Marie Kubátová (8. 8. 1922 – 6. 6. 2013) je dodnes populární spisovatelka pro děti. Když ale psala pro dospělé, vždy se v ní ozývala touha manželky, maminky, sousedky, babičky, ženy, která žila svůj obyčejný život. A velmi ji ovlivnil život lékárenský. Jak sama říká, zákazníci v lékárně byli velmi často ideálním zdrojem příběhů.
Proto jsou náměty k jejím knížkám vždy spojeny s velmi dobře odposlouchanými příběhy lidského života a mezilidských vztahů.

Kniha Jak překročit Rubikon je příběh o tom,
jak je pro některé lidi těžké překročit hranici mezi tzv. produktivním a důchodovým věkem.
Jeho protagonisty jsou manželé Roubíčkovi, kteří odcházejí do důchodu po letech činorodé práce v krkonošské zotavovně a novou náplň života hledají v novém prostředí, na chalupě v malé vesnici u Neumětel. Ukáže se však, že to není tak jednoduché.

V řadě vážných i humorných příhod autorka s velkým pochopením a citovým zaujetím odkrývá hluboce lidské problémy, které před jejími hrdiny vyvstávají.
Adaptace Roubíčkových na velkou životní změnu se totiž neuskutečňuje ve společenském vakuu, na pořad dne přichází zejména složitá otázka vztahu stárnoucích rodičů a dospělých dětí, svou roli rovněž sehrává Roubíčkova alkoholická minulost. Kromě členů rodiny Roubíčkových vystupuje v novele Jak překročit Rubikon několik dalších výborně charakterizovaných postav, které obohacují motivickou škálu příběhu plného prosté člověčiny, moudře vyjadřujícího nejen pasíva, ale i aktiva života za hranicí důchodu.
Děj se odehrává v podkrkonošské vesnici u zotavovny.

Marie Kubátová má bezesporu čtivý styl. V knize Jak překročit Rubikon dává přednost věcným dialogům, často nedořečených, kde pocit bezmocnosti a zbytečnosti pomalu narůstá do touhy najít něco nového a smysluplného.

Celý příběh je rámován milovaným prostředím Krkonoš kolem Vrchlabí, ze kterého vyrostl nejeden vynikající příběh pro děti.
Viz Krakonošův rok, Krakonošovský špalíček, Pohádky o Krakonošovi aj.
Krkonošské pohádky ji proslavily asi nejvíc, protože se staly námětem pro velmi populární Večerníček s chamtivým Trautenberkem, nemastným Kubou, starostlivou Ančou, hajným a sojkou bonzačkou, kteří neustále naráží na moudrého vládce Krkonoše, Krakonoše.

A tak se stalo, že Krakonoš jednou v noci sestoupil z Obří boudy, vzal svůj kouzelný hůl a šel mezi lidi. Chtěl vidět, jestli ještě mají v srdci trochu spravedlnosti, nebo jestli už všude vítězí Trautenberkova lakota.
Šel tiše, jen jeho kroky duněly jako vzdálené hromy. A kde se dotkl země holí, tam vyrostla bylinka, která léčila, nebo pramen, který občerstvoval unavené poutníky.

Kubátová Marie / Jak překročit Rubikon / Československý spisovatel Praha, 1986, 259 s.

Výpisky:

Seděl na lavičce před domem a díval se na cestu, po které kdysi chodívaly celé zástupy hostů do zotavovny. Teď byla cesta prázdná, jen občas projel nějaký traktor nebo se prošel pes se starou paní z vedlejší chalupy. „No co, Franto,“ řekla jeho žena, když mu přinesla šálek čaje. „Zase tu sedíš a přemýšlíš?“

Usmál se slabě. „Přemýšlím. Celý život jsem běhal, organizoval, staral se, aby všichni byli spokojeni. A teď mám najednou čas… a nevím, co s ním.“ „Vždyť máš zahradu. A vnoučata přijedou o prázdninách.“ „Zahrada…“ mávl rukou. „To je přece jen taková záplata. Člověk potřebuje cítit, že ho někdo potřebuje. Ne jen kvůli tomu, že umí opravit kohoutek nebo posekat trávu.“
Odmlčel se a zadíval se na hory, které se modraly v dálce. Kdysi je bral jako samozřejmost – kulisu k práci. Teď mu připadaly jako něco cizího, co už ho nepotřebuje. Stejně jako on už nepotřeboval ten nekonečný kolotoč objednávek, inventur, stížností a vděčných úsměvů hostů.
„Rubikon,“ zamumlal pro sebe.
„Cože?“ zeptala se žena.
„Nic. Jen taková římská řeka. Když ji člověk překročí, už není cesty zpátky. Ať chce nebo ne.“
…

