Karel Moudrý Kryl. Jako filozofická báseň v próze o velkém českém básníkovi je kniha napsaná legendárním komentátorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa, blízkým přítelem Karla Kryla, Karlem Moudrým.
Autor vydává svědectví o Krylovi (12. dubna 1944 – 3. března 1994) a jeho době s nebývalou mírou osobního zaujetí.

Kniha skáče mezi časovými rovinami, místy a myšlenkami – od Mnichova přes osobní krize až po reflexe o svobodě, osamělosti a morálním postoji. Kryl je v ní ústřední postavou, ale ne jedinou. Moudrý ho líčí jako složitou, často mučivou osobnost – básníka, rebela, člověka s andělem (či andělem s polámanými křídly), který v exilu bojoval sám se sebou i s okolím.

Je to jedno z nejintimnějších svědectví o Krylovi z pera člověka, který ho dobře znal osobně (ne jen z pódia).
Zachycuje atmosféru českého exilu v Mnichově 70.–80. let – radost z práce proti režimu i těžkosti emigrantského života (osamělost, alkohol, konflikty, touha po domově).

Kryl v exilu bojoval nejen s režimem, ale hlavně sám se sebou.
Nálady se střídaly od euforie při psaní a vysílání až po hlubokou frustraci z „všech, co ho serou“ (kolegové, šéfové, Američani, ale i vlastní život).
Kniha je plná následujících drobných, intimních momentů:

„Legenda, což Kryl do konce života popíral a tvrdil
za a) že si vymejšlím,
za b) že kecám,
si se mnou ťukla a pravila:
‚Všechno mě sere. A všichni mě serou. Volný, Jezdinský a tak dál. A taky mě…‘ Legenda se opatrně rozhlédla, ‚serou i ty Američani. Jakou máš hodnost? Kapitán?‘
A Kryl se spokojeně zachechtal.“

Moudrý vysvětluje, že Kryl si zakládal na tom, že byl jediný, kdo od začátku tvrdil, že určitý člověk (Minařík) je fízl (agent StB). Všechny „nové“ příchozí v rádiu proto ironicky oslovoval jako „kapitáni“ (narážka na hodnosti v tajných službách). Ptával se jich: „Už tě povýšili?“

Karel MOUDRÝ Kryl | Vzpomínky Karla Moudrého na život v exilu, na práci ve Svobodné Evropě a zvláště na Karla Kryla.
Vydáva Práh, 2010

Ukázky z knihy

V létě neméně požehnaného roku, jakož jsou i požehnány roky jiné, L. P. 1984, jsem seděl v recepci Radio Free Europe/Radio Liberty, v mnichovské Oettingenstrasse, na samém okraji Anglické zahrady, mnichovského divu světa. Co by kamenem dohodil je proslulá Čínská věž, postavená u příležitosti jakési světové výstavy, a okolo ní neméně proslulá zahradní restaurace neboli Biergarten bei Chinesische Turm.
Co by ještě menším kamenem dohodil je naproti rádiu neboli rozhlasové budově, jak říkával Třešňák Vlastimil, tenisový klub TIVOLI, kde se scházela parta bohatých Mnichovanů, aby zvolna pinkala žluté míčky přes síť v lítých turnajích pro šedesátníky a více, aby zde trénovala v pinkání vlídných míčků podávaných přes síť vysloužilým matadorům tenisových kurtů, playboyům, kteří se živili tenisovým trenérstvím a míčky neméně vlídně vraceli, také přes síť, s obdivnými výkřiky:
„Milostivá ráčí mít nádherný bekhend!“
„Vašnosto, Váš forhend je čím dále tím lepší!“
Nebo – nevraceli míčky, dovedně se s nimi strefovali doprostřed sítě a bezmocně máchali raketou ve vzduchu:
„Milostivá má zkrátka nechytatelné podání… Letošní pohár vám nemůže uniknout!“
Oba body ve vesmíru – pivní zahrada u Čínské věže a tenisový klub s klubovou malou restaurací, kde pivo, nápoje a jídlo roznášel Portugalec Augusto (portugalsky Augušto) – sehrály v našem trojúhelníku s vrcholem rozhlasové budovy významnou roli. Zvláště na jaře a v létě a v podzimech, jež, povedou-li se Mnichovu, nelze jich zapomenout, jak by řekl Ignát Herrman, asi.
Seděli jsme s mou ženou Dášou v recepci, v kožených klubovkách a čekali na personálního šéfa Kamila Benu. Ze skleněných dveří se vyřítila poměnší postava a divoce se kolem sebe rozhlédla.
„Ty seš ten novej?“ zařvala divoká postava a zapíchla vzduchem prst směrem k nám.
„Jo,“ hlesl jsem.
Ivan Diviš, neboť to byl on, jak se posléze ukázalo, přiklekl k mé ženě Dáše, která se nestačila divit ve všech údivech, přicházejících s Divišem v celých příbojových vlnách.
Scéna vypadala jako: Cyrano pokleká k Roxaně.
„Milostivá,“ vykřikl Ivan naléhavě, „milostivá, odveďte si jej domů. Prý sem chce nastoupit! Musím vás varovat: to není rozhlas, to jsou solné doly!!!“
Obrátil se ke mně, povstal, scéna: praotec Čech se chystá promlouvat k zástupu věrných.
„A ty di na tenis, čeká tam na tebe Kryl, je na tebe zvědavej. A my jdeme, milostivá, do cafetééérie na kafe a on jde na tenis.“
Tak jsem šel na tenis za legendou, kterou jsem ještě nikdy neviděl živou, a měl jsem trému, neboť jsem nevěděl, jak se s legendami zaobchází.
Branka s nápisem TIVOLI zaskřípala, legenda seděla u stolku před dřevěnou klubovnou a popíjela bavorské pivo a vypouštěla modravé obláčky tabákového dýmu k modré obloze, v košili modrobíle pruhované.
„Budeme si tykat,“ rozhodla a pokynula rukou, v níž hořela cigareta v pověstné višňové špičce. „Dej si pivo, to platím já. Augušššto!!! Dej nám dva obstlery, ty taky platím já.“
Na židli jsem usedal s jistotou, že s legendou si už tykám, čímž legendárnost dost utrpěla.
Legenda, což Kryl do konce života popíral a tvrdil za a) že si vymejšlím, za b) že kecám, si se mnou ťukla a pravila:
„Všechno mě sere. A všichni mě serou. Volný, Jezdinský a tak dál. A taky mě…“ Legenda se opatrně rozhlédla, „serou i ty Američani. Jakou máš hodnost? Kapitán?“
A Kryl se spokojeně zachechtal.
Jak jsem o pár dní později pochopil, byla i to součást jeho legendy. Nesmírně si zakládal na tom, že byl jediný, kdo od začátku tvrdil, že Minařík je fízl a všichni „noví“ byli tudíž „kapitáni“, což občas oživoval dotazy: „Už tě povýšili?“
Jak patrno, metoda byla naprosto spolehlivá. Když se mýlil, dobře, mýliti se je lidské, kdyby mu to vyšlo, byl prozíravý jasnovidec.
Ostatně, jak jsem já pomlouval jeho, i ve své tvorbě prorokoval vždy s jistotou, že „to dopadne blbě, tedy nejhůře, jak to dopadnout může“, a tudíž se nemohl mýlit. Když to dopadlo o trochu lépe, dobře, volal radostně, což byly jeho okamžiky triumfu:
„Copak jsem ti to neříkal?“
Dodnes, když se tak kolem sebe dívám, vidím Kryla často, jak se spokojeně chechtá a praví ke mně:
„No, copak jsem ti to neříkal?“
„Budeš sedět s náma, tedy se mnou a Pepíkem Jedličkou v kanceláři,“ pravil Karel, který již nebyl legenda, ale kolega. „Tak si dáme ještě pivo, platím já, kapitáne,“ a zase se zachechtal tak spokojeně, že jsem řekl:
„Ty jseš vůl, já nejsem kapitán.“
„To jeden nemůže nikdy vědět,“ pravil rozšafně a pobaveně, čadil z višňové špičky, mlsal pivo a zase se rozesmál vlastním vtipem:
„Nebo tě třeba nepovýšili.“
„Na nás se před chvílí vyřítil nějakej člověk a řval, že jsou to tady solné doly…“ ozval jsem se.
„Tak to byl Diviš,“ řekl s jistotou Karel Kryl a já si pomyslel, že tady si užiju.
V čemž jsem se v zásadě nemýlil.
Za hodinu jsem seděl uctivě u psacího stolu velkého spisovatele Josefa Jedličky, který skláněl hlavu se svatozáří zbytku vlasů nad papírem a psal. Stěna za ním byla polepená různými obrázky.
Josef Jedlička dopsal, pohlédl na mne velkými brýlemi se silnými obroučkami a já v rozpacích, abych nějak navázal kontakt, jsem řekl:
„Jéje, vy máte rád Dostojevského?“ A pohlédl jsem směrem k portrétu velkého archeologa ruské duše.
Josef Jedlička nehnul brvou, díval se na mě zkoumavě jako profesor u zkoušky, když s klidem – já mám, studente, čas, a to jsem zvědavý, pane kolego, co z vás ještě vypadne – pravil klidně a s apodiktickou jistotou Sokrata:
„A kdo by neměl?“
A já věděl, že tady si nejenom užiju, ale že to bude stát za to.
Ani v tom jsem se nemýlil.
Vítej v klubu, neznámý hrdino. Čeká tě jenom peklo solných dolů.
Antické masky se na jednu stranu usmívaly, na druhou plakaly.
Tak jak to už v životě chodí.
Nicméně, tak začala nejlepší léta mého života.
Viděl jsem najednou obrázek, který mě už nikdy neopustil.
Jdu po mostě k rádiu a potkám Jedličku, Kryla, Diviše.
„Kam jdeš?“ ptají se.
„Ále, musím támhle rozbít jedno vokno kamenem.“
Začali by se shánět po svém kamenu a vytáhli by z kapsy praky – a když bychom to okno rozsekali a šli spokojeně původním směrem k rádiu, teprve pak by se zeptali, proč jsme to okno vlastně museli rozbít. Nebo spíš – ani by se neptali.
Já bych se jich v podobném případě také neptal.
Pádnost a nevyhnutelnost důvodu není třeba dokládat slovy.
David se s Goliášem také nebavil, než ho praštil šutrem.
—

