Knížka Omyl děda Vševěda vynikajícího spisovatele pro děti Miloše Kratochvíla je literární verzí humorných televizních pohádek O mrňavém obrovi, Čerte, tady straší! a Omyl děda Vševěda.

V první pohádce ohrožuje království obr Juliáš. Je mrňavý, ale nikdo neví, jak vyroste a co bude vyvádět. Pro královo bezpečí nakukají obrovi, že hlavním městem království je vesnice Malíkov, a na Malíkovských je, aby si s obrem nějak poradili.

Ve druhé pohádce se hádají vodník s čertem, kdo z nich je mocnější. Ve službě zámeckému panu Nesvítovi pak dokazují své umění, ale nestačí se divit, jaké čertoviny a „kouzla“ si dokážou vymyslet lidi!

V závěrečné pohádce předpoví sudička Žofie princi Šimonovi, že bude moudřejší než děd Vševěd. Šimon na velkého mudrce nevypadá, ale díky Vševědovu nešťastnému úrazu se neuvěřitelná sudba vyplní!

Knížkou s obrázky z televizních pohádek zahajuje nakladatelství Česká televize novou edici Pohádka.

UKÁZKA Z KNIHY: Omyl děda Vševěda

Sudička Žofie měla napilno. V zemi krále Arnošta se narodila princezna Kristýna a v sousedním království vrněl v kolébce princ Šimon, syn krále Ondřeje, dědic trůnu a budoucí panovník. A dát tenkrát, v dobách králů, někomu sudbu, to nebylo jen tak! S tím byla veliká práce!
Dobrá sudička si musela prohlédnout miminko, zhodnotit celou rodinu, chytrost a ctižádost rodičů, bohatství a velikost moci, všechno vynásobit nebo vydělit tajným číslem náhody, dát z toho dohromady sudbu, zveršovat ji, zarecitovat, vyhotovit písemně, aby to bylo jednou provždy černé na bílém, a ještě se pod to čitelně podepsat. Kdyby něco nehrálo, aby se vědělo, u koho si stěžovat, nebo alespoň kdo to zavinil.
„Tobě, má princezno, chci popřát od srdce ženicha moudrého nad všechny mudrce!“ zašeptala Žofie nad kolébkou princezny Kristýnky a ta se rozplakala. Možná štěstím, možná měla hlad nebo byla počuraná, to se neví.

Princeznin pláč probudil její chůvu a chůva se musela štípnout, aby se utvrdila, že už nespí a že ta bytost v dlouhých krajkových šatech se závojíčkem a paraplíčkem je opravdu sudička. Sudičkovské povolání vykonávaly většinou shrbené babičky v šátcích, ale tohle byla nóbl dáma se vším všudy. A ještě to Kristýnce tak úžasně předpověděla!
“Krásná sudičko,“ udělala na ni prosebné oči chůva. „Vedle spinká můj syn Honza Holota, nemohla byste mu taky předpovědět nad postýlkou pár hezkých slovíček?“
„To nejde,“ ohradila se Žofie. „Jsem sudička pro prince a princezny a vyšší šlechtu, Holotu nemám na seznamu a pospíchám k princi Šimonovi!“
„Pro jednou byste snad mohla udělat výjimku,“ nevzdávala se Holotová. „Kluk bude mít radost, až mu budu vyprávět, jak měl krásnou sudičku. Vážně vám to moc sluší!“
Tohle zabralo. Žofie vešla do prosté komůrky. Čisto a teplo tam bylo, ale žádný přepych. Honzík spal jako dudek a tvářil se, že spát je ta největší slast. Když to sudička viděla, vzdychla: „Pro tvoji lenost i rozum by byl těžký…“
„Propána, nekažte mu život!“ zamračila se na ni Holotová.
Sudička se to tedy pokusila zachránit, i když trochu neohrabaně a vinou spěchu i zmateně. „Přesto však neoblékneš kabát z ostudy. Až slezeš z pece a půjdeš kousek pěšky, pak pohneš Honzo, královskými osudy!“ …

(z pohádky Omyl děda Vševěda)

Miloš Kratochvíl / OMYL DĚDA VŠEVĚDA / ediční řada Pohádka / 2008

The post Omyl děda Vševěda. Tři pohádky podle Miloše Kratochvíla first appeared on Čítárny.

Miloš Kratochvíl – prozaik, básník a scénárista. Autor mnoha pohádek, básniček i scénářů televizních pořadů. Právě v těchto dnech vychází jeho nová knížka Františkova velká kniha pohádek a tak jsme jejího autora trošku vyzpovídali.

Jak se vlastně František narodil?
Františka jako mimozemšťánka, skřítka z Fanfáre, si vymysleli v dětské redakci České televize a podobu mu dala výtvarnice Lucie Dvořáková. František se objevil v pořadu Kouzelná školka a neuvěřitelně rychle si získal sympatie dětí. Bezvadné je, že Kouzelná školka není jen pasivní „koukací“ pořad, ale děti spoustu věcí dělají s Františkem. Kreslí, nalepují, skládají, modelují… a všechno svému kamarádovi Františkovi posílají. Do Kouzelné školky chodí takové stohy dopisů, že všechny hvězdy show bussinessu mohou Františkovi jen tiše závidět!

