem členům SČS.

Přikládám znění prohlášení:
Dne 21. dubna 1989 zasedalo předsednictvo SČSS. Projednalo mimo jiné protesty proti odsouzení Václava Havla, respektive intervence v jeho prospěch.
V posledních dnech a týdnech intervenovaly na SČSS za Václava Havla tyto zahraniční kulturní instituce: Svaz spisovatelů Dánska, Svaz spisovatelů Slovinska, Svaz spisovatelů Srbska, Svaz spisovatelů Maďarska, Svaz spisovatelů Norska, Svaz pracujících Tisk+papír- NSR, PEN Maďarsko, Srbsko, SSSR-Estonsko, Literární společnost Wellesto – Estonská SSSR a některé jiné méně významné kulturní organizace
Předsednictvo SČSS věc posoudilo a zaujalo k ní toto stanovisko: Václav Havel nebyl souzen za svou literární tvorbu, ani za své názory. SČSS nesouhlasí s jeho názory, ale hájí jeho práva na ně.
Veřejné manifestování těchto názorů tak jak tomu bylo v případě Václava Havla za jeho organizátorské a osobní účasti, vyvolalo však společenské napětí a vědomě uvedlo do nebezpečí množství především mladých lidí. Tento postup není ani politicky ani eticky přijatelný. Je v rozporu se zákony, které je jistě možné měnit, ale pokud se tak nestane, je třeba je respektovat. Úcta k zákonům a jejich dodržování je základním atributem každého právního státu.
SČSS proto nemůže převzít odpovědnost za takovéto jednání Václava Havla, ani za jeho následky, tím spíše, že Václav Havel není jeho členem.
Nicméně dává však SČSS přednost politické argumentaci a dialogu před represemi. Zvláště zdůrazňuje potřebu prohlubování demokracie, bez které není možné realizovat přestavbu.
Dle našeho názoru ne bezvýhradně nutné represe zhoršují společenské klima, jsou společensky příliš drahým provizoriem a ve svém důsledku přispívají k popularizaci opozice.
Z morálních příčin nemůžeme pominout ani hlasy některých spisovatelů a členů jiných uměleckých svazů. Především těch, kteří nepodepsali „nátlakovou iniciativu kulturních pracovníků“ a obrátili se se svými výhradami na představitele stranických a státních orgánů nebo využili prostor vnitrosvazové demokracie. Tyto hlasy považujeme za politicky legitimní. Bez přihlédnutí k nim není možné budovat ani udržet jednotu tvůrčích svazů.
Je nutné usilovat o trpělivý a celospolečensky dialog a vytvořit jeho právní garance. K psychologické podstatě socialismu nepatří strach ale důvěra, protože cesta k budoucnosti nevede přes konfrontace ani přes vyhraněné krajní požadavky, ale jen přes prohlubování demokracie politickými prostředky.
Mírou politiky je a bude v poslední instanci vždy člověk.

