Praha, její kouzla a tajemství odpradávna inspirovaly přední české umělce. Patří k nim i významný spisovatel František Langer (*3. 3. 1888 – †2. 8. 1965) a a neméně slavný malíř a ilustrátor Cyril Bouda, kteří se v knížce Pražské legendy, kterou už posedmé vydává Knižní klub, vyznávají ze svého vztahu k ní. Ale vy vůbec nemusíte být obyvateli našeho hlavního města, abyste si čtení téhle knížky náležitě užili.

Svými legendami se František Langer vyznává z hlubokého citu k rodnému městu, „nejkrásnějšímu na zeměkouli a v nejbližším vesmíru“.
Jeho příběhy pražských legendárních postav nejsou naplněné důstojností a královskou vznešeností, naopak. Hrdiny Pražských legend jsou prostí Pražané, kteří na sebe navíc někdy berou podobu vltavského vodníka, jindy vypadají jako socha, která právě ožila na Karlově mostě a podobně. Autor vypráví o podskalských plavcích i vorařích, barvířkách a pradlenách z Kampy a spřádá o nich všech příběhy, z kterých se my tak dovídáme, jak žili, co dělali a proč.

Při čtení si nezapomeňte prohlížet ilustrace Cyrila Boudy, které jsou v naprosté jednotě s autorovým poetickým a jemně humorným textem.
Ilustrátor, romantik cítěním i výtvarnou povahou, nalezl v Langrových pražských motivech vděčný námět. Ve shodě s autorem tak zpodobnil místa tajemných dějů a zalidnil je postavami, kterým ani maličko neubral na jejich jemném podšitém humoru, protože právě tahle stránka Langrova vypravěčského stylu Boudovi vyhovuje nejvíce. Z obrázků, přesně vyvedených tužkou a vykolorovaných jemným štětcem, dýchá tolik skrytého poetického kouzla, že žasnete, kolik krásy kolem sebe míjíte na každém kroku.

PRAŽSKÉ LEGENDY | ilustroval Cyril Bouda | Knižní klub, 2007(7. vyd., 1. vyd. 1956 SNDK) | 90 stran

Knížka obsahuje legendy:
Vodník pod Vyšehradskou skálou
Vodník od Karlova mostu
Pan Jindřich, vodník na Františku
Vinohradská legenda
Bezhlavý templář
Kamenní ochránci
Kampské válečky
Pražské děti a meč svatého Václava.kroku bez povšimnutí.

A právě z té šťastné shody mezi spisovatelem a ilustrátorem vzniklo ucelené a půvabné dílko, které si stále a stále nachází své čtenáře a příznivce.
Však vyšlo už v sedmém vydání!

Tak pan Josef pod brodem mohl pohodlně sbírat dušičky těch, koho proud strhl do prohlubní. Ale ani když mu Karel IV. postavil kamenný a pevný most nad hlavou, neměl žádnou příčinu k stížnostem.
Už při stavbě mostu mu mnoho lidí nechalo své dušičky, které tehdy měly pramalou cenu, a když most už stál, čas od času se po něm přehnala nějaká válka, takže most, místo aby mu užitku ubíral, přinášel stále nový a nový.
Dokonce o nic nepřišel, když kromě kamenného byly přes Vltavu postaveny i jiné. Na všech pražských mostech se totiž musilo platit za přechod jeden krejcar, jenom po Karlově mostě se mohlo přecházet zdarma. Proto chudáci, kteří neměli ani ten krejcar, a právě proto chtěli ukončit své pozemské trápení a svěřit svou zoufalou dušičku věčnému klidu, volili Karlův most, aby jí zajistili pokoj ode všech útrap a bolů v některém hrnečku pana Josefa.

Tak po tolika letech jeho sídlo pod čtvrtým obloukem obsahovalo nejen velké duševní poklady, ale vyprávělo v utopených dušičkách celou pražskou historii. Chcete pravěk země české? Prosím, zde je chlupatá, drsná a pořád rozsupěná dušička Boje, který přecházel Vltavu, když česká země byla ještě nesličná a liduprázdná. Zde je, prosím, první česká dušička, ještě z průvodu samotného praotce Čecha, ale už se znaky pravé české dušičky, protože se dovede, i když trochu brumlá, připasovat k hrnečku, v kterém je uzavřena. Tu jsou rozzlobené a nelítostné dušičky z obou válčících stran z husitských válek a zde jsou zase dušičky z obou stran, Švédů i pražských studentů, bojujících o Karlův most.
xxx

Ale časem ani řeči jeho manželky neměly už účinek. Nemohly mít a dokonce i bez viny pana Jindřicha. Vždyť všude po Čechách vodnické živobytí upadalo, a Na Františku víc než kde jinde. Pražský magistrát zbořil celé Židovské Město a nová čtvrt, která vyrostla na jeho místě, stála na tak vysokém návozu, že ani největší povodeň už nemohla dosáhnout k jejím ulicím. Domky na pobřeží byly také zbourány a bylo postaveno vysoké kamenné nábřeží, takže tam koupání nemělo žádný půvab.
Ostatně bylo i policií a tabulkami přísně zakázáno. Opravdu, panu Jindřichovi už nestálo za to patrolovat pomalými vodnickými tempy podél břehu, leda že to byla pro něj jakási zdravotní procházka.

