Profesor Jiří Krupička (1913-2014) byl legendární postava české geologie, emeritní profesor geologie na edmontonské University of Alberta, ale především je to člověk mimořádných kvalit, který obohatil českou i světovou literaturu o několik vynikajících filosoficky laděných knih: Viz seznam >>
Ovlivnil svým uvažováním mnoho lidí, kteří hledají odpovědi na současný stav a vývoj jak filosofie, přírodních věd, tak i lidského myšlení.
Prof. RNDr. PhDr. Jiří Krupička byl vyznamenán v roce 2009 Za zásluhy o stát v oblasti vědy.

„Rozum je základní a nejdůležitější životní nástroj člověka. Komunisté v rozvinutém byrokratickém socialismu tento nástroj zneužili, nová filozofie jej podceňuje a demokracie si s ním až příliš často neví rady. A přece nic lepšího než rozum nemáme a mít nebudeme.“

Jiří Krupička ve svých 95 letech vydal svoje nejobsáhlejší dílo, knihu Zmatek (2008).
Hlavní myšlenka díla je založena na světovém paradoxu. Neobyčejně rozsáhlá síť informací a její okamžitá dostupnost paradoxně nepomáhá nárustu vzdělanosti, nepomáhá lidem vytvářet soustavný a nerozporný obraz lidského světa, nevytváří lepší a vzdělanější společnost. Dochází k opaku, k úpadku sebevzdělaností a degradaci vzdělávacího systému.
Jiří Krupička přes to, že chápe tuto rozpolcenost dnešního světa, přiklání se k životní naději pro příští generace.

Velmi jasně ale poukazuje, že se v moderním světě chováme ve všech oblastech jako důvěřivé malé děti.
Naše chování ladíme podle názorů politiků, lékařů, finančníků  o nichž nic nevíme, kriticky o jejich slovech nepřemýšlíme a ani si nic nezjišťujeme. Tak se chová většina.
Čínská studie v roce 2026 jasně prokázala, že „důvěra“ v názory a “fakta”, které vygeneruje AI, u lidí s IQ nižším než 90, je absolutní.

„Určitě znáte ty suverénní mladé muže v oblecích, usměvavé a sebevědomé, vlichocující se nenápadně, ale taky neodbytně, tak, jak se tomu se naučili. Možná mají vštípenou, možná naučenou, sebedůvěru. Ale člověka bezděky napadá, jestli by se s nimi dalo mluvit také o něčem jiném, než o – produktu.
Co se to říká o prázdném soudku?“

„Pane doktore, je moje operace nebezpečná?
Jak se to vezme. Jedna z pěti se podaří. Ale vy můžete být klidný. Poslední čtyři se nepodařily.“

Prof. Jiří Krupička a jeho myšlenky. Snad vás budou inspirovat ke čtení jeho knih.

1. Zatím to podle všech nám dostupných důkazů a indicií vypadá, že v námi přehlédnutelném vesmíru jsme jedinou civilizací bytostí nadaných rozumem (záměrně nepíšu „rozumných bytostí“, protože k nim máme v průměru ještě hodně daleko…), jedinou entitou, která si dokáže uvědomit sama sebe a reflektovat své okolí. Tato skutečnost sama o sobě je dostatečným vyjádřením jinak nezměřitelné hodnoty existence lidstva a zároveň dostatečným důvodem k tomu, aby se lidstvo pokusilo svou civilizaci zachránit.

2. Jediným nástrojem, který máme k dispozici a který nám k tomu může napomoci, je to, co nás odlišuje od našich živočišných předků, tj. rozum.

3. Hlavní morální povinností každého člověka je chovat se podle uvedených skutečností a nadřadit je všem ostatním morálním zásadám.

Výpisky z knihy: Jiří Krupička / Zmatek:

„Kdyby si více lidí uvědomilo kosmickou jedinečnost fenoménu lidstva, pak by se toto vědomí mohlo stát jednou z kotev jejich morálního postoje.
Záblesk kosmického sebeuvědomění, zrozený ze slepoty materiální existence. To jsme, a toto vědomí by mělo prostoupit myšlení o našem postavení ve světě.“

„Věř zdravému rozumu víc než heslům a ‚principům‘, dodržuj slovo a závazky, nepodváděj svého životního partnera, kroť primitivismy svého ‚Já‘, měj rád slušné lidi, braň se vládě peněz nad sebou, netřes se před smrtí – dokaž to a budeš někdo vedle davu osvobozených šašků.“

„Žádný prorok–zakladatel nebyl sám; jinak bychom o něm nevěděli. Vždy ho doprovázela, poslouchala a uctívala skupina učedníků, předávala jeho slova dál a po jeho smrti je třídila, shrnovala a dogmatizovala jako články víry…“

„Touha po seberealizaci je součástí života. Člověk potřebuje vidět nebo alespoň cítit před sebou směřování své existence někam.“

„Rozum a rozumnost bez spoluúčasti citu jsou prázdné pojmy pro vztahy mezi lidmi, mohou sloužit jen jako výplň bezobsažných vět. Rozum bez citu je všechno možné, jen ne rozum.“

„Mobilizace inteligence lidského rodu představuje sepětí rozumu, vzdělání a svědomí.“

„Rozum a rozumnost bez spoluúčasti citu jsou prázdné pojmy pro vztahy mezi lidmi, mohou sloužit jen jako výplň bezobsažných vět. Rozum bez citu je všechno možné, jen ne rozum.“

„Je důvěra většiny občanů v poctivost politického procesu a justice nezbytná pro existenci demokracie, nebo stačí strach z diktatury?“

„Jakou míru politické a úřední korupce snese demokracie, než občané začnou volat po vládě pevné ruky?“

„Je myslitelný běžný život bez stranickosti přátelům a politika bez protekcionářství?“

Disidenti a revolucionáři potřebují vzájemnou důvěru k úspěchu, ale „teprve když zvítězí, moci se chopí malá skupina a objeví se strach.“

„Z dnešní skutečnosti může plynout jen malá důvěra v kvalitu budoucích politických vůdců nesmírně složitého světa.“

Jiří Krupička: Doporučené knihy a jejich stručný obsah:
Všechny knihy mají charakter filozofických esejů a reflexí zkušeného geologa, exulanta a myslitele.

