Stanislav Vodička. Čtyři útlé knížky zůstaly po tichém a nenápadném knihaři, čtyři křehké básnické prózy o hledání tajemství přírody a tajemství člověka.
Zdráhám se cokoliv napsat o jeho meditativních básnických prózách, lyricky přírodních obrazech a vzpomínkách, neboť spolu s Ortenem bych se zmohl jen na povzdech:
“Kde jste slova, pojďte na pomoc”.
Začtěte se zatím aspoň do ukázek, než sami jeho knihy vyhledáte a ponoříte se do ticha pod hradem Dubem na břehu Oslavy, kde Vodička žil.

Kdo má knihy Stanislava Vodičky v knihovně, je šťastný člověk…

Knihy Stanislava Vodičky:
Většina próz vznikala z dlouholetých poznámek z okolí Tasova a Velkého Meziříčí. Mnohé vyšly až posmrtně nebo v samizdatu.

Bezpečí domova (1945)
Básně o domově a přírodě.
Soukromý tisk vlastním nákladem v Tasově, velmi raná a vzácná próza (dnes prakticky nedostupná).

Tam, kde usínají motýlové (1978, nakl. Vyšehrad)
Krátké povídky a básně v próze o přírodě (motýli, řeka Oslava), odhalující moudrost života a souvislosti s lidským osudem.
První oficiálně vydaná kniha, soubor lyrických próz a miniatur. Nejznámější a nejčtenější titul, plný obrazů přírody a ticha.

Básník Jakub Deml v Tasově (1978 samizdat Rukopisy VBF; 1991 oficiálně Velké Meziříčí; 2001 rozšířené vydání Torst)
Nejhodnotnější a nejčtenější dílo. Osobní vzpomínky na přátelství s Jakubem Demlem, život v Tasově, Demlovu osobnost, zvyky, rozhovory a duchovní svět. Velmi cenný pramen pro demologii.

Umírající kolátora (1980–1981 samizdat Rukopisy VBF)
Soubor povídek (část později přepracována jako Planina ticha).

Štědrovečerní vytrubování (1981)
Vánoční soukromý tisk pro přátele, drobná lyrická próza.

Planina ticha (1983, nakl. Vyšehrad, ed. V. Binar)
Soubor moudrých přírodních povídek a meditací o lidském srdci, malichernosti, úzkosti i hledání pravých hodnot.

Na vzdušné pěšince (1984, posmrtně)
Výbor z předchozích knih + texty z pozůstalosti, ed. V. Binar.

Jepičí okamžiky (1990, nakl. Vyšehrad)
Pozdní soubor krátkých lyrických textů, drobných postřehů a okamžiků.

Z dopisů Stanislava Vodičky (2000 soukromý tisk; 2008 Z dopisů Petru Holmanovi 1973–1982)
Korespondence, zejména s literárním badatelem Petrem Holmanem.

Audio:
Čas šumí
Účinkují: Valérie Zawadská a Josef Somr / Připravil: Miloš Doležal / Režie: Ivan Chrz / Natočeno: 2010
Audiokniha: Tam, kde usínají motýlové >>

Stanislav Vodička (15.10. 1910 – 26.11. 1982)
se vyučil se u knihaře Jendy Rajmana, pracoval v Praze, od 1934 působil samostatně v Tasově na Vysočině. Byl blízkým přítelem básníka Jakuba Demla, věnoval se umělecké vazbě knih a psal prózu i poezii inspirovanou přírodou a samotářským životem.

Výpisky z knih…

Jaro

„Jaro přichází tiše, skoro kradmo. Nejdřív jen slabý nádech zeleně na vrbách u potoka, pak první žluté tečky pampelišek na mezích. Vzduch voní mokrou zemí a něčím, co ještě nemá jméno – touhou po světle. Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všechno, ale teď, na prahu jara, se zdá, že všechno začíná znovu, čisté a bez tíhy.“

Řeka

Řeka venku hučí, hlodá kameny a břehy, čas šumí a hlodá všecko.
Sedím u okna a poslouchám. Voda teče, nese listí, větvičky, občas nějaký papír nebo hadr, co člověk hodil. Všechno to plyne, nic se nevrací. Stejně tak my – žijeme, myslíme, milujeme, trápíme se, a ono to všechno teče pryč jako ta voda.
Ráno ještě ležela mlha v údolí, bílá jako mléko, teď se zvedla a slunce ji propaluje. Na vrbách se třpytí kapky rosy, velké jako perly, ale za chvíli vyschnou. Ptáci zpívají, jako by nevěděli o žádném konci. Ale já vím – ten zpěv taky jednou utichne, jako utichne řeka v suchu, jako utichne dech.
Vzpomínám na starého Demla, jak seděl v zahradě a říkal: „Čas je řeka, ale my jsme kameny v ní. Voda nás ohlazuje, ale nakonec nás přece jen odnese.“ On už je pryč, já tu ještě sedím, ale za chvíli půjdu do dílny vázat knihy – ty knihy zůstanou déle než já. Možná v nich někdo jednou najde mou stopu, jako já nacházím stopu v řece, která teče dál.
A přece – v tom šumění je něco útěšného. Není to jen zánik, je to i obnova. Každý rok přijde jaro, voda stoupne, zelená se tráva, motýli se probudí. Čas šumí, ale nejen ničí – taky tvoří.
Sedím a poslouchám. Až to šumění přejde ve mně v ticho. Pak vstanu a půjdu. Život je krátký, ale ten šum je věčný.

Prastará místa na zemi

Jsou prastará místa v mé zemi. Ať chci nebo nechci, stejně je nesu v sobě. Zrodil jsem se z nich. Někdy stačí odkopnout nevelkou vrstvu hlíny, a hle! Popelnice. Teď se tady prokopává cesta, a zatím je to pohanské pohřebiště. Od té doby vyrostl nedaleko také staletý kostel, ale ani kolem toho kostela se už nepohřbívá. Dávno se tady nepohřbívá.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na rozvrzanou laťkovou židli.

Jsou podivné nutnosti pro vnímání krásy. Malíři znají nutnost nevtíravého pozadí obrazu, hudebníci znají akustiku, i umělci slova znají pozadí, které je neustále přítomno a o kterém nepíší. Hledáte-li ticho, nenajdete ho hluboko pod zemí, kde ani kapka vody nekápne a ani zrníčko hlíny nespadne. Takové ticho je mrtvé.

