Etnolog Jan Pohunek (*1981) velmi ctí Krakonoše. Jako my všichni. Kdo by Rýbrcoula ostatně nectil, se zlou by se potázal. A pan doktor Pohunek ctí Krakonoše navíc pracovně a zkoumá tuhle monumentální entitu, jejíž hlava tak strašidelně vystupuje přímo mezi dvěma krkonošskými vrchy.
Obrovská. Nejinak jsem ji prvně zahlédl v raném dětství, i když jen ve staré knížce. Entita jménem Krakonoš je přitom zcela přirozeně nadřazena entitám s ní srovnatelným a roztroušeným nejen po Čechách a Moravě, ale po Evropě, ba světě.

A jedno je pravda: veškerá ostatní naše pohoří a pohoříčka na Krkonoše nemají.
Jsou vždycky o něco níž. A může se proto zdát někomu i překvapivé, že taky tyto malé hory většinou mají své Krakonoše. Ti se jmenují jinak, samozřejmě, a možná závidí, protože pán hor krkonošských na sebe odnepaměti strhává největší díl pozornosti: je jako Humberto mezi cirkusy a Gott mezi zpěváky.

To, že je dominantní, pak ovlivňuje veškerou interpretaci jeho lokálních obdob. Vždy se však jedná o duchy chránící konkrétní, a to výhradně přírodně vymezená území; takže třeba geodeti do toho moc nemluví. A podle – ve věci zběhlého – Jana Pohunka se dokonce dá očekávat, že se ještě setkáme s pokusy uchopit některé další pozapomenuté lokální postavy „krakonošovským způsobem“, anebo dokonce stvořit někde na zelené horské louce figury zcela nové. Bude to, pravda, již nošení dříví do lesů i kleče. Již teď je přece „Krakonošů“ tolik, že zaplňují Pohunkovu knihu.

Jsou to třeba – regionálně známí – Fabián z Brdy, anebo děd Praděd. Dlouhá řada dalších. Muhu a Nippel. Marzebilla je zvláštní bytost z Krušných hor a konkrétně okolí tamní Přísečnice a Výsluní. Existuje také tzv. Kačenka, anebo Dyma, ten je z Křivoklátska. Jezerní pastýř z Jeseníků. A je zde Tyllenberger a Stilzel, tento patron šumavských pašeráků, a „Boubínský kmet“ a „Stařec z Turoldu“ a Mákal a Feinschl a Stämmichmann (zpod hory Srázná u Králického Sněžníku) a Jeschengeist a Podhorngeist atd.

Etnolog má, jak vidno, práce přehršle. A stejně je to, řeknu vám, věda ošemetná. Původ mýtů, přiznejme si, prostě nelze zjistit. Zrovna tak neodhalíte, zda to či ono začíná mezi literami anebo prostým ústním přenosem a povídáním. Překvapivě častý je spíš první případ, což je pro kamarády psaného slova náplast. A často podceňovaným momentem je, opakuji, „propisování se“ literárního pojetí mytické figury (zpátky) do slovesného folkloru. Odhalit se to ovšem takřka nedá, ale naštěstí na tom tolik nezáleží. A na čem záleží? Nejvíc na schopnosti dětského vnímání a uvědomění si kupř. toho, že bychom na Sněžce neměli provokovat.

PROČ A JAK MÝTUS O KRAKONOŠOVI VZNIKL?
Pokaždé, když se někdo hádá, si vzpomenu na putovní tábor, jak jsem ho absolvoval mezi mou sedmou a osmou třídou ZŠ. To léto jsem měl zbojnickou hůlku a metl si to s kamarády chrabře po stezkách Krkonoš a vyprávěl příběhy: často o démonu hor. Okolí Obřího dolu mě k tomu v dětství totálně inspirovalo. A mlha i vánek i vítr. Vůně. Změny počasí. Prostředí si tam říká o bytost, která kráčí mlhami, a Krakonošovo dominování ostatním pánům hor souvisí s atmosférickými jevy a podnebím. Což nemám ze své hlavy – a byl to především jesenický učitel a muzejník Franz Peschel, kdo se domníval, že jsou duchové krakonošova typu reprezentanty počasí. Především jeho změn. Zatímco v horách, které nemají meteorologické hranice (Malé Karpaty, Českomoravská vrchovina) Krakonoš nikdy nevyraší. Ne ten pravý.

