Srebrenica. Jiný pohled na nejvážnější válečný problém v jugoslávské vesnici. Dorinova kniha je jedinečným svědectvím o manipulacích a lžích, na nichž se zprávy o „největším masakru v Evropě od konce 2. světové války“ zakládají.

Přináší také u nás dosud nepublikované detaily o sadistických postupech a rozsudcích bez důkazů tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. Tento trestní tribunál byl zřízen protiprávně a na jeho provoz tzv. mezinárodní společenství doposud vydalo více peněz než na odstranění min po bosenské válce z let 1992-1995.
14. září 1996 ve volbách v Bosně a Hercegovině odevzdalo hlas 914 voličů, kteří ale jako „oběti masakru Srebrenica“ měli být už více než rok po smrti …..

V  případě údajného masakru, který se měl odehrát po 11. červenci 1995 v okolí města Srebrenica ve východní Bosně, chybí  mrtví, pachatelé i písemné rozkazy.
„Chybí vlastně všechno, aby nějaký masakr mohl být dokázán“ konstatuje autor knihy Alexander Dorin.
A ptá se:

„Tisíce mrtvých volí, OBSE nemá přístup k volebním seznamům, téměř 1 000 osob zemřelo už dlouho před pádem vesnice Srebrenica, mrtví získávají novou identitu, příbuzní neznají datum narození svých rodinných příslušníků … 

Který samostatně myslící člověk ještě může čemukoli z tohoto vykonstruovaného sebrenického příběhu věřit?“

Zde bych připomněl slova prof. Fursova, který ve zkratce přesně vystihl podstatu likvidace celé Evropy, které začalo sice už za 1. světové války a druhou světovou pokračovalo, ale novodobě se znovu rozjelo právě válkou v Jugoslávii.

Pokud mluvíme o Evropě, pak bychom se měli bavit ani ne tak o státech, ale o vládnoucích elitách, které mají nadnárodní charakter – kluby, lóže, komise, řádové i neřádové struktury. Jejich klanové a geopolitické zájmy se výrazně liší od národních zájmů států.
Severoatlantická elita, které obecně dominují Američané, má zájem vytvářet problémy konkurentovi – západní Evropě. A evropský segment severoatlantické elity (stačí připomenout přezdívku Sarkozy, který za svou kariéru vděčí Američanům, Sarco l’Americain) tuto hru hraje.

Vezměme si Jugoslávii. Koneckonců, vytvoření Kosova – muslimského drogově-kriminálního “státu” – položilo bombu pod Evropu. Lídři západoevropských zemí, kteří to chápali, tomu však salutovali, neboť západoevropské elity jsou součástí severoatlantického nadnárodního komplexu s anglosaským jádrem.

V předmluvě k českému vydání, kterou napsal autor filmu Uloupené Kosovo režisér Václav Dvořák, se k českému čtenáři poprvé dostává stručná zpráva o činnosti nejznámějších tuzemských novinářských pudlů Nového světového pořádku, kteří mají politicky korektní protisrbský rasismus v popisu práce.

Srebrenica / Alexander Dorin / Vydává Nakladatelství Loxia v licenci Kai Homilius Verlag Berlin. Vyšlo v prosinci 2013.
Orig.: Srebrenica, Geschichte eines salonfäfigen Rassismus, Kai Homilius Verlag, Berlin, 2012

Doslov Václava Dvořáka…

Jediné, co nám zbývá ve společnosti otrávené kalem mediálních manipulací a při současné nemožnosti získat prostor pro nápravu, je internet a osobní mravenčí práce nových buditelů. Naučit se zís­kávat alternativní zdroje informací na internetu je dnes stejné, jako číst samizdat v době totality. Osobní buditelská práce, podobná té, kterou naši předci podnikali pro znovuvzkříšení českého jazyka, je pak práce pro zachování zdravého rozumu a samostatného myšle­ní. Bez nich není ani společenské prosperity, ani spravedlnosti, ani demokracie. Proto knížku, kterou držíte v ruce, považujte za malý příspěvek do velkého celosvětového zápasu proti zotročení Novým světovým řádem, proti lžím a manipulacím, za opravdovou demokra­cii, přirozená lidská práva, lidskou důstojnost a občanskou svobodu.

Srebrenica, její část Potočari a v nich velké vzpomínkové cent­rum a muslimský hřbitov – mezarje – se staly poutním místem ev­ropských muslimů. Poutním místem, které má muslimy a zmanipu­lované lidi z celého světa přesvědčit o neexistující genocidě, spáchané prý Srby na nevinných bosenských muslimech. Slouží jako vykon­struované alibi pro agresory z NATO, pro jejich brutální protisrbské útoky a opravdovou genocidu Srbů v Chorvatsku, Bosně, Hercegovi­ně a na Kosovu a Metochii. Slouží ke stálému ponižování a vydírání Srbska,jeho vlád a občanů, kterým je neustále nasazována psí hlava. Stejně jako tzv. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu slouží ke vytírání zraku světové veřejnosti. Fakta, pravda a podrobnosti vás čekají na následujících stránkách.

RAJKO DOLEČEK – ZAJÍMAVÁ (OTŘESNÁ) FAKTA O UDÁLOSTECH V SREBRENICI

Ibran Mustafić, jeden ze spoluzakladatelů SDA, Strany demokratické akce Aliji Izetbegoviće, předáka bosensko-hercegovských Muslimů a významného ničitele Jugoslávie, strávil většinu války v Bosně, v Srebrenici a byl svým způsobem pro Muslimy „černou ovcí“ při líčení dění kolem Srebrenici. Muslimové na něho spáchali několik atentátů,  po jednom sotva zůstal na životě. Po vstupu armády Srbů do Srebrenici byl zajat a vyměněn za srbského plukovníka Aleksu Krsmanoviće. Ve svých publikacích ukazuje na úplně jiný obraz dění v Srebrenici, než jak to po světě šíří západní propaganda.

V sarajevském časopise Slobodna Bosna (14.července 1996) a v berlinském Die Junge Welt (27.-28.července 1996) líčí muslimskou mafii, která plně kontrolovala politický i ekonomický život a doslova rozhodovala o životě a smrti lidí z obklíčeného města v 1993-95. Ta mafie  vůbec  neváhala fyzicky likvidovat své odpůrce. Mustafić kritizoval opakované a četné vražedné vpády muslimského vojska (28.divize) pod velením Nasira Oriće ze Srebrenici do srbských vesnic východní Bosny a prohlásil, „že by bez toho mnoho  lidí zůstalo naživu“. Prezidentský úřad Aliji Izetbegoviće a generální štáb muslimské armády v Sarajevu zneužívaly Srebrenicu k svým politickým hrám. V Srebrenici docházelo k situacím, kdy Muslimové vraždili Muslimy. Srebrenica nebyla nikdy demilitarizovaná, jak bylo dohodnuto se srbskou stranou v roce 1993.

V září 1993 dokonce Izetbegović tvrdil, že mu prý prezident Clinton navrhl, aby pustil Srby do Srebrenici, aby tam povraždili 5000 Muslimů, a že by pak USA šly do války proti Srbům. Toto totiž potvrdil i bývalý šéf policie v Srebrenici Hakija Meholjić v sarajevském časopise DANI (čti dany): Hasan Hadžić„Pět tisíc muslimských hlav za vojenskou intervenci“ (22.června 1998). Když tato akce nevyšla, pokusila se o to později Madeleine Albrightová, zvaná „řeznice z Balkánu“ (v té době velvyslankyně USA v OSN), když v srpnu 1995 předvedla snímky amerických špionážních letadel nad oblasti Srebrenici, kde se měly stát údajné masakry zajatých Muslimů. Albrightová nikdy nedovolila, aby snímky byly zapůjčeny k podrobnějšímu prověření. Jsou dosud v trezoru. To jen ona a její spolupracovníci tvrdili, že tam jsou „vidět“ ty masakry.

V bělehradském deníku Politika vyšel 21.února 2013. jako zpráva on line  rozhovor s Ibranem Mustafićem, který vylíčil „domluvený genocid“ Muslimů mezi Clintonem a Izetbegovićem, který se měl uskutečnil hlavně během probíjení se z obklíčení 28.muslimské divize ze Srebrenice do Tuzly, kolem 11.července 1995.
Byl pro tuto příležitost připraven údajně seznam těch Muslimů, kteří  „za žádnou cenu nesmějí živí dosáhnout svobodné teritorium Tuzly“. Museli být zavražděni svými muslimskými soukmenovci. Jednalo se prý o celkem 500 až 1000 Bosňanů, Muslimů. Kromě nich padlo jich ještě hodně v bojích se srbskými jednotkami, které je obklíčily. Počty v bojích padlých (tedy „legálně“ zabitých) Muslimů se různí. R.Butler, odborník obžaloby, je uváděl jako 2 – 4 000, šéf štábu muslimské armády E.Hadžihasanović jako 2 628, mírový vyjednávač Carl Bildt na více než 4 000.

 O tom zabíjení Muslimů Muslimy mluvil s autorem i generál Mladić, během jednoho se svých rozhovorů s nim, byla to známá skutečnost. Jinak na konci uzavírá Mustafić, že mnozí lidé kolem Izetbegoviće už od léta 1992 plánovali akce, ve kterých by bylo nutné, v rámci propagandy, vidět co nejvíce mrtvých mezi bosenskými Muslimy. V této souvislosti je nutno si vzpomenout i na tři výbuchy v Sarajevu, organizované tamní muslimskou vládou, s mnoha oběťmi mezi civilisty, Srby i Muslimy (přes 120 mrtvých), za které byli obžalování Západem i vládou v Sarajevu, bez dostatečného vyšetření, okamžitě Srbové: (1) masakr ve frontě na chleba v ulici Vase Miskina (27. května 1992), po kterém následovaly drakonické sankce OSN proti Srbsku a Republice Srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), (2) Markale I (5.února 1994) a Markale II (28.srpna 1995), po kterém začalo během 40 hodin předem plánované plošné bombardování a zabíjení a ničení v srbských oblastech Bosny, včetně použití (proč ?) munice s ochuzeným uranem, po zcela nedostatečném vyšetření výbuchu britským generálem UNPOROFORu  Rupertem Smithem.

Mustafić vidí jako největší zločin z té doby chvíli, kdy do Memoriálního centra (Potočari), s ostatky údajně od Srbů povražděných Muslimů, vkročil v 2003 Bill Clinton. Byla to chvíle, kdy se zločinec vrátil na místo zločinu. Byl to podle Mustafiće mnohem větší zločin než ten, uskutečněný v roce 1995.

Závažnou chybou, výmyslem, každodenně hlásaným na Západě je, že bylo popraveno 7 až 8 000 zajatých Muslimů, chlapců a mužů, aniž byla objevena těla, odpovídající těmto hrozným číslům.
A náhle se při odsouzení srbského generála Tolimira (2013) objevuje údaj o „pouhých“ 4 970 popravených. Soudní dvůr v Haagu (ICTY) jedním svým tvrzením jako by chtěl dělat vyložené hlupáky z těch, kterým uvedl, že podle DNA studii alespoň 5 336 osob bylo popraveno po pádu Srebrenici. Vyšetření DNA totiž může do určité míry určit příbuzenské vztahy a pomoci tak částečně k identifikaci těl, ale ABSOLUTNĚ nemůže určit způsob usmrcení, případně dobu, kdy k němu došlo. Popraveno bylo jednoznačně, bohužel, podle toho, že byly u nich  zjištěny zavázené ruce a převazem pokryté oči,  442  muslimských mužů.

Absolutním a trapným nedostatkem v údajích o „masakru“ kolem Srebrenici, je skutečnost, že zprávy Západu a pochopitelně i muslimských a chorvatských zdrojů, vůbec neuvádějí už před tím veliké vraždění srbských obyvatel východní Bosny, kolem Srebrenici.
Ve zprávě Holandského ústavu pro válečnou dokumentaci (NIOD) už z let 1991-94 je uvedeno:-„Srbské vesničky, obklíčené muslimskými městy, byly přepadeny a zbývající srbské osady byly obsazeny. Obyvatelé byli povražděni, jejich domy vyloupeny a vypáleny, nebo vyhozeny do povětří…Odhaduje se, že kolem 1 – 1 200 Srbů zahynulo během těchto útoků, zatím co jich bylo kolem 3 000 zraněno. Konečně z 9 390 srbských obyvatel okresu Srebrenica, jich zůstalo pouze 860…“ V roce 2013 uvádí známý americký profesor Edward Herman v interview, že „Masakr v Srebrenici byl obrovský podvod“, že v něm bylo 2 383 zavražděných srbských civilů, v tom značný počet žen, dětí a starých lidí, nejen mužů. Herman dále cituje, že srbské autobusy v kritické době převezly přes 20 000 muslimských civilů ze Srebrenici do bezpečí v oblasti Tuzly.

Muslimská strana nechce slyšet o tom, že udávané „popravy“ muslimských mužů a chlapců byly pomstou za ničení a vyvražďování srbských vesnic východní Bosny 28.muslimskou divizí ze Srebrenici. Francouzský generál Philippe Morillon, jednu dobu velitel UNPROFORu, při výslechu v souvislosti se soudem prezidenta Miloševiće v 2004, na otázku, proč by měli Srbové zabíjet zajaté Muslimy, k veliké nevoli muslimské vlády v Sarajevu odpověděl, že je absolutně přesvědčen, že příčinou toho byla pomsta za to, co šéf Muslimů (zřejmě Nasir Orić) prováděl Srbům ještě před červencem 1995, během 1993-95.
A o tom západní tisk moc nepsal.

Při pádu vesnice Srebrenica je zarážející, že muslimské vojsko 11.července 1995 nekladlo srbské jednotce, obsazující Srebrenicu prakticky žádný odpor, i když mělo výraznou početní převahu, řádově 4-5500 ku 1500 srbských vojáků + 4 tanky. 28.muslimská divize nepoužila protitankové zbraně, kterých měla dostatek. Při tom její velení, včetně Nasira Oriće a jeho velitelů, bylo v dubnu 1995 odvoláno „na konzultace“ do Sarajeva. Proč ? Takto oslabená 28.divize vykonala nicméně ještě v červnu poslední loupežnou výpravu proti srbské vesnici Višnjica. Ztráty 28.divize doznaly velikých rozměrů teprve když většina jejího mužstva zahájila pokus o průlom od vesnice Šušnjari směrem na Tuzlu (60-65 km), přes četná minová pole a četné srbské léčky. Podle mínění OSN vojenského pozorovatele Carlose Martinese Branco bylo nevysvětlitelné, proč muslimské jednotky v Srebrenici, přes svoji početní převahu a pro obranu výhodný terén, nebojovaly. Jaká hra se tady hrála?

Zatím nebyl zjištěn jediný rozkaz srbského velení k „popravám“. Kdo je přikázal?
Odkud bylo zlato, které měli dostat „popravčí“  (7-8 mužů ), kteří  byli zatčeni až po knize G.Čivikova „Srebrenica: Korunní svědek“ (2009) o divném korunním svědku Erdemovićovi a divně se chovajících soudcích ICTY.

Poznámka / Píše se rok 2024, 27. březen

Bidenův US režim chce přenést vinu za bombardování Jugoslávie (Srbska) USA a NATO na Srbsko.
Hlasování ve Valném shromáždění OSN, které iniciovaly Spojené státy, pravděpodobně oficiálně prohlásí události ve Srebrenici za genocidu a obviní Srby.

USA chtějí obvinit Srby žijící v Republice srbské jako součást Bosny, „kterou se pokusí zbavit její suverenity, a případně zatknout jejího prezidenta Milorada Dodika, který je jediným evropským vůdcem, který nadále přichází do Ruska. a budovat přátelské vztahy s Moskvou.
Další důvod k tlaku na Vučiće a Srbsko prostřednictvím RS. A zároveň „zrušit“ Republiku srbskou, která je pro Západ nepohodlná.“

To bude mít dalekosáhlé důsledky pro všechny Srby, jak v Republice srbské, tak v Srbsku.“
“Jde o pokus jmenovat Srby jako autory genocidy na mezinárodní oficiální úrovni z tribuny OSN. A tato odpovědnost by měla být přenesena na Republika srbská.”

The post Srebrenica. Válečný masakr v Jugoslávii a Dorinovo svědectví o manipulacích a lžích NATO first appeared on Čítárny.

Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata Valným shromážděním OSN v New Yorku dne 10. prosince 1948 a představuje klíčový dokument, který stanovuje základní práva a svobody všech lidí bez ohledu na rasu, pohlaví, národnost či jiná rozdílná hlediska, zahrnující právo na život, svobodu, rovnost před zákonem, svobodu projevu a další základní lidská práva, čímž položila základy pro mezinárodní ochranu lidských práv.

Proč je Všeobecná deklarace lidských práv je stále porušována?
Přestože je Všeobecná deklarace lidských práv základním dokumentem, je velmi často zneužívána k ospravedlnění politických nebo vojenských zásahů, které porušují lidská práva, například pod záminkou ochrany bezpečnosti nebo stability, pod záminkou globalizace, pod záminkou tzv. klimatických změn etc..
Některé tzv. demokratické režimy ji mohou interpretovat selektivně nebo ji používat jako záminku k potlačování opozice, svobody projevu nebo menšinových skupin.
Také se stává, že je deklarace zneužívána k propagandě nebo k ospravedlnění zásahů do suverenity jiných zemí, čímž dochází k jejímu zneužívání k ospravedlnění nekalých nebo represivních praktik.

