Téměř každý zná tvorbu pro děti Astrid Lindgren (1907–2002), nositelky Ceny Hanse Christiana Andersena z roku 1958, kterou udílí IBBY (Mezinárodní sdružení knihy pro mladé čtenáře). Její příběhy byly přeloženy do více než 90 jazyků a počet výtisků přesahuje 150 miliónů.
Pro zajímavost u nás jen Kosmas nabízí kolem dvaceti knih Astrid Lindgrenové v češtině.

Idylická i vážná témata knih Astrid Lindgren.
Zamyslíme-li se ale nad jejími knihami v úplnosti, vyvstává před námi poměrně komplikovaná tvůrčí cesta Astrid Lindgrenové. Je autorkou cyklických idylických příhod Dětí z Bullerbynu (1947 –1952, česky 1962) nebo ze života trojice sourozenců Lotta z Rošťácké uličky (1992) a slavné rozverné, konvencemi nesvázané Pipi Dlouhé punčochy, kterou psala právě již za války. Byla vydána v roce 1945 a její český překlad vyšel až v roce 1976. Vytvořil jej Josef Vohryzek, který se dostal v rámci akcí na záchranu židovských dětí za války do Švédska, ale v době normalizace jeho jméno pokryla Jana Fürstová. Josef Vohryzek se stal nežádoucí politickou osobou a nesměl v normalizačních letech publikovat.
Lindgrenová psala také romány s vážnými tématy, nevyhýbala se smrti, osamocení, smutku. Patřily mezi ně Ronja, dcera loupežníka (1981, česky 1987) a další díla Mio, můj Mio (1954) a Bratři Lví srdce (1973), které Ronje předcházely, byly v překladu Jarky Vrbové vydány až v 90. letech minulého století.

Válečné deníky
Z českého literárního prostředí pojďme zpět k Astrid Lindgren a překvapivým Válečným deníkům 1939-1945, které vydalo nakladatelství Slovart v překladu Jitky Herčíkové (2016).
O odkaz Astrid Lindgren se stará její dcera Karin (*1934), jejíž péči vyšly právě Válečné deníky v roce 2015 ve Švédsku a vzbudily senzaci. Jak Astrid Lindgrenová prožívala válečnou dobu v neutrálním Švédsku? Byla v té době vdaná a matkou dvou dětí, syna Larse měla za svobodna jako velmi mladá, dcera se jí narodila v manželství se Sturem Lindgrenem (1898 –1952).

Již od počátku deníku 1. září 1939, kdy vypukla válka, máme co do činění s velmi zaujatou a nesmírně empatickou ženou, která až do konce války bude přemýšlet o osudech zemí a jejich obyvatel, zatažených do světového konfliktu s Hitlerem. Píše-li o začátku válečného běsnění v Polsku, kdy si tuto zemi rozdělili nacisté a sovětská moc, poznamená si: „ Člověku se nechce ani věřit, že se něco takového děje ve 20. století.“
Na druhé straně se dovídáme o každodenním životě rodiny Lindgrenových a jejích blízkých a o nutných zásobách, které pro svou rodinu chystá ze strachu z bídy a nedostatku potravin.
Zápisy se dotýkají ve velké míře finsko – ruské války, severské solidarity a pomoci Švédska těžce zkoušeným zemím a uprchlíkům. Kniha je bohatá na obrazovou dokumentaci, obsahuje celé strany z deníků a výstřižky z novin, týkajících se válečných operací a krutostí včetně existence koncentračních táborů. České vydání tak bylo zachováno podle švédského, i když si běžný český čtenář ve výstřižcích z tisku toho moc nepočte, přeloženy jsou jen nadpisy článků. Ocenění si zaslouží ale rejstřík jmen s informacemi o osobách, vyskytujících se v denících.