Do týdne nedožitých šedesátin Karla Kryla vstoupila Viola Fischerová, manželka spisovatele Josefa Jedličky, neprávem zapomínaného, jak psávám a říkám pokaždé. Byl geniální, pokud máme právo razítkovat tímto razítkem neorazítkovatelné. Byl geniální jako Ivan Diviš. Chcete-li, Karel Kryl.
Genialita je individuální. Jako otisky prstů. Kdesi jsem teď četl, že mozek je složitější vesmír než vesmír nad námi. Tak si s tím poraďme, že.
Viola vstoupila do děje u příležitosti natáčení pořadu o Josefovi a vstoupila tam v kavárně Louvre na Národní třídě nad Redutou, kde Karel hrával pro sto zbylých věrných, když opadly časy sportovních stadionů. Viděl jsem ho tady naposledy hrát a bylo to intimní, komorní a spokojené. Dvacet skalních s námi šlo k Medvídkům přes ulici a Karel povídá:
„Pojď si sednout do rohu a povídat si.“
Sedli jsme si do rohu a povídali si a skalní fanoušci, kteří jej doprovázeli na každý koncert a možno-li na každý krok, mu nosili fotografie k podpisu.
Tahle tetě, tahle strýci, tahle naší Marušce.
Až přišla, položena na stůl jako karta nekonečného mariáše, fotka, s kterou Karel praštil a zařval:
„Pudly nepodepisuju.“
Na fotce byl pudl. Asi také příznivec. Podpisu se nedočkal. Psí život.
A tak jsem vstoupil do Louvru, prvorepublikově rozzářené kavárny a za mnou se ozvalo:
„Tady.“
A za mnou stála Viola, la femme fatale české literatury, vzpomínka na budoucnost, věčně krásná ženská; poslednímu plamínku hrává Mozart na Bertramce, když švindluje v útěku před dokončením overtury k Giovannimu.
A zlehka se vrací staré časy, jako do té kavárny Louvre, kde v patře šumí fontána a visí tam velký olej z pařížského Louvru se skleněnou pyramidou. Srdečné pozdravy zednářů zasílá, řeknu si a užíváme si číšníka, z nějž číšník nikdy nebude, neboť ten mladý muž se tváří jako ten fakan Milouš ze Saturnina, uražen tímto světem, jemuž dopřál potěšení šlapat po něm svou podrážkou.
A jdeme ještě za Týn, do Literární kavárny a vzpomínáme na Petra Kabeše, jak říkával Ivan Diviš – jeho korunního prince – a povídáme si o Josefovi, nekorunovaném rektorovi Univerzity Karlovy, renesančním vzdělanci, jemuž bolševický osud dopřál štěstí živit se po fabrikách. Když mohl občas učit, končívaly vzestupy na společenském žebříčku krkolomnými pády.
…………

The post Karel Moudrý Kryl. Vzpomínky z exilu. Jedinečná biografie o Karlu Krylovi first appeared on Čítárny.