Neměl jste v souvislosti s tím problémy se Státní bezpečností? Neměla StB snahu dostat Vás „pod kontrolu“?
První přímou zkušenost s StB jsem měl v roce 1973. Když mne propouštěli z vazební věznice v Ruzyni, kde jsem byl za smyšlené obvinění několik týdnů, odvezli mne nejprve do Bartolomějské. Tam se mnou rozmlouvali dva mladí pracovníci. Říkali, že mne do vazby dala prokurátorka, která se tu v padesátých letech podílela na procesech a nemá ráda novináře, intelektuály a spisovatele, že odsoudila Jirouse – Magora a Kořána a že za mnou budou stát, aby se nic takového již neopakovalo, a já jim na oplátku budu podávat informace o dění v redakci. Odmítl jsem nabízenou spolupráci. Až mnohem později mi došlo, že to byla jedna z metod, jak získávat spolupracovníky StB.
Když jsem se stal předsedou spisovatelské organizace a začal s naplňováním našeho programu, začínal jsem pociťovat některé kroky StB.
Počátkem léta 1989 jsem měl v kavárně Národního divadla schůzku s Ivanem Klímou, kde jsme projednávali znovuobnovení činnosti PEN-klubu, které se mělo konat v Chodovské tvrzi za účasti třiceti spisovatelů publikujících a třiceti zakázaných. Počátkem srpna před spisovatelským setkáním Chodovskou tvrz zablokovali příslušníci StB a spisovatele dovnitř nevpustili. Z postu předsedy SČS jsem napsal tajemníkovi KSČ Janu Fojtíkovi stížnost na postup StB. Brzy poté mi před domem několik týdnů parkovala zelená škodovka a v ní vždy někdo seděl. Provokativní odposlech a hlídání jsem chápal jako varování.
Když jsem v létě obdržel písemné pozvání pátera Opaska na zářijové setkání exilových a zakázaných spisovatelů do Frankenu, poslal jsem tam dva zástupce SČS, spisovatele Petra Prouzu a Vladimíra Kolára. Na hraničním přejezdu je příslušníci StB vyvedli z rychlíku, vyšetřovali je a vlak jim nechali ujet. Do Frankenu dojeli dalším vlakem. Na zpáteční cestě jim provedli to samé. Z postu předsedy SČS jsem opět napsal tajemníku KSČ Janu Fojtíkovi stížnost na postup StB s tím, že delegování do Frankenu bylo řádně projednáno na vedení SČS.
Aparát Svazu měl kolem 25 pracovníků, z nichž nejméně tři přímo spolupracovali s StB. Jedním z nich byl tajemník pro personální otázky, který se v listopadových událostech hodil marod a již se neukázal.
Po převratu mne překvapilo, kolik spisovatelů a novinářů z těch publikujících i zakázaných bylo na seznamu spolupracovníků StB. Byli tam i agenti či rezidenti. Někteří z těch nejvíce aktivních pak po převratu svou spolupráci s StB odčinili, prostě se z nich stali nesmiřitelní bojovníci, antikomunisté, jejich jména posléze ze seznamu spolupracovníků StB zmizela, ostatní v seznamu zůstali.

Otázky: Daniel Růžička
březen 2019

The post S Michalem Černíkem o perestrojce a glasnosti v SSSR, o několika větách, svazu spisovatelů a dalších souvislostech first appeared on Čítárny.

Milý pane Durychu,

Peroutka mi dal číst Váš protikomunistický článek, co tomu jako říkám; a když už tomu něco říkám, říkám to raději hned Vám.

Nepohoršilo mne, že Vám je komunismus sympatický, ale to, proč Vám je, jak pravíte, sympatický. Nebo spíše je v tom, že jste nadšen jeho krvavou metodou, nějaká sublimní ironie, ale já jí nemohu rozumět. Máte asi chuť být zase mučedníkem své ironie a toužíte po tom, aby Vám lidé nadávali; je to věc gusta; ale bojím se, že tentokrát byste se odřízl od ostatních lidí víc, než byste mohl snést. Je prostě strašné a nepřípustné, aby básník se tvářil vážně při tvrzení, že mu jsou masakry po chuti; jsem přesvědčen, že to tak nemyslíte, ale při naší těžkopádnosti by každý Vašemu článku tak rozuměl. Nevím, je-li katolické souhlasit nadšeně s násilnou smrtí jiných a dokonce bezbranných; vím jen, že to není křesťanské. Ostatně o tom přece se nebudeme přít; namáhal jsem se dešifrovat pravý smysl Vašeho článku, ale nepovedlo se mi to.

Prosím Peroutku, aby Váš článek neotiskoval; nebránil bych Vám, kdybyste strkal hlavu do tlamy lví, ale nerad bych, abyste při tom říkal blasfémie.

