Václav Čtvrtek nepsal jen pro děti, jak se mylně domnívala sebevědomá podavačka v Luxoru, ale také pro dospělé. Jeho pověsti z Prahy a dalších českých měst jsou psány příjemně lehkým českým jazykem, jsou malinko erotické i mrazivé. Jedním slovem krásné počteníčko o české historii trochu jinak, které by nemělo minout žádného, kdo si chce vychutnat čtení po všech stránkách.

Páté vydání těchto pověstí doznalo značných změn, proto v redakaci Knižního klubu pozměnili i název. Přibylo 15 textů, takže vydání obsahuje už 36 textů. Oněch patnáct quasi pověstí se našlo v autorově pozůstalosti uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Kniha je tak další vypovědí o velikém umu našeho nejznámějšího spisovatele.

Skutečně brilantně napsané pověsti se vždy jedním drápkem zachycují konkrétního místa děje, avšak dějovou zápletkou a břitkostí komična připomínají spíš krátké povídky renesančního typu. A to je v české literatuře opravdu vzácností.

Nelze  nezdůraznit i jedinečnost koncentrované dějovosti a dobové (byť neurčitě historické) věrnosti v detailech  těchto krásně českých próz.

Ale jak už jsem psal. Je to počteníčko pro jazykové a estetické gurmány, a pravděpodobně si Václav Čtvrtek psaní plně vychutnal a bylo pro mě velkým potěšením se s Václavem Čtvrtek takto setkat.

Pověsti nezbedné a divů plné / Václav Čtvrtek / Ilustrovala Zdeňka Krejčová  / editorka Vladimíra Gebhartová

Ukázka z knížky:

Když tak Belzebub nejprve vyměnil chudé za bohaté a vyschlé za šťavnaté a trupelnaté za tučné, dal se do prvního kuchařského díla. Horkým dechnutím upekl berana, ale poházel ho vysoko natí z petržele.

Když to přinesl na stůl, nabídl nejdřív opatovi. Opat si vzal svrchu větvičku petržele, žvýkal ji a liboval si, že je dnes zvlášť ctnostně povadlá.

Jeden z bratří však zajel nožem hlouběji a dobral se berana. Hned pošeptal všem kolem:
„Je dobré pohroužit se někdy duši do hříchu a tak ji vyprubovat.“
Od té chvíle si bratří sloužili beranem, jen opat překusoval petržel.
Čert nosil na stůl pořád víc jídla, vína i ovoce. Mniši hříšně jedli a pili, jen opat ve své spolehnutosti nedovedl rozeznat tučné maso od pecnu z kůry a láhev vína od láhve vody. Jedl to i pil, ale nehřešil, protože nevědomost prý hříchu nečiní.

Belzebubovi však šlo zvlášť o opata. Zlobil se, že mu dost nezraje pro peklo. Odešel proto z refektáře do ambitů. Tam byl obraz Maří Magdalény vymalovaný tak názorně, aby nemohl být spor o tom, že to byla veliká hříšnice. Belzebub se na čtyři strany ohradil znameními a potom oslovil obraz:
„Rozpomeň se, Mářinko, na tu dobu, kdy ti byla radost pro hřích a hřích pro radost. Jen se rozpomeň.“

Malovaná Maří Magdaléna si vzdychla a lehoučce se pohladila tam, kde jí to bývalo příjemné od jiných. Tím Belzebubovi uvízla. Vyvolal ji z obrazu a poručil jí:
„Půjdeš do refektáře a přivedeš mi opata do hříchu.“
Mářinka se tam rozběhla, jako by ani nepatřila do houfu světic. Belzebub za ní, jen se mu vzadu pod mnišskou kutnou vyhazuje kopyto.
V refektáři sloužili už bratří credo in unum vinum bonum. Tváře jim hoří jako lucerny. Dásně melou jako mlýn, a na kolo toho mlýna ženou víno, sotva stačí náhon. Jen opat ještě nezhřešil.

