Když 4. října oslavil Adolf Branald 95. narozeniny, vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha Tichý společník. V ní vzpomíná na některé své kolegy a přátelé. Jsou mezi nimi Jaroslav Seifert, kreslíř Cyril Bouda, herec Jan Werich, spisovatel Bohumil Hrabal. František Kožík, František Hrubín, Alfréd Radok,  a další.
Při četbě Branaldových laskavých vzpomínek budete svědky vzájemných sympatií, přátelství i společných osudů.A bude vám dobře

Pro Adolfa Branalda bylo psaní dobrým lékem a proto, i v tak pokročilém věku neodolal a psal: Sám říká:

“Já už jsem chtěl přestat psát několikrát, ale vždycky jsem cítil, že musím ještě něco říct. Já vím, že jsou to taková výmluvná slova, ale protože mé knížky vždycky bývaly přijaty s povděkem, tak mi to dalo zadostiučinění, že jsem si řekl, že to ještě není marný.”

Toho dne, na veřejné prezentaci v nakladatelství Academia v Praze, se o své lásce k Adolfu Branaldiovi vyznala i milá herečka Jitka Molavcová:

“Ne každý má literární talent a ne každý, kdo ho má, je schopný psát za naše vlastní pocity. Já se s radostí a vděčností přiznávám, že za mě píše tady pan Adolf Branald. Jeho životopis Mařenky Zieglerové a Skříňka s líčidly mě vlastně přivedly k divadlu.”

A co o knize řekl Adolf Branald:

“Když mluvím k národu, jsem zvyklý vstát. – Prosím vás, byl jsem vyzván, abych řekl pár slov. Já je rád řeknu, protože kdo by nevyužil takovéhle krásné sešlosti, aby se zviditelnil. I já jsem podlehl tomuto módnímu trendu, tak řeknu pár slov. Ještě nevím o čem, ale ono to přijde… Já vím, že včas odejít, je umění. Já jsem si to několikrát říkal, a vždycky jsem to nějak přeťápl. Oni totiž přicházeli lidé a říkali, hele, ty bys o mně měl taky něco říct, tak jsem napsal Pražské promenády. Našeptal mi Kamil, že jsem ještě neřekl všechno, tak jsem napsal Můj přítel Kamil. A pořád to nebylo dost… Upřímně řečeno, já už jsem chtěl odejít, ale já jsem nevěděl, co budu celý den dělat. Chodit na procházky po Spořilově, to je sice hezký, ale není to všechno. Dá se s tím vydržet tak hodinu denně.”

“Je to knížka o mých nejlepších přátelích. O osobnostech, které měly své místo v kulturním životě v posledních řekněme padesáti letech. Já už jsem chtěl přestat psát, ale oni přicházeli. A jak jsme tak vzpomínali, uvědomoval jsem si, že jsem o nich neřekl všechno, co bych měl říct a co by měli snad vedět dnešní i zítřejší čtenáři. jsou v životě takové malé, lidské prosté chvilky, které vám o tom člověku řeknou víc než sáhodlouhé psaní. Takové perličky jsem ze svých záznamů vybral, setkávání, jejich dopisy… a tak mi ten Seifert, Hrubín, nebo z těch mladších Bogan Hrabal znovu ožívali v takových svých nejlidštějších momentech. Napsal jsem už knížek dost a všem čtenářům za ně, i vám, kteří jste teď vzdáleni od nás, všem děkuji, že jste mě četli. A byl bych rád, kdybyste tuhle moji poslední knížku přijali s důvěrou.”

„Měl jsem výjimečné štěstí, že jsem žil ve společenství lidí, kteří svým způsobem přispívali k vytvoření ducha, stylu koloritu doby. Výjimečnost spočívala v tom, že jsem jim byl o něco blíž než ostatní.“

Každý, kdo měl v ruce knihy Branalda ví, jak krásně mu teče text, jak příjemně se čte.
Není proto na škodu si stáhnout i jeho audioknihy a věřte, že budete okouzleni i v případě této vzpomínkové knihy. Čte Tomáš Šolc.

