Populární ilustrátor mnoha generací Ondřej Sekora jako otec. Jaký byl? O tom si povídá s jeho synem Ondřejem, překladatelem a novinářem, Marie Kšajtová, spisovatelka.
Při celkem nudném úklidu člověk někdy i něco zajímavého objeví. Například rozhovor, který jsem po roce 2000 dělala se synem malíře a spisovatele Ondřeje Sekory. Toho jsem dlouho znala a dodnes se mi vybavuje zvláštní obraz tygra ve vysoké trávě, který visel u Sekorů na stěně.
Později jsem s ním několik let pracovala v revui Umění a řemesla. Po rušném roce 1989 všechno rychle vznikalo a zanikalo a tak i jeden časopis. Bohužel dnes nežije ani syn Ondřej Sekora, překladatel a novinář. Ale jeho vzpomínky na otce slavného Ferdy Mravence a jiných známých knížek, které bavily, baví generace dětí, jsou, myslím, zajímavé i po letech.

Ondřeji, jak se ti žilo doma v takové dobré společnosti?
„Já měl štěstí! Viděl jsem otce doma pracovat, byl jsem u toho, když jeho knížky a obrázky vznikaly. Viděl jsem, jak otec míchá barvy, řeže tužky a pere štětce. Dneska děti většinou vědí, že tatínek chodí někam do práce, ale co tam dělá, to jen tuší. Já byl první otcův posluchač a díval jsem se první na jeho obrázky.

Jaký měl tvůj otec vztah k dětem?
Myslím, že mu připadaly zajímavější než dospělí. Měl je rád a potřeboval je. Můj otec nebyl moc společenský člověk, nikdy nechodil do kaváren a hospod, považoval to za ztrátu času. Řekl bych, že se s dospělými dost nudil. Když k nám přišla návštěva, otec se bavil víc s jejich dětmi a na dospělé skoro zapomněl. Dokonce jsem poznal, že když jsem začal chodit do gymnázia, přestal jsem otce v určitém směru zajímat. Pod otcovým stolem často seděl nějaký menší kluk a děti z našeho dvora k Sekorům často chodily.

Co u vás bylo, kromě otcova malování k vidění?
Vždycky nějaké zvíře, ptáci a akvarijní rybičky. Když mi byly čtyři roky, otec přinesl domů užovku. Pouštěl jsem si ji do rukávu a výstřihem mi vylezla ven. Otec mně ji přinesl proto, abych se nebál hadů, abych viděl, jak jsou hadi zajímaví. Za čtrnáct dní jsme ji s tátou odnesli do Stromovky. Od té doby mám k hadům přátelský vztah. Měli jsme i rosničku, sbírku motýlů a brouků. Co otec neměl, to si půjčoval v Národním muzeu. A já se to také učil znát. Otec si všechno, co napsal, ověřoval. Jeho knížky četli přírodovědci. Své příběhy si vymýšlel, ale o přírodě v nich bylo všechno pravdivé.

Jet s tvým otcem na výlet to musela být radost.
Nad postelí jsem měl namalovaný vlak, který jel z Bubenečského nádraží do Roztok k babičce. Z oken toho vlaku koukali všichni moji strejčkové, tety, babička, bratranci a sestřenice. V jednom okně jsem byl já. Jeli jsme do Roztok, tam se naše velká rodina často scházela. Bohužel z té veliké rodiny zbyly po válce jen trosky, většina skončila v koncentračním táboře. Nebo jsme jeli tramvají na konečnou a šli jsme domů pěšky. Tenkrát byla Praha menší.
Doma jsme často hrávali loutkové divadlo, neměli jsme ani rádio, otec neměl takové věci rád.

Co jsi v dětství četl?
Byl jsem vášnivý čtenář. Byly to Verneovky, atlasy, Brehmův život zvířat, miloval jsem Trosečníka z vlaštovky a hltal jsem Tři mušketýry. Ale i Verneovky jsem četl s atlasem. Byl jsem zvyklý si všechno ověřit jako táta.

Dostal jsi někdy od otce nařezáno?
V dětství snad nikdy. Až když jsem byl větší, tak asi dvakrát. Otec se mnou vždycky jednal na rovinu. U nás se nikdy nepěstovalo žádné strašení, dokonce k nám nikdy nepřišel Mikuláš s čertem. Ale zato jsme si Mikuláše uchystali spolu. Otec byl Mikuláš a já čert a moc jsme si přitom užili.

