Znáte kouzelnou knihu Děti z Bullerbynu? Autorkou je švédská spisovatelka Astrid Lindgren (14.11. 1907 – 28.1. 2002). Je z těch několika málo knih, které si v životě přečtete několikrát. Jednou jako děti a pak jako dospělí. Protože je to knížka nadčasová. Já například dodnes nevím, jak to Lassy myslel s tím kopcem, který se vždycky natočí tak, aby se z něho šlo dolů.

Je to kniha skvělého vyprávění o dětech, o jejich drobných radostech i starostech. A hlavně o  tom, čím jednou budou a co udělají až budou úplně dospělí.

Příběh Olleho, Lasseho, Bosseho, Lisy, Anny a Britty je popsán v průběhu jednoho roku, během kterého poznáte všechno, co se stane v malém Bullerbynu. Hlavně se však dozvíte, jak je v životě důležité přátelství, láska k rodičům, že ne všechno se dá schovat před holkama nebo co je to Pontus. Což pro děti jsou veledůležité věci a dle mého, by měly být důležité i pro dospěláky.

A proč je ta knížka nadčasová?
Vypráví o věčně trvajícím dětském světě poznávání a fantazie. Dvou nejdůležitějších věcech, které nás učí být skutečnými lidmi.

“Bullerbyn je tak vysoko, že když jdeme do Storbynu, kam chodíme do školy a kde je taky obchod, jdeme celou dobu z kopce. Když ale jdeme zase domů, je to samozejmě do kopce. Lasse říká, že až bude velký a bude sakumprásk inžinýrem, že pak vynalezne kopec, který se dá otáčet, takže se po něm vždycky půjde jen dolů.”

Astrid Lindgren se uměla dívat dětskýma očima na svět, který je sice na první pohled stále stejný a všední, ale ve kterém je skryto plno tajemství a neuvěřitelných věcí a událostí, které je nutno objevovat. Ovšem pokud zapojíme fantazii a umíme se dívat s otevřenýma očima.
 
Víc o této knížce není opravdu třeba psát. Takové knihy je třeba číst a číst ! Dokud budeme žít.

Astrid Lindgren (*14. 11. 1907 – †28. 1. 2002)
Její knížky si získaly oblibu dětských čtenářů téměř na celém světě. Byly přeloženy do 40 jazyků a autorka za ně dostala četná ocenění ve Švédsku i v zahraničí. Je tedy docela přirozené, že A. Lindgren se stala jako jedna z prvních nositelkou Ceny H.Ch. Andersena – ocenění za její celoživotní dílo.

I na letním táboře můžete takovou knížku číst nebo si dokonce některé scénky zahrát. Viz video…
{youtube}dIWnfz1AESs{/youtube}

The post Děti z Bullerbynu Astrid Lindgren aneb jak daleko je Lasse s tím kopcem first appeared on Čítárny.

Čechů, kteří osobně navštívili Astrid Lindgren ve Švédsku, není mnoho. S potěšením proto přinášíme reportáž spisovatelky Hany Doskočilové, která to štěstí měla. A tak jednoho dne seděly na kanapi dvě spisovatelky, o kterých se mohlo říct slovy Astrid, že píši, aby pobavily ditě, které je v nich a doufají, že ostatní děti se budou bavit stejně jako ony.

Astrid Lindgren
Když jsme s Mirkem letěli do Švédska, vůbec jsem netušila, co mě tam čeká. Brali jsme to jako normální návštěvu u přátel, kteří už dvanáct let žili v Uppsale, oba tam pracovali na univerzitě a nám se po nich stýskalo.
Lekla jsem se, až když na mě z místních novin vykoukla moje vlastní fotka a vítali mě tam jako hosta Uppsaly.
„Co se divíš?“ chechtal se Karel. „Z Jarmilky se tu zatím stala dokonalá manažerka.“

A tak jsme namísto bloumání po Stockholmu a plavby lodí pod stockholmskými mosty absolvovali okružní cestu po nejrůznějších kulturních institucích, nakladatelstvích a nadacích. Připadám si v podobných situacích trapně, ale tady jsem neznala ani slovo švédsky a moje angličtina je tak mizivá, že ji radši ani nepoužívám. Jarmila mi zdárně tlumočila, co jim říkala, to vůbec netuším. Ale chovali se ke mně moc hezky.

„S kým se chceš ještě setkat?“ zeptala se mě Jarmila.
„Ze všech Švédů znám jen Astrid Lindgrenovou. Jenom z jejích knížek, to se ví. Byla to tenkrát pro nás v nakladatelství SNDK úplná bomba! Po všech těch Timurech a jeho partách najednou Pipi Dlouhá punčocha.“
Rozhodně mě ani nenapadlo, že k takovému setkání dojde. Paní Lindgrenová byla nemocná a nikoho nepřijímala. Jenomže Jarmila je nezmar. Na předposlední den našeho pobytu schůzku doopravdy vyjednala. Neměla jsem z toho žádnou radost. Vždycky se bojím, že se při osobním setkání s hvězdou zboří moje představa.

U paní Astrid Lindgrenové nic takového nehrozilo. Její charisma nebylo hvězdné, spíš takové sousedské. To jsem pochopila hned v taxíku, který nás k ní vezl. Když jsme řekli adresu „Dalagatan 46“ /tu si budu do smrti pamatovat/ povídá s úsměvem:
„Jedete za Astrid? Tak ji ode mne pozdravujte.“

U paní Lindgrenové byl zrovna byt plný novinářů z Estonska. Fotili, filmovali, prostě vřava. Ale mě tam ku podivu všechna tréma přešla a jen jsem byla šťastná, že sedím vedle ní na kanapi. Až potom za hodinu, v ulici za rohem u kafe, jsem to samým štěstím obrečela.

Na kanapi sedí Astrid Lindgren a Hana Doskočilová, tlumočí Jarmila Durmanová a opodál to vše sleduje Mirek Sekyrka, manžel paní Doskočilové.

Fotky jsou scanem místních novin. Květen 1992.

The post Jak Hana Doskočilová potkala světovou Astrid Lindgren přímo u ní doma first appeared on Čítárny.

Před 70. lety, 26. listopadu 1945, vyšla poprvé kniha Pipi Dlouhá punčocha. Zrození Pipi je ale už poněkud staršího data. Jak k němu došlo? Tak, že mladší Lindgrenové dcerka Karin (nar. 1934) dostala v zimě 1941 zápal plic. Při léčení si vysnila jméno Pipi Dlouhá punčocha. “Vyprávěj o ní!” žádala matku – a Lindgrenová, která až dosud psala a publikovala minimálně, se usadila na kraj postele a najednou zjistila, že sama sní, fabuluje a vypráví: jednu ztřeštěnou příhodu za druhou. Ty příhody jí pučely v hlavě, až to byl hrozen, a úplně spontánně. Bez zajímavosti není ani to, že už v prosinci 1939 uveřejnila referát o “vzpouře mládeže”, jehož hlavním spoluautorem byl její tehdy třináctiletý syn Lasse, o Pipi ale začala psát až zjara 1944. Jak?
Jednoho březnového dne ve Stocholmu sněžilo. Když jsem večer šla po chodníku kolem Vasova parku, pod nově napadaným sněhem ležel led, vzpomíná Astrid Lindgrenová. Upadla jsem, natloukla si nohu a musela nějakou dobu ležet. Abych zabila čas, začala jsem těsnopisem zapisovat příběhy o Pipi a v květnu 1944 (Karin bylo deset) mě napadlo, že bych to mohla přepsat na stroji a věnovat dceři k narozeninám.

Lindgrenová uskutečnila plán a jak přiznává, inspirovala se při konstruování příběhu dokonce některými prvky Hamsunova (1859-1952) románu Hlad (1890), konkrétně ji ovlivnily vylhané historky Hamsunova zoufalého hrdiny. Už před dceřinými narozeninami zaslala rukopis i nakladatelství Bonniers. “Upřímně doufám, že mě neudáte na Péči o dítě,” psala v průvodním dopise, “sama mám dvě děti. A jak by asi na úřadě naložili s matkou, která píše takové knihy!”
To se opravdu neví. Gerard Bonnier však rukopis tehdy ke své škodě odmítl – a později dokonce ještě jednou, asi jako jeho předek Albert Bonnier o padesát let dřív odmítl překlad Nietzscheho Tak pravil Zarahustra. Smůla? Špatná intuice? V šedesátých letech se Bonnier opatrně vymlouval, že měl zrovna malé děti a děsilo ho pomyšlení, že si vezmou z Pipi příklad, tomu ale příliš nevěříme. Knížka dnes každopádně představuje národní švédské zlato a vůbec největší švédský úspěch v oblasti dětské literatury. Přeložena je do padesáti jazyků a vyšla ve více než třech milionech výtisků.

“Na co jiného by byl práškový cukr, než aby se trochu poprášila podlaha?” Pipi
“Hrát dospělou roli v ní vyvolávalo melancholii, která se během let stále prohlubovala.”
Z Lindgrenové životopisu

Pravdou je ovšem taky, že už nejde o původní rukopis pro Bonniera. Ten Astrid po odmítnutí pragmaticky proškrtala a zmírnila Pipinu drzost!
Zdůraznila naopak velkorysost děvčátka, například k učitelce, její nenáročnost a skromnost. Anarchistická divokost původní verze ale vzala za své. A koho tedy potkalo štěstí vydání? Nakl. Rabén a Sjorgen, které se tím zachránilo před krachem. Kniha se dobře prodávala a nějakou dobu panoval klid, ale roku 1946 byla Pipi znovu napadena jako něco příliš kontroverzního a demoralizujícího a např. podle profesora Johna Landquista je hrdinka nenormální a nemocná. Dílo bylo nicméně typickým produktem doby volné pedagogiky, se kterou se začalo ve třicátých letech.

 
4. května 2009 se padesátky dožila švédská sekretářka Inger Nilsson, známá na celém světě jako filmová Pipi Dlouhá punčocha.
Fotografie ze stejnojmeného filmu

Kontroverzní kniha?
Snad, třeba na mne však Pipi nikdy v dětství podobně nepůsobila a sice jsem chápal, že je výstřední a bláznivě nebojácná, až nebezpečně nezávislá a pozoruhodně nekonvenční, následkem toho jsem ale nešplhal jako kočkodan po hřebeni střechy a nezkoušel nad hlavu zdvihnout hřebce. “Příkladnými vzory v knížce jsou Tomík a Anika,” napsala vydavateli autorka sama. Nu, a převzorní sourozenci “odvedle”, ve kterých osamělá Pipi našla skvělé kamarády a k nimž chová až jaksi mateřsky, vyvažují její “zločiny”.