Dopis z Ruska (1987):
Autor reaguje na odmítnutí otevřeného dopisu Andreje Sacharova západními vědci na konferenci Pugwash v roce 1982. Ostře kritizuje morální selhání západních intelektuálů vůči sovětskému totalitnímu režimu.

Renesance rozumu (1993/94):
Filozofické zamyšlení nad úlohou lidského rozumu v dějinách i v přítomnosti, nad smyslem lidské existence a nad budoucností lidstva.

Flagelantská civilizace (1999):
Kritický pohled na postmoderní Západ jako na „sebemrskačskou“ civilizaci, která rozkládá vlastní hodnoty, podléhá woke ideologii a ztrácí sebevědomí.

Zkouška dospělosti (2000):
Úvahy o základních výzvách dnešní společnosti, o morálce a o dospělosti jak jednotlivce, tak celé civilizace.

Stará pevnost (2001):
Filozoficky zpracované vzpomínky na pobyt v komunistických věznicích (především v Leopoldově) v 50. letech, zaměřené na morální a politické diskuse mezi politickými vězni.

Rozmanitost života (2002):
Osobní a filozofické reflexe lidského života – od stáří a nemoci manželky přes geologické zážitky z Afriky až po válečné a poválečné události.

Kosmický mozek (2005):
Shrnutí autorovy představy o lidstvu jako o jedinečném „kosmickém mozku“, který tvoří souhrn individuálních vědomí, a úvahy o perspektivách lidské existence.

Zmatek (2008):
Nejobsáhlejší dílo – mnohohlas různých otázek a problémů současného světa, zahlcení informacemi, střety názorů a narůstající zmatenost v lidských myslích.

The post Jiří Krupička. Zmatek. Vynikající mnohohlas problémů našeho světa first appeared on Čítárny.

Jiří Krupička se nikdy nepovažoval za spisovatele, i když napsal 8 knih a kvůli své první knize Člověk a lidstvo, kterou chtěl odeslat do zahraničí, byl odsouzen na 16 let vězení. Prošel věznicemi a uranovými tábory v Borech, Jáchymovsku, Horním Slavkově, Příbramsku, Leopoldově.

Jiří Krupička o svém odsouzení říká:

Jedna z vět, které jsem použil v rukopisu knihy Člověk a lidstvo, byla „sovětské atomové bomby jsou stejné špíny.“ To byl samozřejmě hřích a zločin nejvyššího řádu. Při mém soudním řízení, které následovalo krátce, prokurátor poukázal na tuto větu a zeptal se: „Jak můžete porovnat naše bomby míru s imperialistickými bombami?“ Moje odměna za toto, moje první literární dílo, byla 16 let vězení. Byl jsem tedy zatčen a uvězněn za rukopis, ve kterém se slovo „Československo“ nikdy neobjevilo! Přesto jsem byl odsouzen za velezradu proti státu.

Po deseti letech byl propuštěný a pak v roce 1968 ve svých 55 letech emigroval do Kanady, kde působil do roku1988 působil jako profesor geologie na University of Alberta v Edmontonu.

Začal psát v roce 1949 z prosté pohnutky dostat ze sebe přetlak na jehož počátku bylo šokující použití atomové energie v Hirošimě a Nagasaki. Sám o tom říká:

Cítil jsem to jako šok, a tak jsem se to pokusil napsat písemně – v angličtině. Srovnal jsem dva supervelmoci a jejich využití atomové energie. Snažil jsem se být co nejobjektivnější a prohlásil, že je to zlo na obou stranách.

Znovu začal psát až mnohem později. Mezitím si našel práci na University of Alberta, a když přišel důchod pomyslel si, že by bylo dobré pospojovat vzpomínky a zkušenosti staré víc jak 30 let. V sedmdesáti začíná znovu psát. Skládá své myšlenky a dává jim formu. Při tom jedna z hlavních pohnutek byl hněv. Píše:

Myslel jsem, že bych mohl napsat nějakou fikci, a zároveň vyjádřit některé mé politické myšlenky. Můj impulz v té době byl v podstatě hněv. Hněv nad tím, co se stalo v roce 1982 na konferenci Pugwash.

Pugwash byl klub západních intelektuálů založený atomovými vědci, kteří litovali, co udělali; později se stal známým klubem (váhám použít slovo „asociace“), se známými vědci. Jejich cílem [bylo] diskutovat o obecné situaci, a zejména o otázce míru mezi dvěma velmocemi. Prakticky všichni byli levičáci. (To znamená, že se soustředili na zlo na západní straně a zavírali oči před zlem na východě.)

V roce 1982 tak měli svou výroční konferenci ve Varšavě. A Sacharov, prominentní sovět, otec vodíkové bomby, který se později stal vůdcem pacifistického hnutí na východě, známý na Západě jako symbol někoho, kdo vyjadřuje svůj vlastní názor (takže nebyl uvězněn, ale jednoduše pod celý svůj život), také držitel Nobelovy ceny míru […] napsal dopis této konferenci. Dopis (propašovaný, nikoliv bez nebezpečí, této konferenci), který je prosil, prosil o pomoc pacifistickému hnutí v Sovětském svazu. A tito západní intelektuálové prostě … to odmítli přečíst. Protože špatně mluvil o sovětském režimu.

Od sedmdesáti let napsal 7 knih, plných informací, zajímavých souvislostí a úvah.
Knih na pomezí kvalitní objektivní žurnalistiky, filosofie i beletrie. Všechny jeho knihy patří k těm, ke kterým se člověk vrací. Nad Krupičkovými texty musíte přemýšlet, protože vás k tomu nutí autorova naléhavost a touha dopátrat se ke kořenům. V tom jsou naprosto jedinečné.

