Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.

Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích a byly vytištěny v knize:
Soudím živé i mrtvé / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974

Pročpak si věčnost nedala tohoto zmetka času odejmout? Jeho mateřské znaménko je novinový kolek, jeho novorozenecká šmolka tiskařská čerň a v žilách mu proudí inkoust.

Doba se sice tváří, jako by byla o vývoji přesvědčena, jenže dokonalost jí brání osobně se na něm podílet. Její trvanlivost stojí v záručním listě, který na mechanika vkládá těžkou odpovědnost, ale tak dlouho jako záruční list jistě vydrží. A přece je možné, že doba kamenná a bronzová byly ještě trvanlivější než papírová.

Když se krejčí pustí do větru, musí si strčit do kapsy žehličku. Kdo nemá osobnost, musí mít závaží. Je to však nevalná výhoda, když si krejčí vycpe břicho vatou a žurnalista cizími myšlenkami. Tam k tomu patří žehlička, a tenhle se zas nemusí stydět za šosáctví, které ho jedině udrží na nohou. Jenže oni si myslí, že čelí větru, a zatím větry pouštějí.

Nemít myšlenku a umět ji vyjádřit – na tom se pozná žurnalista. Žurnalisti píší, protože nemají co říct, a mají co říct, protože píší.
Malíř má s natěračem společné to, že si umaže ruce. Právě tím se liší spisovatel od žurnalisty.

Individualita spíše podplave nátlak než individuum svobodu. Nacionalismus je zřídlo, v němž každá jiná myšlenka zešlakovatí. Historik je často pouhý dozadu obrácený žurnalista.

Žurnalismus zamořil talentem svět, historicismus bez něho.

Co je historik? Kdo píše tak špatně, že nemůže spolupracovat v deníku.

Fejetonista – senzál. I senzál musí být pohotový a ovládat řeč. Pročpak se nepočítá do literatury? Život má obory. Onen se zapracuje do tohoto, tento zas do onoho, každý do každého. Štěstí je slepé. Osudy rozhodují o člověku. Víme sice, co jsme, ale ne, co se z nás může stát. Pročpak se počítá do literatury zrovna fejetonista?

Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.

S dokonalými fejetonisty by se dalo vydržet, jen kdyby neměli spadeno na nesmrtelnost. Umějí uplatnit cizí hodnoty, mají po ruce všechno, co nemají v hlavě, a bývají zhusta i vkusní. Když si chce někdo dát vyzdobit výlohu, nezavolá lyrika. Uměl by to taky, jenže to nedělá. Dělá to aranžér. To mu zjednává společenské postavení, které mu lyrik právem závidí. Také aranžér může přežít do pozdější doby. Ale jenom když na něho lyrik udělá báseň.

Ještě nikdy nemělo umění tak daleko k obecenstvu, ale ještě nikdy neexistovala umělá prostředina, taková, že se sama píše a sama čte, že totiž dovedou všichni psát a všichni rozumět a jenom společenská náhoda rozhoduje, kdo z této hunské hordy vzdělání, táhnoucí proti duchu, vyjde jako pisatel nebo čtenář.

Bohatství plynoucí ze sterých temných zdrojů dovoluje tisku, aby si o velkých svátcích dopřával přepychu literatury. Jakpak mu asi je, když se smí jako zlatý řetízek skvět na inzertním břichu nějakého náfuky?

Filozofie bývá pouhá odvaha vkročit do bludiště. Kdo však potom zapomene na vstupní branku, lehce si užene věhlas samostatného myslitele.

Jestliže milování slouží jen k plození, pak slouží učení jen k vyučování. Toť dvojí teleologické ospravedlnění existence profesorů.

Zaboha rád bych věděl: copak si všechny ty lidičky počnou s rozšířeným obzorem?

Nynější dítě se vysměje otci, vyprávějícímu o drakovi. Je třeba udělat z děsu povinný předmět: jinak se mu nenaučí.

Je více věcí mezi kvintou a sextou, než se ve snu zdá vaší školské moudrosti.

Probudilí jinoši – nevyspalí muži.

Mezi starou a novou duševědou je ten rozdíl, že se stará mravně rozhořčovala nad každou odchylkou od normy, a nová dopomohla méněcennosti k stavovskému sebevědomí.

Mají tisk, mají burzu, teď mají ještě nevědomí!

Psychologie je tak zbytečná jako návod k použití jedu.

Psychologové jsou prohlédači prázdnoty a šejdíři hloubky. Dobré názory jsou bezcenné. Záleží na tom, kdo je má.
Satiry, jimž cenzor rozumí, se právem zakazují.

Fráze je škrobená náprsenka před normálním smýšlením, které se nikdy nepřevléká.

Venkovští pulbíři mají jablko, než se dají do pulbírování, strčí je sedlákům do huby. Noviny mají fejeton.

Ťulpas, který mluví o umění, pokládá Umělce, který o něm mluví, za neskromného.

Doprošováním se skromnosti by impotence ráda zabránila aktu.

Malým záleží víc na tom, aby někdo své dílo nepokládal za velké, než aby velké bylo.

Šosák právem pokládá za chybu, když si někdo o sobě „moc myslí“. Velikášství není, že se člověk pokládá za víc, než je, nýbrž za to, co je.
Vzdělání je to, co kdekdo přijímá, leckdo odevzdává dál a málokdo má. Co stráví učitelé, to jedí žáci.
Vševědové snad žijí v přesvědčení, že u stolařiny jde o to, získat hobliny.

Duševní podněty dává dítěti chůva svým: „ku-kuk – co to, co to“. Aby nevřískali, ukáže se dospělým kousek umění a vědy. Děti se uspávají:
„Víš, kolik je hvězdiček?“ Dospělí se upokojí, až když se dovědí jejich jména a jak daleko je Kassiopeia od Země a také že se tak nazývá po choti etiopského krále Kefea a matce Andromedině.

Lidé, kteří přepili žízeň po vědění, jsou postrachem společnosti. Nechť se člověk neučí víc, než nutně proti životu potřebuje.

Kdypak přijde doba, kdy se bude muset při sčítání v každém domě uvést počet potratů?

Humanita je pradlena společnosti, špinavé prádlo ždímá v slzách. Fráze a věc jedno jsou.
Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě.

Svět ohluchl od kadence. Jsem přesvědčen, že události se už vůbec neodehrávají, nýbrž že za ně samočinně pracují klišé. Kdyby se však události od klišé nezastrašeny přece jen odehrávaly, jakmile se klišé rozbijí, bude po událostech veta. Věc zahnívá od řeči. Doba už smrdí frází.

Ohyzdnost nynějška má zpětnou působivost.

The post Karl Kraus vtipně o žurnalistech, estétech, politicích, psycholozích, ťulpasech a učencích first appeared on Čítárny.

Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus (1874-1936) součastník a obdivoval Karla Čapka i F.X. Šaldy je pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, dodnes populární.
Karl Kraus napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.

Vybíráme jeho vtipné aforismy, které nazval O společnosti, které byly vytištěny v knize:
Soudím živé i mrtvé / Karl Kraus / Přeložil Aloys Skoumal / Odeon 1974

Karl Kraus / výpisky:

Jaké soužení, tenhle život ve společnosti! Kolikrát se mi chce někdo zavděčit tím, že mi zapálí, a já abych se mu zavděčil, musím vyndat z kapsy cigaretu.

Lidi, které nezdravím, rozděluji do čtyř skupin. Jsou takoví, které nezdravím, abych se nekompromitoval. To je nejjednodušší případ. Kromě toho jsou takoví, které nezdravím, abych je nekompromitoval. K tomu je už třeba jisté opatrnosti. Dále jsou však takoví, které nezdravím, abych si u nich nezadal. S těmi je to už těžší. A konečně jsou takoví, které nezdravím, abych si sám u sebe nezadal. Tady se musí mít člověk obzvlášť na pozoru. Ale mám v tom už jistou rutinu, a v tom, jak nezdravím, umím každý ten odstín tak vyjádřit, že se nikomu neukřivdí.

Nezdravit nestačí. Člověk nezdraví také lidi, které nezná.