I tak mě holka uhranula. Geniální, soběstačné dítě, jež celý svět přesvědčí o tom, že nebude chodit do školy. A nebude.
Tak žije ve vile Vilekule… úplně bez rodičů, jen s opičkou… a za pomoci svébytných zásad a zákonů. A vlastně přežívá svět i díky pytli tátou naloupených dukátů. Tak přece anarchie? Určitě! Jenže dokonce i ti policajti – protažení po střeše – holčičku akceptují a nechají se srovnat do lajny, když Pipi užije pohádkové síly. Protože JE to pohádka! A obdobně je zameteno se zloději.

“Dokud tu máme Pipi, tak v tomhle městě žádnou policii nepotřebujeme.”
“To je fakt,” přidal se další občan. “Pipi si dovede poradit s tygry i rváči.”
“Jakpak by tu nebyla zapotřebí policie,” protestovala Pipi. “Někdo přece taky musí dohlédnout, aby všichni pořádní cyklisté parkovali tam, kde se parkovat nesmí.”
Co bylo dál? Navštívila cirkus. Přeprala “nejsilnějšího muže světa”, Silného Adolfa, a teprve v tu chvíli došla Lindgrenová k závěru, že už je třeba nastolit kontrapunkty.
Prvním se stalo už zmíněné vyřízení zlodějů. Hle! Policii Pipi skutečně nepotřebuje.

Astrid Lindgrenová

Historky o nemožných služebných
A co v knize následovalo? Nu, hotové vzedmutí anarchie, a to v kapitole Pipi v kávové společnosti. Ta je o klábosení dam a Lindgrenová si z něj, pravda, dobrácky utahuje a paroduje hlavně historky o nemožných služebných.
Také Pipi si tedy pohotově vybájí jednu takovou neomalenou služku – své babičky, a ta prý programově tříštila nádobí, byla špindírou a jmenovala se Madla (v originále Malin). Ne, a Pipi nikdy neopomene zdůraznit, že babička byla s tak “výkonnou” služebnou navýsost spokojena, i když… „Malin ni-kdy ne-za-me-tla pod po-ste-le-mi!“ křičí Pipi ulicí za těžce konsternovanými dámami.

Lindgrenová se pak konečně i rozhodla ukázat, že i anarchistka může být na něco.
“Hromskou” sílu a bezstarostnost Pipinu ve výškách lze přece také zužitkovat, takže se holčička stane zachránkyní životů, o které málem přijdou dva chlapci: pětiletý a čtyřletý. Při děsivém požáru místního mrakodrapu zasahuje obratně, ale akt Pipina altruismu věru nepůsobí jako nějaká vystřihovánka z učebnice pro skauty. Hle! Cituji:

Vzala si na jednu ruku jednoho chlapečka a na druhou druhého. Vylezla na prkno… “Teď bude legrace, uvidíte,” řekla jim. “Zahrajeme si na provazolezce.” A když došla doprostřed prkna, zvedla jednu nohu do výšky tak jako tehdy v cirkuse. Dav na náměstí se zachvěl. Vzápětí Pipi ztratila botu a několik starších paní omdlelo…

A finále scény? Zbytek citace:

Zbyla na stromě sama… Vyběhla na prkno. Všichni se dívali a čekali, co asi má za lubem, a Pipi na úzkém prkně předváděla taneční kroky, zvedala ruce ladně nahoru a zase je spouštěla dolů a zpívala chraptivým hlasem, který tam dole na náměstí téměř nebylo slyšet:
Hoří oheň
svítí oheň,
tisíc jisker skáče,
do tance mi popraskává,
že by vzbudil spáče.
Zpívala a tancovala a točila se rychleji a rychleji, až někteří z lidí na náměstí uděšením přivírali oči, protože čekali, že každou chvíli spadne a zabije se. Z podkrovního okna vyšlehovaly dlouhé plameny a Pipi byla v jejich záři dobře vidět. Zvedla ruce proti večernímu nebi a v oblaku jisker, který se na ni snesl, volala: “To je hezký požár!” Pak teprve vyskočila do vzduchu a chytla se provazu.

Ilustrace Adolf Born

Právě tahle bez debaty maniakální pasáž na téma tanečku malé čarodějky byla roku 1946 kritizována nejvíc a citována nejčastěji.
I když třeba kritik Stig Ahlgren postřehl, že Pipi odpovídá obrazu žen v pověstech o čarodějnicích, které se před pár sty let objevily v utopii Elin Wagnerové o matriarchátu anebo u Emilie Fogelklouové, a které žily v představách lidu o dávných kouzelnicích v podobě odvážných, života znalých žen.

První díl Pipi však nekončí tímto ohněm (ať už je ten oheň symbolem čehokoli), nýbrž umírněnou oslavou Pipiných narozenin, na které zve jen a pouze Tomíka s Anikou.
Právě zde si, myslím, čtenář definitivně uvědomí hrdinčinu existenciální osamělost i filozofii, díky níž si děvčátko odmítá připouštět realitu. Podobá se vlastně Petru Panovi, který si taky “hrál špatně” a ve zpracování jehož osudů se dočítáme, že myslet si, že se máme dobře, je skoro stejné, jako se tak mít.
Nu, a je to právě anarchie, čím Pipi útočí na svou samotu a kupř. během oslavy narozenin učí vzornou Aniku a jejího brášku oblézat pokoj po nábytky, aniž je dovoleno došlápnout na zem (hra Ani ránu do podlahy). A vzápětí vede nevinné sourozence až na strašidelnou půdu, otevře otcův lodní kufr a…

Vytáhla dalekohled, několik starých knih, tři pistole, kord a pytlík plný zlatých peněz. „Tralalá!“ jásala. „To je napínavé,“ vydechl Tomy. Pipi vše uložila do noční košile jako do rance a děti se vrátily do kuchyně. Anika byla ráda, že už je z půdy pryč. „Nedávejte dětem do rukou střelné zbraně,“ řekla Pipi a vzala do každé ruky jednu pistoli. „Jinak může snadno dojít k neštěstí,“ dodala a stiskla spoušť obou pistolí zároveň. „To byla pořádná rána,“ řekla uznale a zadívala se do stropu. Byly tam vidět dvě díry po kulkách. „Kdo ví,“ řekla s nadějí v hlase, „třeba kulky proletěly střechou ven a zasáhly některého z duchů do nohou. To je aspoň naučí, že nemají strašit nevinné děti.“

Lindgrenová sice nepoužila termín „střelila pánu bohu do oken“, jinak ale Pipi hovoří k zesnulé mamince v nebi…
A jisté je, že se spíš rozbrečíme nad Lindgrenové knížkami Bratři Lví srdce (1973) či Mio, můj Mio (1954), ale také konec prvního dílu Pipi nelze nevnímat jako dojemný, i když… Ne zase přes míru.
Tomík s Anikou odcházejí z oslavy, svítí jim měsíc a jejich kamarádka za nimi volá v tatínkově noční košili, v ruce pistoli, v druhé kord: „Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“
Osamělá anarchistka. Nemusí ovšem jen dojímat, pravda. Bývá i skutečným nebezpečím a nabité zbraně vnucuje vzorovým kamarádům a…
Tomy byl nadšen! dočítáme se.
A Pipi? “Můžeme přece založit vlastní loupežnou bandu!. Chvála pánu bohu, že v tu chvíli místo anděla strážného zaklepal Tomíkův a Aničin tatínek a že si děti odvedl, aniž tušil, čemu už byly vystaveny na zmíněném výletě. Hle (a opět cituji)!

Pipi utrhla krásně červenou muchomůrku. “Jestlipak je jedlá? Pitná není, to vím, takže musí být jedlá, ne? Žádná jiná možnost přece není.”
Ukousla si velký kus a spolkla ho. “Docela ujde,” řekla spokojeně. “Jednou si takové houby usmažím…” A obrátíme list, kde se pořádá piknik na vysoké skále, a hle, požití muchomůrky nebylo bez následků.
“Mne by zajímalo, jestli je těžké létat,” řekla (zdrogovaná) Pipi a zasněně se zahleděla přes okraj skalky. “Slétnout dolů, to by asi nebylo tak těžké. Horší bude vylétnout nahoru. Nejlepší asi bude začít tím, co je snadnější. Já to zkusím! Všechno lítá, co peří má…” A jen to dořekla, zvedla ruce a vyskočila rovnou do vzduchu…”

Ilustrace Adolf Born

Ono ovšem ani vlévání mléka do uší není tím nejpřínosnějším proti zánětu středního ucha a rodiče nepotěší ani zcela pyromaniakální tanečky při požáru, že ano.
“To je ale hezký požár!” zpívá si Pipi nad hroznou propastí. O co jí tady ale vlastně jde? Je šílená?
Určitě trochu ano, nicméně… Třeba známá kniha Jorgena Gaareho a Oysteina Sjaastada Pipi a Sókratés (2002) se na její dobrodružství dívá jako na lapidární zjednodušení Sókratovy filozofie a na Pipi jako na přímé Sókratovo vtělení, které fakticky osvobozuje městečko od přízemnosti. Ne, Pipi není jen dítě. To vnímala už autorka. A sama redakci napsala:

“Je malý Nadčlověk – v podobě dítěte. Dík nadpřirozené tělesné síle i jiným okolnostem je dokonale chráněna před všemi dospělými.”

Už roku 1944 se taky Astrid Lindgren vědomě odvolávala na filozofa Bertranda Russella (1872-70) a jeho popis dětské touhy po moci odvozený z úvah psychiatra Alfreda Adlera (1870-1937), přičemž za kvintesenci Pipiny filozofie se právem považuje následující scéna, kterou nelze nemilovat:

“Trpíte pihami!” stálo napsáno na krabičce s krémem.
“Ne!”
“Copak si přeješ?” zeptala se paní.
“Ne!” opakovala Pipi.
“Já ti nerozumím,” řekla paní.
“Já pihami netrpím!” řekla Pipi,
Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: “Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!”
“To vím taky,” odtušila Pipi, “ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!