Bylo to jako překročit Rubikon. Člověk ví, že za ním už není cesta zpátky, ale co ho čeká na druhé straně, to netuší.
Roubíček stál u okna svého bytu v podkrkonošské vesnici a díval se na známé kopce, které tolik let sloužily jako kulisa jeho pracovního dne. Teď byly najednou jen kulisou. Bez role. Bez povinnosti.
„Tak co, staroušku,“ řekla jeho žena, když mu přinesla kávu. „Už sis zvykal?“
Usmál se nuceně. Zvykat. To slovo mu znělo jako výsměch. Celý život byl zvyklý vstávat v pět, organizovat, řešit, být potřebný. A teď? Teď měl najednou všechen čas světa a nevěděl, co s ním
…

Stála u okna lékárny a dívala se na modravé hřebeny hor. V létě sem přijížděli hosté s kufry a velkými očekáváními, v zimě jen ti, kteří měli dost odvahy na sníh a vítr.
„Paní magistro,“ řekl starý horal, když si přišel pro kapky, „vy jste z Prahy, a přece to tu znáte líp než my, co jsme se tu narodili.“
Usmála se. „To proto, že se dívám jinýma očima. Vy vidíte jen práci a starosti. Já vidím krásu, kterou člověk musí teprve objevit.“
Venku foukal krkonošský vítr a ohýbal smrky. Bylo v tom něco z věčného koloběhu hor – člověk přichází a odchází, ale hory zůstávají.

The post Marie Kubátová o tom, jak překročit Rubicon důchodového věku first appeared on Čítárny.

Pohádka nás provází od dětských bačkůrek co posluchače až po babkovské bačkory, kdy jsme dozráli k roli vypravěče pro své vnoučky. Pohádku jsme si počlověčili a jako souputnici životem jsme jí přiznali právo na svátek v kalendáři. V městě Jičíně stanovili ten svátek podle pohádkového počítače číslem sedm, a tak se tam slaví svátek pohádky po sedmero dní. Vypráví Marie Kubátová (8.8. 1922 – 6. 6. 2013).

Ten svátek zařadili do mezidobí, kdy se rok sklání od prázdninových blaženství ke školním škamnám snad proto, aby se dětem nestýskalo, a tak se tam v zámeckém nádvoří i po šíři a délce náměstí odbývají velké pohádkové hrátky.

Každým rokem tam dávají svátku jiné užitečné heslo na prapor. Letošní patnáctý už pohádkový svátek vzdává v záhlaví poctu dětským hrám. Jako přizvaný host-pohádkář kladu sama sobě otázku, jak je to se vztahem spisovatele k pohádce: vždyť si s pohádkou vlastně celoživotně hraju.

Otvírám tedy pohádkový šatník a probírám se garderobou, jak jsme pohádku všelijak šatili a převlékali od pohádky vyprávěné, předčítané, čtené, dramatizované až po televizní večerníčky, a zda nám – garderobiérům ty hrátky s pohádkovými látkami určovaly jaké zákonitosti. Zpytuji svědomí návratem do vlastních dětských let.

Jak to bylo s pohádkou vyprávěnou?

Zalistuji paměťovým záznamníkem přivolám si veselého strýčka. Když si povyprávěl s dospělými o svých zážitcích, kdy jako stavitel stavěl s firmou Škoda cukrovary pro perského šacha, vracel se jakoby domů k nám dětem a vyprávěl pohádku o Karkulce. Vlastně nevyprávěl, on s námi tu pohádku hrál. Přibral nás jako poradce, co všechno má Karkulka poskládat do košíku, až půjde vinšovat babičce k svátku.