Karel Kryl předčítal posluchačům Radia Svobodná Evropa spoustu svých trefných komentářů, které často veršoval a zpíval. Stal se tak zakladatelem nového žánru: veršovaného politického komentáře.

Všechny veršované politické komentáře i s doprovodnými texty vycházejí nyní v úplnosti vůbec poprvé v této knize. Jsou sžíravé, vtipné, přesné, výstižné a zcela srozumitelné – svou básnickou kvalitou dalece přesahují dobu, v níž vznikly.
Jde o mistrnou politickou poezii, pro kterou lze v novodobé české literatuře jen stěží hledat obdobu.

Rýmované komentáře | Karel Kryl | vydal Torst, 2013

Ač se lží ještě nežijem,
jsme s pravdou rozvedeni…
…

Co říci k únoru?
Čtyřicet dlouhých roků:
radostí na kilo –
na tuny utrpení.
…

„Čas scelil rány. Jizvy ještě bolí.
Opilý Lautrec kreslí na ubrusy
václavské kopí s pláštěm Jana z Husi
v době, jež ještě věří na symboly…“
11/1988
…

Vasil s Gustavem
před pohřebním ústavem
unaveně zafuní:
„Bacil je imunní.“
…

„Městem zní hymna. Národ místo nářku
v zástupu zpívá, jda si pro bolestné,
a v rohu zbrojnoš tluče květinářku:
neb v této zemi – jsou i květy trestné…“
…

„Vládne móda krátkých gatí
v naší republice.
Nedivte se, lidé zlatí,
Vždyť jde o pozice.“
…

„Západem cloumá nejistota
a klesá cena oběživa,
Burza – zas jednou – neduživá
A proletáře tlačí bota,

Když mění dolar za dináry.
Číňané mění premiéra,
Francouzům chudne Riviéra,
neb dělník lítá na Kanáry.

Afrika chcípá z podvýživy,
Gorbačov čeká na Godota.
Jen u nás – jásot Karla Gotta …“
/listopad 1988/
…

„Nad zemí prodanou
větry až přivanou
oblaka, zelená z žíravin,
vlasy tvé havraní
uchopím do dlaní:
z prstenu zaplane vltavín,
snítka nachových plodů
rozčeří vodu –
navzdory – posté
pak na břehu vzroste
rudý trs jeřabin.“
08/1988
…

„Táž hudba ve vzduchu
jenž plný exhalací.
Pro chudé na duchu
vždy totéž pro legraci –
a vždy kus za kus. Tíž
hlupáci hloupost chválí.

I země skoro táž,
nad níž se nebe klene.
Snad jednou rozmotáš
to klubko zauzlené
nebo ho upustíš –
někam se zakutálí …“
05/1989

The post Karel Kryl. Rýmované komentáře nejen o věčných politických podrazech first appeared on Čítárny.

Karel Kryl  (12. dubna 1944 – 3. března 1994) a jeho kritické ohlasy na politickou situaci a počínající korupci v letech 1990-93. Je to k neuvěření, ale stejně jako za bolševika byl Kryl zakazovaný i počátkem 90 let (a vlastně až do své smrti). Po dlouhou dobu měl  omezený přístup k mediálním zdrojům, jako byla televize, IDnes, Lidovky, Český rozhlas apod.
A nemalou zásluhu na omezování politckého vlivu Kryla měl Václav Havel.

Přitom Karel Kryl byl mimořádně nadaný publicista a komentátor, člověk vzdělaný a vzdělávající se.
Kryl také většinu svých textů četl na svých koncertech, což se tehdějšímu prohavlovskémnu režimu tuze nelíbilo.
dodnes jsou populární jeho parodující výroky tehdejšího prezidenta Václava Havla:

“Že vychcípáme? No a co? Hlavně, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.”
Už po několika letech ostře komentoval politické chování:
“Každý demokrat ví, že volby jsou jen ztráta času. Jdeme do koalice.”

Kryl se tak stává zřetelným důkazem, že žádná nastupující ani stávající totalitní moc nemá ráda kritické ohlasy.

„Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou.
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou…
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem…
Demokracie dozrává do žaludečních vředů.
Bez poctivosti bez práva – a hlavně bez ohledů…”

Kryl veřejně pohrdal zaprodanými novináři a demagogickými médii.
Svého času i Svobodnou Evropu označil za již nesvobodnou a dal v ní výpověď. Osobně to pak komentoval:

“Politika rozhlasu začala být dost jednostranně prohradní a slova na kritiku nezbývalo – takže jsem se posléze rozcházel s … řekněme vysílací linií svých nadřízených.”

Za to byl kádrován hůř jak za bolševika. Když chtěl získat platné české doklady, chtěli po něm, aby prokázal nepřetržitý trvalý pobyt na území republiky a jeho nepohodlnost mu média dávala znát. Kryl tenkrát v naprosté většině publikovat  jen v regionálních médiích Moravskoslezský den a Znojemsko, v nichž většina těchto textů vyšla.

I po letech nebyla ochotna Mlada Fronta Dnes otisknout článek k výročí úmrtí, protože, podle jejich sdělení patří oslavné články tramských písničkářů do placené rubriky!!!

Poučná knížka pro všechny, kteří chtějí znát nezkreslenou pravdu budování tzv. demokracie, jehož volení představitelé dovedli úspěšně tento stát k totálnímu uctívání korupce a ekonomickému i společenskému krachu.

Země Lhostejnost | Karel Kryl | Torst, 2012

Když hrdost s prasaty se válí na kompostě,
v korytě perly jsou a nouze v podhradí.
Karel Kryl

Další knihy Karla Kryla:

Pochyby – Karel Kryl
Text s názvem Pochyby vydal jako soukromý tisk v počtu 350 výtisků v roce 1977 v Mnichově sám autor. Právě tato skladba se stala středem nového stejnojmenného výboru textů legendárního písničkáře Karla Kryla, jenž právě vychází v edicii Mocca. Písňové texty z let 1966 až 1991 dodržují stejnou tóninu a pokoušejí se především (jak již poznamenal v roce 1969 hudební kritik Jiří Černý) “vyzpívat z mučivé hrubosti, bezectnosti a lhostejnosti, jíž je doba plna”.