Co dodat? Pipina naivita je samozřejmě hraná.
Její nevědomost je, tak jako – zřejmě – u Švejka, často předstíraná. Asi. A jak tedy vzniká? Z čeho? Je to následek posibilismu, který hlásá: V principu je možné všechno.
Současně je ale očividné, že Pipi se skutečně stala prostřednictvím Lindgrenové i jakýmsi nevědomým produktem doby a knihou, na kterou se podvědomě čekalo i následkem debat o dětské psychologii v třicátých až čtyřicátých letech. Šlo o pojetí výchovy, které se vynořilo ruku v ruce s tehdy novou filozofií liberární pedagogiky a s pohledem na práva dětí a respekt k nim a konkrétně přišlo i s jedním z největších bestsellerů všech dob, totiž knížkou Péče o dítě podle zdravého rozumu (1946) od pediatra dr. Benjamina McLane Spocka (1903-98), který ovšem svou revolucí ve výchově podle mnoha názorů zkazil celou jednu generaci.
A co? I tak je Pipi přesně tou symbolickou postavou, na kterou čekaly dívky celého světa, jak píše autorka Lindgrenové životopisu.

A že je sama? To pro ni přece není “vůbec žádnej problém,” jak říkala babička z Vavřincové Takové normální rodinky. Určitou změnu ale do charakteru příběhů vnáší její otec, to je také pravda. Je pirát a jmenuje se Efraim a podle informací v prvním dílu sice “šel” sice přes palubu”, ale naštěstí připlouvá živ a zdráv, jak to Pipi vždy snílkovsky čekala. Vzorem tohoto hrdiny byl bezesporu Carl Emil Petterson, jehož neuvěřitelný příběh otiskly švédské noviny ve třicátých letech a který se oženil na jednom z indonéských ostrovů u Papuy s černošskou dcerou tamního krále a stal se králem taky.

Letí kůň bez otěží po louce, lesem, plání, nikde nemá stání, jak vítr uhání…
Tak kdysi začínala česká verze znělky televizní seriálu s dnes padesátiletou Inger Nilssonovou a třeba pro mne to je nezapomenutelná písnička.
Ustrne ale na rtech, když si pádně připomenu realitu tohohle světa. I tu, v níž Astrid roku 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje sto dvě procenta zdanitelných příjmů. A uznejte sami! Nezavolá snad obvyklý “malý” člověk policii i sociálku, potká-li něco tak hrozivě originálního a silného jako byla Pipi? Zavolá. Jenže…

“Už v dětském domově místo mám,” řekla.
“Opravdu? Už ti to někdo zajistil?” divil se jeden z policistů. “A ve kterém dětském domově?”
“Tady v tom,” prohlásila Pipi hrdě. “Já jsem dítě a tohle je můj domov, takže je to dětský domov. A místa tu mám dost.”

{youtube}acmf0F752CU{/youtube}

Další ukázky z knihy:

“Cože jsi?” ptala se Anika.
“Píditel.”
“Co to je?” divil se Tomy.
“Píditel je ten, kdo se pídí! Co by mohl být jiného,” vysvětlovala Pipi a zametala zbylou mouku na hromádku. “Všude na světě se válí plno věcí. Někdo se po nich pídit musí. A to je právě úkol píditelů.”
“Jaké věci?” zeptala se Anika.
“Všechno možné,” řekla Pipi. “Hroudy zlata a pštrosí péra a mrtvé myši a šroubky a matice a tak.”
To se Tomymu a Anice líbilo a chtěli se také stát píditeli. Tomy ovšem prohlásil, že by se radši pídil po hroudách zlata než po maticích.
“Uvidíme, co se najde,” řekla Pipi. “Něčeho se vždycky dopídíme. Ale teď si pospěšme, jinak přijdou
jiní píditelé a vyfouknou nám všechny hroudy zlata, co jich tu v okolí je.”
A tak se všichni tři píditelé vydali na cestu. Začali hledat u vil v nejbližším okolí, protože Pipi prohlásila, že v hlubokých lesích se sice někdy najdou matice, ale těch nejlepších věcí se člověk skoro vždycky dopídí blízko lidských obydlí.
“I když to zase na druhé straně může být právě naopak,” dodala. “Vzpomínám si, jak jsem se jednou pídila po věcech v džungli na Borneu. Zrovna uprostřed pralesa, kam ještě nikdy nevkročila lidská noha, jsem našla — co myslíte? Úplně zachovalou protézu. Pak jsem ji darovala jednomu jednonohému pánovi. Říkal, že tak dobrou protézu by za peníze nikde nekoupil.”
xxx

Šli dál. Najednou Pipi vykřikla.
“Podívejte se, co mám!” volala a ukazovala velikánskou rezavou plechovku, kterou právě našla v trávě.
“To je kořist, to je kořist! Plechovek člověk nikdy nemá dost!”
Tomy si plechovku nedůvěřivě prohlížel a zeptal se:
“Co s ní budeme dělat?”
“S takovou plechovkou se dá dělat všelicos,” řekla Pipi. “Můžu si do ní třeba dávat koláče. Pak je z ní plechovka na koláče. Nebo si do ní nedám žádné koláče. Pak je z ní plechovka bez koláčů. To už je trochu slabší, ale taky to jde.”
Pipi si plechovku prohlédla. Byla opravdu hodně rezavá a kromě toho měla rezavé dno.
“Vypadá spíš na plechovku bez koláčů,” řekla zamyšleně. “Ale mohli bychom si ji dávat na hlavu a hrát si, že je noc.”
Pipi si velikánskou plechovku narazila na hlavu a vykračovala si vilovou čtvrtí jako malá, plechem pobitá věž. Šla, až zakopla o natažený drát, upadla a plechovka s rachotem bouchla o zem.
“Vidíte,” řekla, když si plechovku stáhla z hlavy. “Kdybych ji neměla na hlavě, tak jsem si teď rozbila nos.”

The post Pipi Dlouhá punčocha. Podivuhodná historie bestselleru Astrid Lindgren first appeared on Čítárny.

Za starých časů vycházela Mateřídouška dvanáctkrát do roka. Tenkrát se v nich objevovaly vkládané romány na pokračování. Tak kupříkladu v letech 1973-1974 to byl Ukradený orloj Hany Doskočilové, mezi roky 1972-1973 totálně prokomunističtí Holodranci Jurije Darina (v převyprávění Ivany Malé mne neskutečně nudili), v letech 1971-1972 to byl Karlík a továrna na čokoládu od Roalda Dahla (v překladu Jaroslava Kořána), no, a mezi léty 1970-1971 vyšla i Pipi Dlouhá Punčocha Astrid Lindgrenové (14.11. 1907 – 28.1. 2002) v překladu Josefa Vohryzka a s ilustracemi Adolfa Borna, podotýkám, že to byl překlad zkrácený.

Ano, zkrácený byl, ale bylo to ASPOŇ NĚCO. A mně teprve šest. Co to tehdy znamenalo?
Že ten jeden měsíc, po který jsem pokaždé musel čekat na další novou kapitolu švédské knížky, byl podobný éře, jakou se mi dnes jeví rok. A právě následkem toho jsem Pipi dokonale vstřebal. Když jsem se na ní vlastně i učil číst.

Pipi Dlouhá punčocha ..
Když ta kniha vyšla ve Švédsku poprvé (1945), byla přijata jako něco kontroverzního, jak je všeobecně známo. Působila tak i na mne? V žádném případě.
Pipi je sice velmi výstřední, ale právě proto, že je to Pipi. To vím – a věděl jsem to už tenkrát. A ani ve snu by mne tedy nenapadlo, vylézt po přečtení příslušné kapitoly na střechu a tahat tam s sebou děti ze sousedství, jako to s přehledem udělala ona. Nenapadlo mne to stejně tak, jako mne nikdy nenapadlo zvedat po Pipině vzoru koně!
Co chci říct? Když Astrid Lindgrenová po válce oponovala kritikům, měla naprostou pravdu. Příkladným vzorem jsou v knize Tomy a Anika, tj. děti jako z cukrkandlu, sourozenci přímo převzorní, kteří se hned na začátku stanou ideálem Pipiných přátel.

Ve druhé kapitole mne pak zaujalo slovo píditel.
Po Pipině vzoru jsem se v naší Vrchlického ulici také nějakou chvíli pídil, a to i ve dvou: se svou o dva roky mladší sestřičkou. Myslím, že jsme i ledacos vypídili, ale co, už nevím. Krádeží to, jak pevně věřím, nezavánělo.
Za mírně kontroverzní by šlo považovat další kapitolu: Pipi si hraje se strážníky na babu. Lezení po střeše je zde však pojato v tak dobromyslném duchu, že si i ten nejhloupější z řady dětských čtenářů ihned uvědomí, že se nachází v pohádce.
Jedině v té ostatně může policie osaměle žijící holčičku akceptovat. Akceptovala ji! Jak jsem byl rád! A jak jen mi to připadalo samozřejmé.
Dál? Když tedy ne do dětského domova, měla by Pipi chodit aspoň do školy, ne?
Taky že to zkusila. Ale byla nesmírně prostořeká a dlouho ve třídě s Tomym a Anikou nevydržela. Ne, není snad nutno dodávat, jak jsem ji za to obdivoval. Jak jsem se smál, stejně jako později můj šestiletý syn. Ale má tchýně? Která mu knihu předčítala? Ta mi ji později vrátila s divným výrazem a slovy: „Já mu to přečetla, ale nevím. Nějak jsem tomu nerozuměla.“ A není to přitom nijak hloupá dáma. Jen bývalá učitelka a… Docela věřím, že se bývalým učitelkám ani moc nechce tak „nevýchovné“ kapitole rozumět.

Další skvělou Pipinou schopností bylo a zůstává pábení.
Hrabalovské. A prášení, baronovské. Její historky jsou v té knize jako vložené příběhy – a čím jsou ty příběhy kratší, tím víc se tomu, co Pipi vykládá a vykládá…, dá říkat lhaní.
Přesně tak. Ona přímo nesmírně lhala. Vadilo mi to někdy? Ne! A začal jsem snad lhát po jejím vzoru? Také ne. Už jsem lhal před tím – a příběhy jsem si vymýšlel zrovna tak. Pipi mne tedy už jenom ujistila, že vlastnit fantazii, to je v pořádku.
V další kapitole nazvané Pipi uspořádá výlet se setkáme i s býkem, který by normální dítě mohl, dejme tomu, i třeba probodnout rohem, ale Pipi býkovi roh… Prostě ulomí. K tomu zpívá toto:

Slunce svítí, býk se řítí
naší letní krajinou,
voda v botách pěkně čvachtá,
já mám ráda sekanou!

Dočetl jsem. A napadlo mne snad – v měsíci poté – lézt ke kravám do ohrad a tahat je za rohy. Věru nenapadlo.

Další pokračování se jmenovalo Pipi jde do cirkusu…
a pak se Astrid Lindgrenová možná na chvíli zamyslila. Představuji si ji, jak sedí po ránu v posteli. Nakonec dospěla k závěru, že je třeba nastolit i nějaký kontrapunkt k už „vyřízenému“ párku policajtů, a tak nasadila do akce podařený páreček zlodějů. Stejně dobráckých. A Pipi? S lupiči si poradila stejně hravě jako s muži zákona.
Tak. A už nikdo nemohl říkat, že by policajti holčičce „byli přece jenom k něčemu“. Očividně nebyli. Poradila si i bez nich.

