Přepisování historie a pamětních desek. Na debatě u kulatého stolu na téma důležitost výuky o holocaustu na středních a základních školách se mi v hlavě vybavily vzpomínky na můj zážitek se zvláštní, ale existující formou popírání šoa. Ta se nejlépe popíše jako MLČENÍ. Přepisování historie jak ji neznáte.

V létě 2004 vrcholily zuřivé útoky rakouských politiků proti válečnému veteránovi Horalovi, který v Českém Krumlově na nádvoří jím vlastněného hotelu postavil bystu prezidenta Edvarda Beneše.
Více než samotné vyobrazení státníka jim vadil nápis, (jedna deska byla v češtině a jedna s překladem do němčiny), citace slov, která adresoval Beneš především vězňům koncentračních táborů:

”Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali.
A budou tomu sami věřit, až tyto nové lži budou přednášet.
A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku,”

Nakonec došlo dokonce k tomu, že někdo urval a odnesl desku s německým překladem.(viz. poznámka redakce)

President Dr. Edvard Beneš v r. 1947… (o přepisování historie)
Vážení spoluobčané!
V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, to jest, dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 a 1939. Vědom si neblahých zkušeností národa, zejména z druhé světové války, zanechávám Vám odkaz, ve kterém Vás varuji před možnými dalšími požadavky za znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli poprávu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti.

Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.
Může se stát, že se najdou „čeští vlastenci“, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu.
Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.
Mohou se najít i vlastizrádci, kteří budou opět usilovat i o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a jeho spoluzakladatele M.R.Štefánika.
Vedlo by to k zániku obou našich národů.
Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce ať je to kdokoliv, a v kterékoliv době.

Váš dr. Edvard Beneš, Praha, květen 1947

V té době jsem byl na českobudějovické radnici ve funkci náměstka primátora. Události mne vyprovokovaly k čemusi, co jsem si již dlouho chystal.

Popíši dva proudy, z nichž se slilo to, co se stalo.

1/ V památníků v koncentráku v Mauthausenu (kde byl mimochodem vězněn můj strýc) je mnoho zajímavých dokumentů.
Například fotokopie dopisu selky ze statku ležícího naproti dodnes zlověstně působícího lomu, která protestuje proti dění v okolí lágru.
Protestuje? Ano, proti “špatně zastřeleným”, kteří potom dlouho dodělávají v příkopě a lidé se na to musí dívat. Paní říká, že se takové věci mají dělat v lágru, a ne u jejího statku.

Je tam ale také fotka lineckého mostu, který se stavěl ku větší slávě největšího z Rakušanů, narozeného nedaleko odtud a který údajně sám mostu při návštěvě svého milovaného Linze přiřkl jméno Nibelungenbrücke.

Popisek se vztahuje k jednomu z nejstrašnějších symbolů nacistické hrůzovlády, ke kamenolomu v koncentračním táboře, kde SS vlastněná firma těžila kámen, a kde denně umírali děsivým způsobem desítky lidí.
Říká se v něm, že stavba mostu v Linzi byla zásobována právě granitem z lomu.

2/ Ten druhý proud je jenom stručný a krátký. Kdysi jsem při procházce po Linci zdálky uviděl na zábradlí předmostí připevněnou pamětní desku. S ulehčením jsem si řekl, že je přece jenom vzpomenuto těch, jejichž krev je v základech mostu. Vztek, který následoval po přečtení, mne nikdy docela nepřešel. Na desce je totiž nápis

»Mit dem Überschreiten dieser Brücke endeten im Jahre 1945 die Schrecken der Vertreibung für zehntausende Sudetendeutsche«
Přechodem tohoto mostu skončily v roce 1945 hrůzy vyhnání pro desetitisíce sudetských Němců.

V červenci toho roku vzpomenutého v úvodu jsem si vyhodnotil, že okurková sezóna by mohla pomoci publicitě a vytáhl jsem do boje. Téma jsem nabídl regionálnímu reportérovi ČT, vyrazil jsem s vlastní digitální kamerou do Mauthausenu a Lince.
Výsledkem byla večerní zpráva, která říkala, že českobudějovický náměstek primátora Kubín vzkazuje hejtmanu Pühringerovi, že než začne příště mluvit o Benešově bystě v Krumlově, měl by se zasadit o to, aby na mostě postaveném z kamene vytěženém vězni, byla alespoň nějaká připomínka jejich utrpení.

Trefa do černého! Rakouští politici vylítli jako čertíci z krabičky. Jak se říká – napříč politickým spektrem, ale nejvíce se vztekali poslanci z Haiderovy FPÖ. Dostával jsem vzkazy o tom, že má slova jsou ungeheuerlich a že se jim nemá provinční politik co plést do jejich dějin.

Z jejich dopisu jsem se dozvěděl, že oni se se svou minulostí vyrovnali a my naopak ne atd. Linecký sociálně demokratický starosta Dobusch všemu nasadil korunu, když prohlásil, že to s tím granitem není jisté a že si nechají prověřit, zda některé kameny nepocházejí z Mauthausenu.
Panu starostovi jsem tedy opatřil oficiální vyjádření z jednoho historického institute ve Vídni, kde mu pan Lechner vzkázal, že z lomu v Mauthausenu pocházejí VŠECHNY kameny použité na mostě. Jaksi pod čarou zůstává několik mailů z rakouských adres sdělujících mi, že jsem Arschloch a že prý Heil Hitler, du Jude!