Věřil jsem, že řeknete něco tak krásného a jemného o chudých lidech, jako jste psal nedávno v Cestě; místo toho jste mne zrovna udeřil do tváře. Vím, že máte k svému zoufalému tvrzení nějaké temné příčiny; rozhodně jste to nepsal v jasné a zralé chvíli; zachtělo se Vám pošlapat sebe sama, protože ať cokoli ve Vás je, není ve Vás bezcitnost a nelítostnost k obyčejnému člověku, kterému ubližujete ne tak tím, že byste ho nechal potlouci na té nebo oné straně barikád, ale tím, že mu říkáte do očí věci tak nelidské.

Prosím Vás, napište mi, proč jste tyhle věci psal.

Přeji Vám šťastné svátky a lepší vnitřní pohodu a jsem upřímně Váš

K. Čapek

Karel Čapek, Korespondence I, 1924

The post Karel Čapek píše Durychovi a ptá se, proč je mu komunismus sympatický first appeared on Čítárny.

Upřímně řečeno, přepadá mě pocit bezmoci, kdykoli mám pro poučení lidí, kteří nikdy žádnou nezažili, hovořit o revoluci. Podobají se – prominete-li mi to klišé – dítěti, jež neví, že plamen svíčky může způsobit bolest, dokud se nespálí. Já, moje generace, můj národ jsme nedobrovolně prodělali dvě revoluce, obě socialistické: jedna byla pravá, druhá levá varianta. Obě dohromady mě vyléčily z krátkozrakosti.

Když mi bylo čtrnáct, říkali nám ve škole, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. Tohle nás učil náš tehdejší ministr školství a osvěty, nebožtík pan Emanuel Moravec, a pak poslal svého syna bojovat za evropský socialismus s SS divizí „Hermann Göring“. Syna po válce pověsili a pan ministr, abych užil správného revolučního jazyka, se s pomocí pistole sám fyzicky zlikvidoval.

Když mi bylo jednadvacet, říkali nám na Universitě Karlově, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. Tohle nás učil náš tehdejší profesor filosofie, nebožtík pan Arnošt Kolman. Pak vyvdal napůl ruskou dceru za českého komunistu, ten se přidal k Alexandru Dubčekovi a nakonec utekl do Švédska. Profesor Kolman, jeden z posledních původních bolševiků z roku 1917 a osobní přítel Leninův, ho následoval a ve Švédsku roku 1980 zemřel. Před smrtí vrátil stranickou legitimaci Brežněvovi s veřejným prohlášením, že Sovětský svaz zradil socialistickou revoluci.

V roce 1981 mě všemožní lidé, trpící adlerovskými a rankovskými komplexy, ujišťují, že jediná cesta k spravedlivé a šťastné společnosti vede přes socialistickou revoluci.
Kapitalismus je špatnost, liberalismus je podvod, demokracie je nesmysl a parlamentarismus znamená dekadenci. To mě dialekticky přivádí k podezření, že kapitalismus je patrně dobrá věc, liberalismus má možná pravdu, demokracie je asi pravdě nejblíž a parlamentarismus je statný gentleman vyzařující moudrost zralého věku.

V našem století se strhlo pěkných pár revolucí, většinou komunistických, některé byly fašistické, jiné nacionalistické a náboženské.
Poslední slovo o nich o všech napsal Joseph Conrad v roce 1911 v románu Západu na očích (Under Western Eyes):

„…ve skutečné revoluci – ne při prosté změně vládní moci nebo při pouhé ústavní reformě – ve skutečné revoluci nestanou na předních místech nejlepší lidé. Nejdřív padne násilná revoluce do rukou úzkoprsých fanatiků a tyranských pokrytců. Pak se dostanou k lizu domýšliví intelektuální bankrotáři doby. To jsou náčelníci a vůdci. Všimněte si, že prosté lumpy jsem vynechal. Lidé zásadoví a spravedliví, lidé ušlechtilých a humánních povah, lidé nesobečtí a inteligentní hnutí někdy uvedou v život – ale vymkne se jim z rukou. Nestanou se vůdci revoluce. Stanou se jejími oběťmi: oběťmi znechucení, rozčarování – často výčitek svědomí. Groteskně zrazené naděje, zkarikované ideály – taková je definice úspěšné revoluce. V každé revoluci najdete srdce zlomená takovýmito úspěchy.“