Sama „krakonošovitost“ je dle Pohunka specifickou kombinací rysů.

Jméno je zásadně osobní a píše se s velkým písmenem.
Nekráčí o jakkoli obecný typ (hejkal, z něhož se vyvinul Fabián) a bytost je spjata s regionem. Ten bytost chrání. Přednostně je duch spojován s extravilánem a přírodou víc divou než zoranou. Ty kopce reprezentuje i podobou a umí svůj svět ovládat. A co hlavního? Jeho příběh není uzavřen. Takže se předpokládá trvající působení. Krakonoš jednoduše nezemřel a nesmí být mrtev.

Dalším rysem takového typu, jak se aspoň vyvíjel v čase, je postupné získávání „benevolentních“ rysů.
Ty bytosti si lidé mnohdy mohli původně představovat jako zlé, ale dnes je Krakonoš leda náladový. Hlavně bývá spravedlivý. Je to jakýsi nadpřirozený hajný. Primárně stíhá pytláky (i ty v terénních autech) a zloděje dřeva. A jako badatel vnímá Jan Pohunek ve vývoji těchto bytostí čtyři fáze. Nejprve byla nadpřirozená bytost, ale neplatí to vždy. Ve druhé fázi se dostala do literatury. Tak například P. J. Praetorius se snažil shromáždit maximum vyprávění o Krakonošovi, přičemž si nedělal násilí a některé zápletky si vymýšlel.

Třetí fází je polidštění Krakonošů, které otevřelo prostor k jejich rozvoji jako pohádkových bytostí zbavených ostnů.
Byli stále neškodnějšími a hle, mohli sloužit pedagogickým, didaktickým a nakonec komerčním záměrům. Ta poslední a čtvrtá fáze je dána prostě dvacátým stoletím a značí multimediální rozšíření symbolu, který je využit i marketingově. Krakonoš se stal kulturní konstantou, s níž jsou dnes „nižší“ členové jeho družiny automaticky srovnáváni. Přestal být pouhou nejpopulárnější postavou svého typu a sám se stal typem i vzorem. Inspiruje a přímo akceleruje podobný proces u nižších bytostí jinde, ale té samé pomyslné družiny.

Zajímavé je, že bývá sídlo takové bytosti lokalizováno i přesněji.
Krakonoš se hodně tiskne na Sněžku a Obří důl, kde jsem ho cítil stejně, jako tam vyvstane do představ každému, a Fabián patřil původně na Babu nad Hostomicemi. V čase ale dochází k rozšiřování oblasti působnosti a třeba tzv. Kačenka historicky začala u Vrchmezí a dnes jí patří celé Orlické hory. Jako Fabiánovi Brdy. Muhu – vztahovaný zprvu k Černostudničnímu hřebeni – je aktuálně duch celých Jizerských hor (jak nejlépe ví pan doktor Nevrlý). Marzebilla je patronkou hor Krušných, ale vazba na menší místa se jen tak nevytratí, takže existuje dál i Krakonošova zahrádka anebo Fabiánovo lože.

Že to etnolog a folklorista nemá s tříděním lehké, dokládají konkrétní případy Radegasta a Hanse Heilinga.
Prvního z nich lze odvodit od Radhoště, což znamená Radhostova hora.
Už roku 1710 uvedl jeden farář, co žil poblíž, Radegasta jako jednoho z pohanských bohů, zadusaných působením cyrilometodějské misie. Kněz věděl o pověsti, dle níž věrozvěstové skáceli na Radhošti takto nazývanou modlu, a tezi rozvíjeli další písmáci. Klíčovým momentem se přesto stala hmotná událost: umístění sochy Radegasta u cesty na Pustevny.

Jde o výtvor Albína Poláška, jinak autora nedalekého sousoší věrozvěstů. Ikonické zpodobení „usměvavě se šklebícího“ boha – s rohatou pokrývkou hlavy, odhalenou hrudí a lesním rohem v ruce (nevyfoťte se před ním!) – si oblíbili turisté, i když býval zobrazován taktéž jinak. V brnění a s býčí hlavou. Známe i bizarnější popisy. Nedá se zkrátka svítit a Radegast původně nebyl nadpřirozenou bytostí a implantovali jej do kraje jaksi shora, což si region pokaždé nepřebere. Tady věc přijal. A ochránce Krušných hor Hans Heiling, zvaný česky Jan Svatoš?