Couvám-li rakovitě do času nad bílým uzlíčkem, chybí mi tady kostičky bratra Václava a Josefa. Václav odešel tak mladý, že ještě žádné kůstky neměl. Nezanechal ani jedinou stopu na hliněné zemi naší světničky. Ale Josef, ten odnesl své osmnáctileté kosti až do Haliče. Tam někde leží s prostřeleným břichem v Ruslově. Zato dědkovy kosti, to budou asi ty nejtvrdší, které se mi v prstech nepřelomí.

Životodárné ticho je jiné. Vždyť potřebuje také své pozadí, jako obraz a jako hudba. Takové pozadí ticha musí však mít své rozměry, protože ticho je prchavé a vstoupíte do něj jen někdy.

Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk. Přece jen se něco děje v letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.

Jdete třeba v květnu podél řeky lesem a nehledáte ticho. Proč také? Vždyť všude je tolik krásy, až ji ani nevnímáte. Krásný je i tvrdě zelený okraj smrkového lesa vedle zvonkově modré oblohy. Je krásný proto, že má zvukové pozadí ptačích písní. Pojednou přijdete do místa, kde je ticho… Tolik nastlaného ticha v jediném místě. A před celým obzorem zvuků!

Les, který vás doprovázel až sem, ustoupil o několik kroků od řeky, aby udělal místo úzkému proužku louky. Dále po břehu řeky roste husté vrbové křoví, které odkvetlo a chumelí svá bílá peříčka. Až k samotnému proudu je prostřen balvan hladký jako stůl.

Tohle místo vás zastaví. Jinde je nepotkáte v takovém ladění. Vždyť řeka mluví, ale tiše, les šumí, avšak také tiše, a ptačí písně sem přilétají rovněž jenom tichounké. To všecko však je jenom pozadí ticha.

Najednou zjistíte, že ticho samo je ono lehounké vrbové chmýří. Na stolovitém balvanu je celá závěj bílého ticha. Neustále se sem chumelí. Tiše, jenom sem, na kamenný stůl. Naberete si obě hrstě. Nic neváží, na pokožce je necítíte a před vaším dechem prchá.

U lidí už to tak bývá. Přijde-li básník poprvé, židle se utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale posté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to jako s milovanou ženou. Také jsem jednou zaslechl, jak si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: »Když za mnou chodil za svobodna, nosil mi cukrlata, a teď už mi žádná cukrlata nenosí,« a dala se do pláče.
Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je básníkům nenabízejí.

Mé vzpomínky vycouvejte z času! Někde tady je ten uzel, zádrhel mého života. Vycouvejte!

Popásání

Kdo umí vejít do lesa nejen tělem, ale také srdcem, tomu se to může přihodit. Za dlouhá léta života na samotě jsem do určité míry zdivočil, jak zrakem, tak i sluchem, a kdo si i v dnešní době zachoval v sobě něco z divocha, ten mi uvěří, že jsem dokázal vnímat celým povrchem těla.

Mám rád marnivé hýření barev v přírodě, kdy celý obzor na chvíli zahoří v mračnech nepokořitelným sluncem. V takové chvíli vybuchne celá paleta barevné fantazie do obřích rozměrů.

Usedl jsem mezi žulové balvany v poli, na ječném strništi, a zahleděl se do červenavého kotouče zapadajícího slunce, které se právě spodním okrajem zařezávalo do lesů na obzoru.

Brzy zaprší, říkal jsem si, v mračnech se zelenají vodovitá jezírka. Ale ve chvíli, kdy sluneční kotouč utonul za lesnatým obzorem a probarvil mračna, se najednou na strništi objevilo hejno koroptviček. Popásalo se s tichým povídáním, jako když děti sbírají jahody.

Pod obřím vzplanutím mračen mě ten nečekaný příchod koroptvího hejna proměnil v kámen, v kamennou sochu sedící mezi balvany. Koroptvičky přišly až ke mně a neustále si povídaly. Jenom jeden kohoutek s hnědou podkovou na prsou se zastavil. Zkoumavě si prohlížel člověka-kámen.

Znehybněl jsem ještě víc. Ani jsem nemrkl. Kohoutek naklonil hlavu na pravou stranu, podíval se levým okem, potom naklonil hlavu na levou stranu a podíval se pravým okem. Člověk-kámen se nehýbal, i když si ho prohlížely divoké korálky obou očí.

Kohoutek vypověděl výsledek svého zkoumání celému hejnu a za neustálého tichého povídání je odváděl od lidských nohou dál.

A mezi člověkem a ptačím hejnem, nad užaslým tichem, hořel veliký, obří požár zapadajícího slunce.

Kvašení vína

Nejsmutnější jsou koně, které vedou na jatky. Oni už si ani kolemjdoucích lidí nevšímají, jenom na jejich bulvě poznáte, že o vás zavadili pohledem, a dál tepou kopyty do tamtamu dlažby, klop, klop, klop. Já už mám v životě takovou smůlu, že když jdu z práce, potkám občas koně, kterého vedou na jatky. Asi jsem někdy musel být také koněm, protože mě v té chvíli zavalí takový zvířecí smutek nad lidmi, že o kolemjdoucí zavadím jenom smutnou bulvou oka a jdu dál, klop, klop, klop.

The post Stanislav Vodička. Pokorný hledač tajemství ticha a přírody. Téměř zapomenutý first appeared on Čítárny.

Kultura je nejen návštěva Národního divadla, ale také způsob jak si rozumíme ze Sluncem a Měsícem, píše se v předmluvě knihy Kameny a hvězdy. Václav Cílek, geolog, populární spisovatel, esejista ve svých knihách dlouhodobě odkrývá nečekané souvislosti i kouzlo poznávání a vědění v oblastech, které jsou pro většinu lidí skryté.

Kniha se nezabývá jen poznáváním starobylých kamenných řad a uskupení v severozápadní Evropě, v okolí Kounova a Domoušic, ale především klade otázky, které nás nutí přehodnocovat naše znalosti a stereotypní pohledy na historii a současné vědění, jakožto pochopení dějů jež jsou našim běžným smyslům skryty. Knihu proto můžeme číst jako jeden ze způsobů, jak se dívat na kosmický aspekt české krajiny, jak slučovat nebe a zemi.

To co knihu bezesporu spojuje v různých podobách je láska k zemi a obdiv k kvězdám. Něco, co nacházíme v dílech mnoha autorů, včetně Karla Hynka Máchy.

V knize jsou uveřejněny texty učitele V.E. Babka o Českém Středohoří a inspirující text Johannese Keplera z roku 1601, De Fundamentis Astrologiae Certioribus aneb K pevnějším základům astrologie!

