Nepostradatelná rukověť každého i potenciálního chudáka. Naučte se být chudým od opravdového odborníka. Citlivá, ironická a velmi vtipná kritika nástrah velkých peněz jistě přesvědčí každého strádajícího boháče o tom, že se vyplatí být chudým – a šťastným.

Celoživotní nuzák, George Mikes, nás učí chudobě s elegancí, nadšením a vtipem.
Již jako mladý si dobře uvědomoval nevýhody vlastnictví velkého majetku a později dovedl až k dokonalosti způsoby, jak se tomuto zlu vyhýbat a o své těžce nabyté zkušenosti je ochoten se s nadšením podělit. V kapitolách Střez se peněz,  Lakota a Dobré kšefty nám ukazuje, čeho se vystříhat, abychom se nedopatřením nestali zámožnými. Osvětluje nám základní principy chudoby a seznamuje nás s promyšleným systémem, jak chudobu snášet s náležitou důstojností.

Jak být chudákem / George Mikes / z anglického originálu  přeložil Kamil Maxa / vydal Dauphin, 2015 / www.dauphin.cz 

Ukázka z knihy…

Střez se peněz

Ve své hře, kterou jsem již zmiňoval, začíná jedna píseň takto: „Chudák nemůže být svobodný, protože je chudý; boháč nemůže být svobodný, protože je bohatý.“
Moudrá slova. I když, chudý člověk může být o mnoho svobodnější, než ten bohatý.

Hned jak přijdete k majetku, hrozí vám jeho ztráta. To platí i pro chudé. Okrádáno je více chudých než bohatých jednoduše pro to, že je jich více. A těch případů je nepočítaně. Můj dům byl vyloupen již dvakrát a nijak zvláště jsem si to neoblíbil. A tak jsem svůj dům proměnil v jakousi mini pevnost a další dva pokusy o vloupání jsem tak zhatil. Náhodní zlodějíčci, náctiletí amatéři, se prostě nedostali dovnitř. Profesionálové si samozřejmě poradí s čímkoliv, trezory londýnské banky nevyjímaje. Ale žádný opravdový profesionál si nebude dělat problémy kvůli mému domu. (Tohle by se vyjímalo mezi těmi „slavnými posledními slovy“.) Hlavní je skutečnost, že má mysl se touto otázkou zabývá jen velmi okrajově a já nežiji v neustálém strachu z vloupání. Až se jednoho dne odkudsi vrátím a naleznu svůj dům vypleněný, jen prostě řeknu: „Proklínám vás, mizerové!“ … tím mám na mysli lupiče, ne policii, která přijede vyšetřovat, zavolá odborníka na otisky, ten žádné nenajde a ukončí se vyšetřování, které tak jako tak bylo již od počátku zbytečné. Pachatele najít neumí a ani to nemají v úmyslu. Od ministra vnitra mají beztak striktně nakázáno, aby nezhoršovali jeho již tak velký problém s narůstajícím počtem uvězněných.

Když je vyloupen boháč, je obětí odborníků. Několik oloupených bohatých přátel mám a zmizelo jen stříbro – a jen to opravdu drahé. Vše ostatní zůstalo na místě. V jiných případech byly zase ukradeny jen obrazy, šperky nebo drahé koberce.

A nádavkem, kromě neustálého strachu z vyloupení jsou zámožní lidé závažným způsobem omezováni v pohybu. Jsou vězni v doslovném významu toho slova. Znával jsem manželský pár, který sbíral impresionistické a post-impresionistické obrazy. Jejich bohatství bylo nezměrné. Ve svém domě na Riviéře měli asi padesát cenných obrazů od Picassa, Matisse, Renoira a podobných velikánů v ceně miliónů liber. Tak moc se obávali zlodějů, že se z nich staly vynervované trosky. Pojištění je stálo jmění. A ani neslýchané pojistné ještě nestačilo. Pojišťovna si vymínila, že dům nesmí zůstat ani na okamžik bez dozoru jednoho z manželů. A tak když chtěl jeden jít ven, druhý musel zůstat doma. Služebnictvo přítomné v domě pojišťovně nestačilo. Po zbytek života nebylo manželům dopřáno, aby si někam vyšli společně. Některým sezdaným by možná tento stav působil nevýslovnou radost; jednomu, druhému nebo i oběma. Ale i tak, pokud lidem není dovoleno, aby si mohli spolu jen tak vyjít, ať už chtějí nebo ne, nejsou svobodní.