V té ctnosti ho zastihla Mářinka. Hned k němu, a z nejlíbeznějších vzpomínek na něm zkoušela milostné praktiky. Jenže všecko to vázlo na krunýři opatovy suché ctnosti. Uhýbal Mářince hlavou a vším.
Zato v bratřích se začalo vařit víno. A děly se od toho, s trochou Belzebubova přičinění, divné zázraky. Hrušky a jablka, melouny a broskve, to všecko se proměnilo v sladké atributy.

Sám opat začal drhnout v ctnosti. Měl se k Mářince a povídá:
„Bratří, kdyby člověk nehřešil, jak by pak nebe mohlo prokázat svoji slitovnost?“
A měl se velmi silně k Mářince Magdalí.
Jak to spatřil Belzebub, zamnul si dlaně, až mu od nich škrtalo. Už si na opata chystá pazoury. Jenže si nemohl, anebo spíš nedokázal odepřít, aby si neposkočil radostí, jak se mu nakonec všecko vyvedlo. Jen si poskočil, vyletěla mu vzadu kutna a ukázalo se kopyto.
Opat Mářince ještě pošeptal:
„Co je naše chtění, když si nebe nepřeje, abys přišla o korunu světice.“
Potom odvázal od pasu cingulum a vypráskal Belzebuba z refektáře.
Mářinka Magdalí se vytratila.

Nad prázdným stolem se točí trochu sirného smradu.
Opat poručil bratřím povstat od stolu. Ukazoval jim rukou a bratří ve zlosti zpívali mizerére.

The post Erotický Václav Čtvrtek. Neznámé Pověsti nezbedné a divů plné first appeared on Čítárny.

Hermína Franková se taky ráda baví, jenže neumí malovat. Proto podle neexistujících kreseb Francise Barrauda vymyslela příběh začínajícího spisovatele a taky trochu nešiky Jakuba, jemuž nikdo neřekne jinak než Padavka, a jeho vysněného kamaráda z gramofonové desky, psa Nippera. Dobře se při tom bavila a věří, že se budete bavit i vy!

Žil jednou jeden pes, jmenoval se Nipper. Podle dochovaných zpráv šlo o pěkného rošťáka, jenže rošťáren si mnoho neužil.
Žil totiž v době, kdy se podobné způsoby chování psům přísně zakazovaly.  Ten pes patřil bratru Markovi malíře jménem Francis Barraud. Kromě psa vlastnil Mark ještě fonograf s troubou. Když Marek zemřel, zdědil Francis Nippera a fonograf. Když jej natáhl klikou a pustil, pes usedl k němu a poslouchal hlas svého pána. Francis neodolal, zachytil v kresbě a tak vznikla nálepka na gramofonové desky – His master´s voice.
To vše si Hermína Franková přečetla, našla si snímek malíře s Nipperem a začala si představovat, jaké rošťárny mohl, kdyby nežil ve viktoriánské době, ten bílý foxteriér provádět. A možná, že malíř kreslil a jeho dobrodružství zaznamenal. Určitě by se tím bavil on i jeho pes. Ale to se neví.

Čtivé vyprávění o Jakubovi, jeho psu Nipperovi, jeho rodině a přátelích, také o pěveckém sboru, který vede postižený strýc Tadeáš, o láskách i ukrajinské pomocnici v domácnosti, ilustrovala jedna z nejlepších českých ilustrátorek Zdeňka Krejčová. Příběh je plný hravé fantazie, co jiného bychom také mohli očekávat od autorky Dívky na koštěti nebo Bláznů a Pythagorase či Jak řídít inženýra Křečka /spolu s M. Macourkem/ a dalších jejích kouzelných příběhů?