Lze k této pronikavé analýze něco dodat? Zdá se mi, že se na jednotlivé případy hodí perfektně.
Vzpomeňte si třeba na bratry Strassery, na ty nadšené německé socialisty: jednoho zlikvidovala jeho vlastní dělnická strana, druhý musel utéct nejdřív do kapitalistického Československa a odtud do liberální Anglie. Jejich hnutí padlo do rukou typického „intelektuálního bankrotáře doby“, neúspěšného malíře jménem Adolf Hitler.
Nebo si připomeňte Borise Pilňaka, zlikvidovaného, zatímco úhořovití a smrtonosní vědečtí byrokrati, které v novele Ukradený měsíc tak dobře popsal, vždy pohotoví likvidovat ostatní, aby si pomohli ke kariéře, pomáhali si ke kariéře a zanechávali za sebou stopu z lidských lebek.
Pomyslete na nedobrovolné dobrovolníky z Kuby, umírající s údivem ve tváři v cizích zemích, kde nemají právo být a kde zabíjejí černé bojovníky, kteří tam po leta bojovali proti koloniální moci.
Vzpomeňme si na německé komunisty, co po nacistické Machtübernahme uprchli do Moskvy a potom je, se srdci zlomenými, vydali zpátky do rukou gestapa, protože slovo dané Hitlerovi Stalin výjimečně dodržel; pokud to byli Židé, zlikvidovali je hned, pokud nebyli, poslali je do Mauthausenu a Ravensbrücku. Je to všechno prastará historie. Revoluce – prominete-li mi zase jedno klišé – si ráda pochutnává na vlastních dětech. Anebo jestli vám klišé vadí, řeknu to takhle: revoluce je lidožrout.

Odhaduje se, že násilné komunistické revoluce v našem století pozřely asi sto miliónů lidí – mužů, žen a dětí. A co se takovou opulentní hostinou získalo? V podstatě dvě věci, jež obě předpověděli tzv. klasikové marxismu-leninismu: stát, který odumřel, a Nový Socialistický Člověk.

Stát skutečně odumřel – změnil se v něco na způsob mafie.
V dokonale propolicajtovaný režim. „Myšlenkový“ zločin, většinou lidí pokládaný za pouhý morbidní žert George Orwella už beztak umírajícího na tuberkulózu, se stal skutečností v dnešním „skutečně existujícím socialismu“, jak svůj status quo pokřtili Stalinovi dědici v československé komunistické straně. Hmotná úroveň života je v těchhle porevolučních policejních státech vždy nižší, někde mnohem nižší než ve vyvinutých západních demokraciích.

Ale Nový Člověk se tam vskutku objevil. Jak ho předpověděli.
Ne doslova, jak ho předpověděli. Kdo to vlastně je? Je to inteligentní tvor, ochotný – někdy aby prostě zůstal naživu, někdy aby si udržel hmotnou životní úroveň – zříct se jediných kvalit, jež ho odlišují od ostatních živočichů: své inteligence a morálního povědomí, své schopnosti svobodně myslet a otevřeně své myšlenky vyjadřovat. Připodobnil se trojici opiček, jejichž sošky najdete ve vetešnictvích: jedna si rukou přikrývá oči, druhá uši a třetí tlamu. Nový Socialistický Člověk se vlastně stal novou Trojicí porevoluční éry.

Proto sdílím Camusovo podezření, že v konečné analýze je třeba dát přednost kapitalistické demokracii před režimy, jež stvořily násilné revoluce. Musím taky souhlasit s Leninem, že ti, kdož i po všech těch souostrovích Gulag (a po Grand Guignolu předvedeném polskou kompartají, vyzývající Solidaritu, aby držela hubu, nebo jinak bude polský národ zničen – a hádejte, kdo jej zničí?) pořád věří v násilné revoluce, jsou „užiteční idioti“.

