Kronika tak řečeného Dalimila je nejstarší česky psaná veršovaná kronika. Pochází pravděpodobně z počátku 14. století, záznamy končí rokem 1314, existuje několik pozdějších dodatků. Původně zvaná jako Kronika Boleslavská se opouští až v 17.století, kdy je již nazývána „Dalimilova“. Již ve 14. a 15. století byla vytvořena řada opisů a překladů. První vydání tiskem pořídil roku 1620 Pavel Ješín z Bezdězce.

Kronika tak řečeného Dalimila – fragment latinského překladu.
Fragment je nyní uložen v Národní knihovně a byl zakoupen na aukci Drouot-Richelieu, 17. 3. 2005.
Dvanáct listů rozměrech 24,5 x 17,5 cm bylo zakoupeno za 339,000 eur (asi 8,5 miliónů Kč). V té době (ministr Pavel Dostál) se uvažovalo až o částce 30 miliónů korun)
Poprvé byla kronika veřejnosti představena v roce 2005 v dubnu v Zrcadlové kapli Klementina v Praze.
Text je psán v jednom sloupci, max. 36 řádek na stránce. Řadu listů vyplňují pouze dvojice iluminací.
Podle iluminátorské výzdoby je vznik rukopisu kladen do severovýchodní Itálie a to kolem roku 1330-1340. Předpokládá se možnost, že objednatelem rukopisu byl Karel IV. nebo Jan Lucemburský .

První knížní vydání
První vydání Kroniky tak řečeného Dalimila tiskem pořídil roku 1620 Pavel Ješín z Bezdězce. Po porážce na Bílé hoře byla většina výtisků zničena a kronika upadla na čas v zapomnění. Znovu vyšla až roku 1786 nákladem Františka Faustina Procházky, jednoho z prvních obrozeneckých buditelů. Kronika se tak znovu dostala do širšího oběhu a jistě zapůsobila na upevňující se národní vědomí.

Další informace v knihách:

1. Bláhová, Marie. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila v kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota. [Díl] 3, Historický komentář. Dalimil. Praha : Academia, 1995.
2. M. Krčmová – překlad, H. Vrbová (přebásnila) / Kronika tak řečeného Dalimila / Svoboda, 1977

Online fragment:
www.manuscriptorium.com >>

Zajímavý odkaz:
Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila >>
wwwold.nkp.cz/pages/page.php3?page=luc_dalimil.htm 

I.
O počátcě našeho jazyka v Čechách.

V srbském jazyku jest země
jieţto Charvaty jest jmě.
V tej zemi bieše lech,
jemuţto jmě bieše Čech.
Ten muţobojstva se dočini,
pro něţ svú zemiu provini.
Ten Čech jmějieše bratróv šesť,
pro něţ jmějieše moc i česť,
a ot nich mnoho čeledi,
juţ jedné noci Čech osledi.
I vybra sě se vším z země,
jiejţ diechu Charvaty jmě.
I bra sě lesem do lesa,
dědky své na pleciú nesa.
A kdyţ dlúho lesem jide,
k velikému hvozdu příde.
Tu sě stešte čeledi jeho.
Vecě Čech: „Ach běda jesť skutka mého,
ţe pro mě jste v tejto núzi
a jsú pro mě vaši domové hustí luzi.
I vecě Čech k svému sboru:
„Podejděm pod tuto horu,
dětem, skotu odpočinem,
a snad sě tu s túhú minem.“
Za jutra u pravé zořě
by Čech sám sedm na tej hoře,
s nieţ všiucku zemiu ohleda,
a dále jim jíti neda,
řka: „Jmámy zemiu po svej vóli,
budú nám z té plni stoli,
zvěři, ptákóv, ryb, včel dosti,
ot nepřátel tvrdá dosti.“
Jako by sě dnes na púšči stalo,
kdeţ by jim nic nepřěkáţalo.
S té hory na zemiu zřěchu,
proto tej hořě Říp přěvzděchu.
Prvé chleba nejmějiechu.
maso a ryby jediechu.
Prvé léto laz vzkopachu,
a druhé léto rádlem zorachu.
Ale ţe jich starostě Čech diechu,
pro-ň zemi Čechy vzděchu.
Ti liudie velmi věrní biechu,
vše sboţie obecno jmějiechu;
komu sě co nedostanieše,
u druha jako své jmějieše.
Jeden obyčěj zlý jmějiechu,
ţe manţelstva nedrţiechu.
Tehdy i jedna ţena muţem jista nebieše,
jeden muţ ţen mnoho jmieše.
Právě skotsky přěbýváchu,
na však večer nového manţelstva hledáchu.
Súdcie i jednoho nejmějiechu,
nebo sobě nekradiechu.
Pakli sě kdy stala která sváda,
u stařějšieho budieše rada,
aby právo učinili,
pravému škody polepšili.
Minu let tomu velmi mnoho,
ţe sě drţě ten liud obyčěje toho