Jak jste dostal k Františkovi Vy?
Mě přizvaly ke spolupráci na scénářích dramaturgyně Markéta Vaněčková a Kristýna Dobešová začátkem roku 2000. Psal jsem scénky pro Františka a Magdu Reifovou, a měl jsem pocit, že bych měl Františkovi přispět něčím novým. Začal jsem mu vymýšlet pohádky, které si s Majdou zahrál. Takže mou jedinou zásluhou a maličkým podílem na Františkově slávě je to, že jsem z něj udělal pohádkového hrdinu. A pokračování bylo logické: Ať je televize fenomén jaký je, pohádky patří do knížek. Loni vyšla knížka Františkovy pohádky z Kouzelné školky. Stala se nejúspěšnější novinkou nakladatelství Fragment, líbila se a tak jsem přepsal další pohádky ze scénářů a je z toho Františkova velká kniha pohádek. Tu už si vydává Česká televize ve svém nakladatelství.

Pro mě je hrůzou nedostatek slušnosti, arogance, zabedněnost a další dračí hlavy hlouposti. Ty se snažím zesměšnit…

O čem knížka je?
Stejná je v tom, že v žádné z patnácti pohádek František ani na chvíli nechybí. Plní si přání být detektivem, chce se stát neviditelným, zkouší, jak by se dal snadno a rychle dostat rozum, snaží se být stejně statečný jako Kašpárek, hraje si na vodníka, zjišťuje, proč se o někom říká, že je trouba, učí jíst Majdu veselé rohlíky… Je to zkrátka František jak ho děti znají – s fantazií, zvědavostí a hravostí. K hravosti pohádek jsem se snažil přispět i formou zpracování. Je to próza s rytmem poezie i s rýmováním. Doufám, že se to bude dobře číst a že dětem rytmus a rým zůstanou v oušku, a dovedou je k dalším knížkám, v nichž budou hledat hezky poskládaná slova a věty. Na rozdíl od první knížky nejsou ve Františkově velké knize pohádek fotografie, ale je s ilustracemi paní Lucie Dvořákové, což je bezvadné. Když Františka namalovala jako první, tak ho má malovat pořád.

Je potřeba k Františkovi ještě něco dodat?
Snad jen to, že je v rukopisu hotová ještě třetí knížka – Františkova Fanfárie. František s Majdou v ní navštíví skřítkův původní domov, kde se žije hodně neuvěřitelně. Každý máme odněkud být a někam patřit, a děti by měly vědět, odkud jejich hrdina pochází. Fanfárie nebyla hned od samého začátku zemí báječných usměvavých skřítků. Měla své velikány, ale i podivíny, snílky, vykuky, úžasné objevy i úžasné trapasy. Myslím, že příběhy panovníků a králů staré Fanfárie jsou zajímavé a poučné. Zatím málokdo ví, kdo byl Velký Fanfár a proč měl trumpetu, proč král Fanfáříček poléval poddané malou vodou, proč vládla Fanfára I. vařečkou, nebo že Františkoumákův vynález špičatých čepic zachránil skřítky před tím, aby byli praštění. Sepsal jsem dějiny Fanfárie i kvůli Františkovi. Aby nezapomněl, čím si Fanfárie prošla, a nezačal našim dětem vykládat, že všechno musí jít vždycky rychle a hladce.

Na čem pracujete?
Pokračuji v psaní „hodných“, pohodových knížek. Po letech, kdy jsem psal pro televizi dramata o rodině, která má matku ve vězení, o dětech, kterým doma chybí porozumění nebo o týraných a zanedbaných dětech, mám tohle už deset let jako terapii. Nemám už sílu otvírat v sobě tyto děsivé problémy a tak do svých knížek nepouštím hororové hrůzy. Pro mě je hrůzou nedostatek slušnosti, arogance, zabedněnost a další dračí hlavy hlouposti. Ty se snažím zesměšnit… Dopsal jsem knížku Strašibraši – Tajemství věže v Kamsehrabech. Je o strašiklucích, kterým se nechce strašit. Nelíbí se jim nahánět někomu strach, považují to za neslušné a zbytečné. Jsou to prostě slušní dobráci. Ale poznají, že když nikdo z ničeho nemá strach, je to hrůza.
Hotový je i pohádkový příběh skřítka Jejdy a obra Helemese Skřítek z obrovy kapsy o velikášství a mylné představě obrů, že nad ně není, že každého strčí do kapsy. Zjistil jsem, že se tam s obrem moc nepárám, a tak v zájmu spravedlnosti začnu psát druhý díl. Obři sice nikdy nebudou tak šikovní jako skřítci na sbírání borůvek, ale mohou být zase mnohem lepšími hráči basketbalu. Například. Jen je potřeba, aby si to srovnali v hlavě.

Tyto knížky vyjdou v roce 2008?
Nevím. Spíš až v roce 2009. Příští rok mi vydá Fragment knížku Čaroděj z nafukovacího stromu, podle níž jsem napsal třináct dílů večerníčku. V televizi i na pultech se Čaroděj objeví v říjnu. Vyjde třetí František, tedy Františkova Fanfárie, a možná v novém vydání vánoční knížka Už sněží, už chumelí, aneb Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my. Z toho bych měl velkou radost.

Text 2008

The post Co ví Miloš Kratochvíl o Františkovi, mimozemšťanovi z Fanfáre first appeared on Čítárny.

