Sidonie Nádherná – podobně jako jiné ženy před ní, Milena Jesenská, Felice Bauerová či Claire Gollová – vstoupila do povědomí české i evropské kulturní veřejnosti nejprve  zprostředkovaně, skrze význačné muže, a to „jen“ jako přítelkyně básníka Rainera M. Rilka, milenka Maxe Švabinského a „nevěsta před Bohem“ Karla Krause, pro kterého se její zámek ve Vrchotových Janovicích stal druhým domovem a oázou klidu v rozbouřeném světě. Byla jí přisouzena role „femme fatale“, mužovy múzy a pomocnice. Její osobnost jako by se za tímto označením ztrácela.

Kým Sidonie ale opravdu byla, jak vnímala bouřlivě se proměňující svět, co znamenala pro českou společnost, na to se snaží nalézt odpověď autorka této knihy. Alena Wagnerová vypráví příběh neobyčejně zajímavé, vzdělané, přitažlivé ženy, jejíž život poznamenaly společensko-politické zvraty a pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu – od rozpadu Rakousko-Uherska přes nacistickou okupaci, kdy se Vrchotovy Janovice staly součástí cvičiště jednotek SS, až po odchod do anglického exilu v roce 1949, kde Sidonie Nádherná 30.9.1950 umírá.

Alena Wagnerová (1936)
vystudovala biologii a pedagogiku, později dálkově divadelní vědu a komparatistiku. Od roku 1969 žije v Saarbrückenu v Německé spolkové republice, po roce 1989 střídavě v Saarbrückenu a v Praze. Píše a publikuje od začátku 60. let, zejména sociologické studie, literární eseje a prózy. V centru jejího zájmu stojí především silné ženské osobnosti (S. Nádherná, M. Jesenská, B. Němcová, Toyen aj.), dále Franz Kafka a jeho rodina.
Systematicky se už léta zabývá česko-německými vztahy. Píše česky i německy a její knihy vycházejí v Německu i u nás.
Z česky publikovaných jmenujme biografii Milena Jesenská (1996), Dopisy Mileny Jesenské (1998), České ženy (2003), pojednání o Kafkově rodině V ohnisku nepokoje. Hermann Kafka a jeho rodina (2003), dva svazky rozhovorů s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993), Neodsunuté vzpomínky (2001) a dále publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010). Jako prozaička Alena Wagnerová debutovala novelou Dvojitá kaple (1982 v německém překladu, česky 1991). Věnuje se také publicistice a přispívá do českých  a německých periodik.

Sidonie Nádherná / Alena Wágnerová / Vydalo Argo, 2010

Ukázka z knihy:

Uměnímilovná rodina Nádherných si jistě nedala ujít velikou Rodinovu výstavu v Praze v roce 1902, jež se konala z podnětu malířky Zdenky Braunerové. Byla to největší kulturní událost roku. V Paříži chtěly Sidonie a její matka navštívit také umělcův ateliér. Na barončinu vizitku zareagoval Rodin pozváním k sobě do Meudonu. A Sidonie do cestovního deníku zaznamenala:

„26. IV. odpoledne do Meudonu. Rodinova vila malá, z cihel, z jeho malého muzea však nádherný výhled do údolí Seiny rozdělené ostrovem do dvou ramen, břehy, návrší. Uvítal nás sám Rodin, malý, starý, mlčenlivý, velmi vlídné, modré, dobrotivé, důvěryplné oči, veselý smích, pak přišel znovu a zavedl nás do pracovny. (…) Díla zčásti z mramoru, zčásti ze sádry nám předvedl mladší pán, spisovatel, a ke každému poznamenal něco mimořádně vybroušeného. S úžasnou láskou nám odhaloval každý kus. (…) Pán, který napsal o Rodinovi knihu a díky tomu se s ním setkal, žije jen Rodinem; vyprávěl, že Rodinův život byl vždy plný starostí, zejména Francouzi že ho neuznávají, proto nyní musí tvořit samá poprsí, že je především dělníkem, negl. concentrat, ze života neztrácí ani minutu. Zajímá se o všechny, kdo tvoří, miluje Beethovena. Postava toho pána vedle Rodina má v sobě cosi úchvatného, jak žije jen pro něho a v něm, jak krásné jsou prý jejich hovory, jen jeho vlastní knihy jsou pro Rodina uzavřeny.“

Ten pán, který vedle Rodina na Sidonii zjevně velmi zapůsobil a jehož jméno si přesto nezapamatovala, byl Rainer Maria Rilke a jejich setkání v Rodinově ateliéru stálo na začátku dlouholetého přátelství. Nejspíš ani pro Rilka nebyly obě dámy všední návštěvou, vždyť přijely z jeho české vlasti. Ihned nazítří napsal Amélii Nádherné krátký dopis vyjadřující radost, že je směl provést ateliérem. Další dopis psala již Sidonie.