Padavka je bezva pes /  Hermína Franková / Ilustrovala Zdeňka Krejčová / Pevná vazba, 112 stran, / Vydala Simuraka, 2016

Hermína Franková
vystudovala farmacii, promovala v roce 1953 na Masarykově univerzitě v Brně. Po promoci pracovala v lékárně, pak jako propagační referent v n. p. Léčivé rostliny. První povídky jí vyšly v roce 1961. Odešla ze zaměstnání a věnovala se jen psaní. V sedmdesátých letech se vrátila do lékárny, nesměla totiž být vydávána. Vyšlo jí několik knížek pod jménem Josefa Vinaře a Jarmily Černíkové.
Povídkami pro děti debutovala a knihy pro děti a mládež také tvoří většinu jejího díla. Všem jejím příběhům je společný důsledně dětský úhel pohledu, mimořádně vytříbený cit pro jazyk a styl, humor a nesentimentální lyričnost. Knihy Hermíny Frankové čte už třetí generace českých čtenářů a některé z nich  byly přeloženy do němčiny, francouzštiny a maďarštiny. V posledních letech pracovala pro televizi. Má dvě děti a tři vnoučata, žije střídavě v Praze a v jižních Čechách.

Ukázka z knihy…

Když se Jakub druhý den vracel ze školy, rozhodl se zajít na skok do lesa. Ne snad proto, aby se víc hýbal, ale protože měl starosti. A sice kvůli svým výplodům. Jak tedy označila maminka Jakubovu tvorbu. Jakub totiž byl začínající spisovatel.
„Ten tvůj popis lesa u sídliště je povedený,“ říkal češtinář Jeřábek nad Jakubovým slohem. „Já to tam znám. Výborně, Jakube!“
„No jo! Mazlík Jakoubek,“ poznamenal Nejtek.
Popis nebo líčení, to Jakubovi šlo. Taky měl v zásobě pár pěkných postav. Třeba Tadeáše.
„Moc zajímavý člověk,“ říkal zase Jeřábek nad slohem o školním pěveckém souboru, který vedl právě Tadeáš.
Dnes bylo Tadeášovi skoro třicet. Jako osmnáctiletý se vyboural ve fiatu a Jakub ho znal už většinou jen v invalidním vozíku. Tadeáš dokázal sám ujít jen pět šest kroků. Občas se mu udělalo zle a máma vysvětlila Jakubovi, že na tu chvíli o sobě Tadeáš neví. Naštěstí to bylo jen málokdy a přibližně tak na vteřinku. Ale stejně. Jakubovi trvalo dost dlouho, než se s tím vyrovnal a než ho to přestalo děsit. A při tom všem byl Tadeáš samá legrace. Jakub si ho děsně považoval.
Nebo Nejtek s Růžičkou. Naopak prvotřídní grázlové. Mírnější padouch Votruba. Vedle třídních slušňáků, jako byl třeba Šimon, by se skvěle vyjímali. A co Halina?
„To jídlo zase plave v másle!“ naříkal Tadeáš. „Nás z toho co nejdřív klepne!“
„Když máš co, tak dlabej. Když nebudeš mít, máš z čeho hubnout,“ říkala klidně Halina a přilila mu na pelmeně smetanu.
Postavy by tedy taky byly. Ale co s nimi? Co dál? To byl problém! Třeba v lese na něco přijdu, myslel si Jakub. Všechno se tam zelená a cvrliká… Ne! Tohle zrovna nepotřebuju!
Pak Jakub skoro šlápl na černé střepy. Byly to zbytky staré gramofonové desky. Na jednom střepu zůstala červená nálepka. Nápis nebylo moc vidět, ale pod blátem se sem tam zlatě zaleskl. Jakub střep zvedl a řekl si, že by to klidně mohla být starožitnost. Dalo by se o ní něco vymyslet? K námětu své první knihy jsem se dostal náhodou, řekl spisovatel. Šel jsem lesem a šlápl jsem… Pak se Jakub lekl, že už asi blbne. Ale co kdyby ho nad tím nečekaným nálezem napadlo právě to, co potřebuje? Totiž zápletka.

The post Padavka je bezva pes. Kniha populární Hermíny Frankové podle neexistujících kreseb Francise Barrauda first appeared on Čítárny.