Pipi v kávové společnosti.
Ano, tak se jmenuje další kapitola, a prostředí, do kterého mne uvedla, bylo mi zatím nejvzdálenější, protože jsem nikdy o žádných kávových společnostech neslyšel. Ve Švédsku ale asi byly častější a Astrid Lindgrenová si tedy v tomto pokračování utahovala z planého tlachání žen na podobných sedánkách.
Nejvíce ji ovšem zaujalo pomlouvání služebných, a tak si Pipi taky jednu takovou služebnou vysnila – a byla to ta vůbec nejvýstřednější služebná, která se kdy na zemi vylíhla. Madla. Tedy v českém překladu. A:
„Ni-kdy ne-za-me-tla pod po-ste-le-mi!“ křičela Pipi za zcela konsternovanými dámami na celou ulici.
A dál? Znovu si představuji, jak se Lingrenová zamýšlí, než se znovu – a těsnopisem – pustí do práce. Hm. A co kdybych přece jen ukázala, že i anarchista může být někdy na něco?
Je třeba obrovské síly toho děvčete zužitkovat.
A tak se stala Pipi i zachránkyní životů, o které málem přišly děti během požáru vysokého domu. Dostala je hravě, vlastně jako by mimochodem z plamenů… a znovu přitom předvedla, jak je jí pojem závrať naprosto neznámým.

A první díl knihy končí: oslavou Pipiných narozenin,
na kterou pozvala pouze Tomyho a Aniku. Právě v této pasáži asi také nejvíc (a nejdojemněji) vyniká strašná osamělost děvčátka, kterou si však samo absolutně odmítá připustit.
Přesto je nepochybně právě Pipina anarchie podvědomým útokem na tuto samotu.
Pipi zde učí své převzorné kamarády oblézat místnost po nábytky, aniž by bylo povoleno došlápnout na podlahu, a pak je zavede na půdu, kde je námořnická truhla po jejím tatínkovi. Pipi vytáhne dalekohled, několik starých knih, tři pistole, kord a pytlík plný zlatých peněz.

„Tralalá!“ jásala.
„To je napínavé,“ vydechl Tomy.
Pipi všechno uložila do noční košile jako do rance a děti se vrátily do kuchyně. Anika byla ráda, že už je z půdy pryč.
„Nedávejte dětem do rukou střelné zbraně,“ řekla Pipi a vzala do každé ruky jednu pistoli. „Jinak může snadno dojít k neštěstí,“ dodala a stiskla spoušť obou pistolí zároveň. „To byla pořádná rána,“ řekla uznale a zadívala se do stropu. Byly tam vidět dvě díry po kulkách.
„Kdo ví,“ řekla s nadějí v hlase, „třeba kulky proletěly střechou ven a zasáhly některého z duchů do nohou. To je aspoň naučí, že nemají strašit nevinné děti.“

Všimněme si, že tu Lindgrenovou ani nenapadlo použít termínu „vystřelila pánu bohu do oken“.

Lindgren dobře věděla, že i když bývá svět dospělých často špatný, nemá nikdy cenu obracet zbraň proti sobě. Že je místo toho lépe něco napsat. A dá se jistě brečet i nad knihami Bratři Lví srdce (1973) nebo Mio, můj Mio (1954), které jsou opravdu tragické, ale stejně mi už vždycky bude připadat nejdojemnější konec prvního dílu Pipi, když od ní Tomy a Anika odcházejí, už po oslavě, za měsíčního svitu, a ona za nimi zavolá z tatínkovy noční košile, v jedné ruce pistoli, v druhé kord:
„Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“

{youtube}Yj90qufRyBI{/youtube}
První kniha o Pipi vyšla ve Švédsku v roce 1945. (Jedno z nejznámějších vydáníje knížka z Albatrosu, ilustrovaná Adolfem Bornem.)
V roce 1949 režisér Per Gunwall točí vůbec první film: PIPPI LĹNGSTRUMP neboli Pipi, Dlouhá punčocha.
Ovšem nejznámější je série filmů ze 70 let: PIPPI LONGSTOCKING (1973), PIPPI IN THE SOUTH SEAS (1974), PIPPI GOES ON BOARD (1975) PIPPI ON THE RUN (1977)
Foto_Wikipedia

The post Astrid Lindgren. Jak světová autorka pro děti chtěla být námořní lupič first appeared on Čítárny.

Pipi dlhá pančucha je viacgeneračné čítanie a v kryštalickej forme tu vidíme, čo máme radi na istom type dobrej literatúry. Je to kniha, ktorá ma uchvátila ako dospelého a otca môjho syna. Kedysi v socializme sa používal pejoratívny termín úniková literatúra – akože čítajúci unikali do nejakých iných svetov, ktoré ich vtiahli. Podľa mňa by mala všetka literatúra byť úniková a Pipi dlhá pančucha, tá fontána fantázie, je jeden z najmilších únikov, aké som kedy v literatúre zažil.

Ilustrace Adolf Born

Autorka, Švédka Astrid Lindgren geniálne, priam reflexnou terapiou vyhmatala body, keď sa každé dieťa, veľké i malé, začne vznášať.
S Pipi sa musí identifikovať každý, kto ešte celkom nestuhol a nezosivel. Škoda, že komisiu, ktorá navrhuje Nobelove ceny, tvoria ludia, ktorí sa už vznášať dávno zabudli. (Jaká to podoba s některými organizacemi, které by měly propagovat dětskou literaturu u nás – pozn.redakce)

Pipi je dievča slobodné v plnom význame tohto slova.
Dcéra piráta a černošského kráľa, ktorá strávila detstvo na mori, si vlastne robí to, čo chce, ale je zároveň silným morálnym imperatívom.
Plný počet bodov autorke, ktorá to zvládla bez akéhokoľvek moralizovania. Pipi sa vlastne stále zabáva, či už si strieľa z lekárnika, alebo zachraňuje deti z horiaceho domu. Jej žarty sú niekedy trochu kanadské (epizódku s policajtmi mám obzvlášť rád), ale nadľudskú silu, ktorou je obdarená, využíva v prospech dobra a na zábavu seba a svojich priateľov.

Pipi je nesmierne bohatá, ale k hromadeniu vecí má minimálny vzťah.
Peniaze míňa väčšinou na darčeky svojim blízkym. Pipi má pozitívny prístup k ľuďom, zvieratám i veciam.
Má obrovskú fantáziu a dokáže ozvláštniť a naplniť život sebe i svojim blízkym. Síce prežíva reálne úžasné dobrodružstvá, ale vie si ich rovnako dobre urobiť aj na jazere za mestečkom. Má síce kopu zlata, ale vie sa tešiť aj z prázdnej konzervy. Tu sú možno trochu styčné body s iným spisovateľom nášho detstva, Jaroslavom Foglarom. “Ži s otvorenými očami, bez zášte a s fantáziou, a budeš žiť lepšie,” akoby hovorili obaja.

Astrid Lindgren

Mestečko, kde sa odohráva dej, je typické malomesto. Keď sa Pipi usídlila vo Vile vilôčke s koňom a opičiakom, svojím voľnomyšlienkárstvom sa líši od sporiadaných občanov. Samozrejme sa s ňou prvé spriatelia deti, ale svojou odvahou, dobrosrdečnosťou a spoľahlivosťou si získa aj ostatných obyvateľov, ktorí jej odpustia aj občasné vylomeniny a jej ostentatívnu nechuť zaradiť sa do establishmentu (tu je autorkina hyperbola najvýraznejšia, svet dospelých takéto úlety v skutočnosti NIKDY neodpúšťa).

Pipi je bystrá a inteligentná, aj keď nie je formálne vzdelaná. Neustále si robí žarty z výučby, ktorá spočíva v memorovaní faktov.

“Biele deti ľúbiť básotilku,” (násobilku, pozn. aut.) vysvetľuje Pipi černošským deťom na ostrove Kurekuredut. “Biele deti byť celé choré, ak nedostať každý deň veľkú dávku básotilky.”

Pipin svet je epický, príbeh sa nevyžíva v zbytočných zastaveniach a táraninách, ktoré majú akože útočiť na detskú fantáziu, ale v skutočnosti prezrádzajú vyschnutosť autora. Zároveň je to však svet veľmi poetický a svojou slobodomyseľnosťou a nonkonformizmom vlastne stále veľmi moderný. Pipine ideály sú reálnejšie ako ideály hippies. Tí hovorili – budeme slobodní. Pipi hovorí – slobodní môžeme byť vtedy, keď máme veľký kufor pirátskeho zlata.

Ozdobou vydania Pipi na Slovensku, z roku 1985, sú ilustrácie Petra Kľúčika, ktoré akoby pochádzali priamo z Pipinho sveta. V Česku je to Adolf Born. (pozn. redakce)

Záběr ze stejnojmenného filmu.

Autorem článku je Marian Jaslovský – www.jaslovsky.sk

Astrid Lindgren | Pipi Dlouhá punčocha, vyd. Albatros, 7. rozš. vyd. 2005 | Ilustrace Adolf Born
Přeložili Josef Vohryzek a Dagmar Hartlová, do 5. vyd. pouze Josef Vohryzek, 6. vyd. rozš. o Pippi långstrump i humlegården – tuto část přeložila Dagmar Hartlová, protože pan Vohryzek již nežil.
{youtube}DoisAZEKkEc{/youtube}

The post Pipi Dlouhá punčocha je fontána dětské fantázie po celé generace first appeared on Čítárny.

Osm neobyčejných a málo známých příběhů o dětech a jejich kamarádech z pohádkového světa. Astrid Lindgren píše o skřítkovi, který umí kohokoliv zvětšit či zmenšit, o nudící se princezně, kterou teprve malá holčicka naučí si hrát, nebo o Petrovi, který nevěří na lupiče, ale musí před nimi uhájit babiččin náhrdelník. Soubor dosud nevydaných nezapomenutelných dobrodružství od světové Astrid Lindgren.