Pány, kteří když jim nabídnete doutník, odpovědí: „Neříkám, že ne.“, je radno na místě skolit. Jinak by se mohlo stát, že na otázku, jak se jim nějaká vdaná líbí, odpovědí: „Žrádýlkem nikdy nepohrdnu.“

Před holičem jsme všichni stejní. Kdo dřív přijde, má přednost. Myslíš si, že před tebou sedí vévoda, a když spadne plášť, vstane chasník z výčepu.

Číšník je člověk, který má na sobě frak, aniž si toho všimneme. Naproti tomu jsou lidé, které jakmile mají na sobě frak, pokládáme za číšníky. Frak tedy nemá ani tam, ani tady žádnou cenu.

Když se někdo zachová jako hovado, řekne: Vždyť jsem taky jen člověk. Když se s ním však zachází jako s hovadem, řekne: Vždyť jsem taky člověk.

S lidmi, kteří se ohánějí slovem „efektivně“, se opravdu nestýkám.

Měšťácká společnost se dělí na ty, kterým už vyndali slepé střevo, a na ty, kteří nemají ani na úhradu za Řád Františka Josefa.

Doutník, řekl altruista, doutník, milý zlatý, ten vám dát nemohu. Ale až si budete chtít připálit, jen přijďte: můj hoří pořád.

Vznešení lidé se neradi projevují. Jakmile uvidí, že někdo páše sprostotu, jsou s ním sice solidární, ale ne všichni mají odvahu dát mu to najevo.

Jsou pokrytci, kteří se holedbají nepoctivým smýšlením a pod touto rouškou je také pak mají.

Jsou lidé, kteří do smrti zazlívají žebrákovi, že mu nic nedali.

Spíš ti někdo odpustí sprosťáctví, jehož se na tobě dopustil, než dobrodiní, jehož se mu od tebe dostalo.

Kolikrát se mi stalo, že někdo, kdo se se mnou dělí o názor, nechá si větší díl pro sebe, takže si už teď dávám pozor a nabízím lidem jenom myšlenky.

Hnusu jsem nesnesitelný. Ale rozejdeme se, až ho také já budu mít po krk.

V umění se u nás cení provoz a v hostinci osobnost.

Volky nevolky stojíme u kolébky věhlasu, který si na svět odnáší jméno gratulanta, kondolenta, přítomného, nepřítomného. Mozek se nám už nebrání proti této děsné nomenklatuře, která je tolik co lokální část novin, a nakonec pokládáme bezpodstatnost své popularity za hloubku, jejíž podstaty se člověk nedobere. Vídeň je úrodná půda osobností,

které za oblibu vděčí své popularitě. S bodrým „Vždyť my se známe“ nám zastoupí cestu a dlouho člověku trvá, než se mu podaří naučit se je nepoznávat.

Nic bych nenaříkal, kdyby se mi spropitné „vyfouklo“. Trapné je mi jenom, že je musím vyndat z kapsy, když prší, když přemýšlím nebo se vůbec něco děje, co skutkům blíženské lásky nijak neprospívá.

Zlo ze všech nejhorší je, když se vnějšnostmi života, které mají sloužit vnitřní síle, právě tato síla promarní.

Dyk sme všici lidi není omluva, nýbrž neomalenost.

Kůň vjel na chodník a kočí řekl: „Von je holt mladej, musí se učit.“ „Ale ne na mně,“ řekl jsem. Kůň vjel na chodník a kočí řekl: „Von je už holt slepej.“ Kdybych tak jedinkrát v životě kápl na pravého koně.

Někdy se i ve mně ozve jakási tucha lásky k bližnímu. Slunce se směje, svět omládl, říct mi dnes někdo, ať mu připálím, nevím, nevím, jsem takovej, že bych mu bez dlouhého prošení připálil.

K samotářství nestačí, že člověk sedí u stolu sám. Kolem stolu musí stát ještě prázdné židle. Když mi číšník nějakou židli, na které nikdo nesedí, odtáhne, počítám, že mi něco chybí, a probudí se ve mně družnost. Bez prázdné židle nemohu žít.

Člověk se uzavře před světem třeba na celý týden. Ale je jistý pronikavý nedělní pocit, kterému člověk neunikne ve sklepení, na vrcholku hory, ba ani ve zdviži.

Ve Vídni se děti hýčkají a muži týrají.

Spíš si venkovský kůň zvykne na auto než chodec po Ringstrasse na mne. K mnoha nehodám už došlo tím, že se splašil.

„Koukejte, nebuďte votrava!“ říká Vídeňák každému, kdo se v jeho společnosti nudí.

Čas plyne zpola v odporu, zpola v zlosti.

Myslím, že nikde na světě by vrchovatá kupa hanebných činů nevyvolávala takové mravní rozhořčení jako ve městě, kde žiju, neprodejnost mého myšlení. Viděl jsem, jak lidé, jimž jsem jakživ neublížil, při mém spatření vybuchli a rozprskli se v atomy světové banality. Žena jednoho nočního redaktora vstoupila na nádraží do zvláštního kupé první třídy a s kletbou na rtech umřela. A to proto, že si naberu volnou jízdenku na dráhu, což je asi má nejmenší chyba. Lidé, jimž proudí lenivěji krev, si při pohledu na mne odplivnou a jdou dál. Samí mučedníci; hájí obecnou věc, vědí, že můj útok neplatí jejich osobě, nýbrž veškerenstvu. Je to poprvé, co se tato chromá společnost, nosící štěpiny kostí na pásce, vzmůže na gesto. Po staletí se neplivalo, když šel kolem spisovatel. Humanita se sbíhá v Messině, hloupost je před mou Fackel solidární. Přestávají třídní protiklady, umlká národní hašteření a spolek na obranu antisemitismu může při řeči složit ruce v klín. Sedím v hostinci: napravo stůl stálých hostů, špatně postrojených, šťourajících se v nose, zřejmě to budou německonárodovečtí poslanci; nalevo divoši s černými převěsnými vousy, jako by víra v rituální vraždy přece jen měla špetku oprávnění, určitě to však jsou pouze sociálpolitikové a jenom po košerácku strkají nůž do úst. Dva světy, mezi nimiž zdánlivě dorozumění neexistuje. Wotan a Jehova vrhají po sobě nepřátelské pohledy, ale výsledky jejich záští se srážejí na mé maličkosti. Že rakouská vláda dosud nepřišla na to, reklamovat mě jako program, dá se vysvětlit jen zásadní bezradností rakouských vlád.

Deset let se moji nepřátelé pídí po pohnutkách. Chovám se tak buď proto, že jsem namazaný krajíc nedostal, nebo přestože jsem ho dostal. Že za tím vězí namazaný krajíc, je nesporné: zbývá jen vybrat si mstivost, nebo nevděk. Že nějaký skutek může vyplývat z obojí pohnutky, to mé nepřátele přivádí z míry. Milerád je rázem přiznám obě, jen když tím uniknu drtivé otázce, jakou mi klade blahovůle: „Tak mi, prosím vás, povězte, co máte proti Benediktovi?“

Svět konexí, v němž je pozdrav silnější než přesvědčení a v němž se člověk zmocní nepřítele tak, že uloví jeho ruku, pokládá nechuť k svému systému za vypočítavost, a když už přímo neopovrhuje Herkulem za to, že sobě a třem tisícům volů ztěžuje život, pátrá po jeho pohnutkách a ptá se: Co máte proti Augiášovi?

Kus pravdy je na tom vždycky. Prý jsem byl kdysi monistou. Skutečně jsem jednou něco proti monismu napsal. Prý jsem se nedostal do novin, které jsem později potíral. Skutečně jsem jejich nabídku odmítl. Prý jsem se vtíral jednomu vlivnému. Skutečně jsem od něho takový dopis dostal. Zkrátka kus pravdy na tom vždycky je.

Leckdo, s kým jsem se nikdy neseznámil, mě zdraví a přitom doufá, že jsem snad po tak dlouhé době zapomněl, že jsem se s ním nikdy neseznámil, a novému známému pozdrav oplatím jako starému známému. Nevím sice určitě, koho znám, ale určitě vím, koho neznám. Tady je omyl vyloučen. Kdyby se to přece někdy stalo, pozdrav mi včas připomene, že toho člověka neznám, a do konce svých dnů si ho zapamatuji. Kdo je to, co vás zrovna – zeptá se starý známý Vy ho neznáte? Vždyť je to ten, co se domníval, že jsem zapomněl, že ho neznám!