Proč to všechno vyprávím? Závěr přece znáte sami, že?
Přesně tak, nic se nezměnilo. Hejtman prohlásil, že on žádný dopis nedostal a město Linec si najednou vzpomnělo, že most není v jejich kompetenci.
Vše vyvrcholilo výrokem, že kámen v lomu lámali dobrovolníci. (!!!)

Jestli se letos půjdu podívat na Vánoční Christkindlmarkt do Linze a zajdu na most, najdu tam zase jenom tu tabuli o ubohých sudeťácích.
A víte proč?

1/ Protože v Rakousku nacismus nikdy nevyšuměl, protože v Rakousku mohli mít po válce ve vládě člena Einsatzgruppen a prezidentem důstojníka Wehrmachtu.
2/ Protože poměrově k počtu obyvatel bylo vrahů v koncentrácích Rakušanů dvakrát více než Němců. Protože právě v tomto kraji se odehrál strašný Mühlviertler Hasenjagd (hon na zajíce) při němž v únoru 1945 obyvatelé svorně s SS honili a pobíjeli z Mauthausenu uprchlé ruské válečné zajatce.
3/ A protože nikdy nebyli obětí, do kteréžto role je pasovala vypočítavost politických zájmů Rusů, ale pachateli.

Jestli někdy pojedete do Rakouska, udělejte si takový malý výlet, začněte v muzeu v Mauthausenu, potom jeďte do Lince, na most před Dunaj a hoďte dolů na ty kameny třeba nějakou kytku.
Zkuste si představit, že mezi mým příběhem a letošním rokem leží právě tak málo let, jako mezi vítězstvím nacistů ve volbách a začátkem masového vraždění na východě. Že už se to nemůže stát?

Poznámka redakce:
(1) Busta je nyní v zahradě českobudějovické vily společnosti, na kterou přešlo dědictví majitele hotelu Růže pana Horala. Deska s textem je prý někde uložena a nikdy už nebyla vyvěšena.
Pokud se někdo zeptá, kam deska zmizela, občanům se sdělí, že radnice Českého Krumlova desku nemá a že ji má majitel.
Ten pak odpoví, že o instalaci desky ho město nepožádalo. Důležité je, aby deska zmizela a Sudeťáci se nezlobili.

Autor: Tomáš Kubín / Zdroj článku: www.shekel.cz

The post Přepisovaní historie. Benešovy dekrety, zničené pomníky, koncentrák Mauthausen first appeared on Čítárny.

Není pochyb o tom, že Michail Šolochov napsal mimořádný protiválečný román. Osud člověka je novela sice krátká, ale jedna z nejsilnějších výpovědí o zrůdnosti válek v sovětské i světové literatuře.

Vypráví příběh frontového řidiče Andreje Sokolova, jehož klidné živobytí naruší válka, která ho postupně připraví úplně o vše. Přesto se dokáže zvednout a kráčet životem dál.
Šolochov představuje válku jako nelidskou mašinérii, která ničí obyčejné lidi, ale zároveň poukazuje na širokou ruskou duši, vytrvalost a schopnost najít smysl v utrpení. Románová výpověď má opravdu silný humanistický a protiválečný náboj, s mimořádně inspirujícími popisy hrdinství a patriotismu.

Sovětský spisovatel Michail Šolochov za ni získal oprávněně velký ohlas, i když proti jeho rozsáhlým epopejím jako Tichý Don nebo Rozrušená země se jedná o komornější text.

O čem je příběh?
Příběh je rámován jako náhodné setkání vypravěče (samotného autora) s vysloužilým vojákem Andrejem Sokolovem na jaře po Druhé světové válce u řeky Don.
Sokolov vypráví svůj osud jak před válkou byl obyčejný dělník a řidič, oženil se s hodnou ženou Irinou (vychovaná v sirotčinci), měli syna Anatolije a dvě dcery. Žili skromně, ale šťastně – postavili domek, měli zahradu, Sokolov pracoval jako šofér.

Přichází nejtragičtější rok pro Sovětský svaz. 22. července 1941 zaútočila německá nacistická armáda na Sovětský svaz.
V tom roce Sokolov narukoval do armády a sloužil jako řidič. Brzy byl raněn a padl do německého zajetí (1942).
Prožil hrůzy německýbanderch zajateckých táborů: hlad, bití, nucené práce, pokusy o útěk.

Po návratu zjistí, že rodina zahynula – žena a dcery při bombardování vlaku, syn Anatolij padl v posledních dnech války na Den vítězství 9. května 1945.
Sokolov se pak potuluje po Sovětském svazu, najde malého sirotka Váňu, jehož rodiče za války zahynuli. Sokolov mu řekne: „Já jsem tvůj otec.“ Chlapec se k němu opravdu přilne.

Michail Šolochov / Osud člověka / Судьба человека, 1956–1957/
Novela vyšla v češtině poprvé v 50. letech, později v edicích Mladá fronta, Odeon apod. (překlad Věra Š. Vendová, Bohuslav Ilek a další).

Michail Alexandrovič Šolochov (24. května 1905 – 21. února 1984)
Sovětský ruský prozaik, jeden z nejvýznamnějších autorů 20. století se narodil se v kozácké oblasti na Donu v chudé rolnické rodině.
Vzdělání měl omezené – navštěvoval několik škol do roku 1918.
V občanské válce (1918–1920) bojoval na straně rudých (bolševiků), později pracoval jako úředník, učitel, novinář.
Od roku 1922 žil v Moskvě, kde začal publikovat povídky.
Byl členem KSSS od 1932, delegátem Nejvyššího sovětu, akademikem AN SSSR, viceprezidentem Svazu spisovatelů.
V roce 1965 získal Nobelovu cenu za literaturu.

