Jednoduchý příběh Růže pro Algernon, který klade mnoho otázek, jenž se dodnes vymykají vědě a to i přes to, že původní povídka byla napsána v roce 1959. Mimořádný čtenářský úspěch povídky dovedl Daniela Keyese k přepracování na novelu. Ta byla později vcelku slušně zfilmována a existují i divadelní zpracování.

V příběhu mentálně retardovaného Charliho jde o jeho mozek a způsob jakým vnímá tento svět. Charlie je podrobený lékařskému experimentu, při kterém došlo k nějakému zásahu do mozkové tkáně a Charlie se stal géniem.
Postupně si ale uvědomuje, že s narůstajícm pamětí a mimořádnou schopností hledat souvislosti se mění i jeho lidský postoj k světu. Vlastním studiem nakonec pochopí, co se skutečně děje a co ho v blízké budoucnosti čeká.

Mimomořádný příběh s možná překvapivým závěrem nastoluje mnoho otázek o fungování našeho mozku a vnímání světa našimi smysly.
Zároveň klade otázky o vědeckosti různých experimentů. Po více jak 50 letech od vzniku povídky je dnes už zřejmé, že vnímání reality je omezeno nejen našimi smysly a našimi zkušenostmi, ale zcela zásadně různým zpracovním informací v různých částech našem mozku.
Tvrdit proto, že vědecké je jenom to, co jsme schopni změřit, vědecky ověřit a pochopit je vlastně svým způsobem přelud. Například na snímcích z vesmíru je zřejmé, že zatímco na půlce zeměkoule je den, na druhé půlce a nad naší atmosférou je jen tma. Jinými slovy svět naším smyslů neviditelný. To co svítí je jen naše atmosféra, kterou pronikají paprsky slunce. Běžná věc, že si neuvědomujeme, jaký je to přelud.

I historie věděckých objevů nás učí, že náš pohled na existenci světa se velmi rychle mění a nic není neměnné. Co před několika sty lety bylo kacířské a za co se upalovalo je dnes obecně příjímáno jako fakt. Ukázka z knihy jasně říká jaké je ve své většině lidské uvažování:

Dnes, jsem se naučil, tohle je čárka (,) tečka, s vocasem, slečna Kinianová, říká že je to důležitý, protože, je to nutný, pro psaní, dobře, řekla že někdo, by mohl přijít, o moc peněz, když čárka, není, na správným místě, já žádný, peníze, nemám a nevím, jak čárka, zabrání, abyste, o ně nepřišli. Ale ona říká, všichni, píšou čárky, tak já, budu taky.

Důvod, proč si nekladame často velmi důležité otázky, je v tom, že nejsme schopni ani ochorni vidět jejich důležitost. Například Charlie v knize říká:

Dočet jsem Robinsona Crusoe. Chci se dovědět víc, co se sním stalo, ale slečna Kinianová říká, že to je všecko. Proč?

Kniha Daniela Keyese Růže pro Algernon (Flowers for Algernon, Harcourt, Brace & World, 1959) vyšla několikrát česky.
Bylo natočeno víc filmů. Např. Flowers For Algernon “Charly” (1968), ale asi nejlepší jsou: Flower for Algernon (2000) a francouzské verze z roku 2006 a 2013 Des Fleurs pour Algernon.
Divadelní představení Růže pro Algernon se dodnes hraje například v pražském Divadle v Celetné.

Další zajímavé knihy mimořádném fungování mozku:
O.Sack: Barvoslepý malíř, Krajina jeho snů, Poslední hippies etc.
H.G.Wells: povídka Zem slepců
Ramachandran: Mozek a jeho tajemství

Ukázka z knihy:

Doktor Strauss řiká abich psal co myslím a každou věc co se stane odteďka. Nevím proč ale říká že je to důležitý tak že budou vidět jestli mně mužou užít. Snad mužou. Slečna Kinianová říká že snad mě udělaj chitrý. Chci být chitrý menuju se Charlie Gordon. Sem 37 let starý a před 2 tejdny sem mněl narozeniny. Nemam co psát tak toho teď nechám.

