Soubor tří knih Zuzany Kovaříkové (Za zvířátky do lesa, edice První čtení, Albatros 2010, Za zvířátky k vodě, edice Třetí čtení, Albatros 2012 a Za zvířátky do hor, edice Třetí čtení, Albatros 2014) je zacílen na začínající i mírně pokročilé čtenáře.
Už jsme si zvykli, že exotická zvířata zaplňují stránky nepřeberného množství dětských knih, v kterých se to hemží všemožnými tvory, antilopami počínaje a žirafami konče. Hrdiny všech příběhů v trojici knih Zuzany Kovaříkové však jsou obyčejní tvorové, kteří volně žijí v české přírodě, ale které dnešní děti často znají méně než zvířata ze zoologických zahrad.

Situace, jež zvířecí hrdinové v knihách zažívají, ale tak docela obyčejné nejsou.
V krátkých epizodách čtenář pozná radosti i starosti zvířátek v jejich přirozeném prostředí. Zvířata jsou tu jedinými hrdiny, kteří disponují lidskými vlastnostmi a pocity, což texty posouvá k žánru bajky. Přesto stěžejním posláním není mravoučné krédo, ale poznání pestré škály volně žijících živočichů. Tomu ještě napomáhají krátká, ale pro daný čtenářský věk zcela dostačující encyklopedická hesla doplněná ilustrací a také grafickým znázorněním stopy zvířete, což tvoří zajímavý bonus.
A tak se můžeme vydat po stopách kolouška, mlsného srnce či statečné veverky. S bobrem evropským, mlokem skvrnitým či s kuňkou obecnou prožijeme povodeň. S husicí liščí, jezevcem či liškou se vydáme na zimní výpravu. A v horách potkáme zlobivého kamzíka, sviště cestovatele nebo třeba jasoně červenookého.
A to jsem ze tří knih vybrala opravdu jen zlomek jejich hrdinů. Snad nám připomenou, že i reálný svět kolem nás skrývá poklady málem pohádkové, které ale musíme poznat, abychom je mohli ochraňovat.

Celá tato knižní řada je opatřena ilustracemi Andrey Tachezy. Její obrázky hýří vtipnými detaily, aniž by ubraly na realističnosti představení jednotlivých živočichů, a tvoří tak k textům ideální doprovod.

Ukázky z knížky

Kdo ukradl vajíčka?

Na rybník přiletěl černý čáp. Sluneční paprsky se od jeho křídel odrážely a pera se krásně kovově leskla. Spokojeně sykl a začal se rozhlížet po hladině. Najednou vedle něj padl temný stín. Čáp zvedl hlavu a nad sebou ve výšce uviděl plachtit bílého čápa.
Sláva, budu tu mít kamaráda, zaradoval se v duchu čáp a majestátným krokem mu šel vstříc.
Ale bílý čáp už shora klapal zobákem:
„Hej hola, cizinče! Co tu pohledáváš?“
„Právě jsem přiletěl z jihu Afriky. Spatřil jsem tenhle rybník a rád bych se tu usadil. Vypadá, že je plný ryb a žab,“ mlaskl černý čáp.
„To si piš, že tu plave spousta dobrot! Ale je zde už obsazeno. Tady jsem pánem já, a nikdo nebude vyjídat mé království. Byl jsem tu první, protože já jsem si z jihu Afriky pospíšil a nikde se neloudal. Takže nazdar!“ rozhodně zaklapal bílý čáp.
„A nemohli bychom tu zůstat oba? Rybník je dost velký,“ podotkl černý čáp.
„V žádném případě! A navíc – cizince s podivným peřím tu nechceme!“ uzavřel debatu bílý čáp.
Černý pták roztáhl křídla a vznesl se směrem k lesu.
Zanedlouho poté bílý čáp hledal v hustém rákosí něco dobrého k snědku, když tu uslyšel zoufalé volání.
„Má vajíčka! Ztratila se má krásná vajíčka!“
Čáp vykoukl z rákosí a po břehu uviděl pobíhat skvrnitou kolihu. Dlouhým, dolů zahnutým zobákem píchala do země a přitom naříkala.
Čáp se ani nestačil zeptat, co se stalo, a už je tu koroptev z blízkého remízku. Chraplavě volala:
„Má vajíčka! Ztratila se má krásná vajíčka!“
A z lesa přilétla podsaditá sluka a křičela:
„Má vajíčka! Ztratila se má krásná vajíčka!“
Čáp toho měl právě dost. Hlasitě třikrát klapl zobákem:
„Tak co se to děje? Uklidněte se, milé dámy, a řekněte mi, co se vám přihodilo!“
Ptáci spustili jeden přes druhého, až se čápovi podlomily nohy. Hrdě se narovnal a znovu vyzval ptačí maminky, aby mu vysvětlily, co se stalo. Ale pěkně jedna po druhé.
Za chvíli se čáp konečně dozvěděl celou pravdu. Kolize, koroptvi a sluce někdo vybral hnízda. A protože všechny hnízdí na zemi, nebylo to zřejmě tak obtížné, jak se čáp neopomněl zmínit. Proti tomu se ptačí matky silně ohradily – chce je snad čáp osočit z nedbalosti? Ony sedí na hnízdech s vajíčky svědomitě, pečlivě je hlídají!
No, asi jim ta starostlivost občas uletí, ušklíbl se v duch čáp, ale nahlas je chlácholil:
„Leťte zpátky do svých hnízd. Já vám vajíčka najdu, a vaše ptáčátka budou brzy běhat u našeho rybníka.“
Zamával křídly a odletěl pátrat po vajíčkovém zloději. Vytrvale plachtil ve větších i menších výškách, krk zvědavě natažený kupředu, zrak upřený k zemi. Létal dlouho, avšak nic podezřelého neviděl, ani neslyšel. Umdlen klesl na louku u lesa, aby si odpočinul.
„Ale, ale, copak děláte na mé louce?“ uslyšel chraplavý hlas.
„Ach, promiňte…“  spustil čáp a otočil se po hlase. Když spatřil černého čápa, naježil peří, ale potom jen unaveně mávl křídlem.
Černý čáp se syčivě zasmál:
„Já to tak nemyslel… ta louka samozřejmě není moje. Odpočívejte, jak dlouho budete chtít.“
Bílý čáp se zastyděl, a protože dobře věděl, že se při prvním setkání zachoval jako nezdvořák, vysoukal ze sebe:
„To víte, že ten rybník taky není můj. Omlouvám se, že jsem vás vystrnadil. Ale já jsem na něm každý rok sám, tak jsem si ho už trochu přivlastnil. A když jsem vás tam uviděl…“
„Omluva se přijímá, a zase mi klidně tykejte. Kamarádi?“
„Moc rád. Díky!“ vesele klapl zobákem bílý čáp.
„A teď mi, příteli, pověz, proč jsi tak skleslý?“ vyzval ho černý čáp.
Záhy se dozvěděl, co se událo u rybníka.
„Nikde žádná stopa,“ ukončil vyprávění bílý čáp, „a co jsem už toho proletěl!“
„Leť domů a oddechni si, já se zatím pozeptám u nás v lese. Sejdeme se zítra na rybníce.“

The post Za zvířátky do lesa, do hor a k vodě. Trilogie pro malé čtenáře od Zuzany Kovaříkové a ilustrátorky Andrey Tachezy first appeared on Čítárny.