Je spojován primárně se Svatošskými skalami, skupinou žulových jehel a pilířů v údolí Ohře u Lokte. Ta byla prvně písemně doložena jako Heilingstein (1530). Pověst znal koncem 18. věku slavný Christian Heinrich Spiess, i věděl, že je Heiling pán skřítků. Jedna žena z Tašovic u něj strávila prý noc, aby pak zjistila, že uplynulo sto let.

Ale toť pouze základ – a Spiess byl fakticky předchůdce Karla Maye. Vytvořil neuvěřitelný čtyřdílný román s titulem Hans Heiling, čtvrtý a poslední regent duchů země, vzduchu, ohně a vody. A měl fantazii. Vkomponoval sem i pověst o založení Přimdy uprchlou dcerou německého císaře a jejím milencem. A vznik západočeských minerálních pramenů. Až po něm přišel básník Theodor Körner – a seznámil se ve Varech s onou pověstí (1811).

Psal. Heiling má u něj pletky s ďáblem, je bohatý. Uchází se o chudou Alžbětu, která slíbila věrnost jinému. Zhrzený Heiling vydá sám sebe roštu pekel a prosí, ať svatebčané zkamení. Odsud vychází opera Heinricha Marschnera (Berlín 1833), ve které je Heiling syn královny podzemních duchů a má rád pozemšťanku Annu. Zřekne se kvůli ní kouzelné knihy. Ale o Annu usiluje myslivec Konrád. Vystrašená mu dá přednost poté, co jí Heilingova matka vyzradí pravdu o synově nepřirozenosti. Hans přijde na svatbu, prosí mocnosti, aby ho pomstily, ale jeho máti mu vše rozmluví a on se vrací do podsvětí. Při tom všem bývá český překlad Svatoš přisuzován Vilému Mrštíkovi a nověji pověst oživil západočeský autor Zdeněk Šmíd, který vycházel přímo ze Spiesse. – Ani u Heilinga se tedy nepočítá, že by zůstával aktivní. Jeho příběh se uzavřel, a to dávno. Jinými slovy: jako Krakonoš není. A pokusy udělat jej regionálním patronem? Byly, ale okrajové.

Další Krakonoš je prý obr Kober ze Slavkovského lesa.
Toho jsem – celkem ležérně – využil jako kynžvartskou legendu v knize Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů (NAVA 2023). Pán kopců Kober je paradoxně a chybně dáván do souvislosti s jakýmsi otvorem v zemi, s Koberovou dírou. Tam se prý – v nebezpečí – uchylovali obyvatelé Žandova, Milíkova a Lázní Kynžvart. Sám Kober býval provázen „divokou honbou“ a straší se jím děti. Už podle starých německých textů Michala Urbana sídlil v kopcích Koberlach: mezi Kozákem a Kladskou. A ta díra? Jen chybička překladu. Nejde o štolu (Loch), ale širší zalesněné území. Slovo Koberlohe v podstatě znamená Košíkový les. Tam se taky lidé občas ukrývali. Ne pod zemí.

Podle Urbana byl Kober keltským hrdinou, který poněkud unaven pozoroval lidi klučící zdejší lesy. Měl magickou moc a skrze snová vnuknutí pomáhal mladíkovi Markhardovi, aby potkal svou lásku Erdburgu, kterou považoval za mrtvou. Milenci si padli díky Koberovi v náruč a založili dokonce obec Podlesí. Obr konal v okolí z radosti dobré skutky, ale trestal bezbožníky. Rostoucí ruch nu vadil. Odešel, ale stále se vrací, aby dohlédl na svá práva. Otázka pro etnologa: Znala ho opravdu nejprve lokální lidová tradice?

Otázka není zodpověditelná. Podle všeho je ale spíš postava původně literární a vymyšlená. Teprve zpětně promítnutá do představ o původní německé slovesnosti.