Chápu, že ohyzda, která pohlédne do zrcadla, nabude přesvědčení, že ohyzdný je odraz, ne ona. Tak vidí společnost v zrcadle svou sprostotu a z hlouposti si o mně myslí, že jsem sprostý chlap.

Je nasnadě umřít za vlast, ve které nelze žít. Ale jako vlastenec bych dal před porážkou přednost sebevraždě.

Neměl by člověk, v šiku občanského života, toho využít a zběhnout do války?

V mém stylu prý jsou zachyceny všechny šelesty časnosti. Tím prý se mým současníkům protiví. Nechť ho však budoucí přiloží k uchu jako mušli, v níž hude oceán kalu.

Návrhy, abych k tomuto městu znovu přilnul: změna nářečí a zákaz rozplozování.

Od města, v němž mám žít, vyžaduji: asfalt, kropení ulic, klíč od domu, vytápění vzduchem, teplou vodu. Bodrý jsem sám.

The post Karl Kraus vtipně o společnosti, chování lidí, o životě a nesmírné stupiditě i hlouposti first appeared on Čítárny.

Sidonie Nádherná – podobně jako jiné ženy před ní, Milena Jesenská, Felice Bauerová či Claire Gollová – vstoupila do povědomí české i evropské kulturní veřejnosti nejprve  zprostředkovaně, skrze význačné muže, a to „jen“ jako přítelkyně básníka Rainera M. Rilka, milenka Maxe Švabinského a „nevěsta před Bohem“ Karla Krause, pro kterého se její zámek ve Vrchotových Janovicích stal druhým domovem a oázou klidu v rozbouřeném světě. Byla jí přisouzena role „femme fatale“, mužovy múzy a pomocnice. Její osobnost jako by se za tímto označením ztrácela.

Kým Sidonie ale opravdu byla, jak vnímala bouřlivě se proměňující svět, co znamenala pro českou společnost, na to se snaží nalézt odpověď autorka této knihy. Alena Wagnerová vypráví příběh neobyčejně zajímavé, vzdělané, přitažlivé ženy, jejíž život poznamenaly společensko-politické zvraty a pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu – od rozpadu Rakousko-Uherska přes nacistickou okupaci, kdy se Vrchotovy Janovice staly součástí cvičiště jednotek SS, až po odchod do anglického exilu v roce 1949, kde Sidonie Nádherná 30.9.1950 umírá.

Alena Wagnerová (1936)
vystudovala biologii a pedagogiku, později dálkově divadelní vědu a komparatistiku. Od roku 1969 žije v Saarbrückenu v Německé spolkové republice, po roce 1989 střídavě v Saarbrückenu a v Praze. Píše a publikuje od začátku 60. let, zejména sociologické studie, literární eseje a prózy. V centru jejího zájmu stojí především silné ženské osobnosti (S. Nádherná, M. Jesenská, B. Němcová, Toyen aj.), dále Franz Kafka a jeho rodina.
Systematicky se už léta zabývá česko-německými vztahy. Píše česky i německy a její knihy vycházejí v Německu i u nás.
Z česky publikovaných jmenujme biografii Milena Jesenská (1996), Dopisy Mileny Jesenské (1998), České ženy (2003), pojednání o Kafkově rodině V ohnisku nepokoje. Hermann Kafka a jeho rodina (2003), dva svazky rozhovorů s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993), Neodsunuté vzpomínky (2001) a dále publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010). Jako prozaička Alena Wagnerová debutovala novelou Dvojitá kaple (1982 v německém překladu, česky 1991). Věnuje se také publicistice a přispívá do českých  a německých periodik.

Sidonie Nádherná / Alena Wágnerová / Vydalo Argo, 2010

Ukázka z knihy:

Uměnímilovná rodina Nádherných si jistě nedala ujít velikou Rodinovu výstavu v Praze v roce 1902, jež se konala z podnětu malířky Zdenky Braunerové. Byla to největší kulturní událost roku. V Paříži chtěly Sidonie a její matka navštívit také umělcův ateliér. Na barončinu vizitku zareagoval Rodin pozváním k sobě do Meudonu. A Sidonie do cestovního deníku zaznamenala:

„26. IV. odpoledne do Meudonu. Rodinova vila malá, z cihel, z jeho malého muzea však nádherný výhled do údolí Seiny rozdělené ostrovem do dvou ramen, břehy, návrší. Uvítal nás sám Rodin, malý, starý, mlčenlivý, velmi vlídné, modré, dobrotivé, důvěryplné oči, veselý smích, pak přišel znovu a zavedl nás do pracovny. (…) Díla zčásti z mramoru, zčásti ze sádry nám předvedl mladší pán, spisovatel, a ke každému poznamenal něco mimořádně vybroušeného. S úžasnou láskou nám odhaloval každý kus. (…) Pán, který napsal o Rodinovi knihu a díky tomu se s ním setkal, žije jen Rodinem; vyprávěl, že Rodinův život byl vždy plný starostí, zejména Francouzi že ho neuznávají, proto nyní musí tvořit samá poprsí, že je především dělníkem, negl. concentrat, ze života neztrácí ani minutu. Zajímá se o všechny, kdo tvoří, miluje Beethovena. Postava toho pána vedle Rodina má v sobě cosi úchvatného, jak žije jen pro něho a v něm, jak krásné jsou prý jejich hovory, jen jeho vlastní knihy jsou pro Rodina uzavřeny.“

Ten pán, který vedle Rodina na Sidonii zjevně velmi zapůsobil a jehož jméno si přesto nezapamatovala, byl Rainer Maria Rilke a jejich setkání v Rodinově ateliéru stálo na začátku dlouholetého přátelství. Nejspíš ani pro Rilka nebyly obě dámy všední návštěvou, vždyť přijely z jeho české vlasti. Ihned nazítří napsal Amélii Nádherné krátký dopis vyjadřující radost, že je směl provést ateliérem. Další dopis psala již Sidonie.

Návštěvou u Rodina cesta vyvrcholila. 5. května dámy Nádherných z Paříže odjely. Přes Basilej a Kostnici, kde si připomněly smrt Jana Husa na hranici, což není nezajímavé, protože byly katoličky a katolická církev jej tehdy ještě považovala za kacíře, pokračovaly pak přes Innsbruck a Salcburk do Lince, odkud se lodí vrátily do Vídně. „Vše to nové a krásné přineslo srdci radost a obohatilo smysly… a probudilo ve mně ještě víc lásky k lidem a důvěry ve svět,“ zapsala si Sidie závěrem do deníku.

Rok nato podnikne Sidonie s matkou druhou velkou cestu, tentokrát do Berlína, Holandska a Belgie, a i při ní osvědčí svou schopnost jasného úsudku: císařský zámek i Vítěznou alej označí za „nanejvýš nevkusné“, zato belgické Bruggy a jejich ticho a klid ji nadchnou.

2. listopadu 1907 jí neočekávaná návštěva připomene její loňskou cestu do Paříže: na Janovo pozvání přijíždí do Janovic Rainer Maria Rilke, který se seznámil se Sidoniiným bratrem při svém pražském čtení, a stráví tam odpoledne, jež plně uspokojí jeho očekávání „aristokratické atmosféry“ a nám umožní vhled do životního stylu na zámku v jeho nejlepších časech:

„Krásná baronesa (vyhlížející jako miniatura zhotovená v posledním okamžiku, rok před velkou revolucí),“ píše Rilke o této návštěvě své ženě Claře, „mi spolu s oběma svými sympatickými bratry vyšla vstříc přes zámecký most; prošli jsme park; když se začalo stmívat, provedli mě podivuhodným zámkem (s nezapomenutelnou jídelnou) a dva sloužící nám těžkými víceramennými svícny svítili do hlubokých komnat jako do nádvoří.“ Sloužící ovšem na tuto i jiné podobné návštěvy tak vznešené vzpomínky neměli: horký vosk ze svící jim kapal na rukávy a spaloval kůži.