“Dáme-li dobré jevy a slušné lidi v životě dnešních vyspělých národů na jednu misku vah a jejich opak na druhou, převáží miska dobrého. Provedeme-li totéž se světem zpravodajství, vylétne tatáž miska rychle nahoru…”

The post Prof. Jiří Krupička, geolog, spisovatel si za první knihu odmakal 16 let v uranových dolech first appeared on Čítárny.

Málokteré knihy, popisující současnou společnost, mě od počátku nadchly tak, jako Krupičkovy eseje a úvahy. Ve všech svých knihách je provokativní a nutí myslet doslova na každé stránce. Velké množství údajů, výpisků přetavených do vlastních logických úvah vám mnohokrát otevřou dveře do nečekanýchch oblastí lidského myšlení a chování, které jsou základem kolektivního myšlení, jež vytváří společnost a jeho normy.

Jiří Krupička (1913 – 2014) ve svých knihách velmi účelově provokuje a sám v jedné z nich přiznává:

“Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatických myslí do varu… Často také ostře kritizuje “neomezený” liberalismus a relativismus, mimo jiné proto, že výchova ve školách je “…v liberálních demokraciích přímo ze zákona odmravnělá ve vztahu k jakémukoli vnitřně souvislému souboru mravních norem.”

Krupička sám nezaujímá vyhraněné stanovisko vzhledem k lidské pospolitosti a její budoucnosti. Klade nám neúnavně otázky jež vyústí tu v pesimismus, tu v optimismus, i když cítíme mezi řádky optimistickou víru. Dobře to například vyjádřil větou: “Dáme-li dobré jevy a slušné lidi v životě dnešních vyspělých národů na jednu misku vah a jejich opak na druhou, převáží miska dobrého. Provedeme-li totéž se světem zpravodajství, vylétne tatáž miska rychle nahoru…”

Flagelantská civilizace (1999)
“Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí života lidské společnosti.”
Tak svůj titul charakterizuje sám autor. Proč civilizace flagelantská neboli sebemrskačská? J. Krupička vidí v západní civilizaci, respektive v její tradici kritického myšlení, tendenci nemilosrdné sebekritiky, která však není uplatňována na ostatní lidské kultury. Autor si je sice vědom řady hanebností v historii evropské civilizace, avšak upozorňuje, že pozitivní stránka převládá, že existuje například více zachráněných životů než zmařených. Hříchem Západu je například rasismus; ten však podle autora nalezneme i u všech dalších kultur.

Jiří Krupička stoletý.

Jiří Krupička (1913 – 2014)
vystudoval dvě fakulty Karlovy univerzity: Filozofickou a Přírodovědeckou. Po únoru 1948 byl zatčen, odsouzen na 16 let za pokus dostat na Západ svůj rukopis a strávil několik let v komunistických věznicích. Za Pražského jara, se stal jedním ze zakladatelů spolku politických vězňů K-231.
Po okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy emigroval do Kanady, kde působil jako profesor geologie na University of Alberta ve státě Edmonton. Za své esejistické dílo obdržel Jiří Krupička v lednu 2000 výroční cenu českého PEN KLUBU a vyznamenání prezidenta republiky.

Výpisky z knihy Flagelantská civilizace:

Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí života lidské společnoxi. Čtenář se setká s problémy, které jej zajímají asi už dlouhou dobu, a narazí také na jiné, pro něho nové a třeba i překvapivé. Možná právě taková sethání v něm vzbudí zájem.

Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatichých myslí do varu – především u vyznavačů neomezeného liberalismu, mravního relativismu a nádhery naprosté svobody lidského jedince. Ani deset let, strávených v komunistických kriminálech, nenapravilo autorovou nedůvěru v slasti neomezené tolerance a nezměnilo jeho tvrdý odpor vůči jejím výstřelkům. Třicet let života na Západě dodalo tomuto postoji téměř nepřeberné množství argumentů.
Kulturní pokrytectví, maskované jaho antirasismus, je jedním z nich.
——
Lidstvo se rychle blíží stadiu, kdy jeho vlastní síla, kdy úžasné dílo jeho kolektivního mozku se může obrátit proti základům existence lidské společnosti. Jeden výbuch masového zla stačí proměnit život na této planetě v řetěz utrpení. Je-li takové zlo možno potlačit pouze násilím, i za cenu krve, musí lidé proto sami sebe odsoudit k bezbrannosti?

Rozum přebírá zde úlohu, vyhrazenou obvykle morálce.
Musí zvažovat poměr dvou zel v situacích velkého dosahu pro miliony lidí. Kant by nesouhlasil. Jeho deontologie soudí pouze ryzost motivace, dobrotu vůle při mravním hodnocení činu; důsledky jsou mimo oblast mravního kritéria. Avšak v realitě životního dění, především ve střetech a interakcích velkých lidských skupin hrají právě důsledky rozhodující úlohu. Pouze inteiekt, nikoli svědomí nám může říci něco o očekávaných konkrétních důsledcích jednání ve velmi složirych situacích.
A vztahy mezi lidskými kolektivy, zvláště mezi emocemi prosycenými národními celky, jsou vždy velmi složité, Ve všech konfliktních situacích přicházejí obrykle mravní úsudky ex post. Pravidelně vycházejí z faktického výsledku, ktery zhodnocení příslušně upraví.

Dobro a Zlo jsou Popelky v soudobé filosofii. Pro ryzi mravní relativisty obojí představuje strašidlo zatuhlých myslí. Pod jejich praporem, právě tak jako pod praporem jejich partnerů zvaných Pravda a Lež, kvetlo vždy nási|í za vlády fanatiků a tyranů. Budoucnost by přinesla totéž, ještě v horším mčřítku, kdyby lidé nebděli dost ostražitě a opustili věčnou Pravdu relativity.

Historie lidstva nezná civilizaci, která by se svým postojem sama k sobě jen zdaleka přiblížila dnešnímu drásavému stupni evropsko-americké sebekritiky. Vytvořila si navíc komplexní systém sebemrskačství, který v ní samé hledá nedostatky a vinu. A tak se neustále omlouvá a stydí za vlastní úspěch!.