Česká republika  Všeobecná deklarace lidských práv
ČR podepsala a ratifikovala Všeobecnou deklaraci lidských práv a je jejím závazkem řídit se jejími principy.
Jako členský stát Organizace spojených národů se Česká republika zavázala dodržovat základní lidská práva a svobody stanovené v dokumentu, který je považován za základní mezinárodní rámec pro ochranu lidských práv.

Všimněme si například, že ČR (Fialova vláda 2021-2025) klidně odmítala v OSN bojovat proti projevům nacismu, neonacismu a užívání nacistických symbolů, přesto, že v právním systému ČR je toto zakotveno.
Zde hlasování Fialovy vlády z roku 2023. V roce 2024 ČR hlasovalo stejně!!!!

Wikepdia: Všeobecná deklarace lidských práv

Všeobecná deklarace lidských práv

U vědomí toho,

že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě,

že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu,

že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku,

že lid Spojených národů zdůraznil v Chartě znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti; v rovná práva mužů i žen a rozhodl se podporovat sociální pokrok a vytvořit lepší životní podmínky ve větší svobodě,

že je nutné podporovat rozvoj přátelských vztahů mezi národy

že členské státy převzaly závazek zajistit ve spolupráci s Organizací spojených národů všeobecné uznání a zachování lidských práv a základních svobod a že stejné chápání těchto práv a svobod má nesmírný význam pro dokonalé splnění tohoto závazku.

Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné a uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.

Článek 1

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Článek 2

1. Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
2. Dále nebude činěn žádný rozdíl z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo území, k nimž osoba náleží, ať jde o zemi nebo území nezávislé, nebo pod poručenstvím, nesamosprávné nebo podrobené jakémukoli jinému omezení suverenity.

Článek 3

Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.

Článek 4

Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo v nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány.

Článek 5

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Článek 6

Každý má právo na to, aby byla všude uznávána jeho právní osobnost.

Článek 7
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou zákonnou ochranu bez jakéhokoli rozlišování.
Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci.

Článek 8

Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, jež jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.

Článek 9

Nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn.

Článek 10

Každý má stejné právo, aby byl řádně a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, pokud jde o určení jeho práv a povinností nebo o jakékoli trestní obvinění proti němu.

Článek 11

1. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.
2. Nikdo nesmí být odsouzen pro čin nebo opominutí, které v době, kdy byly spáchány, nebyly trestné podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva. Rovněž nesmí být uložen trest těžší, než jakého bylo možno použít v době, kdy byl trestný čin spáchán.

Článek 12

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.

Článek 13

1. Každý má právo na svobodu pobytu a na volbu bydliště uvnitř určitého státu.
2. Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.

Článek 14

1. Každý má právo v jiných zemích hledat a požívat tam azyl před pronásledováním.
2. Toto právo nelze uplatnit v případě stíhání skutečně vznikajícího na základě nepolitických trestných činů nebo jednání, která odporují cílům a zásadám Organizace spojených národů.

Článek 15

1. Každý má právo na státní příslušnost.
2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit.

Článek 16

1. Muži i ženy, jakmile dosáhli plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení z důvodu příslušnosti rasové, národnostní nebo náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva.
2. Sňatky mohou být uzavřeny pouze se svobodným a plným souhlasem nastávajících manželů.
3. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má nárok na ochranu ze strany společnosti a státu.

Článek 17

1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými.
2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.

Článek 18

Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo v soukromí, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováním obřadů.

Článek 19

Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.

Článek 20

1. Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování.
2. Nikdo nesmí být nucen, aby byl členem nějakého sdružení.

Článek 21

1. Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců.
2. Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.
3. Základem vládní moci budiž vůle lidu; tato vůle má být vyjádřena pravidelně konanými a správně prováděnými volbami na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.

Článek 22

Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální zabezpečení a nárok na to, aby mu byla národním úsilím i mezinárodní součinností a v souladu s prostředky příslušného státu zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, nezbytná k jeho důstojnosti a svobodnému rozvoji jeho osobnosti.

Článek 23

1. Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.
2. Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.
3. Každý, kdo pracuje, má nárok na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany.
4. Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat odborové organizace a přistupovat k nim.

Článek 24

Každý má právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné omezení pracovních hodin a na
pravidelnou placenou dovolenou.

Článek 25

1. Každý má právo na životní úroveň přiměřenou zdraví a blahobytu jeho i jeho rodiny, čítajíc v to potravu, šatstvo, bydlení, lékařskou péči a nezbytné sociální služby; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při pracovní nezpůsobilosti, při ovdovění, v stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.
2. Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny děti, ať manželské či nemanželské, požívají stejné sociální ochrany.

Článek 26

1. Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je bezplatné, alespoň v počátcích a základních stupních.
Základní vzdělání má být povinné. Technické a odborné vzdělání budiž obecně přístupné a rovněž vyšší vzdělání má být stejně přístupné všem podle schopností.
2. Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má pomáhat ke vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a skupinami rasovými a náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru.
3. Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.

Článek 27

1. Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, těšit se z umění a podílet se na vědeckém pokroku a jeho výsledcích.
2. Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů vyplývajících z každé vědecké, literární nebo umělecké činnosti, jejímž autorem je.

Článek 28

Každý má právo na to, aby vládl takový společenský mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody v této deklaraci byly úplně uskutečněny.

Článek 29

1. Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jediné může volně a plně rozvinout svou osobnost.
2. Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachování práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.
3. Výkon těchto práv a svobod nesmí být v žádném případě v rozporu s cíli a zásadami Organizace spojených národů.

Článek 30

Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno, jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.

The post Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948. Je porušována po celém světě i v ČR first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách. Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Existuje jeden dokument italské vlády (UNAR): “Strategie národa v boji proti diskriminaci z důvodu sexuální orientace a pohlavní identity 2013-2015”
Tento “Orwellovský dokument” se zabývá nejcitlivějšími společenskými tématy, které nazývá “sférami”:
– sféra výchovy a vzdělávání
– sféra práce
– sféra bezpečnosti
– sféra komunikace a tisku

Tento vládní dokument, mimo jiné říká, že ode dneška do konce roku 2015, do kterého chybí 6 měsíců, se ve všech školách jakéhokoliv stupně POVINNĚ musí:
– zavést školení o právech LGBT pro odborný a neodborný personál,
– zbavit se veškerých didaktických a administrativních formulářů, které diskriminují homosexuální rodinu, aneb “rodič 1 a rodič 2” místo “otec a matka” povinně na všech školách.
– akreditovat hnutí LGBT jakožto vzdělávací společnost pod hlavičkou Ministerstva školství – takže hnutí Arcigay bude vzdělávací společnost.
– dále, jelikož to v italštině znělo moc tvrdě, Ministerstvo školství zůstalo u anglického výrazu, což je dnes moderní a v dokumentu napsalo, že je potřeba ve školách zavést “empowerment” jedinců LGBT.
Empowerment v angličtině znamená “dát moc”. Uvidíme, o jakou moc půjde.
Dokument vlády dále uvádí, že tohle všechno je nutné uplatnit také na řídících pozicích a i tady Ministerstvo použilo anglický výraz “diversity management”.
O co jde? Nejspíš o kvóty rezervované pro lidi LGBT na řídících pozicích a tak podobně.
–  je nutné povzbudit žáky ke “coming outu” – neboli přiznání se ke své homosexualitě.
– dokument požaduje zavedení genderové teorie. Aneb říkat žákům: “Musíte se pořádně zkoumat, abyste si ověřili, zda jste OPRAVDU muž nebo žena, nezávisle na vašem biologickém pohlaví.”
– dokument říká, že je nutné zařadit do školní výuky homosexuálně laděnou literaturu a bibliografii gay.

Pozn.: Papež František to řekl správně. V roce 2014. Ovšem zapomněl dodat, že i církev v minulost vychovávala takto “diktaturně” své žáky na svých církevních školách. Navíc si nejsem jistý, zda Papež zastává tento názor jeětě dnes.

Jestli si myslíte, že tahle poslední perlička, třešnička na dortu, je fantasmagorie, tak bohužel není.
To, co se stalo koncem dubna roku 2014 na reálném gymnáziu Giulio Cesare, je vše, jen ne výmysl.

Ve dvou třídách tohoto gymnázia, ve dvou kvintách, kde jsou děti ve věku mezi 14 a 15 lety se dva učitelé rozhodli jako reakci na ten vládní dokument zařadit román, který není žádná hitparáda.
Jmenuje se “Jsi jaký jsi”, napsala ho v roce 2013 Melania Mazzucco.
Co udělají? Promítnou žákům video, kde spisovatelka představuje svou knihu, která má silný homosexuální náboj dají jim tu knihu přečíst a pak o tom debatují ve třídě a dají jim za úkol napsat krátkou úvahu s tímto zadáním:

Co je v knize? Propaganda genderové ideologie.
To, že tenhle román rozebírá dvě citlivá témata jako jsou intimní vztah dvou osob stejného pohlaví a umělá oplodnění pro homosexuální páry, tímto způsobem:
v prvním případě slovy, která můžeme najít v pornočasopisech, podrobně popisuje orální styk dvou chlapců, z nichž jeden chodí kostela a zachází do detailů jako je “štiplavá chuť moči” nebo “nasládlá chuť spermatu” a další věci, kterých vás ušetřím zatímco u asistovaných reprodukcí pro homosexuální páry znovu používá výrazy z pornočasopisů a do detailu popisuje, jak jeden homosexuál masturbuje u časopisu před odběrem semene v reprodukční klinice a představuje si u toho svého přítele.

Co se stane? Mnoho chlapců a dívek to rozhodí.
Dostala mě jedna čtrnáctiletá dívka, když řekla, že se cítila vnitřně znásilněná. Dívka odmítla knížku dál číst, přestala ji číst.
Když děti doma rodičům ukázaly, co byly ve škole nuceny číst – a já vás ujišťuji, že člověku z toho je na zvracení – tak rodiče udělali to, co bychom udělali my všichni – knížku si přečetli od začátku do konce, aby věděli, o co jde.
A rodiče se rozzuřili! Ani ne tak kvůli těm nechutnostem, ale protože se ta knížka nezakládá na realitě.
V knize se popisuje svět, který jakoby se skládal z těch nejméně pravděpodobných rodin – různě poskládaných, homosexuálních, dětech ze zkumavky se dvěma matkami, otci, jako by dítě z normální rodiny bylo posledním zábleskem světa, který pomalu mizí, protože “tohle je pokrok”, “tohle je budoucnost”.
A tady se rodiče naštvali a rozhodli se školu zažalovat.

Aby do toho nezatahovali vlastní děti, obrátili se na nás Právníky pro život.
Sepsali jsme trestní oznámení, já se pod něj podepsal jakožto ředitel a podali jsme ho prokuratuře v Římě a po pár dnech – přesněji 30. dubna 2014 se informace objevila na všech titulních stránkách italských novin a dokonce v hlavních zprávách ve 20 hodin.

Veřejnost se názorově rozdělila na dva tábory.
Mě zaplavili vlnou urážek – hloupý fanatik, bigotní cenzor, zpátečník…
Snášel jsem to s křesťanskou trpělivostí, dokud jsem si neřekl, že pohár přetekl. Když jsem totiž jel autem po dálnici z Říma do Milána, naladil jsem si v rádiu stanici RAI 3, která se věnuje literatuře, kultuře apod. Jelikož tématem dne byla ta kauza, všichni mě tam hodinu doslova masakrovali. Moderátor, hosté – prostě všichni. V tom jsem si řekl dost, musím zareagovat. Napadlo mě – zavolám kamarádovi, senátorovi Giovanardovi.
Povídám mu: “Carlo, musíš mi prokázat laskavost. Podej Senátu interpelaci o kauze gymnázia Giulio Cesare.
Ale pozor! Musíš doslova citovat výrazy, co jsou v té knížce – schválně jestli tohle je literatura.”
On na to: “Zešílel jsi? Když něco takového udělám, tak mě vyhodí ze Senátu! To nejde!”
Odpověděl jsem mu: “No právě. Musíme na tenhle paradox upozornit.” Po dlouhé diskuzi jsem ho nakonec přesvědčil.

Za tři dny, když jsem se chystal jet na konferenci do Carate Brianza, mi v osm večer zazvonil telefon a řekl mi:
“Víš, co se stalo?” – “Ne.” – “Přinesl jsem tu interpelaci na sekretariát Senátu a když si ji zaměstnanci četli, řekli mi: “Pane senátore, vy si děláte legraci, ne?
Víte, že tyhle výrazy porušují předpis Senátu č. 146, který zakazuje používání nevhodných a obscénních výrazů? Vynechte prosím ty výrazy a podejte interpelaci znovu.”
On se zachoval správně a řekl: “Kdepak. Dejte mi to písemně.”

Věřte nebo ne, ale je to tak – 7. května 2014 předseda Senátu Pietro Grasso napsal Giovanardovi dopis:
 “Vážený pane senátore, jak Vás předem upozornili zaměstnanci sekretariátu, vaše interpelace, bohužel, nemůže být přijata, protože porušuje předpis Senátu č. 146.
 Prosím vás, abyste ty nevhodné výrazy vynechal, a abyste interpelaci podal znovu.”
To, co komora parlamentu vyhodnotila jako nevhodné a obscénní, je najednou výchovné pro třídu, kde jsou děti ve věku 14 a 15 let!

Jedna věc je pro mě ale zadostiučiněním.
Jestli jsem hloupý fanatik, tak jsem v dobré společnosti s druhým nejvyšším představitelem státu: já a předseda Senátu Pietro Grasso, dva přitroublí fanatici.
Víte, co je na této kauze ale opravdu vážné?
Pomineme-li, že se ve Veroně román v žebříčku propadl a pro děti na druhém stupni se doporučuje se jako četba na prázdniny pro žáky 7. a 8. tříd.

Tohle je vážné – že když se zpráva roznesla, tak se novináři z La Repubblica zaměřili na ministryni školství Giannini a chtěli po ní vyjádření…
Ona jim řekla: “Ne! To, co se stalo na gymnáziu Giulio Cesare je naprosto v normě, všechno je v pořádku.
Vyšetřili jsme to, sama jsem si to ověřila, protože jsem matka…¨Všechno OK, v pořádku.” Proč? “Protože učitelé a studenti s četbou knížky souhlasili.”
Kromě toho, že to tak nebylo, že to nebyla pravda někdo paní ministryni zašeptal do ouška, že v tom je háček…
A sice ten, že účastníci školy jsou vlastně tři.
Jsou tu učitelé, studenti a…? – Rodiče!

Rodiče. Zajímavé, jak se ministryně “freudovsky” přeřekla.
Víte, kde se píše, že rodiče mají před státem PŘEDNOSTNÍ právo na výchovu svých dětí?
Kde? V Ústavě. – Ne. Ústava říká to samé, ale jinými slovy.
To, co říkám já, se doslova píše zde: “Rodiče mají PŘEDNOSTNÍ právo volit druh vzdělání pro své děti!!!!!!”
Článek 26 a třetí odstavec Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 .

Víte, proč se v roce 1948, když sepisovali Všeobecnou deklaraci lidských práv, rozhodli zařadit tento princip, který se do té doby považoval za samozřejmý a nepočítalo se s jeho zařazením do žádného právního dokumentu? A to ani národního ani mezinárodního.
Proč ho tam zařadili po roce 1948?
Protože po zkušenosti s válkou svět pochopil, jak byla devastující, destruktivní a zhoubná indoktrinace mládeže skrz “volksaufklärung”, státní veřejný systém vzdělávání Třetí říše.
Pochopili, že když je vzdělávání veřejnosti v rukou moci, může to mít fatální důsledky.

Mimochodem, víte, jaký byl přesný název německého ministerstva školství? “Reichministerium für Volksaufklärung und Propaganda”. Neboli “Ministerstvo veřejného vzdělávání a propagandy”
To nebyla náhoda, že ty dvě kompetence, vzdělávání a propaganda, byly spojeny právě v té instituci.
A víte, kdo byl od 13. 3. 1933 až do konce německým ministrem veřejného vzdělávání?
Joseph Goebbels, ano.

A my tu po 70 letech znovu vymáháme tento princip. Jako by 70 let demokracie proletělo komínem.
Víte, proč tu ten princip znovu vymáháme?
Protože tohle je typický zlozvyk moci!!!!!
Moc je vždy v pokušení odlákat rodiče, aby mohla manipulovat jejich děti.
To platilo pro nacistickou diktaturu, komunistickou diktaturu, maoistickou diktaturu a platí to také pro diktaturu, ve které…
Počkat, víte, že žijeme v diktatuře, že jo? Uvědomujete si to????

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová ideologie v praxi
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Genderová ideologie. Jak se tato propaganda dostává do škol skrze nařízení a porušování lidských práv first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách. Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Je zajímavé, že o tzv. genderové teorii v podstatě nikdo nic neví. Nejenže tu panuje velká nevědomost, ale i velký zmatek.
Někdo si ji plete se sexuální výchovou.
A říká mi: “Já jsem pro genderovou teorii, protože je správné, aby se děti ve škole učily, jak jsou biologicky a sexuálně nastavení.”
Další si ji plete s rovností mezi mužem a ženou.
A říká mi: “Já jsem pro genderovou teorii, protože je správné překonat stereotypy, kvůli kterým žena pere, žehlí a její manžel ne.”
Další si ji plete s homosexualitou.
A říká mi: “Já jsem pro genderovou teorii, protože je správné respektovat i lidi s jinou sexuální orientací.”