Nejznámější knihy:
První úspěch: sbírka Donské povídky (1926).
Hlavní dílo: epopej Tichý Don (1928–1940, 4 svazky)
Monumentální román o osudech Donkých kozáků během 1. světové války, revoluce a občanské války.
Rozrušená země (1932–1960)
O kolektivizaci v SSSR.
Osud člověka (1956–1957)

Osud člověk / Filmová adaptace z roku 1959 (režie a hlavní role Sergej Bondarčuk)
Opravdová klasika sovětského filmu, velmi věrná předloze.
Podobné téma můžete vidět i v dalších sovětských filmech: Jeřábi táhnou či Ivanovo dětství.

Výpisky z knihy: Michail Šolochov / Osud člověka

V noci přišel takový liják, že jsme všichni promokli skrznaskrz. Báň smetl buď těžký granát, nebo přímý zásah z letadla, a celá střecha byla napadrť rozbitá střepinami, ani v presbytáři se nenašlo suché místečko. Tak jsme se celou noc v tom kostele motali jak ovce v tmavém chlívku.
Vprostřed noci jsem ucítil, jak mě někdo tahá za ruku a ptá se: „Soudruhu, nejsi raněn?“
Odpovídám: „Ne, jsem v pořádku.“
A on: „Tak pojď, pomoz mi, máme tu raněného velitele, potřebujeme ho přenést.“
Vstal jsem a jdeme. Je tma jako v ranci, jen když někde zabliká osvětlení, vidím, jak leží lidé na zemi, někteří sténají, jiní mlčí…

xxx

Müller nalil sklenici vodky, podal mi ji a říká: „Na zdraví velikého německého vojáka! Na zdraví Hitlera!“
Já mu odpovídám: „Na zdraví ruských vojáků!“
On se zasmál: „Pij!“
Já říkám: „Ne, nepiju na zdraví Hitlera.“
On: „Tak pij na své zdraví!“
Přijal jsem to, vypil jsem tu sklenici na jedno loknutí, ale bez přípitku. Pak mi podal druhou: „Pij!“
Vypil jsem i druhou. Až teprve třetí mi podal a říká: „Teď pij na zdraví své ženy a dětí!“
Já jsem vzal tu sklenici, ale ruka se mi třásla… Vzpomněl jsem si na svou Irinu, na děti, na to, jak mě čekají… A najednou mi přišlo, že kdybych teď vypil na jejich zdraví, zradil bych je.
Položil jsem sklenici zpátky a řekl: „Děkuji, pane lagrový velitel, já nepiju na zdraví své rodiny. Oni už nejsou na světě.“
On se podíval na mě dlouze, pak se otočil a řekl německy: „Tenhle Rus je statečný muž. Nechte ho žít.“

xxx

„Na čtvrtý den přijíždím přímo ze sovchozu naložený obilím a zastavuji u čajovny. Můj chlapec tam sedí na schodech, nožičkama švihá a je vidět, že je hladový. Vykloním se z okénka a volám: „Hej, Vanjuško! Sedni si rychle do auta, provezu tě na elevátor a pak se vrátíme sem na oběd.“
On sebou trhl, seskočil ze schodů, vyšplhal na stupačku a tiše říká: „A odkud víte, strýčku, že se jmenuju Vaňa?“ A oči má dokořán, čeká, co odpovím.
Říkám mu, že jsem člověk ostřílený a všechno vím.
Usedl vedle mě, jedeme. Šikovný chlapec, ale najednou ztichl, zamyslel se a co chvíli se na mě podívá zpod dlouhých řas, povzdechne.
Takový drobný ptáček, a už umí vzdychat. Jeho to věc? Ptám se: „Kde je tvůj tatínek, Vaňo?“
Šeptá: „Padl na frontě.“
„A maminka?“
„Maminku zabila bomba ve vlaku, když jsme jeli.“
„Odkud jste jeli?“
„Nevím, nepamatuju si…“
„A nemáš tu nikoho z příbuzných?“
„Nikoho.“
„Kde spíš?“
„Kde se dá.“
Tu mi v očích zabrněly slzy a rozhodl jsem se: „Nebude to, abychom se rozešli. Vezmu si ho za syna.“ A hned mi bylo na duši lehko a jasno. Naklonil jsem se k němu a tiše se ptám: „Vaňuško, víš, kdo jsem?“
Zeptal se, jako by vydechl: „Kdo?“
Říkám stejně tiše: „Já jsem tvůj otec.“
Bože můj, co se stalo! Vrhl se mi kolem krku, líbá mě na tváře, na rty, na čelo a sám křičí tenkým hláskem jako ptáče: „Tatínku rodný! Věděl jsem! Věděl jsem, že mě najdeš! Stejně mě najdeš! Tak dlouho jsem čekal, až mě najdeš!“ Přitiskl se ke mně a celý se třese jako stéblo ve větru. A mně se mlží v očích, taky se třesu a ruce se mi klepou…
Že jsem tehdy neupustil volant, tomu se dodnes divím!“

The post Michail Šolochov. Osud člověka. Jedno z nejsilnějších protiválečných děl first appeared on Čítárny.

Otakar Batlička měl jako kluk jeden problém za druhým. Snad proto, že mu brzo umřela máma a otec na něj neměl moc času. Nebo protože byl od malička nabit energií a činorodostí. Největší problém pro něj byla škola. Neměl smysl pro disciplínu a bouřil se. I když byl skoro na propadnutí ve své klukovské partě byl vždycky ten nejlepší. Patrně k tomu přispěla i okolnost, že uměl výborně vypravovat. Kluci z party mu naslouchali a nijak jim nevadilo, že si příběhy vymýšlí. Tato vlastnost mu prý vynesla přezdívku Baron.