Dnes ve vyspělých zemích zahrnuje pojem ‚světa‘ ve vědecko-technickém, politickém a hospodářském smyslu slova celou globalizovanou Zemi. Vzdělanec jej rozšíří na celou přírodu, makroa mikroskopickou, a rozběhne možná svou mysl do hloubek kosmu. Co z dnešní záplavy informací o dění ve světě lidí je pravda? Co snese zařazení pod pojem, s nímž se člověk potýká od doby, kdy začal souvisle mluvit?

Jádro pravdy jako ‚správného‘, pro situaci vhodného vnímání nebo odhadu skutečnosti tvoří základ života vůbec, od začátku jeho vývoje. Bez schopnosti správně reagovat na situace v tvrdém boji o život každý jedinec prohrává. A vývojově prohrává i celý druh, rod i vyšší skupiny organismů a doplácejí vyhynutím na neschopnost správně = vhodně reagovat na změněné životní podmínky. Na neschopnost reagovat na ‚pravdu‘ nové skutečnosti.

Vybrat, vyhmátnout, vytušit pravdu z dnešní záplavy informací o zamotaném světě lidí, nikoli o mnohem ukázněnějším světě přírodních věd, je a ještě víc bude zcela základní věc pro vytvoření aspoň hrubých obrysů představy o jeho běhu. Především pro ty, kdo rozhodují o osudu národů a velkých lidských celků. Rozhodnutí amerického prezidenta o nesmyslném útoku na Irák ukazuje zásadní důležitost aspoň přibližně pravdivého obrazu o stavu dnešního světa a tím možnosti inteligentních politických rozhodnutí. Bushovo rozhodnutí vyplývalo z nedostatku vzdělání a z nepravd, z velké části úmyslně vytvářených.

V této úvaze dávám pojmu pravda podstatně širší záběr, než jaký umožňují jeho čtyři nejznámější filosofické definice. Ve věcech lidské společnosti má vysloveně pragmatický ráz; blíží se tím nejstarší filosofické definici, která pojímá pravdu výroku jako jeho shodu se skutečností. Ve složitých společenských situacích má úsudek vydávaný za pravdu skoro vždy složku emocionální, nejčastěji zaujatost, která až příliš často zahltí podíl intelektu na vyhodnocování problému.

Takový přístup k problému naznačují často už samy názvy článku nebo knihy. Typické příklady velmi podezřelé sebejistoty jsou tituly druhu:
‚Pravda o globalizaci‘, ‚Pravda o africké chudobě‘, ‚Pravda o Evropské unii‘, ‚Pravda o americké demokracii‘, ‚Pravda o mnichovské kapitulaci ČSR‘, ‚Pravda o zkorumpovanosti české politiky‘. Podobnou nedůvěru vzbuzují názvy druhu ‚Pravda o životě Ježíšově‘ nebo ‚Pravda o duchu koránu‘. Ryze emocionální je ‚pravdivost‘ výroku: ‚Michal Pohanka a Miloš Melčák jsou konstruktivní politikové‘ nebo ‚Michal Pohanka a Miloš Melčák jsou zrádci a podvodníci‘.

Hledání pravdy ve složitých situacích lidské společnosti se vždy stává sporem; a zůstává jím i po zjištění nesporné pravdivosti dílčích složek.
Rozhoduje výběr faktů a vážení jejich důležitosti. A bývá to právě jednostranný, často až křiklavě jednostranný výběr faktů ve sporu při hledání celkového obrazu, celkové pragmatické ‚pravdy‘, který maří vytvoření souhlasu v nejdůležitějších mezinárodních a světových problémech. A i v malých lidských vztazích je hodnotí až příliš často stejná zaujatost a lenost mysli.
‚Mezinárodní monopoly jsou rozhodující příčinou africké chudoby‘.
‚Němci začali dvě světové války; agresivita je v jejich národní povaze‘,
‚Američani napadli Irák. Celá jejich historie je násilí‘.
‚Romové vykradli v Nuslích tři byty: neumějí nic jiného než krást‘.
Dán je nesporný dílčí fakt, a z něj vyplývá ‚jasný‘ obecný závěr.

—

Složité společenské situace se nedají redukovat na stroze racionální základ; metody vědy a justice (poctivé justice) zde nestačí. Emoce, cit, idea, ‚světový názor‘ pracují už při výběru faktů, a dovedou pracovat krajně účinně. Rozum se podřizuje vůli a snaží se nalézt a vybrat to, co mysli vyhovuje. A tady, především v závažných problémech, má základní úkol lidská inteligence. Její úloha v široké oblasti vztahů lidských celků stále poroste a v budoucnosti se může stát otázkou života a smrti celého rodu.

Vzniká paradox. Houstnoucí síť informací, charakteristika našeho věku, nevyjasňuje pohled na lidstvo jako celek, nepomáhá mysli vytvářet si soustavný a nerozporný obraz lidského světa. Dochází k opaku.
Tato záplava už sama o sobě, navíc až příliš často pod tlakem na ‚vhodnou‘ úpravu zpráv, jejich překrucování a vyslovené lhaní zvyšuje zmatek v lidských myslích o stavu světa. Rostoucí složitost lidské společnosti zmatku mysli vydatně pomáhá.

Svět přírody, včetně fyzického obrazu člověka jako jedince, poznáváme stále hlouběji a souvisleji, v makrokosmu a v mikrokosmu. Obraz světa lidstva jako celku se naproti tomu rozostřuje; přešel už stadium impresionismu a dostává ráz postmodernistické roztříštěnosti a rozplizlosti. Pronikáme hlouběji do jednotlivostí, které pak na celkovém plátně dávají jen nesouvislou tříšť. A pro potěchu ducha jsme si vymysleli filosofii, která z té tříště dělá jedinou možnost našeho poznání.

Je tedy vůbec nějaká naděje, že lidstvo si bude vědět rady se stále hustší a až příliš často nebezpečnější spletí problémů, se stále větším informačním zmatkem? Je, ale budeme muset vydolovat nejlepší z fondu inteligence lidského rodu — a ještě si držet pevně palce.