Znamení doby – Karel Kryl
Výbor z písňových textů Karla Kryla shrnuje texty písní vážných, tvořících jádro autorova díla. Sleduje písně v chronologii jejich vzniku od roku 1965 do roku 1990, čímž dává nahlédnout do proměny Krylovy poetiky a současně je svébytnou kronikou českého národního osudu – skutečným “znamením doby”

Kníška Karla Kryla
Zhudebněné básně Karla Kryla. Vydala Mladá Fronta 1990

Básně – Karel Kryl
První souborné vydání všech básnických sbírek známého zpěváka.(Torst)

Texty písní – Karel Kryl
Svazek obsahuje všechny texty písní Karla Kryla, které se podařilo editorům shromáždit. (Torst)

CD-Zas padá listí (Básně 1962-1991) Karel Kryl
Karel Kryl začínal svá veřejná vystupování na malých divadelních scénách a umění recitace suverénně ovládal. To se mu později hodilo v rádiu Svobodná Evropa, ale především na koncertech, kde básněmi často odděloval jednotlivé písničky. Teď se v této úloze představuje i na samostatném CD. Sestavovatel kompilace Jan Šulc sem zařadil více než čtyři desítky ukázek z Krylových básnických sbírek a knížek. Krylogie, Kníška, 7 básniček na zrcadlo, Z pod stolu, Sebrané spisy, Pod grafiku, Slovíčka, Zbraně pro Erató, Amoresky, Sněhurka v hadřících, Krylias a Odysea, Harakrylí, Lot a Ostrov pokladů plus tři nikdy nepublikované texty, jsou důkazem Krylova talentu básnického i recitátorského. Lze si jen stěží představit, že by někdo jiný dokázal tak přesně akcentovat jasné i skryté významy těchto slov.

Jaro desáté – Karel Kryl 1944 – 2004 – Karel Kryl
Sborník k desátému výročí úmrtí Karla Kryla.
Zbyněk Benýšek, Ivan Binar, Lída Divišová, Viola Fischerová, Milan Horčička, Karel Hvížďala, Ivan M. Jirous, Vojtěch Klimt a další…

Rozhovory – Karel Kryl
Obsáhlý soubor rozhovorů, které Karel Kryl poskytl v letech 1968-1994, tvoří nejen jedinečný autoportrét jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury druhé poloviny dvacátého století, ale i neocenitelnou kroniku doby, zachycující postřehy o stovkách osobností české a slovenské kultury, politiky a společnosti za dobu téměř čtyřiceti let. Téměř třetina rozhovorů je zde tištěna ve slovenštině – v jazyce, který Kryl miloval stejně jako češtinu. Rozhovory ze 60., 70. a 80. let zachycují Kryla bojujícího za svobodu a demokracii v Československu, rozhovory z let 1989-1994 jej představují jako prvního ostrého kritika chyb české a slovenské politiky a společnosti po roce 1989. Kniha je doplněna více než čtyřiceti unikátními fotografiemi a dokumenty, jmenným rejstříkem a ediční poznámkou. Svazek uspořádala a obrazovým doprovodem doplnila Marlen Krylová.

Půlkacíř – Miloš Čermák a Karel Kryl
V rozhovorech, které s novinářem Milošem Čermákem vedl těsně před svou náhlou smrtí, Karel Kryl bilancuje velmi otevřeně svůj umělecký i soukromý život. Fascinující je Krylova reflexe nových poměrů po listopadovém převratu, kdy se jeho postoje rozcházely s dobovou euforií. Teprve nyní překvapeně vidíme, v čem všem se Kryl nemýlil – teprve když utichly dobové vášně, můžeme porozumět hloubce jeho pohledu. Intuice velkých umělců je totiž stále budoucí.

————–

Divný kníže / Karel Kryl

Jel krajem divný kníže
a chrpy povadly
když z prstů koval mříže
a z paží zábradlí
on z vlasů pletl dráty
měl kasematy z dlaní
a hadry za brokáty
zlá slova místo zbraní

Kam šlápl vyrůstaly
jen ocúny a blín
když slzy nezůstaly
tak pomohl jim plyn
hnal vítr plevy s polí
a Kristus křičel z kříže
když rány léčil solí
ten prapodivný kníže

On pánem byl i sluhou
a svazek ortelů
si svázal černou stuhou
již smáčel v chanellu
a hluchá píseň slábla
když havran značil cestu
již pro potěchu ďábla
vyhlásil v manifestu

Měl místo básní spisy
a jako prózu mor
a potkany a krysy
a difosgen a chlor
měl klobouk z peří rajky
a s důstojností snoba
on vymýšlel si bajky
v nichž vítězila zloba

Měl pendrek místo práva
a statky pro gardu
v níž vrazi řvali sláva
pro rudou kokardu
on lidem spílal zrádců
psal hesla do podloubí
v nichž podle vkusu vládců
lež s neřestí se snoubí

Dál kníže nosí věnce
tou zemí zděšenou
on strach má za spojence
jde s hlavou svěšenou
a netuší že děti
z té země v které mrazí
prostě a bez závěti
mu jednou hlavu srazí

Babylon / Karel Kryl

Když hrdost s prasaty se válí na kompostě,
v korytě perly jsou a nouze v podhradí,
jdu s tebou, plešatý, po babylonském mostě,
pod bledou kulisou na temném pozadí,
jdu s tebou, plešatý, po babylonském mostě,
pod bledou kulisou na temném pozadí.

Tvá ruka chvěje se, snad strachem nebo touhou,
v podpaží zvlhla jsi, jen chvíli od klína,
na špatné adrese, kde kdekdo chce být slouhou,
kde všichni souhlasí a každý proklíná,
na špatné adrese, kde kdekdo chce být slouhou,
kde všichni souhlasí a každý proklíná.

Ach, lásko, co se s námi stalo, vždyť blbství zívající
nám véčka prstů vzalo i světlá světla svící,
a správci staronoví dál v kalné vodě loví,
zvuk mincí mezi slovy, co říci, co říci, co říci?

Amora bez luku už překřičely žestě,
v hospůdce se sloupy si se mnou víno dej,
vedu tě za ruku po babylónském městě,
ty nejsi ke koupi, já nejsem na prodej,
vedu tě za ruku po babylónském městě,
ty nejsi ke koupi, já nejsem na prodej!
(Monology)

The post Země Lhostejnost. Karel Kryl a jeho nadačasové ohlasy na politické kupčení v letech 1990-93 first appeared on Čítárny.

Francois Villon a Karel Kryl. Mimořádně významnou nahrávku kdysi pořídil fonoamatér Hugo Kratoška v první polovině 70. let minulého století v německé emigraci. Karel Kryl na něm recituje rozsáhlý výběr z villonovských překladů Otokara Fischera.

Můžeme se jen domnívat, že takhle podobně je recitoval už o několik let dříve, když začínal jako typický představitel hnutí divadel malých forem. V roce 1966 totiž jako jeden ze svých prvních scénických počinů nastudoval společně s Václavem Duškem v Teplickém Divadélku na zámku pásmo Dražba na Villona. Poté se ale v rychlém sledu stalo mnoho věcí: ze začínajícího chlapce s kytarou, který ani nevěděl, co je to “protestsong”, se náhle stal umělecký protagonista československého osmašedesátého roku – a vzápětí emigrant. Vlastně exulant, jak sám zdůrazňoval.

