Vybráno z proslovu v Jeruzalému 1985, kde francouzský spisovatel Milan Kundera (1.4. 1929 – 11.7. 2023) přebíral Jeruzálemskou cenu. V proslovu  poděkoval francouzsky, ale s českým přízvukem, jak sám přiznal, a přečetl také závěrečnou část své knihy o umění románu.

Projev byl otištěn v Le Nouvel Observateur v témže roce a o rok později byl otištěn v knize L´art du roman.

Česky se text objevil v časopise Most (1989), v časopise Host (2001) a v knize Zneuznávané dědictví Cervatesovo (Atlantis, 2005)

Kdo se chce líbit, musí potvrzovat to, co svět chce slyšet, být tedy ve službách přejatých myšlenek.
Kýč, to je hloupost přejatých myšlenek přeložená do řeči krásy a citů. Vyrážejí nám z očí slzy dojetí nad námi samými, nad banalitami, které myslíme a cítíme.
Po padesáti letech, dnes, věta Brochova se stala pravdivější. Vzhledem k imperativní nutnosti se líbit a získávat pozornost co největšího množství je estetika masových médií nevyhnutelně estetikou kýče, a jak masová média postupně objímají celý náš život a prosakují ho, stává se kýč naší každodenní estetikou a morálkou.

Až do té nedávné doby modernismus znamenal nonkonformní revoltu proti přejatým myšlenkám a proti kýči. Dnes modernismus splývá s nesmírnou masmediální vitalitou a být moderní znamená zdivočelé úsilí být “a jour”, být konformní, být konformnější než ti nejkonformnější. Modernost se oblékla do šatu kýče.

O knize Zneuznávané dědictví Cervantesovo Milana Kundery.

Druhý svazek esejů s názvem Zneuznávané dědictví Cervantesovo obsahuje dva texty věnované umění románu:
Zneuznávané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev: Román a Evropa (z knihy L’art du roman, Editions Gallimard 1986). Na záložce se dočtete:

“Zapomíná se, že zakladatelem Novověku nebyl jen Descartes. Byl to též Cervantes. Umění románu postihlo novou tvář světa, v němž ‚jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd‘. Román, ‚dědictví Cervantesovo‘, provázel Evropu po několik staletí až do doby ‚terminálních paradoxů Novověku‘ — paradoxů nádherně odhalených velkými středoevropskými romány první půle dvacátého století.
Román může dnes jen těžko žít v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě ‚pokročit’ dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa‘.“

Zneuznávané dědictví Cervantesovo | Milan Kundera
Vydal Atlantis | 48 s., brožovaná s přebalem, 120 x 170 mm | 2005, 1. vydání, 2. dotisk (2007)

The post Milan Kundera o kýči, líbivosti a přejatých myšlenkách v literatuře a umění first appeared on Čítárny.

Chuť stát se umělcem bohatě stačí. Není věc, která by si nenašla své obhájce, nadšence, sběratele a spekulanty. Výtvarné umění vždy něco ilustruje. Dnes především rozlohu manipulovatelnosti, stupidity a nestydatosti. To je zjištění, z něhož vyplývá řada praktických důsledků. Jestliže zmizelo kritérium umožňující něco z umění vyloučit, pak debaty o umění ztrácejí smysl. O to víc se o něm neustále žvaní.

Kupříkladu umělecký proud, jenž se producíruje pod etiketou konceptuální, nemá bez komentáře šanci přežít.
Ocenit ho může ovšem zase jen ten, kdo přistoupil na určitý typ diskursu. Rozdíl mezi balamucením a vysvětlením je ovšem těžké odhalit. Dodnes sice v uměleckých kavárnách posedávají blouznivci dělící umění na dobré a špatné, ale ani oni už nejsou schopni popsat, v čem jsou jejich pocity kvalitnější než slast milovníků kýčů.
Rozdíl mezi trpaslíkem ohavným, jimiž jsou obleženy příhraniční oblasti, a postmoderní ironií nesoucí všechny atributy trpaslíka zahradního spočívá pouze v tom, že ten druhý je vystaven v galerii. Pojem kýč se tak díky současným umělcům stal jen historickým vymezením pro přechodové období na počátku XX. století.

Pátrat po talentech je zbytečné a umělecké školy ztrácejí smysl. Jestliže existují lidé ochotní vyčlenit v barokní vile místnost pro hromadu uhlí, v níž je zapíchnuta neonová trubka, restaurátoři, kteří si lámou hlavu jak restaurovat mastný filc, uklízečky schopné uklidit výkvět postmoderny a úspěšní prodejci lebek osázených diamanty pak nezbývá než velkoryse nebo bezradně přijmout právo na jakýkoli výron tvořivosti.
Jestliže má názor člověka, který za svůj život navštívil desítky muzeí, stejnou váhu jako mínění cucáka, který spatřuje smysl umění v boji proti bankám, pak výsledek prostě nemůže být jiný. Jestliže se umělec s potetovanou paží, náušnicí v uchu, šedivými vlasy na ramena provokující měšťáka neproměnil v obecně vysmívanou figurku, není co dodat.
Sto let podrývání jakékoli autority přineslo své ovoce. Absence konsensu způsobila, že každý má právo dát průchod svým sklonům, včetně těch nejnižších nebo nejprimitivnějších. Takzvané citace, parodie, mystifikace jsou zjevným přiznáním tvůrčí impotence a stádnosti správně povýšené na projev doby.

Dokonce už není možné spojovat vysoké s nízkým, protože nedouk už ani neví, co bývalo považováno za vysoké.
Jestliže je uměním všechno, pak není uměním nic. Bez selekce, bez náznaku směřování, bez měřítek jakkoli časově omezených zbývají pouze individuální choutky. Jestliže je cestou k úspěchu objekt inspirovaný cizím nápadem a vytvořený cizíma rukama a autorovy zásluhy tkví pouze v nestydatosti a obchodní šikovnosti, pak se vytrácí rozdíl mezi umělcem a tunelářem.
Prodat zbohatlíkovi nebo státnímu úředníkovi svůj výplod je projev příbuzné mentality, na níž eventuální zručnost provedení nic nemění. Za povšimnutí ovšem stojí, jak avantgardní rozbíječi tradic hájí své podvody odvolávkami na modernistické tradice.

Je lepší si přiznat, že jsme v koncích, než si namlouvat, že k nejhoršímu ještě nedošlo. Protože nám nikdo současné umění nevnutil, ztratili jsme právo si stěžovat.
Hledat přednosti, jež toto nepříjemné zjištění rovněž přináší, je docela vzrušující práce. Jednou z výhod současné situace je to, že milovníky umění svléká do naha. Ten komu se líbí vše, co je v současné době za umění vydáváno, může být bez zaváhání prohlášen buď za lháře, nebo za nerozhodného osla bez osobnosti.

Přesvědčit redaktora výtvarného časopisu, že nahá umělkyně sedící na stromě a žvýkající trávu na protest proti ničení přírody je pouze přežvýkavec, je nemožné, ale nic nebrání ho s klidným svědomím považovat za idiota. Tím, co se člověku líbí, co ho nechává lhostejným, co se mu oškliví, na sebe prozrazuje, odkud pochází, kam patří, co ho utvářelo, kam došel.
Jakmile člověk sebere odvahu opustit stádo lidumilů tvrdících, že každý názor má stejnou váhu, získává právo opovrhovat poskoky a pošklebovat se pitomcům. To za trochu rizika omylu stojí. Potřeba přizpůsobit okolí svému vkusu je univerzální, ale nikoli nezničitelná. I to je důležité zjištění.