Především budeme muset odvykat si nejhoršímu zlozvyku myšlení: posuzovat situaci společnosti podle pár příkladů, vybraných vlastní zaujatostí a myšlenkovou leností.
Zlozvyku, který se netýká nepravd nebo lží, ale zcela nesporných pravd, které však, vytrženy ze souvislosti a použity a zneužity pro hodnocení celku obraz zdeformují, často k nepoznání, a vedou k pokřivenému nebo zcela falešnému úsudku.

O povaze naší budoucnosti rozhodne úspěch nebo neúspěch v mobilizaci inteligence lidského rodu, která představuje spětí rozumu, vzdělání a svědomí.
Rozum ve svém svévolně omezeném, ryze racionálním pojetí sám na úkol nestačí; dovede pracovat stejně účinně pro dobrý čin jako pro zločin, dovede ohnout zákony právě tak jako mravní zásady do opaku jejich smyslu. Proto máme dar svědomí — varovný hlas před zločinem a výzvu k pomoci bližnímu. Lidská práva a mezinárodní soud jsou pokusy o zdůraznění autority svědomí nadřazené zákonům státu. Zůstanou dlouho ještě pokusy; výstrahou pro Sierru Leone a kusem popsaného papíru pro Čínu.

Třetí složka inteligence, vzdělání, je nadstavbou nad čistým intelektem, nad schopností logického řešení problémů. Vzdělání v širokém smyslu slova, nikoli pouhá specializace, bude stále nezbytnější pro řešení problémů mezi velkými lidskými celky a konfliktů mezi nimi.
Vedoucí politikové, vůdci národů s troskami všeobecného vzdělání, s ostudně proděravělým obrazem světa jsou zlo; tím větší, čím silnější je jejich stát. Už nestačí pouhá státníkova intuice z dob mnohem slabší a skromnější minulosti, z dob Metternichů a Taylleyrandů. Denně vidíme v televizi a čteme v novinách o důsledcích vlády intuice, vyzbrojené troskami vědomostí o světě.

Spleť vztahů v lidské společnosti bude stále houstnout, zmatek v lidských myslích o stavu světa poroste. Na Západě minuly doby, kdy člověku, věřícímu na slova svatých písem, byl základní obraz světa jasný. Státnickým uměním je a především bude vybírat z té spleti priority, vyhmátnout rozhodující, nejnebezpečnější problémy a zmobilizovat plnou sílu inteligence k jejich řešení. Problém všech problémů je vybrat výkvět lidské inteligence pro vedení společnosti. S tím nesmírně složitá budoucnost stojí a padá. Zatím moc neúspěchů nemáme. ‚Řešit‘ základní problémy světa magickou rukou trhu je kapitulací rozumu.

A ani se moc nesnažíme připravit půdu pro takový výběr — vzdělávat mladou generaci tak, aby bylo vůbec z čeho vybírat. Pak teprve, až tu už bude všeobecně vzdělaný lidský základ, přijde na řadu druhý úkol: rozumnější systém výběru, celého volebního procesu pro vedoucí místa ve státě. Zatím nám naše liberální demokracie nabízí hodně drahou kaba retní směs slibů a vzájemného osočování. Intimity osobního života kandidátů okořeňují směs.

Školy jsou pod stále silnějším tlakem připravovat děti pro ‚praktický‘ život. Rodiče bývají v této snaze nejpilnější; nač cpát dětem do hlavy zbytečnosti? Společnost vítězného globálního trhu, vyrostlá z takových základů, by vrcholila ve stadiu pestré směsi specialistů a mikrospecialistů v davu věčně nespokojených, přesycených honců za stále provokativnější zábavou. ‚Vítězové‘ se povezou na lodi, kde nikdo nemá ponětí o navigaci.

Kde budou naši pravnuci hledat osobnosti do vedení svých zemí a pro řešení zmatků překomplikovaného světa, kde budou hledat lidi se širokým přehledem o něm? S dostatečnou, širokou inteligencí, ne se specializovaným počítačovým intelektem.

The post Profesor Jiří Krupička. Flagelantská, sebemrskačská civilizace aneb jedinečné náměty k přemýšlení first appeared on Čítárny.

Tyto otázky jsou převzaty z knihy Jiřího Krupičky, Flagelantská civilizace. Autor, který se dožil sta let, se v ní pokouší přemýšlet o některých závažnějších otázkách života člověka, společnosti a světa jako celku. A klade si tyto základní otázky.
Kniha vyvolá jistě řadu kritických, někdy ostře kritických reakcí. Nicméně patří k tomu nejlepšímu, co lze dnes o smyslu současného stavu civilizace na naší planetě číst.

Jiří Krupička stoletý.