Zábavná knížka velehumorných příběhů docela obyčejné hastrmanské rodiny Zeleňákových. Dočtete se o tom, jak se vodnický kluk Dušan zamiloval do hastrmanské holky Pěnky nebo jak se známá firma vodník Oskar Šplíchal chtěl vyhýbat poctivé práci a sumce Matěje vydával za žraloka.

Setkáte se s legendárním kapitánem parníku Vyšehrad Herkulem Veselým a porybným Zdrhalem, který nutí i vodníky chytat ryby pod vodou na udici, ale i s příbuznými z Chodska, kteří si říkají Vodové, s namyšlenými vodníky z velkých přehrad a vlnodrapů i s bazénovými hastrmany. Každému je jasné, že vodnická rodina nepotřebuje pračku, ale může mít v obýváku (po hastrmansku v omýváku) akvárium nebo na zahrádce bazén?
Ještě si myslíte, že víte o hastrmanech všechno? Tak nečekejte až k vám připlavou zbloudilí vodníci a začtěte se do opravdu bláznivých historek tak, jak je umí napsat jen Miloš Kratochvíl.

Miloš Kratochvíl | Rybáři a Hastrmani | Ilustrovala Markéta Vydrová | Vydal Triton, 2012

Ilustrace Markéta Vydrová

Ukázka z knihy: Ryboděs

Ospalé ticho nad řekou náhle rozpáral řezavý hlas parní píšťaly. Rybáři se s povzdechem otočili po proudu. Pan Hamza začal tiše počítat do deseti. Přesně za deset vteřin po signálu píšťaly vyplula ze zátočiny u Chlumčanského lomu majestátní bílá loď.
“Ryboděs,” řekl pan lékárník Šusta a každý z rybářů si přidal na adresu parníku a jeho kapitána nějakou hanlivost. “To je prosím postrach ryb, rybářů, vodního ptactva a slušných mravů, jakýsi Herkules Veselý,” dodal pan lékárník na vysvětlenou panu Mejlovi.

Parník se přiblížil, takže už všichni poznávali na kapitánském můstku mohutnou postavu. Podle záblesků vytušili, že je sleduje dalekohledem a chystá se s nimi do slovní bitvy.
“Tak berou, berou, vy žabí švagři?!” hulákal ten urostlý chlapík. “Berou, ale roha před tím vaším vodním kombajnem!” křikl pan Benda. “Když už ten váš mlejn tak rachotí, zavřete klapačku aspoň vy!” přidal se pekař Hamza.
“Buďte rádi, že vám tu jezdím, vy tichý blázni! Vždyť byste tu jinak mohli zaspat život!” burácel kapitán Herkules. “Ryby jsou na rozdíl od vás normální, společenský tvorové! Ryby lodě milujou! Přál bych vám to vidět, když jedu taneční parník! Všechny tresky, žraloci a candáti se mi třou o boky lodě, až je v podpalubí vedro jako v Africe! Táhnou za hudbou! Chtějí se bavit! Ryby nejsou jako vy, vy němý vydry!”
“Přiložte pod kotel a jeďte si hulákat do Hamburku!” křikl pan Benda a křikl to schválně, protože už věděl, co bude následovat.
Ani tentokrát ho Herkules Veselý nezklamal.

The post Rybáři a hastrmani, poťouchlé příběhy vodnické rodiny first appeared on Čítárny.

Kde je hranice virtuálního a reálného světa v mysli kluka, kterého rodiče nechají sedět od rána do večera u bojových her? A existuje vůbec? Už jsem četl dost nesmyslů v českém mainstreamu o tom, že střílečky na počítači dětem neškodí. Mluvil jsme s mnoha postiženými dětmi i dospělými, kteří skoro beznadějně propadli počítačovým hrám a vím, jak krutě se na nich jejich rodiče podepsali, jak krutý svět jim připravili svou neschopností zavčas pochopit důsledky jejich virtuálního blbnutí. Rodiče, kteří nejsou schopni pochopit, že naučené vnímání světa v dětství, doprovází člověka po celý jeho život.

Je to normální střílečka. Buď zastřelíš ty je, nebo oni tebe, ale ty máš deset životů. Až budu mít čas, taky si to zkusím zahrát…

Populární spisovatel pro děti Miloš Kratochvíl na současný fenomén dětí odpovídá šokovou terapií.
Jeho malý hrdina zažije neuvěřitelné. Když ve své hře rozbije celé město, nechá ho autor, aby si svoji zkázu prožil na vlastní kůži. Přesouvá ho z virtuálního zničeného světa do zničené reality. Najednou zažije zkušenost, kterou nezná. Poprvé ucítí nedýchatelný prach, bezmocnost smrti a nefalšovaný strach. Je probuzený. Podobně jako kdysi své naivní hrdiny probudil ve skutečné válce E.M.Remarque v knize Na západní frontě klid.

„Kdo jsi?“ zašeptal.
„Nepoznáváš mě?“
Podle gest a pohybů poznal jen, že je to kluk. „Mmm… někde jsem tě už možná viděl… ale nevím.“
„Jsem tvůj první mrtvý. První, koho jsi zastřelil.“
Marek se lekl. Těch slov a potom ještě víc, když se bílá silueta sklonila nad něj.
Rozeznal matný obličej. Byl to kluk možná o rok o dva starší než on.
„Jak se jmenuješ?“
„Teď už nijak.“

A mezi mrtvými, na troskách města, které hloupě zničil si pomalu uvědomuje starou pravdu, že brouka umí zašlápnout každý pitomec, ale stvořit ho, nedokáže žádný člověk na světě.

