Jednu z nejznámějších lidových český pohádek, kterou za starých časů zapsal Karel Jaromír Erben, zná téměř každý. V roce 1952 se této látky chopil další populární básník Josef Kainar a napsal nejdříve veršovanou hru pro loutky ve čtyřech obrazech. V roce 1958 se ke Zlatovlásce vrátil, přebásnil, upravil ji a dal tak pohádce půvabnou veršovanou podobu.

Kainarova Zlatovláska vychází počtvrté a je určena dětem od šesti let. Jako všechna předchozí vydání i toto doprovázejí ilustrace Aleny Ladové.

Zlatovláska / Josef Kainar / Vyd. Euromedia Group – Knižní klub, březen 2009, 4. vydání, v EMG 1. upravené vydání

Ukázka z dnes už legendární knížky…

Jak to začíná?

V krajině pusté a nevlídné,
tam kde ptáci nezpívali,
kde se ryby mlčet bály,
tam vládl zlý král.

A ten si dal zbudovat
škaredý a černý hrad.
Škaredý jak vlčí tlama,
černý jako půlnoc sama,
černá hradba, černý kámen,
černá brána, černá věž,
ve všech koutech černé stíny,
a ten král tam na tom hradě
dělal samé lotroviny,
a co řekl, byla lež.

Jednou pozdě v listopadu,
na nejvyšší věži hradu
do své trouby hlásný duje,
tlusté tváře nafukuje:
„Vstávat, vstávat! Už je ráno!
Už ať máte odespáno,
už ať všichni, kromě krále,
peřinečkám dáte vale!
Každý zčerstva po své práci!
Koho svrbí líná kůže,
tomu čarodějná metla
k ozdravění dopomůže!“

Lidé vstali, zazívali,
nebylo jim do smíchu,
a namísto hopsa hejsa
odplivli si potichu.

The post Zlatovláska. Slavná Kainarova pohádková básnička pro děti first appeared on Čítárny.

Kdo pracoval u knížek, dobře ví, že mají stejné osudy jako lidé. S výročím Václava Čtvrtka jsem si vzpomněla, jak jednoho dne do nakladatelství Albatros došla žádost o práva na Pohádku o ptáku Klabizňákovi. Tato pohádka byla panem Čtvrtkem převyprávěná legenda, a až v roce 1988 vyšla jako bilderbuch s ilustracemi Gabriely Dubské.
Text byl tak úsporný, že Japonci knížku vydali česky a japonský překlad pouze přiložili. To bylo v roce 1996. Titul pak zařadili do série nejkrásnějších obrázkových knížek světa. Toho se pak chytli Korejci a vydali knížku v roce 1997 a nakonec i CD, ještě bych možná někde našla svůj neohrabaný překlad do angličtiny pro nabídku ke korejskému vydání.

Výtvarnice Gabriela Dubská mi tenkrát vyprávěla, jak ilustrovala Kočičiny kocourka Damiána. Makovou panenku napsal Václav Čtvrtek pro ni, pak pro televizi začala pracovat na víle Amálce, tu však potom realizoval režisér Bedřich.  

O vzniku trilogie Rumcajs, Manka, Cipísek by mohla vyprávět tehdejší redaktorka Milada Matějovicová, kterou Václav Čtvrtek sám ustanovil editorkou svého díla.

Vladimíra Gebhartová vytvořila pěkný výbor Kotě z Kocourkova v roce 1986. Připomněla další příběhy pro dospělé čtenáře z Nezbedných pověstí, které zůstaly ležet v Památníku národního písemnictví a nakonec její zásluhou vyšly v roce 2008.

Hana Doskočilová by mohla vyprávět, jak těžké je dopisovat příběhy pro knižní vydání, kde se dochoval jen scénář k filmové podobě, a jak lehce pak při čtení působí.