Návštěvou u Rodina cesta vyvrcholila. 5. května dámy Nádherných z Paříže odjely. Přes Basilej a Kostnici, kde si připomněly smrt Jana Husa na hranici, což není nezajímavé, protože byly katoličky a katolická církev jej tehdy ještě považovala za kacíře, pokračovaly pak přes Innsbruck a Salcburk do Lince, odkud se lodí vrátily do Vídně. „Vše to nové a krásné přineslo srdci radost a obohatilo smysly… a probudilo ve mně ještě víc lásky k lidem a důvěry ve svět,“ zapsala si Sidie závěrem do deníku.

Rok nato podnikne Sidonie s matkou druhou velkou cestu, tentokrát do Berlína, Holandska a Belgie, a i při ní osvědčí svou schopnost jasného úsudku: císařský zámek i Vítěznou alej označí za „nanejvýš nevkusné“, zato belgické Bruggy a jejich ticho a klid ji nadchnou.

2. listopadu 1907 jí neočekávaná návštěva připomene její loňskou cestu do Paříže: na Janovo pozvání přijíždí do Janovic Rainer Maria Rilke, který se seznámil se Sidoniiným bratrem při svém pražském čtení, a stráví tam odpoledne, jež plně uspokojí jeho očekávání „aristokratické atmosféry“ a nám umožní vhled do životního stylu na zámku v jeho nejlepších časech:

„Krásná baronesa (vyhlížející jako miniatura zhotovená v posledním okamžiku, rok před velkou revolucí),“ píše Rilke o této návštěvě své ženě Claře, „mi spolu s oběma svými sympatickými bratry vyšla vstříc přes zámecký most; prošli jsme park; když se začalo stmívat, provedli mě podivuhodným zámkem (s nezapomenutelnou jídelnou) a dva sloužící nám těžkými víceramennými svícny svítili do hlubokých komnat jako do nádvoří.“ Sloužící ovšem na tuto i jiné podobné návštěvy tak vznešené vzpomínky neměli: horký vosk ze svící jim kapal na rukávy a spaloval kůži.

Tomuto obrazu „aristokratické atmosféry“ ale nebudou odpovídat ani konflikty mezi baronkou a jejími dětmi, opět vzplanuvší záhy po návratu z Paříže, dokonce v zostřené podobě. A tentokrát vyšla „iniciativa“ od Sidonie. Žádala matku a poručníka, aby ji za plnoletou prohlásili již nyní, dva roky před zákonným termínem. Matka se cítila uražena a reagovala dopisem Janovi, protože jej považovala za osnovatele, který poštvává sourozence proti ní:

„Právě jsem dostala dopis od Sidie, jehož obsah je Mu zřejmě znám,“ oslovila baronka svého syna podle tehdejšího zvyku ve třetí osobě, „a jímž mi oznamuje přání (odpoutat se ode mne), což přímo i nepřímo ovlivnil On. To, že nechce nic vědět o své matce, která pro Něho udělala vše a měla vůli plnit Jeho tužby, mu ale žádné požehnání nepřinese! Vynasnažím se i tomuto Sidiinu přání co možná vyhovět, avšak ono jí nezpůsobí ani radost, ani uspokojení; dívka v jejím věku s nevelkými prostředky, a hrát vlastní úlohu ve světě, co si lidé o mně, o ní pomyslí! (…) nedosti na tom, že On mi můj život tak ztěžuje, ještě proti mně popouzí i své sourozence!“