Na obranu „revolučního“ násilí uvádějí někdy takoví duševně zaostalí lidé na Západě, že kapitalismus se provinil podobnými zločiny.
Většina takových zločinů byla, pravda, spáchána v minulosti, někdy ve velice vzdálené minulosti, ale občas se páchají i dnes, zejména v tzv. třetím světě. Jenomže ospravedlňovat zločiny jenom tím, že se jich dopustili nebo dopouštějí i jiní, je mírně řečeno nevhodné. Dávat rozhřešení komunistické inkvizici obviněním katolické církve, že přesně stejně si počínala v dobách Temna, rovná se přiznávat, že komunismus je návrat do dob Temna. Zatracovat generála Pinocheta, že mučí své politické vězně, a potom vyhandlovat své vlastní politické vězně právě propuštěné z psychiatrických klinik-vězení za vězně generála Pinocheta je – řekněme – černý humor.

Znamená to snad, že odmítám každou násilnou revoluci kdekoliv, bez ohledu na místní okolnosti?
Ve svém životě jsem viděl příliš mnoho zoufalství, abych byl k něčemu takovému slepý. Nevěřím pouze ve dvě věci.
1. Předně si nemyslím, že násilnému povstání, vyprovokovanému „dlouhotrvajícími zločiny a usurpacemi moci, směřujícími stále k stejnému cíli a prozrazujícími záměr uvrhnout člověka pod absolutní despocii“, se má říkat revoluce. Protože když taková „revoluce“ později vede k dalším „dlouhotrvajícím zlořádům a usurpacím moci“ a lidé proti ní povstanou, muselo by se – aby to bylo jazykově správné – takovému povstání říkat kontrarevoluce. V naší společnosti však tenhle výraz nabyl pejorativního významu, který si nezaslouží.
2. Za druhé: nevěřím, že nějaká násilná revoluce, v níž se uplatňují komunisti nebo fašisti, může kdy být úspěšná, krom ovšem, jak jsem to svrchu citoval, v conradovském stylu. Protože, krátce a dobře, nedůvěřuju autoritářským ideologiím. Každá revoluce probíhající za spoluúčasti komunistů nebo fašistů musí nutně vyústit v diktaturu a nakonec většinou ve stát zcela nezakrytě ovládaný policií. Ani fašisti, ani komunisti se nikdy nesmíří s demokracií, neboť jejich konečným cílem, ať už mu říkají Führerprinzip, nebo diktatura proletariátu, je přesně ta „absolutní despocie“, o níž hovořil Thomas Jefferson.

Partnery v revolučním úsilí snášejí jen tak dlouho, dokud je pro porážku existující moci potřebují – ne snad že by všichni komunisti a fašisti byli zgruntu zlí lidé, ale protože jsou to disciplinovaní přívrženci ideologií, jež jim poroučejí chovat se tak, jak se chovají a jak k tomu nabádá Hitler nebo Lenin.
Fašisti jsou v tomhle ohledu upřímnější: říkají otevřeně – aspoň nacisti to říkali –, že demokracie je blbost. Lenin byl stejně upřímný ve svých mystičtějších chvílích; jinak používají komunisti newspeaku. A jakmile dostatečně posílí svou moc, zničí demokracii stejně efektivně jako fašisti. Obyčejně ještě efektivněji.

Tohle všechno je možná poněkud příliš obecně řečeno, a protože individualističtí Anglosasové obvykle vyžadují konkrétní, individuální příklady, pokusím se vám nějaké předložit.