Byl tvůj otec přísný?
Nevím, jestli v našem vztahu byla přísnost to pravé slovo. Táta měl své zásady a z těch většinou neslevoval. Nikdy jsem třeba nedostal šlapací auto, po kterém jsem strašně toužil.
Otec si myslel, že dítě nemá mít všechno, na co si vzpomene. Že má mít i nějaká nesplněná přání. Když jsem vystudoval a začal si vydělávat, stravoval jsem se a oblékal sám. Ale protože jsem bydlel doma, otec vyžadoval, abych přispíval na elektřinu a na byt. Ne proto, že bychom to doma potřebovali, ale otec chtěl, abych si uvědomil hodnotu věcí a peněz.

Maloval za tebe otec někdy výkresy do školy?
Jen jednou. Byly to nějaké geometrické obrazce a já to nestihl. Otec tehdy dostal trojku, jako bych ji byl asi dostal já.

Spisovatel a malíř Ondřej Sekora byl také sportovec. Co ty a sport?
Byl jsem tlustý a nešikovný dítě a pro sport jsem se nehodil. A otec to věděl první. Táta hrál a propagoval u nás jako jeden z prvních ragby a později ragby soudcoval. Hrál fotbal a v Lidových novinách dělal zprvu sportovní rubriku.

Vztah otců a synů bývá někdy problematický.
Vždycky jsem si svého otce vážil. Jeho práce i vlastností, o kterých jsem ti říkal. Nikdy jsem ho nechtěl napodobovat, to by k ničemu nevedlo. Ale z mé vlastní práce nakonec vykouklo, co všechno jsme měli společné. A co jsem se od něho naučil.

Kdybys žil, Ondro, znovu bych ti poděkovala za rozhovor jako před léty.
Rozhovor připravila Marie Kšajtová

The post Ondřej Sekora byl jedinečný otec, vzpomíná jeho syn Ondřej first appeared on Čítárny.

S knížkami Marie Kšajtové se děti rády potkávají. Vydala jich už pěknou řádku. Její jméno se objevuje často v titulcích večerníčků, které léta v České televizi léta připravovala i napsala. Některé podle vlastních námětů jiné na motivy knih známých autorů. V letošním roce k vydaným knížkám přibylo veselé prázdninové vyprávění Dina a tajemství starých tenisek. O její nové knížce, ale nejen o ní, jsme si s ní povídaly.

Napsala jste příběh osmileté Diny, která jede s tátou k tetě na prázdniny. Co Vás na téhle celkem běžné situaci zaujalo?

Vyprávím nejen o prázdninách, ale i o vztahu dítěte a otce, se kterým Dina nežije, ale moc stojí, jako ostatně každé dítě, aby byla nejen mámou, ale i otcem milována. Proto si vymýšlí, že už je čtrnáct dní dospělá, vypráví dětem ve škole, že její táta je prezident kouzelníků, že pojede na cestu kolem světa a další příhody, které by děti v její třídě zaujaly. Ale nikdo jí to moc nevěří. Touží prožít dobrodružství a nebojí se cestou k tetě přespat i na hřbitově. Tam s otcem natrefí na zloděje sochy anděla. Spolu s tátou anděla zachrání a chce sama zloděje vypátrat. Poznává svou jedinou tetičku, která je trochu potrhlá, protože je nešťastná. I zloděj anděla si nevede v životě právě nejlíp a ukáže se, že když najde přátele… ale to bych vlastně prozradila celý příběh.

Dinu jste vyslala do malé vísky, ve které se však dějí neuvěřitelné věci. Zažila jste někdy sama podobné prázdniny?

Ve vísce, byla to sice velká vesnice, jsem prožila celé dětství a každé prázdniny. Za mého dětství vesnické děti ani nikam na prázdniny moc nejezdily. Leda tak k babičce na druhý konec vsi. Vracela jsem se tam se svými dětmi a teď už i s jejich dětmi. Na hřbitově jsem nespala, ale chodívám tam, je to místo, kde se nejčastěji lidé ze vsi setkávají. Takové prázdniny, jaké zažije Dina, jsem si přála. Na mezi v poli jsem si tehdy vymýšlela, jak mi z nebe spadne modré kolo, se kterým přejedu po vodě celý rybník. To se mi podařilo, až když zamrzl. Ulička u našeho domku byla v létě cestou do Afriky a v zimě do Antarktidy.

Kde vůbec máme hledat Starou Hučku, kam Dina s tátou jedou?

V každém místě, kde se uděje něco zajímavého pro děti, kde jsou chytří kocouři a zajímavé tety s neuvěřitelnými nápady.

Teta Albína Fousková je velmi svérázná paní. Byl někdo jejím předobrazem, nebo jde o pouhou fantazii?