“My zkrátka tady nic neučíme, nic nevíme, umění se nedá poznat, ta škola je úplně na nic.
Když Martin Lišák vzal pisoár a vystavil ho ve výstavní síni, stalo se to uměním.
Jakmile to vyhodil ven, na smetiště,  přestalo to být uměleckým dílem.
A už sto let víme, tak to může fungovat.
Zkrátka umělecké dílo se stane jen tehdy, když je tomu propůjčená uměleckost a postavíme to do uměleckých souvislostí. Tento způsob nazírání na umění změnil celé 20. století….”
profesor Milan Knížák, Škola intermediální tvorby

Opravdu, ačkoli je to k nevíře, existují lidé, jimž je naprosto lhostejné, jak vypadají a v čem žijí.
My ostatní toužíme si své okolí zkrášlit. Jestli bibelotem v kredenci, reprodukcí Picassa, krucifixem nebo sochou od módního skláře záleží už pouze na možnostech sběratele. Nejen finančních, ale také intelektuálních a ryze osobních. Umění mluví za nás, i když třeba jako hmatatelný projev úpadku, bezmoci a bezradnosti. Naprosto chápu, že za těchto okolností se normální člověk galeriím specializovaným na současné umění vyhýbá. To není důkaz nekulturnosti, ale naopak nepoškozeného citu i rozumu.
Za tento stav věcí samozřejmě někdo nese vinu. Pachatele není v tomto případě obtížné odhalit: sami dělají, co mohou, aby se dostali do slovníku umění XX. století. Vyhostit marketingové génie, jimž se podařilo zneužít nerozhodnosti a mimetismu, musí ovšem každý sám, protože kurátoři, namaštění umělečtí kulturisté, avantgardní průkopníci, ředitelé muzeí moderního umění a zbožíznalci to za nás rozhodně neudělají.

Nostalgicky lkát nad ztrátou orientačních bodů znamená plýtvat energií. Tepat nešvary zavání kazatelským moralizováním. Poukazovat na stupiditu také doposud žádného hlupáka/blbce od páchání hloupostí/blbostí neodradilo.
Jestliže se uměním stalo i mixování rybiček nebo polepování plátna chlupy a nehty, pak se otevírá stejně bohatý rejstřík odpovědí: bojkot, výsměch, lhostejnost, záliba v nemódních směrech, brouzdání minulostí. Naštěstí i zjemnělému estétovi zůstává dost a dost věcí, na nichž si může smlsnout. Žádná móda nikomu/mi nemůže zabránit prožít život třeba hlubokým ponorem do prerafaelitů nebo studiem čínské kaligrafie.

K nesporně pozitivním rysům proměn umění posledního století patří i gigantické rozšíření obzoru a rozšíření jeho prostoru o celé oblasti do té doby neznámé.
Naivní umění, art brut nebo třeba africké sochařství jsou pouze tři příklady z mnoha. Pojem moderní je pouze synonymem současný a používalo se ho již v renesanci, ale ani to většina dnešních mediálních hvězd netuší, a proto není důvodu, vyjma nevzdělanosti, snobismu nebo stupidity, se jejich výplody obtěžovat.
Podíl umění XX. století na individuaci jedince je prostě nesporný, což je zase solidní argument proti staromilcům, kteří lomí rukama nad neúprosným zánikem nejen umění, ale rovnou celého světa. Většinou vyjde najevo, že to, co považují za svět, je pouze jejich nevzhledná vesnice s ošuntělými domky a dvorky zavalenými odpadky. Cesta se vine mezi zaklínáním vznešeností, posvátnem, službou a prachsprostým zviditelňováním zteřelého, zpravidla neduživého ega usilujícího o místo na slunci v přelidněném světě. Důvod k pohoršování veškerý žádný, protože oba přístupy končí v bezbřehém oceánu nudy.

Že je umění zároveň i byznys, v němž se točí miliony, je podstatné pro počtáře, nikoli pro bytosti, pro něž hledání krásy něco znamená.
Proč by najednou, zničehonic, jako blesk z čistého nebe, poprvé v dějinách hledání rovnováhy, tříbení vkusu, zjemňování vidění, odlišování stínů, uvádění do souvislostí, zvažování a porovnávání mělo být záležitostí expertů nebo většinového člověka? To je jako snít o tom, že se jednoho krásného dne pláže zalidní překrásnými modelkami. Vzácné je to, čeho je málo.

Estetika ošklivosti je nesmysl, protože ošklivosti je všude dost.
Každodenní ukoptěnost, malost nebo nízkost nikoho/mne na dlouho upoutat nemohou. Někteří lidé budou dál milovat jemnost, přesnost, citlivost, analytickou schopnost, sebeovládání a neprodejnost. A co na tom, že produkce umělců, pro něž je tvorba cestou k pochopení podstaty, může zůstat v mediálním cirkusu nepovšimnuta? Stejně po nich zbude krása marného gesta a dobrodružně prožitý život. Dobrou náladu zlepšující elegantní kontury, uklidňující pohyby, radost působící kompozice, na podstatu omezené tvary totiž existují. Ale vysvětlovat to těm, kdo nechápou rozdíl mezi marností a nicotností, by bylo ztrátou času, který je lepší věnovat pátrání po věcech na první pohled neviditelných.

Zdroj: Český rozhlas, Vltava, pořad Psánou kurzívou – http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_zprava/39250
Lubomír Martínek

Literární texty spisovatele Lubomíra Martínka (narozeného 9. 5. 1954 v Českých Budějovicích) jsou v pořadech Českého rozhlasu poměrně dobře zastoupeny: v roce 1991 zde byla uvedena desetidílná četba na pokračování z autorovy prvotiny Představení (vydal Index v Kolíně nad Rýnem, 1986), vystavěné ještě, na rozdíl od řady pozdějších prací, na zřetelně vystupujícím, lineárně vyprávěném příběhu a inspirované jeho zážitky z období před odchodem do exilu (1979), kdy působil jako kulisák v Divadle Na zábradlí (1976–1979); v témže roce (1991) to byly Schůzky s literaturou nazvané Přibližování, věnované spisovatelově osobnosti a tvorbě.
V průběhu dalších let se v našem vysílání pravidelně objevovaly autorovy eseje z jeho knih Mys dobré beznaděje (Praha 1994), Nomad’s Land (Praha 1994) a Palimpsest (Praha 1996) i četba na pokračování z románu Opilost z hloubky a četba z prózy Mezi polednem a půlnocí. 

Dokument ZKOUŠKA UMĚNÍ o přijímacích hovorech na AVU Praha. 
Příšerná realita o těch, kdo na AVU učí, co tam učí a kdo tam chce za každou cenu studovat.

Současné demonstrace kulturníků, tedy lidí pracujících v oblasti kultury, pro zachování všech fondů a podpor, jsou zrůdné. Zrušil bych všechny granty. (A nejen v oblasti kultury, jak jsem už dal mnohokrát najevo.)
Věnovat se kultuře a umění je svým způsobem poslání. Kdo není ochoten a schopen podstoupit tuto sádhanu, ať vypadne z kola ven. Stejně se většinou o kulturu nejedná…

Milan Knížák 21.10. 2025
www.milanknizak.cz 

The post Co je umění? Proč kdejaký matlal může být dnes umělcem first appeared on Čítárny.