Nově vyčištěná a poprvé veřejně prezentovaná nahrávka Hugo Kratošky zachycuje Karla Kryla ve vrcholné formě. Některé drobné technické vady snímku jen ještě podtrhují autenticitu nahrávky.

{youtube}8iBGgDWx7Uc{/youtube}
Francois Villon Karla Kryla

DOPORUČUJEME KNIHY: 
Jean Teulé / Já, Francois Villon
Suarés André / Francois Villon

Jsou básníci, kteří žijí jednak svými nestárnoucími verši, jednak jako mýtus.
To je bezpochyby případ francouzského básníka Françoise Villona, jehož si zásluhou brilantních překladů Otokara Fischera také česká literatura takřka přisvojila s láskou nemenší, než s jakou ho kdysi osvojil jeho vzácný pěstoun Guillaume Villon, vzdělaný kaplan kostela Saint-Bénoît-le-Bétourné, a přijali všichni prokletí 19. století.

Villonovy verše navíc ožily ještě v Baladě z hadrů V+W a vryly se do českého povědomí už definitivně.

Pařížský rodák, jehož verši vrcholí francouzský literární středověk, jako by se v Čechách znovu narodil v první polovině 20. století a dodnes promlouvá k novým generacím čtenářů vzácně blízkou řečí, v níž se mísí úsměv, úsměšek, posměch, výsměch a bolestný škleb.
Čí humor bychom už měli nazývat šibeničním, ne-li žerty toho, kdo skutečně o vlásek unikl šibenici, toho, kdo s titulem univerzitního magistra svobodných umění sklouzl mezi tuláky a zločinecké podsvětí, toho, kdo dokáže mísit bravurní básnickou formu vysoké dvorské poezie s obhroublým obsahem a zločineckou hantýrkou a metafyzickou úzkost s takřka romantickou vzpourou?
Úvodní studii, životopis a ediční poznámky napsal Jozef Felix.

The post Francois Villon. Jedinečný záznam poezie v podání Karla Kryla first appeared on Čítárny.

Odkaz Krylových písniček je dnes už bez komentáře. Veškerý komentář o tom co bylo, co mělo příjít a co právě prožíváme je v jeho básních.

Krylovy písně opravdu nestojí na stálém opakování několika slov… to, co u něj tvoří jednu sloku, by u normálního písničkáře vydalo na jednu píseň. Pokud by ovšem takový skladatel byl schopen dát textu mnohem hlubší význam. Tak jako nadčasový Karel Kryl.

Demokracie

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou
Ti, kteří kradli po léta dnes dvojnásobně kradou
Ti, kdo nás léta týrali nás vyhazují z práce
A z těch kdo pravdu zpívali dnes nadělali zrádce
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch kdo pravdu zpívali dnes nadělali zrádce

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky
Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky
Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky

Demokracie zavládla zpívá nám Gott a Walda
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy Mcdonalda
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou velký partaje se u koryta sejdem
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem

Demokracie pánuje od Aše po Humenné
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo abychom stáli
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo abychom stáli

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu

Dozněla Devátá
a končí komedie
Namísto Piláta
svět si dnes ruce myje
Sám kříž si zhotoví
a sám si hřeby kov
a král je křížový
Hraje se Osudová…

Bratříčku, zavírej vrátka

Bratříčku,nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci,
přijeli v hranatých železných maringotkách.

Se slzou na víčku hledíme na sebe,
buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe
na cestách klikatých, bratříčku, v polobotkách.

Ref: Prší a venku se setmělo,
tato noc nebude krátká,
beránka vlku se zachtělo,
bratříčku, zavřel jsi vrátka?

Bratříčku, nevzlykej, neplýtvej slzami,
nadávky polykej a šetři silami,
nesmíš mi vyčítat, jestliže nedojdeme.

Nauč se písničku, není tak složitá,
opři se, bratříčku, cesta je rozbitá,
budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme.

Ref: Prší a venku se setmělo,
tato noc nebude krátká,
beránka vlku se zachtělo,
bratříčku, zavírej vrátka! Zavírej vrátka!

Synonymická

Armáda míru proudí ulicemi,
na líci úsměv, vlajky v pravicích,
veslaři v šiku s osmiveslicemi,
vápeníci s vápnem na nohavicích.
A já jdu s nimi a jsem dojatej
a samou radostí bych juchal,
ač zcela lysý – přece chlupatej,
ač bez čichu – jsem přece čmuchal.

Armáda kráčí ve volání slávy
s praporem míru v boji kaleném,
hasiči v přilbách, lidé z lesní správy,
za nimi jde vojsko v šatě zeleném.
A já jdu s nimi v masce mazáka,
a já jdu s nimi jako hajnej,
mne v knastu znají jako bonzáka
a v civilu jsem prostě tajnej.

Jde předvoj zítřka v šatě úředníků,
vždy hledět vpřed a nikdy dozadu!
Jdu s nimi též, ač stojím na chodníku,
na vycházku kráčím, nebo do sadu.
Po parcích slídím, hraju hlídače,
nechtěje, abych ňákou slízl,
já nosím hrdé jméno práskače
a moje přijmení je fízl.

Nesmíš se dáti špatnou cestou zlákat,
náš nový svět se zítra narodí,
posiluj mír, jen tak se můžeš flákat,
k shánění má čas jen ten, kdo marodí.
V čekárně tiše vrčí vysavač,
to čistí uklízečka běhoun,
někdo mne zná pod jménem udavač
a jiný pod přezdívkou špehoun.

Armáda míru: miliony strýčků,
tisíce známých: samí zloději,
zářivý zástup malých zlodějíčků
vítajících příchod nových nadějí.
A já jdu s nimi, nejsem outsider,
ač sedím v baru, piju tramín,
já získal profil jako Brettschneider
a dneska říkají mi KaMin.

Nadešel čas a voní galejemi,
jsme předvoj lidu, panstvo z podruhů,
pochodeň pupků, bachor s idejemi,
pro tebe a pro mne, pro nás, soudruhu!
Kdo nejde s námi, ten je rozvraceč,
kdo proti nám, je lump a břídil,
jde s námi špicl, špeh a donašeč,
konfident, informant a slídil!

Bílá hora

Osmého listopadu šestnáctset dvacet u letohrádku Hvězda na Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední praporec – moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže. Píseň nazvaná Poslední Moravan.

Pod bílou zdí má bláto barvu perleťovou
a zvony odletěly za větrem do Říma,
obzor se rdí, můj táto,
hanbou šarlatovou
už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá.

Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů,
jen oči pod přilbicí snad ještě doufají,
a mlhy zlé se valí do děr od hrabošů
i do ran na orlici, kterou už poutají.