Město bylo ještě hodně rozstřílené a zničené, i když se všude pilně pracovalo, opravovalo a stavělo.
Každé město je vlastně stavebnice. Stavebnice z domů, poskládaných většinou kolem náměstí s kostelem či katedrálou, nebo kolem hradu. Věže katedrál jsou rukama sepjatýma k nebi a prosícíma o přízeň shora. Město, jímž Marek s Adamem procházeli, nespoléhalo jen na pomoc nebes. Bylo přilepené k hradu na skále jako ke svému strážci a ochránci. Ale Hrad tentokrát Město neochránil.

Každý rozumný psycholog vám potvrdí, že agresivita blbosti, jež je prostoupena kteroukoliv bojovou hrou, má nesmírný vliv na způsob uvažování.
Naprostá většina mladých chtějí být v těchto hrách inteligentní a stateční hrdinové a neví, že jsou pod neustálým tlakem nevzdělanců, kteří mění jejich způsob myšlení. Když k tomu přidáme míru každodenní blbostí valící se z médií, tak málokteré dítě takový tlak přežije bez psychických následků, které ho ovlivní po celý život.
Pokud nevěříte, přečtěte si tuto knihu: Koukolík, Drtilová: Vzpoura deprivantů. Příkladů je tam víc než dost.

Počítačové bojové hry jsou dle mého názoru skutečně tím nejblbějším, co u dětí tolerujeme. Kradou jim dětství, podporují agresivitu, egoismus a nekritickou touhu vyhrávat za každou cenu. Není v nich nic pozitivního, co mohou uplatnit ve svém dalším životě.
Takové hry jsou jen akceptovatelným zrcadlem blbosti lidí, kteří je sami tvoří a rozšiřují. Jak píše ve své eseji Karel Vachek: “Blbí jsou strašlivě bojovní, oni to mají jednodušší, mohou používat prostředky, které vzdělaný člověk používat nemůže.”

Ale pozor kniha není vůbec pochmurná, jen chvílemi pravdivá, ale závěr spěje k naději, protože naděje už z principu je silnější jak beznaděj.

Všichni zvedli hlavu. Stříbrné světlo zářilo z kopule, do níž vylezl Marek s tím velkým klukem, aby hledali ve Městě čapí komíny. Zapomněli stáhnout žaluzie…
„Vychází stříbrné slunce!“ doletěly k nim z dálky výkřiky dospělých.
„Stříbrné slunce! Stříbrné slunce!“ ječely nadšené děti a hrnuly se nahoru do Města k dospělým.
Marek běžel za nimi.
Město bylo stříbrně ozářené, barevné, bez stínů. Malí i velcí sledovali, jak se do díry v prostřelené obloze vsouvá stříbrný disk. Nebe bylo tak čistě bleděmodré, že by po něm mohli přiletět vlaštovky i čápi. Stříbrné slunce zářilo víc a víc a točilo se čím dál větší rychlostí. Tisíc, dva tisíce otáček za minutu? Žádná planeta ani hvězda ve vesmíru se nedokáže točit tak rychle!

Miloš Kratochvíl napsal velmi poučný příběh jak pro děti, tak jejich rodiče. I oni si při četbě snad uvědomí, jaký je skutečný obraz jejich každodeního světa.
Téma pro další knihu, jen místo malého kluka by hráli prim dospělí a místo hry by nám stačil každodení přemíra blbostí valící se z Jejich České televize a dalších Jejich médií s celou škálou poznamenaných lidí.

Kniha Miloše Kratochvíla není jedinečná jen textem, ale i mistrovským ilustračním doprovedem Japonky Iku Dekune, která je v Česku známá svými ilustracemi poezie Karla Jaromíra Erbena “Živá voda”. Japonka Iku Dekune ilustrovala Živou vodu. Český literární poklad Karla Jaromíra Erbena
Jednou větou: Divil bych, kdyby tato mimořádná knížka pro děti neobdržela cenu roku.

KNIHA OBDRŽELA ZLATOU STUHU ZA NEJLEPŠÍ DĚTSKOU KNIHU ROKU 2015!

Zajatci stříbrého slunce / Miloš Kratochvíl / Ilustrace Iku Dekune / Vydal Triton, 2015

The post Zajatci stříbrného slunce. Miloš Kratochvíl a Iku Dekune poradí i rodičům počítačových fanatiků first appeared on Čítárny.

V reklamní záplavě Santa Clausů, vánočních skřítků a sobů české děti pomalu, ale jistě zapomínají na Ježíška. Právě proto vznikla tato kniha vyprávějící v 11 kapitolách o vánočních zvycích, které narození Jezulátka provázejí. Nejen děti, ale i rodiče se dozvědí jistě spoustu zajímavostí, o nichž dosud netušili. Součástí knihy jsou i povídky renomovaných českých autorů a „Galerie Ježíšků“ – obrázky známých i neznámých ilustrátorů představující Ježíška při nadělování dárků.

Co je obsahem oněch 11 vánočních kapitol?
Povídání o tom, co je advent, jaké postavy se k němu váží, jaké tradice se o Vánocích dodržují v různých koutech světa, co se kde servíruje na štědrovečerní stůl, jak se zrodila tradice stavění betlémů, kdy se začal zdobit stromeček a čím je výjimečné Pražské Jezulátko. A navrch pár básniček, koled, návodů, receptů a zábavných úkolů pro děti.