Ukázka z knihy…

Vůbec to byla strašná otrava, být celé dlouhé dny doma sám a nemít si s kým povídat. Jistě, mohl jít na dvůr a hrát si tam, kdyby chtěl, ale teď na podzim bylo špatné počasí a žádné děti ven nechodily.
Jak se ten čas vleče! Bertil už nevěděl, co má dělat. Hračky ho dávno přestaly bavit. Ostatně neměl jich nijak moc. Všechny knížky si prohlédl od první do poslední stránky. Číst ještě neuměl. Bylo
mu teprve šest let.
V pokoji bylo chladno. Tatínek sice ráno zatopil v kachlových kamnech, ale teď odpoledne už vyhasla. Bertil se třásl zimou. V koutech pokoje byla tma, ale Bertilovi se nechtělo rozsvěcet. Stejně nemá co dělat. Všechno mu připadalo tak smutné, že si lehl na chvíli na postel. Bude přemýšlet, jak je nešťastný. Vždycky se takhle osamělý necítil.
Dřív měl sestru. Jmenovala se Marta. Jenže jednou přišla ze školy a onemocněla. Byla nemocná týden a pak zemřela. Slzy se Bertilovi rozkutálely po tvářích, když si uvědomil, jak je teď sám.
V tu chvíli cosi zaslechl. Drobné krůčky pod postelí.
Copak tu straší, pomyslel si Bertil a nahnul se přes okraj postele, aby se pod ni podíval. A tam uviděl něco zvláštního. Pod postelí stál – ano, stál tam maličký kluk. Nebyl větší než palec.
„Ahoj,“ řekl chlapeček.
„Ahoj,“ pozdravil Bertil zaraženě.
„Ahoj, ahoj,“ řekl znovu ten malý.
Potom nastalo ticho.
„Co jsi zač?“ zeptal se Bertil. „A co děláš pod mou postelí?“
„Jsem skřítek Nils Karlsson,“ odpověděl chlapeček.
„A bydlím tady. Tedy ne přímo pod tvou postelí, ale dole pod schody. Vchod mám tamhle v rohu.“ Ukázal k velké díře pod Bertilovou postelí.
„Už tu bydlíš dlouho?“ zeptal se ho Bertil.
„Ne, teprve dva dny,“ řekl drobeček. „Předtím jsem bydlel pod kořenem stromu v Konvalinkovém lese, ale to víš, když přijde podzim, člověk má najednou života v přírodě dost a radši se uchýlí
do města. Měl jsem štěstí, že mi tady u vás jedna myš pronajala pokoj. Přestěhovala se k sestře na nové sídliště v Södertälje*). Je totiž velká nouze o byty, to asi víš.“
Jistě, o tom Bertil slyšel.
„Samozřejmě si ho pronajímám nezařízený,“ vysvětloval skřítek. „Tak je to nejlepší. Tedy když má člověk vlastní nábytek,“ dodal smutně po krátké přestávce.
„A ty ho máš?“ zeptal se Bertil.
„Ne, to právě nemám,“ pravil skřítek a vypadal ustaraně.
Zachvěl se.
„Uf, mám dole takovou zimu,“ řekl. „Ale zdá se, že ty tady nahoře taky.“
„To mám, je tu už jako v ledničce.“
„Mám podobná kachlová kamna,“ pokračoval
skřítek, „ale nemám dřevo. Dřevo je teď moc drahé.“
Poplácal se po pažích, aby se trochu zahřál. Pak
se zadíval jasnýma očima na Bertila.
„Co děláš celé dny?“ zeptal se.
„No, ani nic. Vlastně vůbec nic.“
„Hm, já taky ne,“ řekl skřítek. „Být sám je trochu otrava, nemyslíš?“
„Strašná,“ souhlasil Bertil.
„Tak přijď někdy za mnou dolů,“ navrhl skřítek dychtivě.

The post Neobyčejný Skřítek Nils Astrrid Lindgren v ilustracích Markéty Vydrové first appeared on Čítárny.

Když se řekne Astrid Lindgrenová, každému se vybaví: veselé příběhy pro děti. Vždyť taková je většina autorčiných knížek – od Dětí z Bullerbynu po Lottu z Rošťácké uličky. Málo se ví, že tato švédská autorka psala i příběhy smutné, až ponuré (vzpomeňte na knihu Bratři Lví srdce). A k takovým patří i její Jižní louka.

V knížce jsou čtyři příběhy, které mají jedno společné – odehrávají se za dávných časů v dobách chudoby a děti v nich to nemají vůbec lehké. Prožívají většinou smutek ze ztráty někoho blízkého, strádají či jsou samy nemocné.  Ale i smutek patří k životu, i o něm se musí psát, číst, vyprávět. Každého z nás během života potká něco nemilého a je třeba se na takovou událost dobře připravit. Život totiž není jen jedna veliká švanda, jeden veselý karneval.

A i proto Astrid Lingrenová napsala své smutné příběhy. Příběhy, které bolí i hladí zároveň!

V prvním příběhu, podle kterého se jmenuje celá kniha, se setkáme s Matyášem a Annou, kterým zemřela maminka. Ujal se jich sedlák ze statku Vřesoviště, ale děti mu jsou na obtíž. Nic hezkého je na Vřesovišti nečeká, staly se levnou pracovní silou. Sourozenci se těší na zimu – to budou chodit do školy, tam se mnohému se naučí a budou daleko od zlého sedláka. Jenže ani ve škole to není jiné – i tady je odstrkují. Jednoho dne je cestou ze školy na statek zavede červený ptáček na jižní louku, kde si mohou hrát a kde je laskavá máma všech dětí denně vítá s otevřenou náručí a spoustou dobrot. Od tohoto dne chodí děti na kouzelnou louku den co cen. Jen vrátka do tohoto světa nesmějí zavřít, nemohli by se vrátit zpátky. A tak jednou…

Druhý příběh Hraje má lípa, zpívá můj slavík? je o osmileté Malin, která se ocitla v chudobinci. Stýská se jí po rodičích, kteří umřeli na souchotiny, po jejich pěkném pokojíku. V ošklivé barabizně je nešťastná. V chudobinci žijí ubozí z nejubožejších. Vede jej Pompadula, která s dívenkou začne chodit po žebrotě. Je to chytré, nad nebožátkem se lidé spíš ustrnou, než nad stařenou. Jednoho dne Malin zaslechne na faře krásná slova, která ji naplní duši. Od té chvíle touží, aby před chudobincem vyrostla krásná lípa, která bude hrát, a na ní bude pět slavík. Pro nic jiného už nežije a její přání se nakonec splní, i když se vše stane jinak, než sama předpokládala.

V třetím příběhu Hou, hou, halihou se budeme starat s malou Stinou Marií, kterou zajmou šedivé podzemní bytosti, o ovečky ze statku Kapela.

Ve čtvrtém – Rytíř Nils z Dubu – pak prožijeme s nemocným chlapcem jeho boj se zákeřnou nemocí. Boj, který jako statečný rytíř přece jenom vyhraje.

Příběhy smutné i laskavé zároveň. Jsou jako pohlazení. Vhání sice slzy do očí, ale také ukazují, že člověk nemá nikdy ztrácet naději. Že vše se děje tak, jak se dít má a každý má šanci, splnit si svá přání. I když jejich naplnění je možná jiné, než jsme si dokázali představit.
Jižní louka Astrid Lingrenové vychází poprvé v českém překladu. A za ten je nutno poděkovat Jarce Vrbové. Je opravdu skvostný! A když přidáme něžné ilustrace Mariny Richterové, pak je nač se těšit.

Astrid Lindgrenová byla švédská spisovatelka, autorka dětské literatury.
Narodila se jako dcera farmáře. Dětství a mládí prožila ve Vimmerby na jihu Švédska v kraji Smaaland. Pracovala zprvu v redakci regionálních novin. V devatenácti letech odešla do Stockholmu. Zde absolvovala školu pro sekretářky a dostala práci v advokátní kanceláři. Později se provdala a starala se o dvě děti. Vyprávěla jim vymyšlené pohádky, které si postupně zapisovala, a tak se z ní stala spisovatelka. Ještě za svého života se Astrid Lindgrenová stala uznávanou spisovatelkou. V roce 1958 jí byla udělena Medaile H. Ch. Andersena, v roce 1967 byla založena Cena Astrid Lindgrenové. Od její smrti je každoročně udělována cena za dětskou literaturu „Na paměť Astrid Lindgrenové“.

Jižní louka | Astrid Lindgren | vydává Albatros, 2012

The post Astrid Lindgren. Jižní louka jsou čtyři příběhy, které bolí i hladí zároveň first appeared on Čítárny.

Libuška Šafránková namluvila dva z nejznámějších příběhů populární světové autorky Astrid Lindgrenové. A věřte, že neuslyšíte nic milejšího a lepšího.

Kniha Děti z Bullerbynu.
Příběh Olleho, Lasseho, Bosseho, Lisy, Anny a Britty je popsán v průběhu jednoho roku, během kterého poznáte všechno, co se stane v malém Bullerbynu.
Hlavně se však dozvíte, jak je v životě důležité přátelství, láska k rodičům, že ne všechno se dá schovat před holkama nebo co je to Pontus. Což pro děti jsou veledůležité věci a dle mého, by měly být důležité i pro dospěláky.

Kniha Děti z Bullerbynu je již dlouho světovou klasikou a stále nepřestává slavit úspěch. Stejně tak si oblíbili čeští posluchači stejnojmennou audio verzi knihy, na které vybrané příběhy vypráví Libuše Šafránková. Pro velký úspěch se natočilo další pokračování, opět s hlasem Libuše Šafránkové, tentokrát však vypráví příběhy ze zimního Bullerbynu.

Astrid Lindgrenová: Vánoce v Bullerbynu (CD) 1-2
Vypráví Libuše Šafránková, režie Jan Jirák. Příjemné vyprávění doprovází veselá, rozpustilá a místy zasněná hudba.
{youtube}3DveUfL5Nlw?si=CzxvY2uiDzDCSrKO{/youtube}
Knížky Astrid Lindgrenové si získaly oblibu dětských čtenářů téměř na celém světě.
Byly přeloženy do 40 jazyků a autorka za ně dostala četná ocenění ve Švédsku i v zahraničí. Je tedy docela přirozené, že A. Lindgren se stala jako jedna z prvních nositelkou Ceny H.Ch. Andersena – ocenění za její celoživotní dílo.

The post Děti z Bullerbynu. Jedna z nejlepších vánočních audioknih s Libuškou Šafránkovou first appeared on Čítárny.

Čtvrtého května 2009 se padesátky dožila švédská sekretářka Inger Nilsson, známá na celém světě jako Pipi Dlouhá punčocha. Ano, tou rolí se proslavila¨, a to v deseti letech. Ale ačkoli pak regulérně vystudovala herectví, nenatočila až dodnes takřka nic dalšího. Jen pár bezvýznamných filmů.