Tomuto obrazu „aristokratické atmosféry“ ale nebudou odpovídat ani konflikty mezi baronkou a jejími dětmi, opět vzplanuvší záhy po návratu z Paříže, dokonce v zostřené podobě. A tentokrát vyšla „iniciativa“ od Sidonie. Žádala matku a poručníka, aby ji za plnoletou prohlásili již nyní, dva roky před zákonným termínem. Matka se cítila uražena a reagovala dopisem Janovi, protože jej považovala za osnovatele, který poštvává sourozence proti ní:

„Právě jsem dostala dopis od Sidie, jehož obsah je Mu zřejmě znám,“ oslovila baronka svého syna podle tehdejšího zvyku ve třetí osobě, „a jímž mi oznamuje přání (odpoutat se ode mne), což přímo i nepřímo ovlivnil On. To, že nechce nic vědět o své matce, která pro Něho udělala vše a měla vůli plnit Jeho tužby, mu ale žádné požehnání nepřinese! Vynasnažím se i tomuto Sidiinu přání co možná vyhovět, avšak ono jí nezpůsobí ani radost, ani uspokojení; dívka v jejím věku s nevelkými prostředky, a hrát vlastní úlohu ve světě, co si lidé o mně, o ní pomyslí! (…) nedosti na tom, že On mi můj život tak ztěžuje, ještě proti mně popouzí i své sourozence!“

Strýc Vilém je přirozeně rovněž proti Sidiinu přání, nic tím prý nezíská a samostatné cestování a život uškodí její pověsti, píše své sestře Amélii 29. listopadu 1907. I on si dělá starosti o budoucnost neteře, kterou považuje za velmi chytrou. Podle něho je velká škoda, „že nechce chodit do společnosti, a proto má málo kontaktů. Vždyť má všechny vlastnosti, aby se stala oblíbenou. Sice je pěkné mít ctižádost mnohému se naučit a stále víc se vzdělávat, ale dívka přitom nesmí zapomínat, že jejím vlastním určením je založit rodinu, a má se tudíž snažit náležitě vzdělat i pro tento účel v oborech týkajících se domácnosti. Zejména u dívek pomíjí mládí velmi rychle a bude pak stále těžší vhodně se provdat. Já bych Sidie naléhavě radil, ať o tom uvažuje, později by jistě velice litovala, že zůstala svobodná, a z neuspokojené existence by zahořkla. Sidie má velmi dobré vlohy a potřebuje jen chtít, aby udělala partii, která jí bude hodna.“

Jsou to přesně tytéž starosti, které již půl roku předtím, 21. března 1908, vyjádřila matka v dopise Janovi: „Sidie se jistě nerozhodne pro šťastný, spokojený, byť neromantický domov a bude jako neuspokojený krasoduch bloudit světem a nepozná to, co je nejkrásnější, nejideálnější a co dává bytí smysl: šťastný rodinný život!“

The post Sidonie Nádherná Tajemná můza Rilkeho, Švabinského i Krause first appeared on Čítárny.

Karl Kraus (1874-1936) se narodil v Jičíně, záhy se ale s rodiči odstěhoval do Vídně. Původně byl vyznání židovského, poté katolického a v roce 1918 se zřekl i toho. Nedokončil studium práv a filozofie, pokoušel se o povolání herecké, ale nakonec se z něho stal patrně největší literární a společenský kritik, jakého kdy Rakousko mělo. Proslavil se zejména svým časopisem, jenž nese název Pochodeň (Die Fackel) a který vycházel od roku 1899 do roku 1936, kdy Kraus po srážce s prudce jedoucím cyklistou umírá.

Pochodeň a její otec (v letech 1911-1936 se v ní objevují již výhradně jen Krausovy příspěvky) prosluli ostrými útoky proti měšťácké společnosti, které nebyly podepřeny žádnou ideologií, tím méně pokrokářskou.
Ta síla, díky níž se stala Pochodeň pojmem nadčasovým, pramení z osobní zášti, z idiosynkrazie člověka, jenž byl celým svým osobním ustrojením antipodem měšťáků, mezi nimiž byl nucen žít. Vídeň byla obzvláště zaostalá, desítky let jí vládl Franz Josef, dítě biedermaieru, měšťácky nijaký, žijící v poklidných iluzích absolutní průměrnosti. Jeho neschopnost reflexe nových poměrů naznačuje Masaryk, který se s císařem setkal osobně (Světová revoluce, Čin-Orbis Praha 1925):

„Po třetí v životě jsem mluvil s monarchou; po prvé s Františkem Josefem, jenž si na tom zakládal, že je nejvznešenějším aristokratem Evropy, a podle toho stále a ve všem zaujímal pósu monarchy, kdežto král italský byl vždy přísně konstituční a v celém svém vystupování bez pósy.“

Vídeň se tak stala jakousi zahnívající laboratoří ducha, který se zatím jinde vyvíjel v strůjce dvou nejničivějších válek lidských dějin, ale také v rudou ideologii svělých zítřků. Z nenáviděného města Kraus často utíkal do českých zemí, a to především do Vrchotových Janovic ke Zdence Nádherné, již si nevzal za ženu patrně jen díky intrikám, které sepředl Rilke.

Kromě vydávání Pochodně napsal Kraus obrovské apokalyptické drama Poslední dny lidstva, soubory esejů, článků a aforismů (je vnímán jako největší německý aforista).
Je autorem projevů, básní, písní, překladů (např. Sonety W. Shakespeara) i přepracovaných děl z cizích jazyků. Velmi pozitivní svědectví o něm vydávají významní čeští literáti, např. Šalda, Čapek, Hora nebo Neumann.

Za komunistické éry se Kraus příznačně netěšil veliké úctě a nebyl vydáván. První a bohužel dosud zřejmě i poslední moderní překlad výboru z jeho díla vyšel pod názvem Soudím živé i mrtvé (Odeon Praha 1984). Nyní bych se rád pokusil o zamyšlení nad touto knihou.

Snad první věci, které jsem si povšiml, je skvělá práce s jazykem, nikoli vypočítaná na efekt, umělá, přetížená, ale suverénně prostá, diktovaná silou myšlenky.
Kraus nenáviděl tisk, neboť nenáviděl frázi. Nerozpoznal úlohu tisku, nebyl demokrat a politický liberál, nežil v demokracii a měl tedy zkušenost pouze s tiskem výsostně nedemokratickým, jenž neplnil a nemohl plnit úlohu „hlídacího psa“. Změnám se spíše sarkasticky smál a staré časy shledával lidštějšími, čili veskrze správnějšími. Tak třeba zde je velice expresivní:

„Močůvka potřeb se ještě nevlévala do kanálu ducha. Nižádná poptávka se nerodila z nižádné nabídky. Psalo se krasopisně a hrálo na piano. Byla to mizerná doba. Co chtěl člověk vědět, to se dověděl, ale nic víc. Technika se ve své ubohosti nijak nepokoušela proniknout do oné končiny, kterou si duch vyhradil pro nejvlastnější potřebu.
Kvůli čemu se ty starosvětské mozky vzrušovaly?
Kvůli čemu se bránily pokusu dát si pod duchovní záminkou naroubovat něco skutečnostního?
Kvůli duchu. Tak či onak někde ho jistě měly a nějak si ho chránily. Jinak by nebyly měly sílu odolat žurnalistickému přemlouvání; jinak by bylo už tehdy došlo k nejzlořečenějšímu experimentu, jaký kdy byl na lidském duchu spáchán. Jinak by byly už tehdy události závisely na zprávě a společnost by byla očitou svědkyní těchto očitých svědků, kteří tváří v tvář hrdinské smrti, jakou hyne udatnost a lidskost v boji s koňskými silami, tváří v tvář obětem lotrovsky vladaří v causerii. Jinak by už tehdy byla barva uhynula; řečníci by ji byli přiznali, pisatelé popsali…

Jinak by se byla už tehdy pod rouškou svobody zavedla nejbídnější robota: duchovní poddanost. Už tehdy by se byla všechna krev z literatury vypustila a na skromnou poptávku zákaznictva nabídkou stále zkorumpovanějšího čepovala jen po hokynářsku. Jinak by se byla už tehdy březivost, uchovaná pro blaho duchovního oplodnění, proměnila v jalovou hysterii, která toliko je-li šimrána novinkou, dokazuje, že ještě vůbec trvá.“