A my jsme radili bačkory, aby babičku nezábly nohy, a šišku salámu, protože má babička z lesní chaloupky na nákup daleko, a hašlerky proti kašli, až jsme dospěli ke zlatému hřebu: přece víno, aby měla co svátečního pro gratulanty!
A tak košík voněl dobrotami, že to vyčenichal i vlk. Kdepak by slupnul babičku, ta má staré kosti. Vlk si vyčíhal, až půjde babička do kuchyně parádit s Karkulkou dort, hup oknem do světnice čumákem do košíku a baštil, co tam bylo, salám, řízky, hašlerky i s pytlíkem, a po těch hašlerkách měl v puse tak větrno, že vyzunkl i víno. Panečku, to je u lidí onačejší pití než voda ve studánce, kam laně chodí pít pod javorový kmen!

A pak se skulil do babiččiných peřin a spal. Kdepak jako zabitý: chrápak, jako když pilou cirkulárkou řeže, až to slyšel i pan myslivec. A tu jsme se už hurónským řevem i my posluchači radovali, jak se horor přesmykl ve velikou legraci, když myslivcův pes Brok vytáhl ožralého vlka z chaloupky ven a šup s ním do vlčí rokle. A nejinak to bylo s pohádkou o neposlušných kůzlátkách. Darmo si vlk dával vyklepávat jazyk do tenka, aby měl hlásek jako zlatovlásky vlásek. Strýček předváděl vlka skuhravého, šišlavého, a kůzlátka si zatím v kozí chaloupce hrála na schovávanou.

Tak se mi vyprávěná pohádka zapsala do paměti jako barevné i zvukomalebné čarokouzlo. Teprve když „dítě rozum bralo“, jsem chápala, že strýček nevyprávěl nám, ale sám sobě vracel své klukovské dětství a kus domova, po jakém se mu stýskalo na cestě za chlebem po dalekých zemích. Stejně tak Josef Lada půjčoval své rodné Hrusice za domovinu svým bubákům a hastrmanům.

Tak se vlastně vyprávěná pohádka stává promítacím plátnem vypravěče samotného, mapuje místo, kde se narodil, kde slýchal první písničky, i cesty kudy šel, co nabral do svého vandrovního uzlu a co neodmyslitelně nosí v sobě jako pečeť domova. V tatínkových pohádkách vjížděl na kolbiště na velocipédu rytíř Dousek z Opřetic a naši měli vyhráno. Nejspíš měl můj tatínek v oněch Opřeticích kdysi kamaráda.

Když jsem pak později mapovala v pohádce duši svého domova v Krkonoších, zapsala jsem co údaj o vypravěči korálkářských pohádek takovéto svědectví sociální:

„U nás se, paničko, nevyprávěly pohádky podaremně. Vyprávělo se, aby i malá chasa vyderžala seděť u koral. Korejtko s koralema na klíně, do rukou jehly a navlíkalo se, pokavad nebyl spelněnej oukol. Pak mohla bejť tepervá zaklená princezna vysvoboděná. A pikoly byly kalý, samý potřebnosti: dobejť kohát, naštípať dříví, srounať dříví v ježku, nadělať šindele – na to bylo princátko krátký.
Musel přijít Honza. A v těch pohádkách dal pan král na královskou svatbu zabít kozu a na stůl přišla pro lepší panstvo putylka  kořalky, pašovaná z Prajska, a ženich s nevěstou dostali sedmipodlahovou kaši a tou se museli k sobě prokousať.“

Neboť takové byly rozměry i slovní zásoba vypravěčova bytí.

POHÁDKY V RÁDIU

Čte-li babička s brýlemi na nose malému posluchači pohádku jako uspávanku na dobrou noc, neznamená to víc než „neboj se, jsme tu s tebou babička, knížka i pohádka. Spinkej. A usnou pokojně předčitatelka i posluchač.
Pohádky čtené v rozhlase mají své specifické kouzlo: hlas herce předkládá v pohádce kulturu mateřského jazyka, zvuková hudební kulisa pozdvihuje příběh do onačejších světů a malému posluchači se otevírá zlatá brána do pohádkových říší. Může si vlastní fantazií vykouzlit, jak všichni v té pohádce vypadali: „Zlatovláska má vlasy jako sluníčko zářivý a visejí dolů kudrnatý jako maminčin asparágus.“

POHÁDKY V TELEVIZI

Převyprávět pohádku pro televizní večerníček je úskalí pro autora, který má jako svůj nástroj jazyk a vypravěčské gusto:
Musíš se vejít do rozměrů pořadu a mít na paměti, že mnohé poví obraz. Takže – zhusti děj, neplýtvej slovy, nemáš sólo part, pracuješ v týmu. Režisér, výtvarník, kostymérka, kameramani a co já vím, kdo všecko ještě. Pohádkář si vymyslí skřítky, kteří slouží v pohádkovém lese jako Hajajové, uspavači zvířátek, co přespávají zimu, a výtvarník vymýšlí stroj, na jakém se vyrábějí sny.