Adolf Branald byl mimořádná osobnost české literatury i českého filmu.
Narodil v roce 1910 v rodině kočovných herců, sám hrál u divadla i ve filmu, později vystřídal mnoho dlaších profesí, byl knihkupcem, nakladatelským redaktorem, pracoval u dráhy, u olejářských firem. Za normalizace nesměl publikovat, protože v roce 1969 vystoupil z KSČ, jejímž členem byl od roku 1948. Z mnoha prostředí, jimiž prošel, vytěžil náměty na romány, v české literatuře patří k průkopníkům žánru profesní román. Jeho dílo čítá přes třicet románů. Jsou mezi nimi i Dědeček automobil, Zrození velkoměsta, Vizita etc.
Adolf Branald. Talentovaný spisovatel a dokonalý kronikář doby

O knize napsali:
Historka, kdy se autor vrací společně s Františkem Kožíkem do Kroměříže za uličkami mládí:
„Tuhle věž taky pamatuju.“ „Já taky,“ řekl František. „Tady jsem dostal poprvé hubičku, vlastně dvě. Než jsem se vzpamatoval, vlepily mi je dvě sličné dívenky, každá z jedné strany.“
Na dívenky měl Kožík štěstí už tenkrát, dodal autor. Snad každého pak překvapí rovněž informace, že František Hrubín měl v septimě sedm nedostatečných a tři dostatečné.

Mezi nejlepší části knihy patří kapitola o Hrabalovi. K němu Branalda poutá velmi zajímavý příběh. V roce 1957 mu do redakce Kamil Lhoták přinesl dvě literární ukázky od neznámého autora. Branald byl velmi překvapen a nechal si Hrabala pozvat do redakce. Na otázku, zda toho má víc, Hrabal odpověděl, že má plný šuple popsaných papírů, ale nechtělo se mu s tím nosit. Není žádný spisovatel, nýbrž spíš zapisovatel. Má rád Klímu, Ladislava samozřejmě, a že když ho něco napadne, tak sedne a píše, až to ze sebe vychrlí, pak třeba dlouho nic. Rovněž neví, kdy skončit větu a kdy jí má dát uvozovky. Potíže mu taky dělají tečky a čárky.

V nadsázce by se dalo říci, že Adolf Branald měl tu čest jako první objevit Bohumila Hrabala. Kromě zajímavých historek ze života kniha čtenáře jistě potěší rovněž povedenými ilustracemi nebo autentickými přepisy dopisů, například od Jana Wericha nebo režiséra Alfréda Radoka.

Každé z deseti zastavení je obsahově i literárně nesmírně poutavé. Branald představuje velké osobnosti skrze vlastní zkušenosti, díky čemuž je čtenář může poznat z jiného pohledu, než jaký nám skýtají učebnice. Branald zaznamenává informace jako tichý společník, jako svědek, jenž s pokorou přináší čtenáři svědectví o výjimečných umělcích, s nimiž ho poutala vzájemná blízkost. Tímto způsobem by se dala popsat autorova role v jeho posledním díle, pod jehož povrchem se kromě portrétů známých osobností ukrývá zároveň portrét autora samotného.
Ondřej Palán, 2014

The post Tichý společník. Adolf Branald vzpomíná na své přátelé Seiferta, Hrabala, Wericha, Boudu, Hrubína… first appeared on Čítárny.

Vánoce – to bylo pro Františka Kožíka kouzelné slovo, znamenaly pro něj nejen vzpomínky na dětství, ale i právě prožívanou rodinnou atmosféru. Pro přátele rád vytvářel „vánočenky“, krátké básničky s ilustracemi.

Mezi hezké zvyky patřilo také povídání pohádek, které vyprávěl v předvánočním čase dcerce.
A teď si je můžete přečíst i vy! O potrhlé Andule, neposlušném koníkovi, třech zlých dědcích, úkolech prince Jasmína, nejhloupějším čertovi, Orličce, podivné noci, zázračném malíři, Kašpařince a mnohé další. Dvanáct pohádek na dobrou noc přináší všem sváteční náladu s vůní jehličí a kouzelnou zvonkohrou.

Pohodu celé knihy doplňují velmi zdařilé ilustrace, jejichž autorem je Dávid Ursiny. A co dodat na závěr? Myslím, že bude nejlepší, když se rozloučíme verši Františka Kožíka:

Jdou Vánoce,
ten zlatý čas…
Hvězdnatý svátek,
který světí
vzpomínky, lásky
a sny dětí.

Kéž i vám zazní
jeho hlas!

Pohádky vánočního zvonku | František Kožík | ilustrace Dávid Ursiny | Albatros, 2012

Ukázka z knihy:

Až se starý Vohnout namáhal, jak namáhal, vydělat si tkalcovským stavem na rodinu nestačil. Byl sám, ženu už neměl, zato mu zěstalo sedm holých písklat, sedm nezaopatřených dětí. Ještěže nejstarší z nich, Andula, byla čilé děvče. ¤íkali o ní sice, že si pro chytrost dvakrát nešla, potrhlá je prý, ztřeštěná, ale do práce byla jako rarach. Starala se o těch šest hladěvek, uvařila, uklidila a ještě otci ve tkaní pomohla.
Teprve šestnáct jí bylo, ale silná už byla jako venkovský chasník, a přitom čistotná, písničky měla ráda, a večer, než děti usnuly, našla čas vzít starou tlustou pohádkovou knihu a přečíst maličkým vyprávěnku na dobrou noc.
Jednou večer zěstala sedět nad rozevřenou knihou, děti už klidně oddechovaly, a povídá otci, který dojídal chudou večeři:
„Táto, takhle to dál nejde. Vy se nám udřete, a co jíst máme pořád míň a míň. Něco se musí stát.“
„To víš, holka,“ řekl otec, „dělám, co měžu. Ale páni porozumění nemají a chudákovi lepší život nepřejí.“
„Právě proto! Táto, já pějdu do světa.“
Potrhlá Andula
„Kampak bys šla, chuděrko moje?“ spráskl starý otec ruce. „Moudrosti ti pánbu moc neuštědřil, na školy času nebylo, kam se obrátíš?“
„Uštědřil, neuštědřil,“ povídá Andula, „nějaký ždibec rozumu snad přece v hlavě mám a nějak si poradím. Tuhle Martinka už dorěstá a měže se o škvrňata zatím starat. A já pějdu a zkusím, jestli mě ofoukne šťastný vítr.“
„Máš tvrdou hlavu,“ řekl otec, „držet tě nebudu. Ale pamatuj, že let mi už nezbývá. Když si něco vysloužíš, vraž se. Bude tě tu třeba.“
„Vrátím se, tatínku,“ řeklo děvče a hned si složilo uzlíček.
A druhého dne ráno, všichni ještě spali, vyrazila Andula do světa. Už dávno si umiňovala, že musí ve světě najít takové štěstí, aby zlepšila život otci, sourozencěm a sobě taky. Často se nad knihou pohádek zamyslela a představovala si, jak by bylo hezké, kdyby uměla čarovat.
Když by nebylo co vařit, lehce by si vykouzlila plné hrnce a talíře, když by otec onemocněl, uzdravila by ho, když by děti neměly co na nohy, vyčarovala by pro ně punčochy a boty. Takovými obrázky se jí mysl stále zanášela, a proto se rozhodla odejít z domu.
Rodná chaloupka se s ní rozloučila tichým pohledem malých okének a zeptala se jí: Kam pějdeš?
Náves, kde si ještě nedávno jako dítě hrávala, se před ní prostřela a otázala se: Kam pějdeš?
A cestička okolo potoka, lemovaná topoly, zavolala: Kam?
Potrhlá Andula všemu kolem odpověděla, ale potichu, aby to žádný člověk neslyšel:
„Pějdu k čaroději učit se čarovat!“
Ano, Andula nešla jen tak nazdařběh. Už dříve se doslechla, že v rozvalinách Černého hrádku v pustých lesích bydlí dosud jakýsi černokněžník, kterého tam stará doba zapomněla. Dlouho ho nikdo neviděl, ale lidé se báli k troskám hrádku přiblížit. Občas tam prý ještě zahřmí, ze zasutých jizeb vychází kouř a podivné krundání tam bývá slyšet. Jen výři a sovy se tam slétají.
V tu stranu se Andula vydala. Vyhnula se všem lidským obydlím, aby ji od úmyslu nikdo nezrazoval. Šla hustými lesy stále pustšími, a někdy musela stezku obtížně hledat. Domov byl daleko za ní. Vzpomněla si, že děti jistě už vstaly a ptají se po ní, Martinka musí vařit snídani a táta spouští stav. Ale i tato vzpomínka ji poháněla k rychlejší chězi. Musím, říkala si, musím se naučit čárěm, abych mohla těm svým chudáčkěm pomoct!
Měla už notný hlad a nohy ji bolely, když se konečně trním a bodláčím prodrala k mýtině, kde se vypínaly k obloze vetché zříceniny bývalého Černého hrádku. Pomalu se stmívalo, nebe se sešeřilo. Jiný by se možná bál, ale Andula byla hloupá, a snad proto jí ani strach na mysl nepřišel.
„Pane čaroději!“ zavolala. A když se nic nepohnulo a neozvalo, křikla rázně a hlasitěji: „Čaroději!“
Tu spadla z jedné zdi černá cihla, pobořené okénko zasvitlo červeným světlem, ze sklepa se vyvalil oblak kouře a skuhravý hlas se otázal:
„Kdo to?“
„Přece já,“ odpověděla Andula.
„To by mohl říct každý! Kdo já?“
„Ale to jsem opravdu já, Andula Vohnoutova!“
„A co chceš?“
„Jdu k vám do služby.“

The post Kouzelné pohádky vánočního zvonku Františka Kožíka first appeared on Čítárny.