Když naskládal hodně průšvihů, řešil je útěkem z domova.
Poprvé okolo dvanáctého roku života, ale brzy byl zase zpátky. Dostal se domů za doprovodu policisty. Druhý jeho útěk byl také pokusem vyřešit problém do kterého Batlička dostal. Pohádal se s profesorem přírodopisu, urazil ho a s největší pravděpodobností by ho čekalo vyloučení z gymnázia.
Údajně prý řekl: Všeobecně známe dva druhy slonů. Africké a indického. Já jsem ovšem poznal ještě třetí druh. A podíval se upřeně na profesora.
To by mělo velmi špatné následky a tak Batlička sbalil nejpotřebnější věci a zmizel.
Měsíc o něm nebyla zpráva a pak přišel dopis z Argentiny:
Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně Ota. Tohle napsal otci ,když mu bylo čtrnáct let.

Deset let se Batlička toulá po světě.
Jako plavčík, kormidelník, radiotelegrafista na zaoceánských lodích, kovboj a zlatokop v Kalifornii řidič New Yorského metra, rybář na Norských a Britských lodích, potápěč v Suezském průlivu, gaučo v Brazílii, obchodník se známkami v Londýně, policista v Šanghaji, Anglický válečný zajatec za první světové války.
S bohatými zkušenostmi, nezapomenutelnými zážitky se vrací do Československa.

Otakar Batlička, který výborně ovládá angličtinu, němčinu, španělštinu, portugalštinu, francouzštinu, ruštinu, norštinu, švédštinu a jako jeden z mála jazyk indiánského kmene guaraní, ale marně hledá po návratu z cest uplatnění.
Jazykové znalosti mu jsou k ničemu, protože neměl maturitu???.
Aby se uživil otvírá si soukromou školu boxu, kde je učitelem. Je také výtečný střelec držitel čs. rekordu. Závodí na motorce.

Z podnětu redakce Mladý hlasatel začal psát r. 1939 dobrodružné povídky s exotickou tématikou, v nichž čerpal ze svých bohatých životních zkušeností.
Každý týden po tři roky přináší časopis mladý hlasatel jednu nebo dvě jeho povídky. Z těchto povídek pak vznikají dvě základní knihy.
Dlouho po jeho smrti vyšly konečně povídky knižně. “Na vlně 57 metrů” (1965), “Tanec na stožáru” (1979), „Na vlnách odvahy a dobrodružství” (1987) a některé další.
Ilustroval je přední český malíř a ilustrátor Bohumil Konečný (1918-1990).

Největší jeho láskou je radiotelegrafie. Staví si radio vysílačku OK 1 BC lepší, než kterou v té době disponoval Československý rozhlas.
S touto vysílačkou navazuje spojení po celé planetě. Promýšlí zdokonalení telefonu, navrhuje radiové řízení tramvajové dopravy, zkoumá využití rádia při záchranných pracích v dolu.
Navázal prý rádiové spojení i s tragickou výpravou generála Nobila (vzducholoď Italia) na severní pól, na které byl i Čech František Běhounek.

Když přichází rok 1939 a okupace nacistickým Německem, stává se součástí odboje.
Ilegální skupina obrana na východ jedna z prvních protifašistických skupin potřebuje navázat spojení s Londýnem a Moskvou. Batlička ani chvilku neváhá a stává se radiotelegrafistou skupiny. Na podzim roku 1941 jsou však vyzrazeni a zatčeni.
Batlička je vyslýchán a vězněn na Pankráci, v Terezíně a nakonec v koncentračním táboře v Mauthausenu, kam byl vyslán vlakem 6. února. Ale už před tím, 19. ledna 1942, byl stanným soude odsouzen k trestu smrti. To mu ovšem nebylo sděleno.

O jeho smrti 13.2. kolují dvě verze:
První byl útěk. Ten se údajně zdařil, ale nešťastnou náhodou narazil na pancéřovou divizi SS. Sám proti automatům, které patřily k nejlepším za druhé světové války nic nezmohl.
Druhá verze, pravděpodobnější je o popravě v táboře.
Podle nějakých záznamů zemřel Otakar Batlička 13. února 1942 v 15:13. Lékař mu vstříkl injekci do srdce a jeho asistenti tyto pokusy na lidech dokumentovali.
Koncem února protektorátní policie oznámila Batličkově manželce Martě, že její muž zemřel, údajně na zápal plic.

Za odbojovou činnost byl roku 1946 vyznamenán válečným křížem “in memorian” tehdejším ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou.

Ukázky:

Muž pevných zásad

„Až stočím člun ke břehu, vyskoč a přitáhni mě za pádlo! Dobré místo k táboření. Ale dej pozor, ať neskočíš do mokřiny!“
Josífek, který seděl vpředu kánoe, se ke mně obrátil s nabručenou tváří: „Zásadně nelezu v botách do bahna a…“
Příď kánoe zajela do travin a Josífek chtě nechtě musel vyskočit a rychle zachytit veslo, které jsem mu podal. Vytahuji kánoi na břeh a Josífek si zatím kusem trávy čistí svoje dobře promaštěné kanadky. Pozoruji už od rána, že má zase svůj ‚zásadový den‘.
„Tady chceš přenocovat?“
„Ano, tady!“
Utábořili jsme se. Z kotlíku vane libá vůně, Josífek prohrabuje oheň a já – makaróny se slaninou v kotlíku. Pak beru z batohu pytlík s tabákem a lulku z kukuřičného klasu.
„Je libo tabáček, pane Josef?“
„Víš dobře, že před jídlem nikdy nekouřím,“ loupne po mně Josífek očima. „To je má zásada.“
„Jdi mi s těmi svými zásadami… vždyť to jde člověku na nervy. Á – hleď, Pepo! Po proudu pluje kánoe. Ohéééé! Amigos! Přátelé!“
Obratným manévrem stáčí posádka loď ke břehu.

