Byl to myslím Aristoteles, který definoval člověka jako politické zvíře. Myšlenka je náramně moudrá; není jenom docela jasno, míníli tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře. Obojí výklad má něco pro sebe.

Promiňte, obyčejně se do politiky mnoho nepletu, jelikož se v ní prakticky nevyznám; málo sleduji politiku, ale více sleduji lidi.
A tu mne překvapuje, jak ohromnou abstraktní důvěru a jak náruživou konkrétní nedůvěru mají lidé k politice, vládě, společenskému řádu a podobně. Obecně a zásadně věří každý člověk fanaticky, že je možna nějaká vláda nebo politická forma, která by “to dala do pořádku” a smetla vše, čemu se říká zlořád, byrokracie a nespravedlivost a mizérie, zavedla rázem “ty pravé poměry”, vše rozřešila, upravila, spasila, vybudovala, a zkrátka ze své moci zařídila takový jakýsi ráj na zemi. A čím radikálněji lidé věří v nějaký politický nebo hospodářský ráj, tím radikálněji si stěžují na dezolátní poměry, na neblahé úkazy, a vůbec na tu celou lumpárnu. Následkem toho v očích politického publika každý režim je špatný, slabý, prodaný, zpátečnický, katastrofální a prostě prašivý.

Je vůbec podivno, že tolik lidí unese život v poměrech tak nekonečně špatných. Posloucháte-li je, dovíte se, že republika je prodána židům nebo Němcům, úřady jsou zkorumpované, parlament shnilý, katastrofa za dveřmi, a vůbec že nastává konec světa.
Kdybych tomu uvěřil, musil bych se jít oběsit na první osice v nejčernějším zoufalství. Ale myslím si: kdybych byl jenom metařem a chystal se jen k tomu, že dnes večer spravím kouskem drátu své koště, aby lépe metlo, musil bych věřit, že není vše ztraceno: prostě proto, že mohu ještě spravit své koště, aby lépe metlo. Ale kdybych věřil, že je vše katastrofálně ohroženo a že “zítra se to sesype”, nemohl bych už spravit své koště a čekal bych na konečnou pohromu se špatným koštětem (jako emblémem strašné situace) u nohou. Nuže, je dobře pro metaře i pro stát myslet na koště. Kdyby každé koště bylo dobré a mohlo být zítra ještě lepší, hleďte, pak nejsou poměry tak špatné. Kdo vede svou věc, byť její obecný užitek byl sebeomezenější, s nějakým úspěchem, musí být tak trochu politickým optimistou. Defétismus je vlastně praktická lenost.

A nyní mi řekněte: Nu, s takhle malicherně praktickým loktem se na politiku nesmí jít; politika, to jsou velké a všelidské ideály, to jsou národní hodnoty, sociální problémy a ideje humanitní a samé ohromné věci a zásady, o které se tu krvavě bojuje.
Pryč s politickým utilitarismem, ať žije politika zásad a ideálů! – Máte pravdu, nic v životě není důležitějšího než zásady a ideály; jenom je, proboha vás prosím, nesvěřujte jen a jen politice; jejich místo je především v osobním životě. Věřím v ideální hodnotu nacionalismu; ale chtěl bych, aby ji bylo vidět v mé osobní práci. Věřím v ideální hodnotu socialismu; ale chtěl bych ji vyžít ve svém poměru k lidem svého okolí. Ideály, hodnoty, zásady – promiňte – to jsou ryze mravní a řekl bych dokonce náboženské věci; jsou lží, neposvěcují-li a nevykupují-li náš soukromý a osobní život.

Nevěřím v nacionalismus člověka, který dělá nečistě svou práci, neboť každá práce je národní. Nevěřím v socialismus člověka, který má nečisté vztahy k lidem, neboť každý vztah je sociální. A chce-li kdo spasit a polepšit svět svým velikým politickým ideálem, ať nejprve spasí a polepší sebe sama a ten úzký okruh života, který osobně vyplňuje.
Pro mne veřejná činnost řezníkova je dobrá distribuce dobrého masa, a nikoliv jeho nacionalismus; ten je jeho osobní předností, pro kterou může přijít i do nebe. Avšak jeho politická zásluha je dobře krájet a vážit. Politická zásluha literáta je dobře psát. Každá živnost, dokonce i sama politika, může být nesporně politicky užitečná. Ba i ten starý, trochu vágní optimismus o “chudé pastuchově chýšce” můžeme přijmout s několika výhradami: aby ten pastucha nebyl chudý a aby vyráběl prima sýr; pak rozhodně “více pro vlast může ciniti” než půl tuctu táborů falešných Žižků.

Karel Čapek, Lidové noviny, 24.12.1922

V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání spisů Karla Čapka, které zahrnuje celkem 25 knih.

XIV. Od člověka k člověku I. (1988) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925
XV. Od člověka k člověku II. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 – 1931
XVI. Od člověka k člověku III. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 – 1938
XVII. O umění a kultuře I. (1984) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 – 1918
XVIII. O umění a kultuře II. (1985) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 – 1925
XIX. O umění a kultuře III. (1986) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 – 1938
XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990)
XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991)
XXII. Korespondence I. (1993)
XXIII. Korespondence II. (1993)
XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku – dodatky (1995)

The post Člověk jako podivné zvíře, které dělá politiku podle Aristotela i Karla Čapka first appeared on Čítárny.