Úryvek z 10. listopadu 1940 se přímo dotýká osudů Československa:

„Starý milý gentleman s deštníkem, všude chodil pozdě, posel míru z toku 1938, kterého jsme nezměrně obdivovali, neboť skutečně vypadal, že přišel na způsob, jak se vyhnout válce – Neville Chamberlain, včera večer zemřel. Nakonec se nedočkal chvíle, kdy na vlastní oči uvidí, jak tenhle špektákl dopadne, a to je možná dobře. Nikdy nezapomenu, jak nám připadalo úžasné, když si v onom nejistém září 1938, kdy válečný mrak začal narůstat do obřích rozměrů, rezolutně vložil deštník do podpaží a odletěl do Mnichova. Všechno se uklidnilo, měli jsme pocit, že tisíciletá říše stojí za dveřmi a Chamberlain si vysloužil obdiv celého světa – snad až na Čechoslováky.“

Astrid Lindgren získávala další informace přímo ve své práci; od roku 1940 v oddělení cenzury korespondence pročítala dopisy a v denících z nich přímo cituje, aby dokumentovala utrpení za války.
V dalších letech války stále více dává průchod obavám, i když se nám může zdát, že při popisu Vánoc a slavení narozenin neměli Lindgrenovi nouzi, jelikož dostávaly zásilky s potravinami od rodičů. Dozvídáme se podrobně, jaký jídelníček Lindgrenovi měli, kdy si mohli pochutnat na delikatesách, které představovalo většinou jehněčí a sobí maso.

S nadpisem 3 roky války si 5. září 1942 Lindgren zapsala:

„Myslela jsem na ruské a francouzské válečné zajatce v německých přístavech; podle dopisů od švédských námořníků jsou tak strašlivě vyhladovělí, že se pokoušejí v odpadcích hledat bramborové slupky. Takže přece jen na válku nezapomínáme. Leží jako zoufalství na dně všeho a rozpíná se s každou další zprávou z novin. V Řecku pořád tisíce lidí denně umírají hlady, už je nezvládají ani pohřbívat, pouze je pohodí na hřbitově. Před námi je další válečná zima- Bože, buď k nám milostivý. V tuhle chvíli zuří bitva o Stalingrad; Němci postupují dál do Ruska–ale do zimy se to mezi nimi rozhodnout nestačí.“

Její deníky obsahují většinu zásadních událostí, v květnu roku 1943 píše o konfliktu polské a ruské vlády (AL psala důsledně o ruské a nikoliv o sovětské vládě), polská vláda požaduje vyšetření strašlivých masových hrobů v Katyni, ve kterých pohřbili na 10 000 zavražděných polských důstojníků.
A zmanipulovaná a nedovzdělaná Astrid Lindgren si povzdechne a nikoliv poprvé: „Bože, ochraňuj nás před Rusy!“

Konec války
Nezapomíná na vnitřní politiku Švédska, komentuje kulturní dění, ztráty významných osobností, za války zemřela významná autorka Selma Lagerlöfová a další osobnosti. Konec války vnímá s nezměrnou radostí, ale stále nezapomíná vše dokumentovat.
Kerstin Ekmanová v předmluvě hovoří o tom, že se soudí i v současných historických filmech, jak byli lidé i ve Švédsku málo informováni o zvěrstvech v koncentračních táborech a jak se toto tvrzení nezakládá na pravdě, jelikož její matka, v té době úřednice, si k tomuto poznamenává (25. dubna 1945):

„Z Berlína zbyly jen dýmající ruiny a podle večerních zpráv je už nějakou chvíli obklíčený Rusy.
Zabralo mi několik hodin, než jsem si z novin všechno vystříhala. Obzvlášť večerní týdeníky vynikají ve strašlivých popisech německých koncentračních táborů; všechno ale nezařadím. Z Německa stoupá pach krve a vládne tam příšerně poraženecká nálada. Je to jako Untergang des Abendlandes.
Německé ženy dostaly příležitost na vlastní oči spatřit zvěrstva v Buchenwaldu – a s nimi i někteří neutrální novináři.
Četla jsem velké množství dopisů od dánských Židů, které švédský Červený kříž dostal z Terezína. Nyní jsou v táboře v blízkosti Strängnäsu, všichni na pokraji smrti. Jsou to jímavé dopisy. Přesto je Terezín ve srovnání s jinými místy ještě snesitelný a Dánové měli zvláštní postavení.“