Strýc Vilém je přirozeně rovněž proti Sidiinu přání, nic tím prý nezíská a samostatné cestování a život uškodí její pověsti, píše své sestře Amélii 29. listopadu 1907. I on si dělá starosti o budoucnost neteře, kterou považuje za velmi chytrou. Podle něho je velká škoda, „že nechce chodit do společnosti, a proto má málo kontaktů. Vždyť má všechny vlastnosti, aby se stala oblíbenou. Sice je pěkné mít ctižádost mnohému se naučit a stále víc se vzdělávat, ale dívka přitom nesmí zapomínat, že jejím vlastním určením je založit rodinu, a má se tudíž snažit náležitě vzdělat i pro tento účel v oborech týkajících se domácnosti. Zejména u dívek pomíjí mládí velmi rychle a bude pak stále těžší vhodně se provdat. Já bych Sidie naléhavě radil, ať o tom uvažuje, později by jistě velice litovala, že zůstala svobodná, a z neuspokojené existence by zahořkla. Sidie má velmi dobré vlohy a potřebuje jen chtít, aby udělala partii, která jí bude hodna.“

Jsou to přesně tytéž starosti, které již půl roku předtím, 21. března 1908, vyjádřila matka v dopise Janovi: „Sidie se jistě nerozhodne pro šťastný, spokojený, byť neromantický domov a bude jako neuspokojený krasoduch bloudit světem a nepozná to, co je nejkrásnější, nejideálnější a co dává bytí smysl: šťastný rodinný život!“

The post Sidonie Nádherná Tajemná můza Rilkeho, Švabinského i Krause first appeared on Čítárny.

Karla Krause (1874-1936) obdivoval Karel Čapek i F.X. Šalda pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, které jsou dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.
V něm se objevovaly názory různých autorů, jako například: Wedekind, Trakl, Werfel, Oskar Kokoschka, Else Lasker-Schüler, Oskar Wilde, Adolf Loos,  Altenberg,  Peter Altenberg, Richard Dehmel, Egon Friedell, Strindberg etc. Od roku 1899, kdy časopis založil, vydal celkem 922 čísel. Celý obsah časopisu začal psát od roku 1911 úplně sám.

Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus se narodil v Jičíně v roce 1874, ale celý život prožil v Rakousku.
Během nedokončeného studia práv a filozofie váhal mezi herectvím a spisovatelstvím, u kterého naštěstí zůstal. Díky svému osobitému a přemýšlivému způsobu myšlení se dokázal dívat kolem sebe s otevřenou a nebojácnou myslí. Celý svůj život poukazoval na korupci všeho druhu, na prolhanost v politice i v umění. Brojil proti pokrytectví v morálce a zásadně odmítal povrchnost a frázovitost nejen v žurnalistice. Není divu, že měl celou řadu oponentů, kteří ho napadali až ze zuřivou nenávistí. Možná i proto, že po celý svůj život nevstoupil do žádné politické strany ani jiného pochybného uskupení.

Kraus byl zarputilý obránce čistoty jazyka a v jeho úpadku viděl příznak úpadku celé civilizace.
Sám považoval Rakousko za pokusnou stanici zániku světa. nebylo ani divu, vzhledem k tomu, jakou hysterií procházela nejen německá společnost mezi dvěma světovými válkami a před nástupem nacismu. Sám píše: „Jednotlivec nemůže zanikající době pomoci, může jí jenom ukázat, jak zaniká.“ Jak příznačné i pro dnešní dobu.

Mnoho děl, včetně svých, dokázal jedinečným způsobem propagovat na veřejnosti.
V tomto směru o něm Šalda napsal: „Vášnivý milovník cudného jazyka, nic nezalhávajícího líčidlem odvozené papírové fráze, jazyka proudného a neustydlého v hotovém klišé je Kraus, pokračovatel v tradici schopenhauerovské a nietzschovské, vzteklý bořitel lepenkových hradů a zámků.“

Apokalyptická groteska na pomezí tragédie a operety o pěti aktech, prologu a epilogu Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dnové lidstva), je jeho největší dílo.
Vznikalo v letech 1915–1919,  jako reakce na první světovou válku. V textu se mísí vážné scény s výstupy vyloženě absurdními, Například pruští vojáci v zákopu během bombardování řeší, jakou píseň si nechají zahrát. Přitom se nejedná o beletrii v klasickém slova smyslu, ale velmi často jde o autentické dobové výroky a citáty z denního tisku.
Hra se hraje dodnes.

Další rozsáhlé dílo, Die dritte Walpurgisnacht (Třetí Valpuržina noc),  vzniká v roce 1933, kdy si Kraus začal plně uvědomovat zrůdnost nástupu nové totality / nacismu.
Dílo obsahuje nikdy nekjončící témata společenského násilí, podobně jako pasáž z Goethova Fausta, kterou se Kraus nechal inspirovat. O tři roky Kraus umírá na srdční embolii, ale vzhledem k nacistické atmosféře, panující ve většině Evropy, mohlo dílo vyjít až po válce (1952).