Hana Skálová: Ježíšek / S povídkami Ivony Březinové, Miloše Kratochvíla a Daniely Krolupperové
Ilustrovala Andrea Tachezy / Mladá fronta 2010 / Albatros

Ukázka z knížky o vánocích:

Taky se tolik těšíte na zacinkání zvonečku po slavnostní večeři?

Vejdete do pokoje, a tam svítí krásný vánoční stromeček a pod ním je spousta dárků, které chcete co nejdříve rozbalovat… je to tak? Bez ozdobeného stromku si ani nedovedeme Vánoce představit, že ano?
Zvyk zdobení stromů venku, v přírodě, měli už naši předkové před více než dvěma tisíci let. V Evropě – i na území, kde dnes bydlíme my – žili Keltové, a ti oslavovali ozdobením větví příchod sluníčka, na které se velmi těšili. Svátek se jmenoval slunovrat, protože zhruba od Vánoc se den pomalu začíná prodlužovat.

Za časů našich praprababiček se na Vánoce zdobily zelenými větvičkami kuchyně. Zelená znamená naději, radost a barvu přírody. Listnaté stromy opadávají, ale jehličnaté zůstávají stále zelené, proto v zimě byly ozdobou příbytků. U stropu nad stolem visela chvojka – tak se říkalo větvi z jedle, anebo její uříznuté špičce. Chvojka se zdobila jablíčky, ořechy, sušeným ovocem, perníčky, červenými mašlemi nebo i papírovými růžemi. Další významnou ozdobou, která na Vánoce v žádné domácnosti nesměla chybět, byl betlém – o něm se můžete dočíst v jiné kapitole.

O prvním osvětleném stromečku ozdobeném sladkostmi, který nestál venku, ale uvnitř v domě, se píše v jedné staré německé kronice z roku 1570. Byl postaven pro radost dětí mistrů řemeslníků a obchodníků, v tzv. cechovní budově, kde se tito pánové scházeli. Chuť pořizovat si uříznutý stromek do pokojů se začala v Německu šířit velmi pomalu. Postupně se tento zvyk v polovině 19. století dostal i do Čech.
U nás se nastrojený stromeček poprvé objevil v Praze a měl obrovský úspěch – vyprávěli si o něm lidé po celém městě a psalo se o tom i v novinách. To bylo tak: režisér ve Stavovském divadle, pan Leibich, přišel do Čech z Německa. A s sebou si samozřejmě přivezl i německé zvyky.  Před Vánocemi vždy pořádal v zámečku v Libni (dnes Praha 8) taneční slavnost. V roce 1812 se rozhodl, že své hosty zvlášť překvapí ozdobeným a osvíceným stromečkem, který stál v sále, pod ním byly jesličky a drobné dárky. 

Vánoční stromek se nejdříve stal módou u bohatých lidí ve městech. V pražských novinách z poloviny 19. století se lze dočíst, že vánoční stromky jsou už běžné ve většině domácností. Někdy stály v rohu místnosti na stolku, ale malé stromečky lidé zavěšovali také ke stropu. Chudší lidé si však spíše pořídili jen větev, stromky na vánočních trzích byly dost drahé. Svíčky se na ně doma dlouhou dobu nedávaly, toho se lidé báli, aby nevznikl požár.

Na venkově stavěli stromek nejdříve na zámku (pokud tam nějaký byl), pak ve škole a v kostele, doma se děti radovaly ze stromečku až mnohem později. Celá naše země přijala stromek jako vánoční tradici až na počátku minulého století. Domácí stromeček nikdy nezůstal neozdobený, naši předkové si na výzdobě dávali – tak jako my – záležet.  Jestlipak víte, co na něj věšeli?
Ve vesnických chalupách se ke zdobení používaly sušené švestky, malá jablíčka na niti, mašličkou ovázané vlašské ořechy, šišky, pečené ozdoby z těsta nebo perníčky. Pracnější byla výroba slaměných ozdob a háčkovaných zvonečků, které vytvářely ženy už na podzim, muži zase vyřezávali drobné tvary ze dřeva. Ve městech se na trzích kupovaly ozdoby z korálků navlečených na drátky, později skleněné třpytivé koule.

Určitě se vám taky líbí rozsvícené stromečky na náměstích, zářící do daleka po celý adventní čas i Vánoce. Ve větších městech kolem nich bývají vánoční trhy, což jsou dřevěné boudičky a stánky s pěknými věcmi, jež lidé nakupují jako dárky. Zvyk stavět ozářené stromky venku není tak starý. Ve městech začaly zdobit náměstí zhruba před 80 lety a říkalo se jim charitativní vánoční stromy. Charita znamená pomoc někomu, kdo ji potřebuje. Pod stromečkem byla pokladnička, do které lidé vhazovali peníze na nějaký dobročinný účel, třeba na přilepšení jídla pro chudé děti nebo na hračky pro sirotky – děti bez rodičů.