Jsou to dva mladí muži, Argentinci. Po řece San Francisco plují poprvé. Vyprávějí, že se doslechli o velkých nálezech diamantů na dolním toku řeky. Chtějí být co nejdříve u cíle, aby prý na ně ještě něco zbylo. Všechno nasvědčuje tomu, že bude jasná noc, chtějí plout dále. Vybízejí nás, abychom jeli s nimi.
Mně se návrh líbí, obracím se na Josífka, co on tomu říká.
„Co tomu říkám? Nejedu! Nikdo z nás to tady nezná a já nikam, kde to neznám, nelezu. Zvlášť v noci ne. To je má zásada!“
Konec, vykřičník!
Nikdo na světě by nepřiměl Josífka, aby opustil své zásady. Po půlhodině se s námi Argentinci loučí a plují dále.

S prvním rozbřeskem jsme se vydali na cestu i my.
„Já vím, že ti dva Argentinci jsou už dobrých padesát kilometrů před námi. Taková krásná noc, měli jsme jet s nimi, ale kdepak ty, se svými zásadami,“ zlobím Josífka.
Jsme už několik hodin na cestě. Proud řeky je stále silnější. Ačkoliv se opatrně držíme stále při levém břehu, naše lehké plavidlo letí jako šíp. Pojednou zaslechnu, jako by v dáli hřmělo.
„Josefe! Slyšíš?“
„Slyším. Tam za tou zátočinou něco bude. Veslujme ke břehu! Rychle!“
Zdoláváme proud a těsně před zákrutem se chytáme větví vyvráceného stromu. Konečně jsme na pevné zemi a vytahujeme kánoi na souš.
„A teď se podíváme, jak to vypadá s řekou!“
Pracně zlézáme skalnatý útes a zanedlouho máme před sebou překvapující pohled. Vodopád! Těsně za zákrutem řeky padají spousty vod do hloubky asi čtyřiceti metrů. Skoro současně vykřikneme oba: Argentinci! Mlčky ukazuje Josef na nějaký předmět podlouhlého tvaru, který leží asi sto metrů pod vodopádem.
Po delší námaze jsme si mačetami prosekali stezku křovím a sestoupili pod vodopád. Podlouhlý předmět byla kánoe, na několika místech proražená. Poznali jsme ji. Dlouho jsme pátrali v okolí, ale nenašli už ani stopy po obou mužích.

Snesli jsme svou loď stezkou a pokračovali v cestě. Odpoledne jsme našli ještě dva pozůstatky z nešťastné noční výpravy mladých Argentinců: zlomené pádlo a klobouk.
Chtěl jsem klobouk vylovit, ale Josífek mně přidržel pádlo.
„Nač ten klobouk? Věci utonulých patří vodě – to je má zásada!“
Užuž jsem se rozpřáhl, abych Josífka rýpl pádlem do žeber, ale vtom jsem si uvědomil, že to byla jeho zásada, která nás odvrátila od nebezpečné noční plavby.
Trvalo chvíli, než jsme znovu promluvili.

xxx

Chytrý Farguson

Tom Farguson jel pomalu na svém nevzhledném koni.

Tom, kterému kdekdo v celé Arizoně říkal ‚Chytrý Tom Farguson‘, vezl v sedlových brašnách výplatu pro ranč Velké M. Tuto cestu konal pravidelně každého patnáctého v měsíci a právě ta pravidelnost přímo lákala a sváděla různé darebáky, aby se snažili zmocnit peněz, které měl Farguson v sedle. Během let se to také několikrát stalo, ale když on Tom byl přece jen – ‚Chytrý Tom‘.

Zkoušeli to různě. Obvyklým „ruce vzhůru!“ – jindy zase „peníze nebo život!“ Jednou jim Tom hodil brašnu na pospas a ujel. Darebáci se vrhli na brašnu jako vlci a měli pak celý týden co číst – byly v ní staré noviny a s penězi Tom ujel. Jednou opět poslušně vydal lupičům dřevěnou bedničku plnou pečetí. Páni loupežníci si tryskem odvezli bedničku s jedem na trávení kojotů a zatoulaných stepních psů! Posledně to však nedopadlo tak přátelsky a místní šerif si odvezl dva lupiče v žebřiňáku. Chodit nemohli. Na ranči Velké M říkali toho dne, že ‚Chytrý Tom‘ byl asi nějak špatně naladěn.
Starý Farguson dojížděl k místu, které bylo nejpříhodnější k podobnému darebáctví. Zaprášená silnice se ztrácela v rokli. Soutěska byla asi sto metrů široká. Skály po obou stranách. Po levé straně se táhl drát telegrafní linky do blízkých rančů. Tom jel travnatým pásem, který silnici lemoval.
Pojednou zastavil koně.

Sklouzl ze sedla, nadzdvihl koníku levou přední nohu a prohlížel odborně podkovu – pak ale v rychlosti, kterou by člověk od tohoto letitého muže nečekal, strhl ze sedla brašnu i pušku a skokem byl za nejbližším balvanem.
Za balvany po pravé straně se ozvalo zaklení.
„Ten starý dědek nás viděl!“ ulevil si tvrdý hlas.
„Inu, hoši, stojíte proti slunci a váš stín jde až do půli silnice!“ volal Farguson.