Pohádky podle výtvarníka
Dětský divák, odchovaný stavebnicemi dřevěnými i firmou LEGO, sleduje, jakými technickými kumšty se z monstra vyrábí sen: aha, nejdřív se vyposlechne, jaký sen by si spáč přál, a pak se to namaluje jako obraz, obraz se strčí do stroje, zatočí se klikou postaru nebo se stiskne tlačítko a tomu stroji vypadne z huby sen i v ochranném obalu bleděmodrého polštářku. Ten si spáč dá pod hlavu a už to je.

Jenže dramaturg hlídá příběh, spád děje i jeho motivaci.
A tak podsouváme pohádce kousek své člověčiny: každý máme sen, který se vznáší nad skutečností jako přání, a zkušenost vmontuje do příběhu i náš strach, který závistivec nastraží snu překážku, aby se o ni kobrtalo. Výtvarník ošatí toho závistivce jako myšku s hryzavými zoubky. Tak ty si, spáči, hovíš na modroučkém polštářku, přespíš zimu a hlad, a já se pachtím za drobečky a ještě ve strachu z kočky. A ocitáme se v příbuzenství bajkaře Ezopa. Ježek si přeje, aby byl ve snu ne ježatý, ale kadeřavý, kudrnatý, na bodliny trvalou ondulaci, a had aby se neplazil po zemi, ale měl křídla. Dítě si prožívá čarování s pohádkou a jen my dospělí rozumíme, proč vy bubákujete v lese, vždyť hejkat dovede i sůva. Vy si zasloužíte bubákovat v onačejším díle, přemalujte výrobcům snů jejich obrazy v čmáranice! Dokážete, aby se sen nedosnil.

Zkušenost dospělých rozumí, jak to se sny chodí. Ale dítě věří vírou blažených, že pohádkové království má své zákony, a prvním z nich je, že dobro vítězí.

O pohádkovém svátku v městě Jičíně platí po sedmeru dní pohádkový zákoník. Není to desatero přikázání, vždyť dětské počítadlo má jen pět prstů. Vstupme do pohádkového království a počítejme:

Zákon prvý. Za paleček, dobro vítězí nad zlem. Draku, marš do boudy, čert do pekla a Honza budiž spravedlivým králem.
Zákon druhý za ukazováček: Nic není v pohádkovém království zadarmo. K Šípkové Růžence se musíš prosekat trním.
Zákon třetí, za prostředníček: Spravedlivému pomáháme. Holoubci pomáhají Popelce přebírat hrách.
Čtvrtý zákon, za prsteníček: Němé tváři se přiznává právo na řeč. Protože jinak by si nerozuměl kocour v botách se svým pánem a zlatá rybka s rybářem.
Pátý zákon, za malíček, přikazuje, aby kouzelné pomůcky sloužily spravedlivě, ubrousek aby prostíral hladovému a obušku, z pytle ven na darebáka! A my vypravěči pohádek přejme malým posluchačům, aby si na svém prstíčkovém počítadle přenesli zákoník pohádkového království, až jeho zlatou bránu vykročejí přes práh dětství do světa, jaký je.

Ráda bych si přenesla ke svému psacímu stolu prsteníčkový čtvrtý zákon, který je patronem dorozumění mezi světy.

Píši-li pohádku pro předškoláky, učím se mluvit jazykem, jakému ti malí rozumějí. Píši-li pro školáky, usedám s nimi do školních lavic a poslouchám, odkud kam sahá jejich zásoba slov. Je to, jakoby spisovatel pobýval ve světě o kolika patrech a v každém tom patře bohatne o poznání, tak jako tovaryš na vandru nabývá moudrosti pro svoje řemeslo. Nežádám od pohádkového dědečka sedmimílové boty na takový vandr. Tam se musí krůček po krůčku a jazyk smáčet, tak jako se pije ze džbánu moudrosti. Ochutnávat lahodu mateřské řeči a přát si, aby v tom džbánku nektaru neubývalo. Aby zůstalo i pro děti našich dětí.