®: Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry,
hřeben větru rozčesává pera plamenná,
věřili jsme na pokoru u popravčí káry,
zlatá doba nenastává, bude kamenná.

Je prý to ctí až na dno, zůstat pod prapory,
mít duši nestydatou a mozek bez ceny,
být králem lstí a snadno vzít si bez pokory
na svatbu se Zubatou železné prsteny.

Není to med, zas píti číši vrchovatou
a věřit na proroky v chorálu polnice,
sto černých let nám svítí hvězdou jedovatou
na erbu pro otroky – pro naše dědice.

Děkuji

Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat,
děkuji, děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly,
děkuji, děkuji, děkuji.

Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí,
za slzy, za slzy děkuji:
ty naučí mne citu,
k živým, jež, k živým, jež žalují
a křičí po soucitu,
děkuji, děkuji, děkuji.

Pro touhu, pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost,
děkuji za to, že utká se
láska a nevraživost,
pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu,
děkuji za ohně vzplanutí
i za šumění splavu,
děkuji, děkuji, děkuji,

Děkuji, děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila,
děkuji, děkuji za trýzeň,
jež zdokonalí díla,
za to, že, za to, že miluji,
byť strach mi srdce svíral,
beránku, děkuji,
marně jsi neumíral,
děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji…

Idyla

Má idyla je vylhaná jak Praha Karla Plicky,
lže požehnání pohana, byť znělo katolicky,
tma v ubikacích bojarů a mraky nad Žižkovem,
a gauner vzdychá po jaru a vraždí ducha slovem.

Rum do odlivky s valiem a dojati až k pláči,
jsme šťastni, když si nalijem, a jedno, kdo nám stáčí,
sbor ropuch zpívá rekviem, jsme s nimi na prameni,
ač se lží ještě nežijem, jsme s pravdou rozvedeni.

Dopisy

Jak léta jdou a hroby přibývají,
počítám vrásky, vryté do pleti,
koleje běží, běží za tramvají
jak dálka – sladkohořké prokletí.
Má paměť – šedý věšák na vzpomínky,
zítřek i dnešek změní na kdysi,
k Maxovi zajdu, místo do Demínky,
přečíst si dopisy, dopisy, dopisy.

Na stole kroužky po přelitých číškách,
pelyněk s vínem, leskle lepkavý,
a trapné básně v pramizerných knížkách,
řídké jak bahno ze dna Vltavy.
Zahrady oblékly se do šeříků,
na bledém nebi temné obrysy,
zčernala věž i růže na keříku,
zůstaly dopisy, dopisy, dopisy.

Mé lásky stárnou, obklopeny vnuky,
kamínky týdnů v broži s jaspisy,
a čas, ten pianista jednoruký,
počítá dopisy, dopisy, dopisy.
Smích jako náplast na strhané rysy
a trocha citu, aspoň ke vzteku,
no zbývá, nežli čekat na dopisy,
není-li doteků, není-li doteků,
není-li doteků, doteků, doteků,
není-li doteků, není-li doteků?

Jeřabiny

Pod tmavočervenými jeřabinami
zahynul motýl mezi karabinami,
zástupce pro týl šlápl na běláska,
zahynul motýl jako naše láska,
zahynul motýl jako naše láska.

Na břehu řeky roste tráva ostřice,
prý přišli včas, však vtrhli jako vichřice,
nad tichou zemí vrčí netopýři
a národ němý tlučou oficíři,
a národ němý tlučou oficíři.

Na nebi měsíc jako koláč s tvarohem,
koupím si láhev rumu v krčmě za rohem,
budeš se líbat v noci s cizím pánem,
já budu zpívat zpitý s kapitánem,
já budu zpívat zpitý s kapitánem.

Jidáš

Noc jako sluj, vteřin šest do svítání,
pysk zpocený vyzývá podsvětí,
ó, ďáble můj, mrtvo jest slitování,
snad zisk splacený zradu mou posvětí.

Cár šarlatu, v tváři hlen z poplivání,
mříž u stěny, sedlá krev na rukou,
král bez šatů připraven k uvítání,
hle – kříž dřevěný s trnovou parukou.

R: Jidáši, k čemu výčitky svědomí,
Jidáši, k čemu tohleto smetí,
farizej nikdy rukama nelomí,
pro něho účel prostředky světí!

Noc bez kazu, mincí pár zvoní v plášti,
hlas zchraptělý do pekel neletí,
stín provazu jako dar plný zášti
pro vás, dospělí tohoto století!

R: Jidáši, dnes jsi důstojným občanem,
s mincemi nemáš nijaké viny,
zítra zas třicet stříbrných dostanem:
vždyť když ne my, tedy zradí ho jiný!

Divný kníže

Jel krajem divný kníže
a chrpy povadly
když z prstů koval mříže
a z paží zábradlí
on z vlasů pletl dráty
měl kasematy z dlaní
a hadry za brokáty
zlá slova místo zbraní

Kam šlápl vyrůstaly
jen ocúny a blín
když slzy nezůstaly
tak pomohl jim plyn
hnal vítr plevy s polí
a Kristus křičel z kříže
když rány léčil solí
ten prapodivný kníže

On pánem byl i sluhou
a svazek ortelů
si svázal černou stuhou
již smáčel v chanellu
a hluchá píseň slábla
když havran značil cestu
již pro potěchu ďábla
vyhlásil v manifestu

Měl místo básní spisy
a jako prózu mor
a potkany a krysy
a difosgen a chlor
měl klobouk z peří rajky
a s důstojností snoba
on vymýšlel si bajky
v nichž vítězila zloba

Měl pendrek místo práva
a statky pro gardu
v níž vrazi řvali sláva
pro rudou kokardu
on lidem spílal zrádců
psal hesla do podloubí
v nichž podle vkusu vládců
lež s neřestí se snoubí

Dál kníže nosí věnce
tou zemí zděšenou
on strach má za spojence
jde s hlavou svěšenou
a netuší že děti
z té země v které mrazí
prostě a bez závěti
mu jednou hlavu srazí

Rakovina

Zní hlasy soudních znalců
a padlých andělů
řvou ústa slavných starců
z reklamních panelů
a jaro karty míchá
pro záda shrbená
a přetěžko se dýchá
a svítí červená

V tom jaru listy žloutnou
a sněží do květin
a hrůza chodí s loutnou
a s věncem kopretin
té loutně struny chybí
a stvůra bez tváře
spár dravce – tlama rybí
si hýká z oltáře

    Že blázni pošetilí
    jsou na oprátce
    dnes vládce zavraždili
    ať žije vládce
    tryznu mu vypravili
    a jde se dál
    dnes krále popravili
    ať žije král