Škoda, že se genderová teorie netýká ani jedné ze tří věcí, které jsem vám právě jmenoval.

Pokusím se vám genderovou teorii jednoduše vysvětlit, protože podstata je jednoduchá. Je tak absurdní, jak je jednoduchá.
Je to přesvědčení, že jedinec je buď chlapec nebo dívka, muž nebo žena, NE na základě toho, jak je biologicky strukturovaný, ale podle toho, kým se zrovna cítí, že je.
Ráno jsem se cítil mužem, tak jsem muž, zítra se budu cítit ženou, tak budu žena, pozítří budu zase muž… nebo, jako u některých transgenderů – střídavě po měsících.

Genderová teorie ovlivňuje veřejné mínění čtyřmi kanály:
Legislativním: zákony.
Judikativním: soudy.
Kulturním: masmédii.
A ve školství: indoktrinací učení.

Příklady, které děsí:
9. července 2013 Ústavně právní výbor v Itálii schválil první sjednocený text tzv. zákona Scalfarotto, který později sloužil jako podklad k projednávání ve sněmovně.
Pozor! Článek 1, písmeno “b” tohoto textu zněl:
“Pro účely trestního práva se pohlavní identita definuje tak, jak jedinec vnímá sám sebe, jako náležitost k ženskému či mužskému pohlaví, i když se liší od vlastního biologického pohlaví.”
Tohle by bylo ukotveno v zákoně.
Představte si možné následky, třeba na ženské kvóty…

Právníci ze společnosti Pro život druhý den, 10. července 2013 obeznámili svět s touto šíleností v právní praxi, rozpohybovala se kampaň, která vedla k tomu, že 22. července 2013 byl tento článek z textu vyjmut, smazán.

Ale pozor! Protože to, co z politiky odešlo dveřmi, se vrátilo oknem do soudnictví.
Někdo z vás možná zaregistroval, že 4. listopadu minulého roku občanskoprávní oddělení soudu v Messině vyneslo rozsudek, který začíná takto:
“Genderová identita člověka může být určena přechodně nebo definitivně bez ohledu na chirurgický zákrok, který by změnil jeho primární pohlavní znaky.”

Co se tedy stalo?
Že se jednadvacetiletý muž obrátil na matriku obecního úřadu v Messině a požadoval, aby v jeho občanském průkaze bylo jako pohlaví uvedeno “žena” a jako povolání “studentka VŠ”.
Zaměstnanec matriky mu sdělil, že to nejde.
Řekl mu: “Podívejte se, zákon vám umožňuje změnit si pohlaví, existuje zákon z roku 82, musíte se ale podrobit chirurgickému zákroku.
Zajděte si tedy na chirurgický zákrok, pak se vraťte a provedeme změnu veškerých vašich dokumentů.”
Mladík odpověděl: “To mě ani nenapadne. Já se žádnému chirurgickému zákroku podrobit nehodlám.
Já jsem žena, protože se CÍTÍM být žena a vy máte povinnost to v dokumentech zaznamenat.”
Pracovník matriky musel jeho žádost pochopitelně zamítnout.
Muž se obrátil na soud a soudci mu dali za pravdu.
Vynesli rozsudek, který je zajímavý a i dobře formulovaný.

Když soudci zdůvodňovali tento rozsudek, řekli, že jsou tři faktory, které určují genderovou identitu:
tělo, vnímání sebe sama a společenská role.
Při vyšetřování případu tohoto mladíka došli k závěru, že v jeho případě byla tělesná složka podřízená posledním dvěma faktorům, které byly dominantní.

Co udělal soud v Messině? Přijal žádost mladíka a nařídil státnímu uředníkovi, aby mu upravil rodný list, občanský průkaz a další dokumenty.
Takže my už dnes v Itálii máme muže, zástupce pohlaví s chromozomy XY, který je podle zákona žena.

Navzdory tomu, že někdo tvrdí, že genderová teorie neexistuje, tak vidíte, jak postupuje!
Co kdyby tento mladík chtěl využít třeba ženských kvót v politice a kandidoval by? Mohl by to udělat.
Co kdyby chtěl soutěžit ve sportu v ženské discipléne. Mohl by.
Nebo jinak, kdyby si tento mladík chtěl vzít muže, teoreticky by to to šlo, protože byrokraticky, po právní stránce, to je žena.
Vidíte, jak tahle teorie postupuje i přes železné brány zákona?

Tady by se dalo mluvit celý večer, jak televize, noviny, média propagují genderovou teorii a záměrně likvidují klasickou přirozenou rodinu.
Pozor! Nemá vůbec co do činění s homosexualitou.

Povím vám, co se mi nedávno stalo.
Přednášel jsem studentům na Lateránské univerzitě v Římě, a když jsem se vracel, tak ve vlaku, na sedadle, které mi bylo přiděleno podle jízdenky, jsem našel časopis – Grazia.
Ledabyle jsem ten časopis prolistoval, když v tom jsem si všiml jedné fotografie – dítěte oblečeného jako muž, tedy v obleku, v saku, s kravatou…
Zaujal mě nadpis: “Generace unisex”
Četl jsem dál a co jsem se dočetl?
Obléká se jako kluk, nechává si říkat John – dcera Brada Pitta a Angeliny Jolie se stala nejsledovanějším příkladem neutrální výchovy, bez genderových předsudků.
Nejedná se o ojedinělý případ. Pro italské čtenáře z USA, Grazia bude pátrat dál.

A víte, co v tomto článku Grazia říká ženě v domácnosti, která ji čte třeba ve frontě u kadeřnice?
“V podstatě čím dál víc rodičů, učitelů a expertů zastává názor, že by děti měly být vychovávány po vzoru neutrálního pohlaví.”
Grazia vysvětluje dobře, o co se jedná, že nejde o homosexualitu, ale že jde o svobodu volby.
Grazia říká, jak je trendy, že je “in” mít dceru jakou mají Angelina Jolie a Brad Pitt.
Takhle šíleně se šíří genderová teorie.

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Genderové provokace jako způsob rozdělení společnosti a odvádění pozornosti od důležitých změn first appeared on Čítárny.

Evropský soud pro lidská práva vydal už v roce 2013 rozhodnutí, že kopírovací monopol je v přímém konfliktu se základními lidskými právy dle definice Evropské unie a dalších. To znamená, že ode dneška v EU není možné lidi sdílející kulturu odsoudit jen za porušení kopírovacího zákona; uložení trestu je odteď mnohem složitější. Můžeme od toho očekávat dalekosáhlé důsledky, nejen soudní, ale i díky potvrzení, že kopírovací monopol je v rozporu s lidskými právy.

Nad rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku se nedá jen tak mávnout rukou.
Tento soud dohlíží na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv, což je součást Ústavy Evropské unie a většiny evropských států. Když tento soud vydá rozhodnutí, toto rozhodnutí má automaticky ústavní váhu v celé Evropě (kromě Běloruska, které není signatářem úmluvy).

Tedy kopírovací monopol jako celek — což je v evropských státech jen obyčejný zákon — byl právě prohlášen za druhořadý oproti ústavnímu právu na sdílení a přijímaní kultury, jak je definováno v článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv:

„Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.“

Že kopírovací monopol je v přímém konfliktu s občanskými právy tvrdíme už dlouho (jeden z mých nejznámějších proslovů, Copyright regime vs. civil liberties, to dokonce zdůrazňuje už v názvu). Přestože justice na nové jevy reaguje pomalu a takovéto otázky velmi pomalu probublávají k nejvyšším soudům, jejchž rozsudky mají největší váhu, jsem rád, že se tato otázka konečně dostala na stůl tomu nejpovolanějšímu soudu a soud udělal jediné rozumné rozhodnutí.

Tento rozsudek ale neznamená, že lidi sdílející kulturu vůbec není možné odsoudit.
Lidská práva je možné omezit, pokud je splněn dobře známý třístupňový test: rozsudek musí být nezbytný v demokratické společnosti, předepsaný zákonem (to kopírovací monopol je) a v zájmu legitimního cíle (o tom by se dalo dlouze diskutovat).

Znamená to, že lidi už není možné trestat jen za samotné porušování kopírovacího monopolu. Soud pro lidská práva prohlásil, že žádný soud v Evropě nesmí nikoho legálně odsoudit za porušení kopírovacího monopolu při sdílení kultury jen na základě samotného porušení zákona. Soud, který bude někoho soudit za porušení kopírovacího monopolu, musí pro uložení trestu dokázat, že tento trest je nezbytný pro ochranu samotné demokracie. A to je mnohem obtížnější.

Jsem rád, že se lidé pronásledovaní za sdílení kultury a vědomostí po celé Evropě mohou opřít o toto významné soudní rozhodnutí. Chtěl bych vidět, jak budou lobbisté kopírovacího průmyslu argumentovat, že v zájmu ochrany demokracie je nutné poslat za mříže matku samoživitelku se třemi dětmi, protože sdílela popové písničky.

Anglické shrnutí francouzského rozsudku opravdu stojí za přečtení:
Evropský soud pro lidská práva poprvé v meritorním rozhodnutí ozřejmil, že odsouzení na základě autorského práva za nelegální reprodukci nebo veřejné sdělování materiálů chráněných autorským zákonem může být považováno za zásah do svobody projevu a informací dle článku 10 Evropské úmluvy. Takovýto zásah musí být v souladu se třemi podmínkami zakotvenými v druhém odstavci článku 10 Úmluvy. To znamená, že trest nebo jiné soudní rozhodnutí založené na autorském zákoně omezující svobodu projevu osoby nebo organizace musí být kromě toho, že je předepsáno zákonem a v zájmu legitimního cíle, navíc věcně motivováno jako nezbytné v demokratické společnosti.

Jinými slovy, již nestačí odůvodnit sankce nebo jiné soudní rozhodnutí omezující uměleckou nebo novinářskou svobodu jednotlivce tím, že byla porušena ustanovení autorského zákona. Stejně tak nestačí uvážit, že nedovolené užití, reprodukce nebo veřejné sdělování nepodléhá některé úzce interpretované výjimce v samotném autorském zákoně, včetně takzvaného třístupňového testu. […]

Od Glyna Moodyho.

Aktualizace 1:
Tento rozsudek nechápejte jako úplnou legalizaci sdílení. Nic takového v něm není. Říká se v něm, že porušení kopírovacího monopolu nestačí k odsouzení a že zákony o kopírovacím monopolu jsou ve střetu s lidskými právy. To jsou samo o sobě dvě obrovská vítězství. Ale to neznamená, že za sdílení kultury už nikdy nikoho neodsoudí — jen že soudy musejí vedle splnění předchozích kritérií pro uložení trestu navíc zdůvodnit, proč je trest „nezbytný v demokratické společnosti“.

Bude trvat roky, než při tak širokém prostoru pro interpretaci vzniknou potřebné precedenty, a konkrétní souzený čin spolu s úmyslem bude pečlivě posuzován z hlediska hodnoty pro demokracii jako takovou — právníci nahrávacích společností budou trest zdůvodňovat kruhovou argumentací („dodržování zákona je v demokracii nezbytné, takže předpoklady jsou splněny“) a právníci hájící lidská práva budou nejspíš jakýkoliv trest zase odmítat („lidská práva vše přebíjejí“). Takže přestože tento rozsudek přinesl dvě důležitá vítězství, není to konec boje ani konec války.

Aktualizace 2:
Pár lidí poukázalo na konečný rozsudek a řekli, že je šílený, a ptali se, v čem je to dobrá zpráva. Celkový rozsudek byl o fotografiích pořízených na módní přehlídce a později vydaných komerčně, kde Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že udělením šíleného odškodného nebyla porušena lidská práva. Jenže na tomto rozsudku není zajímavé to konečné rozhodnutí — zajímavá jsou dvě pomocná rozhodnutí zmíněná výše, která soud udělal ještě před vynesením konečného rozsudku:

Kopírovací monopol je ve střetu s lidským právem přijímat a sdílet vědomosti a kulturu;
Soud musí tedy pro odůvodnění libovolného rozsudku na základě kopírovacích zákonů navíc prokázat, že tento rozsudek je „nezbytný v demokratické společnosti“.

V této kauze Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že módní přehlídka a zveřejnění byly čistě komerční a neměly žádný podstatný význam pro demokracii, jehož ochrana by měla dostat přednost před kopírovacím monopolem. V podstatě soud řekl, že politické projevy a politické vyjadřování může přebít kopírovací monopol — například když budete seedovat dokument o porušování lidských práv s cílem vyvolat politickou změnu, bude to po tomto rozsudku s největší pravděpodobností legální, což předtím nebylo.

Takže tento rozsudek — nebo přesněji dvě pomocná rozhodnutí vedoucí k tomu rozsudku — otevírá obrovskou právní šedou zónu, která byla předtím úplně černá, a uvádí jasné příklady, kde by svoboda projevu měla přednost před kopírovacím monopolem (přestože na konci došli k závěru, že tato konkrétní kauza mezi takové příklady nepatří).

Několik lidí si všimlo, že soud možná jako hranici zvolil komerčnost vs. nekomerčnost, takže veškeré sdílení by tím bylo legální, ale já bych na tuhle interpretaci nespoléhal (byť by to rozhodně byl skvělý výsledek).

Opravdu zajímavé kauzy budou sdílení běžných komerčních filmů v politickém kontextu s politickým úmyslem. U těch je teď výsledek ve hvězdách.

Článek v původním znění zde:
Court Of Human Rights: Convictions For File-Sharing Violate Human Rights.
http://falkvinge.net/2013/02/07/court-of-human-rights-convictions-for-file-sharing-violates-human-rights/

The post Sdílení informací a Evropský soud pro lidská práva 2013. Odsouzení je v rozporu s lidskými právy first appeared on Čítárny.

Velmi závažné dokumentární, Oskarem oceněné snímky režisérky Sharmeen Obaid-Chinoyové  sledují osudy pákistánských žen, jejich postavení ve společnosti a často kruté středověké zacházení ve jménu tzv. rodinné cti nebo jiných malicherností.

Dívka v řece / The Girl in the River /  /2015/
Režie: Sharmeen Obaid-Chinoy

Oskarový dokument o brutálním pokusu vraždy dívky, která se znelíbila své rodině není ojedinělý příběh. V Pákistánu se více než tisíc žen ročně stane obětí středověkého vztahu v rodinách. Dokumentární film zkoumá nejen zakořenělé problémy v naprosto odlišné muslimské kultuře 21.století, ale také středověké interpretace ženských práv, které jsou v určitých zemích stále podporované zákony.
{youtube}Gk2OcKVu8qU{/youtube}

Zachovat si tvář / Saving Face / 2011 /
Režie: Sharmeen Obaid-Chinoy, Daniel Junge
Kamera: Martina Radwan

Oskarový dokument o brutálních útocích v Pákistánu na ženy pomocí kyseliny sírové, které provádí členové rodiny pro různé, často malicherné důvody, na svých ženách nebo dcerách. Realita středověkého myšlení v současné době, které má podle úředníků EU obohatit evropskou kulturu.
{youtube}hWrk-brFCrY{/youtube}

The post Dívka v řece a Zachovat si tvář. Dva oscarové dokumenty o středověkých muslimských tradicích ponižování žen first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách.
Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Dokument “Standard pro sexuální výchovu v Evropě” vydala Světová zdravotnická organizace. Je to opravdu mimořádně zrůdný dokument, který se dostává čím dál víc do našich školek a prvních tříd.
Dokument rozděluje děti do věkových skupin: 0-4, 4-6, 6-9, 9-12, 12-15 let.
Se skupinou 0-6 let, tou nejchoulostivější, kde se dokument uplatňuje nejvíc se počítá s tím, aby děti v tomto věku (0-4, 4-6), byly kromě jiného vedeny k předčasné dětské masturbaci, byly schopné dopodrobna popsat pohlavní orgány.

Poslední novinkou je brožurka pro prvňáky, kde je obrázek ženy s roztaženýma nohama a detailně popsaným pohlavním aparátem:malé a velké stydké pysky, klitoris…
Třetí bod: zkoumání nahoty a tzv. “hra na doktora”.
Čtvrtý bod – horší než tři předcházející: genderová identita – máte se rozhodnout, zda jste kluk či holka.

Od ledna 2014 do dneška jsme toho viděli už mraky. O té tzv. “tělesnosti”, říkejme tomu tak, jsme se poprvé dozvěděli z Říma.
Stalo se to v první třídě, když otec poslouchal šestileté dítě, které se vrátilo domů ze školy a mluvilo dost specificky o pohlaví a ptalo se: “Tati, můžu prozkoumat tvůj genitál, abych viděl žalud?”
Tomu rodiči instinktivně došlo, že tu zahrál roli jiný dospělý člověk.
Běžel do školy, zavolal si všechny učitelky a řekl: “Pozor, tady se potuluje nějaký nebezpečný člověk!
Můj syn říká to a to…”
Učitelky na to: “To jsme byly my. Aplikujeme “Standard…” a vrazí mu do ruky “Standard pro sexuální výchovu v Evropě”.
Na oprávněnou reakci otce: “Zbláznily jste se?!” mu všechny učitelky, VŠECHNY! vynadaly, že je bigotní, zpátečník…
Otec své dítě ze školy pochopitelně odhlásil, aby od ní bylo co nejdále. My mimojiné vyhodnocujeme, jestli to lze dát k soudu…

Promiňte, ale jak vy nazvete dospělého člověka, který učí šestileté dítě, aby se osahávalo?
Co?
Víte, co mi jeden večer odpověděli v Trentu? “Vychovatel”.
Našel jsem publikum, které tyhle věci hájilo.
Když vyprávím o “vychovateli z Trenta”, někdo mi to nevěří.
Takže co jsme udělali? Vytáhli jsme ze záznamu tu pasáž – – zjistili jsme, že to setkání někdo nahrával.
Vytáhli jsme z toho záznamu dvojminutovou pasáž, kde posluchačům pokládám rétorickou otázku a jsem udiven jejich reakcí a dali jsme to na YouTube – můžete si to video najít.