Kameny a hvězdy / Václav Cílek / Dokořán, 2014

Výpisky z knihy:

…Kameny v sobě často obsahují nepravidelnosti, třeba v žulách bývá “pecka”, oválný úlomek nějaké tmavší dioritické horniny. Někdy vystupuje jako reliéf, jindy se vyloupne a vytvoří důlek. Podobně i v křemenech bývají křemenné valounky či různé strukturální nepravidelnosti. Pověsti a srovnávací studie kulturních antropologů často hovoří o oku nebo o dvou očích kamene. Může to být spuštěné víčko spícího oka, které se v jednu chvíli otevře a pak usne na další staletí.

…Čeněk Zíbrt v „Seznamu pověr a zvyklostí pohanských“ vypočítává kázání a zákazy, ve kterých církev horlí proti uctívání výšin a kamenů. První zmínky jsou zaznamenány již v bibli, ale od 6. až do 12. století se setkáváme s opakovanými výzvami, aby pohanské kameny byly rozmetány a jejich ctitelům byl zakázán vstup do kostela, a tedy odepřeny svátosti. Uctívání kamenů ve středověku podle starých pramenů znamenalo, že pod kameny byla rozsvěcována světla a lidé k nim přinášeli chléb a další obětiny. Poslední církevní zákaz uctívání kamenů pochází z Irska až z poloviny 17. století.

…O těchto věcech je třeba psát, jinak nabudeme dojmu, že skutečné menhiry u nás neexistují, takže kameny a jejich okolí není třeba chránit. Právě naopak, přesyceni postmodernou plnou náhražek skutečných věcí budeme vděčni za každý kousek pravěku, strom, pramen a vítr (jednou bych měl napsat knihu o větru, protože jsme ho přestali vnímat). Archeologové o našich menhirech píší neradi, protože upadají v podezření, že nejsou dostatečně vědečtí. Ubližuje to jejich pověsti i kariéře.

…Klepec, přirozený žulový skalní útvar nedaleko románských Tismic u Českého Brodu. Těžko si umíme představit, že by jeden z nejnápadnějších žulových kamenů středních Čech unikl pozornosti pravěkých lidí. To se týká i kamenů jako je Podlešínská jehla ve staré sídlení oblasti nedaleko Knovíze, Olovnické skalky pod Budčí a dalších míst.

…Když zvážím počet kamenů, které bez ohledu na archeologický důkaz vypadají jako menhiry, dojdu k počtu možná až 60 kamenů, ale protože jich mnoho neznám, tak jich může být přes stovku a další budou objeveny. Odhadl bych proto, že na našem území může být tak 100-200 pravěkých vztyčených kamenů. Archeologické doklady se však najdou jen pod několika z nich a o zbytku se další roky budeme dohadovat. Jenže to je typická situace i pro západoevropské menhiry! O mnoha z nich věříme, že jsou menhiry jenom proto, že stojí v menhirovém kraji a nedaleko se nalézá dlouhý hrob s datovatelnou keramikou. Zde musíme přijmout, že nejistota původu, účelu a stáří je charakteristickým obecným rysem menhirů a kamenných řad a trvá celá desetiletí, ne-li víc jak sto let, než se trochu rozptýlí.

Nová éra stavění menhirů začala počátkem 90. let a od té doby bylo vztyčeno nejméně 200 či spíš 500 kamenů. Je to nehomogenní skupina kamenů stavěných na odiv i jako soukromý obřad. Většina z nich je zbytečných a nerespektuje megalitické feng-šuej, jiné jsou i přes své mládí krásné a obohacují nás. Rovněž banky, hotely, bohaté instituce i soukromníci, kteří chtějí působit solidně a ekologicky a navíc ušetřit náklady na údržbu zeleně, si oblíbili na svých zahradách či ve foyeru kamenná uskupení. Tišší poutníci po megalitech se na tyto výtvory dívají v lepším případě jako na velké nedorozumění, v horším jako na zneužití tradice. Je to něco jako vystavit si ve vchodu vycpaného rysa.
Kult kamenů začal v tureckém mezolitu na samém konci ledové doby a od té doby nikdy neskončil, jen někdy podřimuje.

The post Kameny a hvězdy. Václav Cílek, oči kamenů, světla odjinud first appeared on Čítárny.

Jak je známo, o knihu Týden na řekách Concord a Merrimack (1849) se zasloužil (relativně bohatý) Ralph Waldo Emerson (1803-1882), a to tak, že nechal o čtrnáct let mladšího (a chudšího) přítele (který mu byl zahradníkem, údržbářem i domácím učitelem dětí) Henryho Davida Thoreaua (1817-1862) žít po dva roky (1845-1847) v chatičce na svém pozemku u rybníku Walden.
Přičemž jej umírněně podporoval. Ano, výsledná kniha by možná nakonec vznikla i bez toho; kdo však ví?
A vypadala by nepochybně odlišně.
Byl to právě R. W. Emerson, kdo vnukl Thoreauovi tu dodnes diskutabilní myšlenku, podle které objevíme vše k životu potřebné v přírodě.
Je to ale skutečně pravda?

Odtažitý Emerson by rozhodně u Waldenu stěží přežil – a zjednodušeně povězme, že udělal kamaráda de facto svým náhradníkem.
Ten ovšem čas využil, ač u Waldenu samozřejmě nepsal nějakou definitivní verzi Waldenu (1854) alias své pozdější, nejslavnější knihy, nýbrž zde „jen“ beletrizoval záznam z jednoho čtrnáctidenního výletu po vodě. Výpravu podnikl roku 1836 s o dva roky starším bratrem (nedlouho nato zesnulým na tyfus) a ve výsledku zhustil děj do týdne.
Po absolvování Harvardu, kde studoval v podstatě vše (a také bezpočet jazyků), Thoreau učil. Čtrnáct dní. Dál se živil různě – a byl i podporován. Na existenci otrokářských Spojených států včetně vlády se ve skutečnosti snažil myslet co možná nejméně.

Autor známého textu o pasivní rezistenci Občanská neposlušnost (1849) podlehl, tak jako mnozí jeho časů, tuberkulóze – v necelých pětačtyřiceti letech.