Podobnými mistrovskými, ale neustálým se vzmáháním k nové a nové invektivě poněkud jednotvárnými větami jsem se probíral při čtení ne snadno a ne s chutí. My si dnes už jen obtížně dokážeme představit, jak vypadal kdysi tisk a na co to Kraus vlastně svým drtivým sarkasmem útočí.
Naštěstí najdeme v článku, ze kterého jsem právě citoval (Zánik světa skrze černou magii), dobové citáty, jimž si autor vydatně vypomáhal. Stručně se dá říci, že kritikův útok byl veden na plochou, krasořečnickou uniformitu, jež v ničem nezpochybňuje měšťáky přijatý a o existenciální rozměr ochuzený obraz světa. Bez myšlenky, ve stylu úřednické služby nezpochybnitelnému my, s nadhledem těch, pro které je dávno všechno jasné a vyřešené, do škatulek sesumírované, podrobené Záhořovu loži toho úsměvu, který vysílá do světa spokojenost Dickensova páně Potta, se tehdy psalo, a tedy všechno bylo převedeno na fráze. Tisk se stal vlastně spontánně propagandou, skrze kterou monolitická společnost sama sebe ukájela, dávno před Hitlerem.

Sloužil kapitálu i pavlači, což oboje Kraus nenáviděl. Šlo totiž o stále tutéž džungli, různě propojenou, rozmanitou, stále však rejdiště primitivů a zločinců, již se v nekončícím boji o větší sousto spojovali v jedno veliké, optimistické, cynické i bezduché my.
Odtud také autorova nevole vůči technice. Dnes jsme mnohem více zvyklí na pojetí techniky jako efektivního „udělátka“, které je šité na míru a za jehož vady nám výrobce skládá účty. Tehdy ale technika představovala symbol optimistické společnosti, která je odhodlána z hloubek svých dýchánků žasnout sama nad sebou a otročit svému obdivu vůči sobě, čili technice. Karl Kraus právě o tomhle píše v textu Technoromantické dobrodružství (což by mohl být také jiný název pro Třetí říši, SSSR či Maovu Čínu):

„Jen protože moc k svému zachování novou smrt potřebuje, jen protože se staré panstvo, než by vděčilo za své postavení chemii, raděj nepoděkuje, protože insignie jsou odkázány na chemikálie, tím se naše vítězná kultura neodvratně zasvětila otravě jedem.
Lidstvo promarnilo fantazii na vynálezy, a jejich účinnost si už neumí představit – jinak by právě skrze ni kajícně spáchalo sebevraždu! Ale protože na vynálezy promarnilo také lidskou důstojnost, žije a umírá pro všelikou moc, která takového pokroku použije proti ní.
Nepředstavitelnost toho, co denně prožíváme, neslučitelnost moci a prostředků k jejímu prosazení, to je ten stav, a technoromantické dobrodružství, do něhož jsme se pustili, ať tak či onak tento stav skoncuje.“

Celkovou reflexi doby najdeme shrnutou např. v tomto aforismu:
„Viděl jsem jednoho, ten vypadal jako standard of life. Druhého, ten zas vypadal jako upadající blahobyt. Redaktor vyšel v hotelu z pokoje pana Venizelose a vypadal jako status quo. Kolem šel svět, ten měl obličej majetnické třídy a zadek širokých vrstev.“

Živá a osobní zášť k většině svých součastníků udělala z Krause mizantropa.
Cítil hlubokou nechuť k pozitivním řešením, k naději, k angažovanosti ve prospěch budoucnosti (i když právě to svou Pochodní dělal). Překladatel výboru Aloys Skoumal o této charakteristice píše v předmluvě: „Dlouho byl – díky zaběhanému historickému schématu – v Krausovi spatřován juvenálský, voltairovský, swiftovský satirik, zesměšňující, jak se na satirika sluší, pošetilosti a pranýřující neřesti doby. Vnější… rysy nedovolovaly kritice proniknout k poznání, že se Krausovo zoufalství vzdává naděje na nápravu světa… Proti Leopoldu Lieglerovi, jednomu z mála pronikavých starších badatelů, rozpoznal Walter Benjamin správně podstatu Krausovy osobnosti ne v čítankově banálním etickém zaujetí, nýbrž v timonovské mizantropii. Benjamin soudí, že oba, Timon i Kraus, nemají a nechtějí mít s lidmi nic společného. To ovšem, dodejme, nikterak nevylučuje aktivitu…“ Je pravda, že díky tomuto zaujetí je v mnoha Krausových textech nesympatický nádech tvrdosti, nelidskosti a nízké zášti. Zatímco třeba Rochefoucauld ve svých aforismech střídá docela vyrovnaně hořká i pěkná tajemství života, Kraus dává přednost sžíravému cynismu.

Obzvláště silně se jeho odpor k současníkům ukazuje v textu Beethoven a Goethe – vzory a životní vůdci, v němž také pojednává ženskou otázku, která pro něj byla velmi důležitá.
Úvod k textu tvoří dobový inzerát šestatřicetiletého muže střední třídy, který hledá manželku. Z dnešního pohledu směs směšnosti a příšernosti, v jejíž kritice je Kraus moderní víc než v čemkoli jiném. Přepíši aspoň pár útržků tokajícího pána, aby do šíře se rozbíhající Krausova kritika byla srozumitelnější:

„Pocházím z vybrané, křesť. akademické rodiny. Při vší ráznosti jsem velmi snášenlivý…
Přítel umění… Jsem dobrého něm. smýšlení, účastník války a přívrženec království podle angl. modelu. K žádné církvi se nehlásím, aniž jsem proto nenáboženský. Mými vzory a životními vůdci jsou muži jako Bedřich Veliký a Bismarck, Goethe a Schiller, Beethoven a Wagner…
V úvahu přichází jen dcera z rodiny stejného původu, které se tak jako mně dostalo v rodičovském domě nejvýš pečlivé výchovy. Její názory musí být s mými sourodé. Mám vyloženou zálibu v hezkých(!) blondýnkách asi 1.70 m výšky. Světlá blondýnka má přednost…
Chci, aby si má nevěsta do manželství přinesla dostatek svých věcí, určených pro její výhradní potřebu, tak např. garderobu, spodní prádlo, střevíce atd…“

Jedná se tedy o měšťáckou fasádu, která se nesnaží zakrýt bohorovný egoismus a zcela majetnický postoj k ženě. Všechno je napsáno v jednolitém duchu doby, v níž prapor onoho my, všech těch spořádaných občanů, vyznávajících „společné hodnoty“ a připravených volit Hitlera, převažuje nad jakýmkoli individuálním já a ty. Evropané dnes často vyčítají americké kultuře plochost, masovost i malou diverzitu. Je ale pravda, že v USA se může každý chovat podle svého, že provokace a zejména důraz na individualitu jsou jedním z hlavních znaků americké kultury, která se jenom na povrchu může jevit monolitická. Lze si klást otázku, zda by se naší evropské avantgardě bez velkého poválečného vlivu country, jazzu, Hollywoodu a bez vlivu „amerického snu“ podařilo odvrátit masy od měšťácké uniformity…

Kraus vidí v inzerátu charakteristiku celé společnosti, zvláště zbabělého evropského kapitalismu:

„Mimochodem řečeno, všichni kapitalističtí janci, všichni strašpytli teroru, kteří mají plný měšec a tudíž i kalhoty a kteří vědí, že touhu po starých časech už nikdy neukojí, horují pro království podle angl. modelu…

Tato společnost je arci ve všech zemích stejně zgruntu odporná, pozná se podle reflexivních pohybů i tokavých tónů strachu o majetek, jaké vydává podobně jako jistý hmyz smrdutou šťávu, jakmile se na jejím lakotném obzoru vynoří problém bídy.
O válce „nechtějí nic vědět“, nanejvýš že by se měla znovu zahájit nebo že zas jako „váleční účastníci“ rádi vzpomínají na bujná dobrodružství v zázemí; a když vedle nich chcípá hlady invalida, utěšují se myšlenkou, že si sanování zkrátka vyžaduje oběti… Všechno se totiž děje pro vlast, ta je přenosná dekorace složená ze dvou dílů: z prospěchu jedněch, a neprospěchu druhých…

Běda ženě, která v takových oblastech hledá pravé rodinné štěstí! Nemá-li totiž už z domu pochopení pro člověka jako on, a není-li tedy eo ipso zrůda, dá se ve své plavě blondové bezelstnosti bědně strhnout do víru těchto přípustkových vět… Jakkoli příšerná je možnost, že ženy své pudy takovému kosmickému vyvrhelovi, představujícímu oporu společnosti, zadávají – příšerněji než možnost, že se něčemu takovému zaprodávají – přece jen se člověk ukonejší představou, že pak co nejčastěji shánějí radovánky mimo manželský domov.

