Jeden z nejpopulárnějších českých kreslířů a karikaturistů, geniálně nadčasový Vladimír Jiránek (*6. 6. 1938 – 6.11. 2012). Jeho vtipy, vydávané svého času v Mladém světě, vzbuzovaly naději, že totalitní šílenství musí brzy skončit. Jenže po roce 1989 mohl klidně v započatém kurzu pokračovat. A šílenství ve společnosti bylo ještě větší.

V jednom rozhovoru pro Lidovky Jiránek řekl:

Každý člověk má různě citlivá tykadla na okolí. Mně třeba stačí se jen projít po Václaváku a mám okamžitě pocit něčeho negativního. Ale bavím se s lidmi běžně -v krámku, v trafice. A víte co? Lidé se dnes málo svěřují doopravdy. Není na to čas. Je na to dneska moc velký „fičák“. To je slovo, viďte?

Nemám rád agresivitu. Moje vtipy mají v člověku uvolnit napětí.
I když je to jenom na chvilku, má to svůj význam. Práce pro noviny sestává ze dvou složek – z okamžitého reagování na nějakou událost a z uvažování o lidském údělu ve společnosti. Obzvlášť v tom druhém bodě se snažím, aby tam bylo aspoň trochu povzbuzení. Podobně je to i s večerníčky. Nedávno jsem přemýšlel, proč jsem si vlastně vybral králíky. Možná proto, že nejsou agresivní. Jsou bezbranní. A já jsem jim k tomu jenom přidal takovou tu činorodost a chytrost, aby dokázali vyzrát na všelijaké nebezpečné nebo náročné situace. Možná jsem chtěl, aby si z toho děti vzaly právě tohle.

Považuji se za člověka konzervativního, který by byl rád, aby se udržely nějaké hodnoty.
Pro mě je problém, jak naše životy skloubit s tryskem, který nabrala současná společnost. S postupným mizením národní identity. Neříkám – jsem pravicově orientovaný a hotovo. To nevyjadřuje život v celé jeho složitosti a protikladnosti. Nevysvětluje to odbourávání autorit – od autority boží po malou autoritu už neexistujícího polního četnictva.
Často třeba přemýšlím o svobodě. Jestli se ze svobody nestalo nějaké zaklínadlo, které přináší nechtěné ovoce. Svoboda člověka, který je idiot a nemá k ničemu úctu, je protismyslná. Někdo kdysi řekl – rozšlápnout na cestě broučka dokáže každý, ale sestrojit ho, aby žil, nedokážou nejlepší univerzitní týmy na světě. Tohle si idiot neuvědomuje.

The post Nadčasový ilustrátor Vladimír Jiránek… ten bordel, který žijeme, se jednou bude jmenovat dějiny first appeared on Čítárny.

Málo známe vtipy o škole, čtení a knížkách, knihkupectvích a čtenářích.

The post Vtipy o škole, čtení a knížkách, knihkupectvích a čtenářích first appeared on Čítárny.

Byl bezesporu nejznámějším českým kreslířem, karikaturistou, ilustrátorem. Kreslil už od roku 1948, když předtím si učil na na státní grafické škole. Od té doby má na svém kontě víc jak 35 tisíc kreslených vtipů, což mu vyneslo i zápis do české verze Guinnessovy knihy rekordů. 30. října 2011 mu bylo 87 let, když odešel tam, odkud není návratu.

Jak začalo legendární duo se Švandrlíkem.
Bylo to na prvním ročníku festivalu Haškova Lipnice, když se dal dohromady s humoristou Miloslavem Švandrlíkem. O něco později vymysleli prvních deset vtipů, Neprakta je nakreslil načisto a šli spolu do redakce Svobodného slova na Václavském náměstí. Za moc ty obrázky nestály, ale vlídný redaktor Peroutka si dva vybral s tím, aby přišli zas. Přešli jsme Václavák, šli do redakce Dikobrazu a vlídný redaktor Vavřín si taky vybral dva obrázky. Pak šli do třetice šli za roh do časopisu MY 48 a tam se nás méně vlídný redaktor zeptal, jsou-li ve Svazu mládeže. Tak udělali čelem vzad a do žádné další redakce už nešli.

Většinou pak do redakce chodili spolu, Václav Lacina pro ně vymyslel jméno čtvernožce Neprakta. Za dvacet let spolupráce, kterou ukončilo Švandrlíkovo úmrtí v roce 2009, uveřejnili víc než 35 tisíc kreslených vtipů.

V české kultuře vznikla nezapomenutelná dvojice, kterou pak bylo vidět jak v tehdějším humoristickém Dikobraze, tak se podepsali pod velké bestsellery české literatury Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka, Černé barony, Válka skřetů, Sek a Zula, 100 nejlepších hororů a mnoho dalších.