1. Cítíte se dobře v dnešní společnosti, máte k ní své zásadní výhrady, nebo se raději motáte v kafkovské bezvýchodnosti?
2. Díváte se s optimismem nebo pesimismem na svět svých vnuků? Máte k někomu plnou důvěru?
3. Můžete se opřít o nějaký pevný záchytný bod ve své mysli v těžkých duševních krizích?
4. Přeběhla někdy vaší hlavou myšlenka na sebevraždu? Máte nějaký neosobní cíl, nějaký ideál?
5. Ptáte se někdy sebe sama: zanechám za sebou nějakou trvalou stopu?
6. Jste duševně připraveni na nevyhnutelný úpadek stářím?
7. Dovedete si vytvořit souvislejší obraz světa z dnešní záplavy informací?
8. Kam vede svět neustálý růst vědeckého poznání a technického pokroku?
9. Existuje možnost dědičného zlepšování člověka?
10. Mohou genetičtí inženýři zplodit obdobu Damoklova meče nad lidstvem, jaký už vytvořili nukleární inženýři?
11. Dokáže inteligence našich pravnuků zvládnout důsledky neustálého materiálního růstu?
12. Máme pro uspořádání života lidské společnosti něco lepšího než zdravý rozum?
13. Domyslel Václav Havel svůj výrok: „Pád komunismu znamená konec nadvlády rozumu nad lidstvem“?
14. Čemu dát přednost, dostanou-li se do konfliktu zákon, mravní zásady, ideje a svědomí?
15. Pomůže spokojenosti společnosti víc idea tvrdé soutěže nebo idea solidarity?
16. Do jakých extrémů zavádí svět neomezený kult peněz?
17. Je sázka na magickou ruku trhu pro lidskou budoucnost kapitulací rozumu?
18. Podrývá skromnost národní produkt (důchod) a tím materiální rozvoj společnosti, nebo může být její jedinou skutečnou záchranou před zadušením ve vlastním odpadu?
19. Vyřeší energetickou krizi budoucnosti především rozvoj zdrojů nebo snížení spotřeby?
20. Jak velké rozevření nůžek mezi nadbytkem a bídou snese svět bez zhoubného otřesu?
21. Co bude chudobou ve společnosti vysoké životní úrovně?
22. Bude chudobou vlastnictví jen jednoho auta a dvou motocyklů v pětičlenné rodině?
23. Je světové sociální vyrovnání možné jen růstem výroby?
24. Kam povedou ekologické důsledky stále houstnoucí dopravní sítě, nejvýraznějšího materiálního projevu globalizace, jejího základního předpokladu?
25. Vypracovali ekologové politicky únosný prováděcí plán nezbytných světových ekologických opatření?
26. Promyslel někdo z ekologů do konce naprosto kritický problém masové nezaměstnanosti, vyvolané opravdu účinnými zásahy na ochranu světového životního prostředí?
27. Proč došlo k expanzivnímu růstu lidstva v posledních generacích?
28. Jak dlouho může existovat demokracie při přesvědčení většiny občanů, že politika je svinstvo?
29. Je důvěra většiny občanů v poctivost politického procesu a justice nezbytná pro existenci demokracie, nebo stačí strach z diktatury?
30. Jakou míru politické a úřední korupce snese demokracie, než občané začnou volat po vládě pevné ruky?
31. Je myslitelný běžný život bez stranickosti přátelům a politika bez protekcionářství?
32. Kolik života společnosti mohou zvládnout zákony?
33. Do jaké míry může demokratická vláda trpět akce občanské neposlušnosti?
34. Je liberální demokracie poslední slovo ve vývoji politických systémů?
35. Zvýší neomezený liberalismus spokojenost a mírumilovnost lidské společnosti?
36. Jsou svobodné volby alfa a omega demokracie?
37. Jak zlepšit výběr lidí, kandidátů do voleb pro nejvyšší politické úřady v demokracii?
38. Co bylo hlavním pilířem komunistického režimu — víra v ideu, násilí nebo lhaní?
39. Proč mají v paměti českého národa chartisté roku 1977 právem své čestné postavení, a desítky tisíc politických vězňů stalinského režimu jsou z této paměti vymazávány?
40. Je naše civilizace bezduchá a bezideová?
41. Povede filosofie relativismu všech hodnot k rozkladu společnosti?
42. Přežili se už ve světě techniky hlubocí myslitelé?
43. Kam zavede lidskou mysl prázdnota, jestliže se uskuteční vidina trvale bohatnoucího světa techniky a robotů a odpadne kázeň pravidelné práce?
44. Zvládne takový svět zločinnost, zvrhlost a mentální poruchy, zrozené z nudy a přesycenosti požitky?
45. Pomůže zmatku a prázdnotě mysli útěk do sexu, a platí totéž pro kulturu?
46. Jakou vizitkou hodnot liberální demokracie je dementia culturalis, zbahnění umění v ošklivosti a odpornosti?
47. Čerpáte z dnešních kritikou vysoce ceněných děl literatury a umění životní optimismus, přinášejí vám vnitřní katarzi?
48. Může lidské štěstí a dobro být základním námětem literárního díla, uznávaného postmoderní kritikou za hodnotné?
49. Představují výtvory humanistické kultury vyšší hodnoty než vědecké poznání?
50. Je pesimistický postoj k životu pohodlnější a myšlenkově nenáročněj ší než optimistický?
51. Jak daleko můžeme hnát kult individua tvrdé soutěže, než rozloží společnost?
52. Je každý z nás něco kosmicky jedinečného?
53. Může existovat společnost bez základní stejnosti lidí, bez mravní a intelektuální normálnosti většiny členů?
54. Kde jsou meze osobní svobody, jak sloučit její neustálé rozšiřování se zdravím společnosti?
55. Musejí děti procházet stadiem vzpurného vývoje ve vztahu k rodičům jako důkazem své svobody a autenticity?
56. Stává se v západní společnosti manželská nevěra lidským právem?
57. Má společnost platit za léčení důsledků nezřízeného života jednotlivců?
58. Mohou ve světě stálého pokroku techniky staří učit něco mladé?
59. Žijeme ve světě čísel, vstupujeme do věku digitalizace života? Jak vyjde naše doba v hodnocení srovnáním s minulostí?
60. Vyžaduje humánnost hledat za každým zločinem vinu společnosti? Utopíme se ve stále hlubším chápání zločinu a zvrhlosti?
61. Prohrává liberální demokracie svůj boj se zločinem?
62. Proč jsou v našich městech všechny nájemní domy trvale zamčeny, když před válkou byly všechny otevřeny?
63. Existují lidé od kořene, geneticky zlí? Je každý zločinec napravitelný, každý člověk spasitelný?
64. Proč má zlý čin silnější dopad na lidskou mysl než dobrý čin?
65. Je náš mozek dědičně vnímavější a citlivější na zlo (nebezpečí)?
66. Dá se provádět důsledný multikulturalismus bez srážek kultur mezi sebou?
67. Vyjadřuje politická správnost vnitřní mravní postoj člověka nebo častěji obavy z odsouzení humanistickou elitou?
68. Kolik tolerance k úchylkám od společných hodnot si společnost může dovolit, než ji konflikt rozvrátí?
69. Jsou příčiny terorismu zároveň jeho omluvou?
70. Proměnilo se pro miliony lidí Descartovo „Myslím, proto jsem“ na „Nenávidím, proto jsem“?
71. Prožíváme srážku civilizací?
72. Kolik imigrace si může Evropa dovolit, než přestane být Evropou?
73. Obstojí v těžké konkurenci blízké budoucnosti Evropa jako celek nebo jako rozviklaný slepenec suverénních států s nedotknutelnou důstojností, zvláště jejich nejvyšších představitelů?
74. Jsou dějiny kultury v Čechách a na Moravě myslitelné bez Němců?
75. Byli Němci z Československa vyhnáni, nebo odsunuti?

