Už nevím kolikáté vydání vynikajícího leporela mám v ruce, ale každá generace dětí po něm šílí. Tentokrát je ale knížka ve slovenštině.

Našim dětem to nevadí, odmala jsou vedeni jak k češtině, tak slovenštině, zatímco jejich vrstevníci tápou a nerozumí nejen v Budějovicích, ale i v Popradě.
Smutný důkaz politické a společenské stupidity o odcizování dvou stejných kultur, na kterém systematicky pracujeme přes dvacet let.

Když listuji tvrdými stránkami s chytře vymyšlenými texty, vtipnými ilustracemi a okénky je mi líto, že téměř neexistuje snaha vydávat knihy simultáně v obou jazycích. Popravdě řečeno primárně vyhasla z důvodů těch nejhloupějších, nacionálních. Zapomínáme, že i znalost jazyků a potažmo kultury lidi sbližuje, zatímco jejich negace vytváří napětí a nenávist přetrvájící generace.

Možná i proto si zkuste přečíst známou pohádku ve slovenštině, třeba to bude první knížka, kterou vaše děti přečtou v cizím, ale přece jenom v našem jazyce.

Svrček a mravce / Cvrček a mravenci / J.Z. Novák / ilustrace Vojtěch Kubašta /

Ukážky:

SVRČEK A MRAVCE

Tichučko,deti, ani muk!
Poviem vám príbeh z lesných lúk.
Bude to príbeh rozprávkový
o mravčekoch a o svrčkovi.

Bolo to v lete. Na lúkach
žili si kvietky v šťastných hrách.
Prilietali k nim mušky, lienky,
motýle, vážky, pilné včielky.

Na kraji lesa zámok stál,
no nebýval v ňom pyšný kráľ,
nebýval rytier, či princ malý.
Boli v ňom sýpky, byty, sály

mravčekov z lesných okrajov.
A na lúky a do hájov
každý deň všetci, veľkí, malí,
pre potravu sa ponáhľali.

Kto nevypočul by si rád
tie rozspievané husle hrať?
Vábili k tancu. I tie včely
vrtia sa ako na veselí.

Len pilným mravcom nie vôľa
pridať sa k tancu do kola.
Nie že by k hudbe hluchí boli-
ponnosť im to nedovolí.
                                                                                  
“Keď padne sniežik na náš hrad,
my nebudeme hladovať.
Múdry si miesto tancovania
na zimu zavčas jedlo zháňa.”

Svrčkovi taká reč na smiech.
“Kdeže je zima, kde je sneh?
Ja svojou piesňou slávim leto,
medom ma hostí každý kvietok.”

A husle stále pod bradou,
a mravce s ťažkým nákladom
náhlia sa plniť svoje sýpky,
kým nenapadá sniežik sypký.

Zavše pri práci nehoda,
zlomená nôžka nebodaj.
Pochytil mravčeka bôľ veľký.
Už ho aj nesú do postieľky.
                                                                                 
Podvečer, prv než by šli spať,
prídu i mravce počúvať.
Povystierajú medzi smriečky
svoje ustaté malé driečky.

Svrček má celú kapelu
a hrajú nôtu veselú.
Padajú hviezdy v noci letnej-
za hviezdou hviezda dolu zlietne:

Posledný kvietok uvädol,
lesom sa mrázik prikradol,
prikrýva mláčky tenkým skielkom.
Mravce sú v teple, za okienkom.

A svrček vonku sám a sám,
“Komuže hrám, ach, komu hrám?”
Bezradne blúdi vlhkým chladom
a trpí zimou, trpí hladom.
                                                                 
“Kde kvet ma hostil v letný deň,
dnes oziaba ma biely srieň.”
A doma iba prázdne misy.
Husle, tie dávno neladí si …

Stromy sa snehom ovili-
odpadol svrček bez sily
a na husle mu tíško sneží.
Vtom hliadka mravcov k nemu beží-
                                                                
a keď sa svrček prebral z mdlôb,
nekryl ho snehu biely hrob.
Bol v teplej izbe mraveniska,
na stole dobrôt plná miska!