Deník pokračuje až do ukončení celého světového válčení a poslední zápis je ze dne Nového roku 1946.
Opět je prozírává a píše o osobní zkušenosti z minulého roku a hodnotí nejen závěr 2. světové války, ale komentuje obavy z atomové bomby, která na svět a tehdejší mírové snahy vrhá stín. V červenci 1945 opouští zrušené cenzurní oddělení mezinárodní korespondence a mezi řádky se poměrně často dozvídáme, jak tento fakt Astrid Lindgrenovou mrzí a jak jí tato práce bude chybět. Můžeme se oprávněně domnívat, že tato činnost byla pro budoucí spisovatelku studnicí inspirace.

V posledních měsících roku 1945 se již dočítáme o počátcích literární dráhy Astrid Lindgrenové.
Vydala knihu Kerstin a já a světově proslulou Pipi Dlouhou punčochu. Ve Válečných denících je přiložen dopis nakladateli, ve kterém Pipi nabízí k vydání. Pozoruhodné je, jak ji charakterizuje: „Díky své nadpřirozené síle a dalším okolnostem je zcela nezávislá na dospělých a žije přesně tak, jak ji to baví. Při setkání s velkými lidmi má vždy poslední slovo“.
A tento postoj k Pipi a jejím dobrodružstvím byly a jsou stále přitažlivé pro děti na celém světě, děti mají v sobě čas od času představu, jak by to bylo úžasné, být samy sebou a bavit se po svém. V románech Lindgrenové je vždy přítomný soucit a láska k bližnímu. Podle posledních zápisů je více skeptická k další své literární tvorbě. My víme, že tato skepse nebyla na místě. Její deníky svědčí nejen o jejím literárním talentu, ale i o opravdovém zájmu o dění kolem sebe, který ovšem překračoval ve vypjaté válečné době hranice její rodinné každodennosti a rodného Švédska.

Poznámka:
19. září 1938 vyzvaly vlády Velké Británie a Francie Československo, aby odstoupilo pohraniční území s více než 50 % německého obyvatelstva.
Zrada Západu vůči ČSR byla dokonána.

The post Válečné deníky Astrid Lindgren se týkají i Mnichovské zrady v roce 1938 first appeared on Čítárny.

Někdo mě ve snu volal na pomoc, jedu ho hledat do dalekých modrých hor. Nádherná věta z překrásného příběhu. Z toho nejkrásnějšího a nejsmutnějšího příběhu, který znám – z knihy Bratři Lví srdce od Astrid Lindgren, která se svého času stala mezníkem v nahlížení na dětskou knihu a vyvolala obrovskou vlnu odporu u veřejnosti, ale i nadšených ohlasů, které naštěstí nakonec převládly. Ale u dětí je stále oblíbená, protože je to jedna z mála dětských knížek, která je nadčasová.

Nejkrásnější smutný příběh
Desetiletý Karel je těžce nemocný a upoutaný na lůžko. Za poslední půlrok vůbec nebyl ve škole. Celé dny proleží sám doma a dusí se kašlem. Jeho jediným rozptýlením a potěšením jsou rozhovory s jeho starším bratrem Jonatánem, který mu vypráví o všech dobrodružstvích, která zažívá s dětmi z ulice. Jednoho dne Karel náhodně vyslechne rozhovor mezi svou matkou a jednou její návštěvnicí, z něhož pochopí, že brzy umře. Dostane hrozný strach, ale nechce, aby jeho maminka poznala, že se dozvěděl tu strašnou věc. Zeptá se až později svého bratra:

„Víš, že umřu?“ řekl jsem a rozbrečel jsem se.
„Ano, vím to.“
Vzlykal jsem ještě víc.
„To je hrozná nespravedlnost,“ řekl jsem, „že někdo musí umřít, ještě než mu je deset.“
„Víš, Suchárku, já myslím, že nebude tak zle,“ řekl Jonatán. „Budeš se mít docela bezvadně.“
„Bezvadně,“ řekl jsem. „Co je na tom bezvadného ležet pod zemí a být mrtvý.“
„Hlouposti,“ povídá Jonatán, „v zemi leží přece jenom kosti. Ty sám odtamtud vylítneš úplně jinam.“
„A kam,“ zeptal jsem se a nevěřil jsem mu.
„Do Nangijaly,“ řekl.