Někdo mi napsal: “Vážený pane advokáte, poslechl jsem si vaši přednášku. Když jste mluvil o tom “vychovateli z Trenta”, upřímně jsem si myslel, že to je výmysl, že jste přeháněl. Když jsem to ale viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši na YouTube, byl jsem v šoku.
Omlouvám se, že jsem vám nevěřil.”
Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Jsou lidi, kteří takové věci brání a aplikují je. Jak někdo správně říkal – v tomto případě se bavíme o přírodě, jakkoli perverzní, ale přírodě.
O genitáliích, masturbaci u čtyřletých dětí… No dobře, ale je to pořád příroda.
To, z čeho začíná mrazit, je genderová identita, aneb “vyberte si, co chcete být”.
Tady se fantazii meze nekladou. Jsou školy, kde nechávají kluky oblékat se jako holky a obráceně, kde klukům dávají na hraní panenky a holčičkám vláčky, a to podle norského výchovného protokolu.

Poslední novinka se objevila v Castelnuovo del Garda, ale i v Palermu.
Paní ředitelka mi potvrdila, že se při rekonstrukci mateřských školek musí řídit nařízením, které zakazuje rozdělení WC na klučičí a holčičí.
Společné záchody.
Dále, na staré škole Mattei, římské mateřské škole, jsou děti líčeny šminkami, rtěnkou, a to externími učiteli z asociace Scosse.
V římské mateřské škole “I Sei Colori di Ugo” v roce 2014 poprvé zrušili oslavu Dne otců, aby nediskriminovali holčičku, která měla dvě matky lesby.
Řekli nám, ještě to musíme ověřit, že od loňského Dne otců v březnu 2013 je v Římě přibližně deset školek, kterých se rozhodlo “uklidit sv. Josefa do skladu”.
Pak se rozšiřují tyhle pohádky o dvou princeznách, které se zamilují, vezmou se a žijí šťastně až do smrti s obrázkem lesbického polibku dvou princezen na obálce knížky.
Pohádka o princi, který se zamiluje do rytíře, utečou spolu a vezmou se…

A je tu “mistrovské dílo”. Prosinec 2014. Básnička pro děti určená k přednesu.
Jmenuje se “Bohatší než král”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”

Dokážete si představit obličeje rodičů, když slyšeli děti přednášet tuhle básničku?
To nejlepší ale teprve přijde.

Když se děti zeptaly: “Paní učitelko, proč má Emma dvě maminky?”
Pro tyto případy je připravená didaktická podpora “Proč máš dvě maminky?”
Mari a Frenci se milovaly a chtěly založit rodinu. K tomu, aby se mohlo narodit dítě, je ale potřeba muž a žena. Žena má v břiše vajíčko a muž zasévá semínko.
Mari a Frenci byly dvě ženy, měly jen vajíčka, chybělo jim semínko.
Ale v Holandsku je klinika, kde hodní lidé darují semínka těm, co je nemají.
Frenci si v holandské klinice nechala dát semínko. Dala ho Mari do břicha, kde se potkalo s vajíčkem.
Margherita začala růst. Margherita má dvě maminky, jen jedna ji nosila v bříšku, ale obě dvě ji SPOLEČNĚ přivedly na svět. Jsou to její rodiče.
Mari a Frenci chtěly mít početnou rodinu, a tak si po čtyřech letech Frenci nechala dát další semínko a dala ho do břicha Mari.
Jaké milé překvapení! V Mariině bříšku vyrostly dvě děti blízko sebe, Giorgio a Raffaele.
Jsou to dvojčata a podobají se jako vejce vejci, ale jen vzhledem.
Uběhly dva roky a maminky znovu jely do zahraničí. Tentokrát si nechala dát semínko Mari a dala ho do břicha Frenci.
Narodil se Antonio, jejich čtvrté dítě.
To je početná rodina: dvě matky, čtyři děti a tři kočky.
Tohle je autobiografický příběh.
Frenci alias Francesca Pardi je autorka této knížky.
A Margherita, první narozená holčička, je jedna z těch, kvůli které v mateřských školkách zrušili oslavu Dne otců, aby nebyla diskriminována.
U kluků ale nastává problém, protože kluci nemají bříško.

Ale je tu didaktická podpora!
“Proč máš dva tatínky?”
Franco a Tommaso se milovali. Chtěli založit rodinu a mít děti.
K tomu je ale potřeba muž a žena. Tohle je jediné, co zatím nemůže popřít žádná pohádka.
Žena má v břiše vajíčko a muž zasévá semínko. Tradiční systém…
Franco a Tommaso byli dva muži. Měli jen semínka, chybělo vajíčko.
A nemohli ho ani nechat vyrůst ve svém bříšku.
Ale v Americe je místo, kde hodné ženy darují svá vajíčka těm, kdo je nemají…

Franco si v americké klinice nechal dát vajíčko, ale to nestačilo. Z vajíčka a semínka se nemůže stát dítě, pokud je žena nenechá ve svém břiše vyrůst.
V Americe ale mohou ženy nechat ve svém břiše vyrůst děti, které by se jinak nemohly narodit. Dělají to, protože si myslí, že je skvělé mít děti a chtějí pomoct těm, kdo je mít nemůže a protože si myslí, že je úžasné, když se dítě narodí do rodiny, kde ho očekávají.
Tommaso se seznámil s Nancy.
Ta už děti a rodinu měla a byla ráda, že může pomoci Francovi a Tommasovi založit tu jejich.
Takhle: v americké klinice doktoři spojili vajíčko a semínko, které přinesli Franco a Tommaso a dali je do břicha Nancy, kde začaly růst. Li má dva tatínky, ani jeden z nich ji nenosil v břiše, ani jeden z nich ji nenosil v břiše, ale oba dva ji SPOLEČNĚ přivedli na svět. Jsou to její rodiče.

Víte, co je jediná pravdivá věc na téhle pohádce? Amerika.
Víte, kde se KUPUJÍ, protože tohle je to správné slovo, tohle je pokoutní obchod. Slovo “darování” je lež.
Víte, kde se kupují oocyty?
Na amerických studentských kampusech, kde dívky prodávají své oocyty, aby měly na studium a na nájem.
Ale není to tak jednoduché, víte?
To není zastavárna, kde přinesete své oocyty a dostanete peníze. Ne!
Vztahují se na to velmi přísná selektivní kritéria.
Nejprve se přihlíží k IQ, pak k tělesným vlastnostem, sociální vrstvě a rodině, ze které pocházíte. Musíte být hezká, pohledná, inteligentní a sympatická. A když máte to štěstí a ze 150 uchazeček vyberou vás, protože jste hezká, pohledná, inteligentní a sympatická… víte, v čem to štěstí spočívá?
Podrobí vás hyperstimulaci vaječníků – devastujícímu hormonálnímu bombardování, oocyty vyrostou do velikosti hroznového vína, pak následuje odběr, který je nejnebezpečnější.

Jennifer Lahl, naše kamarádka z Kalifornie, o tom natočila dokument s názvem “Eggsploitation”. https://youtu.be/qcYWxVdqR8Y
Podívejte se na to. Vyhrálo to i cenu v Kanadě.
Udělala rozhovory s desítkami těchto dívek. Víte, co z toho vzešlo?
Spousta z nich už nemůže mít děti, protože to bombardování hormony je natolik devastující, že mají vážné tělesné následky, protože tahle záležitost je velmi subjektivní, záleží, jak jste nastavená.
Některé nic neudělá, pro jiné je devastující. Jiné dívky zemřely.
V tom dokumentu rodiče těch dívek vypráví nekonečné příběhy, podložené zdravotnickou dokumentací o pojišťovnách, které neplatí a podobné věci.

Takže ti dva muži Franco a Tommaso jedou do Ameriky, využijí těchto dívek a koupí si ty oocyty.
Těm holkám ale nenechají děti odnosit, aby se mezi nimi náhodou nevytvořilo pouto. Nene. Koupí si oocyt, ve kterém je ta cenná DNA a jedou do Indie.
Zaplatí 500 eur ubohé Indce. Mimochodem, ta s nimi musí podepsat smlouvu, viděl jsem jednu v angličtině, obsahuje klauzuli, která říká, že pokud je produkt vadný, Indka se zavazuje, že potratí.
Vraťme se o kousek zpět. Nejdřív si Franco a Tommaso v centrifuze smíchají vajíčko se spermií jako to udělal Elton John se svým přítelem, aby se nevědělo jedou do Ameriky, využijí potřeby těch dívek, aby si koupili oocyty, pak jedou do Indie, aby zneužili ubohou Indku.

Promiňte, ale… Kam se poděly feministky?! Kde jsou?!
Tady jsou ženy, nucené ne prodávat své tělo, ale lidské orgány! Protože tohle je obchod s lidskými orgány.
Jo a mimochodem, je méně nebezpečné darovat ledvinu, než podstoupit tyhle věci.

Promiňte, ale můžu říct, že tyhle věci… A to se dřív mluvilo o zemích třetího světa, o vykořisťování třetího světa, neokolonialismu…
Co je to, co se děje v Indii?
Smí se říkat, že tohle všechno je nechutné? Smí?
Zkuste říct, že ta fotka dvou mužů s dítětem na holém hrudníku, která obletěla a dojala celý svět, je nechutná.
Jakápak homofobie, zlynčují vás. Protože… “je nádherná” protože svět je cynický. Dojme se, ale má krátkou paměť.

Vy jste nejspíš zapomněli na Sushmu Pandey, že? Já ne.
Sushma byla spíš holčička, než dívka. Velmi chudá nezletilá Indka. Pracovala jako otrokyně na šrotišti. Když v jednom momentě, z hladu a zoufalství si nechá zfalšovat dokumenty, aby byla plnoletá a odvezou ji do Rotunda Center for Human Reproduction.
To je klinika v Bombaji, kde provádí tyhle prasárny.
Zemřela, když byla podrobena třetímu bombardování hormony, protože byla moc malá.
Víte, proč dva tři roky zpátky tahle zpráva obletěla a dojala celý svět a pak na ni všichni zapomněli?
Protože tomuto neštěstí se totiž vysmáli. Za smrt této dívky nebyl nikdo odsouzen. Klinika se totiž odkazovala na dokumenty, které dokazovaly plnoletost a tři zprostředkovatelé, dva muži a jedna žena, kterým klinika dávala provize, aby naháněli zoufalé dívky v Indii a kteří doprovodili Sushmu na všechny tři cykly, se najednou vypařili!

Důkaz, že bohatí a mocní vyhrávají vždy, slabí a chudí jsou ale vždy převálcovaní.

Já cestuji po Itálii už rok a půl…
Hledám člověka, který se pokládá za komunistu, a který by mi řekl, že v 21. století je správné a etické, když nezletilý riskuje svůj život, aby se stal součástí těchto záležitostí.
Jednoho! Ale pravého komunistu. Ne komunistu jako Nichi Vendola, který obhajuje právo na umělá oplodnění pro homosexuální páry.

Nebo komunistku jako Monica Cerutti pracovnici z Úřadu pro rovné příležitosti v regionu Piemont. Pamatujete se na ni?
Ta, co zahájila trestní stíhání té učitelky.
Víte, co tahle žena napsala?
Prohlásila, že dávat do souvislosti homosexuální páry děti homosexuálních párů s vykořisťováním žen, v tomto případě ubohých potřebných žen, dárkyň oocytů je upřímně šílenost.
A řekla, že: “Tvrdit, že homosexuálové využívají práva na asistovanou reprodukci na úkor žen, je účelové vyjádření, výplod choré mysli, která nechápe asistovanou reprodukci.”

Napsal jsem jí veřejně a tykal jí:
“Drahá Monico,
ať jsem třeba chorý, ať je mé vyjadřování účelové, ať jsou mé představy, jak říkáš ty, šílené, ty ale nemůžeš schovávat své svědomí za bronzovou masku tvé cynické ideologie. Musíš mít odvahu se dívat do očí holčičky, která umírá kvůli přání… Ne! Kvůli vrtochu dvou zpovykaných zbohatlíků ze Západu.
Ty se musíš dívat do očí všech Sushma Pandey, které jsou hladem a zoufalstvím donuceny dát všanc nejdřív svou hrdost a pak svůj život.
Monico, vyjdi ven z těch gobelínových sálů paláce Lascaris a udělej si výlet do Indie! Udělej si výlet do Indie!
Tam pochopíš na vlastní kůži, co to znamená hlad, zoufalství a vykořisťování.”

Jak genderovi aktivisté a neziskovky ovlivňují malé děti a znásilňují je propagandou

Víte, dostalo mě, když mi zavolala jedna maminka a řekla:
“Dcera se vrátila ze školy a řekla mi:
“Mami, mami, paní učitelka nás učila, že existují kluci, holčičky a hvězdička.”
Maminka na to: “Kdo je hvězdička?”
“Jo, mami, hvězdička je obojí, kluk i holka, může si vybrat.”
Matka na to: “Ale ne, to je hloupost.” – “Ale paní učitelka…” – “Paní učitelka se mýlí.”
“Ne mami.” Pozor. “V naší třídě jsou totiž tři hvězdičky.”
Chápete to? Už stihli zkazit tři děti.

Naše zralost a schopnost úsudku nám dovoluje o těchto věcech říct, že jsou šílené.
Ve věku 0-6 let ale tato schopnost úsudku chybí.
To, co se děje, je, že moc ovlivňuje ty nejvíce manipulovatelné skupiny (0-6 let), aby nastolila tuhle antropologii, která je chybou lidského myšlení, ale víte, co je na tom znepokojující?
Že tohle všechno prochází bez povšimnutí.
Ne, je to ještě horší, když se vzepřete, tak jste bigotní! Jste tmář! Nebo jak řekli mně – bráníte se vědeckému pokroku.
Víte, co je to za vědecký pokrok, který nás Evropany v teorii genderu čeká?

Britské národní zdravotnictví loni definitivně schválilo použití jednoho léku.
Gonapeptyl – blokátor hypothalamu.
Devítiletým dětem zastavuje pubertu, aby měly víc času se rozhodnout mezi klučičím a holčičím pohlavím.
Víte, jak se aplikuje?
Píchá se jednou za měsíc do břicha.
Jeden vpich měsíčně do břicha klukům zablokuje růst vousů a změnu hlasu.
U dívek zablokuje nástup cyklu a vývin prsou.
To aby byl chirurgický zákrok, který podstoupí po dovršení plnoletosti, méně invazivní.
Budeme mít kluky ve věku 16, 17, 18 let holé a s ženským hlasem a dívky bez prsou a bez menstruace.
Ty, co kardinál Bagnasco nazval “translidmi”.
Když jsem o Gonapeptylu vyprávěl v San Giovanni Lupatoto, jedna paní z farnosti druhý den napsala panu faráři, že jsem byl ideologický a že jsem přeháněl. K dopisu přiložila článek z Corriere della Sera, kde psali o Holandsku.
Kněz mi to přeposlal. Vysvětlil jsem mu, že Holandsko není Británie, že to je někde jinde, že článek z Corriere della Sera s tím neměl nic společného a vysvětlil jsem mu, že SRS je zkratka pro “Sex Reassignment Surgery”.
Italský překlad je zajímavý: “chirurgický zákrok pro znovupřiřazení pohlaví”.
Místo slova “změna” použili “znovupřiřazení”, což má jiný význam. Bohužel se z toho v Británii stává móda.

Kromě jiných dokumentů jsem panu faráři k odpovědi přiložil článek z prestižního Time. Článek z listopadu 2013. Věnuje se tomuto, bohužel, čím dál častějšímu fenoménu. Zadali ho ke zpracování prestižní firmě novináře Chrise Smythe, který napsal pěkný článek a z mnoha údajů citoval jeden:

“Počet dětí, které podstoupily tuto proceduru, se v roce 2012 zvýšil o 50 % oproti roku 2011.”
V roce 2012 jich bylo 208 a o rok dříve 139.
Jedna injekce mimochodem stojí 82 liber.

Jestli si myslíte, že se nás tyhle věci netýkají, protože se dějí daleko v Británii, tak pozor!
Přečtěte si článek, který napsal pan doktor Angelo Passaleva.
Je to lékař, ředitel Hnutí pro život ve Florencii.
V týdeníku Toscana Oggi napsal alarmující článek, který pochopitelně neměl žádnou odezvu.
Napsal, že v Toskánsku, kde je hejtmanem pan Rossi, který je v těchto věcech vždy napřed, jako s umělým oplodněním, se na výslovnou žádost o povolení aplikace Gonapeptylu ve florentské nemocnici Careggi, vyjádřili, že to je v jednání.
Přesněji – žádost nyní projednává etická komise nemocnice Careggi ve Florencii.
Gonapeptyl už klepe na naše dveře.

Té ženě z farnosti by bylo dobré říct, že ideologický je ten, kdo předem odmítá číst fakta, údaje, čísla, okolnosti!
Ne ten, kdo před nimi varuje.