Kýč se mě ve velké míře vyhýbal od chvíle, kdy jsem se naučila písmena. Naštěstí pro mě, jediné nakladatelství pro dětskou knihu v šedesátých letech mi předkládalo díla výtečných autorů. Nakladatelství mělo vysoké požadavky nejen při výběru spisovatelů, ale i ilustrátorů. Nevzpomínám si, že by se mi do rukou dostalo vydání, vyzdobené kýčem, přestože jsem se s pojmem kýč setkala už v dětství.

Jednak proto, že můj učitel kreslení na základní škole věnoval tomu tématu jednu hodinu. Od té doby jsem nejen tušila, ale už věděla, že zahradní trpaslíci, umělé květiny, obrazy s labutěmi plachtícími v rudém západu slunce, porcelánové tretky vyrovnané ve vitrínkách – jsou všechno kýč.

A pak také kýč byl (a je) nevyhnutelnou součástí našeho běžného života.
Stačí vzpomenout jen na předměty doprovázející svatební obřad, na nadýchaně-krajkové šaty nevěsty, na marcipánové figurky na dortu, nebo na den Svatého Valentýna, kdy máme záplavu srdíček.

Knihy vydané v šedesátých a sedmdesátých letech zdobily většinou černobílé kresby. Někdy se do nich zařadilo i pár barevných grafik, ale celobarevný tisk byl vzácný. Mně to nevadilo ani v nejmenším, vždyť má představivost se rozjela na plné obrátky hned jak jsem se pohroužila do četby.

Po změně režimu se ale nakladatelství začala množit, na trh se valily spousty knih a v soutěžní horečce se rodilo čím dál víc barevných, malých, velkých, kvákajících, mňoukajících, hrajících a, samozřejmě, kýčovitých vydání pro děti. Jsou nakladatelství, která se specializují přímo na ten „umělecký žánr“, s vědomím, že při koupi knihy je v první řadě rozhodující vkus rodiče.
A to je právě kámen úrazu, protože vkus rodiče formuje vkus dítěte.
Co rodič dítěti přečte, ukáže, vloží do rukou, to jeho ratolest přijímá jako etalon a později mívá většinou stejná měřítka.

Ilustrátor Adolf Dufek, Šplíchal, a Vlasta Švejdová patří mezi typické české představitele ilustračního kýče. Tyto a další podobné kýčokresby, které by i za socialismu neměly šanci na delší přežití, se dnes prezentuji i v takových dětských časopisech jako je Sluníčko a jsou součástí nabídek kýčovitých knih převážně z Egmontu, Librexu, Fragmentu etc. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Přitom kýč může neznalého ošálit, mnoho kupujících po něm sáhne snadno. Proč asi? A co je vůbec kýč?
Podle Abrahama A. Molese není umění bez kýče, jedno je nemyslitelné bez druhého. Vznik kýče můžeme datovat do doby rozkvětu měšťanství, za rozvoje buržoazie se kýč znova rozmohl. Průmyslová výroba produkovala, měšťáci konzumovali a konzum se stal zdrojem rychlého obšťastnění, pramenem štěstí.

Kýč v umění je také produktem konzumní společnosti, je to svého druhu „potřeba“. Měšťák totiž očekává, že dílo bude splňovat určitá kritéria, v první řadě, že to dílo bude hezké a že ta hezkost mu umožní, aby se zasnil, aby se ukolébal v sentimentálních snech a přenesl se do světa iluzí.

Právě proto se kýč nikdy nepohrouží do hlubin duše, zůstává povrchní, probouzí falešné naděje a tím se stává nástrojem zapírání skutečnosti a vyhýbání se ji.

Kýč nám nalhává, že existuje svět, kde není ohyzdnost a znetvoření, kde není bolesti a ztrát, kde smutek rychle vyprchá a každý okamžik, od narození až do smrti, je překrásný a dokonalý. Kde příroda a v ní i lidé, zvířata, žijí v opojení věčným mládím. Kde žít je jednoduché a kde překážky, pokud se nějaké přece jen vyskytnou, se dají snadno překonat.

Mimořádně kvalitním kýčem vládne už desetiletí v knižních ilustracích Fischerová-Kvěchová. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Kýč nám namlouvá, že nikdy nezestárneme
a tak se potom na obrázcích všichni culí stejnou miminkovskou tváří, dědeček i babička vypadají jako kdyby jim bylo ještě třicet, osmiletý vnouček je k nerozeznání od své šestnáctileté sestry.

Kýč na nás zkouší sentimentální, levné triky:
ať je to čarodějnice nebo víla, srnečka nebo vlk – všichni na nás hledí nevinně, se široce otevřenýma očima a do mimořádné délky narostlými řasami a u toho se usmívají s odpudivou přeslazeností, abychom se náhodou nezamysleli, jací jsou doopravdy.

Kýč typizuje, chybí v něm charaktery.
Pošťáka od dvorního šaška nebo princeznu od sirotka odlišují maximálně šaty, zlá macecha by se zase určitě umístila na první místa při volbě královny krásy. O nějakém strádání chlapečků a holčiček nemůže být ani řeč, vždyť jejich tvářičky jsou vždy tak červeňoučké, očička jim jenom svítí, pusinky mají úhledně plné, ty děti očividně překypují zdravím, i když pohádka třeba vypráví, že už tři dny neměly co do úst.

Kýč se nevyhýbá ani oblastem, kde se má propagovat dobrá kniha, ilustrace a čtenářství. Neuvěřitelným kýčem v tomto směru je kalendář, které produkuje Celé Česko čte dětem. Fotografie Smolíčka s mrtvolou jelena Dity Pepe z kalendáře je vrcholem nevkusu a klasickou ukázkou fotografického kýče. Kýč roku 2010. Celé Česko čte dětem vydalo neuvěřitelný kalendář. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Barvy kýče jsou též odlišné od barev umění,
jsou záměrně přehnané, křiklavé, jako u pouťového zboží, jejich cílem je taky vykřičet nám do tváří ať si je koupíme; nebo jsou přeslazeně, strojeně pastelové, jako sněhové pusinky.

Dnes se můžeme často setkat s ilustracemi, které prozrazují neschopnost kreslíře a, jestli se to spojí s kýčem, pak se to na vkusu našich dětí podepíše důkladnou zkázou.

Jedna podoba kýče se spojila s výrobou kreslených filmů.
Výtah z populárních kreslených filmů se přenáší na papír s nenáročným, kuse zprostředkovaným textem. Často už samotné původní filmy se pohybují na hranici kýče (nebo ji už dokonce dosáhly). Takové „knihy“ nepodporují rozvoj našich dětí, ale jen hmotný zisk výrobců.

Slušné umění obsáhne také jizvy přírody, jak řekl Adorno. Kýč ale není uměním, pro kýč je příznačná průměrnost, banalita, chybí v něm autenticita, osobitost, odstínění, komplexita, které jsou charakteristické pro umělecká díla. Ilustrace na vysoké úrovni není jen znázorněním obsahu textu, není jenom dekorací, ale je mnohem víc než to: je samostatným uměleckým dílem, které působí na naši osobnost.