Jeho prvotina Týden na řekách Concord a Merrimack není zdaleka jen cestopisem a obsahuje mnohé úvahy, například o přátelství či poezii.
Vyprávění vtlačené jako otisk do přírody, tedy nebylo-li to obráceně, prostě rozdělil na sedm kapitol nazvaných dle dní týdne a namísto nedělí, jak je v anglosaských zemích zvykem, začíná už sobotou, aby po čtyřech stech stránkách skončil následující památnou větou: A my s radostí vyskočili, vytáhli člun na břeh a přivázali ho k divoké jabloni, jejíž kmen stále nesl stopu řetězu vyrytou tam, kde kmen poznačily oděrky způsobené jarními záplavami.

Překladatelka Marie Vlachová doplnila své dílo o rozsáhlý poznámkový aparát, ke kterému mám jen jedinou výtku: Informace o (píšícím) knězi Jeremy Belknapovi je zde omylem uvedena dvakrát: jak na straně 433, tak i na straně 442.

Občanská neposlušnost česky naposled vyšla roku 2014, a to hned dvakrát. Nakladatelství Broken Books – Mgr. Petr Černoch vyslalo tehdy do oběhu soubor Občanská neposlušnost a jiné texty o svobodě a nesvobodě v překladu Jaroslavy Kočové – a Paseka téhož roku uvedla Občanskou neposlušnost a jiné eseje v převodu Jana Hokeše, který texty (i Ráj znovu (ne)nabytý, Otroctví v Massachusetts, Obhajobu kapitána Johna Browna, Poslední dny Johna Browna a Život bez zásad) vybral a doprovodil doslovem i poznámkami. Zmíněná kniha z Broken Books ovšem navíc obsahuje esej Reforma a reformátoři.

Zajímavé bylo také kolibří vydání Občanské neposlušnosti (1995) z nakladatelství Zvláštní vydání (Brno). Sice je starým (a v mém případě kafem politým) překladem Zdeňka Franty (1925), jazykově je však upraveno Andreou Poláčkovou, která tuto kapesní knížečku doplnila doslovem.

Jinak ovšem patří nová vydání Pasece: Roku 2010 to byl Hokešův komentovaný a doslovem doplněný výběr Toulky přírodou (obsahuje Chůzi, Výpravu na horu Wachusett, Zimní procházku, Přírodopis státu Massachusetts, Sukcesi lesních stromů, Divoká jablka a Podzimní barvy) a roku 2012 pak – obdobně vypravený – Hokešův překlad Mainské lesy, obsahující Thoreauovy práce Ktaadn, Chesuncook a Řeka Allegash a východní rameno Penobscotu.

Henry David Thoreau: Týden na řekách Concord a Merrimack. Překlad Marie Vlachová. Básně upravil Tomáš Vondrovic. Doslov Richard Olehla. Malvern 2017. 472 stran. ISBN 978-80-7530-105-5

Ukázka:

Všichni lidé sní o přátelství a jeho drama, které je vždy tragédií, je na repertoáru každý den. To ono je tajemstvím světa. Můžete chodit po městě, můžete kráčet venkovem a nikdo o něm mluvit nebude, přesto však všude naplňuje naše myšlenky a představa o tom, co je v tomto ohledu možné, ovlivňuje naše chování vůči všem mužům a ženám, s nimiž se setkáváme poprvé, a také vůči mnohým, které známe již dlouho. Přesto si v celé literatuře vzpomínám pouze na dva či tři eseje na toto téma. Není divu, že nás baví mytologie, Pohádky tisíce a jedné noci, Shakespeare a Scottovy romány – my sami jsme básníci, bajkaři, dramatikové a romanopisci. Neustále hrajeme roli v dramatu, které je zajímavější než všechna již napsaná…
Bázlivé srdce nikdy opravdového Přítele nezíská. Ó, můj Příteli, nechť se jednou stane, že když ty budeš mým Přítelem, mohu i já být tvým.

K čemu jsou přísliby i toho největšího Přátelství, když nemáme čas, jenž bychom Přátelství věnovali, když ho neustále odsouváme kvůli nedůležitým povinnostem a vztahům? Přátelství je na prvním místě, Přátelství na posledním. Stejně jako je nemožné na Přátele zapomenout, je i nemožné přimět je, aby odpovídali našemu ideálu. Když řeknou sbohem, teprve pak nám začnou dělat společnost. Velmi často zjistíme, že se ke skutečným Přátelům obracíme zády, abychom mohli jít a setkat se s jejich ideálními bratranci. Já bych to udělal, abych byl hoden být přítelem kterémukoli člověku.

The post Henry David Thoreau. Týden na řekách Concord a Merrimack, vyprávění vtlačené jako otisk do přírody first appeared on Čítárny.

Krajina a paměť je jedinečná kniha. Podobně jako u nás Václav Cílek se britský historik a historik umění Simon Schama v knize zamýšlí nad rolí přírody v západní civilizaci od starověku až po přítomnost.
Skrze řadu výletů prostorem a časem zkoumá způsob, jakým krajina ovlivnila naši kulturu, a to, jak jsme ji naopak přetvořili my, aby splňovala naše potřeby. Rozebírá vliv posvátných či mystických řek, hor a lesů na formování naší představivosti. Odkazuje k osobnostem, které se vztahem člověka a přírody zabývaly před ním (např. Jean-Jacques Rousseau, Henry David Thoreau), ale dozvíme se např. i to, jaký postoj k ní zaujímal Ludvík XIV. či Adolf Hitler.

Nedílnou součástí knihy je velké množství černobílých a barevných ilustrací fotografií, reprodukcí známých i méně známých uměleckých děl. Schamova kniha je zkrátka syntetickým dílem, v němž se prolíná západní historie, filozofie a mytologie s autorovými osobními postřehy a dojmy a které se nesnaží o nic menšího, než postihnout smysl našeho života. Jak v úvodu píše sám autor:

“Krajina a paměť je konstruována jako zařízení k hlubinným vrtům pod úroveň našeho konvenčního vidění, kde hodlá znovu nacházet prameny mýtů a pamětí ležících pod povrchem.”

Simon Schama (*1945)
Od roku 1966 přednášel historii v Cambridgi, Oxfordu a na univerzitě v Harvardu. Dnes je profesorem humanitních věd na katedrách historie umění a historie Columbijské univerzity. Je autorem knih Patriots and Liberators (Patrioti a osvoboditelé), Citizens (Občané, Praha 2004), která získala Cenu NCR (nejvýznamnější britské ocenění za literaturu faktu), The Embarrassment of Riches (Rozpaky hojnosti) a Dead Certainties: Unwarranted Speculations (Naprosté jistoty Spekulace bez záruky). Zároveň je autorem a moderátorem historických a umělecko-historických dokumentů televizního kanálu BBC o světoznámých malířích.
Se svou ženou a dvěma dětmi žije na předměstí New York City.