V Kanadě žije starý universitní profesor jménem Vladimír Krajina.
Přednáší na Universitě Britské Kolumbie ve Vancouveru a je to vynikající botanik, jenž od kanadské vlády obdržel nejvyšší uznání za práci pro zachování kanadské flóry.
Jenže za druhé světové války byl Krajina taky jedním z nejstatečnějších bojovníků proti nacismu. Měl krátkovlnnou vysílačku, přes niž český odboj vysílal životně důležitá sdělení do Londýna: informace shromážděné členy české resistence ve zbrojním průmyslu, „našimi lidmi“ v protektorátní byrokracii, kteří měli přístup k nacistickým státním tajemstvím, a špióny britské Intelligence Service, jako byl proslulý A-54. Gestapo přirozeně po profesoru Krajinovi šlo. Několik let musel tajně přecházet z úkrytu do úkrytu a zanechával za sebou krvavou stopu gestapáků zastřelených jeho spolubojovníky i lidí, kteří mu poskytli úkryt, a gestapo je pak chytlo a zastřelilo.
Po válce se Krajina stal poslancem Československé strany národně socialistické, ale v té funkci setrval jenom něco přes dva roky. Ihned po komunistickém puči v roce 1948 se musel znovu skrývat a nakonec ze země uprchnout.
Proč? Protože komunisti mu nikdy nezapomněli, jak české podzemní organizace za nacismu varoval před spoluprací s komunisty. A měl pravdu. Nebyl jediný, kdo musel prchat. Stovky jiných účastníků protinacistického odboje postavili komunisti před nutnost utéct ze země a ti, kdož utéct nechtěli nebo nemohli, skončili buď na šibenici, nebo v koncentrácích, anebo, pokud měli štěstí, u lopaty. Mezi nimi taky mnoho českých letců RAF, hrdinů bitvy o Anglii. Stejná historie se opakovala v jiných středoa východoevropských státech. Opakuje se dnes na Kubě, ve Vietnamu, v Angole. Nejnověji v Nikaragui.

V nedávném článku v The New York Review of Books vypráví V. S. Naipaul o svých zkušenostech z revolučního Íránu.
Setkal se tam se studentem-komunistou, jenž mu ukázal snímky svých soudruhů, které právě popravuje Islámská revoluční garda, a pak se mu svěřil s láskou ke Stalinovi: „Miluju ho. Byl to jeden z největších revolucionářů. […] My v Íránu musíme udělat přesně to, co on udělal v Rusku. Musíme taky zabíjet a zabíjet. Hodně zabíjet […], musíme zabít všechny buržousty.“ A proč? Snad aby vznikl nějaký brežněvovský Írán? Aby z Íránu mohli poslat desetitisíce nových zákazníků do sibiřského Gulagu? Jenže na buržoustech zřejmě nezáleží. Byli užiteční, když bojovali proti šachovi, jako byli k užitku kadeti a eseři v roce 1917, když svrhli carskou moc. Teď už jich není zapotřebí. Stali se z nich „fašisti“, stejně jako z barcelonských anarchistů pošpiněných slovníkem newspeaku v komunistickém tisku, jak o tom píše Orwell v Poctě Katalánsku (Homage to Catalonia). Proměnili se v nelidi. James Jones jednou řekl: „…je tak snadné zabíjet skutečné lidi jménem té nebo oné zatracené ideologie; jakmile si je nějaký zabiják dokáže vyabstrahovat do symbolů, nemusí mít pocit viny za to, že je zabil, protože to už nejsou skuteční lidé.“ Židé v Auschwitzu, zekové v Gulagu, buržousti v komunistickém Íránu. Symboly, ne už lidé. Revoluzionsfutter.

Když Angela Davisová seděla ve vězení, navázal s ní kontakt český socialistický politik Jiří Pelikán, bývalý komunista a dnes člen Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu, a přes jednu americkou komunistku se jí dotázal, jestli by podepsala protest proti věznění řady komunistů v Praze.
Souhlasila, ale teprve až se dostane z vězení; jinak prý by to mohlo ovlivnit výsledek procesu. Sotva ji osvobodili, vzkázala po sekretářce, že samozřejmě bude bojovat za propuštění politických vězňů všude na světě, ovšem s výjimkou socialistických států. Každý, kdo sedí v socialistickém kriminálu, musí být proti socialismu, a proto si zaslouží být, kde je. Všichni ptáci létají. Pštros je pták. Pštros tedy létá.
Tolik o profesorce filosofie Anděle Davisové.