Pokud ovšem jsou kýčovité ilustrace používány přímo pro školni učebnice a ovlivňují tak přímo názor nejen dětí, ale i učitelek, pak je na pováženou, zda takovým nakladatelstvím by neměla být odebrána licence. Ilustrace Vlasty Švejdové. (ukázky připravila redakce Čítárny)

Pro děti jsou většinou knihy prvním uměleckým zážitkem a právě proto je výsostně důležitá zodpovědnost rodičů a nakladatelství.
Aby dítě bylo schopno, až vyroste, rozlišovat mezi nevalnými, falešnými a skutečnými hodnotami, musí být vedeno už odmalička dobrým směrem a musí se v něm formovat vkus, protože vkus je dovednost a tato dovednost se může brousit, zušlechťovat, rozvíjet.

Gabriella Rácz pro časopis Csodaceruza, maďarský časopis o dětské literatuře pro děti a mládež
z maďarštiny přeložila Nikoleta Zdražilová

Kýč na Čítárnách >>

The post Co je kýč a jak ho bezpečně rozpoznat v ilustracích first appeared on Čítárny.

Řeknu to na rovinu. Nechápu jak souvisí básník Jan Skácel, jeho poezie a nerezové trubky. I když moravský básník je svou přímočarou a zemitou poezií velmi oblíbený, v žádné své básní trubky neopěvuje a pravděpodobně k nim ani neměl poetický vztah. Jedině s výjimkou heveru (trubkovitého skla, pro tahání vína ze sudu), kterou vinaři používají v příjemném rituálu koštování. Proč právě takový paskvilový produkt nakonec vyhrál?

O důvodech brněnské poroty, jež vyhodnotila trubkovitou sochu Jiřího Sobotky jako vítěznou, čteme v PL (28. 5. 2015) kuriózní vysvětlení:

“Celkové pojetí je silně ovlivněno současnou estetikou 3D modelování, která se dnes dostává ke slovu nejen v oblasti sochařství, ale především v odvětví produktového designu.”

A autor dál dílo porovnává s údajně úspěšným projektem národního kýčaře Davida Černého, jehož podobně znetvořený, otáčivý portrét France Kafky (Praha, Quadrio) musel být původně určen pro kolotočářskou společnost v Hornídolní.

Vypadá to, že uměleckost a estetičnost na veřejném prostranství, které by měly být hlavními kritériemi hodnocení, je zde bez okolků nahrazeno produktem, ke kterému se směřují hodnotící argumenty stejné, jako u kelímku na jogurty.
Jako velmi komické vyznívá další konstatování poroty, že:

“struktura povrchu kopírujícího tvar básníkova obličeje je oživena průhledy skrz jednotlivé komponenty a umožňuje tak jak živou interakci objektu s okolím, tak neotřelý interpretační rámec: návštěvník parku může vnímat okolní realitu prizmatem básníka.”

A nakonec, skutečná bomba.
QR kod, který bude na díle přítomen, má seznámit návštěvníka s dílem autora a jeho životem. Pokud ovšem návštěvník má patřičný app a phone, aby si data mohl stáhnout. Jinak smůla. Nebude mít tušení, před čím stojí. Ano je to socha Jana Skácela, která s jeho dílem nemá nic společného.

Podtrženo a sečteno:
Už při prvním pohledu na “dílo” je jasné, že hlavním kritériem nebyla uměleckost ani smysluplnost a už vůbec ne úcta k básníkovi, ale limitující finanční částka silně komunikující s limitem myšlení kvalifikované poroty. V Brně tak vznikl za dva a půl miliónů korun neobyčejný kýč. (původně několik set tisíc korun) Ten spolu s podivnou sochou Mozarta nebo s dalším povedeným kýčem, žárovkami na Malinovského náměstí, ocení každý facebookovský návštěvník, protože se před nimi dobře dělá selfie.
My ostatní musíme být nadšeni, že poprvé na světě se budeme moci seznámit s dílem a myšlením moravského barda skrze nerezové trubky a vlastního mobilu. Zároveň svým nadšením přispějeme “k ozvláštnění a kultivaci daného prostoru.”

Od října 2016 je v Brně další povedená taškařice brněnských radních, podobně jako trapně stupidní propagační video, lákající k návštěvě Jihomoravského kraje především dementní návštěvníky.
A jsme konečně doma. Známe hlavní důvod, kterým se různobarevní soudruzi z brněnské radnice řídí.

The post Jan Skácel Kýčovitý. Brno má další paskvil z nerezových trubek. Prý pocta básníkovi first appeared on Čítárny.

Karel Čapek byl nejen vynikající vypravěč s nezaměnitelným stylem psaní, ale také mimořádně bystrý pozorovatel. V knize Marsyas si všímá různých literárních stylů, nachází zajímavé souvislosti a udivuje uměním vystopovat podstatu a pojmenovat ji. Někdy vážně, jindy se svým typickým humorem.

A proč se eseje jmenují Marsyas?
Marsyas byl v řecké mytologii jeden z frýgických Satyrů, který zhynul strašlivou smrtí, kterou mu připravil bůh Apollón.
Marsyas v názvu knihy má být přeneseně symbol zavrženíhodného umění, kterým je bulvár v novinařině nebo brak v litaratuře. Čapek s typickým nadhledem dochází také k závěru, že i toto je pro společnost nutné.
Koneckonců bez znalosti kýče bychom nerozeznali kvalitní literaturu. Bez zla není ani dobro.

Karel Čapek / Marsyas čili na okraj literatury̟ / 11 esejí z let 1919-1931 / Praha 1931

Já nevím, jak si kdo definuje národ.
Možná že se definuje rasou; ale když se dívám na lidi běhající po ulici a mluvící českým jazykem, vidím chlapíky krátkolebé a dlouholebé, vyloženě dinárské nebo vyloženě mediteránní, chlupu černého, plavého i zrzavého, rovného i kudrnatého, typu prsního, břišního, svalového i mozkového a všech konstitucí, jaké si jenom můžete přát. Ne, s tím se nedá nic dělat; spíše najde profesor Rádl nějaké české národní poslání než profesor Matiegka nějakou českou národní lebku s národními indexy a rasovými znaky. Znám zapřisáhlé Čechy mongoloidního typu, kteří závodí v národním přesvědčení s dokonalým plavým dlouholebcem; netroufám si říci, čí rasová legitimace je češtější. Možná že prababička naší maminky byla Němkyně, kdežto jeden český básník má za to, že jeho pramáteř se za třicetileté války zapomněla s nějakým Švédem. Za těch okolností by se velmi těžko mluvilo o rasovém českém typu.

Snadnější je definovat národ společnými dějinami; avšak zdá se mi, že prakticky tento motiv mnoho nevydá.
Není to požehnaná vláda Karla IV., co mne pojí dejme tomu s českým bližním, který mi zasklívá okno; radost ze setkání s krajanem v cizině nepramení, pokud mohu soudit, z historického utrpení v době protireformace; dokonce nejsou to ani husitské války, co ve mně vyvolává pocit solidarity s mým politicky hovorným papírníkem. Nemluvím proti národnímu pokladu dějin; míním toliko, že tato veliká hodnota není směnitelná v drobné; je spíše symbolická a lze jí užíti jen za slavnostních příležitostí, popřípadě v akademické diskusi.