“Žena jako majetek, trpný přívěšek mužského světa, který nemá, kudy se vidat jinam. Nemá-li to štěstí, že narazí na muže, s nímž se přizpůsobí standardu měšťáctva, jenž jí přinese za její nízkou roli trochu radosti a pokoje, stává se pouze obětí, bezmocnou a beznadějnou.

Kraus cituje z „nějakého sentimentalisty“ výstižnou črtu tehdejšího tradičního  manželství: „Od předehry, flirtu bezelstné dívenky někde v lázních, od bohatého nápadníka a chamtivé matky, od prvního dějství, ženiny cizoty v cizím bytě, ohavností svatebních obřadů až k poslednímu dějství, kdy možná třeskne výstřel, bez jakého se takové drama neobejde, a po němž tlusťoch bezradně stane před zesinalým obličejem, který celý zkrvavený spočívá na polštářích a kolem úst vypadá příšerně unaveně a přitom osvobozeně…“

To je kontext, který často pomíjíme při úvahách nad dnešní kulturou, neboť srovnání schází tím méně, čím méně si některé věci, kdysi běžné, umíme představit.
Zákaz potratů je např. špatný zákaz, slouží-li pouze k tomu, aby ženu udržel v postavení plodícího dobytka. Neschopnost vidět konkrétní lidské utrpení je, pokud se stane fundamentální vlastností celého systému, patrně horší než vražda novorozence, již spáchá zoufalá Goethova Markétka. Proto se Kraus práva na potrat zastává a proto by soudci Markétek měli dříve, než začnou soudit, říci, co udělali pro tu, jež se ocitla před jejich tribunálem. Kraus ve věci postavení žen téměř věří v revoluci a navádí ženy k nevěře, k odmítnutí rodit děti:

„Co ve světě rumišť, odkazu to války, počít, toť úloha všem pozůstatkům životního způsobu, který ji umožnil, všude, kde na ně v jejich srdcevražedném působení přijdeme, vyhlásit jedině mravnou válku, a než se poskytne sebemenší pozitivní pomoc, zatrhnout nestoudný nerozum, s jakým invalidní stát zachováváním prahanebného paragrafu pokračuje v populační politice vraždy tím, že nutí hladovějící matky rodit, aby je pak, až to zas půjde, jako dospělé potratil… Vnímání schopnými smysly nelze pochopit, nelze snést, že celá tato mužobijská, jatečně zrozená sběř, tito souložníci mrtvé přírody, mají prožít chvilinku bezvědomí, chvilinku, v níž vnímají stranou bídného výpočtu, za jaký si ji koneckonců kupují.“

Na závěr své recenze se zastavím u Krausových názorů na umění a na jazyk, k nimž oběma cítil takřka nábožnou úctu.
Pro tento účel výborně poslouží jeho asi nejslavnější kritika Heine, a co způsobil. Jedná se o ostrý, sardonický útok na básníka, v jehož tvorbě Kraus viděl kýč typický pro epochu žurnalismu. Setkáváme se s hýřivou ironií, jež se křečovitě zajíká na základě rostoucí emocionální vypjatosti, jak si autor uvědomuje stále dokonaleji hrůzu, o níž píše. Ale útok má nečekaně i kulturně-nacionální rovinu, neboť Kraus ztotožňuje nenáviděný útvar fejeton s románskou, konkrétněji francouzskou kulturou (francouzská choroba, fejeton jako lues):

„Toť se ví, pobýt dvě léta v Paříži je u takových Habakuků nejen výhoda, je to i jejich předpoklad. Sypký písek francouzštiny, který zavěje do ruky kdejakému ťulpasovi, házejí německému čtenáři do očí… O to se postaral Heinrich Heine a díky jemu se už pánové sami do Paříže nemusejí namáhat. Fejetony může teď člověk psát, aniž přičichne k Champs Elysées. Veliký jazykově šejdířský kousek, který v Německu vynáší víc než největší jazykově tvůrčí výkon, skrze novinové generace působí dál…
Bez těžiště vlaje talent světem a dodává libou potravu šosákově nenávisti ke géniovi. Psát fejeton je tolik jako na pleši navíjet kadeře; jenže obecenstvu se tyto kadeře zamlouvají líp než lví hřívy myšlenek.“

Kraus pochopitelně vnímal Heina z pohledu své doby a odmítá především jeho dobovou recepci. Mně osobně se zdá, že ačkoli Krausovy výtky mají reálný základ, je spis Heine, a co způsobil reakcí na ty, kdo autora Lorelei šosácky obdivovali.
V základu se jedná stále o totéž… proto mohl třeba takový Karel Čapek psát fejetony, zabydlet se v hloubi střední třídy a milovat přitom Krause. Důvod je jednoduchý: humanismus a liberalismus bratří Čapků, Karla Poláčka, Ferdinanda Peroutky apod. je Krausem poučený, je bez onoho my, bez prázdných kulturních proklamací a bez falešných fasád. Mířil naopak ke konkrétnímu člověku v jeho jedinečnosti, boural vášně a předsudky „starých dobrých dob“, souzněl s avantgardou i s moderními ideály demokracie.

Smyslem umění je podle Krause poctivé znovunalézání a zhušťování myšlenek, o kterých říká:
„Kdo ji hledá, ten je poctivý nálezce, jemu patří, i když ji předtím nalezl někdo jiný.“ Opravdovou uměleckou hodnotu nakonec přiznává Heinově Knize písní, již psal jako těžce nemocný člověk upoutaný na lůžko a očekávající smrt, ale i tu nalézá povrchnost, která se míjí s tím výsostným, co dává člověku řeč: „Tajemství zrodu starého slova mu bylo cizí. Řeč mu byla proti vůli. Ale nikdy ho nepřivedla do mlčenlivého vytržení. Nikdy ho její milost nesrazila na kolena. Nikdy se za ní nepouštěl na stezky, jaké oko rouhavého čtenáře nevytuší, a tam, kde teprve začíná láska. Ach, ta dřeň sžírající slast prožitku!“ Obávám se, že si Kraus neuměl právě tohle u čtenářů Heina, jak je znal, představit a jen proto to podsouvá básníkovi samotnému. Je totiž zřejmé, že byť Heinrich Heine působí ve svém díle poněkud povrchním dojmem, není důvod myslet si, že nezažil to, co je vlastní všem slovesným tvůrcům, pokud ovšem nejsou efemerními trpaslíky s fasádou měšťáka fin de siècle.

Přirozeně by se toho o díle Karla Krause dalo napsat ještě mnohem víc, domnívám se však, že pro tuto příležitost byla naplněna rozumná míra.
Doufejme, že se brzy objeví i další překlady z jeho díla, neboť na začátku jedenadvacátého století, kdy se zapomíná, odkud se vzala Osvětim a kdy se za všední šeď berou plody dlouhého boje o svobodu a za lákavě barevné ovoce krvavé sny našich dědů, je rozeklané zrcadlení živné půdy nacismu na žhavém plátně zraněné, mučené a milující i nenávidící duše Karla Krause víc než potřebné.
—————————————-
Doporučujeme:
Karl Kraus / Moc a bezmoc slova / Mladá Fronta 1988
Karl Kraus / Soudím živé a mrtvé / Odeon 1984

The post Karl Kraus: Jedinečný a opomíjený publicista, spisovatel, esejista, glosátor, misantrop first appeared on Čítárny.