The post Jiří Krupička. 75 otázek, týkající se našeho světa a budoucnosti lidstva first appeared on Čítárny.

Málokteré knihy, popisující současnou společnost, mě od počátku nadchly tak, jako Krupičkovy eseje a úvahy. Ve všech svých knihách je provokativní a nutí myslet doslova na každé stránce. Velké množství údajů, výpisků přetavených do vlastních logických úvah vám mnohokrát otevřou dveře do nečekaných oblastí lidského myšlení a chování, které jsou základem kolektivního myšlení, jež vytváří společnost a jeho normy.

Jiří Krupička (1913 – 2014) ve svých knihách velmi účelově provokuje a sám v jedné z nich přiznává:
“Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatických myslí do varu… Často také ostře kritizuje “neomezený” liberalismus a relativismus, mimo jiné proto, že výchova ve školách je “…v liberálních demokraciích přímo ze zákona odmravnělá ve vztahu k jakémukoli vnitřně souvislému souboru mravních norem.”

Krupička sám nezaujímá vyhraněné stanovisko vzhledem k lidské pospolitosti a její budoucnosti. Klade nám neúnavně otázky jež vyústí tu v pesimismus, tu v optimismus, i když cítíme mezi řádky optimistickou víru. Dobře to například vyjádřil větou: “Dáme-li dobré jevy a slušné lidi v životě dnešních vyspělých národů na jednu misku vah a jejich opak na druhou, převáží miska dobrého. Provedeme-li totéž se světem zpravodajství, vylétne tatáž miska rychle nahoru…”

Jiří Krupička stoletý.

V češtině vydané knihy Jiřího Krupičky

Renesance rozumu (1993)
Jiří Krupička je to člověk, jak dosvědčuje jeho publikace Renesance rozumu, který celý život neúnavně buduje svůj myšlenkový systém, jímž se snaží pochopit aktuální skutečnost, to, co nás obklopuje a v čem žijeme, tak, aby to pochopitelně sdělil i nám ostatním. Tím se podstatně liší od postmoderních filozofů, co na rozdíl od něho pochopitelní nejsou. V jeho textech najdeme rozumná stanoviska snad ke všem otázkám, které nás trápí či mohou trápit. Vyslovuje je v polemice s názory ostatními, rozvíjí svá tvrzení jako důkazy a dává nám místo pro vlastní zamyšlení, v němž shledáváme, že jeho ironický styl je víc než oprávněný. Vyslovuje se zejména k tématům tabuizovaným, jež soudobé ideologické ovzduší pokládá za jednoznačně dané, a nebojí se vyslovit názory vyloženě kacířské, o kterých jsme my ostatní tušili, že jsou na místě, ale věděli jsme, že se nesmějí říkat.

Flagelantská civilizace (1999)
“Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí života lidské společnosti.” Tak svůj titul charakterizuje sám autor. Proč civilizace flagelantská neboli sebemrskačská? J. Krupička vidí v západní civilizaci, respektive v její tradici kritického myšlení, tendenci nemilosrdné sebekritiky, která však není uplatňována na ostatní lidské kultury. Autor si je sice vědom řady hanebností v historii evropské civilizace, avšak upozorňuje, že pozitivní stránka převládá, že existuje například více zachráněných životů než zmařených. Hříchem Západu je například rasismus; ten však podle autora nalezneme i u všech dalších kultur.

Zkouška dospělosti (2000)
Autor, nositel ceny PEN klubu za celoživotní dílo, ve světě známý především jako geolog, se ve své knize zabývá stavem současného světa. Upoutává netradičním filosofickým pohledem na běžné fenomény života lidí a jejich společenství, z něhož je zřejmé, že zkouškou dospělosti projdeme všichni, ne všichni v ní však obstojíme. Jiří Krupička nejen ohromuje vzdělaností, ale jednoduše a srozumitelnou řečí pojmenovává problémy lidstva a vyzývá k zamyšlení všechny, kteří pozbyli schopnost orientovat se v počínání lidského pokolení na této planetě. Nastoluje řadu otázek včetně odpovědí, v nichž se odráží jeho hluboká životní zkušenost, umocněná desetiletým vězením v komunistickém žaláři. Nastíněná osvobozující východiska z krizí osobního i globálního charakteru osloví bezesporu širokou čtenářskou obec.

Stará pevnost (2001)
Filosoficky laděné vzpomínky z prostředí koncentračních táborů 50. let opřené o vlastní zkušenost autora.

Rozmanitosti života (2002)
Autor se ve svém posledním díle podle vlastního vyjádření “pokouší dát tvar spleti poznatků a myšlenek nastřádaných na dlouhé životní pouti”. Kniha má široký záběr a je jakýmsi pokusem o pohled na “celek světa v jeho konkrétnosti”. Ústřední myšlenkou, od níž se odvíjejí autorovy filozofické úvahy, je jeho přesvědčení o základní jednotě lidského rodu, v jehož existenci spatřuje určitou vesmírnou výjimečnost. Ve svém konečném důsledku představuje toto dílo hledání a nalézání odpovědí na řadu otázek po smyslu života, jež si lidstvo klade odnepaměti.