Ponúkajú mu rad-radom
dobrôtky z letných pokladov.
Keď všetko zjedol, všetko dopil,
od hanby oči k zemi sklopil:
                                                                
“Ja nemyslel som v pravý čas
na zimu zlú, na krutý mráz
a nemám čím vám splatiť dary.”
“Nehovor o tom, svrček malý.
I my sme tvoji dlžníci
za husieľ hru tam v kvetnici.

Zodvihni husle, prosíme ťa,
pričaruj lúky plné kvietia.”
“Rád zahrám,” riekol,
husle vzal
a hral
a hral
a hral a hral …

The post Kubaštův Cvrček a mravenci. Zvládnou vaše děti leporelo ve slovenštině nebo si to nepřejete? first appeared on Čítárny.

Bezpochyby nejklasičtější perlou Kožíškova odkazu zůstává legendární básnička Polámal se mraveneček, která bývá už tradičně vydávána zcela samostatně a dočkala se už bezpočtu vydání s mnoha a mnoha různými ilustračními doprovody. Nejvíc je ale zunámá z ilustrací Ondřeje Sekory (1964).

Josef Kožíšek bude již navždy lužanský rodák a žák obecné školy v Přešticích (1867-1873), absolvent reálného gymnázia v Plzni a učitelského ústavu (1880-1881) v Příbrami Josef Kožíšek (6. 7. 1861-6. 7. 1933), kdo dětem složil nezapomenutelnou a už klasickou báseň Polámal se mraveneček.
Mezi takřka třicet tímto učitelem sepsaných publikací patřily a patří sbírky veršů i povídek, slabikář někdejších prvňáčků Poupata (1913) a v neposlední řadě moderně (ve svých časech) koncipované čítanky Ráno 1-8 (1919, je jen spoluautorem) a Studánka (1924).

Josef Kožíšek pracoval životně klíčových deset let mezi svým čtyřiadvacátým a čtyřiatřicátým rokem (1885-1895) v Klecanech u Prahy, kde se oženil (1889), a mezi roky 1895 a 1920 byl – s výjimkou čtrnácti měsíců koncem první světové války – řídícím učitelem v Zápech u Brandýsa.

Za první republiky (do roku 1927) působil pak v Praze jako ředitel, avšak nikoli školy, nýbrž literárního oddělení Státního nakladatelství, a již roku 1921 sám sobě editoval třídílný výbor z vlastního literárního díla Na výsluní, U krbu a Děti z boudy. Na ten roku 1929 navázal ještě i čtvrtým výborem Na sluníčku.

Josef Kožíšek vycházel z dětského folklóru a jako rozený epik využíval velmi rád i rytmy lidových říkadel.
Jen okrajově byl – snad až moc smírným – kritikem, méně okrajově literárním teoretikem.

Řádka dalších výborů z jeho díla následovala po jeho smrti počínaje rokem 1943, a jak zdůraznili Otakar Chaloupka a Jaroslav Voráček v Konturách české literatury pro děti a mládež (od začátku 19. století po současnost), „individuální stylizací, psychologickou hloubkou a způsobem zobrazovaní“ jeho dílo představuje „klasický odkaz“.

Tou bezpochyby nejklasičtější perlou onoho odkazu zůstává právě legendární básnička Polámal se mraveneček.
Ta už tradičně je vydávána zcela samostatně a dočkala se už bezpočtu vydání s mnoha a mnoha různými ilustračními doprovody. Vedle doprovodu Krtkova duchovního otce Zdeňka Milera jsou to třeba ty od J. Svobodové, Zuzany Balákové, Adolfa Dudka, Miroslava Vostrého, Marcely Walterové, Antonína Šplíchala či Vlasty Švejdové.
Ale především je samozřejmě znám doprovod Ondřeje Sekory (1964), přičemž se vžil podlouhlý formát knížečky o rozměrech 16 x 9 cm.