Vybavuje se mi obrázek, rodinný stůl, celá rodina u oběda. Maminka už odklízí talíře  a otec se noří do novin. Maminka tehdy neřekla po hospodyňsku, táto, polož noviny a trochu si povídej s dětmi. Zazpívala mu jen tichounce písničku, jakou si přinesla z rodné dědiny zpod Bílých Karpat:

„Prindi, Janík premilený, prindi k nám,
já ti za klobuček pierko dám..“

Než dospěla písnička k růžičce červenéj a rozmarýnu zelenému, odložil otec noviny i problémy velkého světa a vrátil se jako náš tatínek ke svým dětem: „Tak děti, co bylo dnes ve škole?“ Aspoň tak. A lidová písnička, trezorek na něhu, mu to připomněla.

A tak si jako pohádkářka i jako babička opatruji ve svém babičkovském kapsáři klíček od zlaté brány, kterou se vstupuje do království dětí.

The post Marie Kubátová a pět základních zákonů psaní pro děti v knihách, televizi i rádiu first appeared on Čítárny.

Krakonošské neboli Krkonošské pohádky, podle předlohy Marie Kubátové, patří mezi nejpopulárnější pohádky v Česku. Oblíbenost je dána tím, že byly natočeny jako Večerníček (mimochodem je to jediný hraný Večerníček České televize) a pak zřejmě zajímavým zpracováním hlavních postav Anče, Kuby, Trautenberka, hajného a Krakonoše, které dle mého, kopírují vtipně a s humorem celou českou společnost, a nejen ji.
Pohádky jsou totiž o nezničitelné lidské chamtivosti, lakotnosti a stupidity, které člověka doprovázejí od doby, co seskočil ze stromu.

Nezapomínejme ale, že autorem předlohy pohádky je známá spisovatelka Marie Kubátová.

O čem pohádky Boženy Šimkové jsou?

Trautenberk je podnikatel a buduje malý statek na samé hranici Krakonošova království.
Má spoustu nápadů, jak si poctivě nakrást a v tom mu pomáhají jeho poddaní. Anče, Kuba a hajný. Trautenberk je vlastně chudák. Nikdo nechce pracovat a proto musí donekonečna svým poddaným připomínat: Nestát, nekoukat, dělat! Není divu, že se všichni proti němu spiknou, zvláště ten starý dědek s metrovou fajkou a sojkou bonzačkou, která mu vždycky a začerstva všechno vyklopí. Himl hergot donrvetr krucajs element! Nemá to ten krkonošský ponikatel vůbec lehké.

Jenže zajímavé jsou i další postavy a vůbec nejsou kladné.
Kuba je typický nekňuba, který si chce vzít Anče, ale neví jak na to. Řekli bychom nemastný, neslaný. Má z Trautenberka respekt a co si o něm myslí, říká zásadně až za rohem. Hajný je zase bezpáteřní anální turista, který často Trautenberkovi radí, co a kde by mohl udělat, jako by netušil, co se pak stane. Pokud by v pohádce byli s Trautenberkem jen ti dva, pak by to byli typičtí Češi. Koneckonců Trautenberk jim často říká: Jsme chudí, jsme. Potřebujeme poklad, potřebujeme!
A pak je tady Anče. Často si povzdychne “Mankote!” a pakTrautenberkovi řekne, co si o něm myslí, i když to není nic platné. Potom svým ženským šarmem spacifikuje chudáka Kubu i hajného, kteří jako správní chlapi, udělají vše, co jim nařídí a ne co si vymyslí Trautenberk. Ale opravdu jen někdy. Nebo vždycky? Teď fakt nevím …

Ale jak to u pohádky bývá, příběh je třeba dovést do konce.
K tomu, aby pohádka nabrala správné obrátky, je tady sojka – bonzačka.
Ta vidí, slyší, nikdy nelení a letí to vyzvonit Krakonošovi. Ten pak nadělá hromadu smradlavého kouře a třeba řekne: “Tak co Trautenberku, pozveš mě na zabíjačku?” a vezme si od něho zpátky, co poctivě nakradl. Krakonoš vlastně ztělesňuje dokonalou lidskou spravedlnost, po kterém všichni toužíme, jen když se nás netýká.