Necítím se inteligentní. Je tolik věcí, kterým nerozumím.« Vzala si cigaretu a já jí připálil. »Musíš být maličko trpělivý. Ve dnech a týdnech dokážeš to, co jiným lidem trvá půl života. To je na tom tak úžasné. Jsi jako obrovská houba, která do sebe všechno vstřebává.
Fakta, čísla, všeobecné znalosti. A brzy je také začneš dávat do souvislostí. Poznáš,jak jsou jednotlivé předměty studia navzájem propojené. Je mnoho stupňů, Charlie. Jsou jako příčky na obrovském žebříku a vedou tě stále výš a výš, abys poznal víc a víc ze světa kolem sebe. Já z toho všeho poznám jen malý kousek a o moc výš, než jsem teď, už ani nevystoupím, ale ty Charlie, šplhej. Každá příčka ti otevře svět, o jehož existenci jsi neměl ani tušení.

Slečna Kinianová mě učí psát líp. Říká podívej se na to slovo a zavři oči a říkej to pořád a pořád až si to zapamatuješ. Mám moc starostí s psaním i a y protože říkám vipadat a píšu vypadat a říkám chitrý ale píšu chytrý. Tak jsem to psal špatně než jsem začal být chytřejčí.

Znám interpunkci a píšu skoro bez chyb. Rád si hledám těžká slova ve slovníku a zkouším si je zapamatovat. Taky hodně čtu a slečna Kinianová říká, že čtu rychle. Někdy dokonce tomu co čtu, rozumím a pamatuju si to. Někdy zavřu oči a myslím na nějakou stránku a vidím ji před sebou jako ve skutečnosti.

Nevím jistě co to IQ je. Doktor Nemur řekl, že je to něco, podle čeho se určuje, jak jste inteligentní. Jako váhy v krámě. Doktor Strauss se s ním však hrozně pohádal a říkal, že IQ vůbec inteligenci neměří. Řekl, že IQ pouze ukazuje, jak velkou inteligenci byste mohli mít. Zrovna tak jako čísla na mírce. A tu mírku je podle doktora Strausse třeba naplnit.

Pak jsem se na to zeptal Burta, který mi dává testy a pracuje s Algernon. Burt řekl, že se oba doktoři mýlí (ale musel jsem slíbit, že to nikomu neřeknu). Burt tvrdí, že IQ se měří podle mnoha různých věcí, včetně toho, čemu jste se již naučili a že to stejně není k ničemu.
Tak pořád ještě nevím, co to je IQ, kromě toho, že to moje bude brzy přes 200. Nic jsem neřekl, ale nechápu, že když oni nevědí, co to je, nebo kde to je, jak je možné, že mohou vědět, kolik toho máte.

Strnule se dívala na zem a vypadala, jako by chtěla odejít. Aniž se na mne podívala, řekla:
»Kdyby Eva neposlouchala hada a nejedla ovoce ze stromu, nikdo z nás by nebyl starý a nemocný a nikdo by nezemřel.«
Opět mám ten pocit, jako by mé nitro bylo spalováno studem. Tahle inteligence postavila zeď mezi mne a lidi, které jsem znal a miloval. Předtím se mi smáli a pohrdali mnou pro mou ignoraci a tupost, teď mě nenávidějí pro mé znalosti a vědomosti. Co, proboha, ode mne chtějí?
Vyštvali mě z továrny. Ještě nikdy jsem se necítil tak osamělý…

Vzpomínám si, jak jste mi jednou říkal, že neúspěch experimentu či vyvrácení teorie jsou pro další vývoj výzkumu stejně důležité jako úspěch. Dnes vím, že je to pravda.

Výsledkem operace, kterou jsme oba podstoupili, bylo zintenzivnění a urychlení všech mentálních procesů. Nepředvídaný vývoj, který jsem si dovolil nazvat Algernon – Gordonův efekt, je tudíž logický. Hypotéza, která je tímto dokázána, může být vyjádřena následující definicí: Uměle zvýšená inteligence deterioruje v časové jednotce, která je přímo úměrná zvýšení. Tuším, že tohle je sám o sobě významný objev.