Čínské pohádky vycházejí z jiné tradice, z jiných legend a lidových vyprávění. Dýchnou na čtenáře exotikou z velké dálky a navodí atmosféru jako při návštěvě cizokrajné země. Jednotlivé pohádky v této knížce jsou uvedeny čínskou bájí ze starobylé Číny. Vybírejme nyní s vypravěčem.

“Každý má rád něco jiného. Byli básníci, kteří měli nejraději starobylé příběhy o bozích. Jiní zas dávali přednost líčením výprav do dalekých zemí. Třetí poslouchají s oblibou vyprávění o strašidlech a jiných nadpřirozených bytostech. Někteří – a já s nimi – mají nejraději pohádky, nad kterými tají dech děti.”

Mistrně vyprávěné čínské pohádky
A my musíme dodat, že tajit dech budou nejen děti, protože o vypravěčském umění Jana Vladislava, barda české literatury, už koluji legendy. A tato kniha je jen potvrzuje.
Navíc je kniha doplněna mistrovskými  ilustracemi Zdeňky Krejčové, které jsou v této oblasti jednoznačně nejzdařilejší a došly uznání i v Číně.

Pohádky ze Země draka / vypravuje Jan Vladislav / Ilustrovala Zdeňka Krejčová / Grafická úprava a návrh obálky Gabriela Dubská
Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub v Praze 2008, 2. upravené vydání po padesáti letech

Co řekl o knize Jan Vladislav …
Jak odborník snadno pozná, většina těchto “Pohádek ze Země draka” je zpracována podle toho či onoho evropského překladu. Přesto však náš svazek obsahuje i řadu pohádek nebo variant uváděných – pokud bylo možno zjistit – v evropské verzi poprvé. Zásluhu o to má prom. fil. Zlata Černá, která potřebné texty vyhledala a přeložila a navíc přehlédla celý rukopis po odborné stránce a pečovala o transkripci čínských jmen.

Při práci  na této knížce bylo přihlédnuto zejména k této literatuře:

Ancient Chinese Fables, Peking 1957;
Eduard Chavannes, Cinq Cents Contes et Apologues, Paris 1911;
Bratja Lju, Kitajskije narodnye skazki, Moskva 1955;
Chinese Literature, ročníky 1954, 1955, 1956, 1957;
Henri Doré, Recherches sur les Superstitions en Chine, Chány-hai, 1912;
Verne Dyson, Forgotten Tales od Ancienit China, Shanghai, 1927;
Wolfram Eberhard, Typen Chinesischer Volksmärchen, Helsinky 1937;
Wolfram Eberhard, Volksmärchen aus Sudost-china, Helsinky 1941;
Kitajskie narodnye skazki, Moskva 1957;
Min-ťien wen-i (“Lidové umění”, Šanghaj; texty v rukopisném překladu Z.Černé);
Pchu Sung-Ling, Zkazky o šesteru cest osudu, přeložil Jaroslav Průšek, Praha 1955;
Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, přeložil Jaroslav Průšek, Praha 1954;
Skazki starogo Sjunja, obrabotka Z. Zadunajskoj, Leningrad 1957;
E.T.C. Werner, Myths and Legends of China, London 1922;
Richard Wilhelm, Chinesische Volksmärchen, Jena 1921.

Všem těmto i dalším nejmenovaným odborníkům a prostým vypravěčům patří autorův srdečný dík.

UKÁZKA Z KNIHY

Všechno, co vám budu tady vyprávět, zapsali v dávných i nedávných dobách mistři dobrého slohu a dovedného štětce podle vyprávění jiných. Některé příběhy jim vyprávěli přátelé, když se sešli u misky horkého vína. Mnoho si jich zapsali od venkovanů, kteří se ubírali kolem jejich skromných pracoven do města na trh. Jiné zas našli v starých potrhaných knihách bez prvních listů, takže ani nevěděli, kdo je zapsal a kdy to udělal. Další prý jim dokonce došly poštou z nejrůznějších končin země, když se rozneslo, že takové povídky sbírají. A nejeden příběh byl sebrán těmi, kteří se za nimi rozjeli do blízkých i dalekých vsí v povodí širokých řek a na úpatích vysokých hor.

