Obecně je Michail Jurijevič Lermontov (15.10. 1814 – 27.7. 1841) pravděpodobně nejzáhadnější postavou ruské kultury. O něm a jeho osudovém souboji byly napsány stovky knih. A přesto je dodnes záhadou.

Stejně jako u Puškina je udivující, jak mohl čtyřiadvacetiletý mladík v roce 1838 napsat báseň „Duma“, ve které charakterizuje nejen společnost, ale celou svou generaci naprosto přesně, jako chirurg lidských duší.

Koneckonců i jeho smrt souvisí s tím, jak tuto společnost vnímal a jak se k ní choval. Když byl Nikolaj Martynov, kterého Lermontov považoval za svého přítele a který zastřelil Lermontova v souboji, dotázán, zda se nestydí, že zničil světlo ruské poezie, odpověděl:

„Pánové, kdybyste věděli, jaký to byl člověk! Byl nesnesitelný. Kdybych ten duel zmeškal, zabil bych ho později. Když se objevil ve společnosti, jeho jediným cílem bylo zkazit všem náladu. Všichni tančili, bavili se a on seděl někde v koutě a začal se někomu smát a ze svého rohu posílal poznámky s odpornými epigramy. Vznikl skandál, někdo začal vzlykat, všem se zhoršila nálada. A pak se Lermontov cítil dobře.

O svém životě talentovaný básník i malíř Lermontov takto přemítal…

Proč jsem žil? Za jakým účelem jsem se narodil?.. A, je pravda, existoval, a, je pravda, měl jsem vysoký účel, protože ve své duši cítím nesmírné síly… Ale tento účel jsem neuhádl, byl jsem unášen návnadami prázdných a nevděčných vášní; Vyšel jsem z jejich kelímku tvrdý a studený jako železo, ale navždy jsem ztratil zápal ušlechtilých aspirací – nejlepší světlo života. A od té doby, kolikrát jsem hrál roli sekery v rukou osudu! Jako nástroj popravy jsem padal na hlavy odsouzených obětí, často bez zloby, vždy bez lítosti… Má láska nepřinesla nikomu štěstí, protože jsem nic neobětoval pro ty, které jsem miloval: miloval jsem pro sebe, pro mé vlastní potěšení; Pouze jsem uspokojoval podivnou potřebu svého srdce, chtivě jsem vstřebával jejich city, jejich něhu, jejich radosti i utrpení – a nikdy jsem neměl dost.

Můj testament: polož kámen; a – ať na něm není nic napsáno, pokud k nesmrtelnosti nestačí jen mé jméno!

Lermontov zemřel ve věku 26 let.

Muzeum Lermontova >>

Sen
V polední žár, v údolí Dagestanu,
s olovem v hrudi ležel jsem;
kouř vroubil ještě hlubokou mou ránu;
za kapkou kapka krev má tekla v zem.

Sám ležel jsem na písku doliny té,
v kruh tísnily se kolem hroty skal,
a slunce žhlo, v jich žluté štíty vbité,
a žehlo mne – já mrtvým snem však spal.

Daleko doma, zdálo se mi, klenou
se nad večerním bálem stropy v jas
a mladé ženy s květy na ramenou
zvesela o mně bavily se zas.

Jen jedna však, jež slova nepronesla,
ta sama zádumčivě seděla
a mladou duší v bolestný sen klesla,
bůh ví, čím zaujata docela.

I snila se jí rokle Dagestanu:
mrtvě tam ležel známý, ach, jí zjev,
kouř vroubil v jeho hrudi černou ránu;
chladnoucím proudem prchala z ní krev.

Sviť, dálná hvězdo, hvězdo planoucí,
ať setkávám se s tebou za nocí,
ať paprsek tvůj z temnot přispěchá
k mé choré duši jako útěcha,
ať zbaven tíže, zbaven zemských pout
za tebou vzhůru mohu volně plout.
Já viděl oči samý žár a jas
(dávno už pro mne jejich plamen zhas),
já jim však marnou touhou prokletý
dodnes jak tobě spěchám v ústrety.

Duma
Se žalem dívám se na naše pokolení!
Má před sebou buď prázdno nebo tmu.
A zatím pod tíhou po uznání, v pochyb vření
s rukama v klíně stárne pomalu.
Jsme bohatí, už od kolébky asi,
chybami otců svých, jich pozdním rozumem,
a život zmrzel nás, jak bezvýhledné časy,
jak cizí muníraj, kolem něhož jdem.
K dobru i zlu až hanba zlhostejnělí,
couváme bez boje hned z kraje arény.
Dny nebezpečí v nás jen baby uviděly
a pohrdavá moc dav rabsky bezcenný.
Tak scvrklý plod, předčasným zráním shnilý,
jenž chuť ni pohled nepovzbudí v nás,
z plnosti květů ční, sirotek zabloudilý,
a jejich krásy čas — je jeho pádu čas!