Deteriorace pokračuje. Stávám se roztržitým. Algernon před dvěma dny zemřela. Pitva prokázala, že má předpověď byla správná. Její mozek ztratil na váze a bylo na něm možno pozorovat všeobecné vyhlazení mozkových záhybů.
Předpokládám, že totéž se brzo začne dít se mnou. Teď když už je to jisté, nechci, aby se to stalo.
Dal jsem Algernonino tělo do krabičky od sýru a pochoval jsem ji na zadním dvorku. Plakal jsem.

Včera v noci jsem si nemohl vzpomenout, kde bydlím. Domů mě vedl strážník. Měl jsem zvláštní pocit, že tohle se mi už jednou přihodilo. Kdysi dávno. Stále si říkám, že jsem jediný člověk na světě, který může popsat to, co se se mnou děje.

Je to dobrej pocit vědět věci a bejt chitrý. Dybych teď byl chitrí hned bych si sednul a znovu to přečet. Stejně si mislím že sem první hloupí člověk na svjetě co udělal něco pro vědu. Pamatuju se že sem něco takovýho udělal ale nepamatuju se co. Tak mislím že sem to udělal pro všechny hloupí lidi jako já.

The post Růže pro Algernon. Keyesyho světová novela o fungování našeho mozku first appeared on Čítárny.

Proč je některá hudba tak působivá? Proč je někdy ticho třaskavější než rachot decibelů? Proč hudba “funguje”? A proč mnohdy nefunguje? Knihovny jsou plné tlustých knih popisujících hudební nástroje, ale nikde se nepíše o tom, že například pomocí bubnů lidé odjakživa dosahovali změněných stavů vědomí. Jak to, že nám to tak dlouho a tak úspěšně zatajovali?

Na světě existuje přibližně deset tisíc odlišných hudebních kultur. Proč nám alespoň o těch nejdůležitějších neřekli? Kolik tajemství, hudebních technik a nástrojů je tak ještě před námi ukryto? Toto je kniha o mnohém z toho, co nenajdete v učebnicích dějepisu a historie hudby a co se na školách a konzervatořích zatím bohužel stále ještě nevyučuje. Poukazuje na možné příčiny a souvislosti mnohých jevů, o kterých se zatím takto nepsalo.
Pozornému čtenáři nabízí řadu informací z nejrůznějších hudebních kultur a možných úhlů pohledu, aby si pak o to víc mohl vychutnat zázrak, kterému se říká hudba.

Vlastimil Marek (23. 8. 1946 Krnov – 16. 3. 2021 Mšeno)
je hudebník, hudební publicista a terapeut, volný novinář, zenový buddhista, lektor a spisovatel. V 70. a 80. letech byl jednou z vůdčích osobností české alternativní rockové scény (hrál ve skupinách Extempore, Elektrobus, Amalgam, MChband, ale také s Jakubem Nohou a Emilem Pospíšilem). Od poloviny 70. let min. st. experimentuje s akustickými nástroji a systematicky studuje různé etnické nástroje a hudební styly.

Již od počátku své “práce se zvukem”, tehdy v rockové kapele, se Marek pokoušel např. o liché rytmy, větší barevnost, složitější a propracovanější strukturu tehdejšího rocku (druhý perkussionista, celovečerní téma s nápaditě propojenými částmi, použití i nehudebních zvuků – různá doma zhotovená kovová i dřevěná štěrchátka). Učí se hrát na indické bubínky tabla a koncert jeho skupiny Amalgam (podzim 1979) na dlouhá léta předznamenal vznik a vývoj etnické a world hudby u nás.
Souběžně s hudbou studoval i buddhismus (pobyt v zenovém klášteru v Naře, Japonsko).