Simon Schama / Krajina a paměť / Vydalo Dokořán, vydání 1, poprvé vyšlo 08.06.2008, 1. dotisk 26.11.2012.

Les / Zajížďka

Co znamená „krajina a paměť“ jsem pochopil až při pohledu na mohylu u Giby. Na první pohled, když na mě vykoukla za oknem starého mercedesu, vypadala těžko definovatelně, pouze jako zarostlý kopeček, na němž někdo vztyčil jakýsi provizorní kříž, jednu z mnoha zdejších model v místech dosud zmítaných zbožností. Avšak něco na něm přímo uchvátilo mou pozornost, znepokojovalo mě a nutilo, abych si ho prohlédl zblízka. Odbočili jsme.
Projížděli jsme severovýchodním cípem Polska, země, kde hranice mašírují tam a zase zpět podle rozmarných povelů dějin. Ta samá pole s pšenicí a žitem, vlnící se pomalu do rytmu vánku, patřila již střídavě Litvě, Německu, Rusku i Polsku a jak auto ukrajovalo z kilometrů dělících od sebe staré letovisko mezi jezery Augustów a středověké město Sejny, jako bychom cestovali zpět v čase. Do pluhů zde byli zapřaženi koně, a ti samí koně – velcí, těžkopádní, kaštanově hnědí s vysokými zadky – táhli po silnicích a cestách s vyježděnými kolejemi vozy napěchované opálenými dětmi ze zemědělských usedlostí. Vzduch voněl dobytkem. Širé, bílé nebe podvečera netrápil ani řev tryskáčů, ani se do něj nezapichovaly ocelové stožáry. Vedle komínových nástavců stáli na stráži čápi ve svých monstrózně přebujelých hnízdech, neuspořádaných citadelách ze snítek a větviček. Každou chvíli se některý párek ptáků, doživotní druh s družkou, pustil s gustem do šermování svými křiklavě oranžovými zobáky, jež o sebe hlasitě klepaly. A na obzoru se k východu neústupně táhla temná stěna lesa, nejstaršího v Evropě.

Do Polska jsem přijel právě proto, abych si mohl prohlédnout tento les, i když jsem nevěděl přesně, co tu na něm budu prohlížet. U historiků se předpokládá, že studují minulost prostřednictvím textů, příležitostně obrazů, zkrátka věcí, jež jsou bezpečně uzavřeny ve vitrínách akademické konvence – můžete se podívat, ale nesahat. Jeden z mých nejoblíbenějších učitelů, intelektuální enfant terrible a autor s až výstřední kuráží, však vždy trval na přímém osahání „vědomí místa“, na pátrání v „archivu vyšlapaném nohami“. Tématem mého studia byl mýtus a paměť krajiny a tato oblast s divokými lesy, puszcza, táhnoucí se podél celé hranice, již Polsko sdílelo s Běloruskem a Litvou, byla „domorodým královstvím“ spisovatelů naší doby, jako byl Czesław Miłosz a Tadeusz Konwicki, nebo v minulosti Adam Mickiewicz.1 Generaci za generací vytvářeli tito spisovatelé konejšivý mýtus o lesnaté krajině, jež se zachová bez poskvrny, ať již polský stát stihne jakákoli katastrofa. A s logickou úchylkou, kterou dokáží ocenit pouze znalci polské historie, byla tato věčná vlast oslavována (v polštině) jako „Litva“.

„Litvo! Má otčino! Tys jak to naše zdraví: jak vzácná vlastně jsi, nikdo si nepředstaví, dokud tě neztratil.“

„Jenom si představ,“ řekl mi jeden můj známý, „vás, Američany, jak zpíváte Překrásná Kanado.“
Nestálé identity se stávají kořistí historie. Věděl jsem, že zdejší zeleň vyrůstá z krve a v hlubokých dubových a jedlových holinách se tu ukrývají hroby. Pole, lesy a řeky zde zažily války a hrůzy, euforie i zoufalství, smrt i zmrtvýchvstání, litevské krále a německé rytíře, partyzány a židy, nacistické gestapo a stalinistické NKVD. Je to pronásledovaná země, kde v lese mezi kapradinami nacházíte knoflíky ze zimníků šesti generací padlých vojáků.
Mercedes zastavil před vchodem do pěkného dřevěného litevského kostela, jehož trámy měly barvu umbry pálené a střechu zakončovala cibulovitá kupole, pokrytá šedou břidlicí. Nade dveřmi visel hnědý věnec pšenice. Pod nálety předhánějících se vlaštovek se začínaly sjíždět rodiny na večerní pobožnost. Hošíci se neradostně vlekli za svými matkami, které je jednou rukou táhly za sebou do kostela a v druhé ruce držely svazky modrých lučních květin – vlčí bob a chrpu.

Nějakých sto metrů odtud po silnici, kousek od ní, se na strmě se zvedajícím valu tyčil dřevěný kříž, zezadu osvětlený podvečerním sluníčkem jako na nějakém obrazu Caspara Davida Friedricha. Jako pochybovační poutníci v zemi proslulé svým věčným mučednictvím vykročili jsme ke kříži do travnatého svahu, posetého stovkami balvanů, jež tu byly postaveny vzpřímeně jako nějaké shromáždění či vojenský prapor strážící svatou cestu. Již v půli svahu jsme si mohli na malé ceduli připíchnuté na kříž přečíst, že na počátku roku 1945 byly zde, u Giby, stovky mužů a žen obviněných z podpory polské Zemské armády poslány na smrt Stalinovou tajnou policií NKVD. Kopeček byl korunován novým žlutým pískem a na něm ležely hrubě osekané desky z polské žuly. Do těchto kamenů bylo vyryto snad pět stovek jmen, seřazených abecedně od A do Z, po nichž začínala další jména opět od A, jakoby se někdo pozdě v noci plácnul do hlavy a řekl „Ježíšmarjá, a co Štefan a Jan a Marta?“ A dále lidé, u nichž nebylo uvedeno příjmení, a lidé, u nichž nebylo uvedeno křestní jméno, neboť takoví se na těchto šedivých deskách vyskytovali také. Stranou od ostatních potom ležel na boku mezi balvany jediný kámen, na němž bylo napsáno: „Zemřeli, neboť byli Poláci.“