Možná prvním literárním pokusem Václava Čtvrtka bylo Čtení o vepříkovi a kůzleti s ilustracemi tehdy začínající ilustrátorky Aleny Ladové.
Bylo to v dětském válečném časopisu a jednotlivé listy mi do redakce donesla výtvarnice Milada Čvančarová, která je náhodou doma objevila. Knížku pak vydal v roce 2001 Amulet a dva roky nato ji opět přeložili a vydali Japonci.

The post Václav Čtvrtek. Neznámé osudy jeho několika bestsellerů first appeared on Čítárny.

Po dlouhých letech vyšla opět jedna z nejlepších knih Albatrosu pro děti Říkej si a hrej s ilustracemi Aleny Ladové. Původně ji vydalo Státní nakladatelství dětské knihy (SNDK) – v roce 1949 jako vůbec první knihu pro děti.

Říkej si a hraj je první kniha, kterou před šedesáti lety, v roce 1949, vydalo právě vzniklé Státní nakladatelství dětské knihy, dnes Albatros. Editor prvního vydání byl Ondřej Sekora. Pestrá knížka českých písní a říkadel pro nejmenší vylétla jako první vlaštovka do světa dětí, aby se po více než půlstoletí zase vrátila na křídlech Albatrosu mezi své čtenáře.

Hana Bláhová z Kostomlat, jedna z nejlepších knihovnic v České republice, nám o knize napsala:

Kniha, která mě provází celý život se jmenuje Říkej si a hraj. Autorem je Karel Jaromír Erben a půvabnými obrázky ji opatřila Alena Ladová. Rodiči čtená říkadla a písničky mi nadlouho utkvěly v paměti. Osvěžila jsem si je po dvou desetiletích již se svými dětmi a pak i s vnoučaty a z nového vydání – již šestého, předčítám svému, zatím poslednímu vnukovi. A na půvabu knize těch šedesát let nic neubralo.

Miroslav a Hana Bláhovi z Kostomlat. Knihy nás doprovázejí celý život

Otevřete si ji i vy a říkejte si a hrajte si společně s dětmi.

Říkej si a hraj / ilustrace Alena Ladová / uspořádal Ondřej Sekora, Edice Pokladnice Albatrosu
formát: 163×238, váz., počet stran: 64, 7. vydání

The post Říkej si a hraj. Historicky první kniha Albatrosu. Erben a Ladová. first appeared on Čítárny.

Kocourka Mikeše, který se naučil mluvit, vydal se s Pašíkem na motocyklu na pouť, nešťastnou náhodou rozbil babičce krajáč se smetanou, utekl do světa, stal se coby mluvící pytel Žok-Žok hvězdou cirkusu Kludský a nakonec se s velkou slávou vrátil do rodných Hrusic, znají snad všechny české děti. Nyní jeho dobrodružství, citlivě převyprávěná renomovaným autorem, udělají radost i těm úplně nejmenší čtenářům. A nejen to – dozvědí se ještě leccos navíc: jen málokdo dnes už ví, co je pracharanda, orchestrion či vindra…

Josef Brukner – Alena Ladová / Jak šel kocourek do světa / 2. vydání, v Euromedia Group – Knižní klub 1. upravené vydání / 1. vyd. sešitové, Panorama, 1977

UKÁZKA Z KNÍŽKY – Jak se kocourek vydal do světa

Žily byly dvě holčičky. Jednou jim tatínek před spaním vyprávěl pohádku o kocourkovi, který uměl mluvit. Holčičkám se to líbilo, ale chtěly se o něm dozvědět ještě něco víc. A tak poslouchaly, jak chodil do školy, jak byl na pouti v Mnichovicích, jak se vydal do světa a dostal se až k cirkusu.
Tatínek jim všechna přání splnil, zkrátka odpověděl na všechny otázky. Bylo jich tolik, že vydaly na tlustou knížku o kocouru Mikešovi. A protože ten tatínek byl malíř Josef Lada, namaloval do TÉ knížky i obrázky.
Později jedna z holčiček, Alena Ladová, začala také malovat. Vzpomněla si na krásné chvíle, které prožila s kocourkem Mikešem, a řekla si, že zkusí tři příběhy z jeho života namalovat stejným způsobem, jak to dělával její tatínek. A tak vznikla tahle malá knížka, která vám to všechno připomene.