CV.
O veliké povodni v Čechách.

Léta ot narozenie syna boţieho
po tisiúciu po třech stech desátého
v rozličných krajích taká povodeň byla,
jakţ mnoho vsí i liudí zhubila.
U Liutomyšle v Heřmanicích tanec i s pišťcem vzala.
Ta boţie spústa den svatého Jakuba sě dála.
V druhý den v Kladščě podměstie blíz všě potopila
a tu na dva tisiúcě liuda ztopila.
Zvieřata pod Kladsko na kládiu řevúce ploviechu,
domové cělí, a na nich liudie sědiechu.
Tu otec ot syna, máti ot dceře,
syn od otcě, dci ot mateřě,
preč plovúce, ţalostivě otpuščenie bráchu,
muţ ot ţeny, ţena ot muţe; nebo svú smrť znamenáchu.
Juţ tonúce, však v naději druh k druhu sě zpoviedáchu,
a přietelé, po nich hlediece, s pláčem vlasy s svých hlav dráchu.
Pak na dřieviu kolébky s dětmi ţivými nalezáchu,
a domovité věci po dřieviu sbieráchu.
Tiem přáslem voda mnoho vsí zkazila
a mnoho liudí ztopila

The post Kronika tak řečeného Dalimila je nejstarší česky psaná veršovaná kronika first appeared on Čítárny.

Před výrobou papíru v Evropě v 16. století se pro psaní knih používal zásadně pergamen. Ten se zdlouhavě vyráběl ze speciálně upravené kůže ubitých zvířat a byl i na dnešní dobu velmi trvanlivý a kvalitní.
Knihy se psaly skoro výhradně v klášterech, protože prostě nic jiného neexistovalo a církev si svou jedinečnost nadvlády nad písmem řádně hlídala. Pokud byly knihy navíc iluminovány, kláštery na knihách vydělaly velmi slušné peníze. Vzhledem k náročnosti výroby, konkurence nebyla skoro žádná a knihy byly až do počátku 17. století velmi vzácné. Jejich význam klesá z rozšiřující výrobou papíru a knihtisku.

Historie a počátky
Počátky pergamenu zaznamenává Plinius ve své Historia naturalis (XIII,21), a tvrdí, že pergamen byl vynalezen na podnět Eumena z Pergamonu, buď šlo o Eumena I. (vláda 263 – 241 př. n. l.) nebo Eumena II. (vláda 197 – 160 př. n. l.), jako náhražka papyru, který se dovážel z Alexandrie a často byl nedostatkový. Navíc pergamen byl v praxi líp využitelný, protože se mohl text vyškrábat a nahradit novým.
Už v 5. století před naším letopočtem byl pergamen běžná věc. Záznamy na pergamenu jsou datovány do období 4. egyptské dynastie a byl zřejmě znám všem starověkým kulturám.
Rozkvět používání pergamenu nastal ve středověku a končí z rozvojem kihtisku v 16. století. Pergamen se ale používá dodnes na slavnostní účely a nikomu nevadí, že je třeba nejdřív ubít zvířecí bytost. Lidskou kůži lidé na výrobu knih nepoužívají a nikdy (až na výjimky) nepoužívali. Prý je to barbarské.

Výroba
Po základnim očištění od chlupů se kůže máčí ve vápenném mléce po dobu 7 – 14 dní. Poté se zbavují zbytky srsti a zbytků masa, napínají na rám. Suchá kůže se na rámu zdrsní pemzou, potře olověnou, nebo zinkovou bělobou rozdělanou v oleji a po zaschnutí nátěru se hladí a leští.
Pro výroby jemných pergamenů se užívá kůží mladých zavražděných zvířat. V klášterech byla zvlášť ceněna kůže nenarozených jehňat, tzv. děložní pergamen, který byl zvlášť jemný.
Někdy byl pergamen vyškrábán a použit znovu – tzv. palimpsest. Tyto vškrábané texty obsahují často vzácné zlomky starých či antických autorů.

Několik listů z francouzského breviáře z roku 1507 napsaném a iluminovaném na pergamenu.

Vyráběly se tři druhy pergamenu: jihoevropský, středoevropský a byzantský
Jihoevropský/italský je jemněji zpracován jen po masové straně, na kterou se píše, druhá zůstává hrubší a žlutá.
Středoevropský/severní je zpracován oboustranně stejně (méně jemně) a píše se na obě.
Byzantský navíc se potírá bílkem a více se vyleští. Pergameníci se lat. jmenovali membranarii, rasores perg.

{youtube}O2BWc1N9Cqo{/youtube}

The post Co je pergamen. Stručná historie a jeho výroba pro knihy a listiny first appeared on Čítárny.