Postkomunistické Polsko je plné podobných míst, syrových, ponurých příběhů vyrvaných z desetiletí oficiálního mlčení, i když dosud stále zcela neobnovených, s nově zasazenými ukazateli a cedulemi. Opravdový šok nás však čekal až na samém vrcholku mohyly, neboť za křížem svah ostře klesal, a odhaloval tak krajinu netušené krásy. Obzor lemovala řada mladičkých stromků, ale za nimi se, jako obři držící za ruce děti, vypínala zelenočerná falanga pralesa. Uprostřed se pak mezi rákosím zarostlými mokřinami a poli se zeleným obilím vinula stříbrná stužka řeky, jedné z mnoha toků a jezer, jež napájí řeku Něman. Okna osaměle stojících roubených domků zachytávala západ slunce na okrajích ztichlých rybníčků, kde postávaly husy, které toho zrovna neměly příliš na práci. „Hleď,“ slyšeli jste recitovat Mickiewicze jeho vznešenou krasomluvou, „Litva,“ neboť právě tento obraz jistě měl na mysli ve svém pařížském vyhnanství.

„Teď aspoň tesknící duši mou přenes, Máti, k těm vrškům lesnatým, k těm lukám v zeleném, co prostírají se nad modrým Němenem,
k polím, jež vlní se v obilí rozmanitém, zlacena pšenicí a postříbřena žitem.“

Co zaplňovalo mé zorné pole, formovalo se do tvaru okna či obrazu, pravoúhlé plochy, představující horizontálně vrstvenou scenérii. To byla vlast, pro niž zemřeli lidé z Giby a jejíž součástí se nyní také stali ve formě své pamětní mohyly. Jejich paměť na sebe nyní vzala tvar krajiny samé. Metafora se stala skutečností, absence přítomností.

Takovéto travnaté vyvýšeniny – mohyly – byly prvními stopami člověka v evropské krajině. V těchto pohřebních mohylách se měla těla uctívaných mrtvých spojit se zemí, z níž vzešla, osvobodit svou duši, aby se mohla vydat na cestu k jinému příbytku. Litva byla jako poslední pohanská země obrácena na křesťanství až koncem 14. století a starobylá domorodá tradice tu přežila v památce na národní mučedníky a hrdiny ve formě kopiece – travnaté mohyly občas postavené na rovné zemi a občas stojící na vrcholku přirozeného kopce. Na okraji starobylého dřívějšího polského hlavního města Krakov je pochován jiný věrný syn Litvy, Tadeusz Kościuszko, padlý v 90. letech 18. století v revolučním boji proti Rusku, předem odsouzeném k nezdaru – v přesně takové mohyle, nepřirozeně kuželovité, postavené z hlíny, jež sem prý byla přivezena z bitevních polí tohoto hrdiny. Nyní se tu nachází překrásná terasovitá vyhlídka, kde se mohou milenci držet za ruce a pozorovat elegantní staré město, jak supí zahalené do dýmu železáren Nowa Huta, které se rýsují na smogem zakrytém obzoru. U paty mohyly zde v jakési svatyni miniaturní pevnůstky, již tu postavili Rakušané, visí Kościuszkovy posvátné relikvie – plášť a meč.

Pod kameny u Giby je ale pouze hlína. Před několika měsíci nalezli v nedalekém lese Augustowska masový hrob, údajně místo, kde NKVD popravil celou vesnici za to, že podporovala polskou Zemskou armádu a nikoli komunisty. U exhumovaných těl však byly nalezeny odznaky, přezky a boty, podle nichž bylo usouzeno, že se jedná o Němce – mezi kostmi se nacházely insignie se smrtihlavem? šlo o zavražděné vrahy.
A tak pět stovek obyvatel Giby, kteří mohli být odtaženi bůhví kam a spolu s miliony dalších obětí naházeni do nějaké ledové díry za polárním kruhem,

Židovští dřevaři, Zakarpatská Ukrajina (foto Roman Vishniak) stále bezprizorně bloudí jako bludní duchové. Ale vesnice byla odhodlána dovést své repatriační snahy do konce. Žlutý písek u paty kopečku, značící cestu, byl nově položen v rámci příprav na obřad, jenž měl proběhnout za několik týdnů, a na žulové desky byla přidávána nová a nová jména, na která se pamětníci postupně upamatovávali. Jistým způsobem se tedy tito zemřelí přece jen vrátí domů.

Tato krajina však měla kdysi i jiné obyvatele, jejichž návrat domů nepřicházel v úvahu. Polským židům na cestě do plynové komory zakrývaly výhled na krajinu okenice a prkna zatlučená přes okna transportních vagónů, nemilosrdně uhánějících směrem k táborům smrti. V duchu si představujeme holocaust spíše tak, jakoby nebyl zasazen do žádné krajiny, nebo přinejlepším do krajiny zbavené rysů a barev, zahalené do noci a mlhy, přikryté věčnou zimou, tonoucí v ponurých stínech hnědi a šedi, šedi kouře, popela, rozdrcených kostí, nehašeného vápna. Člověka proto šokuje zjištění, že i Treblinka se nacházela v malebné krajině, v povodí řek Bug a Visla, ve zvlněném, vlídném kraji, lemovaném topolovými a osikovými alejemi. Zdejší bezpočet hrobů, stejně jako památník u Giby, je označen neopracovanými, vzpřímeně stojícími kameny. Židy z Alte Land jsem si vždy představoval jako v podstatě městské typy, a to i když žili na vesnici, jako obchodníky a řemeslníky, krejčí, tesaře, řezníky a pekaře, s rebbem jako vládcem štetlu v čele, jako mikrokosmy obrovských, čilých komunit ve Vilně, Białystoku a Minsku. A tak tomu také často skutečně bylo. Židé ale kdysi také žili ve vesnicích, kterými jsme nyní procházeli, v malebných a dokonalých selských domcích s nakloněnými dřevěnými okapy a zahrádkami s plaňkovými ploty. „Sedmdesát procent, osmdesát procent lidí zde a zde a zde,“ říkal Tadeáš, „všechno židé.“ A tak přestože třeba neobdělávali půdu vlastníma rukama a nesklízeli seno na polích, nebyli tito židé venkovany o nic méně než venkované z Cotswolds nebo sedláci z Auvergne. A jednu skupinu mezi nimi, lidi, které znal v pohraniční oblasti mezi Polskem a Litvou každý, tvořil dokonce lesní lid obývající divokou puszczu.

