Ladislav Mňačko (*29.1. 1919 – 24.2 1994) vynikající spisovatel,novinář a dramati nebyl v roce 1990 ani v Encyklopedii slovenských spisovatelů, ani v Dějinách slovenské literatury. Proč?
Komunističtí cenzoři a ověřovači socialistických faktů jediné pravdy se ho snažila vymazat z historii, protože v roce 1968 opustil Československo na protest proti okupaci České republiky (ČSSR) vojsky Varšavské smlouvy a žil u Eisenstadtu v Rakousku. V exilu se věnoval psaní a tak vznikla řada scénářů pro televizi.
Po roce 1989 žil většinou v Praze, kde byla v Pelléově ulici instalována jeho pamětní síň a expozice někdejší pracovny.

Životní pouť Mňačka přesně vystihl Petr Žantovský:

Byl to exemplární příklad československého intelektuála, v jehož osudech se promítla největší traumata střední Evropy 20. století.

Po německé okupaci ČSR se pokusil uprchnout do SSSR a pak na západ, ale byl chycen, uzavřen v táboře Hunswikl. Z nucených prací pro Třetí říši uprchl a bojoval v partyzánském hnutí. Po válce byl členem KSČ a bohužel byl účastníkem nechvalně známého soudního procesu s legendárním partyzánským velitelem Viliamem Žingorem, který se konal 18. – 21. října 1950 v Bratislavě a kde bylo souzeno na 140 osob. Od toho procesu se v budoucnu distancoval, ale existuje brožura “Proces proti velezradným fabrikantom, veľkostatkárom a zapredancom Žingor a jeho spoločníci pred Štátnym súdom”. (Povereníctvo spravodlivosti, 1950).

„Brožura není jediným svinstvem, kterého jsem se v prvních letech po vítězství totalitního režimu dopustil. V tehdejší Pravdě se najde podobných útoků proti cti a morálce mnoha spoluobčanů, autorizovaných mým jménem, víc.“
Ladislav Mňačko

Přesto jde o jednu z největších osobností moderní slovenské literatury, autora pozoruhodných a dnes už můžeme říct nadčasových románů:
Smrt si říká Engelchen (1959), Jak chutná moc (1967), politických reportáží Kde končí prašné cesty (1962) a Opožděné reportáže (1963), novely Dlouhá bílá přerušovaná čára (1965), válečného románu Noční rozhovor (1966), eseji Agresoři (1968), Sedmá noc (1970), satirický román Soudruh Münchhausen…

V prosinci roku 1969 byl vyloučen ze svazu spisovatelů za „zradu socialistických spisovatelů a za politický avanturizmus“ a pak byly jeho knihy zakázány, ale přesto kolovaly v ručních opisech mezi lidmi.
Ruční opisy znamenaly přepsat knihu na psacím stroji přes kopíráky na cca 10 kopií a rozdat je přátelům. Byla to jedna z prvních knih, kterou jsem osobně po víkendech a nocích přepsal.

KNIHA “JAK CHUTNÁ MOC”.

Je to velmi aktuální a poučný příběh o degradaci člověka a jeho proměně v morální trosku, díky své politické kariéře.
Příběh vypráví jeho přítel Frank, oficiální fotograf, který na jeho pohřbu a nad jeho rakví vzpomíná na mnohé okamžiky státníkova života a jeho proměnu ze zapáleného revolucionáře, partyzána, bojující za lepší život lidí, v arogantní, odpornou trosku, která se díky touze po osobním prospěchu, propadla na samé morální dno.

Kniha talentovaného autora překvapí svou čtivou a přesnou sondou do degradující lidské psychiky, nevratně infikovanou narůstající mocí.

Přesto, že kniha byla kritikou socialistického státníka, je evidentní, že způsob psaní je nadčasový a dá se aplikovat na mnoho politických figur dneška.
Dokonce bych řekl, že obsah knihy podstatným způsobem překonává dnešní stupidita politiků, kteří politiku ponížili na služebničení cizí moci, likvidaci národa, zákonů, státnosti a uvalování záměrné ekonomické chudoby na občany. To vše za účelem jediným. Vlastním prospěchem.
Stává se tak bezesporu základní četbou každého vzdělaného člověka.