Když se podíváme na pohádku z jiného úhlu, zjistíme zajímavé skutečnosti. 
Na jedné straně je Trautenberk, který to myslí dobře, ale nikdo ho nemá rád. Uprostřed je malý dav, kam vítr, tam plášť a na opačné straně je Anče. Ta se do ničeho nemíchá, protože musí pořád vařit, ale občas to udělá, protože má z Krakonoše strach. A co Krakonoš? Kdepak, žádný ideální klaďas, ten pro změnu zase kouří a hodně. A tak nám zbývá sojka-bonzačka, ten posel dobrých zpráv, která se jeví jako nejkladnější postava.

No a s takovým ansáblem můžeme pohádky vymýšlet donekonečna.
Jenže, co když Krakonoš nebude žít věčně? Tady si autorka pomohla opravdu originálně. Dala dohromady Kubu s Anče a jednoho dne se jim narodil kluk, Kubíček. Krakonoš si ho časem oblíbí a naučí ho slušnému chování, takže je jistá naděje, že by slušný Kubíček mohl Krakonoše nahradit. Samozřejmě jen v případě nouze, protože o čem by pohádky byly, kdyby všichni zářili dobrotou a slušností?

{youtube}8NoBeaFdAJ4?si=BLXpORPyk1wOUpja{/youtube}

Kubátová Marie: Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku, pohádková hra, Dilia, 1983, knižní zpracování v nakl. Artur s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, 2000
Šimková Božena: Anče a Kuba mají Kubíčka, 1993, vyd. Práh: King, 2. vyd. Motto 2005 s ilustracemi Aleny Janouškové
Šimková Božena: Krkonošská pohádka, 1992, vyd. Práh: King

Večerníček Krkonošská pohádka vznikl v roce 1974, scénář Marie Kubátová, režie Věra Jordánová

The post Krkonošské pohádky, ve kterých je sojka bonzačka nejkladnější postava first appeared on Čítárny.

Padesát let bylo Hajajovi 2. ledna 2011. Tehdy se poprvé objevil na ČRo legendární cyklus pohádek pro malé děti spolu s melodií flétny Václava Žilky. Z původních pěti minut se stal desetiminutový pořad. Rozhodně stojí za pozornost, že symbol pořadu skřítek Hajaja, dodnes nemá svou oficiální podobu, je to totiž skřítek neviditelný a tím jedinečný.

Legendy pořadu HAJAJA
Vlastimil Brodský byl první, který děti oslovil 2. ledna 1961 „Dovolíte, jsem Hajaja. Dříve domácí skřítek v domě U Tří zvonů. Můj čas je podvečer…“  Brodský dokonce obdržel Cenu hlavního města Prahy za vytvoření rozhlasového Hajaji.
K Brodskému se postupně přidali Karel Höger, František Filipovský, Jan Tříska nebo Jana Brejchová. Během 50 let tak byly v tomto pořadu odvysílány tisíce příběhů mnoha autorů v podání stovek herců.

Pohádky pro Hajaju vymýšleli
Václav Čtvrtek, Zbyněk Malinský, Olga Hejná, Marie Kubátová, Alois Mikulka, František Nepil, Jiří Suchý, ale také nesmíme zapomenout na Markétu Zinnerovou, Alenu Vostrou, Martinu Drijverovou Pavla Šruta, Irenu Obermannovou, Jindřicha Balíka, Melitu Denkovou, Arnošta Víta a vlastně každého, kdo v literatuře pro děti a mládež něco znamenal nebo znamená.

Kdo Hajaju vlastně vymyslel?
Za vznikem pořadu stála redaktorka Vlasta Váňová, mimochodem manželka Václava Čtvrtka. Konkrétní název vymyslela spisovatelka a výtvarnice Olga Hejná, která při sestavování každodenních pohádek s rozhlasem spolupracovala. Sama o tom řekla:
“Tenkrát byly děti ještě malé a já si vybavila, že jim říkám – půjdete hajat. Název se líbil, a tak u něj už zůstalo”.

I dnes, kdy Hajaju poslouchá třetí generace dětí, usedá k rozhlasu kolem 30 000 malých posluchačů, ale i jejich rodičů nebo babiček a dědečků.