Ve stínu Krakonoše kráčí ještě dlouhá řada dalších duchů. Někteří jsou mu blízko. Pohunek je líčí a vše dokumentuje. Ovšemže se o nich mluvilo i mimo naše hranice a konkrétně se zde věnují kapitoly „alpským bytostem“, Katzenveitovi a Berggeistovi. Ale na Krakonoše nemá nikdo.

Jan Pohunek: Krakonošova družina. Vydalo Národní muzeum. Praha 2023. 200 stran.
https://www.kosmas.cz/knihy/529490/krakonosova-druzina/

The post Krakonošova družina. Proč a jak mýtus o Krakonošovi vznikl? first appeared on Čítárny.

Pohádka nás provází od dětských bačkůrek co posluchače až po babkovské bačkory, kdy jsme dozráli k roli vypravěče pro své vnoučky. Pohádku jsme si počlověčili a jako souputnici životem jsme jí přiznali právo na svátek v kalendáři. V městě Jičíně stanovili ten svátek podle pohádkového počítače číslem sedm, a tak se tam slaví svátek pohádky po sedmero dní. Vypráví Marie Kubátová (8.8. 1922 – 6. 6. 2013).

Ten svátek zařadili do mezidobí, kdy se rok sklání od prázdninových blaženství ke školním škamnám snad proto, aby se dětem nestýskalo, a tak se tam v zámeckém nádvoří i po šíři a délce náměstí odbývají velké pohádkové hrátky.

Každým rokem tam dávají svátku jiné užitečné heslo na prapor. Letošní patnáctý už pohádkový svátek vzdává v záhlaví poctu dětským hrám. Jako přizvaný host-pohádkář kladu sama sobě otázku, jak je to se vztahem spisovatele k pohádce: vždyť si s pohádkou vlastně celoživotně hraju.

Otvírám tedy pohádkový šatník a probírám se garderobou, jak jsme pohádku všelijak šatili a převlékali od pohádky vyprávěné, předčítané, čtené, dramatizované až po televizní večerníčky, a zda nám – garderobiérům ty hrátky s pohádkovými látkami určovaly jaké zákonitosti. Zpytuji svědomí návratem do vlastních dětských let.

Jak to bylo s pohádkou vyprávěnou?

Zalistuji paměťovým záznamníkem přivolám si veselého strýčka. Když si povyprávěl s dospělými o svých zážitcích, kdy jako stavitel stavěl s firmou Škoda cukrovary pro perského šacha, vracel se jakoby domů k nám dětem a vyprávěl pohádku o Karkulce. Vlastně nevyprávěl, on s námi tu pohádku hrál. Přibral nás jako poradce, co všechno má Karkulka poskládat do košíku, až půjde vinšovat babičce k svátku.

A my jsme radili bačkory, aby babičku nezábly nohy, a šišku salámu, protože má babička z lesní chaloupky na nákup daleko, a hašlerky proti kašli, až jsme dospěli ke zlatému hřebu: přece víno, aby měla co svátečního pro gratulanty!
A tak košík voněl dobrotami, že to vyčenichal i vlk. Kdepak by slupnul babičku, ta má staré kosti. Vlk si vyčíhal, až půjde babička do kuchyně parádit s Karkulkou dort, hup oknem do světnice čumákem do košíku a baštil, co tam bylo, salám, řízky, hašlerky i s pytlíkem, a po těch hašlerkách měl v puse tak větrno, že vyzunkl i víno. Panečku, to je u lidí onačejší pití než voda ve studánce, kam laně chodí pít pod javorový kmen!

A pak se skulil do babiččiných peřin a spal. Kdepak jako zabitý: chrápak, jako když pilou cirkulárkou řeže, až to slyšel i pan myslivec. A tu jsme se už hurónským řevem i my posluchači radovali, jak se horor přesmykl ve velikou legraci, když myslivcův pes Brok vytáhl ožralého vlka z chaloupky ven a šup s ním do vlčí rokle. A nejinak to bylo s pohádkou o neposlušných kůzlátkách. Darmo si vlk dával vyklepávat jazyk do tenka, aby měl hlásek jako zlatovlásky vlásek. Strýček předváděl vlka skuhravého, šišlavého, a kůzlátka si zatím v kozí chaloupce hrála na schovávanou.