První takový strom byl vztyčený v roce 1912 v americkém New Yorku, v Evropě to udělali o dva roky později Dánové ve svém hlavním městě Kodani.  U nás se poprvé charitativní stromek rozsvítil v Brně roku 1924. Zasloužil se o to spisovatel Rudolf Těsnohlídek, který napsal známou pohádku Liška Bystrouška. Jednou před Vánocemi našel při procházce lesem téměř zmrzlé děťátko, jeden a půl roku starou holčičku, kterou tam odložila její matka. Byla tak chudá, že se o ni nemohla starat, a takhle nepěkně to vyřešila. Spisovatel odnesl dítě četníkům (dnes jsou to policisté), a nakonec všechno dobře dopadlo. Dítě pojmenované Liduška si vzala nová rodina z Brna. Od té doby pan Těsnohlídek přemýšlel, jak by opuštěným dětem pomohl. Dozvěděl se, že v Dánsku se pro ně konají vánoční sbírky, a tak stejný nápad zkusil u nás. Měl s ním velký úspěch, za pět let za vybrané peníze postavil dětský domov pro holčičky a kluky bez rodičů.

The post Kniha Ježíšek řekne dětem o Vánocích a Adventu úplně všechno first appeared on Čítárny.

Miloš Kratochvíl napsal další výbornou knížku pro děti. Tentokrát je o tom, jak se děti dívají na svět dospělých a proč je často všechno jinak, než si dospělý mozek myslí. A že psát umí s humorem, ví každý, kdo už četl třeba jeho populární knihy: Bouráci, Klofáci, Puntičkáři, Duchaři a Kouzláci

Knížka Vogo, je o Oskaru Bendovi, kterého štve, že dospělí mají skoro vždycky pravdu, a děti ne.
A protože se chce k pravdě taky dostat, rozhodne se, že přestane být dítětem a stane se někým jiným. Konkrétně policistou.
Na policii ho skutečně přijmou – jako policejního psa. S šarží inspektora, protože jiná uniforma mu nepadne. A tak se Oskar Benda alias inspektor Tý Vogo pouští do boje se zločinem. V noci spí připoutaný k posteli, aby ho někdo neukradl, a ve dne honí padouchy s růžovou vodní pistolkou. Tramvají. Popřípadě na bicyklu, který má přední kolo menší, aby se mu dobře jezdilo do kopce.

Vogo / Miloš Kratochvíl / Ilustrovala Lenka Jasanská / Obálka, grafická úprava a sazba Lenka Jasanská / Vydala Euromedia Group, a. s. 2017

Vynikající ilustrace ke knize připravila Lenka Jasanská.

Ukázka z knihy…

Oskara štvalo, že ten, komu se říká dítě, nemá skoro nikdy pravdu. Pravdu považují za svou ti, co si říkají dospělí.
Nesl to těžce.
Za to, aby měl pravdu, by klidně dal všechny hračky. Tedy ne všechny hračky, co měl doma – nebyl padlý na hlavu –, ale všechny hračky, co mají v obchodě. Věděl totiž naprosto jistě, že mu rodiče stejně nikdy všechny ty hračky nekoupí. Odbydou ho kázáním, že je nepotřebuje, k čemu by mu tolik hraček bylo, že ni-kdo nemůže mít všechno a taky že by je nebylo kam dát. I tohle vydávají za pravdu, přestože je to nesmysl. Někam by se ty hračky určitě vešly, když se vejdou do hračkářství…
A tak to bylo se vším.
Dospělí prostě občas lžou a vydávají své lži za pravdu…

…Za prvním rohem se zastavil, upravil si uniformu a přeleštil hvězdičky. Už byl zase inspektorem Vogem. S rukama od těla, jako by nesl dva neviditelné melouny, vykročil pevným krokem k náměstí. Byl na sebe pyš-ný, jak chytře unikl matce a nic nevyzradil. Jen když míjel sochu plačícího třínohého koně, přišlo mu trochu líto táty, který podle dědovy rady o policejní uniformě a hrachové kaši prchá bůhvíkam, i když určitě vůbec nic neprovedl.
„Poslouchat rodiče na slovo nemusí být vždycky úplně dobré,“ zapsal si později do svého zápisníčku nespravedlností.

The post Inspektor Tý Vogo aneb poslouchat rodiče na slovo nemusí být vždycky úplně dobré first appeared on Čítárny.

Tedy, dnes ještě úplně ne, ale určitě to brzy přijde, vždyť Vánoce se blíží, tak je čas na vánoční knížku. Je trošku netradiční a je o čekání na Mikuláše, Ježíška a radosti s tímto voňavým obdobím spojenými. Napsal ji Miloš Kratochvíl s tím, že má dětem ukrátit dlouhé podzimní a zimní večery. Vždyť si vzpomeňte, jak to neskutečně trvalo, než zazvonil zvoneček, rozzářil se stromeček a rodiče nás pustili k dárkům. Dnešní děti to mají trošku pokažené aktivitami obchodních domů – protože vánoční koledy se v nich hrají snad od října a barevné vánoční kouličky na ně útočí ze všech stran, sotva se vrátí z prázdnin a trošku se rozkoukají ve škole.

V knížce Miloše Kratochvíla Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my, kterou svými ilustracemi ozdobila Markéta Vydrová, se pořád něco děje. A tak si Dušan to čekání pěkně užívá. Nejdřív napadl sníh. Dušanova sestřička Bára, co ještě nechodí do velké školy, tvrdila, že se perou andělíčci, až se jim roztrhla peřina. Maminka oponovala, že andělíčci se neperou. Dušan to potřeboval ověřit, jak to je. Tak nacpal povlak sněhem a uložil se na zahradě pod sněhovou peřinu, chtěl tím dokázat, že andělíčci se musí prát, vždyť jinak by tu peřinu nemohli roztrhnout. Výsledek? Dušan dostal pořádnou horečku. Pak už události přicházely a proplétaly se jedna za druhou.