Kosmický mozek (2005)
Ve své knize profesor Jiří Krupička načrtává svou představu stavu dnešního světa a perspektivy, kterou má lidský rod před sebou. Lidstvo, směřující stále rychleji do pasti neomezeného růstu, by se mělo zamyslet nad další cestou. Mysl člověka je unášena vpřed, aniž by se zajímala o širší souvislosti. Ačkoli dnes žijeme v mnoha směrech “lidštěji” a solidárněji než kdy v minulosti, je posledních sto let také dobou hromadného zabíjení lidí a nebývalého ničení prostředí, ve kterém žijeme. Jedinou možností je tvořivá inteligence, která ovládne rostoucí a potenciálně ničivou moc lidstva. Vesmír si neuvědomuje sám sebe, my jsme jeho jediný mozek, který by si měl uvědomit svou výjimečnost a odpovědnost za svou budoucnost.

Zmatek (2008)
V dnešním světě vzniká paradox. Houstnoucí síť informací nevyjasňuje pohled na lidstvo jako celek, nepomáhá mysli vytvářet si soustavný a nerozporný obraz lidského světa. Dochází k opaku. Tato záplava už sama o sobě zvyšuje zmatek v lidských myslích o stavu světa. Je tedy vůbec nějaká naděje, že lidstvo si bude vědět rady se stále hustší a až příliš často nebezpečnější spletí problémů, se stále větším informačním zmatkem? Je, ale budeme muset vydolovat to nejlepší z fondu inteligence lidského rodu. V této knize se autor opět pokouší přemýšlet o některých závažnějších otázkách života člověka, společnosti a světa jako celku.

Jiří Krupička (1913 – 2014)
vystudoval dvě fakulty Karlovy univerzity: Filozofickou a Přírodovědeckou. Po únoru 1948 byl zatčen, odsouzen na 16 let za pokus dostat na Západ svůj rukopis a strávil několik let v komunistických věznicích. Za Pražského jara, se stal jedním ze zakladatelů spolku politických vězňů K-231. Po sovětské okupaci emigroval do Kanady, kde působil jako profesor geologie na University of Alberta ve státě Edmonton. Za své esejistické dílo obdržel Jiří Krupička v lednu 2000 výroční cenu českého PEN KLUBU a vyznamenání prezidenta republiky.

Ukázka z knihy Flagelantská civilizace:

Hledání pravdy ve složitých situacích lidské společnosti se vždy stává sporem; a zůstává jím i po zjištění nesporné pravdivosti dílčích složek. Rozhoduje výběr faktů a vážení jejich důležitosti. A bývá to právě jednostranný, často až křiklavě jednostranný výběr faktů ve sporu při hledání celkového obrazu, celkové pragmatické ‚pravdy‘, který maří vytvoření souhlasu v nejdůležitějších mezinárodních a světových problémech. A i v malých lidských vztazích je hodnotí až příliš často stejná zaujatost a lenost mysli.
‚Mezinárodní monopoly jsou rozhodující příčinou africké chudoby‘.
‚Němci začali dvě světové války; agresivita je v jejich národní povaze‘,
‚Američani napadli Irák. Celá jejich historie je násilí‘. ‚Romové vykradli v Nuslích tři byty: neumějí nic jiného než krást‘. Dán je nesporný dílčí fakt, a z něj vyplývá ‚jasný‘ obecný závěr.

Ukázka z knihy Kosmický mozek:

„Jestliže je lidstvo jedinečným jevem ve vesmíru, jeho kosmický mozek, pak by mělo mít i kosmický vztah ke své budoucí existenci. Má k tomu dostatečnou zásobu inteligence? Pravděpodobně má. Co však chybí, je společná vůle. Ta nevznikne bez vědomí společného osudu, zakotveného v myslích většiny lidí. Především v myslích vedoucích aktérů lidského dramatu.
Úkol lidí, kterým osud příštích generací není lhostejný, je dvojí: šířit myšlenku společného osudu lidského rodu a hledat způsob výběru nejlepších z nás pro výkon moci ve společnosti. S řešením tohoto úkolu stojí a padají problémy globální spravedlnosti a lidských práv. Bez jeho řešení zůstávají všechny návrhy slovní hrou.
Nejsme kosmické nic. Jsme výjimečnost v nesmírnosti prostoru a času, uzel mnohotvárného dění. Stojí za to bojovat o jeho budoucnost. Bylo by nás, lidí, škoda.“

Ukázka z knihy Renesance rozumu:

Vyložím hlavní karty své argumentace pro “renesanci rozumu.

a) Běh kosmu, včetně života na Zemi, je založen na pravděpodobnosti, nikoli na konečné, definitivní Pravdě. Proto není jen stálým opakováním, ale i vznikem nového.
b) Svět je poznatelný; v míře, dostatečné pro zachování života lidské společnosti, i v kritických situacích.
c) Poznání nikdy nekončí. Jeho motorem je kolektivní rozum generací. zastaví je teprve smrt lidstva.
d) Rozum dává poznání řád. Bez rozumu je život jen okamžitá přítomnost, která si není vědoma ani minulosti, ani budoucnosti.
e) Logika je pouze jednou ze schopností rozumu, i když nesmírně důležitou. Ponechána sama sobě dochází k absurditám.
f) Sídlo rozumu je v mozku. Bez tohoto úžasného klubka neuronů, dítěte čtyř miliard let hry pravděpodobnosti, není myšlení na této Zemi.
g) Móda moderní doby utápí rozum ve skepsi a v psychologizaci lidského života.
h) Jedinec dostal od společnosti, minulé i současné, nesrovnatelně víc, než jí vrací. Každý, i největší génius, je velkým dlužníkem nespočetných generací před ním za otevřenou pokladnici lidského poznání; současné společnosti dluží za polidštění z nahého novorozeněte.
i) Zájem společnosti má přednost před zájmem jednotlivce. Rozum je rozhodčím.
j) Myšlenka zůstává mrtvá, není-li sdělena druhým. Nesrozumitelné vyjádření myšlenku zabíjí.

The post Jiří Krupička. Flagelantská civilizace a další jeho skvělé knihy o současném světě first appeared on Čítárny.