Jak tóny kravských zvonců
zní stránky pamfletů
lze dobrati se konců
být stádem Hamletů
být každý sobě drábem
to mnohé přehluší
však vápno neseškrábem
když vězí na duši

Je večer v sálech hrají
pár dalších premiér
jak loni třešně zrají
a štěká teriér
a znovu ptáci vzlétnou
výš k slunci! Poslepu!!
To léto chodí s flétnou
a sahá po tepu

    Že blázni pošetilí
    jsou na oprátce
    dnes vládce zavraždili
    ať žije vládce
    tryznu mu vypravili
    a jde se dál
    dnes krále popravili
    ať žije král

Je známo čí je vina
to hraní s kostrami
má jméno Rakovina
a voní astrami
kůň běží bez udidla
kouř štípe do očí
hrajem si na pravidla
a deska přeskočí
přeskočí
přeskočí

Marat ve vaně

(Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat)

Pohled se odvrátí
Koperník v sutaně
Smrtka si obrátí
Marata ve vaně
stránka se otáčí
Koniáš zatleská
Gogh leží v bodláčí
smrt bývá nehezká

   Laskavé šero
   vám přikryje tvář
   s grimasou hrůzy
   ruka jež před chvílí
   hladila ramena
   zkameněla
   na nic je pero
   a k ničemu snář
   zemřely Múzy
   to že se nestřílí
   smrt jenom znamená
   pro anděla

Písnička dozněla
bytem je šatlava
před vraty kostela
uvidíš Václava
drží se klepadla
hrobař si ruce mne
odhoďte zrcadla
není to dojemné

Cromwell má namále
Hus čeká na kata
Smrtka má korále
korále ze zlata
kříž staví Kristovi
Spartakus bez meče
ranami nachoví
dívej se člověče

   Laskavé šero
   vám přikryje tvář
   s grimasou hrůzy
   ruka jež před chvílí
   hladila ramena
   zkameněla
   na nic je pero
   a k ničemu snář
   zemřely Múzy
   to že se nestřílí
   smrt jenom znamená
   pro anděla

Johanku stříhají
ruka je zemdlená
pacholci říhají
ocel je kalena
pan Lincoln v divadle
dívá se na scénu
Smrt sedí v propadle
oděná v saténu

Jesenin opilý
chystá si oprátku
Puškin si zastřílí
Tyl píše pohádku
vidíš Fra Filipa
krev plivá do barvy
Gerarda Philipa
Smrtka si obarví

   Laskavé šero
   vám přikryje tvář
   s grimasou hrůzy
   ruka jež před chvílí
   hladila ramena
   zkameněla
   na nic je pero
   a k ničemu snář
   zemřely Múzy
   to že se nestřílí
   smrt jenom znamená
   pro anděla

Kennedy ve voze
proklíná raracha
pohřebním na voze
uvidíš Palacha…

Lilie

Než zavřel bránu
oděl se do oceli
a zhasil svíci
bylo už k ránu
políbil na posteli
svou ženu spící
spala jak víla
jen vlasy halily ji
jak zlatá žíla
jak jitra v Kastilii
něžná a bílá
jak rosa na lilii
jak luna bdící

Jen mraky šedé
a ohně na pahorcích
svědkové němí
lilie bledé
svítily na pahorcích
když táhli zemí
polnice břeskné
vojácká melodie
potoky teskné
to koně zkalily je
a krev se leskne
když padla na lilie
kapkami třemi

Dozrály trnky
zvon zvoní na neděli
a čas se vleče
rezavé skvrnky
zůstaly na čepeli
u jílce meče
s rukama v týle
jdou vdovy alejemi
za dlouhé chvíle
zdobí se liliemi
lilie bílé
s rudými krůpějemi
trhají v kleče

Hlas

V měsíci září, kdy jablka zrají,
kdy mantilu noci svit měsíce protkal,
když dozněla hymna, již v půlnoci hrají,
já poprvé tehdy jsem Satana potkal.

Ten Satan měl líbeznou postavu panny
a nepáchla síra, však voněly květy,
a v úsměvu něha bez jediné hany,
jen z úst jako hadi mu syčely věty:

“Jen nech si svou duši, ta k ničemu není,
vždyť mnozí i zdarma ji upsali čertu,
však hlas – to je zboží, jež dneska se cení
a dobře se platí – to beze všech žertů!”

“Já pro ten tvůj hlas jsem si ohlávku uvil
a stráž mi ho do klece vsadí,
a kdybys pak stokrát i andělsky mluvil,
tvůj hlas tě zradí!”

Dnes jako kníže si v paláci žiji,
mám ve stájích koně a v zahradách pávy,
jím ze zlaté mísy a z křišťálu piji,
jen rádio nemám a nesnáším zprávy.

Neb kdykoli válkou se o lásce bájí,
když slaví se vrazi a obchody s časem,
když svatými slovy se bezpráví hájí,
když hlásá se lež – tedy vždycky mým hlasem.

Mé lůžko je měkké, však propíjím noci,
mám z démantů bazén a ze zlata ryby,
mám přebytek všeho, i pýchy, i moci,
mám v paláci všechno, jen lidé tu chybí!

Dnes podruhé oko mé Satana spatří,
je krásný, byť s úsměvem krysím,
vždyť jemu dnes s hlasem i duše má patří,
když na větvi visím …

The post Karel Kryl. Poezie, která navždy zlidověla v písničkách pro celý český národ first appeared on Čítárny.

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou… Jedna z nejlepších básní zhudebněná básníkem a zpěvákem Karlem Krylem (*12.dubna 1944 – 3. březen 1994). Nadčasová, vizionářská a přesná. Text o kterém jsme si po roce 1989 mysleli, že patří minulosti. Jenže přišla ještě horší budoucnost a ještě zrůdnější totalita.

„Z čeho jsem smutný?
Z toho, že jsme vsadili na krámy a na prosperitu a zapomněli jsme na Boha, na duši i na to, že máme kulturu, že máme taky rádi krásné věci, které nás odlišují od toho žraní jako stádo. Že se měníme na zvířata, na příští otroky a děláme to dobrovolně.“
Karel Kryl

Krylovy písně opravdu nestojí u stálého opakování několika slov… to, co u něj tvoří jednu sloku, by u normálního písničkáře vydalo na jednu píseň.