Když Mňačko knihu napsal a dal ji k posouzení, bylo mu řečeno, že skvostně napsaná kniha nenajde vydavatele.
A byla to pravda. V roce 1966 se podařilo prosadit román na pokračování v časopise Plamen. Hlavní problém byl zřejmě v tom, že hlavní hrdina se podobal prezidentu Antonínu Novotnému. Příběh vychází nejprve v roce 1967 ve Vídni a Londýně a až v roce 1968, v době největšího polického uvolnění, v ČSSR. Pak už byla zakázána úplně.

Výpisky:

Frank už si dávno nedělá žádné iluze o sobě a o své práci. I když se na něho vždycky a všude, kde se objeví s aparátem, povzbudivě usmívají a poklepávají mu po rameni, pokládají ho ve skutečnosti za obtížnou havěť, za nepříjemné, ale nutné zlo, bez něhož se nelze obejít. Copak je nějaká popularita, nějaký vzestup dnes možný bez fotografie? Frank se ve své bohaté reportérské praxi nesetkal s člověkem, který by odmítl dát se fotografovat. Jsou i takoví, že dělají občas fóry, mávnou rukou, dej mi s tím pokoj, neblbni, ale ani ti to nemyslí vážně. Lidé dychtí vidět se v novinách…

Frank má ve svém archívu patnáct májových tribun. Patnáct celkových záběrů a řadu detailních pohledů na jednotlivce. Tribuny jsou jedna jako druhá, ale když Frank nedávno srovnával nejstarší fotografii s nejnovější, z minulého roku, nenašel na nich ani jednu jedinou stejnou tvář. Kam se poděli ti velcí a zvěčněníhodní z doby před patnácti lety? Kde je ten mocný, vyzdvihávající k sobě na tribunu dítě z náručí otce? Kde je ten druhý, kynoucí z půlstránkové reprodukce deníku na pozdrav celému národu? Kdo si ještě vůbec pamatuje, jak se jmenoval? Nevyfotografovat ho tenkrát nebo zkazit film, na němž ten mocný kynul, bylo s Frankem zle. Tehdy bylo nepředstavitelné, aby vyšly noviny bez téhle fotografie…

Zkušenost naučila Franka brát všechno s nedůvěrou. Jakmile při nějaké příležitosti zaslechne někoho, jak říká, my jsme jen obyčejný lidi, pomyslí si hned, ty se chceš, kamaráde, vydrápat nahoru, že jo? Známe takové, co kdysi říkali totéž. Později změnili jenom nepatrně pár písmen. Ne my obyčejní, ale on obyčejný, drobný, malý… Tenhle mrtvý taky kdysi hřímal z tribun – my drobní, prostí lidé… později se však začaly jeho projevy hemžit naším drobným, malým, pracujícím lidem…

Frank si marně láme hlavu. Nikdy už se nedozví, kdy si ten mrtvý zjednodušil základní heslo svého života na – já jsem revoluce, revoluce jsem já.

Je ovšem přirozené, že v každém případě nesli vinu druzí. Tak se stal postupem doby v jeho myšlení celý národ bezhlavou a beztvarou masou, kterou je třeba držet za ručičku, vést, hlídat, trestat, která je nehodná důvěry, která dělá všechno naschvál, a to jemu naschvál, která mu závidí a chce ho znemožnit. V posledních letech už nedůvěřoval vůbec nikomu. Všichni ho zradili, opustili, podvedli, ve všech se zklamal, na nikoho se nemohl spolehnout. Strašně se rozčílil, když dostal zprávu, že cementárna, kterou před několika lety slavnostně otvíral, je postavena na malé bázi vápence, která se při kapacitě závodu vyčerpá za dva za tři roky. Zajel tam osobně dal zavřít projektanty, vyhnal z míst referenty a stavební inženýři, kteří neměli s projektem nic společného, dostali vysoké tresty za sabotáž.