Právě odněkud z těchto míst pocházela i moje rodina. Otec mé matky, Mark, který se stal řezníkem, odešel z tohoto kraje spolu se svými třemi bratry na přelomu století, donucen hrůzami pogromů kozáckých jízd, avšak jeho otec, Eli, se stejně jako mnozí jiní židé živil v jednom z velkých pralesů kácením stromů, které odtahoval k přítokům, jež napájely Něman, a plavením klád na sever, k pilám v Grodnu nebo ještě dále po proudu, až ke starému provinciálnímu Kovnu. Řeky byly plné těchto židovských říčních vlků, kteří někdy trávili celé týdny v kuse na voru a spali všichni pohromadě, ve společnosti slepic, v primitivních přístřešcích postavených z klád. Během krutých litevských zim, kdy byly řeky zamrzlé, dopravoval dříví na dlouhých saních tažených velkými polskými koni ze statků nebo páry volů. Z Kovna či Vilna na řece Vilnia byly klády potom dále prodávány ruským železničním společnostem na pražce nebo stavbu nákladních vagónů, či přepravovány vory dále po proudu po celých tisícovkách nebo i více do Baltského moře na export, obvykle provozovaný jinými, většími židovskými dřevařskými společnostmi.

Někde u nějaké litevské řeky, uprostřed pralesa, stál domek mého pradědečka Eliho, sám postavený z hrubě opracovaného dřeva pokrytého omítkou, obehnaný kamennou zdí, která svědčila o jeho společenském postavení. Moje matka, která se narodila a vyrůstala v lomozu londýnského židovského East Endu, si pamatuje pouze střípky a úlomky vzpomínek svého otce a strýce na tuto krajinu: příběhy o tom, jak bratři odháněli od saní vlky (podobné chvástání lze v krčmách lesních krajů slýchat často), o tom, jak jejich nejmladší bratr, snílek Hyman, usnul na kládách připravených ke splavování a probudil se až v okamžiku, kdy ho přivazovali ke kmeni a spouštěli na řeku. Byla snad moje rodina stejně svérázná jako židovští dřevaři ze Zakarpatské Ukrajiny, které jsem viděl na starých fotografiích Romana Vishniaka, odstrkující klády bidlem, s pejzy, ve svých plstěných kloboucích a těžkých, polodlouhých kabátech mit cicis?
A kde vlastně přesně bylo to místo, ten domek, ten svět krátkých a tlustých
žlutých cigaret, posilujících hltů ze zašmudlaných láhví s vodkou, chasidských písniček hulákaných skrze borovicové Polishe velder? „Kde to bylo?“ naléhal jsem na svou matku, když jsme spolu seděli a jedli salát v jakémsi hotelu ve West Endu. Poprvé v životě jsem to zoufale zatoužil vědět. „V kaunaské gubernii, blízko Kovna, víc jsme nikdy nevěděli,“ pokrčila rameny a znovu se pustila do salátu.

Historie této země vás pouze uvádí do ještě větší nejistoty, neboť „Litva“ tenkrát označovala něco jiného než současné hranice okleštěné pobaltské republiky, tím méně její jazyk a náboženství. Po staletí pokrývala obrovskou část území táhnoucího se od Černého moře na jihu až po řeku Bug na západě a Baltské moře na severu. Roku 1386 se litevský kníže Jagiełło oženil s polskou princeznou Jadwigou a z jejich svazku vzniklo velké polské království. Časem byla kulturní identita jihu a západu země kolonizována Polskem. Šlechta vlastnící půdu začala mluvit a psát polsky a říkala si szlachta. Koncem 18. století bylo Polsko brutálně a necitelně rozděleno a části pohlceny jeho sousedy – Pruskem, Ruskem a Rakouskem. Srdce Litvy připadlo Rusku a jeho polsky mluvící básníci o něm začali psát jako o uvězněné vlasti.

The post Krajina a paměť Simona Schamy. Vnímání přírody v západní civilizaci od starověku až po přítomnost first appeared on Čítárny.

Slovo makom pochází z hebrejštiny. Znamená místo, ale je to spíš místo v srdci, protože vesmír jsou (jak se říká) hlavně vztahy. V kabale je význam slova makom ještě závažnější představuje šesté nebe, kde se vše předurčuje. Uprostřed šestého nebe je temná propast Daat Berija, z níž vychází hlas, jež dává poznání. Předkládaná kniha má prostší cíl.

Navazuje na knihu o krajinách vnitřních a vnějších a v první části se obrací k reálným místům k čarodějnému lesu u Kuksu, k paládiu ve Staré Boleslavi, k Vojtěšské huti na Kladně i k situacím, kdy Balkán je víc než celá Evropa. Ptáme se zde, kde žijeme a odkud pocházíme.

V druhé části, nazvané Zeitgeist duch doby nás víc zajímá, v jaké době to vlastně žijeme a kam směřujeme.
V části třetí, nazvané Bohové, buddhové a trpaslíci se nám jedná zejména o trpaslíky, o to co nás přesahuje a co vůbec nezapadá do každenního života.

Makom – kniha míst / Cílek Václav / Vydal Dokořán / Váz. s přebalem, 272, 16 stran barevné obr. přílohy, 75 fotografií a ilustrací / Kniha oceněna cenou Toma Stopparda za rok 2004.

Esej o nutnosti chránit nejenom to hodnotné, ale také to, co máme rádi

A já řeknu na úpatí obrovského schodiště, ke kterému právě přicházíme: Chci zůstat uvnitř jména obecného.
A. Camus, Zápisníky III

Genius loci je něco podobného jako „krajinný ráz“, ale je ještě méně uchopitelný. Asi nejlepší definice „ducha místa“ je to, že je důvodem, který neumíme pojmenovat, ale kvůli kterému se vracíme. Pojem genius loci může působit magicky a prchavě, ale ve skutečnosti je jednou z nejsilnějších esencí celé krajiny.
Do Prahy turisté nepřijíždějí kvůli tomu, že by chtěli navštívit Pražský hrad nebo chrám svatého Mikuláše, ale protože je zajímá „atmosféra místa“. Při rozvoji každého města i každé krajiny je nutné zvážit, jaký je jejich genius loci, abychom bezmyšlenkovitě nepoškodili samotný základ duchovní kostry krajiny. Genius loci se nevznáší na nějakém obláčku, ale je pevně vepsán do tvarů, struktur a barev kraje.

