Mauthausen byl jeden z nejstrašnějších symbolů německého nacismu a touhy po světě, kde vládne německý nadčlověk. Díky této iracionální rasové teorii bylo třeba likvidovat jiné lidi, kteří nebyli dostatečně rasově čistí, aby žili po boku vyvolených. A to s německou důsledností.

Koncentrační tábor Mauthausen je tragická připomínka této nelidské dokonalosti.
Přesto se začínají ozývat hlasy zlehčující tábory smrti, ale také celkový pohled na druhou světovou válku a úlohy Rudé armády i Německa v ní. Je třeba si uvědomit, že strašné zločiny neprováděli nějací imaginární “nacisté”, jak nám podsouvají mnozí novináři i politikové, ale konkrétní Němci. Je třeba si uvědomit, jak během několika let dokázal Hitler a jeho příznivci vyčistit hlavy nejen mladým, ale celému národu, díky důkladné Goebbelsové propagandě a podporované kolektivní hlouposti.

Je velmi smutné, že víc jak deset let se ozývají hlasy, které překrucují historii nejen koncentráku Mauthausen a dělají z viníků oběti.

Kolik toho napsal Zdeněk Mahler? Např. ve sborníku Přísně tajné.

Pokud se někdo pokouší ospravedlnit sudetské Němce, že byli vlastně přinuceni nějakým nátlakem, aby určitým způsobem volili, pak prokazuje neznalost dějin.
Volili v té době svobodně, a dokonce dvakrát, ještě předtím, než přišel Hitler. Jejich vůle se obráží i v základních politických heslech. Přivolávali Hitlera, aby je „osvobodil” od Československa. Lieber Fuhrer mach uns frei, von der Tschechoslovakei. Ukotveni v staleté historii pangermánství, opřeli se zády o Hitlerovo Německo a zcela vědomě volili totalitu proti demokracii.

Kdyby Rudá armáda neútočila na více jak milión německých vojáků Schörnerovy armády, která byla v Čechách, nikdy by z Prahy neodešli bez bojů a vražd dalších tisíců Čechů. Je třeba poznat skutečná fakta nejen o Mauthausenu, aby lháři a političtí a mediální hochštapleři nebo filmaři natáčející podvodné dokumenty a filmy (Habermannův mlýn, Vraždění po česku) to neměli snadné, říká autor knihy Václav Vlk a pokračuje:

“Nejbezbrannější je hloupý národ, který nezná své dějiny. Toho se u nás pokoušeli dosáhnout nejprve nacisté, pak komunisté a dnes „pokrokoví“ pseudointelektuálové…

…Po smršti protičeské propagandy, která se na nás vyvalila z Německa a z Rakouska po roce 1990, je to dodnes potřeba. Tam oficiálně a za velké finanční podpory německé vlády funguje protičeská propaganda nepřetržitě od roku 1950, a to od založení sudetoněmeckého sdružení „Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband e. V.“, který je součástí takzvaného spolku vyhnanců.
Tento spolek a rakouská odnož chápaly pád komunismu u nás jako možnost splnění svých politických plánů a upraveného Henleinova plánu „Heim ins Reich“. V zásadě jde o odtržení českého a moravského pohraničí tak jako v roce 1938. Tím by česká státnost a my jako národ bychom v podstatě skončili.

Protičeská propaganda do roku 1989 byla u nás celkem neúspěšná, ale po roce 1990 nabývá síly tvrzení, že největším zločinem druhé světové války bylo odsunutí Němců žijících mimo Německo z východní Evropy a hlavně z Československa. Zvláště tzv. nejprogresivnější vzdělaná mládež a část střední generace na tyto propagandistické žvásty naskakuje. Je to proto, že ani školy, ani historici nedokážou mladým vysvětlit, co se tady od dvacátých let minulého století do roku 1945 dělo.

Co byl vlastně německý koncentrační tábor Mauthausen?

Koncentráky typu Mauthausen vznikly tak, že vedoucí funkcionáři SS založili v dubnu 1938 v Berlíně firmu Dest GmbH jako otrokářský průmyslový podnik, který za války sice „spotřebovával“ vězně-otroky a houfně je vraždil, ale jinak produkoval obrovský finanční zisk. Nacismus byl banditský a zlodějský režim, který žil doslova z mrtvol. Z majetku zatčených a zavražděných, z jejich práce a nakonec i z jejich oblečení, ze zlatých zubů a jen konec války neumožnil průmyslové vyrábění mýdla a hnojiva z těl zavražděných, na což měli Němci u Gdaňsku „výzkumák“ i „poloprovoz“. Zvláště z těl žen prý bylo mýdlo velice kvalitní, jak dokazují dokumenty. Mauthausen.

V knize jsou dnes už neznámé informace o pokusu zavraždit najednou nejméně 40 tisíc vězňů v podzemních továrnách u Mauthausenu spolu s „nežádoucími“ svědky, tedy obyvateli okolních rakouských vesnic. Do knihy autor zahrnul autentická svědectví vězňů, a nikoliv jen běžné „umravněné“ povídání pro čítanky. V knize ukazuje, co to byl skutečný německý nacismus v reálném životě.

Málokdo je například schopen připustit, že americké filmové trháky, jak nějací lidé „loví“ jiné lidi, mají skutečný historický vzor. Sovětští zajatci se na začátku února 1945 (!) v Mauthausenu vzbouřili a stovky jich uprchly. Do pronásledování uprchlíků, zvaného dnes „Hon na zajíce v Mühlviertel“, což je oblast v Horním Rakousku, se kromě stráží SS zapojilo také četnictvo, blízké jednotky wehrmachtu, místní rakouské oddíly SA, Hitlerjugend, Volkssturmu, požární jednotky z městečka Mauthausen a také několik stovek dobrovolníků z řad místního obyvatelstva.
Bodří Rakušané si šli do lesů zastřelit nějaké ty „podlidi“, jak říkali „Ein großer Spaß“. Jen několik vězňů přežilo, jeden u Čechů na jihu Čech.