Ani společným osudem v přítomnosti nemůžete vymezit příslušníky jednoho národa; myslím, že nezaměstnaný dělník a prezident velkobanky by se nesnadno shodli o tom, co v jejich osobním osudu je společné.
Profesor Rádl, obraceje pozornost k statkům ideálním, by rád definoval národ společným duchovním cílem čili národním programem. Bojím se, že v tom případě nejsem z téhož národa jako profesor Rádl; nebo naopak neodvážil bych se říci, že kterýkoliv abstinent, jsa nesporně jiného světového názoru než většina národa, do tohoto národa nepatří. Dokonce pak už nelze mluvit o společné české povaze; od té doby, co (bohudík) vyšel z užívání něžný názor o holubičí povaze, nemůžeme se jaksi shodnout o tom, jací vlastně jsme. Posléze nebudeme definovat národ ani územní jednotou, už z ohledu k americkým Čechům.

Nezbývá nám tedy než říci s moudrostí sčítacích archů, že český národ je souhrn lidí, pro něž čeština je řečí mateřskou; ačkoliv ani tato primitivní definice nevyjadřuje všechny případy (znal jsem šlechtice z minulých dob, který mluvil, myslil, a dokonce básnil německy, což mu nebránilo být nejnáruživějším státoprávním a protiněmeckým Čechem), nenajdete myslím nic konkrétnějšího ani obecnějšího než jazyk, čím byste vymezili tajemnou podstatu národa.

To vše pravím, abych mohl zapěti chválu české řeči, která odlišuje českou duši ode všech jiných na světě. Neřekneme bratru svému “rácha”, nýbrž “blázne”; i když si navzájem nadáváme, činíme to týmž jazykem, a už to je hluboké srozumění mezi námi, mocné a kouzelné pouto a zrovna cosi jako jedna duše. Vědomí nás všech myslí týmiž slovy; je to, jako by to bylo jedno vědomí ve všech těch paličatých hlavách. Řekneme-li třeba “sněženka” nebo “dobrý den”, nikdo jiný nám nerozumí, ale my si rozumíme, jako bychom na sebe spiklenecky mrkli. A kdyby to bylo sebe nepatrnější a bezcennější slovo, dejme tomu “pápěrka” nebo “padavče”, považte, že to je kousek vědomí miliónů lidí, a tedy něco tak ohromného, že se to vylíčit nedá. Řeč je duše a vědomí národa.

Řeč je jediný autentický projev duše národa.
Náboženství, zvyky, národní poslání a všechny poměry se mohou zvrátit revolucí; jen v řeči není revoluce, nýbrž věčná kontinuita, věčné přejímání, tichý a hluboký vývoj jako v tvořící přírodě. Řeč je sama souvislost národa; nedá se uměle předělat, nedá se do ní nepřirozeně zasáhnout, může se vyhubit, ale nemůže se převracet; má houževnaté, organické bytí přírodních věcí. Tisíciletá minulost protéká každým slovem; děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky. A přece každý z nás musel nově a původně objevit každé slovo; mateřská řeč je řeč dětství, první řeč duše, poklad prvních dobrodružství, nálezů a poznatků; věčně navazuješ na své dětství, mluvíš-li mateřským jazykem.

Řeč je sama duše a kultura národa.
Její zvučnost a melodie dává svědectví o poetických radostech kmene; její skladba a čistota projevuje tajemné zákony myšlení; její přesnost a logičnost udává míru rozumových darů národa. Tam, kde skřípá a vrže řeč, skřípá a haraší něco v hlubokém bytí lidu; každá nechutnost a jalovost řeči, každá fráze a ošumělost je symptomem něčeho zkaženého v kolektivním životě. Myšlenky jsou naše, ale řeč patří národu. Každá korupce jazyka porušuje národní vědomí. Zdokonaluje-li se národ, musí se zdokonalovat i jazyk; neboť je živý a vyvíjí se s námi všemi, stále nesen výškou duševního napětí národního.

Proto si vážím literatury nad veškeru lidskou činnost.
Látka, s níž pracuje spisovatel, je samo vědomí národa; každé jeho slovo je mu předříkáváno ústy národa; běda, zneužije-li řeči, aby říkal nízké věci. Věřím, že býti spisovatelem je především veliké poslání jazykové; je to úkol udržovat národní řeč a tvořit v ní hodnoty zpěvné a rytmické, hodnoty věcné přesnosti, čistoty, formy a souvislosti. Ať jsou kořeny básnictví v jakékoli hlubině osobního podvědomí, jeho koruna šumí pojmovým bohatstvím národního vědomí.

Mezi všemi lidmi se vyznačuje nebo má vyznačovat spisovatel ne tím, že píše, nýbrž tím, že umí česky; avšak umět znamená pracovat, stále zkoušet, stále hledat a soustředit se; nikdy nebudeš hotov s mateřskou řečí.
Básník, udávaje nejvyšší úroveň jazyka, udává zároveň nejvyšší stupeň národního vědomí; pravím, že toto dílo není méně užitečné než národní hospodářství nebo národní obrana. Říká se, že svatý žije v Bohu; spisovatel, jenž obyčejně není svatý, žije přímo v duši národa, neboť žije v jeho jazyce jako ryba ve vodě. Nedovedu si představit, že by básník mohl být nenárodní; je to, jako by se ryba zásadně vyslovovala proti vodě, jež ji nese a živí. Vše, co dáváte řeči, dáváte národnímu vědomí.
Učiníte-li řeč zpěvnou a líbeznou, nebo dáte-li jí zvuk zvonu či děloviny, nebo učiníte-li ji jasnou a moudrou, pružnou, věcnou, lehkou, logickou nebo vzletnou, vnukli jste tyto ctnosti samotné duši národa; ale je-li vaše mluva těžká, zmatená, beztvará, obnošená a falešná, buďte zlořečeni, neboť jste se prohřešili na duchovním bytí národa.

Spisovatel pracuje s mluvící a zpívající duší národa; z praktické řeči činí hodnotu duchovní a kulturní; každý nový slovní obrat, každý vyšší stupeň jazykové obsažnosti a přesnosti zvyšuje obsah a jasnost národního vědomí. Neznám dobrého spisovatele, který by nebyl jazykovým tvůrcem; není dobré literatury bez dokonalé řeči. Kdo neumí dát slovu prvotní svěžest nebo hudební valér, myšlenkovou čistotu nebo věcnou srostitost, není spisovatel; ať jde a píše úvodníky nebo kazí národ jiným způsobem.

A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit.
Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě.
Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil.
Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.

The post Karel Čapek. Jak definovat český národ. Marsyas aneb chvála české řeči first appeared on Čítárny.

České alis československé tapiserie měly ve světě zvuk. Dnes tradiční umění zaniká. Existují pouze dvě dílny: Moravská gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí a Ateliéry tapisérii založené Marií Teinitzerovou v Jindřichově Hradci (od roku 1910), dnes prezentovány v Domě gobelínu.

V Domě gobelínů jsou k vidění mimořádné tapisérie vyrobené na základě předloh Trnky, Svolinského, Marešové, jejichž uměleckou hodnotu nelze nijak zpochybňovat. Na straně druhé existují i tapisérie s méně kvalitní předlohou jako je třeba podbízivý Mucha.