Víte, kdo tento hnus odsoudil nejtvrději?
Jeden člověk, co řekl tohle – dvojtečka, uvozovky:
“Je třeba znovu vymáhat právo rodičů na přednost ve výchově svých dětí… a teď otevřete uši…
“vzepřít se jakýmkoliv výchovným experimentům na dětech a mládeži, sloužící jako pokusní králíci ve školách, které čím dál více připomínají nápravné tábory… a hrůzy manipulativního vzdělávání v genocidních diktaturách 20. století.
Ty jsou dnes nahrazeny diktaturou jednotného myšlení.” Tečka.

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi z roku 2015
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Standard pro sexuální výchovu v Evropě. Zrůdná genderová ideologie v praxi first appeared on Čítárny.

Článek je zpracován podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi. Zde se rozebírá genderová ideologie na školách v Itálii a její zrůdný dopad na výchovu dětí v rodinách. Na Čítárnách má 4 části. Viz odkazy v pravém sloupci nebo pod článkem.

Když jsem v lednu 2014 byl na konferenci ve Florencii, v lednu 2014. Mluvil jsem o Scalfarottovi, genderu atd., dva známí nás s manželkou pozvali na večeři.
Ptali se mě: “Co děláš ve Florencii?” Řekl jsem jim o té konferenci…
Jelikož o tom nevěděli NIC, přestože on je podnikatel a ona učí na střední škole, takže to nebyli žádní ignoranti, začal jsem jim vyprávět o zákonu. Najednou toho měl můj kamarád dost.
– “Ale běž, ty přeháníš!”
-“Italský parlament nikdy neschválí takový absurdní zákon!”
-“Už ho schválila sněmovna.” -“Cože? Kdy?” -“19. září.”
Podívali se na sebe s manželkou a řekli: “My jsme to nepostřehli.”

A jsme doma!
Když řekl: “My jsme to nevěděli, nepostřehli jsme to.”, rozsvítila se mi lampička. Pochopil jsem to, co mi do té doby nebylo úplně jasné.
Jak bylo možné, že Němci za nacistického režimu, gestapa, bombardování, deportování Židů, se zaplombovanými vagóny pak říkali: “My jsme to nepostřehli. Nevěděli jsme o tom.”
Mně to upřímně vždycky přišlo, jako chabá výmluva…
Ale ne. Může se to stát a stává se to.

Za 20, 30, 40 let někdo přijde a zeptá se:
“Jakto? Učili básničky, malovali děti, schválili zákon, zavírali… Nikdo nic nevěděl?” Ano. Nikdo si ničeho nevšiml a nikdo nic nevěděl.
Měla pravdu Hannah Arendt, přečtěte si knížku Eichmann v Jeruzaléme. Je to absurdní, ale je to tak.
A podívejte se… Mimochodem, je to ještě horší, protože Němci neměli ani televizi, ale my máme dokonce internet!
Když vidím mladého člověka, tak se ho ptám: “Jak myslíš, že obstojíš před vnukem, až se tě zeptá:
– “Dědo, co jsi tenkrát dělal?” – “Nevšiml jsem si toho.”
– “Ve 21. století, v éře internetu, když o tom mluvili, ty sis toho nevšiml. – “Ne, nevšiml.”
Komu to budou věřit? Komu?

Podívejte se, takhle se přichází o svobodu.

Jeden večer jsem přednášel ve farnosti v Římě a najednou přišla jedna stará paní…
Řekl jsem si: “Té bude přes 90 let.”
Sedla si do publika, tleskala, souhlasně pokyvovala, poslouchala. Když konference skončila, ze zvědavosti jsem za ní zašel. Zjistil jsem, že jí je 97 let a že jí to pálí.
Řekl jsem jí, že je chvályhodné, že se v jejím věku o tyhle věci zajímá.
Ona na to: “Ne. Přišla jsem udělat to, co jsem neudělala před 80 lety.”
Nerozuměl jsem, co tím myslela.
“Víte, když v Itálii začaly platit Norimberské zákony, tak Italové nevyšli do ulic protestovat, naprostá většina, spíš skoro nikdo, nevěděl nic, protože lidé byli zaostalí.
“A ti, co věděli, jako já…” řekla ta žena, “…říkali, že Židům v Itálii stejně nic nehrozí, někdo říkal, že to je politická záležitost, protože máme smlouvu s Německem, že ani Mussolini nechtěl tyhle zákony…” Řekla mi: “Představte si, že jsem dokonce šla za panem farářem, a ten mi řekl: “Dceruško drahá, jsou tu mnohem důležitější věci, než tahle směšná politika.”
A dále mi řekla: “Víte, KDY jsme si v Itálii uvědomili, co znamenají Norimberské zákony?
Odpověděl jsem: “Ne, paní.”
“Šestnáctého října 1943, kdy SS obklíčily Oktaviánský portikus – římské ghetto, odvezli pryč 1023 Židů a vrátilo se jich 16.
A moje nejlepší kamarádka, Židovka, se už nevrátila.”
Nechci, aby se opakovalo to, co jsem pro ni tentokrát neudělala.”

Poznámka redakce:
Deportace Židů se odráží v různých popisech událostí 16. října 1943, kdy hned ráno započalo shromažďování římských Židů k deportaci. Kněžna Lorenza Pignatelli, pobývající mimo Řím, obdržela naléhavý telefonát s žádostí o intervenci u papeže, který byl dříve jejím učitelem. Bylo jí řečeno, že musí okamžitě odjet do Vatikánu. Požádala dr. Wollenwebera, aby ji od jezera Albano odvezl autem do Říma. Ze všeho nejdříve zamířili k židovskému ghettu, aby zjistili, co se děje, poté se odebrali do Vatikánu a do soukromé kaple papeže Pia XII. Podle kněžny Pignatelli papež v její přítomnosti zatelefonoval německým úřadům a požadoval, aby byly zatýkání a deportace okamžitě zastaveny. Zastaveny sice nakonec byly, ale 1023 Židů už bylo v mezidobí odesláno do Osvětimi a přežilo jich jen šestnáct.
Z knihy: Krysí stezka  / Sands, Philippe / Prostor, 2021
The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, 2020

Takhle, TAKHLE se přichází o svobodu. V jednom momentě. Takhle.
Já jsem očitý svědek toho, jak vzniká tahle ostudná manipulace. Jakápak demokracie. To je diktatura jednotného myšlení.

Jak se manipuluje v tisku.
11. ledna 2014 hnutí La Manif Pour Tous zorganizovalo demonstraci na náměstí Sv. apoštolů v Římě.
Na tuhle národní demonstraci se sjely autobusy z celé Itálie. Náměstí se zaplnilo, bylo tam pódium a tři kameramani ze třech televizí. Také desítka novinářů. Poznal jsem ty z Corriere, Libero, La Repubblica, Il Messaggero. Desítka významných politiků – Eugenia Roccella, Lucio Malan. Ta demonstrace trvala, novináři natáčeli rozhovory se všemi, včetně mě. Pracovali zhruba hodinu. Demonstrace trvala od tří odpoledne do sedmi večer.
Druhý den, 12. ledna 2014… prosím, zkontrolujte si to v archivu, kontrolujte tisk, kontrolujte tisk!
Druhý den, nejenže nebylo ani vidu ani slechu po té demonstraci.
Víte ale, jakou zprávu napsali Il Corriere della Sera, La Repubblica, Il Messaggero, Libero? Tuhle:
“Přes most Magliana prošel průvod 300 lidí protestujících proti homofobii. Reagovali tak na úmrtí homosexuálního kadeřníka.”
Kdybych ale na vlastní oči neviděl ty tři kameramany! Kam se poděli? Natáčeli tam hodinu. Kde je výsledek jejich práce? Kdo je zastavil?
Takže realita není to, co čtete v novinách, ale to, co moc chce, aby realita byla.

Víte, myslel jsem si, že jsem ohledně těchto věcí viděl už všechno…
Po té básničce o Emmě, líčení dětí ve školce Mattei, Standardu sexuální výchovy…

Prosinec 2014. Básnička pro děti určená k přednesu.
Jmenuje se “Bohatší než král”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”
“Emma není děvče jako ostatní, ráda se směje, běhá a sní.”
“Její dvě maminky ji milují vřele a všechny tři se spolu mají skvěle.”
“Hrají si, zpívají, jsou veselé… “Ale mami, co řeknu ve škole?”
Řekni: “Dvě maminky mám a společně jsme bohatší a šťastnější, než král.”
“Emma skáče – raz, dva, tři. Životu zdar, vždyť ten je veliký dar!”

Dokážete si představit obličeje rodičů, když slyšeli děti přednášet tuhle básničku?
A naopak, když jsme v prosinci žádali mnoho rodičů, aby nám poskytli materiály, přisli nám takové případy, neuvěřitelné příběhy, kterým jsem já – a to jsem toho viděl už hodně – nechtěl věřit.
A kdybych nečetl zápis pedagogického sboru, školské rady, dopisy, dokumenty…
Kdybych neviděl ty dokumenty, tak bych tomu nevěřil.
Jsou to desítky a desítky příběhů, ze kterých mrazí.

Byl v tom ale háček. Řekli jsme rodičům: “Podívejte se, my ty věci nemůžeme zveřejnit anonymně.”
Těžko jsme tomu uvěřili my, natož ostatní.
Dali nám souhlas se zveřejněním jména školy, adresy, datumů, jmen rodičů, učitelů, ředitelů, obsahu zápisu pedagogického sboru, dopisů… všechno, všechno, všechno je zdokumentované.

Víte proč? Protože, podívejte se, stejně je to nevyhnutelné.
Dřív nebo později se nás budou ptát: “Vy jste nic nevěděli o těch školách, básničkách, líčeních, masturbacích…?
Nene. Tentokrát neodpovíme jako Němci.
Tentokrát budeme moci říct: “Milí zlatí, my jsme na tyto věci upozorňovali veřejně, sepsali jsme to a zdokumentovali pro budoucí paměť a budoucí ostudu a vyvinuli jsme co nejsilnější tlak na politiky.”
A je to jediná možnost jak se bránit. Když nemůže jednotlivec, musí se spojit víc lidí. Najmout právníky a postavit se lidské stupidtě a nové totalitě. Nejenom pro nás, ale i pro naše děti. Je to do velké míry naše povinnost, předat jim zdravou generační zkušenost naši i našich předků.

Podle přednášky: Gianfranco Amato – Genderová teorie v praxi z roku 2015.
Gianfranco Amato, advokát, zakladatel a ředitel právnické společnosti “Giuristi per la Vita” o genderové teorii v praxi.
https://www.youtube.com/watch?time_continue=275&v=g8sLZ9A_aPI
http://gianfrancoamato.it/
LGBTPSVZ aktivisté dávno nejsou nějaké skupinky nadšenců stavící se za utlačované sexuální menšiny. Dnes je to mediálně-ideologická síť novinářů, aktivistů a neziskovek, kteřé pomocí různých dehonestačních praktik a hysterie destabiluzují společnost, aby byla lépe manipulovatelná.
Realita Italských škol jak ji zde pan Amato presentuje je opravdu děsivá.

The post Amato: Korporátní diktatura moci, zavádění totality jednotného myšlení first appeared on Čítárny.

Otevřený dopis belgických lékařů a zdravotníků všem belgickým médiím a úřadům

My, belgičtí lékaři a zdravotníci, vyjadřujeme vážné znepokojení nad vývojem situace v posledních měsících v souvislosti s nákazou viru SARS-CoV-2. Obracíme se na politiky, aby byli informováni nezávisle a kriticky při rozhodování o přijímání opatření. Žádáme otevřenou debatu se zastoupením všech odborníků bez cenzury. Po počáteční panice kolem covid-19 ukazují nyní objektivní fakta úplně jiný obraz. Neexistuje žádné medicínské ospravedlnění pro mimořádná opatření. Současné řešení krize se stalo naprosto nepřiměřeným a způsobuje více škody než užitku. Vyzýváme k ukončení všech opatření a žádáme okamžité obnovení naší normální demokratické správy, právních struktur a našich občanských svobod.

Zásada „léčba nesmí být horší nemoci“ je nyní platná víc, než kdykoliv jindy. Upozorňujeme, že vedlejší škody způsobované populaci již nyní budou mít v krátkodobém i dlouhodobém horizontu větší dopad na všechny skupiny obyvatelstva, než je počet lidí chráněných před koronou.
Podle našeho názoru jsou současná korona opatření a přísné sankce za jejich nedodržení v rozporu s hodnotami formulovanými Belgickou nejvyšší zdravotní radou, která vždy zajišťovala kvalitu zdravotnictví v naší zemi: „Věda – Odbornost – Kvalita – Nestrannost – Nezávislost – Transparentnost “.

Jsme přesvědčeni, že byla zavedena povinná opatření nedostatečně vědecky podložená, jednostranně nařízená, a v médiích není dost prostoru pro otevřenou debatu, ve které zaznívají různé pohledy a názory.
Navíc, každá obec a provincie má nyní oprávnění přidat svá vlastní opatření, ať už opodstatněná nebo ne. Přísná represivní politika vůči koroně je v ostrém kontrastu s minimální politikou vlády v oblasti prevence nemocí, posílením našeho vlastního imunitního systému prostřednictvím zdravého životního stylu, optimální péče se zřetelem na individualitu a investice do pečovatelského personálu.

POJEM ZDRAVÍ

V roce 1948 WHO definovala zdraví jako stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, tedy nejen jako nepřítomnost nemoci nebo fyzického poškození. Zdraví je široký koncept, který překračuje rámec pouhého fyzična a zahrnuje také emoční a sociální blahobyt jednotlivce. Ve chvíli, kdy jsou omezována lidská práva, má Belgie povinnost tato ustanovení zakomponovat i do rozhodování o opatřeních, která se týkají celkového zdraví. Současná globální opatření, přijatá k boji proti SARS-CoV-2, toto pojetí zdraví a lidských práv zásadně porušují. Součástí těchto opatření jsou nařízení povinného nošení roušek (též na čerstvém vzduchu a při sportovních aktivitách, v některých obcích dokonce i když nejsou v blízkosti další lidé), distancování, sociální izolace, povinné karantény a desinfekční procedury.

PŘEDPOVÍDANÁ PANDEMIE S MILIONY ÚMRTÍ

Na začátku pandemie byla opatření srozumitelná a široce podporovaná, i když v zemích kolem nás byly rozdíly v jejich zavádění. WHO předpokládala pandemii, která si měla vyžádat 3,4% obětí. Předpokládala miliony úmrtí v důsledku působení vysoce nakažlivého viru, proti kterému neexistuje léčba nebo vakcína. To by vyvinulo bezprecedentní tlak na jednotky intenzivní péče nemocnic. Došlo by ke globální alarmující situaci, jakou lidstvo nikdy nevidělo. Snahou o „zploštění křivky“ byla odůvodňována opatření, která uzavřela celou společnost i ekonomiku, zdravé lidi umístila do karantény. Sociální distancování se stalo normou při očekávání zachraňující vakcíny.

FAKTA O COVID-19

Zatímco poplašný tón zazníval z čím dál více zdrojů, objektivní fakta ukazovala úplně jinou realitu.
Průběh covid-19 sledoval průběh normální vlny infekce podobné chřipkové sezóně. Jako každý rok vidíme na křivce směs chřipkových virů: nejprve rhinoviry, pak viry chřipky A a B, následované koronaviry. Neděje se nic odlišného od běžného průběhu.
Použití nespecifického PCR testu, který vykazuje mnoho falešně pozitivních výsledků, vytváří obraz exponenciálního růstu.
PCR test byl schválen ve zrychleném řízením a uveden do praxe, aniž by prošel standardním testovacím procesem. Tvůrce testu výslovně varoval, že test byl zamýšlen pro výzkum a ne pro diagnostiku. PCR test pracuje na bázi detekce zmnožení úseku genetického materiálu. Jakákoli kontaminace (např. jiné viry, zbytky genomu starého viru) mohou mít za následek falešně pozitivní výsledky. Test neměří množství viru ve vzorku. Skutečná virová infekce znamená masivní přítomnost virů, tzv. virovou nálož.
Pokud má někdo má pozitivní test, vůbec to neznamená, že je skutečně nakažený, nemocný nebo že onemocní. Kochův postulát nebyl splněn („stejné množství původce nemoci u nemocného jedince musí způsobit stejnou nemoc u zdravého jedince“). Protože pozitivní test PCR automaticky nevypovídá o existenci aktivní infekce nebo o nakažlivosti, nejsou opatření založená pouze na výsledcích tohoto testování ospravedlnitelná.

IZOLACE. MÁ SMYSL?

Porovnáme-li vlny infekce v zemích s přísnou politikou izolace se zeměmi, které uzávěru nezavedly (Švédsko, Island), vidíme podobné křivky. Je zjevné, že mezi nařízenou izolací a průběhem infekce neexistuje žádná souvislost. Uzavření nevedlo k nižší úmrtnosti. Podíváme-li se na data zavádění restrikcí, zjistíme, že opatření byla zavedena poté, co šíření viru dosáhlo vrcholu a počet případů klesal. Pokles proto nebyl výsledkem přijatých opatření. Jako každý rok se zdá, že klimatické podmínky (počasí, teplota, vlhkost), spolu s rostoucí imunitou, pravděpodobně sníží vlnu infekce.

CO JE IMUNITNÍ SYSTÉM?

Po tisíce let bylo lidské tělo denně vystaveno vlhkosti a kapénkám obsahujícím infekční mikroorganismy (viry, bakterie a houby). Pronikání těchto mikroorganismů brání obranný mechanismus – imunitní systém. Silný imunitní systém nás spolehlivě ochrání před normální denní dávkou těchto mikrobiálních vlivů. Přílišná hygienická opatření mají negativní dopad na naši imunitu. Pouze lidé se slabým nebo vadným imunitním systémem by měli být chráněni rozsáhlou hygienou nebo omezením společenského kontaktu.