V některých knižních výborech samozřejmě jistou představu skřítka Hajaji naleznete:
Olga Hejná: Pohádky na dobrou noc (ilustrovala Olga Čechová)
Olga Hejná: Pohádky pro skřítka Hajaju (ilustroval Jan Kudláček)
Václav Čtvrtek: Hajaja: Pohádky na dobrou noc (ilustroval Miloslav Disman)
Václava Ledvinková: To nejlepší z Hajaji
Milena Lukavská: Kde je doma Hajaja

Starosti s jarem (ukázka z knihy Kde je doma Hajaja)

Bylo to kolem jednadvacátého března. To je slavný den, protože má začít jaro. Jenže studeně foukalo a počasí se jaru ani v nejmenším nepodobalo.
Večer jsem zaslechla zvenku dupání, funění a vzdychání. Našla jsem baterku, ale na zápraží jsem se sama neodvážila.
Hajaja se vrátil z procházky teprve před chvílí a jen řekl, že má velké starosti s jarem, nic víc. Zavřel se v pokoji a nechtěl, abych ho rušila v přemýšlení. Jenže toho dupání a funění na dvorku neubývalo. A to jsem Hajajovi přece říct musela.
Odvážně vyšel na zápraží, rejdil světlem baterky sem a tam, až kolečko světla zachytilo temný kopeček se špičatým čumáčkem.
„Podívejme, ježek Emil!“ divil se Hajaja. „Celý podzim se jen cpal a cpal, aby měl pod kůží dost zásob, až bude muset prospat zimu. Když začalo foukat, byl už pěkně tlustý a řekl mi: ‚Hajajo, na shledanou na jaře.‘ Potom zalezl v kůlně do hromady sena a spal. Teď se probudil a nemůže najít žádné slimáky, brouky ani žížaly. Pomohl by mu kousíček masa.“
Skočila jsem pro pár nudliček masa a zmizely v ježkovi natotata.
„To jaro mě spletlo,“ řekl a poděkoval.
„Jaképak jaro,“ povídám. „Podívej se na tuhle kaluž, vždyť ji vroubí plátečky ledu. Jaro ještě vůbec nepřišlo.“
„Právě že přišlo,“ vzdychl Hajaja. „Ale ještě je mrňavé a podle hvězdářů je staré sotva hodinu. Ale za tu chvilku už nadělalo v našem lese škodu. Probudilo křečka na poli, probudilo pár ježků, a v lese šťouchlo i do medvěda. Ještě je hloupoučké, a až ho najdu, domluvím mu.“
„Nebude daleko,“ zívl ježek. „Před chvílí za mnou vlezlo do sena v kůlně a strkalo do mě tak dlouho, až jsem se probudil.“
Hajaja zanesl ježka zpátky do sena. Jen ať si ještě pár dní schrupne! Pak s baterkou prohledával dvorek. Do kdejakého koutu si posvítil, až našel, co hledal. Maličké Jaro se krčilo ve slepičím kurníku jako hromádka neštěstí a div se nerozbrečelo.
„Já jsem asi něco pokazilo, viď, Hajajo. Ale musím přece budit zimní spáče, ježky, jezevce a medvědy. Musím ukázat světu třešňové květy a sedmikrásky. Musím poručit slepicím, aby už vyseděly kuřátka. Jenže…,“ a Jaro se rozplakalo. „Jenže, každý mi jen nadává.“
„Kvok, kvok, bodejť by ne, ty popleto!“ kvokla zasloužilá slepice Kdákalka. „Jistěže musíš světu ukázat kytky, selátka, vzbudit zimní spáče a poručit slepicím, aby seděly na vejcích. Ale ze všeho nejdřív, ty nezkušené jarní pachole, musíš od nás vyhnat zimu!“
„Moudrá slova,“ kývl Hajaja. „Musíš jaksepatří vyrůst a zesílit, milé Jaro. Pak zimu vyženeš raz dva.“
A maličké Jaro už vědělo, jak na to, a samou radostí kousek povyrostlo. Rostlo nám rovnou před očima. Když mu pomůže sluníčko, bude z něj brzy pořádný silák.
A opravdu, za pár dní se Hajajany probudily do pravého jarního dne. Sluníčko hřálo, ptáci zpívali a stavěli hnízda. Tráva na loukách i v příkopech udělala místo květům sedmikrásek a pampelišek. Slepice v Hajajově kurníku střádaly vajíčka, aby vyseděly hodně kuřátek.
Z maličkého Jara opravdu vyrostl pěkný chlapík.

The post Hajaja. Stručná historie legendární pohádkové postavičky v rozhlase first appeared on Čítárny.