Řeč ale bude o tapisérii z Alšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích. (viz fotografie)
Gobelín se jmenuje “Československý len pro New York” a byl zpracován na základě návrhu výtvarníka Karla Putze v roce 1939 pro světovou výstavu. Autor později emigroval a skončil někde v Americe. U tohoto díla je na pováženou hovořit o jeho uměleckosti či dokonce o vrcholném dílu.

1. Samotný návrh už na první pohled vykazuje prvky značné podbízivosti a kýčovitosti. Uměleckou hodnotou není výtvarná stránka, ale spíš stáří a kvalita provedení.
2. Navíc samotný gobelín není už zcela originálem, je upravený, protože nebyl politicky korektní. Na ploše tapiserie vidíme příběh vzniku lnu. Pět dívčích postav v nadživotní velikosti znázorňuje jednotlivé úkony při zpracování lnu, na pozadí jsou vidět pouze čtyři heraldické znaky symbolizující pět zemí československé republiky.  Aby mohlo být po válce vystavováno, byl u páté postavy odstraněn znak Podkarpatské Rusi a prázdné místo dotkáno.

Z historického hlediska dokumentuje něco, co neexistuje. Jak pět zemí bývalého Československa, tak tradiční řemeslo, které i díky nezájmu státu zaniká. V Ateliérech tapisérií založených Marií Teinitzerovou v Jindřichově Hradci je dnes posledních šest řemeslnic, které toto výjimečné umění ovládá a pravděpodobně nebude za ně nikdy náhrada.

http://atelierytapiserii.cz/

http://www.dumgobelinu.cz/

The post Zanikající tradiční umění. Československý len pro New York. Gobelín jako kýč nebo umění? first appeared on Čítárny.

“Proboha živého, co to je?” zvedl se ze židle profesor Macháček, když uviděl tu hrůzu. “Pokud ten kalendář Celé Česko čte dětem kandiduje na Kýč roku, pak počítejte s mým hlasem. Co to je za organizaci, která chce propagovat čtení a knižní kulturu mezi dětmi a rodiči, a vydává tyto neskutečné sprzněnosti? Já to říkám pořád, co bylo dříve průměrem, se dnes stává pomalu geniální. Lidé už neví, co je vkus.”
Přesně tak reagoval kdysi dávno profesor Macháček, když uviděl na stránkách Celé Česko čte dětem kýčovitý kalendář na rok 2010. Dnes už bohužel netuší kam až se ty hrůzy nakonec posunuly.

Kýčovité fotografie Dity Pepe!
Pokud se podíváme na fotografie, pak se nelze jen usmívat, jaké slátaniny vytvořila mladičká fotografka Dita Pepe a vydává to za umění. “To děvče umí dobře kopírovat,” řekl na její účet prof. Macháček, “ale není v žádném případě kreativní, nemá fantazii. A to je u fotografa opravdu zásadní. Bude to jednou rozhodně dobrá studiová kýčařka, která nafotí cokoliv, o čem bude přesvědčena, že letí a že se bude kupovat. Něco jako ti, co kopírují Saudka, například Saudková.” Ale  o tom, že Pepe najde kupce svých pouťových fotografií, rozhodně nepochybuji. Talent na to má.

Proč Celé Česko čte dětem propaguje zabíjení?
To je na celé akci vůbec pikantní, když organizace, jež chce u našich děti rozvíjet estetické vnímání světa, začne u nich propagovat zabíjení a středověké způsoby myšlení. Už před mnoha lety nám již zmíněný prof. Macháček říkal v národním muzeu, že to co tady vidíme, všechna ta vycpaná zvířata jsou obrazem dementního myšlení člověka, které by mělo rychle vymizet, abychom se nemuseli stydět před našimi dětmi.
Dnes už je to možné. Digitalizace nám umožní jednou provždy se zbavit nesmyslného zabíjení zvířat, jejich stahování z kůže, vycpávání a vystavování. Jak bychom se asi dívali v muzeu na místnost plnou vycpaných lidí a dětí?

Organizace Celé Česko čte dětem tyto středověké principy myšlení dokonce propaguje u našich děti jako skvělý umělecký počin v podobě kalendáře a nemá ani tolik humanitního cítění, aby o tom veřejně mlčelo. Na svých stránkách si dokonce paní Katrušáková pochvaluje, jak nesmírné těžké bylo všechna ta vycpaná zvířata sehnat a jak to bylo úžasné a veselé. Vrcholem jejich snažení jsou pak umělecké kýče, kdy zpěvačka drží v objetí starou mrtvolu daňka, rytíř stojí před zpráchnivělou vycpaninou aligátora nebo kocour v botách pózuje i s dětmi před mrtvými hlodavci. Jsou to opravdu úžasné obrazy hodné možná doby obrození, ale ne 21.století.

Nábožná úcta před tím, co stojí pod námi, zahrnuje samozřejmě i zvířata a ukládá člověku povinnost vážit si stvoření, která jsou mu svěřena a ochraňovat je,
řekl před mnoha lety Johann Wolfgang von Goethe. O několik set později se zřejmě nic nemění a lidé z organizace s tak chvályhodným názvem Celé Česko čte dětem dokonce dál a veřejně propaguje vraždění, aniž by jim vůbec došlo, co činí.

Vrcholem cynismu mi proto připadá výrok paní Katrušákové:
„Věřím, že si kalendář lidi podmaní díky nádherné atmosféře, kterou je cítit z mistrovských fotografií a že je to vhodný vánoční dárek pro každého.”

http://www.celeceskoctedetem.cz/cz/menu/166/unikatni-umelecky-projekt-kalendar-2010/
Photo-náhled: komerční prezentace kalendáře z webu Celé Česko čte dětem

The post Celé Česko čte dětem vydalo pro děti neuvěřitelný kýč s mrtvými zvířaty first appeared on Čítárny.

Před několika lety jsem se dočetl, že státní agentura CzechTourism zkoumala, jaký je nejsilnější motivační stimul turistů pro cestu do Ruska. První byl alkohol, pak architektura a třetí pohádky. Dá se říct, že chcete-li dostat do svého kraje turisty, nabídněte jim pohádku. Pohádkové kraje jsou ale i v Česku. Máme Valašské království, Ladův kraj, Pohádkové Hrusice, Pohádkové království, Jičín, město pohádky atd.

Každá pohádka je smyšlený příběh, ve kterém se objeví nadpřirozené jevy či bytosti, kladný a záporný hrdina, několik mrtvol a nakonec dobro zvítězí nad zlem.  To je velmi důležité zvláště dnes, kdy heslo na české vlajce “Pravda vítězí” se změnilo na “Pravda vyděsí”.
Forma pohádky existuje několik set let, ale ve formě mýtů, bájí a pověstí existovala od nepaměti. Jejich vliv na lidské myšlení je neuvěřitelně silný, protože naplňují nejzákladnější lidské touhy po lásce a pravdě, nepobuřují a jsou většinou lehce pochopitelné.

Pohádky jsou také zdrojem negativních emocí, zvláště v oblastech, kde náboženství ovlivňuje politickou moc
Existuje arabská pohádka Ptáček, ve kterém si dívka začne uvědomovat svoji zamilovanost do sličného junáka. Příběh, kdy žena je v lásce iniciativní se v arabském světě stal problémem a ministr školství palestinského vládní hnutí Hamas, Násir Šajr nechal pro jistotu stáhnout všech 44 příběhů Knihy národních pohádek z roku 1989. Byl prý plné sexuálních výrazů, které jsou proti víře.