Chřipka se znovu objeví na podzim (v kombinaci s covid-19) a snížení přirozené odolnosti může vést k dalším ztrátám.
Náš imunitní systém se skládá ze dvou částí: vrozeného, nespecifického imunitního systému a adaptivního imunitního systému. Nespecifický imunitní systém tvoří první bariéru: kůže, sliny, žaludeční šťáva, střevní hlen, vibrační vláskové buňky, komenzální flóra, to vše brání zachycení mikroorganismů v tkáni. Pokud se přesto zachytí, makrofágy mohou mikroorganismy zapouzdřit a zlikvidovat. Adaptivní imunitní systém tvoří imunita sliznice (hlavně IgA protilátky produkované buňkami ve střevech a plicním epitelu), buněčná imunita (T-buňky aktivace), které jsou vytvářeny při kontaktu s cizími látkami nebo mikroorganismy a humorální imunita (IgM a IgG protilátky produkované B buňkami). Oba systémy jsou provázané.

Ukazuje se, že většina lidí má vrozenou nebo obecnou imunitu proti např. chřipce a jiným virům. To potvrzují zjištění z výletní lodi Diamantová princezna, která byla v karanténě kvůli několika cestujícím zemřelým na covid-19. Většina cestujících byla starších a na lodi byli ideální situace pro přenos nákazy. Přesto zůstalo 75 % pasažérů neinfikovaných. Takže i v této vysoce rizikové skupině je většina přirozeně odolná vůči viru.

Studie publikovaná v časopise Cell ukazuje, že většina lidí neutralizuje koronavirus slizniční (IgA) a buněčnou imunitou (T-buňky), přičemž se u nich vyskytují malé nebo žádné příznaky nemoci. Vědci zjistili až 60 % reaktivitu SARS-Cov-2 s CD4 + T buňkami u neinfikované populace, což ukazuje na zkříženou reaktivitu s ostatními koronaviry. Většina lidí proto již má vrozenou nebo zkříženou imunitu, protože už byli v kontaktu s variantami stejného viru. Tvorba protilátek (IgM a IgG) B-buňkami zaujímá pouze relativně malou část našeho imunitního systému. To může vysvětlovat, proč s procentem protilátek 5-10 % již může existovat skupinová imunita. Účinnost vakcín je hodnocena podle toho, zda tyto protilátky máme nebo ne. To je zavádějící. Většina lidí, kteří mají pozitivní test (PCR), nemá žádné obtíže. Jejich imunitní systém je dostatečně silný.
Posílení přirozené imunity je mnohem logičtější přístup. Prevence je důležitý, nedostatečně zdůrazněný pilíř: zdravá, plnohodnotná výživa, pohyb na čerstvém vzduchu bez roušek, redukce stresu a posilující emocionální a sociální kontakty.

KATASTROFICKÉ DŮSLEDKY SOCIÁLNÍ IZOLACE NA FYZICKÉ A DUŠEVNÍ ZDRAVÍ

Sociální izolace a ekonomické škody vedly k nárůstu počtu depresí, úzkostí, sebevražd, násilí uvnitř rodiny a zneužívání dětí. Studie prokázaly, že čím více sociálních a emocionálních vazeb lidé mají, tím odolnější jsou vůči virům. Je vysoce pravděpodobné, že izolace a karanténa mají fatální následky. Izolační opatření také vedla u mnoha starších lidí k fyzické nečinnosti. Přiměřený pohyb má přitom pozitivní vliv na kognitivní fungování, snižování depresivních obtíží a úzkosti, zlepšování fyzického zdraví, energie, pohody a celkovou kvalitu života. Potvrdil se tak vliv strachu, přetrvávajícího stresu a osamělosti na psychické i celkové zdraví, jako důsledek společenského odloučení.

VYSOCE NAKAŽLIVÝ VIRUS S MILIONY ÚMRTÍ BEZ JAKÉKOLIV LÉČBY?

Ukázalo se, že úmrtnost je mnohonásobně nižší, než se očekávalo a blíží se běžné sezónní chřipce (0,2%). Počet registrovaných úmrtí se proto stále zdá být nadhodnocen. Existuje rozdíl mezi smrtí z důvodu korony a smrti s koronou. Lidé jsou často nosiči více virů a potenciálně patogenních bakterií současně. Většina lidí, u kterých se vyvinuly závažné příznaky, měla jiná závažná onemocnění, takže nelze jednoduše dojít k závěru, že koronová infekce byla příčinou je smrti. To však ve statistikách nebylo zohledněno.
Nejzranitelnější skupiny lze jasně identifikovat.
Drtivá většina zemřelých pacientů byla ve věku 80 let nebo starší. Většina (70 %) zemřelých mladších 70 let měla jinou hlavní chorobu jako je kardiovaskulární obtíže, cukrovka, chronické onemocnění plic nebo obezita. Drtivá většina infikovaných osob (> 98%) neonemocněla vůbec nebo jen lehce a spontánně se zotavila. Pro ty, kteří mají těžké příznaky, je k dispozici cenově dostupná, bezpečná a účinná terapie ve formě HCQ (hydroxychlorochin), zinku a AZT (azithromycin).
Rychle aplikovaná terapie vede k uzdravení a často zabrání hospitalizaci.
Tato účinná terapie byla potvrzena klinickými zkušenostmi kolegů. To ostře kontrastuje s kritikou (nedostatečné odůvodnění dvojitě zaslepenými studiemi), která v některých zemích (např. Nizozemsko) dokonce vedla k zákazu této terapie. Metaanalýza v The Lancet, která nepotvrzovala účinek HCQ, byla stažena. Později vyšlo najevo, že zdroje dat byly nevěrohodné a dva ze tří autorů byli ve střetu zájmů. Většina závěrů této studie přesto zůstala nezměněna.
To vyvolává řadu otázek a pochybností.
Skupina amerických lékařů „America’s Frontline Doctors“ uspořádala tiskovou konferenci, která má milionové sledování. Francouzský profesor Didier Raoult z Institut d’Infectiologie de Marseille (IHU) představil tuto slibnou kombinovanou terapii již v dubnu. Holandský GP Rob Elens, který ve své praxi vyléčil mnoho pacientů pomocí HCQ a zinku, vyzval kolegy peticí ke svobodě léčby. Definitivní důkazy pocházejí z epidemiologického sledování ve Švýcarsku, které srovnává úmrtnost s touto terapií a bez ní. Mediální obrazy ARDS (syndrom akutní dechové nedostatečnosti), kde se lidé dusili a dostávali umělé dýchání, vyvolávaly úzkost.
Nyní již víme, že to bylo způsobeno přehnanou imunitní odpovědí a srážením krve v plicních cévách. Podávání léků na ředění krve a dexametazonu a vyhýbání se umělé ventilaci, která byla odhalena jako další příčina poškození plicní tkáně, činí z obávaných komplikací komplikace virtuální. Nejedná se tedy o zabijácký virus, ale o dobře léčitelný stav.

PŘENOS NÁKAZY

K šíření dochází kapénkovou infekcí (pacienty, kteří kašlou nebo kýchají) a aerosoly v uzavřených, nevětraných místnostech. Kontaminace na čerstvém vzduchu není možná. Trasování a epidemiologické studie ukazují, že zdraví lidé (nebo pozitivně testovaní bez příznaků) nejsou schopni virus přenášet. Zdraví lidé se navzájem nevystavují riziku. Přenos prostřednictvím předmětů (např. peněz, zboží nebo nákupními vozíky) nebyl vědecky prokázán. To vše vážně zpochybňuje politiku sociálního distancování a povinného nošení roušek pro zdravé lidi. Neexistuje pro to žádný vědecký základ.

ROUŠKY

Roušky mají své opodstatnění v prostředí, kde dochází ke kontaktu s rizikovými skupinami nebo lidmi s již probíhajícím onemocněním horních cest dýchacích a ve zdravotnictví. Snižují riziko kapénkové infekce kýcháním nebo kašláním. U zdravých jedinců jsou roušky proti šíření virových infekcí neúčinné.
Nošení roušek se neobejde bez vedlejších účinků.
Nedostatek kyslíku (bolesti hlavy, nevolnost, únava, ztráta koncentrace) nastává poměrně rychle a vyvolává účinky podobné výškové nemoci. Každý den vidíme pacienty, kteří si stěžují na bolesti hlavy, problémy s dutinami, s dýchacími cestami a s hyperventilací v důsledku nošení roušek. Kromě toho nahromaděné CO2 představuje toxickou zátěž a oslabuje imunitu. Někteří odborníci dokonce varují před zvýšeným přenosem viru v případě nevhodného použití roušky. Náš pracovní kodex stanovuje úroveň CO2 (ventilace na pracovištích) na 900 ppm, za mimořádných podmínek maximálně na 1200 ppm. Po minutovém používání roušky je tento limit značně překročen a dosahuje hodnot tři až čtyřikrát vyšších než jsou tyto maximální hodnoty. Každý, kdo nosí roušku, je tedy v extrémně špatně větrané místnosti. Nevhodné použití roušek, bez komplexního lékařského kardio-pulmonálního vyšetření, proto není specialisty doporučováno. Nemocnice mají na operačních sálech sterilní prostředí, kde zaměstnanci nosí masky a je zde přesná regulace vlhkosti a teploty s odpovídajícím sledováním průtoku kyslíku, čímž dochází ke kompenzaci a jsou splněny bezpečnostní normy.

DRUHÁ VLNA? TŘETÍ VLNA?

V Belgii se nyní diskutuje o druhé vlně s dalším zpřísněním opatření. Podrobnější zkoumání údajů Sciensana (Výzkumný ústav a institut veřejného zdraví v Belgii) z poslední zprávy ze dne 3. září 2020 ukazuje, že i když došlo k nárůstu počtu infekcí, od poloviny července nedošlo ke zvýšení hospitalizací ani úmrtí . Nejedná se tedy o druhou vlnu korony, ale o tzv. „chemickou kauzalitu“ způsobenou zvýšeným testováním. Počet hospitalizací nebo úmrtí v nemocnicích vykázal v posledních týdnech krátkodobý minimální nárůst. Při jeho interpretaci musíme vzít v úvahu nedávnou vlnu veder. V drtivé většině jsou zemřelí stále nejvíce ve skupině populace nad 75 let. To ukazuje, že dopad opatření uvalených na pracující populaci a mladé lidi je nepřiměřený ve vztahu k zamýšleným cílům. Převážná většina pozitivně testovaných „infikovaných“ osob je ve věkové skupině aktivní populace, u které se nevyvinou žádné nebo pouze mírné příznaky díky dobře fungujícímu imunitnímu systému. Takže se nic nezměnilo – vrchol je u konce.

POSÍLENÍ POLITIKY PREVENCE

Koronová opatření jsou ve výrazném kontrastu k minimální politice vlády ve věci opatření s prokazatelným pozitivním zdravotním dopadem jako je daň z cukru, zákaz cigaret včetně elektronických, podpora zdravých potravin a široce dostupného cvičení a sociální sítě. Je to promarněná příležitost pro lepší politiku prevence, která by, z hlediska veřejného zdraví, mohla přinést změnu mentality ve všech vrstvách populace s jasnými výsledky. Na prevenci jdou v současnosti pouhá 3 % rozpočtu na zdravotní péči.

HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA

Jako lékaři jsme složili Hippokratovu přísahu:
„Budu nade vše pečovat o své pacienty, podporovat jejich zdraví a zmírňovat jejich utrpení. Budu své pacienty informovat správně.”
Ani pod tlakem nevyužiji své lékařské znalosti pro praktiky, které jsou v rozporu s lidskostí.“
Stávající opatření nás nutí jednat proti této přísaze. Ostatní zdravotničtí pracovníci mají podobný kodex. Zásada „primum non nocere“ (především neškodit), kterou bere za svou každý lékař a zdravotnický pracovník, je nyní podkopávána nejen stávajícími opatřeními, ale také možným plošným zavedením vakcíny, která není odpovídajícím způsobem prověřená.

VAKCÍNA

Průzkumové studie očkování proti chřipce ukazují, že za 10 let měly pouze 3 vakcíny účinnosti vyšší než 50 %. Očkování starších lidí se jeví jako neúčinné, účinnost u osob starších 75 let je téměř nulová. Vakcína je nanejvýš dočasným řešením, které vyžaduje stále nové vakcíny kvůli nepřetržité přirozené mutaci chřipkových virů. Neprověřená vakcína, která je zaváděna ve zrychleném řízení a pro kterou si již výrobci vymohli vyvázání z odpovědnosti za způsobené škody, vyvolává vážné otázky. Nechceme naše pacienty používat jako pokusná morčata. V celosvětovém měřítku se očekává 700 000 případů poškození nebo úmrtí v důsledku aplikace vakcíny. Pokud 95 % lidí pociťuje covid-19 prakticky bez příznaků, je krajně nezodpovědné vystavovat je rizikům spojeným s netestovanou vakcínou.

ZHOUBNÁ ROLE MÉDIÍ A OFICIÁLNÍ KOMUNIKAČNÍ PLÁN

Za posledních několik měsíců se zdálo, že tvůrci mediálního obrazu novin, rozhlasu a televize stojí téměř nekriticky za odborníky a vládou, v situaci, kdy by kritičnost médií měla jednostranné vládní komunikaci bránit. Tento způsob veřejné komunikace se podobá více propagandě než objektivnímu zpravodajství.
Podle našeho názoru je úkolem žurnalistiky přinášet zprávy objektivně a neutrálně, aby bylo možné hledat pravdu a realizovat kritickou kontrolu moci. Je nutné dát prostor k vyjádření též odborníků s nesouhlasnými názory. Tento pohled vychází z novinářského etického kodexu. Oficiální příběh, že uzavření bylo nutné, že to bylo jediná možné řešení a že každý stál za těmito omezeními, znesnadňovalo lidem vyjádřit jiný názor, stejně jako odborníkům vyjadřujícím odlišný pohled.
Ostatní názory byly ignorovány nebo zesměšňovány. Neviděli jsme v médiích otevřenou debatu, kde by bylo možné vyjádřit různé pohledy.Také nás překvapilo množství videí a článků mnoha vědeckých odborníků a orgánů, které byly a stále jsou odstraňovány ze sociálních médií. Jsme přesvědčeni, že to vůbec nezapadá do svobodného, demokratického ústavního státu, a naopak to podporuje zúžené tunelové vidění. Tato politika má paralyzující účinek a ve společnosti vyvolává strach.
Odmítáme proto záměr cenzury disidentů (lidí s odlišným názorem) v EU! Způsob, jakým byl Covid-19 vykreslován politiky a médii nepřispěl k ničemu dobrému. Populárními se staly pojmy jako válka. Válečný jazyk se stal normou. Často se používala spojení o „válce s neviditelným nepřítelem“, který má být „poražen“. Používání frází jako „péče o hrdiny v první linii“ a „oběti koronaviru“ dále rozdmýchávaly strach, stejně jako myšlenka, že máme co do činění s globálně „zabijáckým virem“.
Bylo rozpoutáno nemilosrdné bombardování čísly, které dopadalo na obyvatelstvo den po dni, hodinu po hodině, bez interpretace těchto čísel, bez jejich porovnávání s úmrtími na chřipku v jiných letech, bez porovnání s úmrtím z jiných příčin. To vyvolalo v populaci psychózu strachu. To nejsou informace, to je manipulace. Odsuzujeme roli WHO, která k tomuto jednostrannému mediálnímu obrazu napomohla a umožnila bezprecedentní cenzuru názorů odborníků s odlišným pohledem. Naléhavě vyzýváme média, aby převzala odpovědnost! Požadujeme otevřenou debatu, v níž bude dán hlas všem odborníkům.

NOUZOVÝ STAV VERSUS LIDSKÁ PRÁVA

Obecná zásada řádné správy věcí veřejných vyžaduje přiměřenost vládních rozhodnutí, která je třeba zvážit ve světle vyšších právních norem. Jakýkoli zásah ze strany vlády musí dodržovat základní práva chráněná v Evropě Úmluvou o lidských právech.
Intervence veřejných orgánů je možná pouze v krizových situacích. Státem nařízená rozhodnutí musí být úměrná absolutní nutnosti. Opatření, která se v současné době přijímají, zasahují mimo jiné do práva na respektování soukromého a rodinného života, svobody myšlení, svědomí a náboženství, svobody projevu , svobody shromažďování a sdružování, práva na vzdělání atd. Je proto nezbytné dodržovat základní práva chráněná Evropskou úmluvou o lidských právech. Například v souladu s čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy je zásah do práva na soukromý a rodinný život přípustný pouze pokud jsou opatření nezbytná v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářské prosperity země, ochrany veřejného pořádku a předcházení trestným činům, ochrany zdraví nebo ochrany práv a svobod druhých. Vládní předpis pro zásah do těchto základních práv a svobod musí být dostatečně srozumitelný, předvídatelný a přiměřený sledovaným cílům.
Předpokládaná pandemie s miliony úmrtí by tato opatření ospravedlňovala. Nyní, když objektivní fakta ukazují něco úplně jiného, podmínka nevyhnutelnosti opravňující k těmto zásahům pominula. Covid-19 je dobře léčitelná nemoc s mírou úmrtnosti srovnatelnou se sezónní chřipkou. Jinými slovy, již neexistuje nepřekonatelná překážka ohrožující veřejné zdraví. Neexistuje žádný důvod pro stav nouze.