V roce 1986 byl vzat do vazby a obviněn z “poškozování zájmů republiky v cizině” za organizování gongového koncertu míru. Po roce 1990 začal přispívat do různých novin a časopisů, připravovat čtvrtletník Mana a BARAKA (viz www.baraka.cz) a vysílat své autorské pořady o hudbě (dodnes Čro3 Vltava), vydává nahrávky tibetských mís (viz DVD Za hudbou).
Přednášel na soukromé univerzitě Nové doby. V 90. letech přivezl do ČR např. tibetské mísy, alikvotní zpěv, zorganizoval první kurzy hry na didžeridu aj. a roky organizoval a vedl kurzy Umění naslouchat.

Pravidelně publikuje své fejetony na internetu (www.osud.cz, http://blog.baraka.cz ).Vydal např. knihy Český zen a umění naslouchat (1994), sbírku fejetonů Něco v síti (1999), kultovní knihu Tajné dějiny hudby (1999, bylo prodáno již asi 10 000 výtisků), vizionářskou knihu o přirozených porodech Nová doba porodní (2002, již dva dotisky) a také praktickou knihu o tom, proč naše hudba neléčí, Hudba jinak (2003, také dvě vydání).

Tajné dějiny hudby | Vlastimil Marek | Eminent, 1999

The post Tajné dějiny hudby, zvuk a ticho jako stav vědomí podle Vlastimila Marka first appeared on Čítárny.

Hofstadterova je kniha je vystavěna na trojúhelníkovém půdorysu, jehož strany tvoří Bachovy fugy, Escherovy obrazy a dílo matematika Kurta Gödela.
Tato zdánlivě nesouvisející témata mají totiž jednu společnou skrytou, o to však podstatnější vlastnost: jejich struktura je postavena na odkazu na sebe sama – takzvané autoreferenci.

Kniha je opravdu velmi rozsáhlá a hluboko se nořící do dosti obtížných partií matematiky a metamatematiky, s přesahy do informatiky, fyziky, genetiky, hudby, výtvarného umění a řady dalších oborů. Navíc je plná slovních i grafických hříček a vzájemných vazeb mezi zcela nečekanými místy textu.
To nakonec odpovídá i jejímu hlavnímu sdělení, totiž že vědomí a inteligence vznikají mnohočetnými interakcemi v mimořádně složité síti – mnohonásobně provázanými zpětnovazebními cykly jednoduchých složek a jejich spletitých a mnohovrstevných hierarchií.
Dosaďte za jednoduché složky jednotlivá slova, za jejich hierarchie věty, odstavce a podkapitoly, přičtěte vzájemné mnohočetné vazby napříč všemi těmito složkami – a máte před sebou fraktálovou kopii autorovy hlavní teze, vytesanou ve druhém plánu do materiálu, na kterém ji předvádí…

Douglas R. Hofstadter / Gödel, Escher, Bach / Argo
Existenciální gordická balada. Metaforická fuga o mysli a strojích v duchu Lewise Carrolla

Ukázka z knihy:

DESET OTÁZEK A SPEKULACÍ

Kapitolu o Umělé Inteligenci (UI) bych rád zakončil deseti „otázkami a spekulacemi”. Nejsem tak troufalý, abych to nazval „otázky a odpovědi” – jsou to jen mé osobní názory, a až se toho dozvín1e více a Ul projde dalším vývojem, klidně se mohou změnit. (V následujících pasážích termínem „program Ul” míním program, který je před dnešními programy daleko vpředu; znamená to program „určitě inteligentní”. Také slova „program” a „počítač” mají pravděpodobně příliš mechanistické konotace, nicméně se jich přidržíme.)