Uplynulo několik minut.
Pak se ozval tichem rokliny znovu tvrdý hlas: „Dědo, dejte nám ty peníze, co máte v brašnách, a necháme vás odejít. Jinak zůstanete za tím balvanem hodně dlouho. Nevystrčíte ani nos, to vám slibujeme!“
‚Chytrý Tom‘ seděl v trávě kryt balvanem, v rukou svoji vinčestrovku.
„V tom je, mládenci, nějaký omyl. Vy nemáte mě, ale já vás! Jen zkuste vy vystrčit nos – dopadne to špatně!“
Tom se drbal v šedivé hlavě. Bylo vidět, že přemýšlí. Najednou mu kolem rtů rozehrál lehký úsměv. Skoro obřadně otevřel závěr své dvaadvacítky, poklekl a nadzdvihl širák nad okraj úkrytu.

V okamžiku houkl roklí výstřel a kulka pleskla Fargusonovi za zády do kamene. Farguson docílil toho, co chtěl. Hlaveň jeho vinčestrovky vklouzla nad okraj balvanu, krátké, ale přesné zamíření a – prásk! Kulka zasvištěla někam za divným cílem.
„Dědo, střílíte pánubohu do oken,“ se smíchem křičel jeden z darebů.
„I ba ne, chlapci. Já jsem si jenom zatelegrafoval o pomoc,“ zavolal Farguson rozjařené.
„Hromy a blesky! Ten dědek přestřelil drát telefonní linky do ranče! Za chvíli tady budou jezdci hledat poruchu vedení!“ Mluvčí, jeden z banditů, chtěl rychlým skokem zmizet za nejbližšími balvany, ale sotvaže ukázal nohu, Fargusonova vinčestrovka štěkla a kulka pleskla po kožené nohavici. – „Hybaj za balvan! Nebo ti pošlu druhou o pár coulů výš!“
Ještě jednou se pokusil jeden z mužů o únik, ale kulka Fargusonovy zbraně se mu zarazila tak těsně u nohy, že se raději skokem vrátil do bezpečí za balvan.

Tak uplynulo asi půl hodiny, když se na severní straně rokliny ozval dusot kopyt a vzápětí vjelo do soutěsky pět jezdců. Farguson vyčkal, až dojeli k telegrafní tyči, ze které visel přestřelený drát volně k zemi. Jezdci sestoupili z koní a chystali se poruchu odstranit. V té chvíli se ozval Tom:
„Hej, chlapci! Tamhle za tím balvanem máte někoho, kdo chtěl vaši výplatu!“
Jezdci udiveně hleděli na starého Fargusona, který vylezl ze svého úkrytu, třímaje pušku v jedné a sedlovou brašnu v druhé ruce. V další minutě byli silniční lupiči odzbrojeni. Jeden z jezdců poklepal starochovi na rameno:
„Jo, to je ‚Chytrý Farguson‘, on si pro nás zatelegrafoval vinčestrovkou. – No, a peníze máte, co?!“
„Nic nemám! Žádné peníze! Já jsem ty mládence tak trochu zaměstnal, aby měl můj koník čas doběhnout sám na ranč. Ten zná za ta léta cestu dobře. Pospěšte si, já vím, že na ranči se už dávno vyplácí. Já ten kousek dojdu pěšky!“

The post Otakar Batlička. Dobrodruh, výborný vypravěč, protifašistický odboj a smrt v německém koncentráku first appeared on Čítárny.

Světový román Sophiina volba Williama Styrona (*10.6. 1925 – 1.11. 2006) se dá stručně charakterizovat jednou větou:
Všechno zlo, které na světě prožívá člověk, děla člověk člověku. To je memento celé knihy, která patří k světovým literárním pokladům, nejen svou formou, ale hlavně obsahem.

Zrůdnosti, které člověk prožije během válek nebo po střetu s brutálním násilím si nese po celý život. Často se pak lidé psychicky složí, zblázní a další život je jen utrpení.
I tom je tato kniha. Láska Nathana a Sophie je osudová, vášnivá, bolestná. Křehká Sophie je zamilovaná, odevzdaná. Jenže vrací se noční můry. Vzpomínky mohou být někdy horší než skutečnost … “Jen, Bože, tu skutečnost neprožít znovu!” prosí úpěnlivě Sophie. Často říká, že „je toho tolik, co ti nemůžu říct, protože bys to nechápal“.

Vzpomínkové sekvence na německý vyhlazovací tábor Auschwitz / Osvětim patří k nejemotivnějším částem knihy.
Tam musela Sophia vyřknout ortel smrti nad jedním ze svých dětí, když ji opilý německý velitel postavil před volbu, které ze dvou dětí pošle na smrt a které zachrání. Rozhodla se pro syna. Byl starší, měl větší šanci přežít. Rozhodnutí, které si nedokáže představit žádná matka na světě, je jedna z nejsilnějších obžalob války a zrůdného násilí.

“Jednou pochopím Osvětim. To bylo odvážné tvrzení, ale byla v něm absurdnost nevědomosti,” píše autor knihy. “Osvětim nikdy nikdo nepochopí. Byl bych si však tehdy mohl poznamenat s větší formulační přesností toto: Jednou o Sophiině životě a smrti napíšu a snad se mi tak podaří přispět k poznání, že absolutní zlo se ze světa nedá vyhladit. Osvětim sama zůstane nevysvětlitelná.

Nejpravdivější prohlášení, jaké kdy někdo o Osvětimi udělal, nebylo žádné prohlášení, ale jen reakce a otázka.”
Dotaz: “Řekněte mi, kde byl v Osvětimi Bůh?”
Odpověď: “Kde byl člověk?”