Žel, vysušili jsme svůj rozum marnou vědou,
tajíce žárlivě před zraky druhů svých
nejlepší naděje, hlasy, jež vzhůru vedou,
posměchem snů svých skeptických.
V čas, kdy se poprvé rozkoše sklenka pění,
my v mladou zralost svou jsme nalili už jed,
když ze všech radostí, ve strachu z přesycení,
nejlepší doušek jsme vysáli navždy hned.

Ni díla umění, sny, z nichž se básně budí,
nevzruší radostně náš rozum netečný;
hlíďáme lakotně zbytek svých citů v hrudi,
jak poklad zasutý a neužitečný.
Milujem náhodou, nenávidíme maně,
nic neobětujem své lásce, zlobě své;
a jakýs tajný chlad ovládá naše skráně,
když oheň stoupá do krve.
Nudí nás radosti, jež pýchou byly dědů,
dobrácké, dětské jejich hýření a vzlet
a k hrobu bez štěstí, slávy jdem ku posledu
s posměšným ohlédnutím zpět.

V zástupu pochmurném, jenž brzo zajde němě,
my jednou beze stop tak opustíme zem,
nedavše budoucnu myšlenky plodné šéme,
ni práce, započaté géniem.
Pak přísný potomek, jenž ruce k soudu spíná,
zneuctí popel náš posměšným veršem jen,
zahořklou pohrdou oklamaného syna
nad otcem, přišlým na buben.

Modlitba
Když životem zlé chvíle jdou
a kámen v srdce slét,
modlitbu jednu zázračnou
se modlím nazpaměť.

Je v souzvuku slov oživlých
zdroj blahodárných sil,
posvátná krása dýše z nich
tajemně do mých chvil.

Břemeno z duše je totam,
tentam je pochyb mrak —
zas víru mám, dar slzí mám,
a lehko, lehko tak…

Hora
Zlatý opar spal si
k hrudi hory přitulen.
Rozprchl se ráno hrát si
v jasně modrý den.

Však zůstal po něm vlahý stín
v úbočí skal starých.
Osamělá pak v myšlenkách skrytých,
hora tiše pláče do pustin.

Sobě
Jak byl bych chtěl sám sobě věřit,
že rád ji nemám! Chtěl jsem zas
nesmírnou nekonečnost změřit,
bezbřehé lásce stavět hráz.

Okamžik krátký zanedbání
– chtěl jsem se od ní odpoutat –
mne naučil, že duše plání
nám nelze, nelze ovládat,

že v pevná pouta zas mne jímá,
že krátký pokoj těchto dnů
je šum jen křídel cherubína
nad houfem spících démonů.

Démon / závěrečná část básně v překladu J. Hory
Tam nad Kojšaurským údolím,
na svahu horské kameniny,
doposud tyčí se, jak vím,
cimbuří dávné rozvaliny.
Houf pověstí jde o ní zemí
a děsí duši dítěte…
Jak přízrak trčí tu v modř němý
památník doby zakleté
a černá se tam mezi kmeny.
Opodál aul se rozsypal,
a v květ i zeleň ponořeny,
se zvolna rozztrácejí v dál
hlasy a křiky. Karavany
jdou Bůh ví odkud, zvonky zní.
A mlhou, o skaliska zdrány,
se řítí pěny peřejí!
Sluncem i stínem, květem jara,
životem věčně mladým hárá
tu příroda a sní a vře
jak dítě v bezstarostné hře.
Však v smutku hrad tlí, jenž kdys věžil
se pyšně nad svou rovinu,
jak vetchý děd, jenž dávno přežil
své přátele a rodinu.
S východem luny ožívají
tu skrytí obyvatelé:
svobodně, po chuti si hrají,
běhají, bzučí vesele.
Tu pavouk, poustevník to nový,
v své umné síti mouchy loví;
svit luny na ještěrky pad,
jež po střeše se proplétají,
na schody u rozbitých vrat
ze tmavé škvíry bdělý had
a druzí za ním vylézají;
tu v kolečka tři stáhne se,
pak dlouhým prutem vine se,
na starý schod se plíží lehce;
skví se jak damascenský meč,
jejž upustila dávná seč,
hrdina padlý už ho nechce…
— Jen divočina. Nikde sled
toho, co bylo. Ruka let
tu pilně, dlouho zametala.
A nic tu neupomene
na slavná jména: na Gudala,
na jeho dceru! Nikde ne…
Však kostel na závratné skále,
jež kosti mrtvých vzala v klín,
se dosud zvedá z mlhovin,
jsa chráněn svatou mocí dále.
Ve větru před vestibulem
žulové sloupy stojí stráží;
mráz plásty sněhu na ně sráží
a bleskných ledů krunýřem
je kryje jako pancířem.
Začarovaných oblak lesy
jak vodopády nad útesy,
ukuté dechem mrazivým,
kol visí chmurně do mhy zim.
A metelice tady hlídá;
prach chrámových zdí stírajíc,
tu nekonečnou píseň přidá,
tu stráži rozkřičí se v líc.
Slyšíce o zakletém chrámu,
z východu dlouhým pochodem
oblaka táhnou v dálnou zem
a každý pozdrav posílá mu —
jen nad náhrobky nekleká,
nelká už nikdo z daleka.
Žárlivě svoji kořist střeží
zde temná žula Kazbeku
a hroby v klidu věčna leží
přes věčný neklid v člověku.