Tak se mi vyprávěná pohádka zapsala do paměti jako barevné i zvukomalebné čarokouzlo. Teprve když „dítě rozum bralo“, jsem chápala, že strýček nevyprávěl nám, ale sám sobě vracel své klukovské dětství a kus domova, po jakém se mu stýskalo na cestě za chlebem po dalekých zemích. Stejně tak Josef Lada půjčoval své rodné Hrusice za domovinu svým bubákům a hastrmanům.

Tak se vlastně vyprávěná pohádka stává promítacím plátnem vypravěče samotného, mapuje místo, kde se narodil, kde slýchal první písničky, i cesty kudy šel, co nabral do svého vandrovního uzlu a co neodmyslitelně nosí v sobě jako pečeť domova. V tatínkových pohádkách vjížděl na kolbiště na velocipédu rytíř Dousek z Opřetic a naši měli vyhráno. Nejspíš měl můj tatínek v oněch Opřeticích kdysi kamaráda.

Když jsem pak později mapovala v pohádce duši svého domova v Krkonoších, zapsala jsem co údaj o vypravěči korálkářských pohádek takovéto svědectví sociální:

„U nás se, paničko, nevyprávěly pohádky podaremně. Vyprávělo se, aby i malá chasa vyderžala seděť u koral. Korejtko s koralema na klíně, do rukou jehly a navlíkalo se, pokavad nebyl spelněnej oukol. Pak mohla bejť tepervá zaklená princezna vysvoboděná. A pikoly byly kalý, samý potřebnosti: dobejť kohát, naštípať dříví, srounať dříví v ježku, nadělať šindele – na to bylo princátko krátký.
Musel přijít Honza. A v těch pohádkách dal pan král na královskou svatbu zabít kozu a na stůl přišla pro lepší panstvo putylka  kořalky, pašovaná z Prajska, a ženich s nevěstou dostali sedmipodlahovou kaši a tou se museli k sobě prokousať.“

Neboť takové byly rozměry i slovní zásoba vypravěčova bytí.

POHÁDKY V RÁDIU

Čte-li babička s brýlemi na nose malému posluchači pohádku jako uspávanku na dobrou noc, neznamená to víc než „neboj se, jsme tu s tebou babička, knížka i pohádka. Spinkej. A usnou pokojně předčitatelka i posluchač.
Pohádky čtené v rozhlase mají své specifické kouzlo: hlas herce předkládá v pohádce kulturu mateřského jazyka, zvuková hudební kulisa pozdvihuje příběh do onačejších světů a malému posluchači se otevírá zlatá brána do pohádkových říší. Může si vlastní fantazií vykouzlit, jak všichni v té pohádce vypadali: „Zlatovláska má vlasy jako sluníčko zářivý a visejí dolů kudrnatý jako maminčin asparágus.“

POHÁDKY V TELEVIZI

Převyprávět pohádku pro televizní večerníček je úskalí pro autora, který má jako svůj nástroj jazyk a vypravěčské gusto:
Musíš se vejít do rozměrů pořadu a mít na paměti, že mnohé poví obraz. Takže – zhusti děj, neplýtvej slovy, nemáš sólo part, pracuješ v týmu. Režisér, výtvarník, kostymérka, kameramani a co já vím, kdo všecko ještě. Pohádkář si vymyslí skřítky, kteří slouží v pohádkovém lese jako Hajajové, uspavači zvířátek, co přespávají zimu, a výtvarník vymýšlí stroj, na jakém se vyrábějí sny.

Pohádky podle výtvarníka
Dětský divák, odchovaný stavebnicemi dřevěnými i firmou LEGO, sleduje, jakými technickými kumšty se z monstra vyrábí sen: aha, nejdřív se vyposlechne, jaký sen by si spáč přál, a pak se to namaluje jako obraz, obraz se strčí do stroje, zatočí se klikou postaru nebo se stiskne tlačítko a tomu stroji vypadne z huby sen i v ochranném obalu bleděmodrého polštářku. Ten si spáč dá pod hlavu a už to je.

