Ve výpovědi Hrabětových kamarádů, spolužáků, jazzových muzikantů a básníků se odvíjí nejen příběh jednoho z nejzajímavějších básníků poválečného období 20. století, ale i doba, v níž Hrabě žil. 60. léta 20. století se stejně jako Hrabě stala legendou, která na dlouhá léta poznamenala vývoj kulturního povědomí celé naší společnosti. Knížka zahrnuje například i úryvky z reportáží, korespondenci, citace z díla, z kritik a článků.

Václav Hrabě (*13. června 1940 Příbram – †5. března 1965 Praha)
byl český básník a částečně prozaik, jediný významný představitel tzv. Beat generation
v Česku, která se jinak rozmohla především v zemi svého vzniku, v Americe.
Tvorba Václava Hraběte, stejně jako ostatních beatniků, úzce souvisela s jazzovou a bluesovou hudbou. Sám autor se učil hrát na několik hudebních nástrojů, mezi nimi klarinet a saxofon, a koncertoval se studentskými kapelami.
Osobně se setkal s americkým básníkem Allenem Ginsbergem a napsal s ním rozhovor (v roce 1965 u příležitosti jeho vystoupení v Praze).
Hrabětovy básně se za jeho života nedočkaly ani jednoho knižního vydání, všechny soubory vycházely až posmrtně, protože autor tragicky zemřel v necelých pětadvaceti letech, když se ve spánku otrávil oxidem uhelnatým. Pohřben je v Lochovicích.

Doporučujeme: Blues pro bláznivou holku
Z autorovy rukopisné pozůstalosti a dalších pramenů připravili a uspořádali Miroslav Kovářík, Jan Miškovský a Jaromír Pelc, vyd.
Československý spisovatel pro členy Klubu přátel poezie, 1990
{youtube}h-LIygJkE2E{/youtube}

Básně Václava Hrabětě:

Zimní sonet

V přeplněném popelníku
ukolébávám ke spaní
pár tvých slov na která
si už nevzpomínáš

Opilost z mrazu a skřípající
tmy Někde pod Petřínem
popraskané hvězdy přecházejí
v zelený smutek bachovských klarin

Pomníky velkohubých lásek
scházejí na souchotě času
V popelníku přede mnou

oddychování
bílých králíčků s očima červenýma
kouřem a mládím

Zavři oči

Dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť
Beránci sbíhají do údolí a usínají
ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují
protože tato chvíle se už nebude opakovat

Ticho večera
provokuje
labutě
aby se ještě před smrtí pokusily zazpívat
něco o tvé kráse

Zavři oči
V berlínské hospodě se rouhá jednonohý
Kristus
a jeho krev
padá na hlavy farizejů
Hannibalovi sloni leží na březích Konga s podřezanými žilami
a vypasení básníci předvídají konec
lidské komedie

Zavři oči! Zavři oči…
Za chvíli umlknou
zvony trombóny tramvaje
a já
budu poslouchat jak se z oblohy s ozvěnou vracejí
údery tvého srdce
v rytmu ptačích křídel
v rytmu v kterém se země kolébá vesmírem
v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří
upálit nebo ukřižovat

Zavři oči
a bude to jako když měsíc zapadá v aleji mostů

Zavři oči
a bude to všechno jako na počátku světa

Ospalé něžnosti

Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin

A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky

Variace na renesanční téma

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

Romance

Noční nebe nad městem
zelené od neónů
se potácí jak opilý lodník
a hvězdy i přes tu dálku
jsou cítit okurkovým lákem
Krasavec bílý měsíc
si strčil dva prsty do krku
a zvrací
úsměvy rady do života vyčichlé
pivo a čistý líh
Až skončí odvleču ho do postele
vždyť celé noci nespí

A potom následuje můj zlatý hřeb
programu:
žongluji s láhvemi v každé trochu vody
písku a slepeného peří
a v jedné ještě srdcová
dáma napůl rozmočená
Musím to dělat rychle
aby nebylo vidět tu zplihlou kartu
na kterou se prohrává
Také to nesmím zkazit