Sophie se za svůj život musí celkem čtyřikrát rozhodnout v situacích, které si žádný čtenář nedovede představit.
Teprve poslední rozhodnutí znamená pro ni tolik vytoužený klid duše.

Výpisky:

Doktor trochu vrávoral. Naklonil se na okamžik k nějakému svému vojenskému poskokovi, který v ruce držel podložku s lejstry, a něco mu šeptal, zatímco se soustředěně dloubal v nose. Eva se prudce přitiskla k Sophii a rozplakala se. “Takže ty věříš v Krista spasitele?” řekl jí doktor těžkým jazykem, ale hlasem podivně věcným, jako přednášející, který zkoumá poněkud nejasný aspekt nějakého axiomatu. Pak pronesl cosi, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: “Copak neřekl: ‘Nechte maličkých přijíti ke mně’?” Otočil se k ní zády, s úpornými trhavými pohyby opilce.
Sophie, zajíkající se hrůzou, už už měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: “Smíš si nechat jedno děcko.”
“Bitte?” vyjekla Sophie.
“Smíš si nechat jedno děcko.” Opakoval. “Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?”
“Chcete říct, že si musím sama zvolit?”
“Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu – máš volbu.”
Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. “Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!” začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. “Ich kann nicht wählen!” vykřikla.
Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. “Neřvi!” poručil jí. “Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!”
Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.
“Nenuťte mě volit,” šeptala v úpěnlivé prosbě. “To přece nemůžu.”
“Tak je tam pošlete obě,” řekl doktor pomocníkovi, “nach links.”
“Mami!” a už slyšela Evin tich, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované podlaze zvedla. “Vezměte si tu menší!” vykřikla. “Vezměte si mou malou!”
A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku – na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout – a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí. Ale jelikož ji pak téměř oslepila záplava slaných slzí, přec jen byla ušetřena a výraz v Evině obličeji nerozeznávala, za což byla vděčná. Protože v tom nejsmutnějším koutě svého upřímného srdce naprosto jistě věřila, že to by nesnesla, protože už tak byla téměř šílená, když viděla, jak jí ta malá postavička na vždy mizí z očí.
“Držela pořád toho svého medvídka – a svoji flétnu,” dodala Sophie na závěr. “Celá ta léta jsem nebyla s to tahle slova přenést přes srdce. Vyslovit je, v jakémkoli jazyce.”

The post Sophiina volba. Světový bestseller o tom, že zvěrstva Němců v Osvětimi nelze pochopit ani odpustit first appeared on Čítárny.

Všechno to začalo, když polský ministr zahraničí Grzegorze Schetyny prohlásil v roce 2020: „Možná by bylo lépe říci, že Osvětim (Auschwitz-Birkenau) osvobozoval 1. ukrajinský front a Ukrajinci, protože v ten lednový den to byli oni, kdo otevírali brány tábora.”

Nikdo se ale nezabýval tím, že označení 1. ukrajinský front znamená označení místa, odkud tato část Rudé armády pronikla do Polska.

V ten samý rok,2020, americká ambasáda v Dánsku napsala, že Osvětim osvobodili Američané.
O den dříve připsal osvobození Osvětimi americké armádě, také německý časopis Der Spiegel.
Ve stejných dnech kanadský politik Jason Kenney na Facebooku tvrdil, že Osvětim osvobodili ukrajinští vojáci.
Téhož roku to samé oznámil Ukarjinec Vladimir Zelenskij.
A že koncentrační tábor osvobodili Ukrajinci začal tvrdit i fanaticky probruselský Polák Andrzej Duda.

Pak do Osvětimi nepozvali Putina, jako představitele velmoci, která měla zásadní zásluhu na poražení německého vojska ve 2. světové válce.
Postupně přichází smršt a dezinformací po celém mainstreamu.

Vrcholem pak byl moderátor Drahoňovský z ČT, který drze dezinformuje (27.1.2020), že Rudá armáda německý koncentrák neosvobodila 27.1.1945, ale jen tam DORAZILA, protože v té době byli v táboře jen nemocní.!!!! Nebere vůbec v potaz, že několik dní po osvobozeni Krakowa, Sověti vyrazili k táboru, ale cestou padlo 230 jejich vojáků. V táboře pak nalezli 7000 zcela vyhladovělých lidí.

Protiruská a velmi hloupá hysterie jede na plné obrátky.
Sankce vůči Rusku byly uvaleny na dalšího půl roku a přitom Německo má v Rusku na 5000 firem a obchodní obrat kolem 60 miliard. (2018) Plynovod z Ruska Nord 1 a Nord 2 nabízí 35% celkové spotřeby plynu v Německu. (2020)
Jen české firmy jsou doma. Sankce EU musí někteří dodržovat. Jako v Orwellově Farmě zvířat. Někdo je rovný, někdo rovnější. A tak to bylo pocelý průběh tzv. sankcí.

Bylo to tenkrát jako přes kopírák, jakoby někdo ten nepravdivý narativ zpochybnění zásluh Rudé armády záměrně rozšířil.
A možná bychom se také mohli ptát.
Na jakou propagandu jdou milióny dolarů, jaké vládní neziskové ortganizace jsou podporovány. Proč se ničí pomníky Rudé armádě po celé Evropě?