Demokracie

Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou
Ti, kteří kradli po léta dnes dvojnásobně kradou
Ti, kdo nás léta týrali nás vyhazují z práce
A z těch kdo pravdu zpívali dnes nadělali zrádce
Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch kdo pravdu zpívali dnes nadělali zrádce

Demokracie prospívá bez nás a pragmaticky
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky
Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky
Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky
My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky

Demokracie zavládla zpívá nám Gott a Walda
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy Mcdonalda
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou velký partaje se u koryta sejdem
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem

Demokracie pánuje od Aše po Humenné
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo abychom stáli
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí
Zaujímáme postoje místo abychom stáli

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti bez práva a hlavně bez ohledů
A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má
A místo duše tlamu

{youtube}Np0vLCSAfaY?si=YNUCis8o4n3–uIE{/youtube}
Další básně pak navazují na novou totalitu, kterou v české kotlině zavedl lokajský režim premiéra Fialy.
Spolu s novou (nejen mediální) cenzurou přichází opět udávání a podobné chování části obyvatel jako za nacistů či socialismu.

Kádrují mě

1. Kádrují mě v Americe, taky v Kanadě,
kádrují mě v republice, ba i v úřadě,
(: a kdyby mě stokrát znali, zase by mě kádrovali,
vždyť to patří k politice, to je nasnadě. 🙂
2. Kádrují mě kolegové na své poradě,
čtyři vlády exilové, pátá na Hradě,
(: s podpisem i bez podpisu, celá halda časopisů,
asketi i kořalové s pěnou na bradě. 🙂
3. Kádrují mě bolševici, věrni linii,
dogmatičtí heretici v Kalifornii,
(: muzikanti kvůli soundu, žvanilové z undergroundu,
v strukturách i v opozici, v české mafii. 🙂
4. Kádrují mě zdola, shora noví pánové,
přičinliví hoši z Fóra v Hradci Králové,
(: důchodkyně, dorostenky, kádrováci z VéPéeNky,
demokrati, byrokrati, klerikálové. 🙂
5. Kandiduje strana ctnosti s dvěma Vasily,
nezvolenci z Veřejnosti proti násilí,
(: v aerotaxi horko-ťažko kandiduje rektor Kňažko,
v každém pádě na akádě hledaj’ posily. 🙂
6. Na Pasienkoch čeká Budaj, čeká v županu,
že ho zase jednou udaj’ ve Vatikánu,
(: zřek’ se totiž, to je k zlosti, čarnogurské národnosti,
takže novej vzájomnosti nejde do plánu. 🙂
7. Sedí Váša v Jumbo-jetu, letí do Hradce,
kancelář má na klozetu, v křeslech poradce,
(: Azbuk straší na Okoři, jeho děsí Braniboři,
takže radši v Mrtvým moři letí koupat se. 🙂
8. Zleva-zprava samozvanci v týmu sehraném,
každý šašek má dnes šanci stát se Reaganem,
(: Věrka, Magda nebo Rita usazeny u koryta,
jen ten chudák Mohorita chodí s naganem. 🙂

Znamení doby

Před okny sloup – znamení moru
Předpověď provazů a divných mravů
Klesáme hloub se strachem tvorů
Před ranou do vazu, před zlobou davu

Na stěně mříž – znamení doby
Děsím se obrázků, děsím se šachu
Zbyl jenom kříž, zůstaly skoby
A myšlenka na lásku v zajetí strachu

Zástupy lidí jdou pozpátku vpřed tak, jako raci
Zbabělost – hostii každý si pozvedá, pálí ho dlaň
Mnozí se stydí, že stavěli svět, některý zvrací
Dávaje bestii ze svého oběda povinnou daň

K výkazu ztrát připište sebe
že jste jen couvali mlčky a kvapně
Zato když brát chtěli vám nebe
že jste jim kývali, Bože, tak trapně!

Přes čelo stín – znamení studu
Znamení malého lidského strachu
Na pití blín, k zábavě nudu
K důvěře podlého a nasypat hrachu!
A nasypat hrachu

Divný kníže

Jel krajem divný kníže
a chrpy povadly
když z prstů koval mříže
a z paží zábradlí
on z vlasů pletl dráty
měl kasematy z dlaní
a hadry za brokáty
zlá slova místo zbraní

Kam šlápl vyrůstaly
jen ocúny a blín
když slzy nezůstaly
tak pomohl jim plyn
hnal vítr plevy s polí
a Kristus křičel z kříže
když rány léčil solí
ten prapodivný kníže

On pánem byl i sluhou
a svazek ortelů
si svázal černou stuhou
již smáčel v chanellu
a hluchá píseň slábla
když havran značil cestu
již pro potěchu ďábla
vyhlásil v manifestu

Měl místo básní spisy
a jako prózu mor
a potkany a krysy
a difosgen a chlor
měl klobouk z peří rajky
a s důstojností snoba
on vymýšlel si bajky
v nichž vítězila zloba

Měl pendrek místo práva
a statky pro gardu
v níž vrazi řvali sláva
pro rudou kokardu
on lidem spílal zrádců
psal hesla do podloubí
v nichž podle vkusu vládců
lež s neřestí se snoubí

Dál kníže nosí věnce
tou zemí zděšenou
on strach má za spojence
jde s hlavou svěšenou
a netuší že děti
z té země v které mrazí
prostě a bez závěti
mu jednou hlavu srazí

The post Karel Kryl. 80 let. Demokracie dozrává do žaludečních vředů Bez poctivosti bez práva bez ohledů first appeared on Čítárny.

Málo známý sestřih rozhovoru s Karlem Krylem (12. dubna 1944 – 3. března 1994) natočený v roce 1992 na téma polistopadového vývoje, rozdělení Československa a morálního úpadku lidu této země.
Původní video bylo natočené na Svobodné Evropě. Na youtube bylo několkrát smazáno údajně Osou, prý pro porušení autorských práv.

„Z čeho jsem smutný?
Z toho, že jsme vsadili na krámy a na prosperitu a zapomněli jsme na Boha, na duši i na to, že máme kulturu, že máme taky rádi krásné věci, které nás odlišují od toho žraní jako stádo. Že se měníme na zvířata, na příští otroky a děláme to dobrovolně.“
Karel Kryl

{youtube}ZlOXW9qRZKU{/youtube}
{youtube}W8W2pwbuEAA{/youtube}

Děkuji / Karel Kryl

1. Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat,
děkuji, děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly,
děkuji, děkuji, děkuji.

2. Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí,
za slzy, za slzy děkuji:
ty naučí mne citu,
k živým, jež, k živým, jež žalují
a křičí po soucitu,
děkuji, děkuji, děkuji.

3. Pro touhu, pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost,
děkuji za to, že utká se
láska a nevraživost,
pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu,
děkuji za ohně vzplanutí
i za šumění splavu,
děkuji, děkuji, děkuji,

4. Děkuji, děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila,
děkuji, děkuji za trýzeň,
jež zdokonalí díla,
za to, že, za to, že miluji,
byť strach mi srdce svíral,
beránku, děkuji,
marně jsi neumíral,
děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji…

The post Vizionář Karel Kryl. Málo známé rozhovory o ztracené naději a rozkrádání first appeared on Čítárny.