Tolik, pokud jde o konkrétní příklady. Albert Camus si ve svých Sešitech zaznamenal rozhovor, který měl s jedním ze svých komunistických spolubojovníků v dobách protinacistického boje: „Poslyšte, Tare, skutečný problém je v tomhle: ať se stane cokoli, já vás vždycky budu hájit proti puškám popravčí čety. Zato vy budete muset souhlasit, aby mě zastřelili.“

Evelyn Waugh, jemuž, přiznávám se, dávám přednost před všemi ostatními moderními britskými spisovateli, řekl v interview s Julianem Jebbem:
„Umělec musí být reakcionář. Musí se postavit proti duchu doby a neplácat se na okraji obecného proudu; musí se postarat aspoň o trochu opozice.“
Všechno, co jsem poznal o násilných revolucích, ať už z knih nebo z osobní zkušenosti, mě přesvědčuje, že Waugh má pravdu.
Tohle je moje troška opozice.

Přednáška na konferenci o lidských právech v Torontu na podzim 1982.
Publikováno anglicky pod názvem A Revolution Is Usually the Worst Solution ve sborníku The Writer and Human Rights (Ed. The Toronto Arts Group for Human Rights. Toronto, Lester & Orpen Dennys 1983)

The post Josef Škvorecký. Revoluce je obyčejně to nejhorší řešení first appeared on Čítárny.

Edward Bellamy  si na počátku psaní knihy kladl otázka: Jaký asi bude svět, až zavládne všude rovnost, volnost a bratrství? Svět ve kterém nejsou peníze a existuje jen lístkový systém? Hned na úvod poznamenávám, že kniha byla vydána r. 1888.

Hlavní hrdina příběhu v hypnotickém magnetickém spánku prochází světem roku 2000, v němž žije ideální a racionálně uvažující společnost komunistického typu.
Celý národ ručí za slušnou existenci každého občana od kolébky až po hrob. Všichni si svoje potřeby obstárávají pomocí lístků, zboží je všude stejné, nejsou mzdy, ale existuje všeobecná pracovní povinnost. Národ je jediným kapitalistou a všichni jsou spokojeni.

Edward Bellamy předpovídá velké korporace převzaté většími korporacemi, dokud se nakonec celý obchod nestal součástí jedné společnosti, The Great Trust, ve které byly všechny ostatní korporace absorbovány, v němž byly pohlceny všechny předchozí a menší monopoly, monopol na zisky a ekonomiky, které sdílí všichni občané.

Edward Bellamy (* 26.03.1850 † 22.05.1898)
Narodil se v Chicago Falls. Vystudovaný právník, pracoval jako novinář a spisovatel. Světovou proslulost získal utopickým románem Looking Backward, 2000–1887 (Pohled nazpět, 2000–1887, 1888; č. jako Pohled do budoucího ráje, 1893; jako Pohled z roku 2000 na rok 1887, 1901).
Román byl mocným podnětem pro utopistické hnutí a celou řadu utopických děl jiných autorů. Traktátovité pokračování tohoto díla má název Equality (Rovnost, 1897; č. 1898, 1912) a nedosáhlo již takové odezvy. Prvky fantastiky obsahuje též sbírka povídek The Blindman’s World and Other Stories (Blindmanův svět a jiné povídky, 1898).
Edward Bellamy Wiki

Edward Bellamy / Pohled z roku 2000 na rok 1887
originál vyšel: 1888 / vydání: Národní tiskárna a nakladatelstvo 1890; Bačkovský F. 1893; Spravedlnosti, Chicago 1900; Právo lidu 1901

Doporučujeme:
Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945
Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945

The post Edward Bellamy a jeho pohled do budoucího ráje. Vize globální korporatní totality v roce 1888! first appeared on Čítárny.