Otázka: Napíše někdy počítačový program krásnou hudbu?
Spekulace: Ano, ale nijak brzy to nebude. Hudba je jazykem emocí a dokud nebudou mít programy stejně složité emoce jako my, není možné, aby napsaly cokoli krásného. Mohou zvládnout „padělky” – povrchní imitace syntaxe předchozí hudby – avšak navzdory povrchním domněnkám se v hudebním vyjádření skrývá mnohem více, než je možné zachytit syntaktickými pravidly. Počítačové programy pro skládání hudby ještě dlouho žádný nový druh krásy nevyprodu-kují. Rád bych tuto myšlenku rozvedl trochu dále. Myslet si – a něco takového jsem už slyšel- že bychom již brzy mohli mít předprogramovaný, masově pro-dukovaný a zásilkově prodávaný „music box” za pár babek, který by ze svých sterilních obvodů chrlil hudbu, jakou by psali Chopin či Bach, kdyby žili déle, to je hodně groteskní a ostudně špatný odhad hloubky lidského ducha. ,,Program”, který by dovedl tvořit hudbu jako oni, by musel sám putovat světem, vybojovávat si vlastními silami cestu bludištěm života a procítit každou jeho chvilku. Musel by porozumět radosti a osamělosti mrazivého nočního větru, touze po milované ruce, nepřístupnosti vzdáleného města, hoři ze smrti blízkého a schopnosti se z ní vzpamatovat. Musel by poznat na vlastní kůži rezignaci a únavu ze světa, žal a zoufalství, odhodlání a vítězství, zbožnost a posvátnou hrůzu. Do toho by musel namíchat takové protiklady jako naději a strach, sklíčenost a rozjaření, klid a napětí. Nedílnou součástí směsi by musel být smysl pro eleganci, humor a rytmus i smysl pro neočekávané – a samozřejmě vytříbené povědomí o magii tvůrčího procesu. V tom a pouze v tom spočívají zdroje významu v hudbě.

Otázka: Budou se do stroje explicitně programovat emoce?
Spekulace: Ne, to je absurdní představa. Žádná přímá simulace emocí – například program PARRY – se nemůže přiblížit složitosti lidských emocí, které vznikají nepřímo, v důsledku organizace našich myslí. Programy nebo stroje si budou osvojovat emoce stejným způsobem: jako vedlejší produkty své struktury, způ-sobu, jímž jsou organizovány – nikoli přímým programováním. Nikdo tedy například nebude psát subrutinu „zamilovat se”, stejně jako nenapíše subrutinu „chybovat”. ,,Zamilovat se” je jeden z popisů, které přikládáme komplexnímu procesu komplexního systému; uvnitř tohoto systému však nemusí být žádný specifický modul, který by to měl výlučně na starosti!

Otázka: Bude myslící počítač schopen rychle sčítat?
Spekulace: Zřejmě nikoli. I my sami jsme složeni z hardwaru, který umí skvěle počítat, to ale neznamená, že na úrovni symbolů, tam, kde spočívá „já”, nějaký subsystém ví, jak takové skvělé kalkulace provádět. Řeknu to takto: neexistuje žádný způsob, jak bychom mohli do svých neuronů vložit čísla, abychom si sečetli příjmy pro daňové přiznání. Naštěstí pro nás, naše úroveň symbolů (tedy ,,my”) nemůže získat přístup k neuronům, které mají na starosti myšlení -jinak by se nám samým sčítáním zavařil mozek. Můžeme si znovu parafrázovat Descarta: ,,Myslím, tedy nemám přístup k úrovni sum.”

Proč by to nemělo být u inteligentního programu stejné? K obvodům, v nichž se děje myšlení, nesmí být umožněn přístup – jinak se nadměrným sčítáním zavaří CPU. Ale úplně vážně, stroj, který projde Turingovým testem, bude možná počítat stejně pomalu jako vy nebo já, a to z podobných příčin. Bude reprezentovat číslo 2 nejen dvěma bity „ 1-0″, ale komplexním pojmem, tak jako to děláme my; ten bude naplněn asociacemi jako například ,,(pouhá) dvojka” ,,pár” či ,,dvojník”, spoustou mentálních představ,jako třeba tečkami na dominové kostce, tvarem číslice 2, pojmy střídání, sudosti, lichosti a tak dále …
S celou touto zátěží bude zřejmě inteligentní program počítat asi jako lenochod. Jistě, mohli bychom k němu přidat nebo do něj zabudovat takříkajíc „kapesní kalkulačku”. Pak může odpovídat skutečně velmi rychle, jeho výkon však bude stejný jako výkon člověka s kalkulačkou. Stroj by pak měl dvě navzájem oddělené části: spolehlivou, ale bezduchou, a inteligentní, ale omylnou, a na to, že složený systém bude spolehlivý, nemůžeme spoléhat o nic více než na kombinaci člověka a stroje. Pokud je toto správná odpověď na položenou otázku, pak uděláme lépe, když si ponecháme kalkulačku – inteligenci do ní ale vkládat nebudeme!