ŠKODY ZPŮSOBENÉ SOUČASNÝMI NAŘÍZENÍMI

Otevřená diskuse o opatřeních, směřujících k záchraně života pacientů s koronou, musí být v rovnováze s ostatními faktory ovlivňujícími zdraví populace. Patří mezi ně poškození v psychosociální oblasti (nárůst depresí, úzkosti, sebevražd, násilí v rodině a zneužívání dětí) a ekonomické škody. Vezmeme-li v úvahu tato vedlejší poškození, současná politika je nepřiměřená. Je to jako použití bucharu na rozlousknutí oříšku. Považujeme za šokující, že se vláda dovolává zdraví jako důvodu pro nouzový stav. Jako lékaři a zdravotníci, tváří v tvář viru, který, pokud jde o jeho škodlivost, úmrtnost a přenositelnost, která blíží sezónní chřipce, můžeme tato naprosto nepřiměřená opatření jedině odmítnout.

Žádáme proto okamžité ukončení všech opatření. Zpochybňujeme legitimitu současných poradních expertů, kteří pracují za zavřenými dveřmi. V návaznosti na ACU 2020 (Mimoparlamentní vyšetřovací výbor pro koronu vytvořený v Německu) požadujeme důkladné prozkoumání role WHO a možný vliv střetu zájmů v této organizaci. Ten byl ostatně také důvodem boje WHO proti „infodemii“ a vedl k systematické cenzuře nesouhlasných názorů v médiích. To je v právním, demokratickém státě nepřijatelné.

DISTRIBUCE DOPISU

Rádi bychom veřejně oslovili naše profesní sdružení a kolegy, aby se vyjádřili k současným opatřením. Voláme po otevřené diskusi, v níž se kolegové mohou odvážit promluvit. Tímto otevřeným dopisem vysíláme signál, že opatření přinášejí více škody než užitku. Vyzýváme politiky, aby se informovali nezávisle a využívali dostupné důkazy, včetně důkazů od odborníků s odlišnými názory, pokud jsou založeny na spolehlivém vědeckém základě, dříve než zavedou opatření za účelem podpory zdraví.
Se znepokojením, nadějí a s osobním nasazením. Zaměstnanci AIER.

Americký institut pro ekonomický výzkum (AIER), založený v roce 1933, je jednou z nejstarších a nejrespektovanějších nezávislých organizací pro ekonomický výzkum a advokacii v zemi. S globálním dosahem a vlivem se AIER věnuje vývoji a prosazování myšlenek čisté svobody a soukromé správy s využitím pokročilých ekonomických výzkumů, dostupného mediálního dosahu a vzdělávacích programů pro kultivaci lepšího a širšího porozumění základních principů, které umožňují mír a prosperitu po celém světě.

Originál:
https://www.aier.org/article/open-letter-from-medical-doctors-and-health-professionals-to-all-belgian-authorities-and-all-belgian-media/, 20. 9. 2020

The post Belgičtí lékaři o falešně doložených faktech Covid-19 a politické hysterii kolem tzv. pandemie first appeared on Čítárny.

Advokátka a spisovatelka Klára Samnková reaguje na zablokování svého účtu na FB koncem září 2017. Důvodem, proč Facebook trestá své uživatele znemožněním přístupu a znemožněním využívání služeb Vaší společnosti, jsou pravidelně tzv. „nevhodné“ výroky, zejména pak údajně rasistického či xenofobního obsahu. Takto byl také označen i výrok KLáry Samkové, který ovšem ve skutečnosti skrýval nadsázku, ironii a aforismus, což jsou legitimní prostředky literární tvorby. Tu – na rozdíl od naprosté většiny uživatelů – autorka několika knih a stovek článků velmi dobře ovládá.

Dopis Marku Zuckerbergovi
Facebook Ireland Ltd / 4 Grand Canal Square rukám pana Marka Zuckerberga
Dublin, 2 / D02 X525 / Ireland
v Praze, České republice, dne 30. září 2017

Upozornění na soustavné porušování Evropské úmluvy o lidských právech společností Facebook v České republice (a pravděpodobně v celé jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva)

prosím předejte panu Marku Zuckerbergovi

Vážený pane Zuckerbergu,

dovoluji si obrátit se na Vás jako na zakladatele a výkonného ředitele společnosti provozující největší celosvětovou sociální síť – Facebook.

Jak už to tak bývá, k úmyslu napsat Vám a předestřít Vám svůj právní názor na problém tzv. „blokací“, správněji řečeno na výkon cenzury, mne přivedla moje vlastní situace, kdy jsem po osmi letech využívání Vašeho geniálního vynálezu “zablokována“ na třicet dnů, a to bez toho, aby se tak stalo (s jedinou 24hodinovou výjimkou) kdy před tím.

Důvodem, proč Vaše společnost trestá své uživatele znemožněním přístupu a znemožněním využívání služeb Vaší společnosti, jsou pravidelně „nevhodné“ výroky, zejména pak údajně rasistického či xenofobního obsahu. Takto byl také označen můj výrok, který ovšem ve skutečnosti skrýval nadsázku, ironii a aforismus, což jsou legitimní prostředky literární tvorby. Tu – na rozdíl od naprosté většiny uživatelů – jako autorka několika knih a stovek článků velmi dobře ovládám.

Abych mohla obhájit svůj právní názor na to, že Vaše společnost postupuje nelegálním, ba protizákonný postupem, dovolte mi říci několik faktů o mně samotné.
Je mi 54 let a 24 let pracuji jako advokátka. Působím také ve veřejném prostoru, když v letech 1990–1992 jsem zastávala funkci poslankyně Parlamentu tehdy ještě existující Československé federace. Ačkoliv nejsem Romka, byla jsem tehdy delegována romskou politickou stranou k obhajobě zájmů této národnostní menšiny. Po skončení svého politického mandátu jsem pracovala a stále pracuji ve prospěch tohoto národa. V březnu 1993 jsem s tehdejším kongresmanem Tomem Lantosem uspořádala první slyšení na téma postavení Romů ve střední a východní Evropě, které se konalo před Výborem pro lidská práva obou parlamentních komor USA. (Human Rights Caucus) V témže období jsem spolupracovala na získání statusu pozorovatele při OSN pro Mezinárodní romskou unii. V následujících letech jsem v České republice obhajovala oběti rasově motivovaných útoků, a to nejen z řad Romů. Angažovala jsem se v několika mediálně sledovaných případech, kdy jsem nabyla přesvědčení, že právě příslušnost k této národnostní menšině je důvodem pro poněkud odlišný přístup soudů k tomu kterému případu. Žádná z těchto kontroverzních kauz mi na veřejnosti skutečně na popularitě nepřidala. Na základě svých zkušeností jsem (kromě stovek článků především právně-popularizujícího charakteru) napsala též knížku „Romská otázka – psychologické důvody sociálního vyloučení Romů“, která je v romské komunitě přijímána jako vykreslení pravdivého obrazu jejich bytí a jejich problémů.

Kromě zastupování a obhajoby Romů se dlouhodobě angažuji na poli rodinného práva a byly to především tyto případy, které mne dovedly až k vedení obhajob před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Se svými patnácti vyhranými případy před tímto soudem (s hořkou pachutí, že zastupuji své klienty proti své vlastní zemi) patřím mezi nejúspěšnější české advokáty, vystupující u tohoto soudu. Kromě toho mám za sebou nemálo úspěchů i před českým Ústavním soudem.

Poněkud pikantní příchuť má moje obhajoba příslušníků LGBT komunity, kdy jsem svým postojem téměř zapříčinila rozpad československé federace o rok dříve, než k němu skutečně došlo. Při projednávání Listiny základních práv a svobod, české obdoby Evropské úmluvy o lidských právech, jsem totiž již v roce 1991 jako mladá poslankyně navrhovala, aby k explicitně vyjmenovaným stavům, na jejichž základě je zakázána diskriminace, jako je sociální postavení, rasa, náboženství, jazyk, politické smýšlení, byl také přiřazen zákaz diskriminace na základě sexuální orientace. Mezi kolegy poslanci z převážně katolického Slovenska zavládlo tehdy takové zděšení, že hrozily hromadné koronární příhody právě u zástupců této části našeho státu. Pouze vědomí, že je nutno zabránit v přijetí mého návrhu, zbránilo i faktické personální obměně značné části parlamentu.

Moje právní a politické postoje byly následovány i mými osobními postoji, když jsem se provdala za Roma, s nímž mám nyní devatenáctiletou dceru poloromského původu. Z tohoto důvodu – ačkoliv jsem tak zvaně dcera z „dobré“ intelektuální bílé rodiny – pro mne neplatí teorie „bílé rasové identity“ (theory of critical whitness) a neplatí pro mne ani obvyklý závěr této interdisciplinární vědy, totiž, že lidé bílé pleti nemohou nikdy již z principu zcela porozumět životním reáliím a perspektivám osob barevné pleti.
Hořkost tohoto údělu jsem na sobě pocítila v roce 2003, kdy mne tehdejší prezident Václav Klaus navrhl do funkce soudce Ústavního soudu České republiky. Senát Parlamentu ČR, který schvaluje prezidentovy návrhy, se však nezabýval mými právními názory a postoji, ale v kuloárech řešil zapeklitou otázku mého původu, totiž, zda jsem Židovka, Cikánka či jaká kombinace těchto dvou národů. Senát moji kandidaturu odmítl i pod dojmem skutečnosti, že několik dnů před hlasováním o mojí kandidatuře jsem jménem svých romské klientů uzavřela s Českou republikou smír ve věci sporu, který rozhodoval právě Evropský soud pro lidská práva. Součástí tohoto smíru bylo i finanční odškodnění pro moje klienty. To ovšem bylo velkou částí české veřejnosti – a to včetně velké části Senátu – přijato s velkou nelibostí, a to nikoliv s ohledem na spravedlnost, ale s ohledem na to, komu bylo zadostiučinění přiřknuto a vyplaceno.

Tyto moje celoživotní profesní i osobní postoje mne vedou ke vznesení požadavku, aby bylo vůči mojí osobě opatrně nakládáno s obviněními, že jsem rasista či xenofob. Cítím oprávnění se ohradit vůči tomu, že mne právě za takovou Vaše společnost označila.

Podobným způsobem – odepřením poskytnutí služby Vaší společností – jsou stíhány i stovky, ba tisíce mých dalších spoluobčanů, kteří vyslovují jiné názory, než jsou právě nyní oficiálně přijímány a než jsou považovány za tzv. žádoucí.
O tom, které jsou žádoucí a které jsou zakázány, rozhoduje Vaše společnost na základě svého vlastního úsudku. Pominu nyní právní aspekty chování Vaší společnosti. Mohu však vyslovit názor, pramenící ze znalosti historie, že chovat se takto k národu, u kterého je po staletí zvykem nechat se dát pro pravdu upálit, je poněkud méně prozřetelné. Rozhodovat o tom, co je a co není vhodné říkat a přikazovat to společnosti, která má za sebou 50 let komunistické cenzury, osm let nacistického teroru a 300 let útlaku pod nadvládou cizí zemně, pak rozhodně není způsob jednání, kterým byste si v mojí zemi vysloužil obdiv a úctu.

Držme se však právních aspektů posuzování situace.
Nejen země Evropské unie, ale státy celé Evropy, a to včetně Ruska a Turecka (jediným nečlenským státem Rady Evropy – Council of Europe – je Bělorusko), podléhají jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva. Všechny tyto země se zavázaly dodržovat Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Mezi právy, která jsou garantovaná touto úmluvou, je dle čl. 10 právo na svobodu projevu. Za dobu své téměř šedesátileté existence Soud vytvořil standardní judikaturu, jak tuto svobodu slova interpretovat a jak ji vyvažovat s dalšími právy, garantovanými Úmluvou, do kterých by právě svoboda slov mohla případně zasahovat. Svou úhlavní myšlenku v rámci vyvažování jednotlivých legitimních cílů, ke kterým ochrana slova či jeho limitace vedou, je možno shrnout do postoje, že „…svoboda slova se vztahuje i na projevy, které zraňují, šokují nebo znepokojují stát či určitou část společnosti.[1]“

Tato takřka absolutní svoboda slova totiž představuje – jak Soud opakovaně konstatoval v dalších a dalších případech – „jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce.“ Sepětí demokracie a svobody slova coby jeho nutné podmínky je podtržena ještě dalším lidským právem, takže můžeme hovořit o nutném triumvirátu demokracie. Jedná se o to, že „ochrana názorů a svobody jejich projevu je jedním z cílů svobody shromažďování a sdružování, zaručených čl. 11 Úmluvy.[2]“

Soud se jednoznačně vyslovil zejména ohledně politických prohlášení tak, že „…není demokracie bez pluralismu. Jedna ze základních vlastností demokracie totiž spočívá… v možnosti debatovat prostřednictvím dialogu a bez uchylování se k násilí otázky nastolené rozličnými politickými názorovými proudy, a to i když působí strach či znepokojení. Demokracie je vlastně živena svobodou projevu…“[3]

Jak jsem již uvedla výše, Evropský soud pracuje na základě vyvažování jednotlivých práv. K této otázce je zapotřebí připomenout znění čl. 17 Úmluvy, na který se často zapomíná; a proto si jej dovoluji citovat v plném rozsahu:

„Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo se dopouštět činů zaměřených na popření kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než tato Úmluva stanoví.“

Úmluva je totiž ukotvena v ideologickém a hodnotovém systému s ohledem na typ s ní slučitelného společenského uspořádání. Tímto uspořádáním je demokratický, pluralitní politický systém respektující vládu práva a práva jednotlivce. Jinými slovy, i pluralitní demokracie má právo se bránit svému (sebe)zničení.

Co však dělá Vaše společnost? Pod záminkou „dobrých úmyslů“ zcela ničí pluralitní diskusi, která je zárukou – a dle nikoliv jen mého názoru jedinou zárukou – posunu názorů ve společnosti[4]. Názory se vyvíjejí jen a pouze diskusí, a to nejen diskusí „uměřenou“, ale i za pomocí ironie, posměšků, neobratných a neopatrných vyjádření, aforismů, podobenství, za užití nespisovného, ba i vulgárního jazyka. V hodnocení příspěvku svých uživatelů (ke které, mimochodem, není Vaše společnost vůbec oprávněna, a to ani na základě toho, že sociální platformu, na které i „nevhodné“ debaty probíhají, vlastní) je nutno brát na zřetel i rozdílné intelektuální schopnosti diskutujících (marná sláva – polovina diskutujících bude mít vždy IQ nižší než průměrné, že ano…) a rozdíly mezi psaným a mluveným slovem, které absolutní většině společnosti – a to celosvětově – zcela unikají. Podle psychologických výzkumů za „normálních okolností“ probíhá brutálně převažující část komunikace mezi lidmi nonverbálně.[5] Tvrdit, že „všichni umí psát“ stejně jako „všichni umí mluvit“, je velmi hloupé. Lidé se musí písemnému projevu – a tím výroky na Facebooku jsou – prostě učit.[6]

Nic z toho však Vaše společnost nerespektuje. Všechny zásady a výdobytky hledání spravedlnosti Vaše společnost nejen ignoruje, ale cíleně je boří.

Slyšela jsem několikrát názor, že „každý je doma svým pánem“, a tedy že si každý může dělat, co chce. Takováto interpretace práva je jeho úplným popřením. Abych uvedla konkrétní příklad dovedený ad absurdum – jestliže byste vraždil v domě, který vlastníte, ospravedlňuje vás snad vlastnictví místa k vraždě? Zajisté nikoliv. Stejně tak i Vaše společnost má povinnost dodržovat zákony zemí, ve kterých působí. Je tedy povinna dodržovat Evropskou úmluvu o lidských právech a svobodách, včetně výkladů, daných příslušnými judikáty Evropského soudu pro lidská práva.

Vaše společnost faktickou cestou nahrazuje zákonodárnou roli státu, když si osobuje právo určovat zákony, tyto zákony vymáhat a jejich nedodržování trestat. Podle nejobecnějších zásad právní teorie takováto moc náleží pouze státu – to je jediný zákonodárný suverén.
K přenesení této pravomoci může dojít pouze mezinárodní smlouvou; na příklad tak, jak učinily země Evropské Unie podpisem Lisabonské smlouvy. Není mi však nic známo o tom, že by Vaše společnost uzavřela mezinárodní pakt s Evropskou unií nebo Českou republikou, která by ji opravňovala k určování legislativy v naší zemi, v Evropské unii či v zemích Rady Evropy. Vaše společnost zcela protidemokraticky vytěsňuje a likviduje politický pluralismus. Osobujete si moc zákonodárnou a faktickou revizí rozsudků Evropského soudu pro lidská práva si osobujete moc soudní. Co Vás a Vaši korporaci opravňuje k takovémuto mocenskému přístupu, který je již svým základem totalitní?