Další zajímavý příběh se odehrál v New-Yorkské knihovně, kde museli stáhnout z dětského oddělení útlou knížečku o dvou samečcích tučňáků, kteří vychovávají svá mláďata. Kniha se jmenuje “And Tango Makes Three” a je to povídání o skutečném příběhu dvou samčích tučňáků Roya a Sila ze ZOO v New Yorku. A proč knihu stáhli? Protože kniha prý nabádá děti k homosexuálnímu chování a to není v souladu s učením církve, které operují na americkém území, na kterém ještě dnes americký prezident radí Bohu, aby žehnal Americe a kde existují školy, který zavrhují Darwinismus a nevyučují ho. Mládě totiž vychovával pár dvou samčích tučňáků, což je v přírodě ne zcela výjimečný jev.

Podobně dopadla i kniha Pullmana. Jeho The Good Man Jesus and the Scoundrel Christ (2010) vypráví pohádkový příběh křesťanské postavy Ježíše, který se poněkud vymyká biblickému pohledu tak, jak ho prosazuje katolická církev. Vzhledem k jeho popularitě netřeba ani zdůrazňovat, jak kniha pobouřila zejména ředitele Vatikánu, papeže.

Pohádky jsou také tvrdě atakovány za rasismus.
Zkuste dnes v českém prostředí napsat do pohádky slovo cikán a uvidíte, jak se v médiích téměř okamžitě zviditelní zmocněnkyně pro lidská práva nebo jiný orgán. Velmi špatně dopadl Kocour v botách, neboť: “Milé děti, ti lidé byli cikáni!” napsal Josef Lada na konci jednoho kocouřího dobrodružství a děly se neuvěřitelně hloupé věci. Romský aktivista Václav Miko podal stížnost ministryni školství Miloslavě Kopicové, že Ladův kocour Mikeš je politicky nekorektní, a tudíž by neměl být používán jako učební pomůcka. Věřím, že pokud by se takovým názorům poskytl prostor k diskusi, byl by zakázaný nakonec i Lada, jako propagátor rasismu. A co např. Karel Čapek se svým “žlutým chlapcem” ve Velké kočičí pohádce?

K soudu se dokonce dostali  Čmelda s Brumlou z večerníčku Příběhy včelích medvídků. 
Soudní znalci museli prověřovat píseň, “Bílá ,bílá, bílá, komu by se nelíbila,“ protože byla zařazena na výběrové CD Zdeňka Plisky, jenž je sympatizantem Národního odporu.

A jak to vypadá, když se politická korektnost vymkne kontrole?
Nová verze známé pohádky o Popelce ze studia Disneye zbourala v Americe mýtus a pohádku rasově promíchala. Popelka i kmotřička jsou černosšky, princ Asijec. K tomu se ještě pozměnil děj. Popelka je utlačovaná za svou barvu kůže. Tak to je už jak u blbců na dvorku….

Vzbuzování strachu a násilí v pohádkách
Původně byly klasické pohádky určeny spíš dospělým a tak jsou v nich dodnes prvky násilí, víceméně odrážející stav své doby. To platí skoro pro všechny pohádky. Počínaje těmi nejhororovějšími bratří Grimmů, Erbena. Nicméně vraždy a násilí jsou i v pohádkách Němcové, Andersena a dalších. Jen si připomeňme starou německou pohádku Červenou Karkulku. Zaživa vlkem sežraná babička i Karkulka a sám vlk je nakonec zaživa rozpárán myslivcem. Ať už strach v pohádce byl jakkoliv silný, vždy pohádka vedla k silnému vítězství dobra nad zlem nebo rozumu nad hloupostí.

Přesto většina nakladatelů považuje horor a násilí v pohádkách za normální. Prachy jsou prachy.
„Dítě se potřebuje bát, považuje to za výzvu, za opravdový test psychických sil. Přežít hororovou četbu je pro něj někdy větším vybitím, než třeba sport,“ řekl kdysi redaktor z dětského vydavatelství Albatros, kteří hororů vydávají možná nejvíc. Například kýč jako je Požíračka mrtvol švédského spisovatele Ulfa Panmelfelta. V knize děti určitě zaujme napínavý příběh o holčičce, které spadne do rakve žvýkačka. Když ji vyloví a začne znovu žvýkat, zjistí, že kouše mrtvolné oko, přičemž žvýkačka je v očním důlku. Pro některé redaktory Albatrosu je to ale normální čtení.

Podobným způsobem “zabodovala” překladatelka Sylvie Pýchová, když přeložila pohádku Perraulta O Palečkovi, (Ottovo nakladatelství, 2004)
kde používá věty jako: „Uprostřed noci vešel do pokoje poslepu obr a v ruce držel velký nůž. Zkontroloval čepce a… bez zaváhání podřízl… své dcery! Pak si šel zase lehnout.” K tomu snad není ani co dodat, pokud víme, že kniha je určena dětem.

Čtyři mimořádně stupidní horory pro děti z Albatrosu, Fragmentu, Mladé Fronty a Joty dětem nekupujte, chcete-li, aby byly normální…
To vám poradí každý slušný psycholog.

Negativní vliv hororů na chování dětí je evidentní
Někteří dětští psychologové si myslí, že děti, které žijí ve sterilním rodinném  prostředí prostě mají zájem zkoumat rozsah lidského strachu, a tudíž je to úplně normální. Jiní zkušení psychologové varují, že děti v současné přijímají násilí a strach z něho každodenně ze všech médií v neobyčejné reálné brutalitě. Proto jim násilí, smrt, vraždy, stříkající krev nepřijde jako nic nepatřičného, stejně jako dětem před 200 lety. Je tady ale rozdíl.
Násilí na rozdíl od minulosti je víceméně přijímáno virtuálně, a ne v každodenním životě. Bodnout nebo zmáčknout spoušť se pro mnoho děti stává spíš hrou s absencí morálních zábran a soucitu k lidskému životu. Jednoduše proto, že citová výchova není v žádném případě součástí brutální hry, zprávy, hororu… a často ji postrádají ve vlastní rodině.

Formování současného světa mediálním násilím a vybuzováním strachu mezi určitými skupinami lidí se objevuje ve všech literárních dílech, moderní pohádky nevyjímaje. Autoři i nakladatelé často nedoceňují důsledky hororových knih pro děti a v touze po úspěchu, jsou schopni předložit dětem cokoliv.
Dnes většina autorů přichází z velmi realistickým ztvárněním pohádek a často v nich chybí i morální ponaučení, které je pro pohádky typické a ještě častěji se dá těžko určit komu jsou pohádky vlastně určeny. Zda dětem nebo dospělým. Z pohádek se někdy stávají obyčejné krvavé horory, které mají přímý nebo nepřímý dopad na psychiku dětí.