V každé fantazii bývá většinou i něco, co se stalo doopravdy. V mém příběhu šla skutečně jedna paní hledat na smeťák boty, které vyhodila svému rozzlobenému muži. A právě tam našla staré tenisky s neuvěřitelným tajemstvím, které touží malá holka odtajnit. To už je fikce. Teta Feferonka, jak jí ve vsi přezdívají, toužila mít dítě, už dopředu kupovala dětské knížky, a sama má fantazii dítěte. Když pozná Dinu, kterou nejdřív vyhání, je po dlouhé době šťastná.

Feferonka má moudrého kocoura Madlafouse, který rád čte. Přitom v médiích se často uvádí, jak děti nečtou, jak jsou čtenářsky negramotné. Jak to vidíte vy? Čtou nebo nečtou děti?

Určitě čtou, jinak by knížky nemohly vůbec vycházet. Vidím to v dobré roztocké knihovně, kam ráda chodím. Ale většinou, když jsou malé, touží, aby jim doma rodiče četli. A v tom bude asi, mimo jiné, i kámen úrazu. I když mně doma také nečetli a přesto jsem se stala vášnivou čtenářkou. Je to asi složitější sociologický problém. Dnes děti častěji upírají oči na obrazovku a do mobilu. Ale všeho by mělo být s mírou…

Dina s tátou přespí pod širákem na hřbitově. Dokonce zachrání sochu anděla a anděl od té chvíle Dinu chrání. Kdybyste byla v kůži Diny, nebála byste se přespat na tak opuštěném místě?

To opravdu nevím. Ale kdyby mi o něco šlo, možná, že ano. Pamatuji se, že jsem s rodiči chodila na pohřby a bylo mi těch mrtvých lidí líto, ale dosah smrti jsem tehdy ještě nechápala

Knížku ilustroval Jaromír F. Palme. „Trefil“ vaši představu o podobě jednotlivých postav?

Mám kresby pana Palmeho ráda. Zprvu jsem trochu zírala, ale potom se mi čím dál víc ilustrace líbily. Myslím, že jsou s textem knížky v souladu a posunuly vyprávění o kousek dál. Mám ráda nadsázku i v ilustracích. Jindřich Kovařík dostal za ilustrace mého Zápisníku Norberta Borovičky Zlatou stuhu. Mám štěstí na ilustrátory, ať už je to Eva Šedivá, Vlasta Baránková, Vratislav Hlavatý, Gabriel Filcík, Lubomír Dušek a nyní pan Palme.

Dina vychází v nakladatelství JaS a je jeho sedmou knížkou. Jaký je to pocit, mít v tiráži své knihy číslo 7?

Moc na čísla nedám, doufejme, že je to pro mne i pro nakladatelství šťastné číslo. Přála bych nakladatelství, co nejvíc vydaných a také přečtených knížek. Ty, co už JaSu vyšly, jsem většinou přečetla a jsou moc dobré.

V letošním roce jste napsala i pohádky pro rozhlas o Zuzance, která cestuje na podivuhodné planety na knoflíku, co se vykutálel z pod postele. Bude tenhle rozhlasový seriál, který se vysílal začátkem června, mít knižní sestřičku?

Byla bych ráda, ale to je zatím ještě ve hvězdách. Text mám, v jedné soutěži byl na prvním místě. Pro rozhlas jsem musela kvůli času krátit.

Jste také autorkou komiksů v časopise Báječná školka – jak vznikají příběhy skřítků Majdalenky a Matýska? Inspirují vás vaše vnučky?

Komiks už píšu třetí rok a stále mě to baví. Skřítci jsou vlastně malé děti, žijí s tetou Ditou a se strejdou, a mohou vstupovat do pohádek. Nedávno si přivedli domů z lesa trpaslíka, kterého v chaloupce sedmi trpaslíků nechtěli, pokazili by pohádku o Sněhurce. Vnučky jsou zatím malé, i když větší Nela má překvapivé nápady. Většinu mých knížek v jistém smyslu inspirovaly děti.

Na závěr nám prozraďte, jaké léto měla Marie Kšajtová a zda pro čtenáře připravujete další pěkné čtení.

Mé léto bylo rušné, cestovala jsem často na chalupu, kde bylo plno práce. Také na zámek Frýdlant, Kozel, Nebílovy. Do rodiny nám přibyla Verunka. U nás u rybníka, uprostřed vsi, jsem našla patnáct hříbků kovářů. Rozkvetla hortenzie a levandule. V listopadu vyjde v Albatrosu má knížka Panenka a auťáci. Teď už si o každé knížce myslím, že je to má poslední. Čas už není na mé straně, ale ráda bych, aby bylo i nějaké příští léto.

The post Večerníčková spisovatelka Marie Kšajtová o knížce Dina a tajemství starých tenisek first appeared on Čítárny.