Smrt
Západ se topí v červánkové záři,
já obdivuji se jí bez hlesu.
Zítra svit možná sklouzne po mé tváři,
na níž už pečeť smrti ponesu.
Srdce mám pusté. Pod zmučeným čelem
vzpomínka na ni ještě plápolá.
Ne, nezapláče nikdo nad mým tělem,
osiří v dáli moje mrtvola.
Nepolíbí mě přítel ani známý
a nepřispěchá bratr z domova.
Netečná ruka do mokvavé jámy
mě bez jediné slzy pochová.
Má duše v prázdnu nekonečna zmizí.
Aspoň ty, milá, jednou, jedenkrát
vzpomeň si na mě. Nikdo tě mít rád
nemohl láskou tak čistou a ryzí.

The post Michail Lermontov. Proč geniální ruský básník zemřel ve věku 26 let? first appeared on Čítárny.

Lermontov obdaroval svého hrdinu Pečorina inteligencí, díky které byl povznesen nad okolní svět. A on ji dokázal patřičně využít a velmi často zneužít. Jak charakteristické pro mnohé lidi v jakékoliv době.
Vzpomínám na středoškolského učitele na socialistickém Gymnáziu, který hřímaje u tabule tvrdil, že hrdina knihy Pečorin je jednoznačně odsouzeníhodná postava, člověk, který byl příkladem nemravného života, zbabělec, jenž se nedokázal řádně zapojit do společnosti.
A my tomu věřili a jak telata to ve svých úvahách přepisovali, protože jsme knihu nečetli, ale jen o ní žvanili. Inu, tak, jak nás to učili.

Ale o pár let později, když jsem knihu Lermontova skutečně dočetl, jsem si poprvé uvědomil, jak lehce vám někdo může podsunout zcestný názor, jenom proto, že jste líní se o skutečnosti sami přesvědčit.
Na rozdíl od profesorova výkladu jsem v Lermontově příběhu obdivoval Pečorinovu otevřenost, díky které před námi odhaloval bez okolků své nejtajnější záchvěvy svého myšlení, své slabosti a chyby.
Pečorin byl tak odlišný od  kladných a jasně profilovaných hrdinů socialistické hrdinné doby, že jsem jeho hledání a tápaní nepovažoval za projev zbytečnosti a marnosti, ale za vnitřní vzpouru, za odhodlání hledat pravdu i v tom cenzurovaném společenském hnoji, ve kterém žil, a který ho do velké míry formoval.
Koneckonců nebyla to až tak rozdílná doba na rozdíl od dnešní.

Jedna z jeho oblíbených kratochvílí byla manipulace s lidmi, zvláště s hloupými ženami, ale po čase mu tato zábava zevšední. Pečorin chce víc než zábavu, jež vyprázdňuje mysl. Díky své arogantní povaze však nenachází pomyslné štěstí ani v lásce, ani v přátelství. V zajetí svého nezvladatelného ega začíná opovrhovat vším, dokonce i svým vzděláním a inteligencí.

Proto se potácí jak směšný panák v maloměšťácké společnosti, v tom věčném komickém divadle, kde jedni předstírají upřímnost a druzí předstírají předstíranou upřímnost.
Je jeden z mnoha “postaviček z jazzu” jak říkával náš profesor Macháček tzv. zbytečným lidem. Jak je Pečorin podobný Puškinovu Oněginovi nebo Oblomovi, hrdinovi stejnojmenné novely Gončareva! Jak je podobný mnoha lidem kolem nás. Jak je věčný.

Lermontov v knize napsal:

Stojí za to žít? A přece žijeme. – Ze zvědavosti. Čekáme na něco nového… To je směšné a trapné.