Jednou šla po nábřeží paní s deštníkem a kabelkou, hlavu měla ovázánu několikerými šály a šátky a naříkala: „Já to nevydržím, já se utopím, já se musím utopit.“ A už odkládala kabelku i deštník na dlažbu, popocházela k vodě, takže se zřejmě blížil okamžik, na který každý vodník dychtivě čeká. Ale pan Jindřich, místo aby zůstal nehybný nebo aby se připravil k rozhodnému zásahu, vystrčil hlavu z vody a zeptal se jí:
„Proč se chcete utopit, matičko?“
A ona odpověděla: „Bolí mě zub a bolí tak strašně, že už to nemohu vydržet.“
A tu jí pan Jindřich řekl: „A pro něco takového byste se chtěla utopit? Pro nějaký vyžraný zub? To já vám poradím něco jiného. Jděte tamhle kousek za roh do nemocnice u Milosrdných, tam je fráter Kilián a ten báječně trhá zuby. Ani to nepocítíte, bude venku a budete mít po bolesti.“
Ta paní zas zvedla kabelku a deštník. „Tedy vám pěkně děkuju za radu, vašnosto,“ řekla a šla k Milosrdným, jak jí pan Jindřich poradil…

Cyril Bouda

The post Legendární pražské legendy Františka Langera a Cyrila Boudy o pražské historii, jak ji neznáte first appeared on Čítárny.

Už 130 let by bylo 3. 3. 2018 MUDr. Františkovi Langrovi. Vezmete-li do rukou jeho vzpomínkovou knihu Byli a bylo, nejlépe 3. rozšířené vydání z roku 1992, pohltí vás jeho vzpomínky na Jaroslava Haška, bratry Čapky, na legie, na divadlo a mnoho jeho přátel.

Hlavní část díla Františka Langra tvoří dramata. V nich se věnuje nejen lásce, nenávisti, životu a smrti, vině a odplatě, zločinu a svědomí, ale vůbec problematice lidských hodnot, otázek a stavů. Známé jsou jeho hry Svatý Václav, Obrácení Ferdyše Pištory. Pro mládež napsal nezapomenutelné Pražské legendy, které jedinečně ilustroval Cyril Bouda.
Legendární pražské legendy Františka Langera a Cyrila Boudy

O tom, kdo byl František Langer, píše Jan Werich v knize František Langer očima druhých, 1965:

Uměl povídat o naší zemi s laskavou objektivností a něžnou tolerancí, naše zamřelá slova vlastenec a vlastenectví možno v jeho případě použít bez nebezpečí nevkusu. Miloval svou vlast a její děti. Neměl rád diletanty, obdivoval odbornictví a s kmány se nebavil. Měl upřímnou radost, že mu psali mladí lidé dopisy a že ho navštěvovali, důvěřiví a zvídaví. Rád žil. Do poslední chvíle.
Našlo by se toho, jak říká starý Pištora, proč jsem ho měl rád. Proč je pro mne poctou, že mě zařadil mezi své přátele. Proč je mně tolik líto, že umřel…
Jan Werich

Ukázka z knihy Byli a bylo:

„Před několika lety si každé pondělí Čapek vyváděl Fráňu Šrámka a mne za město. Vymyslil si ty procházky jenom proto, aby aspoň jednou týdně vylákal Šrámka na vzduch. Protože Šrámek asi jinak by své páté poschodí ve vršovickém činžáku vůbec neopustil. Aspoň nikdo ho nikdy neuviděl na ulici a nikdo, vyjma pamětníky z dřívější literární generace, se nemůže pochlubit, že tam a tam potkal Šrámka. Ale na ty pondělní procházky chodil pravidelně a rád.

Probrali jsme za dva tři roky všechny polní cesty, meze, úvozy, náspy a pěšiny v pásu mezi Malešicemi a Michlí. Krajina to není sice utěšená, ale bylo pokaždé dost, nač se koukat. Stavěl se Spořilov, prokopával Bohdalec, vojáci cvičili, úředníci si zakládali zahrádkové kolonie, pražská předměstí se roztahovala a protahovala….
—-
Ale Šrámkovi to byly jen větší okenní truhlíky a kořenáče městského obyvatele. Vzduch, kterého jsme se měli na procházce nadýchat, copak to byl vzduch, a nebe a slunce, copak to bylo slunce? A zeleň, tráva, stromy? Ne, nikdy Šrámek nepřikývl k naší chvále a spokojenosti. Měl pro tyhle všecky předměstské náhražky přírody přísné a obrovské měřítko: sobotecké. Sobotka byla jeho mírou pro stromy, prostor a krásu. Zeleň, vzduch a příroda budou až v Sobotce. Desetkrát za odpoledne se ozvala Sobotka. Proč by Šrámek chodil někam v Praze do hospody? Viděl by jen cizí lidi, nanejvýš známé. Ale až bude v Sobotce, ovšem, tam chodí. Tam vidí sousedy.

The post Byli a bylo Františka Langera. Vzpomínky na Haška, bratry Čapky, na legie, divadlo a mnoho přátel first appeared on Čítárny.