Zatímco však ještě 16. vydání tohoto „harmonikově“ roztahovacího leporela z roku 2018 (doporučená cena 89 Kč) formát našich mladých let dodrželo, ve vydání sedmnáctém z roku 2019 (doporučená cena 229 Kč) již Albatros Sekorovo/Kožíškovo dílko označil za „kultovní“ a umožnil mu přijít na svět ve velkorysém formátu 24 krát 16 cm a plátěné vazbě, kdy lze knihu vsunovat do samostatného pouzdra.

Závěrem alespoň několik slov o Sekorově pojetí.
Zatímco někteří jiní ilustrátoři chápali „polámání se“ i jako následek pádu do jamky (například), Sekora v podstatě děti varuje před příliš hmotnými břemeny. V tomto případě oblázkem. Mravenečka přitom kreslí takřka jako svého slavného Ferdu (byť bez puntíkatého šátku u krku) a z Ferdova světa přišly také tři chůvičky – v podstatě ovšem sestry Červeného kříže. Recept sepisuje veledůležitý pan doktor celý v červeném a s lodičkou na hlavě a činí tak perem ještě namáčeným do kalamáře (a tedy pražádná elektronická evidence). Polámaný kluk se přitom prý má léčit jen cukrem.

Jak si onu radu vysvětlili jeho druzi, zříme hned: přinášejí plástve medu, které pravděpodobně uloupili některému včelstvu. Jenže nic nepomáhá. A ač sestřičky dodají dokonce maňásky (kupodivu v podobě lidí), fotbalový míč anebo dřevěného koníka, mraveneček není a není k utišení. Má navíc horečku. Nepomáhá (a není celkem divu) ani kapela sestavená z trumpetisty, houslisty, činelisty a harmonikáře a nepomůže ani modrý prapor s veselým obličejíkem. Nezabírají rádoby legrace v podobě rendlíku či trychtýře na hlavách. Až…

Konečně dostane jeden jedinec spásný nápad: ano. Zafoukat na ramínko, pohladit po čele. A zdá se tedy, že mravenec nepotřeboval ani tak bžundu a virvál, jako soucit a fyzický dotek.
Hm. Ani to by ale asi nestačilo, kdyby už na cestě nebyly konvice plné čaje a bochník chleba.
A ve finále pak Sekora předvádí našeho hrdinu, jak pomáhá s úpravami jehličnatého mraveniště.

Josef Kožíšek: Polámal se mraveneček. Ilustroval Ondřej Sekora. Albatros. Praha 2019

POLÁMAL SE MRAVENEČEK,
ví to celá obora –
o půlnoci zavolali
mravenčího doktora.
Doktor klepe na srdíčko,
potom píše recepis:
„Třikrát denně prášek cukru,
bude chlapík jako rys.“
Dali prášky podle rady,
mraveneček stůně dál,
celý den byl jako v ohni,
celou noc jim proplakal.
Čtyři stáli u postýlky,
pátý těšil: „Neplakej!“
Zafoukám ti na bolístku,
do rána ti bude hej!“
Zafoukal mu na ramínko,
pohladil ho po čele,
hop! a zdravý mraveneček
ráno skáče z postele!

The post Polámal se mraveneček Josefa Kožíška a Sekory je dodnes kultovní leporelo i básnička first appeared on Čítárny.

Byly časy, kdy i leporela vytvářeli mistři. V našem případě Jiří Havel a ilustrátor Karel Franta. Leporelo vyšlo asi? jen jendnou v Mladě Frontě v roce 1970. To, že už nikdy nevyšlo je malá záhada.

K leporelu se pro web “Děstská leporela” vyjádřil Jiří Havel takto:
„Jako rodák z Jizerských hor jsem se s houbami setkával od dětství, kdy byly lesy ještě zdravé, husté, plné lesních plodů a romantiky. Při psaní jsem podvědomě myslel na svého tatínka, dobrého znalce hub, který s námi podnikal výpravy do okolních lesů vždy ještě za tmy. K leporelu Dědeček a sedm loupežníků mám zvláštní vztah, protože se na jeho vzniku podílel svými nápady ilustrátor Karel Franta.“

The post Dědeček a sedm loupežníků. Jedinečné leporelo Jiřího Havla a Karla Franty first appeared on Čítárny.