Je pozoruhodné, že německý Žid Otto Frank, otec slavné Anny Frankové, ve svém prvním dopise matce napsal, že byl propuštěn a Rusové odcházejí.
Tehdy byli sovětští vojáci pro všechny Rusy a sovětská armáda byla Rudá armáda.
Bude zajímavé sledovat, jestli Frankův dopis bude také přepsán.
Deník Anny Frankové pod hloupým a primitivním tlakem novodobé cenzury

Mnohdy jsem seděl u stolu pokrytého ubrusem, na kterém včerejší a předvčerejší omáčky nakreslily mapy neznámých světů, a přemýšlel, proč je tolik vedoucích a tak málo vědoucích?
Jan Werich

UTEKL NĚKDO Z TÁBORA OSVĚTIM?

Viktor Pestek byl dozorce SS v hodnosti rotmistra.
Nenávidí holocaust a nenávidí to, co dělá, ale především je zamilovaný do židovské dívky jménem Renée Neumannová.
Když ji a její matku poslali do plynové komory, Viktor je přemístil do jiného bloku, aby je udržel naživu.

Viktor se snažit Reneé zachránit.
Nejprve se jí pokusil získat práci úřednice s plánem dát jí uniformu a pomoci jí utéct.
Ona však odmítá, nechce opustit svou matku.
Přesto se rozhodne, že nemůže utéct přímo s Renée, protože nemá žádné kontakty, které by jim venku pomohly.

Začal tedy vězně oslovovat s nabídkou naplánovat útěk a posléze se vrátit a pomoci Renée.
Nabídl spolupráci při útěku nejprve jiným vězňům. Jednalo se o Rudolfa Vrbu a Alfréda Wetzlera.
7. dubna společně s Fredem Wetzlerem z Osvětimi uprchli. Tedy o dva dny později než Pestek a Lederer. Jsou autory unikátní Zprávy o Osvětimi.

Ti jeho spolupráci odmítli.
Zdála se jim příliš riskantní, nevylučovali ani provokaci ze strany SS.
Již několikrát se totiž stalo, že SS-man nabídl spolupráci vězni při útěku a pak ho zradil, případně přímo zabil a obdržel od nadřízených odměnu za likvidaci vězně na útěku.

Údajně jednomu vězni řekl:
“Nenávidím se za to, že se musím dívat na zabíjení žen a dětí.
Chci udělat něco, abych zapomněl na pach hořícího lidského masa a cítil se trochu čistší.”

Nakonec Viktor potká Siegfrieda Lederera, který potvrdí, že má kontakty v podzemím hnutí, které jim mohou pomoci.

Po likvidaci tzv. českého rodinného tábora (B II b) z obavy o život své milé Pestek naplánoval útěk.
Jeho součástí byl i Lederer.
Útěk v noci 5. 4. 1944 se jim vydařil, Pestek totiž obstaral pro Lederera uniformu rotmistra SS, dvě jízdní kola a heslo k průchodu přes stráže.

Vlakem odjeli do Bohumína, následně do Prahy, kde si pořídili civil a před půlnocí odjeli vlakem do Plzně.
Zde Lederer zařídil Pestekovi zázemí a sám nejméně čtyřikrát pronikl do terezínského ghetta, kde podal zprávu radě starších o pekle zvaném Osvětim.
Rada mu ale nevěřila.
Pokusil se tedy předat své svědectví Mezinárodnímu červenému kříži, ale ani tento plán nevyšel.

Lederer se tedy vrátil do Protektorátu, kde do konce války působil v odboji.

Viktor Pestek se pokusil vrátit do Osvětimi pro svou milou, ale byl odhalen, těžce zbit a popraven.

Lederer je jedním z mála mužů, kteří vyvázli z tábora živý.

Viktor Pestek pocházel z německé katolické rodiny usazené na Bukovině.
Sám se přihlásil do SS a sloužil nejprve na východní frontě.
Při akci proti vesnici nedaleko Minska, kde se zřejmě nacházeli partyzáni, byl zraněn a nějakou dobu opuštěn.
Partyzáni ho však nezabili, naopak mu pomohli, což na Pesteka zanechalo silný dojem.
Zranění mu znemožnilo další službu na frontě.

Proto byl přeložen do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau jako dozorce.
Není přesně známo, kdy začal sloužit ve vyhlazovacím a koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Zřejmě koncem roku 1943.
Lidé, kteří o něm podali svědectví, tvrdí, že se k vězňům choval slušně a humánně.

PŘEPISOVÁNÍ HISTORIE
Co se dělo u příležitosti 80. výročí osvobození Osvětimi v roce 2025.
Rusové samozřejmě nebyli pozváni!
Noviny Financial Times sice na rozdíl od mnoha jiných médií zmiňuje, že vězně z koncentračních táborů osvobodila Rudá armáda.
ALE celý konec článku je věnován tomu, že v žádném případě by se:
„vděk za sovětské osvobození nacistických táborů neměl vztahovat na Vladimira Putina a jeho invazi na Ukrajinu“.
A komu bychom měli tuto vděčnost vyjádřit?
Berbockové, hloupé ministryni zahraničí Německa nebo Mertzovi, německému kancléři nebo dokonce britskému Karlu III., kteří už zapomněli na svoji rodinnou nacistickou historii a kolaboraci s německými nacisty?
—

V Polsku ministryně školství Barbara Nowacka na konferenci v Krakově věnované 80. výročí osvobození vězňů z Osvětimi prohlásila, že „polští nacisté postavili tábory na území okupovaném Němci“.
I když  i tato informace je částečně pravdivá, požadovali mnozí její odstoupení. Jakoby už zapomněli na úzkou spolupráci Poláku s německými nacisty do roku 1939.

The post Koncentrák Osvětim. Stupidní manipulace ČT o osvobození německého vyhlazovacího lágru first appeared on Čítárny.