Mezi léty 1970-71 vyšla poprvé v Československu Pipi Dlouhá Punčocha (takto psáno) od Astrid Lindgrenové (1907-2002) v překladu Josefa Vohryzka a s obrázky Adolfa Borna. Překlad byl ale, podotýkám, rovněž krácen a z pozdějšího vydání pak zase jaksi vymizelo Vohryzkovo jméno…

Zrození Pipi je ovšem ještě staršího data. Jak k němu došlo?
Mladší Lindgrenové dcera Karin (nar. 1934) dostala v zimě 1941 zápal plic a během léčení si nějak vysnila právě jméno Pipi Dlouhá punčocha. “A vyprávěj mi o ní!” požádala matku. A tak se Astrid Lindgrenová, která až dosud psala a publikovala zcela minimálně, usadila na okraj postele a najednou snila, fabulovala a vyprávěla. Jednu ztřeštěnou příhodu za druhou. Pučely jí v hlavě jako hrozen a úplně spontánně, ale není bez zajímavosti ani to, že už v prosinci 1939 uveřejnila referát o “vzpouře mládeže”, jehož hlavním spoluautorem byl její tehdy třináctiletý syn Lasse.
{youtube}acmf0F752CU{/youtube}

Pipi vyšla poprvé v roce 1945, ale psát ji Lindgren začala až zjara 1944. Jak?
Jednoho březnového dne ve Stocholmu sněžilo a když jsem večer šla po chodníku kolem Vasova parku, pod nově napadaným sněhem ležel led. Upadla jsem, natloukla si nohu a musela nějakou dobu ležet. Abych zabila čas, začala jsem těsnopisem zapisovat příběhy o Pipi a v květnu 1944, kdy bylo Karin deset let, mě napadlo, že bych to mohla přepsat na stroji a dát jí k narozeninám…
Uskutečnila svůj plán a jak dodatečně přiznává, inspirovala se při konstruování příběhu dokonce i některými prvky Hamsunova (1859-1952) románu Hlad (1890): konkrétně ji ovlivnily vylhané historky Hamsunova zoufalého hrdiny.

Na co jiného by byl práškový cukr, než aby se trochu poprášila podlaha?
(Pipi)
Nikdy jsem nebyla zamilovaná v běžném slova smyslu. Asi jsem měla radši děti než muže.
(Lindgrenová)
Hrát dospělou roli v ní vyvolávalo melancholii, která se během let stále prohlubovala.
(z biografie Astrid Lindgrenové, 1999)

Už před dceřinými narozeninami ale Astrid rukopis poslala nakladatelství Bonniers. Upřímně doufám, že mě neudáte na Péči o dítě, psala v průvodním dopise, vždyť sama mám dvě děti a jak by asi na úřadě naložili s matkou, která píše takové knihy!
To se opravdu neví, nicméně Gerard Bonnier rukopis tehdy ke své škodě odmítl (a později dokonce ještě jednou). Asi jako už jeho předek Albert Bonnier odmítl o padesát let dřív vydat překlad Nietzscheho díla Tak pravil Zarahustra…
Prostě… smůla. V šedesátých letech se pak Bonnier vymlouval, že měl prý zrovna malé děti a děsilo ho pomyšlení, že si vezmou z Pipi příklad, ale tomu příliš nevěřím. Dnes kniha každopádně představuje státní zlato a vůbec největší švédský úspěch v oblasti dětské literatury. Byla přeložena do padesáti jazyků a vyšla ve víc než třech milionech výtisků.

Ilustrace Adolf Born

Pravdou ovšem taky je, že už vůbec nejde o původní rukopis pro Bonniera. Ten totiž Astrid po odmítnutí pragmaticky proškrtala a zmírnila Pipinu drzost. Naopak zdůraznila velkorysost děvčátka (například k učitelce), její nenáročnost a skromnost. Skutečně anarchistická divokost původní verze vzala zkrátka za své.
Došlo k prvnímu vydání a štěstí mělo nakladatelství Rabén a Sjorgen, které tak bylo fakticky zachránilo před krachem. Kniha se dobře prodávala a ještě nějakou dobu panoval klid.
Roku 1946 však byla Pipi znovu napadena jako cosi kontroverzního a demoralizujícího. Např. podle profesora Johna Landquista je zobrazovaná holčička nenormální a nemocná a snad se, uznáte sami, profesor ani moc nemýlí. Na druhé straně však knížka zůstává i typickým produktem své doby a tedy tzv. volné pedagogiky zrozené už ve třicátých letech.

Tedy kontroverze? Snad, ale jak už řečeno, třeba na mne Pipi nikdy v dětství podobně nepůsobila a sice jsem chápal, že je krajně výstřední i bláznivě nebojácná a až nebezpečně nezávislá a pozoruhodně nekonvenční, nicméně jsem následkem toho nelezl po střešním hřebeni! A nezkoušel zdvihnout hřebce!
“Příkladnými vzory v knížce jsou Tomík a Anika,” napsala ostatně vydavateli už sama autorka a jest to tak, vážení, a tihle převzorní “sourozenci odvedle”, v kterých osamělá Pipi našla skvělé kamarády a ke kterým se chová i podivně mateřsky, určitě vyvažují už pouhou existencí její počiny i zločiny. A to je fajn.

Projdu teď rychle knihou… Když jsem ji poprvé četl, už ve druhé kapitole mě zaujalo slovo píditel. I sebral jsem se a po Pipině vzoru se pídil ulicí – a někdy i se sestrou. Tak tedy přece inspirace?
Ano. Ale rozhodně bych si nehrál tak jako Pipi “se strážníky na babu”. Navíc na střeše. Policii toleruji. I tak mě ale ta holka uhranula. To geniální a soběstačné dítě, které přesvědčí celý svět, že ona prostě nebude a nebude chodit do školy! A žije ve vile Vilekule úplně bez rodičů a jen s opičkou a za pomoci svébytných zásad a zákonů. A přežívá vlastně jen díky pytli tátou naloupených dukátů.
Anarchie? Určitě! Ale dokonce i ti policajti protažení po střeše holčičku rychle akceptují a nechají se srovnat “do lajny” (tedy když holčička užije síly). Obdobně zameteno i se zloději. “Dokud tu máme

Pipi, tak v tomhle městě žádnou policii nepotřebujeme,” zní.
“To je fakt,” přidal se další občan. “Pipi si dovede poradit s tygry i rváči.”
“Jakpak by tu nebyla zapotřebí policie,” protestovala Pipi. “Někdo přece taky musí dohlédnout, aby všichni pořádní cyklisté parkovali tam, kde se parkovat nesmí.”

Astrid Lindgren

A jak zvládala pábit, i tím mi byla vzorem a já to mám náhodou moc rád. Prášila a lhala a lhala, ale stejně bych řekl, že pokud není čtenář zabedněný, pokaždé pochopí, že se tu fantazíruje přínosně a vlastnit fantazii je v pořádku. A snít. A přece Pipi nežije pouze ve snu, to zdaleka ne. Znovu a znovu se ocitá v křížku se světem a např. v kapitole Pipi uspořádá výlet i v souboji s býkem. A křup! Ulomila mu roh, načež si klidně zazpívá. Slunce svítí, býk se řítí naší letní krajinou, voda v botách pěkně čvachtá, já mám ráda sekanou!
No, dobře, taky ale v téhle kapitole sebevražedně skáče do hloubky, což je už věru na pováženou, a v televizním seriálu dokonce holčička Inger letí do propasti velice, ale velice dlouho a jenom díky tomu, že to je předvedeno jen špatným trikem, mají dětští diváci snad šanci všecko vnímat jako pohádku…

A co bylo dál? Pipi taky navštívila cirkus a přeprala “nejsilnějšího muže světa”, Silného Adolfa. A teprve v tu chvíli zřejmě došla píšící Lindgrenová k závěru, že už je třeba nastolit nějaké kontrapunkty a tím prvním se stalo právě vyřízení zlodějů.
Hle, policii tedy Pipina skutečně nepotřebuje. Následuje však vzedmutí další vlny anarchie, a to v kapitole Pipi v kávové společnosti. Jde tady o klábosení dam a Lindgrenová si z něj spíše dobrácky utahuje a konkrétně paroduje historky o nemožných služebných. I Pipi si pohotově vybájí jednu takovou neomalenou služku své babičky, která programově tříští nádobí a je špindíra a jmenuje se Madla (v originále Malin), a Pipi neopomene nikdy zdůraznit, že její babička byla s tak “výkonnou” služebnou navýsost spokojena, i když, pravda… „Malin ni-kdy ne-za-me-tla pod po-ste-le-mi!“ křičí Pipi ulicí za těžce konsternovanými dámami.

Čtěme dál. Lindgrenová se nyní i konečně rozhodne ukázat, že také anarchistka může být “na něco” a Pipinu “hromskou” sílu a bezstarostnost ve výškách lze i zužitkovat, a tak se holčička stane “zachránkyní životů”, o které málem přijdou dva chlapci: pětiletý a čtyřletý.
Při děsivém požáru místního mrakodrapu! Problém ovšem tkví v tom, že ten akt altruismu věru nepůsobí jako vystřihovánka z učebnice pro skauty. Hle! Vzala si na jednu ruku jednoho chlapečka a na druhou druhého. Vylezla na prkno… “Teď bude legrace, uvidíte,” řekla jim. “Zahrajeme si na provazolezce.” A když došla doprostřed prkna, zvedla jednu nohu do výšky tak jako tehdy v cirkuse. Dav na náměstí se zachvěl. Vzápětí Pipi ztratila botu a několik starších paní omdlelo. A finále scény? Zbyla na stromě sama… Vyběhla na prkno. Všichni se dívali a čekali, co asi má za lubem, a Pipi na úzkém prkně předváděla taneční kroky, zvedala ruce ladně nahoru a zase je spouštěla dolů a zpívala chraptivým hlasem, který tam dole na náměstí téměř nebylo slyšet:

Hoří oheň
svítí oheň,
tisíc jisker skáče,
do tance mi popraskává,
že by vzbudil spáče.
Zpívala a tancovala a točila se rychleji a rychleji, až někteří z lidí na náměstí uděšením přivírali oči, protože čekali, že každou chvíli spadne a zabije se. Z podkrovního okna vyšlehovaly dlouhé plameny a Pipi byla v jejich záři dobře vidět. Zvedla ruce proti večernímu nebi a v oblaku jisker, který se na ni snesl, volala: “To je hezký požár!” Pak teprve vyskočila do vzduchu a chytla se provazu.