Možná že někde na dně tvé paměti je vzpomínka, která se nedá utlumit, vzpomínka na lesní mýtinku, na nedělní odpoledne, a někdo ještě mladý a nešikovný se tě dotýká a tebou zachvívá pocit, jehož se bojíš, ale proti kterému jsi bezmocná… Co smíš dneska? Nic. Tvůj život není smím, tvůj život je musím, mám, nesmím.

Ten mrtvý se po celé roky snažil soustředit ve svých rukou absolutní moc. Ale vždycky tu byl někdo, kdo mu překážel, na koho měl proč žárlit, koho se obávat.

Druhý den musila tisková kancelář vydat důvěrný pokyn, že až do odvolání se nesmí v žádné formě publikovat jméno a fotografie státníka. Až do odvolání – to znamená, až do vyšetření a uzavření celého případu. Vyšetřovatel bude samozřejmě Galovič. A on také případ uzavře. Co navrhne, odhlasují a přijmou. Všichni přece hlasovali pro napomenutí, své rozhodnutí už nemohou ani zrušit, ani změnit.

The post Ladislav Mňačko. Jak chutná moc je politický román, který nepřestává být aktuální first appeared on Čítárny.

Ladislav Mňačko je autor vynikající knihy Ako chutí moc. V antikvariátu jsem však narazil na jinou jeho knihu a přiznám se ke kurióznímu důvodu k jejímu zakoupení. V anotaci na přední předsádce knihy je autor vychvalován za ideově pevný postoj.

K tomu si vnímavý majitel knihy přilepil výstřižek článku z Rudého práva, jen o pár let pozdějšího, ve kterém se píše o vyloučení Mňačka z KSČ a o jeho ideové nespolehlivosti a proradnosti. Pobaven typickým českým smyslem pro humor jsem si knihu koupil a přečetl.

Kdybych chtěl někdy napsat román, chtěl bych jej napsat tak, jako Mňačko napsal Smrt si říká Engelchen.
Děj knihy se odehrává na Valašsku v závěru druhé světové války, kde působily partyzánské skupiny organizované Rusy a kde se odehrála jedna z dnes již zapomenutých tragédií – vyvraždění a vypálení horské dědiny Ploštiny.

Moderní jazyk románu, výstavba dialogů a linie příběhu jsou výborné. Navíc text je oproštěn od jakýchkoliv lyrických pasáží a proto zůstane čtivým i pro dnešního netrpělivého čtenáře. Čas je neúprosným kritikem každého díla a v jeho sítu ulpí jen hodnotná díla. Čas však ukáže i na hloubku porozumění literární kritiky. To co kritika vyčítala Mňačkovu románu před čtyřiceti lety – tedy pasáže vnitřního pocitu viny partyzánů na vypálení vesnice Ploštiny, jsou dnes tou nejlepší částí románu. Naopak pasáže týkající se komunistické ideologie nemohly být snad pro vnímavého čtenáře hodnověrné ani v dobách nejtužšího socialismu (str. 149).

V románu se prosazují svou vahou i zdánlivě vedlejší postavy (ploštinská „máma” Rašková, Petr, Dimitrij) a v poslední třetině románu již čtenáře neopustí obraz zástupu upálených ploštinských mužů, kteří sice stojí jakoby v pozadí, ale vše je vnímáno pod zorným úhlem pohledu jejich tiché tragédie a nesmírné oběti.

I přes dobovou ideologickou zaujatost se však román vyznačuje vynikající psychologickou prokresleností všech postav příběhu. Dnes nám může připadat psychologický vývoj postavy od obrazu “drsňáka” po “přeci jen citlivého chlapa” stokrát „převařeným”, ale kniha byla napsána v roce 1959, kdy toto téma nebylo ještě tak zprofanované.

Pokud vám knihu budou nutit k přečtení ve škole, nedejte se znechutit a přečtěte si ji. Narazíte-li na ni v antikvariátu jako já, určitě si ji kupte a přečtěte. Stojí za to.

Ladislav Mňačko / Smrt si říká Engelchen
(originální název: Smrť sa volá Engelchen)

Blog autora článku >>

The post Ladislav Mňačko. Smrt si říká Engelchen. Mistrovský román o vyvraždění Ploštiny first appeared on Čítárny.