A je vůbec k něčemu dobré mít tucty cenných obrazů v domě? I jeden hezký obraz nebo dva mohou do života vnést světlo a velkou radost. Ale žít v muzeu plném drahých děl jen pro to, že jste dostatečně bohatí, je čiré bláznovství. Pracháči jsou blázni. Žádný chudý by netoužil mít ve svém domě tucet Picassů, tucet Matissů a tucet Renoirů.

Ti opravdu bohatí žijí v trvalém strachu z únosu. Nebo ještě hůře, z únosu svých dětí. A tak si musí najímat tělesné strážce, násilníky a jiné podivné existence a žít v jejich nepřetržité společnosti, která jim jen připomíná všudypřítomné nebezpečí. Chudí si mohou dovolit trávit svůj čas v kruhu svých přátel či nepřátel, namísto policejních důstojníků ve výslužbě. Ti možná vzbuzují respekt, ale zamiluje si je málokdo. A i přes tato opatření jsou tu a tam bohatí unášeni a jejich peníze, v lepším případě, padnou na výkupné. V horším případě je zabijí, nebo přijdou o prst či dva. Velmi nepříjemná – a zbytečná – životní zkušenost.

Daňový ráj je snad nejžalostnější a nejabsurdnější cenou za bohatství ze všech. Co to je za člověka, který si může dovolit žít, kde se mu zachce a musí se uchýlit na nějaký malinký ostrov, který ač plný slunce, synonymem nudy? Nebo dokonce do Švýcarska, které je přes svou krásu stále plné Švýcarů. To je vrchol idiotství. Za peníze si přece máme kupovat radost, ne peklo. A že boháčovi dědicové dostanou o pár miliónů méně? Pro ně by to bylo jen užitečné.

Představte si skutečný příběh multimilionáře, který byl ve věku šedesáti let a velmi nemocen svojí milující rodinou odsunut do Karibiku. Brzy po příjezdu se začal uzdravovat a tento nešťastník zde žil až do zralých devadesáti dvou let. Jinými slovy, více než třetinu života prožil osamocen a v nudě bezmála jako vězeň na samotce na místě, které z celého srdce nenáviděl a jen kvůli tomu, že byl velmi, velmi bohatý. „Tu l’as voulu, Georges Dandin.“ Sám jsi to chtěl. Pro takové blázny nemám žádného pochopení.

xxx

Nějakou dobu poté, co jsem vyslechl tuto historku, jsem se procházel s přáteli po Dakaru v Senegalu. Africký pouliční prodavač bižuterie se k nám připojil a počal promlouvat s mladým Američanem, který šel s námi. Obchodník mu tvrdil, že má obzvláště krásný zlatý náhrdelník, který normálně stojí dvacet tisíc franků. Ale Joeovi je ochoten ho prodat – jako výraz osobní náklonnosti – za směšných jedenáct tisíc.
„Děkuji vám, ale nechci,“ odvětil Joe a ani se nezastavil.
Obchodníček k němu přiskočil, z kapsy vytáhl elegantně vypadající pouzdro a z něj vyndal onen řetěz. Navlékl si ho na ukazováček a pokračoval ve své prodejní litanii. „Je to hotové bohatství; za jedenáct tisíc je to skoro zadarmo. Ale Vy to můžete mít za deset tisíc.“
Joe ani nepátral po tom, proč právě on si zaslouží takové zvláštní zacházení od klenotníka, se kterým se vidí poprvé v životě. Snažil se opětovně zapojit do naší konverzace. Marně však. Klenotník byl vytrvalý. Cena klesala na devět tisíc, pak na sedm, šest, čtyři a nakonec na dva tisíce.