Co je tedy charakteristické pro střední Čechy?
Je to určitá mnohost vlivů, pestrost základů — málokdo řekne „já jsem ze středních Čech“, spíš prohlásí, že je od Příbrami nebo z Polabí. Naproti tomu Jihočech či Moravan nezachází do krajinných detailů, protože jeho země a povaha je homogennější. Osudem středu je ovlivňovat a být ovlivňován. Střed je místo komunikace, setkávání, smiřování i bojiště konfliktů a nedorozumění. Ze středu přicházejí ty nejhorší pohromy i neustálý, jemný tok kulturních vlivů. Střed má tendenci k hrabivosti, nátlaku a kořistění, ale jen on sám je schopen prosadit více přátelská pravidla pro celou zemi. Vyplývá z toho jeden požadavek — střed musí být průchozí, nesmí blokovat, nesmí rozdělovat. Pro středočeskou přírodu je největší překážkou město Praha. Jinak situace není tak špatná — ústí Sázavy se napojuje na Hřebeny a dolní Berounku, dolní Polabí je dosti harmonickou zemědělskou krajinou propojeno se Slánskem a s Kladenskem a pouze samotný tok Vltavy je blokován hlavním městem. Z tohoto pohledu jsou pražská chráněná území možná ještě hodnotnější, než by se zdálo, kdybychom se dívali pouze z Prahy. Rád bych jednou viděl zelený koridor, přírodní obchvat Prahy, propojující například Radotínské a Prokopské údolí, Vidouli, Hvězdu, Šárku a Roztocký háj, tedy přírodu severu a jihu města, severu a jihu Čech.

Střední Čechy jsou nenápadné, ale přitom melodické, málokde dosahují monumentality, je obtížné nalézt nějaké společné „logo“ — byl by to Karlštejn nebo Říp? Nedá se v nich udělat bombastický reklamní obrázek na cigarety Marlboro, ale jen na místní pivo. Jejich nejhodnotnější místa bývají malá a zranitelná. Obvyklý návštěvník je snadno přehlédne, investor je neváhá zničit. Středočeská krajina je rozbitá na malé kousky sítí dálnic a komunikací. Ve středočeském prostoru je nejenom civilizace, ale i příroda více globalizovaná než kdykoliv předtím. Podobně se na budovách objevují italské mramory místo českých pískovců a na fasádách německé barvy místo tuzemského žlutého páleného okru. Středočeská krajina je jakousi „popelkou“, její původní krása je zastřena smetištním charakterem příměstských území.

Ale ke kouzlu krajiny patří určitá zasněnost, melancholie, tušení mytických kořenů, propadání se do hlubin pravěku, vize vztyčených kamenů a kruhových svatyní různých kultur.
Říp jako axis mundi pravěkých Čech, Stará Boleslav jako paládium českého království. V celém světě se rozvíjí pravěká turistika, jednou může přijít doba, kdy jedním z lákadel středních Čech bude keltská Závist nebo halštatský Plešivec. Ke středočeské krajině patří románské kostelíčky, vesnické siluety s bání místního kostela jako od Středočecha Josefa Lady. Je zapotřebí si všímat hmot a barev staveb a horizontu krajiny — nedovolit, aby jej příliš narušovaly vysoké budovy a vysílače.

Střední Čechy jsou i místem úzce spjatým s pobytem světců, umělců a občas dokonce i hrdinů.
Budeč, Levý Hradec, zbraslavský klášter, Kouřim, Tetín, hrad Sion a další místa mají mytický i náboženský rozměr, který bude každá doba po svém interpretovat a možná i zavrhovat. Ale aby to mohla udělat, je nutné tato místa zachovat pokud možno včetně okolní krajiny. Představte si rotundu svatého Jiří na Řípu obklopenou smrkovým lesem! A přece něco podobného děláme s krajinou dnes a denně. Pro středočeskou krajinu je charakteristická rovněž i jakási zbabělost, vůle ke kompromisům, nadšené začátky, nedodělané konce a prostřednost. Není to heroická, ale spíš lidská krajina; je v ní víc práce a realismu než smělých výbojů a romantických citů. Je půvabná, když se o ni člověk stará, ale začíná být poetická, když toho člověk nechá — asi jako opuštěná zahrada zarůstající křovinami a lesem. Působí prostě a přehledně, ale vždy má nějaké tajemné zákoutí. Dvě desítky pravěkých kultur jí vtiskly nějakou únavu, něco klidu a možná i moudrosti.

Po staletí byla předmětem péče a lásky lidí, ale teď je nějak odstrčená a jakoby nepotřebná. Jako by si její obyvatelé říkali:
„Tady sice bydlím, ale na dovolenou pojedu někam, kde to je hezké.“ A to je přístup, který ničí obě krajiny — tu domova i tu předělanou pro turisty. Možná však jen nabírá sil, dobře si vědoma všech plemen, která odešla a nikdy se nevrátila, všech ledových dob a erozních fází, pěti různých moří a tří velkých horstev. Má čas a čeká. A pro nás samé je hodnotou, jistotou zakotvení, díky ní víme, kde jsme doma, a tedy kdo jsme.

Píšeš, říkal mi přítel kritik, jako kdyby krajina byla důležitější než postava… Přiznávám, že vidím postavy téměř jako funkce určité krajiny.
Stalo se mi to poměrně nedávno po mnoha letech putování… Mé knihy jsou vždycky o životě v nějakém místě, ne o jeho spěšném projíždění. Ale jak pomalu, rok po roku poznávám Evropu, ochutnávám vína, sýry a národní charaktery, uvědomuji si, že to, co určuje kulturu, je nakonec duch místa…
Ano lidské bytosti jsou výrazem své krajiny, ale když se chcete dotknout tajných kořenů esence národa, musíte se nejprve sami zklidnit… Pod úplně povrchními a zjevnými současnými změnami zůstávají staré linie přílivů a odlivů času.

A když už mluvíme o smyslu pro místo, myslím, že málo pozornosti je věnováno čistě literárním kritériím. Co dělá velké knihy velkými, nejsou jen příběhy a charaktery, ale také místo a zakotvení v prostředí.
Lawrence Durrell, esej „Krajina a povaha“

Poznámka: Esej Lawrence Durrella je citován z knihy Spirit of place (New York 1969).
Durrell doporučuje několik dalších knih a povídek, které podle jeho názoru skvěle odrážejí ducha místa: Lawrence D. H., Sea in Sardinia a Twilight in Italy; Douglas N., Fountains in the sand; Miller H., Colossus of Maroussi; Stark Freya, Valley of the Assasins; Fermor P., Mani.

The post Václav Cílek. Makom pochází z hebrejštiny. Znamená místo v srdci first appeared on Čítárny.