Jonatán vypráví Karlovi o Nangijale, zemi někde daleko na druhé straně oblohy, kde vládnou ještě „časy ohníčků a pohádek“, kde Karel bude zase zdravý a každý den na něj budou čekat nová dobrodružství.

„Nechci tam,“ řekl jsem a rozbrečel jsem se. „Chci být tam, kde jsi ty, Jonatáne.“
„Ano, ale já se taky v Nangijale objevím, neboj se,“ řekl Jonatán. Za chvíli po tobě.“
„Jo, za chvíli,“ řekl jsem, „možná budeš na světě ještě devadesát let a já budu do té doby sám.“
Na to mi Jonatán řekl, že v Nangijale neplyne čas jako na zemi. I kdyby žil ještě devadesát let, mně se bude zdát, že uplynuly sotva dva dny. Tak to tam je s časem.“

Pak se ale stane něco strašného. V domě bratrů vypukne požár. Jonatán, ve snaze zachránit Karla, který se neudrží na nohou, jej vezme na záda a seskočí s ním z okna v třetím patře.
Při pádu se těžce zraní a následkům zranění podlehne. Jeho mladší bratr, který byl kryt jeho tělem, vyvázne bez úhony. Poslední slova Jonatána ke Karlovi jsou:

„Neplač, Suchárku, uvidíme se v Nangijale.“

Dva nekonečně dlouhé měsíce pak osamělý Karel probrečí a nepřeje si nic jiného než umřít a odejít za Jonatánem. Až se mu nakonec jeho přání splní.

To všechno se dozvíme během prvních dvou kapitol. Pro dětskou knížku věru šokující začátek.

Od třetí kapitoly začíná vyprávění post mortem, které líčí, co se odehrávalo na onom světě.
Vyprávění v sobě pojí prvky fantasy, dobrodužného příběhu a báje. Proti očekávání čtenářů se ukáže, že Nangijala není žádným idylickým místem posledního odpočinku spravedlivých, ale mytickým rodištěm všech bájí, v němž se tyčí mohutné Prastaré Prahory, rozlévá se Prastará Prařeka a kde ještě přežívají pravěké stvůry z pohádek. Jedno z nangijalských údolí je zotročeno zlým uchvatitelem Tengilem a panuje v něm hlad a strach.
Oba bratři se ocitnou ve víru boje proti tyranovi Tengilovi, ztělesňujícímu veškeré zlo. Musejí podstoupit četné zkoušky odvahy a věrnosti, až se na konci příběhu Karel odhodlá k oběti nejvyšší.

Vypravěčem je mladší z bratrů – Karel, neboli Suchárek, a on je také tím, kdo v průběhu děje „roste“. Z ustrašeného a ufňukaného „strašpytle“ postupně dospěje v Karla Lví srdce a dokáže svým činem, že je toho jména hoden.
Oproti Karlovi je Jonatán už od začátku idealizovanou postavou a jeho obraz nese v sobě prvky křesťanského Spasitele. Jonatán odmítá násilí a nedokáže zabíjet, bojuje za vysvobození utlačovaných, zachrání život dokonce nepříteli (Tengilovu vojáku Perkovi, když se topí v řece) a stejně jako Ježíš je zrazen mužem z vlastních řad…

V textu se objevuje dokonce zmínka o tom, že Jonatán byl možná už od počátku předurčený k tomu, aby se stal osvoboditelem zotročené země (předurčenost osudu je také znakem mytického hrdiny): „Možná se všechno už dávno rozhodlo v době pohádek. Možná se dávno rozhodlo, že Jonatán má Urbana pro Šípkové údolí zachránit. A možná nějaké tajuplné pohádkové bytosti vedly naše kroky, i když jsme o tom nevěděli.“

Ilustrace František Skála ml.