Střepy z těch lahví
by vypadaly nejapně
jak opálená milionářka v nylonových plavkách
škubající na floridské pláži
martinskou husu
Končím bez potlesku
Ráno mě uvidíte
jak krmím racky nad řekou
svým povídáním
a plivaje na oblohu
dělám obláčky
protože božský měsíc
má kocovinu
a někdo to přece musí udělat
než pojedou lidé do práce

Podzim

Tuberkulózní slunce
Lány řípy
oblaka jak velké šedivé lípy
A z jejich větví odlétají ptáci
komedianti
opouštějící poslední letní štaci
Na prahu lesa líže si rány
uštvaný zpocený říjen
v rozmoklých polích
podzimem ukřižovaný
Třaslavý topol
Holý jak věta
Zavřete okna!
Je konec léta.

Báseň skoro jako vánoční pohlednice

Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tou šel
štěstí či hrob
našel v závějích?

Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám

Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje.

Tma stéká do kaluží
Na šedivém pijáku nebe
otisky cyklámových růží
Uprostřed ulice lynčují
autogenem zbytky
této noci, kterou jsem prochodil
abych se ujistil že žiji
Možná že zrovna dnešní ráno
přinese amnestii
promlčeným láskám.

Pozdě k ránu když kokrhávají kohouti
umřela jedna dívka
Zrzavý číšník pro ni plakal div mu to srdce neutrhlo
Mnoho tu po ní nezbylo
jen slunce
oblaka a pár mých dopisů
Měl jsem se opít
a na náměstí vykřikovat
svůj smutek jako loterii
Mohl jsem poslat věnec s černozlatou pentlí
Ale já jsem jí vlastně ani nešel na pohřeb
Pak jsem ji jednou potkal
nebe bylo mokré od deště
Vůbec se nepodobala
zavěšena do pána který snad i své vlasy
nakupuje v Tuzexu
přešla po chodníku který se úslužně narovnával
pod jejími prsty
Bůhvíkolikátý to byl pohřeb

The post 12 taktů pro Václava Hraběte. Geniálního básníka jehož věhlas přišel až po jeho smrti first appeared on Čítárny.

Miroslav Kovařík (15.8. 1934 – 4.3. 2020) byl vynikající recitátor a popularizátor poezie, ale také vynikající esejista a novinář, kterého zná každý, kdo se zajímá o poezii.

Jeho životní cesta poezií je obdivuhodná a dnes můžeme říct i legendární.
K poezii přivedl spoustu lidí a spoustu básníků dostal na výslunní a to i v době, kdy povědomí o poezii chřadne a je na okraji zájmu. Poezie byla po převratu v roce 1989 drasticky vytlačena z médií, z televize a na rozhlasových vlnách není právě vyhledávaným žánrem. A to i přesto, že Češi mají v interpretování básní velkou a profesionální tradici. A tak poezie zůstává tradičně jen na Vltavě, které je do velké míry už dlouhá desetiletí mimořádným rádiem v celosvětovém měřítku.

Časy, kdy sbírky vycházely v nákladech desítek tisíc, kdy bardi české i světové poezie byli ctěni ve školách, jsou historií.
Zůstávají jen nadšenci, kteří poezií žijí, mluví o ni, přednáší ji s nadšením a předávají tak naději dalším generacím. Dlouhé roky jsme zapínali rádio a poslouchali Kovaříkovo Zelené peří a nechávali se nakazit jeho poetickým virem.Literární hnutí Zelené peří započalo v poetických klubech v Praze, Brně a Českých Budějovicích a pokračovalo v Československém a pak Českém rozhlase až do roku 2010.

Když 4. března 2020 odešel do poetického nebe měl 85 let.
Zvláštní náhoda. Jeho velká poetická láska Václav Hrabě zemřel také díky tragické nehodě 5.března.