Většina jeho esejů a apokryfů vycházela v jeho časopise Pochodeň. Namátkou Die demolierte Literatur, 1897, Eine Krone für Zion, 1898, Sittlichkeit und Kriminalität, 1908, Weltgericht, 1919, Nachts, 1919, Untergang der Welt durch schwarze Magie, 1929, Literatur und Lüge, 1929, které rozhodně i dnes stojí za přečtení, nejen pro svou obdivuhodnou aktuálnost.

V češtině vyšly výběry z jeho děl v překladu Aloyse Skoumala, Soudím živé i mrtvé, v překladu Münzera vyšlo jeho největší dílo Poslední dnové lidstva a Karlach přeložil Poslední chvíle lidstva v roce 2006.
Jeho aforismy a eseje byly namluveny v Českém rozhlase. Například pořady Chvála převrácené životosprávy, Rčení a protirčení či Karl Kraus soudí živé i mrtvé.

Ukázky z knihy: Karl Kraus / Poslední dnové lidstva.

Každá epocha má takovou epidemii, jakou si zaslouží. Každé době její mor!

Jaképak pohrdání smrtí! Proč byste měli pohrdat něčím, co neznáte? Možná se pohrdá životem, když ho člověk nezná.
Zbabělá nenávist vůči životu, v míru ochotná páchat vraždy na zvířatech, sáhla po stroji, aby zmarnila veškerý růst. Hysterie pod ochranou techniky udolává přírodu.

A to jste přehlédli, že když všechny lidi nasadíte do uniforem, budou si muset všichni neustále salutovat? A nepostřehli jste, že tento posuněk jednoho dne, zničehonic, bude už pouhým sáhnutím na čelo, vyjevujícím vzájemnou pochybnost o zdravém rozumu?

Člověk se nepodílí na jediném pokroku, aby se za něj nemstil. Lidé vzápětí použijí proti životu to, co by mu právě mělo být oporou. Ztěžují si jej právě tím, co by jim jej mělo usnadňovat.

Brblal: Většími kretény než naši státníci jsou přece –
Optimista: – státníci našich nepřátel?
Brblal: Ne, jsme jen a jen my. Pokud jde o státníky nepřítele, nemohou být hloupější než ti naši, protože něco takového v přírodě neexistuje. Sparťané své
kretény odkládali na Táygetos, kdežto my je klademe do čela státu a do odpovědných diplomatických funkcí.

Optimista: Když vás člověk slyší mluvit, chtělo by se mu ovšem věřit, že ten obecně očekávaný duševní vzmach opravdu vůbec nenastal.
Brblal: Skoro tomu věřím také. A především v říších tohoto špatně narozeného světa průměru. My totiž s biblí v ruce provozovali vraždění a se slabikářem v ruce loupežení.

Touha zjistit přesně, jakou dobu potřebuje strom v lese, aby se přeměnil na noviny, podnítila jednoho majitele papírny v Harzu k zajímavému experimentu. V sedm hodin třicet pět minut dal v lese sousedícím s továrnou porazit tři stromy, u nich dal oloupat kůru a poté dopravit do celulózky. Přeměna tří kmenů na tekutou dřevěnou hmotu proběhla tak rychle, že už v devět třicet odjížděla z továrny první role tiskárenského papíru. Tu roli dopravil automobil neprodleně do tiskárny jednoho deníku vzdálené čtyři kilometry a už v jedenáct hodin se noviny prodávaly na ulici. Tudíž trvalo pouze tři hodiny a dvacet pět minut, než se čtenáři dozvídali nejnovější zprávy na materiálu pocházejícím ze stromů, na jejichž větvích ptáci ještě zrána pěli své písně.

Reality, které nevidíte, jsou mé vize a tam, kde se pro vás nic nezměnilo, vyplňuje se to, co jsem prorokoval.

