„Smích je zoufalství,“ píše Tomáš Konečný. „Malí lidé mají většinou na práci jen jedno – hledat lidi ještě menší.“
Po takovémto vstupu přicházejí i vlastní verše, které tvůrcův otec (Jindřich Konečný, také spisovatel, přežil syna jen o pět let) věnoval „Mirku Mikešovi, Míše a Ivče Dáňovým, přátelům, kteří Tomáše nikdy neopustili, a Míle Eisenreichové (sestřenici), která mu dodávala odvahu“.

Jeho dílo dnes najdeme v knížce Autohumbuk Pana Kondi (Jindřich Konečný, Karlovy Vary 2005, 1000 výtisků) a autor (10. 9. 1976-11. 7. 2004) vepsal před víc než padesát básní jako motto slova o tom, že „realita existuje jen v našich představách“, nicméně to úplně vážně nemyslel. Dokazují to např. i věty hned následující. Zněly by banálně, kdybychom netušili přetěžký tvůrcův úděl: Stále tě čekám, Gábino/ a ty nepřicházíš/ a nepřicházíš.

Jindřich Konečný, básník a tvůrce aforismů, připojil ovšem i vlastní verše „pro Tomáše“ a doslov, kde konkretizuje Tomášovy problémy a zdůrazňuje synův obdiv k Dalímu i jeho poslední přání. Tomáš Konečný si přál navštívit Andalusii.
„Ježíš byl pro Tomáše víc než Bůh,“ postřehl také autor doslovu, ale tato knížka zrovna nedrnčí vírou. Kdepak. A je-li přítomna, jde spíš jen o víru ve slova. Slova však…
„Jsou velmi nebezpečné myšlenky. A myšlenky jsou velmi nebezpečná slova.“
„Je příliš pozdě na jakékoli ideály,“ píše Konečný už úvodem a končí v duchu věty: „Kdybych uměl žít – žil bych.“
Ale pokud bych směl vybrat jen jedinou z básní nejsymptomatičtější k tónu knihy, pak bych vybral Cestu:

Jednoho dne jsem si myslel, že jsem se
Vydal na nádhernou dlouhou cestu
K vysněnému cíli – filozofie moudrosti,
Ale když jsem k němu došel,
Zjistil jsem, že to byla pouhá cesta pro pivo

Načež následuje:
Co miluji na ženách?
Že tak krásně dokážou zahrát orgasmus.
Jsem živoucí oslava skepticismu.

Další dvě básně jsou parafrázemi textů Filipa Topola Žiletky a „Prší (věnováno mladému muži Kiliánu Nedovymu)“, jinak je však Tom Konečný autentický a nepůsobí odvozeně. Jen málokdy také bezradně, skoro pokaždé svěže (i ve svém nehraném splínu) a měl bych jen těchto pět postřehů:

1. Autor opravdu nemá iluze o ničem, takže ani o slovech, která má jen za „pomocné dělníky a nikoli stavbaře (báseň Básníci).
2. Ztráceje lásku, utíká do dětství, kde je připraven znova milovat vlastní babičku, se kterou se sleduje z nadhledu, z výše…
3. Televize, jak „ví“, zotročuje („Nenávidím ji!“) a stejně tak móda, přičemž lidstvu „mezi televizí a módou“ vládne dle Konečného krutá lhostejnost k utrpení kohokoli.
4. Možná i na Nietzscheho upomenou chvíle, kdy je řada básní finalizována stále týmž krátkým souslovím umístěným v oblé závorce a zdůrazňujícím, kdo tu k nám hovoří. Já, klasik, zvíme, ale vzápětí přijde i odlehčení, totiž humor v podobě parafráze
na Máchův Máj (Večerní máj/Byl jídla čas/Kuchařčin zval ku stolu hlas/Kde vepřovým zaváněl ráj),
na Nezvala (Manon…), na pohádky (My o vlku/a červená Karkulka/se stala feministkou) a dokonce i
na Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Ve finále básně Spasení totiž zjistíme, že konkrétní Kristovo spasení naprosto nikdo v celé Konečného Palestině nestojí, takže… „A tak si zapálil marihuanu a povzdechl: Lidé bděte, měl jsem vás rád.“

A co nás napadne po dočtení sbírky a doslovu?
Pragmatická otázka. Nač tedy jsou léčebny jako ta v Dobřanech (kde také žil nadále pohřešovaný básník Šebek a kde pracuje výtečná básnířka Eva Válková), když některého citlivého člověka jen ještě o hodně víc přesvědčí, že by měl opravdu spáchat sebevraždu.
„O nebi toho člověk moc neví,“ veršoval Konečný ještě doma. „Peklem si je jistý vždycky.“

The post Básník Tomáš Konečný. Smích je zoufalství first appeared on Čítárny.