O tom jak začínal s poezii v jednom rozhovoru Kovařík říká:

Měl jsem štěstí na středoškolské kantory, tím nejdůležitějším byl pro mé budoucí vazby k poezii pan profesor Vojtěch Pražák, češtinář na michelském gymnáziu. Na vysoké už to bylo horší, studoval jsem na pomezí padesátých a šedesátých let, ale i tam se našli profesoři, pro které byla literatura životní posláním. Na velice oblíbené a hojně navštěvované semináře profesora Felixe Vodičky docházel třeba i Václav Hrabě…

…Stařičký pan profesor Pražák mě v tercii gymnáziu požádal, abych si připravil k přednesu třetí zpěv Máchova Máje. Tím to začalo – v přednesu jsem našel to, co jsem v životě pořád hledal. A pak jsem náhodně v knihovně narazil na dílo Jiřího Karáska ze Lvovic. Toho Karáska, kterého nám zošklivovali ve škole, protože prý byl nositelem takzvaných dekadentních buržoazních nálad. Co to je, to už nám nedokázali smysluplně vyložit, a tak jsem to zjišťoval sám.
A objevil jsem, že Karásek byl skvělý a odvážný básník, který se od devadesátých let 19. století až do konce života nebál veřejně hlásit, že ho citově zajímají víc muži nežli ženy. Jeho poezie na mě mezi těmi šílenostmi 50. let o budování světlých zítřků působila jako rebelská bomba. Mdlá vůně tuberóz…!.
Přes Karáska jsem se pak dostal ke Karlu Hlaváčkovi a dalším básníkům…

Byl jednou ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60. let.
Jeho Docela malé divadlo (1962–1969) během sedmileté existence inscenovalo kolem dvaceti titulů.

Miroslav Kovařík objevil poezii Václava Hraběte a sám byl editorem jeho díla.
Popularizoval Ortena, Kainara, Blatného, Diviše, Slavíka, Koláře, Zahradníčka, Holana, Havlíčka, Whitmana, Corsa, Ginsberga a desítky dalších. Osobně se setkal s beatnickými básníky A. Ginsbergem a L. Ferlinghettim při jejich návštěvě Prahy.

Když Kovářík objevil Kryla v 60. letech pro rozhlas, nechal jej v ústeckém studiu Československého rozhlasu nahrát první skladby. S ním si dlouhá léta psal a uváděl i některé jeho koncerty po roce 1989.

Spolupracoval na zhudebnění mnoha básní s Mertou, Mišíkem.
Pravidelně od roku 1980 reprízoval s kytarovým duem J. Pertl-V. Prejzek v klubech a komorních divadlech pořady z poezie Kainara, Ortena, Hraběte a Zahradníčka. Miroslava Kováříka jste poznali podle jeho charakteristického přednesu básní „ve stavu zrodu neboli “in statu nascendi“, při němž poezie prostupuje celým tělem.

Nakladatelství Galén mu v roce 2017 vydalo obsáhlý svazek jeho esejů, který odpovídá významu Mirka Kováříka pro českou kulturu. Jmenuje se Život… a poezie…?

Byl také vynikající esejista a novinář. Dlouhá léta pracoval pro Český rozhlas a různá další média. Takto na něho vzpomíná Petr Žantovský:

Když jsem zmínil, jak skvělý esejista to byl, tak to říkám i proto, že esej je velice těžký žánr, který málokdo z novinářů zvládne. Stejně jako málokdo zvládne fejeton, tak jako ho uměl Ludvík Vaculík. Dnes už ho tak neumí asi nikdo, snad ještě tak Rudolf Křesťan.
Nevzpomínám si, že by v posledních letech četl nějaké eseje, které by se aspoň trošku přiblížily těm Kováříkovým.