Karla Krause (1874-1936) obdivoval Karel Čapek i F.X. Šalda pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, které jsou dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.
V něm se objevovaly názory různých autorů, jako například: Wedekind, Trakl, Werfel, Oskar Kokoschka, Else Lasker-Schüler, Oskar Wilde, Adolf Loos,  Altenberg,  Peter Altenberg, Richard Dehmel, Egon Friedell, Strindberg etc. Od roku 1899, kdy časopis založil, vydal celkem 922 čísel. Celý obsah časopisu začal psát od roku 1911 úplně sám.

Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus se narodil v Jičíně v roce 1874, ale celý život prožil v Rakousku.
Během nedokončeného studia práv a filozofie váhal mezi herectvím a spisovatelstvím, u kterého naštěstí zůstal. Díky svému osobitému a přemýšlivému způsobu myšlení se dokázal dívat kolem sebe s otevřenou a nebojácnou myslí. Celý svůj život poukazoval na korupci všeho druhu, na prolhanost v politice i v umění. Brojil proti pokrytectví v morálce a zásadně odmítal povrchnost a frázovitost nejen v žurnalistice. Není divu, že měl celou řadu oponentů, kteří ho napadali až ze zuřivou nenávistí. Možná i proto, že po celý svůj život nevstoupil do žádné politické strany ani jiného pochybného uskupení.

Kraus byl zarputilý obránce čistoty jazyka a v jeho úpadku viděl příznak úpadku celé civilizace.
Sám považoval Rakousko za pokusnou stanici zániku světa. nebylo ani divu, vzhledem k tomu, jakou hysterií procházela nejen německá společnost mezi dvěma světovými válkami a před nástupem nacismu. Sám píše: „Jednotlivec nemůže zanikající době pomoci, může jí jenom ukázat, jak zaniká.“ Jak příznačné i pro dnešní dobu.

Mnoho děl, včetně svých, dokázal jedinečným způsobem propagovat na veřejnosti.
V tomto směru o něm Šalda napsal: „Vášnivý milovník cudného jazyka, nic nezalhávajícího líčidlem odvozené papírové fráze, jazyka proudného a neustydlého v hotovém klišé je Kraus, pokračovatel v tradici schopenhauerovské a nietzschovské, vzteklý bořitel lepenkových hradů a zámků.“

Apokalyptická groteska na pomezí tragédie a operety o pěti aktech, prologu a epilogu Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dnové lidstva), je jeho největší dílo.
Vznikalo v letech 1915–1919,  jako reakce na první světovou válku. V textu se mísí vážné scény s výstupy vyloženě absurdními, Například pruští vojáci v zákopu během bombardování řeší, jakou píseň si nechají zahrát. Přitom se nejedná o beletrii v klasickém slova smyslu, ale velmi často jde o autentické dobové výroky a citáty z denního tisku.
Hra se hraje dodnes.

Další rozsáhlé dílo, Die dritte Walpurgisnacht (Třetí Valpuržina noc),  vzniká v roce 1933, kdy si Kraus začal plně uvědomovat zrůdnost nástupu nové totality / nacismu.
Dílo obsahuje nikdy nekjončící témata společenského násilí, podobně jako pasáž z Goethova Fausta, kterou se Kraus nechal inspirovat. O tři roky Kraus umírá na srdční embolii, ale vzhledem k nacistické atmosféře, panující ve většině Evropy, mohlo dílo vyjít až po válce (1952).

Většina jeho esejů a apokryfů vycházela v jeho časopise Pochodeň. Namátkou Die demolierte Literatur, 1897, Eine Krone für Zion, 1898, Sittlichkeit und Kriminalität, 1908, Weltgericht, 1919, Nachts, 1919, Untergang der Welt durch schwarze Magie, 1929, Literatur und Lüge, 1929, které rozhodně i dnes stojí za přečtení, nejen pro svou obdivuhodnou aktuálnost.

V češtině vyšly výběry z jeho děl v překladu Aloyse Skoumala, Soudím živé i mrtvé, v překladu Münzera vyšlo jeho největší dílo Poslední dnové lidstva a Karlach přeložil Poslední chvíle lidstva v roce 2006.
Jeho aforismy a eseje byly namluveny v Českém rozhlase. Například pořady Chvála převrácené životosprávy, Rčení a protirčení či Karl Kraus soudí živé i mrtvé.

Ukázky z knihy: Karl Kraus / Poslední dnové lidstva.

Každá epocha má takovou epidemii, jakou si zaslouží. Každé době její mor!

Jaképak pohrdání smrtí! Proč byste měli pohrdat něčím, co neznáte? Možná se pohrdá životem, když ho člověk nezná.
Zbabělá nenávist vůči životu, v míru ochotná páchat vraždy na zvířatech, sáhla po stroji, aby zmarnila veškerý růst. Hysterie pod ochranou techniky udolává přírodu.

A to jste přehlédli, že když všechny lidi nasadíte do uniforem, budou si muset všichni neustále salutovat? A nepostřehli jste, že tento posuněk jednoho dne, zničehonic, bude už pouhým sáhnutím na čelo, vyjevujícím vzájemnou pochybnost o zdravém rozumu?

Člověk se nepodílí na jediném pokroku, aby se za něj nemstil. Lidé vzápětí použijí proti životu to, co by mu právě mělo být oporou. Ztěžují si jej právě tím, co by jim jej mělo usnadňovat.

Brblal: Většími kretény než naši státníci jsou přece –
Optimista: – státníci našich nepřátel?
Brblal: Ne, jsme jen a jen my. Pokud jde o státníky nepřítele, nemohou být hloupější než ti naši, protože něco takového v přírodě neexistuje. Sparťané své
kretény odkládali na Táygetos, kdežto my je klademe do čela státu a do odpovědných diplomatických funkcí.

Optimista: Když vás člověk slyší mluvit, chtělo by se mu ovšem věřit, že ten obecně očekávaný duševní vzmach opravdu vůbec nenastal.
Brblal: Skoro tomu věřím také. A především v říších tohoto špatně narozeného světa průměru. My totiž s biblí v ruce provozovali vraždění a se slabikářem v ruce loupežení.

Touha zjistit přesně, jakou dobu potřebuje strom v lese, aby se přeměnil na noviny, podnítila jednoho majitele papírny v Harzu k zajímavému experimentu. V sedm hodin třicet pět minut dal v lese sousedícím s továrnou porazit tři stromy, u nich dal oloupat kůru a poté dopravit do celulózky. Přeměna tří kmenů na tekutou dřevěnou hmotu proběhla tak rychle, že už v devět třicet odjížděla z továrny první role tiskárenského papíru. Tu roli dopravil automobil neprodleně do tiskárny jednoho deníku vzdálené čtyři kilometry a už v jedenáct hodin se noviny prodávaly na ulici. Tudíž trvalo pouze tři hodiny a dvacet pět minut, než se čtenáři dozvídali nejnovější zprávy na materiálu pocházejícím ze stromů, na jejichž větvích ptáci ještě zrána pěli své písně.

Reality, které nevidíte, jsou mé vize a tam, kde se pro vás nic nezměnilo, vyplňuje se to, co jsem prorokoval.