Otázka: Budou existovat šachové programy, které dokážou porazit každého?
Spekulace: Nebudou. Mohou sice vzniknout programy, které budou umět porazit v šachu každého, nebudou to však výhradně šachové programy. Budou to programy s obecnou inteligencí a ty budou zrovna tak temperamentní jako lidé. „Nechcete si zahrát šachy?” ,,Ne, šachy už mě nudí. Popovídejme si o poezii.” Tak by mohl vypadat náš rozhovor s programem, který by dokázal porazit každého.
Skutečná inteligence totiž nutně závisí na schopnosti mít celkový přehled -to znamená na programovatelné schopnosti, dá-li se to tak říct, ,,vystoupit ze systému” – aspoň do té míry, do jaké tuto schopnost máme my. Jakmile se tato schopnost objeví, už nebude možné program udržet v mezích; překročí určitý klíčový bod a my se budeme muset postavit čelem k tomu, co jsme vyvolali.

Otázka: Budou v paměti zvláštní místa pro ukládání parametrů ovládajících chování programu, na která kdybychom sáhli a změnili je, mohli bychom si program nastavit tak, aby byl chytřejší, hloupější, kreativnější nebo měl zájem o hokej? Zkrátka, budeme moci náš program „naladit” seřízením na relativně nízké úrovni?
Spekulace: Ne. Program bude zcela netečný vůči změnám jakýchkoli konkrétních prvků ve své paměti, stejně jako i my zůstáváme téměř přesně stejní, i když každý den zaniknou tisíce našich neuronů! Pokud bychom však těchto prvků pozmě-nili mnoho, poškodíme ho, stejně jako se poškodí lidský mozek při nepovedené neurochirurgické operaci. V paměti programu nebude žádné čarovné místo, kde by například sídlilo jeho ,,IQ”. Opět to bude vlastnost, která vznikne až v dů-sledku chování nižší úrovně a na žádném konkrétním místě sídlit nebude. Totéž platí pro takové věci jako „počet položek, které dokáže udržet v krátkodobé paměti”, ,,do jaké míry má v oblibě fyziku” atd. atd.

Otázka: Budeme moci naladit program Ul tak, aby jednal jako já nebo vy – popřípadě jako někdo mezi námi oběma?
Spekulace: Ne. Inteligentní program se nebude chovat jako chameleon o nic více než lidé. Bude se opírat o neměnnost svých vzpomínek a přebíhat mezi různými osobnostmi umět nebude. Představa změny vnitřních parametrů a „naladění nové osobnosti” prozrazuje směšné podcenění toho, jak je osobnost složitá.

Otázka: Bude existovat něco jako „srdce” programu Ul, nebo se bude program skládat jen z „bezduchých smyček a posloupností triviálních operací” (slovy Marvina Minského)?
Spekulace: Kdybychom programu viděli „až na dno”, tak jako na mělkém rybníku, jistě bychom zahlédli jen „bezduché smyčky a posloupnosti triviálních operací” -a žádné „srdce” bychom určitě nespatřili. V této souvislosti se objevují dva ex-trémní názory na Ul: jeden říká, že lidská mysl je, z fundamentálních i tajemných příčin, nenaprogramovatelná. Podle druhého stačí pouze sestavit vhodné „heu-ristické nástroje – vícenásobné optimalizátory, postupy pro rozpoznávání vzorů, plánovací algebry, rekurzivní administrativní procedury a podobně” 7 – a inteli-gence bude na světě. Můj názor je někde uprostřed, protože se domnívám, že „rybník” jakéhokoli programu Ul je tak hluboký a kalný, že na jeho dno prostě nedohlédneme. Budeme-li se dívat shora, zůstanou pro nás smyčky neviditelné, stejně jako jsou po dnešní programátory neviditelné elektrony, které přenášejí proud. Až vytvoříme program, který projde Turingovým testem, zahlédneme ,,srdce”, i když budeme vědět, že tam žádné není.