Dobrým parťákem je pro nezbednosti i soused pan Vrána, který miluje svého vnuka Matěje a připravuje mu jedno překvapení za druhým – sněhuláka podle babičky (musela stát modelem, až málem přitom umrzla), zlaté prasátko (natřel čuníka zlatou barvou), budku pro vrány a spoustu dalších báječných věcí.
A co dalšího se dělo? Tak třeba strýc Jára kdysi napravil čerta tak, že se nenarovnal, a od té doby k Dušanovi a Báře chodí napravený čert. Pak se psalo Ježíškovi, počítali se šupiny na kaprech, sháněl se stromeček s veverkami a šlo se k jesličkám do lesa krmit zvířátka. Nejdůležitější byl ježíšek, který ale tentokrát měl zpoždění…

Jak vidíte, tak vánoční knížka může být pěkně veselá a rozverná. Krásně se čte dětem i dospělým. Řadím ji k příběhům, které dospělí rádi čtou dětem, protože se při ní krásně vzpomíná na dětství. A když ji dočtete, tak začnete vyprávět – jak jste s babičkou pekli rohlíčky, jak vám je kocour shodil z plechu, jak jste si třeba drhli oči mýdlem, protože pan soused vám tvrdil, že máte špinavé oči (hnědé), proto k vám Mikuláš nemůže přijít… Najednou je ze čtení či předčítání večer plný vyprávění – a tak to má být. Pane Kratochvíle, děkujeme vám.

Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my | Miloš Kratochvíl | Ilustrace: Markéta Vydrová | Nakladatel: Triton, 2010

Ukázka z knihy: Veverky neměli

Maminka začala péct cukroví.
Barča jí při tom pomáhá a já taky. Já většinou pomáhám tím, že mě někam pro něco pošlou.
Zrovna jsem šel pro moučkový cukr na obalování vanilkových rohlíčků, když na náves přivezli vánoční stromečky. Dva vousatí lesáci je skládali před obchod paní Janouškové, a já si najednou vzpomněl na Otu Pivoňku. Jak blafal o tom, že našli na vánočním smrčku schovanou veverku.
Koukal jsem na ty stromečky. Některé byly hodně husté. V těch by veverka nebyla ani vidět. Proč by tam nemohla být schovaná?
Bylo by to senzační, mít na vánočním stromečku veverku…
Dal bych jí tam blikavé žárovičky, ale jenom červené, oranžové a zelené. Jako na semaforu. A ona by podle nich hopsala. Kdyby skočila z větve na větev na červenou, tak by dostala okutu. Nevím, čím by zaplatila, když veverka nic nemá, akorát blechy, a blechu bych nechtěl.
No – to bych ještě vymyslel. Ale určitě bych ji naučil packou cinkat na čtyři zvonečky, co na našem stromečku vždycky visí hned na nejvyšších větvičkách pod špičkou.
Už vím, co by musela udělat, kdyby skočila na červenou! Musela by se podívat zblízka do nějaké vánoční ozdoby. To by koukala!
Já se na sebe vždycky šklebím do stříbrné koule a ona mi zkreslí obličej, že vypadám jako žabák nebo jako hroch, nebo jako zvíře, co vůbec není. Až se sám trochu bojím. Ale dělám to často. Trénuju se tak, abych byl statečnější a nebál se jít večer potmě do sklepa.
Jak jsem tam stál a přemýšlel, co všechno by mohla dělat veverka na vánočním stromku, přišla ke mně paní Janoušková a zeptala se: „Co je ti, Dušane? Neztratil jsi něco?“
„Ne,“ řekl jsem, ale ona se na mě dívala tak starostlivě, že jsem jí radši přiznal pravdu, abych ji uklidnil. „Myslíte, že by mohla být na některém tom smrčku veverka?“
„Ne,“ řekla potichu a zapnula mi bundu až ke krku. „Jdi domů a ať ti maminka změří teplotu.“
Šel jsem tedy domů.
„Kde vězíš?“ spustila na mě maminka netrpělivě. Napřáhla ruce, ale viděla, že jdu s prázdnou. „Neměli?“
„Ne.“
„Neměli moučkový cukr?“
„Ne. Veverky.“
„Veverky?“ sáhla mi umoučněnou rukou na čelo. Mezi očima se jí udělala ustaraná vráska: „Lehni si a změř si teplotu.“
Seděla u mě, abych držel teploměr pořádně, poslouchala, jak dýchám, a musel jsem na ni třikrát vypláznout jazyk.
„třicet šest jedna,“ řekla, když se podívala na teploměr. „Uličníku!“ Pleskla mi pohlavek a utíkala do kuchyně, kde Barča pištěla, že se ze zázvorek v troubě nějak divně čoudí.
V celém bytě to vonělo jako v cukrárně a já za trest nesměl ochutnat nic z pečiva, co maminka vyndávala z trouby. Ale Bára mi tajně přinesla od každého dva kousky.
„Dušane, tys mi chtěl koupit k Vánocům veverku?“ řekla nadšeně a dala mi pusu, což skoro nikdy nedělá. „Škoda, že ji neměli… Víš, já bych si ji ochočila a ona by mi lezla na stromeček pro bonbony, když na ně nedosáhnu,“ dodala.
Je to zvláštní, že nás – tedy myslím Oťase, Báru a mě – napadnou stejně bezvadné věci. Dospělé taky stejné, ale ne tak bezvadné. Třeba měřit teplotu a tak.
Myslím, že i kdybych u paní Janouškové sehnal smrček s veverkou, stejně by nám nenosila bonbony ani by nehopsala podle světýlek, ale lítala by mezi námi s teploměrem. Maminka má u nás hlavní slovo, a tak by ji ochočila jako mě a Barču.