The post Jak být chudým. Mikesův nepostradatelný průvodce každého i potenciálního chudáka first appeared on Čítárny.

Vždy platilo, že čím větší strach lidé mají, tím pro vládu lépe. Existence všech vlád je na strachu totiž závislá. Když lidé uvěří tomu, že jsou schopni se s danými nebezpečími vypořádat sami, nebudou ochotni vzdát se části svého majetku či svobod ve prospěch vlády.

Profesor Higgs patří mezi největší světové znalce problematiky nárůstu moci státu. Jeho schopnost kombinovat poznatky ekonomie a znalost dějin je famózní. Proto jsou i jeho argumenty tak přesvědčivé. Kniha vysvětlí, proč na celém světě dochází k neustálému nárůstu moci státu, a objasní, jak klíčové okamžiky dějin (války a krize) vytvářejí prostor pro “válečné” řízení i v době míru.

Robert Higgs / Politická ekonomie strachu / úvahy o politické ekonomii vládnutí

Ukázky z knihy…

Strach byl příčinou vzniku prvních vlád v historii. Nejdříve byly vlády tvořeny válečníky, kteří ovládli poražené a pak jim vládli podle svých pravidel. Ta jim umožňovala rabovat bohatství této skupiny… Později se vlády začaly měnit tak, že se již nedržely u moci díky tomu, že z nich měli ostatní strach, ale proto, že se označily za ochránce před ostatními nebezpečími.

S vývojem průmyslu a urbanizací a změnami života začali mít lidé strach také z ekonomických rizik. Souvisí to i se změnami životního stylu, kdy lidé už nemohli spoléhat v horších časech na pomoc úzkého kruhu rodiny. První s tím přišla na konci 19. století vláda v Německu, která využila strachu ze sociálních nejistot k tomu, aby se udržela u moci a jako první použila namísto hrozeb jakýsi „úplatek“ ve smyslu sociální pomoci. Dnes již na celém světě vlády hlásají, že úkolem státu je tato pomoc. Vlády se označují za ochránce, ale zároveň díky tomu berou část bohatství a svobod lidem, o kterých tvrdí, že je chrání. A využívají je ke svým skrytým účelům.

Nebezpečí je v tom, že lidé, kteří vládu demokraticky volí, jsou dost náchylní být vládou manipulováni.
Protože věří, že když si vládu, ať už je jakákoliv, zvolili, tak cokoliv tato vláda udělá, je vyjádřením jejich vůle. Jenže vláda má své vlastní důvody něco udělat nebo ne. Demokracie je tedy takový trik, jakým vláda lidi přesvědčuje, že je nikdo neřídí nebo nenutí něco dělat proti jejich vůli. Nejvíce to je vidět v případě hrozby terorismu, kterou jednotlivé vlády zneužívají k tomu, aby získali tolik moci, jakou by jinak nikdy nemohli disponovat v normálně nastavené demokratické společnosti.

„ZÁKLOPKOVÝ EFEKT“ (the Ratchet Effect) je termín pro stav, který je možný vidět po celém světě. Každá krize vyvolá akce, které nakonec vedou k tomu, že vláda rychle zvýší velikost a rozsah svých pravomocí. V okamžiku, kdy krize pomine, pravomoci a moc vlády se mohou snížit. Co je však důležité, že se nikdy nesníží na původní úroveň.

Nebezpečí terorismu pro Ameriku je přehnaně zveličováno. A co je horší, vláda samotná je za vznik tohoto rizika zodpovědná. Třeba invaze do Iráku toto riziko ještě zvýšila namísto toho, aby je snížila. Ale dá se říci, že americká vláda je v podstatě úspěšná. Ve smyslu toho, že se jí podařilo to, co chtěla – získala větší moc.

The post Politická ekonomie strachu. Proč je existence všech vlád na strachu závislá first appeared on Čítárny.