Jenže dramaturg hlídá příběh, spád děje i jeho motivaci.
A tak podsouváme pohádce kousek své člověčiny: každý máme sen, který se vznáší nad skutečností jako přání, a zkušenost vmontuje do příběhu i náš strach, který závistivec nastraží snu překážku, aby se o ni kobrtalo. Výtvarník ošatí toho závistivce jako myšku s hryzavými zoubky. Tak ty si, spáči, hovíš na modroučkém polštářku, přespíš zimu a hlad, a já se pachtím za drobečky a ještě ve strachu z kočky. A ocitáme se v příbuzenství bajkaře Ezopa. Ježek si přeje, aby byl ve snu ne ježatý, ale kadeřavý, kudrnatý, na bodliny trvalou ondulaci, a had aby se neplazil po zemi, ale měl křídla. Dítě si prožívá čarování s pohádkou a jen my dospělí rozumíme, proč vy bubákujete v lese, vždyť hejkat dovede i sůva. Vy si zasloužíte bubákovat v onačejším díle, přemalujte výrobcům snů jejich obrazy v čmáranice! Dokážete, aby se sen nedosnil.

Zkušenost dospělých rozumí, jak to se sny chodí. Ale dítě věří vírou blažených, že pohádkové království má své zákony, a prvním z nich je, že dobro vítězí.

O pohádkovém svátku v městě Jičíně platí po sedmeru dní pohádkový zákoník. Není to desatero přikázání, vždyť dětské počítadlo má jen pět prstů. Vstupme do pohádkového království a počítejme:

Zákon prvý. Za paleček, dobro vítězí nad zlem. Draku, marš do boudy, čert do pekla a Honza budiž spravedlivým králem.
Zákon druhý za ukazováček: Nic není v pohádkovém království zadarmo. K Šípkové Růžence se musíš prosekat trním.
Zákon třetí, za prostředníček: Spravedlivému pomáháme. Holoubci pomáhají Popelce přebírat hrách.
Čtvrtý zákon, za prsteníček: Němé tváři se přiznává právo na řeč. Protože jinak by si nerozuměl kocour v botách se svým pánem a zlatá rybka s rybářem.
Pátý zákon, za malíček, přikazuje, aby kouzelné pomůcky sloužily spravedlivě, ubrousek aby prostíral hladovému a obušku, z pytle ven na darebáka! A my vypravěči pohádek přejme malým posluchačům, aby si na svém prstíčkovém počítadle přenesli zákoník pohádkového království, až jeho zlatou bránu vykročejí přes práh dětství do světa, jaký je.

Ráda bych si přenesla ke svému psacímu stolu prsteníčkový čtvrtý zákon, který je patronem dorozumění mezi světy.

Píši-li pohádku pro předškoláky, učím se mluvit jazykem, jakému ti malí rozumějí. Píši-li pro školáky, usedám s nimi do školních lavic a poslouchám, odkud kam sahá jejich zásoba slov. Je to, jakoby spisovatel pobýval ve světě o kolika patrech a v každém tom patře bohatne o poznání, tak jako tovaryš na vandru nabývá moudrosti pro svoje řemeslo. Nežádám od pohádkového dědečka sedmimílové boty na takový vandr. Tam se musí krůček po krůčku a jazyk smáčet, tak jako se pije ze džbánu moudrosti. Ochutnávat lahodu mateřské řeči a přát si, aby v tom džbánku nektaru neubývalo. Aby zůstalo i pro děti našich dětí.

Vybavuje se mi obrázek, rodinný stůl, celá rodina u oběda. Maminka už odklízí talíře  a otec se noří do novin. Maminka tehdy neřekla po hospodyňsku, táto, polož noviny a trochu si povídej s dětmi. Zazpívala mu jen tichounce písničku, jakou si přinesla z rodné dědiny zpod Bílých Karpat:

„Prindi, Janík premilený, prindi k nám,
já ti za klobuček pierko dám..“

Než dospěla písnička k růžičce červenéj a rozmarýnu zelenému, odložil otec noviny i problémy velkého světa a vrátil se jako náš tatínek ke svým dětem: „Tak děti, co bylo dnes ve škole?“ Aspoň tak. A lidová písnička, trezorek na něhu, mu to připomněla.

A tak si jako pohádkářka i jako babička opatruji ve svém babičkovském kapsáři klíček od zlaté brány, kterou se vstupuje do království dětí.

The post Marie Kubátová a pět základních zákonů psaní pro děti v knihách, televizi i rádiu first appeared on Čítárny.