Děj této velmi čtivé novely pochází z let 1838 – 1840.
Pět oddělených příběhů, se odehrává v luxusních Kavkazských lázních uprostřed vysoké vojenské i civilní společnosti, ale také v chudých chatrčích v zapadlých koutech kavkazkých hor. Tam byl Lermontov skutečně poslán carem za báseň Smrt básníka, kterou napsal na počest tragického úmrtí Puškina. Své zážitky vepsal do tří příběhů chronologicky na sebe nenavazující vypravěčské linie.
Porovnáním života Lermontova a jeho knihy je patrné, že Hrdina naší doby je jakousi skrytou biografií autora, ale také vynikající historickou a společenskou sondou z doby před víc jak 170 lety.
Jméno hlavního hrdiny Pečorina je inspirací Lermontova Oněginem, jehož jméno vytvořil Puškin podle řeky Iněgy, zatímco Lermontov použil název řeky Pečory.

Michail Jurjevič Lermontov (15. října 1814 – 27. července 1841)
Ruský jedinečný talent, básník, prozaik a dramatik se narodil v Moskvě, kde byl vychováván svou bohatou babičkou. Pak přišel čas internátní školy, Moskevská univerzita odkud byl 1832 vyloučen. Nastupuje do vojenské školy a byl povolán ve stejném městě k regimentu husarů imperiální stráže.
Psaní ho fascinovalo. Roku 1832 měl již napsáno 200 lyrických básní, 10 delších básní a tři hry. Maškaráda je považována za Lermontovo nejlepší drama.
Za publikování básně Smrt básníka na počest úmrtí Puškina, je díky carovi nucen odejít do exilu na Kavkaz jako důstojník u dragounů (1838 – 1840). Zde napsal svoje stěžejní dílo Hrdina naší doby.
Kvůli nesmyslnému duelu se synem francouzského vyslance musel Lermontov opět do vyhnanství, tentokrát k Černému moři.
V lázních Pjatigorsk se pohádal s rodinným přítelem a v dalším hloupém souboji 27. července 1841 umírá. Bylo mu 26 let.

Michail Jurjevič Lermontov na pozadi vlastního obrazu. Podobizna Lermontova od Petra Zabolotského (1803 -1866) z roku 1836. Fotomontáž.

Ukázky a výpisky z knihy, která mnoho vypovídají o životě Lermontova:

– Mám vrozenou vášeň odporovat. Celý můj život byl jediný řetěz truchlivých a marných rozporů se srdcem a rozumem. Přítomnost nadšence mě oblévá smrtelným chladem a myslím, že časté styky s mdlým flegmatikem by ze mne udělaly vášnivého blouznivce… Vysmívám se všemu na světě, zvlášť citům.

– Debata se na sklonku večera stočila na filosofii a metafyziku. Mluvilo se o světovém názoru. Každý měl světový názor jiný.

– Všichni byli toho názoru, že mluvíme nesmysly, ale ve skutečnosti neřekl nikdo z nich nic rozumnějšího.

– Srdce zůstávalo prázdné. Začal jsem číst, studovat, věda mě taky omrzela. Viděl jsem, že ani sláva, ani štěstí na vědění nezávisí, protože nejšťastnější lidé jsou hlupáci a sláva je náhodná, a když jí chce někdo dosáhnout, stačí, aby byl obratný. Proto jsem propadl nudě. Mám neklidnou fantazii a nešťastné srdce. Všechno je mi málo. Smutku stejně snadno přivykám jako rozkoši a můj život den ze dne pustne.

– Nejsem k přátelství způsobilý. Ze dvou přátel je vždycky jeden otrokem druhého, ačkoli si to často jeden ani druhý nepřizná. Já otrokem být nemůžu a být pánem je v tomto případě únavná práce, protože je zároveň nutné klamat.

– Spleen jako každá móda vznikl ve vyšších vrstvách společnosti a klesl do nižších, které ho obnosí, a teď už ti, kteří nejvíc opravdu trpí těžkomyslností, snaží se skrývat své neštěstí jako hanbu.

– Někdy pohrdám sám sebou… Proto snad pohrdám také ostatními lidmi? Nejsem už schopen ušlechtilosti. Mám strach být směšný sám sobě.

– Nade mnou má ženitba zvláštní kouzelnou moc. Ať miluji ženu sebevášnivěji, když mi dá najevo, že se s ní mám oženit – sbohem lásko. Mé srdce se promění v kámen a nic ho znovu nerozehřeje. Dvacetkrát vydám v sázku svůj život, dokonce i čest… Ale svobodu neprodám. Proč na ní tolik lpím? Co z ní mám?

– No co! Když umřít, tak umřít. Malá ztráta pro svět. A vždyť se tu už pořádně nudím. Jsem jako člověk, který zívá na plese a nejde spát jen proto, že mu ještě nepřijel kočár. Ale když je kočár připraven… Tak spánembohem…!

The post Lermontov napsal Hrdinu naší doby jako nadčasovou biografii dobrovolného otroctví first appeared on Čítárny.