Každý má rád něco jiného. Byli básníci, kteří měli nejraději starobylé příběhy o bozích. Jiní zas dávali přednost líčením výprav do dalekých zemí. Třetí poslouchají s oblibou vyprávění o strašidlech a jiných nadpřirozených bytostech. Někteří – a já s nimi – mají nejraději pohádky,nad kterými tají dech děti.

Ty pestré pohádky o statečných chlapcích, o chudých sběračích chrastí, o vílách, které přebývají v květinách a lasturách, o zázračných obrazech, svítících míčích a zlatých vrabcích vypravují nejčastěji starci a stařenky. Sami je kdysi slyšeli taky od svých starých rodičů a dědů. A jejich dědům je dávno a dávno vyprávěli dozajista zas jejich dědové. Tak bychom mohli jít proti proudu času jako proti proudu řeky až k prameni …

… Kdysi jsem četl, že slunce bylo zprvu krásný hoch a měsíc zase krásná dívčina. Dívka se ale styděla, že se na ni pořád všichni dívají, a poprosila slunce, aby si vyměnili místa. A tak je měsícem od té doby hoch a sluncem dívka. Teď už se na ni lidé nedívají. Kdo k ní přece jen pozvedne oči, musí je zase okamžitě sklopit.

Ale to všechno se stalo v dobách, kdy ještě lidé nevěděli, kolikrát mají jíst. Aby nepomřeli hlady, seslalo k nim nebe posla s příkazem, že mají jíst jednou za tři dny. Jenže ten nešťastný posel to popletl. Vyřídil lidem, že mají jíst třikrát za den. Od těch dob jedí lidé poslušně třikrát denně.

Když nebe vidělo, co se stalo, bez prodlení posla potrestalo. Proměnilo ho v buvola, nejspíš aby odčinil, co způsobil, a pomáhal člověku získat dost obživy, když už musí tolikrát jíst. Ale ne každý má k práci buvola a ne každý jí třikrát za den. Chudý člověk je nejednou rád, když se dosyta nají aspoň jednou za den. Tak tomu bylo i s chudou vdovou a matkou Siao Lua, o kterém se hovoří v pohádce …

The post Pohádky ze země draka Jana Vladislava u kterých děti tají dech first appeared on Čítárny.

Z knihy Pohádky ze země draka od Jana Vladislava

Výtvarnice paní Zdenka Krejčová ilustrovala více než šest desítek dětských knih,.
Měla podíl na tvorbě animovaných filmů pro děti, spolupracovala s předními nakladatelství v Čechách i v zahraničí. Velmi známé jsou i její ilustrace květů a plodů v řadě encyklopedií květin. Zabývá se také malbou, kresbou a grafikou. Její “čínské” ilustrace nemají v Česku konkurenci a jsou velmi uznávané i v samotné Číně.

Z knihy Pohádky ze země draka od Jana Vladislava

Nejraději ilustruje pohádky. A jak sama říká: “všude, kam přijdu, si všímám různé drobnosti, například jak vypadá arabská kuchyně, hrnce, náčiní, protože v pohádkách to použiji. Nemůžu dětem nakreslit českou pec, když pohádka je úplně odjinud. Strašně důležitá je i schopnost představivosti. Když jsem kreslila například opičího krále, tak jsem jakoby otevřela dvířka do Číny, kde jsem jako dítě vnímala ty jejich pohádky – a okamžitě jsem mohla začít kreslit všechny ty strašidla, duchy, všechno to ve mně ožilo. “

{youtube}D90Onwc4auQ{/youtube}
Video: Vernisáž paní Krejčové v galerii GalerieAlmaPater v roce 2008, kde se dovíte všelicos o mimořádné české ilustrátorce

The post Ilustrace výtvarnice Zdenky Krejčové jsou ve více jak 60 knihách first appeared on Čítárny.