Neprakta Winter se ale vyznal nejen v umění malířském, ale také v ostatních uměleckých oborech a hlavně v životě.
V jídle a pití byl opravdovým znalcem. Hospoda byla jeho domovem, rád vystupoval jako kavalír a nejednou za večer platil rundu za celý stůl. Jinak byl ale na peníze dost opatrný, zvlášť o svoje ošacení moc nedbal. Možná i proto se  v roce 2003 oženil s paní o 40 let mladší a nebo taky proto, že jeho životní krédo byl citát anglického filozofa Elberta Hubbarda: “Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí.”

Ilustrace Jiřího Wintera Neprakty: http://www.neprakta.com

The post Neprakta alias Jiří Winter. Neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí. first appeared on Čítárny.

Mé dětství let sedmdesátých probíhalo provázeno obrázky podepsanými dvojicí Neprakta – Švandrlík a nebylo mi známo, že samo slovo Neprakta krylo v desetiletí předtím, ale i hloub v čase, úplně jiného scenáristu Bedřicha Kopecného (1913-1972).

Jak nám úvodem Velké knihy vtipu (Grada Publishing, 2017) opakuje jeho skorojmenovec Jaroslav Kopecký, malíř Jiří Winter (1924-2011) a publicista Bedřich Kopecný založili ve skutečnosti dost PRAKTICKOU firmu NEPRAKTA již koncem roku 1949.
A byť oni sami inkriminovaným slovem napůl ironicky uznali, že si humoriádami za socialismu miliony nevydělají a že vtipy nejsou našemu zřízení prvořadovými statky, fórů a fórků spolu nakonec „napáchali“ takřka deset tisíc; vždyť spolupracovali 21 let, až do roku 1970; a teprve pro následující třicetiletí se Jiří Winter i pro toto dílo spojil s Miloslavem Švandrlíkem.
Jak opět prozrazuje sběratel pan Kopecký, byl Winter většinou pečlivý a kresby počítal. Poslední z vtipů má číslo 28 910.

Jen částečně kolorovaná Velká kniha vtipu jich ovšem obsahuje jen okolo pěti set dvaceti.
Dohromady pak Jiří Winter za víc než půlstoletí zveřejnil okolo 35 000 kreseb a ilustroval víc než 400 knih, přičemž kritikové oceňují (jak Velká kniha vtipu hrdě hlásá na deskách), že nikdy nekarikoval „prohnilé“ kapitalisty, i když „za to byl v době normalizace dvojnásobný honorář“.

Jen částečně se – fascinující – obsah tohoto svazku slívá v tematické celky typu pravěk, starověk, středověk anebo opilství, robinzoni, „na poušti“, muž za rohem, svatba, Vánoce či „svět zvířat“. A objevíme mezi stovkami vtipů dokonce stripy (viz str. 182 a 233), přičemž ten nejdelší má tři obrázky (str. 121) a jest už, uznejme, ryzím komiksem.

Zrovinka tak však narazíme i na soubory koncipované nikoli editorem, nýbrž tvůrci samými, a to na sadu Přísloví, Nepraktův špalíček písní národních a desítku osobností „na plese“ (rozhlasový reportér, překážkář, fotbalista, basista, manžel, krasobruslař, popelář, lékař, motorista a „kladivář“). – Zobrazení bruselského Atomia (i když přeneseného až do starého Egypta) na straně 174 si pak pro jistotu dovoluji nahlásiti odpovědnému úředníkovi na autorská práva architektů v lampárně na hlavním nádraží.

Dle Kopeckého prohlášení (na třetí stránce Úvodu) psal a vymýšlel Velkou knihu vtipu výhradně a právě už zmíněný Bedřich Kopecný, přičemž k obrázkům neotextovaným podle všeho dodal náměty. A tak mi přijde velice nespravedlivé, že je tento nešťastník v tiráži i na obálce prezentován pouze pod jménem Jiřího Wintera-Neprakty. Nejen, že to je zavádějící, je to i smutné. Osudem týraný Kopecný (úraz při likvidaci miny, vážný úraz při těžbě uranu) totiž své náměty ani za socialismu nesměl „jako trestaný“ pod vlastním jménem uveřejňovat.

Bedřich Kopecný (neuveden): Jiří Winter-Neprakta. VELKÁ KNIHA VTIPU. Výběr, uspořádání a úvodní text Jaroslav Kopecký. Grada Publishing. Praha 2017. 256 stran. ISBN 978-80-271-0447-5

The post O Velké knize vtipu Jiřího Wintera-Neprakty lehce kriticky first appeared on Čítárny.