Proč se mi nedostalo takové tělesné síly, abych jednou ranou sekery sťal hřích této planety? Proč můj vzpurný hlahol není silnější než plechové povely, které mají moc nad dušemi celé zeměkoule? Uchovávám dokumenty pro dobu, která je už nebude chápat anebo bude žít dnešku tak vzdálena, až bude tvrdit, že jsem je padělal. Ale ne, taková doba nenadejde, aby toto říkala. Protože ta doba nebude.
Já jsem napsal tragédii, jejímž zanikajícím hrdinou je lidstvo, jehož tragický konflikt co konflikt světa s přírodou končí smrtí. Ach, protože toto drama nemá jiného hrdinu než lidstvo, nemá ani posluchače!
Na co však hyne můj tragický hrdina? Byl řád světa silnější než jeho osobnost?
Ne, to řád přírody byl silnější než řád světa. Mého hrdinu drtí lež: nereálná snaha, s níž se pokoušel starý obsah svého lidství osvědčit ve starých životních formách. Být handlířem i hrdinou, muset být tím druhým, aby mohl dál být i tím prvním. Hyne na stav, který na něj působil jako opojení i jako nátlak zároveň.
Existují viníci?
Ne, jinak by existovali mstitelé, jinak by se byl hrdina lidstvo bránil prokletí být čeledínem svých prostředků a mučedníkem svého nezbytí. A pokud se prostředky života živí jeho účelem, pak si takový život žádá zabývat se prostředky smrti, aby se trávili jedem ještě i ti, kdo přežívají. Kdyby existovali viníci, lidstvo by se bylo bránilo nátlaku, aby bylo hrdinou k takovému účelu! Jednotlivcům, kteří to rozkázali, byla by odpověděla jednota. Jenže oni nejsou tyrani. Jejich duch je zhněten z ducha davu. My všichni jsme jednotliví. My máme každý svůj bol a nikdo druhý se o něj nepopálí. A také my se nepopálíme o kontrast, jaký den co den vyjevuje naše oběť vůči zisku toho druhého, vůči krutému zisku toho druhého. Tyrani ucouvli před hrůzou. My bychom si však byli své tyrany nahradili vždy znovu přímo ze sebe. Nás všechny totiž žene vykotlané slovo, ovšem ne slovo vládcovo, nýbrž slovo stroje. Ne jeho hrozivost, jeho existence ochromuje rozhodování.

Hlas shůry

Hodláme zbavit vaši planetu plevele,
ať už se tam jediná fronta nemele
ani žádní drzí pozemští červi,
co si dovolují ztékat sféry
a kamkoliv jen se kdy obrátili,
hned obraz stvoření hrubě zhanobili,
týrali zvířata, lidi zotročili,
důstojnost trestali, ostudu však ctili,
špatné krmili, dobré však na jatka hnali,
vlastní ctí pak hluboce pohrdali,
měli se za schránu pozemských statků,
řeč halili do jazykových zvratků,
i duši, smysly, mysl, význam slov
a zásvětí dokořán pro blýskavý kov,
smrt, ďábla, Boha, jakož i umění,
celý svět zapřáhli do služeb kupčení,
účel života prostředkům podřídili,
vlastním tělem své zboží zaštítili,
otroci toho, co pro sebe za nutné mají,
ti, kteří svým bytím své bytí popírají,
i sebe za různé produkty prodávali
a s dalšími se o suroviny prali,
své kšefty se záští nikdy neskončili,
oči si jedem mamonu oslepili,
v té své bezbožné, zaslepené nicotnosti
rouhání věčnému světlu nemají dosti
a v záři paprsků slunce, jakož i hvězd
zmarňují v bitkách veškerou svou čest,
jednotni v zločinech, na všech polednících
důmysl mají jen k vraždám, ničemníci,
a ve shodě od východu k západu
šíří jen zášť a mstivou náladu,
modlí se, aby se při mordování smáli
a jen krví, ne hanbou se červenali,
Bohu se rouhají a své přirozenosti,
soucitu s živými jsou zcela prosti,
dovolávají se sousedovy nouze
a nad jeho neštěstím pochechtávají se dlouze,
aby se ohřáli, uhlí řeřavé
usadili sousedu na hlavě,
a toto vylepšení hned zdaňují
a máslo na vlastní hlavě zdražují,
vydírají a plení, lžou, jak když tiskne,
kapsáři pilní, co pilně melou pyskem;
štátskriplové, kam pohlédneš, samé vítězné nuly,
ti, co obrazivost o všechno odrali,
mocní z milosti stroje, k němuž se modlí,
zpupní a také nekonečně podlí,
o sobě přesvědčení nevolníci,
otroci, jež kdekterý výdobytek uchvátí,
elektricky ozáření barbaři.

The post Karl Kraus, publicista a spisovatel, moudrý bořitel lepenkových hradů a zámků first appeared on Čítárny.

Je to už dávno, co Karl Kraus napsal ve své knížce Poslední dnové lidstva postřeh o rychlosti, s jakou se pomění strom, ve kterém ještě ráno zpívali ptáci, na noviny. Dnes bychom řekli na papír plný nejzbytečnějších výpotků, většinou podprůměrných pisálků.

Tak třeba prezident Zeman odpoví na otázku jedné studentky z jižní Moravy. Zeptala se:
“Dobrý večer, pane prezidente, já bych vám chtěla poděkovat za všechny občany České republiky, určitě všechny, protože někteří ani neví, kdo vůbec na Hradě sedí, jaká osobnost. Chtěla bych vám poděkovat, jakým způsobem vlastně svoji funkci vedete, a měla bych na vás otázku. Určitě víte, že se projednávala petice za odstoupení pana (předsedy vlády Bohuslava, pozn. ČTK) Sobotky a petice byla shrnuta ze stolu. Chtěla bych se zeptat, jakým způsobem vlastně mají čeští občané postupovat, protože jak víme, pan Sobotka určitě nestojí za českým národem, ale proti němu.”
Prezident Zeman, s ironií a humorem sobě vlastním, odpověděl takto:

“Chcete-li se zbavit jakéhokoli politika, prezidenta nevyjímaje, je k tomu jediná demokratická cesta – a to jsou svobodné volby, které v daném případě budou za rok. Vypadáte mladě, takže roku 2017 se zcela určitě dožijete. A pak existuje nedemokratická cesta – a ta se jmenuje kalašnikov.”

Následoval velký potlesk v sále, evidentně lidi pochopili co a jak prezident řekl. Ale během několika hodin začali své rozhořčení projevovat méně zdatní politici a noviny začaly hystericky tisknout titulky, aniž by se kdekoliv objevila snaha pochopit co a jak prezident řekl. S výjimkou snad jen Parlamentních Listů.
“Dienstbier: Zeman pomáhá vytvářet podhoubí pro fašizaci Česka” (Deník) “Zeman podporuje fašizaci Česka, překročil veškeré meze, řekl Dienstbier” (IDnes). Populární právník Tomáš Sokol evidentně nechtěl pochopil jasný prezidentův apel na demokratické řešení problémů a odpovídá:  
„Podle mého názoru, který jsem konzultoval s některými lékaři, pan prezident – možná v důsledku nemírného pití, možná v důsledku něčeho jiného – vykazuje chvilky, kdy se pohybuje na hranici senility nebo nějaké organické poruchy mozku. V některých chvílích se chová nenormálně. Já ho tedy považuji za nemocného a nehodlám to nijak komentovat,“ (PL, 27. 1. 2016 8:18)

Vrchol všemu dal člen rady ČT Zdeněk Šarapatka, který podal za tuto odpověď na prezidenta trestní oznámení. Nutno dodat, že zmíněný pán se údajně živí jako moderátor a novinář. Toto spojení se mi zdá víc než průzračné. :o) Inu komu není  dáno … V lidové mluvě se podobnému chování říká “Užitečný idiot”.

Nu, co dodat. Novináři opět předvedli klasickou ukázku, jak se hystericky překrucují fakta. Tentokrát velmi hloupě.

Podívejme se, co napsal novinář Karl Kraus ve své knížce Poslední dnové lidstva (1933). Stojí to rozhodně za zamyšlení.

Touha zjistit přesně, jakou dobu potřebuje strom v lese, aby se přeměnil na noviny, podnítila jednoho majitele papírny v Harzu k zajímavému experimentu. V sedm hodin třicet pět minut dal v lese sousedícím s továrnou porazit tři stromy, u nich dal oloupat kůru a poté dopravit do celulózky. Přeměna tří kmenů na tekutou dřevěnou hmotu proběhla tak rychle, že už v devět třicet odjížděla z továrny první role tiskárenského papíru. Tu roli dopravil automobil neprodleně do tiskárny jednoho deníku vzdálené čtyři kilometry a už v jedenáct hodin se noviny prodávaly na ulici. Tudíž trvalo pouze tři hodiny a dvacet pět minut, než se čtenáři dozvídali nejnovější zprávy na materiálu pocházejícím ze stromů, na jejichž větvích ptáci ještě zrána pěli své písně.

The post Klasické ukázky jak novináři hystericky překrucují fakta a propagují dezinformace first appeared on Čítárny.