Babička a Božena Němcová, na kterou dnes vzpomínáme už 150 let po jejím úmrtí. Přesto článek od Jany Čeňkové nebyl uveřejněn v Lidovkách, protože pro jejich novináře je pojednání příliš odborné. Lidovky tak potvrzují, že už dlouho jsou podbízející bulvár a doby, kdy zde psal Karel Čapek jsou nenávratně pryč. Naštěstí existují mnohem kvalitnější noviny, takže si článek můžete přečíst na Čítárnách. (redakce)

Článek Jany Čeňkové:

V roce 150. výročí úmrtí Boženy Němcové se nejvíce obracíme k Babičce a k její korespondenci, která byla v komentovaných čtyřech svazcích vydána v uplynulé dekádě (pod vedením J. Janáčkové).
Tvorba Němcové je přitom stejně významná jako díla jejich souputníků Karla Hynka Máchy, Karla Havlíčka Borovského nebo Karla Jaromíra Erbena. A to nejen pro českou, ale i evropskou literaturu.

Babičku vnímáme stále jako dílo o podobách lásky a smrti,
která k nám vyzařuje z krajiny dětství a ze vzpomínek, které jsou ale pro dnešní děti dávné. Svým podtitulem uvozuje „obrazy z venkovského života“, jak je přinášejí tradice a křesťanský řád venkovského cyklu. Tematicky upoutávala děti až do 60. let minulého století a také proto od 40. do 80. let 20. století byla zařazována do povinné četby 4. až 5. ročníku všeobecného vzdělávání.
A občas s jakousi školskou setrvačností je až dodnes doporučována jako mimočítanková četba pro desetileté děti.

Bylo by dobré si uvědomit, že i archaický jazyk ji řadí mezi náročná díla klasického fondu literatury pro dospívající a dospělé. Babička působí hlouběji, pokud máme zažitý odchod někoho blízkého. Vždyť se zde setkáváme hned s trojím pojetím smrti: dobré, ušlechtilé smrti babičky, tragické, nesmířené smrti Viktorky a předčasné smrti Hortensie, ale smířené a naplněné láskou.

Často se zapomíná, že Božena Němcová je autorkou povídek,
které ještě dnes (pravda většinou čtenářky) vzrušují, jako je třeba Divá Bára, Chyše pod horami nebo fragment Cesta z pouti.  Mnozí diváci také při zhlédnutí filmových adaptací pohádek (S čerty nejsou žádné žerty, Sůl nad zlato) netuší, že i tyto pohádky patří k její tvorbě.

Jako sběratelka pohádek převyprávěla nejen české báchorky a pověsti, ale i slovenské. Pro jejich vydání měla různé důvody, toužila po vzájemném poznání kultury obou národů, na Slovensko se ráda vracela (věřila v “ozdravný nápoj žinčicu”), měla také čilé písemné i osobní styky se slovenskými obrozenci.

Slovenské pohádky vydala ve zčeštěné podobě, zachovávajíc národopisné zvyky a slovenské dialogy
(„No, dobre, a ty, dcero nejmladší, jak ty mne máš ráda“. – ptal se král nejmladší, již volali Maruška.
„Ja, tatuško, vas ĺubim ako suol“ odpověděla tato a sladce na otce pohlédla).

Osobnost Boženy Němcové je stále inspirující i v současnosti.
Její tajemná krása, touha po lásce a dychtivost po vzdělání jsou neoddělitelné od jejího díla a dopisů. Stále nás bude dojímat, v jakých svízelných podmínkách žila a tvořila.

Její životní příběh v dalších generacích znovu a znovu ožívá. Byla básnickou inspirací i pro básníka Jaroslava Seiferta v roce 1949, kdy píše v Písni o Viktorce:
“ A její šat už nešustí, /už dotančila. A ret pálí/ slzami, které líbávali/dříve jí muži nad ústy.“/. 

František Pavlíček, který se podílel na scénáři filmu Babička z roku 1971, napsal zase monodrama v roce 1979 Dávno, dávno již tomu – zpráva o pohřbívání v Čechách o posledních letech života B. N., pro tehdy zapovězenou herečku Vlastu Chramostovou.

Muzeum Boženy Němcové

Titulní foto:
Fotografie z filmu Babička z roku 1971 s Jarmilou Kurandovou a mladičkou Libuškou Šafránkovou. Viz video.

Výpisky z knihy:

Začátek knihy Babička…
Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
Mně ale neumřela!
– Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní!
– Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych tě, milá babičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený – nevím, nevím, jak se komu zalíbí!
Ty jsi ale vždy říkala:
„Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.“
Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.

Závěr knihy Babička…
Bylo to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí předříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visící, dech se zatajil. Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno.
Barunka zatlačila jí oči, mladá Mílová otevřela okno, „aby duše volnost měla k odletu“.
Vorša nemeškajíc mezi plačícími, pospíchala k úlu, který pan otec babičce před kolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: „Včeličky, včeličky, babička nám umřela!“, pak teprv sedla na lavičku pod bez a pustila se do štkaní.
Pan myslivec kráčel cestou k Žernovu, aby dal zvonit umíráčkem; sám se nabídl k té službě. Bylo mu ouzko v stavení, musel ven, by se mohl vyplakat. „Stýskalo se mi po Viktorce, jakpak zapomenu babičku,“ povídal si cestou. Když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že „není více babičky“, zaplakalo celé údolíčko.
Třetí den ráno, když se pohřební průvod, záležející z velikého množství lidstva, neboť každý, kdo babičku znal, chtěl ji doprovodit ke hrobu, ubíral okolo zámku, rozhrnula bílá ruka těžké záclony u okna a paní kněžna se mezi nimi objevila. Jak dlouho bylo průvod vidět, tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc zašeptala:
„Šťastná to žena!“

The post Babička Boženy Němcové. Legendární, nesmrtelné dílo o podobách lásky a smrti first appeared on Čítárny.