Právě tato bez debaty až maniakální pasáž na téma tanečku “malé čarodějky” byla roku 1946 kritizována nejvíc a citována nejčastěji, přičemž třeba kritik Stig Ahlgren dobře postřehl, že Pipi odpovídá i obrazu žen v pověstech o čarodějnicích, které se o několik let předtím objevily v utopii Elin Wagnerové o matriarchátu a také u Emilie Fogelklouové – v představách o dávných čarodějnicích jako odvážných a životaznalých ženách.

První díl Pipi ovšem nekončí ohněm, ať už je symbolem čehokoli, nýbrž umírněnou oslavou jejích narozenin, na které zve jenom Tomíka a Aniku. Právě tady si taky čtenář definitivně uvědomí i hrdinčinu existenciální osamělost i její filozofii, díky níž si děvčátko odmítá připouštět realitu a podobá se tak vlastně Petru Panovi, který si taky “hrál špatně” a ve zpracování jehož osudů se dočítáme, že myslet si, že se máme dobře, je skoro stejné, jako se tak mít.

Je to právě anarchie, čím Pipi útočí na vlastní samotu a kupř. během oslavy narozenin učí vzornou Aniku a jejího brášku oblézat pokoj po nábytky, aniž je dovoleno došlápnout na zem (hra Ani ránu do podlahy).
Už vzápětí ovšem Pipina zavede nevinné sourozence na strašidelnou půdu, otevře otcův lodní kufr a…

Vytáhla dalekohled, několik starých knih, tři pistole, kord a pytlík plný zlatých peněz. „Tralalá!“ jásala. „To je napínavé,“ vydechl Tomy. Pipi vše uložila do noční košile jako do rance a děti se vrátily do kuchyně. Anika byla ráda, že už je z půdy pryč. „Nedávejte dětem do rukou střelné zbraně,“ řekla Pipi a vzala do každé ruky jednu pistoli. „Jinak může snadno dojít k neštěstí,“ dodala a stiskla spoušť obou pistolí zároveň. „To byla pořádná rána,“ řekla uznale a zadívala se do stropu. Byly tam vidět dvě díry po kulkách. „Kdo ví,“ řekla s nadějí v hlase, „třeba kulky proletěly střechou ven a zasáhly některého z duchů do nohou. To je aspoň naučí, že nemají strašit nevinné děti.“

Lindgrenová sice nepoužila termín „střelila pánu bohu do oken“, jinak ale Pipi hovoří k zesnulé mamince v nebi a jisté je, že se spíš rozbrečíme nad Lindgrenové knížkami Bratři Lví srdce (1973) či Mio, můj Mio (1954), ale taky konec prvního dílu Pipi nelze nevnímat jako dojemný, i když ne přes míru. Tomík s Anikou odcházejí z oslavy, svítí měsíc a jejich malá kamarádka za nimi volá v tatínkově noční košili, přičemž v jedné ruce drží pistoli a ve druhé kord: „Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“

Osamělá anarchistka ovšem nemusí jen dojímat a pravda, bývá skutečně i nebezpečím. Nabité zbraně vnucuje svým vzorovým kamarádům a…

Tomy byl nadšen! dočítáme se. A Pipi? “Můžeme založit vlastní loupežnou bandu!” A “chvála pánu bohu”, že v tu chvíli místo anděla strážného zaklepal Tomíkův a Aničin tatínek a že si děti odvedl, aniž ovšem vůbec tušil, čemu třeba byly vystaveny na zmíněném už výletě. Pipi utrhla krásně červenou muchomůrku. “Jestlipak je jedlá? Pitná není, to vím, takže musí být jedlá, ne? Žádná jiná možnost přece není.” Ukousla si velký kus a spolkla ho. “Docela ujde,” řekla spokojeně. “Jednou si takové houby usmažím…” A obrátíme list, kde se pořádá piknik na vysoké skále, a hle, požití muchomůrky nebylo bez následků.
“Mne by zajímalo, jestli je těžké létat,” řekla (zdrogovaná) Pipi a zasněně se zahleděla přes okraj skalky. “Slétnout dolů, to by asi nebylo tak těžké. Horší bude vylétnout nahoru. Nejlepší asi bude začít tím, co je snadnější. Já to zkusím! Všechno lítá, co peří má…” A jen to dořekla, zvedla ruce a vyskočila rovnou do vzduchu…”

Ono ovšem ani vlévání mléka do uší není tím nejpřínosnějším proti zánětu středního ucha a rodiče nepotěší ani zcela pyromaniakální tanečky při požáru. “To je ale hezký požár!” zpívá si Pipi nad hroznou propastí. O co jí vlastně jde? Je šílená?
Určitě trochu ano, nicméně třeba kniha Jorgena Gaareho a Oysteina Sjaastada Pipi a Sókratés (2002) se na její dobrodružství dívá jako na lapidární zjednodušení Sókratovy filozofie a na Pipi jako na přímé Sókratovo vtělení, které fakticky osvobozuje městečko od přízemnosti.

Ne, Pipi není jen dítě, a to určitě vnímala už autorka, protože sama redakci napsala:

Je malý Nadčlověk – v podobě dítěte. A díky nadpřirozené tělesné síle i jiným okolnostem je dokonale chráněn před všemi dospělými.

A navíc se Lindgrenová už roku 1944 vědomě odvolávala i na filozofa Bertranda Russella (1872-70) a jeho popis dětské touhy po moci odvozený z úvah psychiatra Alfreda Adlera (1870-1937), přičemž za jakousi kvintesenci Pipiny filozofie je právem považována následující scéna, kterou nelze nemilovat:

“Trpíte pihami!” stálo napsáno na krabičce s krémem.
“Ne!”
“Copak si přeješ?” zeptala se paní.
“Ne!” opakovala Pipi.
“Já ti nerozumím,” řekla paní.
“Já pihami netrpím!” řekla Pipi,
Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: “Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!”
“To vím taky,” odtušila Pipi, “ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!”

Co říct závěrem? Pipina naivita je samozřejmě hraná. Její nevědomost je, tak jako zřejmě i u Švejka, patrně často jen předstíraná. A vzniká co následek takzvaného posibilismu hlásajícího, že “v principu je možné všechno”…
Současně je očividné, že se Pipi skutečně stala prostřednictvím Lindgrenové i jakýmsi nevědomým produktem doby a knihou, na kterou se “podvědomě čekalo” i následkem debat o dětské psychologii ve třicátých až čtyřicátých letech. Je to pojetí výchovy, které se vynořilo ruku v ruce s tehdy novou filozofií liberární pedagogiky a s pohledem na práva dětí a respekt k nim a konkrétně pak s jedním z největších bestsellerů všech dob, totiž knížkou Péče o dítě podle zdravého rozumu (1946) od pediatra dr. Benjamina McLane Spocka (1903-98), který ovšem svou revolucí ve výchově podle mnoha názorů “zkazil celou jednu generaci”…
I tak je ale Pipi přesně tou symbolickou postavou, na kterou čekaly dívky celého světa, jak píše autorka Lindgrenové životopisu.

A že je sama? To pro ni není problém.
Ale určitou změnu do charakteru těch příběhů samozřejmě vnáší její otec, pirát Efraim. Podle informací v prvním dílu sice “šel přes palubu”, pravda, ale později se zjevuje živ a zdráv, přičemž vzorem pro něj byl Carl Emil Petterson, jehož neuvěřitelný příběh otiskly švédské noviny už ve třicátých letech. Ten muž se oženil na jednom z indonéských ostrovů u Papuy s černošskou dcerou tamního krále a sám se tam stal panovníkem.

Letí kůň bez otěží po louce, lesem, plání, nikde nemá stání, jak vítr uhání… Tak začínala česká verze znělky televizní seriálu s dnes padesátiletou Inger Nilssonovou a třeba pro mne to je nezapomenutelná písnička, ustrne ale na rtech, když si pádně připomenete realitu tohohle světa, ve které Astrid Lindgrenová například roku 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje sto dvě procenta zdanitelných příjmů.
A uznejte sami! Nezavolá snad obvyklý “malý člověk” policii i sociálku, potká-li něco tak hrozivě originálního a silného jako Pipi? Jenže… “Už v dětském domově místo mám,” řekla.
“Opravdu? Už ti to někdo zajistil?” divil se jeden z policistů. “A ve kterém dětském domově?”
“Tady v tom,” prohlásila Pipi hrdě. “Já jsem dítě a tohle je můj domov, takže je to dětský domov. A místa tu mám dost.”

The post Pipi Dlouhá punčocha aneb co o Inger Nilsson a Astrid Lindgren určitě nevíte first appeared on Čítárny.

Aforismy Oscara Wilda dělají dojem. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze, komentuje je on sám ústy jednoho svého hrdiny. A uznávám sice, že podobná akrobacie nedělává vlastně dojem na každého, nicméně ne všichni taky rádi přemýšlíme, což je lidsky pochopitelné.
Podumat přitom nad aforismem, který už ze své podstaty bývá jak švihnutí biče, přitom nikdy nezabere přesmoc času (a není to tedy četba celého Jméno růže i s Pražským hřbitovem dohromady). Co však je vlastně aforismus? A co není?

“Na člověku, kterého pomluvili, nás pokaždé něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí.” Oscar Wilde

Aforismem nejspíše NENÍ známý výrok Gertrudy Steinové „růže je růže je růže je růže“, i když já vlastně nevím. Možná i on aforismem je – a Oscar Wilde (i k němu) ústy další ze svých postav rozhodně podotkl: „Pravda přestane být pravdivá, pokud jí věří více než jeden člověk.“ Což koresponduje ještě i s dalším Wildeovým výrokem: „Když se mnou lidé souhlasí, vždycky cítím, že nemám pravdu.“

Výtečnou knížku aforismů dal u nás dohromady Alexandr Tomský jako Moudrost a vtip Oscara Wilda (2008).
Má podtitul Paradoxy, aforismy, postřehy a jde to počtení. Hned jak se Tomský k mému zaujetí vynořil v Klementinu na křtu Neffovy a mé publikace Královská zábava (2010), upozornil jsem ho na přednášku Umberta Eca „Wilde. Paradox a aforizmus“, jejíž český překlad Alice Fremrové (2004) lze najít v Ecově knize O literatuře, která ovšem důsledně píše slovo aforizmus s písmenkem Z.

Tomský onen příspěvek pro konferenci o Wildeovi konanou na Boloňské univerzitě 9. listopadu 2000 ještě neznal, což sice napravil, ale poněvadž na Ecův esej nikde neupozornil (a nemá to ani při svém vzmachu zapotřebí), učiním tak sám. Onu Ecovu stať jsem ostatně četl několikrát. I proto, že pro mě leží v onom místě škály náročnosti, kde už skoro přestávám chápat, a jen podobná četba zaručí, že se nenudíte. Ten čestný doktorát, mimochodem, mohla Univerzita Karlova klidně Umbertovi udělit. Ale jsme v Čechách.