Z paměti národa prakticky vypadlo, že přes naše území jezdily vlaky smrti, v nichž se Němci pokoušeli odvézt deseti tisíce vězňů a zajatců mimo dosah sovětských vojsk, například do Mauthausenu. Mrtvoly vězňů vyhazované z vlaků se povalovaly podle železničních tratí od Litoměřic po České Budějovice.

Strašlivá a dodnes neznámá či „neuváděná“ je také reálná informace, že nedaleko Mauthausenu ještě do zimy 1944 stavěli nacisté obrovský komplex nových koncentračních táborů. Včetně plynových komor a spalovacích pecí, které měly mít kapacitu více než tisíc zavražděných denně. Stále věřili v nekonečný proud „podlidí“, které bude možno ekonomicky využít až k smrti a pak zlikvidovat. To měl být také osud většiny českého národa, který po využití za války měl být po „vítězství Říše“ eliminován.

V Mauthausenu zavraždili poléváním vodou na mrazu nejen českého písničkáře Hašlera, ale i slavného sovětského generála a geniálního stavitele přehrad a stovky dalších vězňů. Také z knihy lépe pochopíte, proč Brňané vyhnali všechny místní Němce na konci května z města a kde se v nich vzala ta nenávist. Tuhle část by si měli přečíst zvláště ti „pokrokoví“ Brňané, co pořádají pochody do Pohořelic, blábolí nesmysly o konci války a teroru na „nevinných brněnských Němcích“.

Mezi desítkami informací a příběhů se také čtenáři dozvědí neuvěřitelný příběh osvobození koncentračního tábora Mauthausen na území Jaltskou dohodou vyčleněném pro Sověty. Příběh, jak dva bankovní úředníci, jeden ze Švýcarska a jeden Němec, přivedli na pomoc umírajícím vězňům v Mauthausenu a v okolních táborech tanky a pěchotu US Army, pod vedením amerického seržanta s polskými kořeny. A také zjistíte, že u nás stále opakovaná lež, že „odbojáři a vězni“ nikdy neútočili na Němce, že Češi byli „zbabělí“ a bývalí kolaboranti, je propagační (sudeto)německý výmysl. Uvidíte na fotografiích a dočtete se z dokumentů, jak dopadli dozorci SS a velitelé koncentráků přímo na místě, pokud je vězni dostihli.

Mauthausen – Ďábel v líbezné krajině / Václav Vlk / Vydal Cosmopolis 2019
Citace z Parlamentních Listů 22/10/2019
https://www.parlamentnilisty.cz

Poznámka redakce:

V noci z 1. na 2. února 1945, se sovětským válečným zajatcům podařilo nemožné – uprchnout z vyhlazovacího tábora Mauthausen.
V tomto fašistickém koncentračním táboře v Rakousku byl vytvořen speciální „blok č. 20“ , který vězni okamžitě nazvali „blokem smrti“ . Byli zde drženi zajatí vojáci a důstojníci Rudé armády.
Sovětští zajatci chápali, že nepřežijí, dokud nedorazí pomoc, a proto připravovali povstání a útěk.
V noci 2. února 1945 odsouzení vězni z bloku 20 dobyli jednu z věží a podařilo se jim uprchnout. Více než 400 lidí prorazilo vnější plot.
Osm dní po povstání byli téměř všichni uprchlíci zajati a zabiti SS nebo místním obyvatelstvem.
Doposud jsou známa jména pouze sedmi uprchlíků, kteří se vrátili do vlasti.

The post Mauthausen. Německý koncentrák, nelidský ďábel v líbezné krajině podle Václava Vlka first appeared on Čítárny.

Pět let bojoval Arnošt Lustig (*21. 12. 1926, Praha – †26. 2. 2011, Praha) s rakovinou, pět let doufal, že ji přemůže, ale nakonec 26. února 2011 naposledy zavřel oči. Odešel slušný člověk a spisovatel, který celý život čerpal ze svého šíleného pobytu v koncentračních táborech Terezíně, Osvětimi a Buchewaldu. Během těch let, kdy s ním bylo nakládáno jako s nečlověkem přišel téměř o celou rodinu, ale nakonec se mu podařilo uprchnout z transportu smrti.

Mezní zážitky, do kterých se dostal za nacistického Německa, ho trvale poznamenaly a staly se hlavním tématem jeho dlouhé řady knih. Jsou plné vnitřní síly a odhodlání, víry v lidskou důstojnost.
Po válce vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících a rozhlase; mimo jiné byl i zpravodajem z izraelsko-arabské války. Poté pracoval jako reportér a režisér Československého rozhlasu, redaktor týdeníku Mladý svět a scenárista na Barrandově.
V roce 1968 emigroval. Žil krátce v Izraeli, potom v Jugoslávii a od roku 1970 v USA. Do Česka se vracel pravidelně v posledních dvaceti letech.

Mezi jeho nejslavnější knihy patří Dita Saxová, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Bílé břízy na podzim, Dům vrácené ozvěny.

ARNOŠT LUSTIG O KNIHÁCH A PSANÍ

Hostem Zuzany Vlčkové je spisovatel Arnošt Lustig. Témata rozhovoru: Poslední tvorba, podpora mladých autorů, úspěchy na mezinárodním poli a zklamání z neproměněné nominace na prestižní Man Bookerovu cenu 2009.

{youtube}NGM1iom7g0c{/youtube}

The post Arnošt Lustig o knihách, psaní a nezapomenutelném Osvětimi first appeared on Čítárny.