Vyskytují se též názory, že pokud my, uživatelé Vaší platformy, máme možnost užívat tuto platformu zdarma, máte Vy absolutní právo regulovat její obsah. Nechci se opakovat ohledně právní argumentace, leč dovolte právníkovi i úvahu ekonomickou.
Jistěže my, Vaši uživatelé využíváme dobrodiní Vašich služeb zdarma. To však naprosto neznamená, že Vám nepřinášíme zisk. Dnes je celosvětová komunita Vašich uživatelů pastvinou, na které se popásají vykrmené krávy reklamních agentur i jednotlivých prodejců či výrobců a dodavatelů služeb. Vy z této pastvy máte tučné mléko, ba i smetanu. Právě na nás, na těch obyčejných stéblech trávy, jste získal bohatství. Budiž Vám přáno – ale nedomníváte se, že nám, řadovým konzumentům, nenáleží alespoň trochu respektu za to, že z Vaší platformy Vám plynou zisky? Uživatelé FB nechtějí nic jiného než jako ta stébla trávy se svobodně vlnit ve větru a nastavovat své tváře svitu slunce, zvaného sociální soudržnost. Jsou za to ochotni odvádět své peníze směrem, který určí objednatelé FB inzerce. Mezi námi, Vašimi konzumenty a Vámi, respektive Vaší korporací, panují vzájemně výhodné vztahy, ve kterých každý dostává, co chce: vy peníze a lidé sociální kontakty. Nyní však, jak se zdá, je Vám to málo. Cítíte se silnější než stát, silnější než demokraticky zvolení (i když to vůbec neznamená, že nejchytřejší a bezchybní) zástupci svých zemí.

Z ekonomického hlediska je nutno připomenout ještě jeden aspekt: ideologickými zásahy do textů svých uživatelů roztáčíte kola pozitivní zpětné vazby. Čím více budete komentáře a úvahy jistého, pro Vás údajně nepřátelského názoru umlčovat, tím více budou tyto názory žádány a tím více se budou šířit. Zároveň dojde k destabilizaci systému. Lavinovité šíření a destabilizace jsou totiž základní vlastností pozitivní zpětné vazby. Na základě Vámi řízeného umlčování (které my, co jsme vyrostli v dobách reálného socialismu, tak dobře známe) ovšem může dojít ke změnám a společenským pnutím, které se vymknou z kontroly a budou probíhat zcela opačným směrem, než se Vy nyní snažíte ovlivnit. Pakliže Vám Vaše analytické oddělení říká, že to „ustojíte“, pak mi s pohledem do minulosti dovolte ledabylou připomínku: …takových už bylo…

Vážený pane Zuckerbergu,
rozhodl jste se, že prostřednictvím své korporace budete určovat lidské dějiny, že budete prosazovat ideologii, o které se domníváte, že je správná. Zapomínáte, že cesta a cíl, ke kterému cesta vede, jsou proměnlivé hodnoty, vzájemně zaměnitelné. V prvních hodinách na právnických fakultách celého světa se učí, že z nepráva nemůže povstat právo. Stejně tak, pokud Vaše dobré úmysly užívají prostředků, které vzbuzují oprávněnou nedůvěru ohledně jejich zákonnosti, pak ovšem i cíl se hroutí. Prosím, zamyslete se nad dosavadní strategií Vaší korporace. Zkuste překonat kognitivní disonanci a pohlédnout do tváře realitě, ve které výsledky Vašich kroků mohou být přesně opačné, než zamýšlíte.

V očekávání Vaší osobní odpovědi a dokonalé úctě

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

P.S. Protože adresa Vaší společnosti, uvedená v irském obchodním rejstříku společností neodpovídá přesně sídlu Vaší společnosti a hrozí tedy komplikace při doručování, stejně jako z důvodu, že mnou popsaná situace se týká statisíců uživatelů Vaší platformy, dovoluji si využít Vašeho vynálezu a poslat Vám tento dopis i prostřednictvím Facebooku. Pevně věřím, že v nějaké formě v anglické či české mutaci k Vám doputuje.

Poznámky:

[1] viz: Handyside proti Spojenému království, rozsudek pléna ze 7. 12. 1976

[2] viz: Sjednocená komunistická strana proti Turecku, rozsudek z 25. 5. 1998, rozsudek Partidul Comunistilor a Ungureanu proti Rumunsku z 3. 2. 2005, Linkov proti České republice – rozsudek z 7. 12. 2006 a další.

[3] viz: Herri Batasuna a Batasuna proti Španělsku, rozsudek z 30. 6. 2009.

[4] To, jakým způsobem dochází ke změnám názorů, módou či šířením epidemií počínaje a politickými názory konče, velmi dobře popsal Malcolm Gladwell ve své knize „Bod zlomu“. Zásahy FB však tomuto přirozenému posunu názoru brání.

[5] Účinek mluveného sdělení závisí na 3 základních aspektech. Na obsahu sdělení závisí 7 %, na obličejové mimice a řeči těla 55 % a zbývajících 38 % závisí na způsobu, jakým jsou slova řečena, tedy na hlase a technice mluvení. Tedy celých 93 % připadá na nonverbální a paraverbální komunikaci

[6] Zde bych ráda připomněla úžasný vliv FB na obecné gramotnosti, zejména u intelektuálně a sociálně nejslabších vrstev obyvatelstva. Jsem také nesmírně vděčna za to, že FB vytvořil celosvětovou platformu, díky níž ožívají a rozvíjí se jazyky, které by jinak měly významnou tendenci k zániku. Desetitisíce probíhajících FB chatů v romštině udělalo pro tento jazyk více než všechny katedry romistiky na světě dohromady.

xxxxxxxxxxxxxxxxxx

Facebook Ireland Ltd
4 Grand Canal Square
Dublin, 2
D02 X525
Ireland

Prague, Czech Republic, on ….. October 2017
Warning of a persistent violation of the European Convention on Human Rights by Facebook in the Czech Republic (and probably throughout the jurisdiction of the European Court of Human Rights)
Please give to Mr Mark Zuckerberg

Dear Mr Zuckerberg,
I would like to appeal to you as the founder and CEO of the company running the world’s largest social network – Facebook.
As is often the case, I have been brought to writing to you and giving you my legal opinion on the issue of “blocking,” or more accurately speaking on censorship, by my own situation where, after eight years of using your brilliant invention, I have been “blocked” for thirty days, without this ever having happened before (with a single 24-hour exception).
The reason why your company punishes its users by disabling access and disabling the use of your company’s services are regularly “inappropriate” statements, especially of allegedly racist or xenophobic content. This was how my own statement was designated; in fact, it concealed hyperbole, irony and aphorism, which are legitimate means of literary expression. This is something which – unlike the vast majority of users and as the author of several books and hundreds of articles – I master very well.
In order to defend my legal opinion that your company is operating in an illegal indeed an unlawful manner, permit me to tell you a few facts about myself. I am 54 years old and have worked for 24 years as a lawyer. I have also worked in the public domain when, from 1990 to 1992, I was a Member of Parliament of the Czechoslovak Federation as it then was. Though I am not Roma, I was deputised at that time by a Roma political party to defend the interests of this national minority. Since the end of my political mandate, I have continued to work for the benefit of this nationality. In March 1993, I organised with Congressman Tom Lantos the first hearing on the status of Roma in Central and Eastern Europe held before the Human Rights Caucus of both US Houses of Congress. At the same time, I worked on gaining observer status at the UN for the International Romani Union. In the following years, I defended victims of racially motivated attacks in the Czech Republic, not only from among the Roma. I have been involved in several high profile media cases where I have come to believe that membership of this national minority is the reason for a somewhat different approach by the courts to any given case. None of these controversial cases added in the slightest to my public popularity. Based on my experience, I wrote (in addition to hundreds of articles of a mainly legal popularisation nature) a book called “The Roma Question – The Psychological Grounds for the Social Exclusion of Roma”, which is accepted in the Roma community as a true portrait of their situation and their problems.
In addition to representing and defending the Roma, I have long been involved in the field of family law, and it is these cases in particular that have led me to leading defences before the European Court of Human Rights in Strasbourg. With my fifteen successful cases before this court (with the bitter taste of representing my clients against my own country) I am one of the most successful Czech lawyers to have appeared before this court. In addition, I have had no small success before the Czech Constitutional Court.
My defence of members of the LGBT community had a somewhat piquant flavour when my position on this almost caused the dissolution of the Czechoslovak Federation a year before it actually happened. When negotiating the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, the Czech version of the European Convention on Human Rights, as a young Member of Parliament I proposed in 1991 that a ban on discrimination on the basis of sexual orientation should be added to those explicitly listed situations for which discrimination is banned, such as social status, race, religion, language and political thought. Among my fellow MPs from predominantly Catholic Slovakia there was complete consternation at the time.
My legal and political attitudes have been backed up by my own personal attitudes when I married a Roma, with whom I now have a nineteen-year-old daughter of semi-Roma origin. For this reason – although I am so to speak the daughter of a “good” intellectual white family – the theory of critical whiteness does not apply to me, nor does the conventional conclusion of this interdisciplinary science apply to me, that on principle white people can never fully understand the life realities and perspectives of people of colour. I felt the bitterness of this destiny in 2003, when President Václav Klaus proposed me as a judge of the Constitutional Court of the Czech Republic. However, the Senate of the Czech Republic, which approves the presidential proposals, did not concern itself with my legal opinions and positions, but in the lobbies dealt rather with the thorny question of my origins, that is, whether I am a Jew, a Gypsy or a combination of these two. The Senate also rejected my candidacy under the influence of the fact that a few days before the vote on my candidacy I had reached a settlement with the Czech Republic on behalf of my Roma clients on a dispute that was ruled on by the European Court of Human Rights. Part of this settlement was financial compensation for my clients. However, this was received by a large part of the Czech public – including a large part of the Senate – with considerable dislike, and not with regard to justice, but with regard to whom the satisfaction was awarded and paid.
These lifelong professional and personal positions lead me to demand that people be careful when raising accusations against me of racism or xenophobia. I feel justified in objecting to the fact that I have been labelled as such by your company.
In a similar way – through denial of service by your company – hundreds, or even thousands, of my fellow citizens are affected, who pronounce opinions other than those which are currently officially accepted and considered as “desirable”. Your company makes its own judgement about which are desirable and which are forbidden. I will now pass over legal aspects of your company’s behaviour. However, I can state my opinion, stemming from a knowledge of history, that behaving like this to a nation that has been used for hundreds of years to suffering death at the stake for the truth (witness the Czech scholar and church reformer Master Jan Hus), is somewhat less far-sighted. Deciding what is and is not inappropriate to say and to force this on a society that had 50 years of Communist censorship, eight years of Nazi terror, and 300 years of oppression under the rule of a foreign country, is definitely not the kind of behaviour which would earn admiration or respect in my country.
However, let us keep to the legal aspects of assessing the situation. Not only the countries of the European Union, but the countries of the whole of Europe, including Russia and Turkey (the only non-member state of the Council of Europe is Belarus), are subject to the jurisdiction of the European Court of Human Rights. All of these countries have undertaken to comply with the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. Among the rights guaranteed by this Convention, according to Article 10, is the right to freedom of speech. During its nearly 60 years of existence, the Court has developed standard jurisprudence on how to interpret this freedom of speech and how to balance it with other rights guaranteed by the Convention with which freedom of speech might possibly interfere. Its chief idea in balancing the individual legitimate objectives to which protection of speech or limitation on it leads can be summed up in the position that “…freedom of speech is also applicable to “information” or “ideas” that offend, shock or disturb the State or any sector of the population .”
This almost absolute freedom of speech is – as the Court has repeatedly stated in a number of other cases – “one of the essential pillars of democratic society, and a fundamental condition for its progress and the […] development of each individual.”The linkage of democracy and freedom of speech as its necessary condition is underlined by another human right, so we may speak of a necessary triumvirate of democracy. It is that “the protection of opinions and the freedom to express is one of the objectives of the freedom of association as enshrined by Article 11 of the Convention .“
In particular, the Court made a clear statement about political statements by saying that “…there is no democracy without pluralism. One of the principal characteristics of democracy is in … the possibility of debating, through dialogue and without resorting to violence, the issues posed by various political views, even when it is feared or anxious. Democracy is actually fed by freedom of speech … “
As I have stated earlier, the European Court works on the basis of balancing individual rights. On this issue, it is necessary to recall the wording of Article 17 of the Convention, which is often forgotten; and I therefore permit myself to cite it in its entirety:
Nothing in this Convention may be interpreted as implying for any State, group or person any right to engage in any activity or perform any act aimed at the destruction of any of the rights and freedoms set forth herein or at their limitation to a greater extent than is provided for in the Convention.“
The Convention is in fact anchored in an ideological and value system with respect to the type of social order compatible with it. This social order is a democratic, pluralistic political system that respects the rule of law and the rights of the individual. In other words, even a pluralist democracy has the right to defend itself against (its own) destruction.
But what does your company do? Under the guise of “good intentions”, it is completely destroying the pluralistic debate that is a guarantee – and not just in my opinion the only guarantee – of a shift of opinions in society . Opinions develop only through discussion, and not just through “measured” discussion, but also through the use of irony, mockery, awkward and careless expressions, aphorisms, parables, through the use of unliterary, even vulgar language. In evaluating the contribution of your users (which, by the way, your company is not at all entitled to do, even on the basis that it owns the social platform on which even “inappropriate” debates take place), it is also necessary to take into account the different intellectual abilities of those in the discussion, which are various. There are also differences between the written and spoken word, which the absolute majority of society – all over the world – completely misses. According to psychological research, under “normal circumstances” a harshly predominant part of the communication between people is non-verbal. Maintaining that “everyone can write” in the same way that “everyone can talk” is very stupid. Put simply, people have to learn to express themselves in writing – which is what statements on Facebook are .
But your company shows no respect for any of this. Your company not only ignores, but deliberately sets out to demolish, all the fundamentals and achievements of the search for justice.
I have heard several times the view that “at home everyone is their own master” and therefore that everyone can do what they want. Such an interpretation of the law is its complete denial. To give a specific example taken ad absurdum – if you committed murder in a house you own, does ownership of that place justify that murder? Not in the slightest. Likewise, your company also has a duty to comply with the laws of the countries in which it operates. It is therefore bound to comply with the European Convention on Human Rights and Freedoms, including the interpretations given by the relevant case-law of the European Court of Human Rights.
Your company de facto replaces the legislative role of the state when it assumes the right to determine laws, to enforce those laws and punish non-compliance with them. According to the most general principles of legal theory, such power belongs only to the state – it is the only legislative sovereign. Any transfer of this authority can only take place through an international treaty; for example, as the countries of the European Union have done by signing the Treaty of Lisbon. However, as far as I am aware your company has no international treaty with the European Union or the Czech Republic that would entitle it to legislate in our country, in the European Union or in the countries of the Council of Europe. Your company completely displaces and destroys political pluralism in an anti-democratic manner. You arrogate legislative power and through de facto revision of the judgements of the European Court of Human Rights, you lay claim to judicial power. What authorises you and your corporation to take such a power-based approach, which is in its essence totalitarian?
There are also opinions that if we, the users of your platform, have the opportunity to use this platform for free, this gives you the absolute right to regulate its content. I do not want to repeat the legal arguments, instead allow a lawyer to think in economic terms. Of course, we, your users, use the benefit of your services for free. That does not mean, however, that we are not generating profit for you. Today, the global community of your users is a pasture for the fattened cows of the advertising agencies and individual retailers or manufacturers and providers of services. This pasture gives you full-fat milk, indeed cream. It is from us, the common blades of grass, that you have made your riches. Well, good luck to you – but do not you think that we ordinary consumers should have a little respect for the fact your platform generates these profits? FB users want nothing more than those blades of grass, to wave freely in the wind and to turn their faces to that sun known as social cohesion. In return for that they are willing to put their money in the direction indicated by FB’s advertisers. Between us, your consumers and you – or your corporation – there are mutually beneficial relationships in which everyone gets what they want: you make money and people make social contacts. Now, however, it seems that that is not enough for you. You feel you are stronger than a state, stronger than the democratically elected (albeit not the smartest and most perfect) representatives of their countries.
From an economic point of view, one more aspect needs to be remembered: by ideological interferences in the texts of your users you are spinning the wheels of positive feedback. The more you silence the commentaries and deliberations of any view which is allegedly hostile to you, the more such views will be sought out and the more they will spread. This will lead at the same to destabilisation of the system. An avalanche-like spread and destabilisation are the basic characteristics of positive feedback. Based on this silence controlled by you (which we, who have grown up in times of real socialism, know so well), there may of course be changes and social tensions that will slip out of control and will move in an opposite direction to the one you are now trying to influence. And if your analytical department tells you that “you can handle it”, then let us look to the past with a simple reminder: … others have thought that in the past….

Dear Mr Zuckerberg,
You have decided that through your corporation you will define human history, that you will promote an ideology that you think is right. You forget that the path and the goal to which the path leads are varying values, mutually interchangeable. In the first lessons at law faculties around the world, they teach us that right cannot arise from injustice. Similarly, if your good intentions make use of means that give rise to legitimate distrust of their legality, then the goal itself will collapse. Please consider your company’s strategy to date. Try to overcome the cognitive dissonance and look into the face of a reality in which the results of your steps could be exactly the opposite of what you are intending.
And above all: in a situation where extremists around the world are demonstrably using Facebook to carry out their terrorist attacks, do not play God, the only one who knows what is and is not true and correct. Do not bully ordinary people who are expressing themselves as best they can – and in a way to which they have a legal right. Stop your inquisitor-like abuse of your power, which, as has been proven many times in history, always leads to effects opposite to the ones desired. You will not fix anything by blocking anyone. End this strategy that blunts not only us, the users of your platform, but above all yourself.
Yours most sincerely,

Klára A. Samková, J.D., Ph.D.

The post Klára Samková píše otevřený dopis Zuckerbergovi. Upozornění na soustavné porušování Evropských úmluv o lidských právech společností Facebook (en-cz) first appeared on Čítárny.