The post Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my. Další knížky Miloše Kratochvíla bestsellerem first appeared on Čítárny.

Reprezentativní a mimořádně povedený výbor celkem 80 hravých básniček a říkanek jednoho z nejčtenějších českých autorů dětské literatury vychází v době, kdy básnické tvorbě obecně na českém trhu příliš pšenka nekvete, nicméně poptávka po kvalitní poezii pro děti se neustále zvyšuje.

Kratochvíl se svými básničkami, které se vyznačují absurdním humorem a novátorským hraním se slovy, řadí mezi takové české klasiky, jako je Emanuel Frynta, Pavel Šrut či Jiří Žáček. Verše vybrané z pěti již vydaných sbírek:
Deset malých Bohoušků, Hodina smíchu, Létací koště, Potkal Kočkodán Kočkonora,Zapište si za uši.
Básničky jsou rozděleny do tematických celků nazvaných Zvířecí, Školní, Ze života, A něco navíc…

Básničky ilustracemi doprovodila přední česká výtvarnice Eva Sýkorová-Pekárková.

PODLE TELEVIZE

Televizní programy,
to je nadělení!
Jestli to tak půjde dál,
tak celý svět změní.
Změní nejen člověka,
i zvíře či brouka,
změní prostě každého,
kdo se na ně kouká.

Špaček z budky sledoval
pořad Vařte s námi,
tak si chtěl dát žížalu
v želé s jahodami.
Žížala však viděla
spoustu akčních filmů
a to špaček netušil,
když k ní sletěl z jilmu.
Na záhonku vypukla
neskutečná rvačka,
v níž poprvé žížala
uškrtila špačka…

SEDM DATLÍ

Schoval jsem si sedm datlí
doma pěkně v suchu,
každý den je pozoruji,
přikládám je k uchu.

Čekám, kdy to v datlích ťukne,
kdy první z nich pukne,
kdy na mě z těch sedmi datlí
sedm datlů jukne.

CIHLY

Povídala cihla cihle
trochu vztekle, trochu zjihle:
„Kdekdo si po světě jezdí,
jen my tu tvrdneme ve zdi!“

Druhá cihla cihle řekla:
„Divím se ti, že jsi vzteklá.
Nestěžuj si! Tvař se mile!
Jsme přece v nádherné vile
a ležíme, kam se ženou
lidé jen na dovolenou.
Zedník, co do zdi dával tě,
je teď prý taky na Maltě!“

PES A KLOKAN

Když jsem se bavil s Jardou Horákem,
řekl mi, že by chtěl být vlčákem.
„Naučil bych se štěkat a výt
– a měl bych klid.“

To mě neláká stát se hafanem.
Mnohem radši bych chtěl být klokanem.
Klokan může mít kapesné
a pes nééé!

BAJKA

Zbláznil se kos do kosice,
láska ho tak pomátla,
přestal zpívat na osice –
začal si hrát na datla!

Jenže stromy nejsou z vosku,
jak poznal ten naiva…
Teď má těžký otřes mozku
a už ani nezpívá.

Sedí v trní, jen se chvěje,
v hlavě bzučí tisíc vos.
A kosice? Té už pěje
na osice jiný kos!

Z toho plyne poučení:
Když si člověk nebo pták
hraje na něco, čím není,
tak dostane na zobák.

POPELKA

Ze všech holek v naší čtvrti
je nejhezčí Ester.
Maminku má hodně přísnou
a je ze tří sester,
tatínek je popelářem –
takže je věc jasná!
Utrhl jsem tři oříšky,
ať je holka šťastná!

Třískla šutrem do oříšků
jednou, dvakrát, potřetí:
Ve dvou byla zdravá jádra,
z třetího prach vyletí…
Žádné boty, žádné šaty,
ani nitka zlatá!
Zuří Ester, zuří máma
a ještě víc táta.

Prskal vzteky, kulil oči,
zaplály mu tváře:
„Ty si budeš dělat šoufky
z dcery popeláře?!“
Tak skončila moje láska
k pohádkové nevěstě.
Popelář mě s kukavozem
honil dva dny po městě!

VĚRNÝ ŠKRTIČ

Nejznámější drezér hadů,
pan Hlavatý z Třebíče,
mi dal jednu zvláštní radu:
„Kup si hada, škrtiče.
Jenom málokterý z tvorů
se tak tulí k člověku,
a svou kůží plnou vzorů
je doplňkem obleků!“

Na všechny slavnostní chvíle
si krotitel Hlavatý
uvazuje do košile
krajtu místo kravaty.
Krajta navíc krotitele
spolehlivě ohlídá,
sleduje bystře a bděle,
co její pán povídá.

Když zaslechne, že už mele
to, co říkat nemusí,
ihned pana krotitele
nenápadně přidusí…

The post Pes nám spadla. Mimořádně hravé básničky Miloše Kratochvíla pro malé děti first appeared on Čítárny.