Přečtěte si, jak Mikeš s Pašíkem řádili na mnichovické pouti. Navíc v knížce najdete i vysvětlení všelijakých slov, která se už dnes tak často nepoužívají, a zase budete o něco chytřejší!

Mikeš s Pašíkem neměli motorku ani automobil. Kde by je taky vzali? Neměli ani kolo, ani koloběžku. Zato ve stodole zahálel trakař, s kterým se jezdilo na trávu a vozilo obilí do mlýna.
„Vypůjčíme si ho a pak ho zase v pořádku vrátíme. Ostatně – nikdo o tom nemusí vědět,“
rozhodli se.
Jak řekli, tak udělali.
Trakař má jenom jedno kolo a na silnici plné kamení jim to trochu drncalo. Ale krajina u cesty ubíhala, jako když se koukáte z okna vlaku.
Za chvíli uslyšeli, jak v Mnichovicích troubí frkačky a vyhrává hudba a kolem nosu se jim linula vůně tureckého medu. Nějaké dítě plakalo, že mu uletěl balonek. Mikeš s Pašíkem viděli, jak se třepotá nad kostelní věží.
Mnichovická pouť už byla v plném proudu.
Trakař nechali před hostincem „U Strakatého pejska“, aby se měli na čem vrátit domů.
A zamířili na náměstí, kde to břinčelo a vřískalo, vyhrával tam orchestrion – inu, jako o pouti.
Stánků tu bylo tolik, že se jim je ani nepodařilo spočítat. V jednom prodávali perník, v druhém turecký med a cukrovou vatu, ve třetím okurky rovnou z láku.
Byla tu i střelnice. Pušky práskaly, a kdo se trefil, vyhrál papírovou růži. Ti nejšťastnější dokonce i plyšového medvídka nebo panenku.
Na kolotoči se točili dřevění koníci a děti si myslely, že na nich jedou až do Prahy. Lodičky houpaček se pohupovaly jako na vlnách.
Mikeš s Pašíkem se nemohli rozhodnout, kde začít.
Nejdříve se zastavili u stánku s perníkem. Mikeš si koupil perníkové srdce a malé perníčky do uzlíku na cestu zpátky. Pašík si vyhlédl perníkového panáčka v kroji, ale perníčky na cestu si neschoval. Náramně mu chutnaly, a tak mu nezbyl ani jeden.
Hned nato navštívili bleší cirkus, ale dlouho tu nepobyli. Mikeš se totiž strachoval, aby mu blechy nenaskákaly do kožichu.
Mnohem lepší bylo maňáskové divadlo, ve kterém statečně zápolil Kašpárek se Smrtkou.
Pak uviděli kolotoč, nasedli na dřevěné koníky a pádili na nich kolem dokola.
Když se znovu ocitli na pevné zemi, motala se jim hlava, jako by právě vyšli z šenku, kde se točí pivo.
Kocourek s čuníkem nemohli vynechat ani houpačky.
Barevné lodičky poletovaly sem tam, až oči přecházely. Pašík se držel ze všech sil, aby nevypadl. Mikeš tolik nevážil, a tak se sotva udržel. Potácel se ze strany na stranu, zepředu dozadu, a chvílemi dokonce metal kotrmelce. Ale protože se mu to líbilo, smál se na celé kolo.
„To je jiná jízda než na trakaři, viď, Pašíku!“

Frkačky bývaly k mání jedině na pouti. Foukli jste do trubičky, na druhé straně se vyplázl papírový jazyk a hned se zase zatáhl. Přitom to dvakrát zatroubilo nebo zamečelo, ale nejspíš zafrkalo, jak se na frkačku sluší.
Bleší cirkus dnes už ani na pouti neuvidíte. Nikdo totiž neumí vycvičit blechy tak, aby tancovaly na provaze nebo závodily zapřažené do vozíčků.

The post Jak se koucourek vydal do světa. Málo známá knížka o Mikešovi first appeared on Čítárny.