Je bez diskusí, a každý slušný psycholog vám řekne, že formování citové výchovy v dětství se odráží po celý dospělý život jedince.
Pokud dítě vyrůstá v prostředí agresivního chování, které je chápáno jako normální, může se lehce stát, že v dospělosti se podle toho budou reálně chovat a rozhodovat. Zabíjení a mučení mohou později lehce pochopit jako normu. Proč například velitel koncentračního tábora nechápal svoje odsouzení za vraždy statisíců lidí. Vždyť přece dobře a kvalitně plnil svoji práci, ke které byl od malička vychováván. To je extrémní příklad, kdy naučené schéma z dětství formuje životní postoje, kde absence soucitu je nahrazována smyslem pro pořádek a řád.

Přesto, že smrt je součástí většiny pohádek, paradoxně se většina společností vlastní smrti bojí. Děsí nás, nemluvíme o ní, ale na druhé straně jsou média plné krve, násilí, válek v přímém přenosu, brutálních slovních ataků na lidskou psychiku.
Je neuvěřitelné, s jakým relativním klidem je to přijímáno. Zřejmě je to proto, že násilí je chápáno jako virtualita, nikoliv uchopitelná skutečnost. A to dokonce i ve zprávách. K tomu se přidružuje samozřejmě fakt, že média ví, že vybuzovaní násilí a strachu přitáhne větší pozornost diváků a čtenářů, bez ohledu na vzdělání. Jen lidé samostatně myslící, jsou schopni rozeznat neuvěřitelné množství hnusu, které média a mnozí novináři kolem sebe záměrně šíří. 

Nelze proto zabránit, aby děti tuto skutečnost nevnímaly. Lze je ale dobře nasměrovat i pomocí těchto každodenních zkušeností.
Smysluplná výchova není záležitost drilu a jasně stanovených schémat chování, jak tomu bylo ve školách ještě před 50 lety, ale je postavena na neustálé a rozumné diskusi, kde rodič už není neomylná autorita, ale rádce, který jim představuje život ve vší kráse i hloupé hrůze, kde nechybí soucit a smysl pro práci ve prospěch celku.
Pokud je ale výchova v rodině nedostatečná nebo jednosměrná, pokud děti nenacházejí ve svém okolí, škole, v literatuře patřičné kladné vzory, mohou velmi lehce převzít násilné vzorce chování, které se stanou dominantnější formou jejich vlastního chování.

The post Pohádky, horory, strach, násilí v knihách pro děti. Primitivní obchod s dětskými city first appeared on Čítárny.

Babička (1855) Boženy Němcové se vyznačuje krásnou a čistou češtinou. Je to 5. nejoblíbenější kniha v Česku. Proto jsme byli velmi překvapeni, když nás desítky mailů nás upozornily na další literární zvrhlost Fragmentu, který dlouhodobě opovrhuje autorskými právy i právem čtenáře na plnohodnotné dílo a čím dál víc se separuje od slušných nakladatelů.
Tentokrát si dovolil vystudovaný právník Petr Prouza zkrátit Babičku Boženy Němcové a celou ji převyprávěl. Bohužel musíme potvrdit názor čtenářů, že oproti kultivované češtině Boženy Němcové značně amatérsky.

Společně se Šplíchalovými kýčovitými kresbičkami vznikl neuvěřitelný paskvil, který naštval spoustu čtenářů a zařadil toto vydání Babičky mezi vůbec nejhorší v historii.

Kniha je obyčejný falsifikát, kýč a podvod na čtenáře.
O tom svědčí i fakt, že na titulní straně není po jménu autorky ani vidu ani slechu. Koneckonců posuďte sami, zda byste si vůbec za 200 korun koupili podobný falsifikát jako ve vietnamske tržnici v domnění, že jde o dílo známé české autorky. Nebude trvat dlouho a Fragment začne tímto způsobem zřejmě kopírovat i současné české autory.

Filosofie firmy neřadí Fragment k těm nejčestnějším.
Bohužel na převyprávění si Fragment nachází levné a ne příliš zdatné “spisovatelé” a všechny tyto “knihy”, které opovrhují českým čtenářem podtrhují kýčovité kresby autorů jako je Šplíchal, Pechová, Guile, Švejdova atd.

Jak ví každý literární kritik, Fragment pro děti vydal jen pár knih, kterými by se mohl chlubit. (Dvořáková, Baránková, Žáček, Svěrák..) Celá řada různých pohádek, pověstí či beletrie postrádá velmi často nejen kvalitní redakční práci, ale především autory.
U Fragmentu končí většinou ti, kteří jinde neuspěli.
Ve Fragmentu jde totiž hlavně o peníze, nikoliv o knihy a už vůbec ne o autory. A i když v jejich knihách je psáno Staré pověsti české, Staré řecké báje a pověsti, Gulliverovy cesty či Robinson Crusoe, zdaleka se nejedná o původní díla, ale obyčejné falsifikáty, které najdete v každé vietnamské tržnici…

Není proto divu, že knihy pro děti od Fragmentu se přestávají prodávat a Fragment musí čím dál víc své produkty reklamovat a používat zavádějící public relations.
Je to důkaz, že český čtenář ještě není tak hloupý, aby koupil kdejakou zrůdnou pitomost.

Článek z roku 2013.
Více:
Nakladatelství Fragment vydává paskvily knih podle hesla: Co čtenář, to blbec

The post Babička Boženy Němcové, Fragment a nejzrůdnější vydání v historii od roku 1855 first appeared on Čítárny.

Skupina tzv. mladých “umělců” v kanadském Torontu tzv. Luzinterruptus sesbírala tisíce knih a rozložila je na ulici Hagerman Street. Akce Literature vs. Traffic in Toronto už v roce 2016 měla být formou protestu. Co tím mladí chtěli světu říct? Že hluk a provoz ve měste se změnil v bitvu mezi auty a chodci, kteří v takovém prostředí nemohou dýchat.

Mladí prosazovali město bez aut. OK, beru, ale jaké máte chlapci a děvčata řešení?
Proti hlouposti kolektivní politiky stavíte ještě stupidnější hloupost vlastní?

Nikdo z těch iphonových umělců si rozhodně neuvědomil, že napsat knihu je dar, kniha není kus plastu a papíru, obsahuje slova, nese poselství a podle toho by s ní mělo být zacházeno.
Nikdo z organizátorů nesdělil, že na ulici rozhodili tisíce knih, patřící do kategorie literárního škváru či příruček k pračkám. To snad by smysl mělo. Ale ve špíně ulice se ale válelo mnoho skutečných knih. A lidé šlapali po Hemingwayovi, Borgesovi, Llosovi, Fitzgeraldovi, Dostojevským… a byl tam taky, o jaký paradox, Ray Bradbury. Ano, 451^o Fahrenheita. Román o pálení knih a jejich likvidaci. Ještě, že Ray v roce 2012 umřel a neviděl tu šílenost. Jakoby šlapání po knihách, bylo předzvěstí jejich pálení.

Jestli ničením knih upozorňujeme na jiný vážný společenský problém, aniž bychom nabízeli jakékoliv řešení, pak to rozhodně není umění, ale projev stupidity.
Bude dobré připomenout, co to je:

“Katastrofa této společnosti je důsledkem stupidity. Stupidita není hloupost, stupidita není nevědomost, stupidita není omyl ani nedostatek informací. Stupidita je rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněná rozpadem takzvaných schémat. Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů.”

Definici zveřejnil MUDr. František Koukolík. A je k dané situaci víc než přesná.
http://www.luzinterruptus.com

The post Ničení knih a šlapání po knihách jako neskonalé stupidní umění kanadských umělců first appeared on Čítárny.