Otázka: Budou někdy Ul programy „superinteligentní?”
Spekulace: To nevím. Není jasné, zda budeme schopni superinteligenci porozumět a nějak s ní komunikovat, ani zda takový pojem má vůbec nějaký smysl. Naše vlastní inteligence je například svázána s rychlostí našeho myšlení. Kdyby byly naše reflexy desetkrát rychlejší či naopak pomalejší, mohly se v nás vyvinout naprosto jiné soubory pojmů k popisování světa. Bytost s radikálně odlišným pohledem na svět s námi možná prostě nebude mít mnoho styčných bodů. Často jsem si představoval, co by se dělo, kdyby existovaly například hudební skladby, které by byly proti Bachovi na takové úrovni, na jaké je Bach proti lidovým písničkám- něco jako „Bach na druhou”. Měl bych šanci jim porozumět? Možná už taková hudba kolem mě existuje a já ji jen neumím rozpoznat, stejně jako psi nerozpoznávají lidský jazyk. Idea superinteligence je velmi podivná. Každopádně ji nepokládám za cíl výzkumu Ul, ačkoli kdybychom dosáhli úrovně lidské inteligence, nepochybně se příštím cílem stane superinteligence – nejen pro nás, ale i pro samotné programy Ul, které budou neméně zvědavé, jak to s Ul a superinteligencí dopadne.Je totiž docela pravděpodobné a pochopitelné, že programy Ul se budou o vývoj Ul zajímat zcela mimořádně.

Otázka: Z toho, co říkáte, se zdá, že programy Ul budou nakonec stejně inteligentní jako lidé. Budou mezi nimi a lidmi nějaké rozdíly?
Spekulace: Rozdíly mezi programy Ul a lidmi budou větší než rozdíly mezi jednotlivými lidmi.Je skoro nemožné představit si, že by program Ul hluboce neovlivnilo „tělo”, v němž bude sídlit. Pokud to tedy nebude úžasně věrná replika lidského těla – a proč by jí vlastně měla být? – bude mít nesmírně odlišné pohledy na to, co je důležité, co je zajímavé atd. Wittgenstein kdysi vtipně poznamenal: „Kdyby lev uměl mluvit, nerozuměli bychom mu.”
Tento citát ve mně vyvolává vzpomínka na Rousseauův obraz mírumilovného lva a spící cikánky na poušti zalité měsíčním světlem. Jak to ale mohl Wittgenstein vědět? Podle mého odhadu se nám bude každý program Ul, pokud bude pro nás srozumitelný, jevit jako značně cizí. To nám bude velmi ztěžovat zjišťování, zda máme co do činění s programem Ul, nebo jenom s „divným” programem.

Otázka: Až vytvoříme inteligentní program, porozumíme tomu, co je inteligence, vědomí, svobodná vůle a „já”?
Spekulace: Svým způsobem – záležet bude na tom, co myslíme slovem „porozumět”. Na instinktivní úrovni těmto věcem pravděpodobně každý z nás porozumí celkem dobře. Je to jako poslech hudby. Skutečně porozumíme Bachovi tím, že ho racionálně rozebereme? Nebo mu budeme rozumět tehdy, když z jeho hudby budeme cítit potěšení v každém nervu svého těla? Rozumíme tomu, že rychlost světla je v každé inerciální vztažné soustavě konstantní? Dovedeme si to spočítat, intuici relativity však nemá na světě zřejmě nikdo. A pravděpodobně nikdo také intuitivně nepochopí tajemství inteligence a vědomí. Všichni ale mohou rozumět lidem, což je pravděpodobně asi tak nejdále, kam se můžeme dostat.

The post Gödel, Escher, Bach. Mimořádná kniha Hofstadterova o inteligenci a vědomí first appeared on Čítárny.