Krom toho, že to byl báječný novinář a recitátor, tak to byl také můj dlouholetý přítel a kamarád. Uvědomil jsem si, že služebně nejstarší.
Když jsem přijel z Pardubic začátkem osmdesátých let studovat do Prahy, tak Mirek Kovářík byl první člověk, kterého jsem v Praze potkal. Šel jsem na nějaký jeho pořad do studia Rubín a tam jsem se mu docela drze vnutil. Od té doby jsme byli bezmála čtyřicet let velkými přáteli. Strašně moc mi bude chybět a myslím, že nejenom mě, ale celé mé generaci, kterou naučil poslouchat a číst poezii.
Petr Žantovský pro Parlamentní Listy 07.03.2020

Na otázku Petra Bílka v Literárkách, zda nezapochyboval někdy o smysluplnosti svého celoživotního úsilí, o divadle poezie, které, jak sám uváděl, se ani nedá definovat, odpovídá:

Ani na chvíli! Pravda, nezažíval jsem jenom sklizně uznání, ale to mne nesvedlo z cesty. Spíš jsem usiloval o to vtělit poezii na dosud neobsazená působiště – to se mi podařilo na Portě, jejíchž asi dvacet ročníků jsem uváděl od začátku její existence až do prvních polistopadových let. A byla to i její krajská a městská předkola, řada let týden co týden v Malostranské besedě a na Petynce soutěž Písně dlouhejch cest, kde se básnické (a v případě povídek Alexandry Berkové i prozaické) minuty střídaly s těmi hudebními jako zaběhnutý sled programu – kolikrát jsem musel některé texty překopírovávat pro zájemce, co si je chtěli vychutnávat sami! A protože jsem jezdil s některými kapelami z Porty i na školní představení (královéhradecká skupina Kantoři to měla přímo v názvu!), dalo se pěstit básnické slovo hned takto v počátcích chápání tehdejší mladé generace – však si občas vyslechnu na to vzpomínky, když mne osloví ti, kdož nás tenkrát sledovali ze školních škamen! A mých asi deset pořadů poezie básníků „nepromlčitelných“, moje podoba divadla poezie jednoho herce … myslím, že to mělo smysl.
Literárky 2017

{youtube}pcgxHalTH-Q{/youtube}

Spisovatel a propagátor knih Martin Patřičný vzpomíná:
S Mirkem Kovaříkem jsem se sešel poprvé v r.73, byl tak hodný a svezl mě z Prahy na Wolkrův Prostějov. (dále jen WP – dnes bychom řekli festival) Měl zánovního moskviče, (značka auta), už toho hranatého, stěžoval si, že dost žere.
Cesta byla na přímluvu Zdenka Potužila, šéfa Divadla Na okraji, s kterým jsem byl na WP pozván.
Dorazil jsem myslím někam do Vysočan(? třeba se pletu) a žasnul u kafe, kolik má pan Kovářík ( tehdy) desek, víc než v krámě!
Celou cestu, 3-4 hodiny, tuším, jsme mluvili vlastně jen o básních, až na jednu věc – to by tebe mohlo zajímat, řekl – účastníci WP dostanou modrou stužku, kterou si někam přišpendlí. Ale po městě chodí řada lidí – mladých, se stužkami bílými a to jsou hostesky pro ty modré. Takže případné seznámení šlo samo!
Kunderova “registráž” odpadla. Mirek stužku nepotřeboval, všichni ho zdravili a usmívali se na něj i bez ní.
A pak jsme se občas vídali…Mirek dokonce recitoval i nějaké moje texty, v malostranském Rubínu, kde dělal pořad Zelené peří.
A naposled?
Před pár lety… v jedné kavárně v Praze jsme spolu říkali básně Ondřeje Fibicha..Křest knihy?
Možná na Mirka zapomenu. Jeho hlas ne.

{youtube}4_xccuLjre8{/youtube}

OSUDY – Rozhlasové memoáry. Český rozhlas 3 – Vltava
http://hledani.rozhlas.cz/?query=kovarik+osudy

{youtube}VfZgL5EBXXQ{/youtube}

The post Miroslav Kovařík a Zelené peří. Jedinečný a uznávaný propagátor poezie v české kotlině first appeared on Čítárny.