„Nic není hůř definovatelného než aforismus,“ začíná Eco svou analýzu, ale dá se určitě říct, že se v případech aforismů vždy jedná o rčení, výstižné výroky anebo životní pravidla, která jsou duchaplná, i když ne pokaždé pravdivá.
Nu, a to, že aforismy semo tamo lžou, si pamatujme. Ne každý aforismus je košer. Ne každý představuje stoprocentně prokázanou pravdu. Ale každý by rád prohloubil nějaký názor. Eco to ještě zpřesňuje. Aforismy chtějí obyčejně prohloubit nějaký bod, v němž běžný názor působil jen povrchně.

Aby to však nebylo jednoduché, náleží mezi aforismy i paradoxy, přičemž každý paradox je aforismem a ne každý aforismus paradoxem. A paradox, dodejme, mívá vyšší nenominální hodnotu než aforismus.

Zatímco aforismy občas mimoděk produkuje všichni („Pes, který štěká, nekouše.“ „Máma je máma.“) a může se klidně jednat o klišé, i kdyby brilantně vyjadřovaná, s paradoxy je to již náročnější. Ouha. A vymyslet paradox, to sice na první pohled taky není kumšt, nicméně je kumštem zkonstruovat pravdivý paradox.

A jak poznáme, že paradox není skutečným paradoxem, ale aforismem?
Převrátíme ho, samozřejmě. Pokud to půjde. Převrat totiž nemusí vyjít. Ale i navzdory tomu mám za to, že je tzv. zmutovatelný paradox ve skutečnosti aforismem. A všimněte si přitom, že před slovo aforismus nekladu přívlastek pouhý. Proč to nedělám? I být JEN A JENOM aforismem totiž je dost. Asi jako nemusíme hned být intelektuálem, aby nám člověk znělo hrdě.
Oscar Wilde ovšem intelektuálem byl, ale zrovna tak člověkem. Totéž platí pro Eca. Ve své stati prokazuje, že většina Wildeových paradoxů jsou vlastně „jen“ aforismy, a abych mohl pokračovat, definujme teď (po vzoru aforismu) i paradox.

Stojí-li (parafrázuji Eca) aforismus v příkrém rozporu s všeobecným míněním, do té míry, že se na první (a třeba právě jenom první) pohled jeví lživý a nepřijatelný, a pouze po uvážlivé redukci jeho formy se ukáže jako nositel nějaké jen obtížně přijatelné pravdy, pak je to paradox.

A čím ještě se paradox liší od aforismu?
Chce být uznán jako pravda, třebaže se jeví duchaplně, říká Eco, zatímco paradox vystupuje na první pohled co lež a teprve po zralé úvaze „ukáže vlastní záměr vyjádřit, co má autor za pravdu“. Přičemž, dodejme, vězí ona duchaplnost v rozporu mezi provokací a obecným míněním (Eco však místo termínu rozpor užívá jemnějšího slova hiát).

Jak se kupodivu zdá, Wildeovy paradoxy jsou mutovatelné často. Příklad? Žádný ženatý muž není přitažlivý, leda pro vlastní ženu, a často, slyšel jsem, ani pro ni. A mutace? Je rovněž pravdivá: Každý ženatý je přitažlivý, leda pro vlastní ženu ne, a často, slyšel jsem, dokonce i pro ni.

Oscar Wilde je i autorem tohohle jen zdánlivého paradoxu: Rozhovor by se měl dotknout všeho, ale neměl by se na nic soustředit. Zrovna tak ovšem platí převrácení naruby: Rozhovor by se neměl dotknout ničeho a soustředit se přitom na všechno.
Podobné příklady lability ovšem nemění mnoho na tom, že Wilde produkoval i skvělé nemutovatelné paradoxy. Příklad?
Sobectví není, žijeme-li, jak chceme. Sobectví je, žádat jiné, aby žili, jak chceme. Anebo: Na pomluveném tě vždy něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí. A: Dovedu odolat všemu vyjma pokušení.

… Lži? Pravdy ostatních.
… Lidumilové ztrácejí smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.
… Jsi-li zamilován, zprvu klameš sám sebe a nakonec vždy ty druhé.
… Ženy v nás vyvolávají touhu vytvářet mistrovská díla, aby nám bránily v jejich realizaci. *
… Náboženství umírají, je-li dokázána jejich pravda, a věda, to je archiv mrtvých náboženství.
… Nuda je dospěním vážnosti.’…  Jen mělký člověk zná sám sebe.
… Mohu tolerovat chladnou sílu, ale chladný rozum je nesnesitelný.
… Když říkáme pravdu, můžeme si být jisti, že budeme dřív nebo později odhaleni.
… Pouze velcí mistři stylu vždycky zvládnou projít nepozorovaně. To poslední se, řekl bych, týká jak stylu při psaní, tak doporučení „žij v skrytu“.

Pravdivost některých Wildeových paradoxů, a to i těch, u kterých nelze provést mutaci, není ovšem prokazatelná či zůstává přinejmenším na diskusi: jeho výroky totiž bývají prezentovány jako provokace.
Příklad?
Špatnost je mýtus vynalezený prostomyslnými lidmi, aby si vysvětlili pozoruhodnou přitažlivost jiných. Jiný příklad? Nic, co se skutečně přihodí, není vůbec důležité. A nejtypičtější příklad? První povinností v životě je být co možná nejvíc umělí. Druhou povinnost dosud nikdo neobjevil.

Umberto Eco se ovšem koncem předešlého tisíciletí zabýval i jinými autory paradoxů, mezi nimiž cení Karla Krause (1874-1936), který se nechal slyšet, že „skandál začne teprve tehdy, když mu policie udělá konec“ a tvrdil, že „jsou blázni psychiatry uznáni za blázny definitivně až na základě toho, že se po internování chovají neklidně“.

Nicméně i filuta Kraus klesl v bahno hříchu, kterým je zmutovatelný (chápej i jako „nemocný“) paradox, jenž tak zůstane jen aforismem o dvou protiřečících si variantách, jak lze názorně demonstrovat na mutaci výroku o tom, že není nic tak bezedné jako ženská povrchnost. Nic povrchnějšího než bezednost žen.

Jenom nezmutovatelné paradoxy ovšem uměl vytepávat Stanisław Jerzy Lec (1909-1966), mistr nad mistry.
Strašný je roubík pomazaný medem. Či: Zdálo se mi o skutečnosti. Jaká úleva bylo probuzení. Anebo: Sezame, otevři se – chci ven! Nebo: Trpaslíkům se musíš klanět hodně hluboce. A konečně: Svědomí měl čisté. Nepoužité.
Eco tvrdí dokonce to, že objevil u Lece, pro něhož má slabost, jen jediný aforismus alias paradox, který šel převrátit, a to: „Uvažuj, než začneš myslet.“. Lze totiž říct zrovna tak „mysli, než začneš uvažovat“.

Závěrem už jen příklad takového převrácení paradoxu, které sice lze uskutečnit, ale výsledek bude lež.
Podle Eca je to případ následujícího Wildeova výroku: Je opatrnější smýšlet o všech špatně, až dokud nezjistíme, že je někdo dobrý, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Převrácení zní: Je opatrnější smýšlet o všech dobře, až dokud nezjistíme, že je někdo špatný, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Výsledek této transmutace je evidentně nepravdivý a Wilde ostatně byl lépe i hůře se maskujícím moralistou, satirikem a kritikem mravů.

Přesto není sporu, že obzvlášť do úst lorda Wottona (mentora Doriana Graye) vědomě umístil i soubor klišé, mnohá z nichž byla ve dvacátém století parafrázována.
Příklad?
Třeba Wottonův výrok, že vražda je pokaždé přehmat, „neboť bychom neměli dělat nic, o čem nebudeme moci rozprávět po večeři“.
Král science fiction R. A. Heinlein ta slova formuluje skrze svého hrdinu následovně: Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí. Alespoň ne bez předchozího uvážení. Heinlein, dodávám, stojí za čtení a shromáždil zajímavé výroky především na mnoha stranách románu Dost času na lásku, přičemž Wildeův bonmot více či méně vědomě přetavil i takhle: Správný způsob, jak přerušit větu, která začíná „nic mi do toho není, ale“, je umístit za „ale“ tečku. Na to ovšem nevykládejme nadměrnou fyzickou sílu. Proříznout takovému mluvkovi hrdlo by vám přineslo jenom chvilkové potěšení a pak byste o tom museli zbytečně přemýšlet.

Ale radši zpět k Wottonovi, jedna z jehož frází bývala prý i mottem nedávno zesnulého Petra Hapky, autora Písně pro Joriku. „To, co potřebuji, jsou informace,“ říká Wotton. „Přirozeně nikoli ty užitečné, nýbrž ty zbytečná.“ Jinou věcí už je, že Hapka, i kdyby docela střízlivý, prý podle Michala Horáčka interpretoval jako informaci i potenciální pokusy o atentát na vlastní osobu, a pokud před v Praze sletěla z lešení ocelová trubka a cinkla v Dlážděné o dlažbu, reagoval leda slovy: „To bylo cis.“

Mezi hojná klišé lorda Wottona řadí se hrdě i věta „nepotřebuji peníze, ty potřebuje jen ten, kdo platí účty, a já ty své neplatím nikdy“.
Jak si vzpomenete a ač to Eco neuvádí, právě na ní vystavěl Mark Twain povídku Miliónová bankovka (1893), nicméně na lordu Wottonovi stojí za ještě větší pozornost, že asi musel listovat Manifestem Komunistické strany. Nikde sice Dorianovi neříká, že proletáři můžou ztratit jen své okovy, ale upozorňuje jej, že skutečná tragédie chudiny spočívá v tom, že si „chudí nemohou dopřát nic než odříkání“. Ne nadarmo je Wilde i autorem knihy Lidská duše za socialismu (1891). Ale skončeme radši surrelisticky.

Každý efekt, který vyvoláme, nám dělá nepřátele, říká Wilde skrz lorda Wottona.
K tomu, abys byl oblíbený, je třeba být průměrný.
Očividně to zaujalo Salvadora Dalího, když napsal:
Jsi-li podprůměrný, tak třebaže se budeš snažit malovat velice, velice špatně, bude stále vidět, že jsi podprůměrný.

The post Citáty, aforizmy a paradoxy od Wilda, Steinové, Eca, Leca, Hapky po Manifest first appeared on Čítárny.