Proč se mi nedostalo takové tělesné síly, abych jednou ranou sekery sťal hřích této planety? Proč můj vzpurný hlahol není silnější než plechové povely, které mají moc nad dušemi celé zeměkoule? Uchovávám dokumenty pro dobu, která je už nebude chápat anebo bude žít dnešku tak vzdálena, až bude tvrdit, že jsem je padělal. Ale ne, taková doba nenadejde, aby toto říkala. Protože ta doba nebude.
Já jsem napsal tragédii, jejímž zanikajícím hrdinou je lidstvo, jehož tragický konflikt co konflikt světa s přírodou končí smrtí. Ach, protože toto drama nemá jiného hrdinu než lidstvo, nemá ani posluchače!
Na co však hyne můj tragický hrdina? Byl řád světa silnější než jeho osobnost?
Ne, to řád přírody byl silnější než řád světa. Mého hrdinu drtí lež: nereálná snaha, s níž se pokoušel starý obsah svého lidství osvědčit ve starých životních formách. Být handlířem i hrdinou, muset být tím druhým, aby mohl dál být i tím prvním. Hyne na stav, který na něj působil jako opojení i jako nátlak zároveň.
Existují viníci?
Ne, jinak by existovali mstitelé, jinak by se byl hrdina lidstvo bránil prokletí být čeledínem svých prostředků a mučedníkem svého nezbytí. A pokud se prostředky života živí jeho účelem, pak si takový život žádá zabývat se prostředky smrti, aby se trávili jedem ještě i ti, kdo přežívají. Kdyby existovali viníci, lidstvo by se bylo bránilo nátlaku, aby bylo hrdinou k takovému účelu! Jednotlivcům, kteří to rozkázali, byla by odpověděla jednota. Jenže oni nejsou tyrani. Jejich duch je zhněten z ducha davu. My všichni jsme jednotliví. My máme každý svůj bol a nikdo druhý se o něj nepopálí. A také my se nepopálíme o kontrast, jaký den co den vyjevuje naše oběť vůči zisku toho druhého, vůči krutému zisku toho druhého. Tyrani ucouvli před hrůzou. My bychom si však byli své tyrany nahradili vždy znovu přímo ze sebe. Nás všechny totiž žene vykotlané slovo, ovšem ne slovo vládcovo, nýbrž slovo stroje. Ne jeho hrozivost, jeho existence ochromuje rozhodování.

Hlas shůry

Hodláme zbavit vaši planetu plevele,
ať už se tam jediná fronta nemele
ani žádní drzí pozemští červi,
co si dovolují ztékat sféry
a kamkoliv jen se kdy obrátili,
hned obraz stvoření hrubě zhanobili,
týrali zvířata, lidi zotročili,
důstojnost trestali, ostudu však ctili,
špatné krmili, dobré však na jatka hnali,
vlastní ctí pak hluboce pohrdali,
měli se za schránu pozemských statků,
řeč halili do jazykových zvratků,
i duši, smysly, mysl, význam slov
a zásvětí dokořán pro blýskavý kov,
smrt, ďábla, Boha, jakož i umění,
celý svět zapřáhli do služeb kupčení,
účel života prostředkům podřídili,
vlastním tělem své zboží zaštítili,
otroci toho, co pro sebe za nutné mají,
ti, kteří svým bytím své bytí popírají,
i sebe za různé produkty prodávali
a s dalšími se o suroviny prali,
své kšefty se záští nikdy neskončili,
oči si jedem mamonu oslepili,
v té své bezbožné, zaslepené nicotnosti
rouhání věčnému světlu nemají dosti
a v záři paprsků slunce, jakož i hvězd
zmarňují v bitkách veškerou svou čest,
jednotni v zločinech, na všech polednících
důmysl mají jen k vraždám, ničemníci,
a ve shodě od východu k západu
šíří jen zášť a mstivou náladu,
modlí se, aby se při mordování smáli
a jen krví, ne hanbou se červenali,
Bohu se rouhají a své přirozenosti,
soucitu s živými jsou zcela prosti,
dovolávají se sousedovy nouze
a nad jeho neštěstím pochechtávají se dlouze,
aby se ohřáli, uhlí řeřavé
usadili sousedu na hlavě,
a toto vylepšení hned zdaňují
a máslo na vlastní hlavě zdražují,
vydírají a plení, lžou, jak když tiskne,
kapsáři pilní, co pilně melou pyskem;
štátskriplové, kam pohlédneš, samé vítězné nuly,
ti, co obrazivost o všechno odrali,
mocní z milosti stroje, k němuž se modlí,
zpupní a také nekonečně podlí,
o sobě přesvědčení nevolníci,
otroci, jež kdekterý výdobytek uchvátí,
elektricky ozáření barbaři.

The post Karl Kraus, publicista a spisovatel, moudrý bořitel lepenkových hradů a zámků first appeared on Čítárny.