Jelikož Nangijala není Rájem ani žádnou říší nesmrtelných, podléhají její obyvatelé nemocem a smrti. V Nangijale stihne nevyléčitelná nemoc Jonatána. Teď bude Jonatán pro změnu tím, kdo je odsouzen čekat na pomalou smrt, role se obrátí. Tím zdravým a silným z bratrů bude Karel – stane se přesně naopak, než tomu bylo, dokud ještě byli na světě.

Na konci příběhu udělá Karel pro svého paralyzovaného bratra totéž, co Jonatán pro Karla na začátku. Vezme ho na záda a skočí s ním do dalšího světa, do Nangilimy, protože tam Jonatán bude zase zdráv. Přejít do Nangilimy ale není jen tak, znamená to odhodlat se k momentu přechodu a skočit do propasti. A Karel se odhodlá… Poslední slova, kterými kniha končí: „Nangilima! Jonatáne, vidím světlo! Vidím světlo!“

Neznám nikoho, kdo by nad tímto závěrem neplakal. Nejde ale o pláč beznadějného zoufalství, je to pláč očistný. Emoce, které se v průběhu vyprávění v čtenáři hromadí, se v závěru vystupňují až ke katarzi.

Když kniha Astrid Lindgren v roce 1973 vyšla, vyvolala skandál.
Diskuze o ní se prý dostala až do švédského parlamentu, kde se debatovalo, může-li být ještě považována za dětskou knihou, či nikoliv. Lindgrenové bylo vyčítáno, že nabádá děti k sebevraždě. A že svým vyprávěním zanechává v dětských duších trauma. Čas ale ukázal jinak.

Od doby, kdy kniha vyšla poprvé, ji přečetly už miliony dětí a žádné ji nepochopilo jako pobídku k sebevraždě. Hromadné sebevraždy dětí se nekonaly. Velkou oblibu si naopak příběh získal mezi nevyléčitelně nemocnými dětmi. Tyto děti prý v něm nacházely a nacházejí útěchu.

Protože příběh Astrid Lindgrenové je vyprávěním o smrti jen na první pohled. Hlouběji, za prvoplánovým vnímáním, jsou Bratři Lví srdce příběhem o lásce. Příběhem o tom, že láska překoná všechny útrapy, a dokonce i smrt. A také o tom, že pouto lásky je nehynoucí a přetrvává i po smrti.

Ilustrace František Skála ml.

Když se autorky Astrid Lindgren zeptali, zda si opravdu myslí, že takové čtení je pro děti vhodné, odpověděla prý, že dítě, které má umřít, o tom ví. A pokouší-li se jeho rodiče před ním tuto pravdu zapírat, pak mu tím berou možnost o svém smutku a strachu s nimi mluvit, čímž své dítě v podstatě opouštějí a nechávají ho, aby čelilo agonii smrti samo.

Kniha Bratři Lví srdce je dodnes nejčastěji interpretována jako příběh o smrti, ačkoliv smrt není jejím ústředním tématem. Nabízí mnohem víc, vypráví, kromě jiného, o odvaze a strachu, o věrnosti a zradě, o svobodě a otroctví, o zoufalství a útěše, o samotě a loučení… Smrt je v příběhu momentem přechodu z primárního světa, v němž bratři žijí v chudičkém bytě se svou matkou, do sekundárního světa fantazie. Pro dětskou knihu je to jistě netradiční. Mnohem obvyklejší jsou ve fantasy příbězích pro děti místa přechodu, jako např. nástupiště na nádraží v Harry Potterovi nebo skříň ve Lvu, čarodějnici a skříni… Místa přechodu mohou být používána dětskými hrdiny pro cestu tam i zpátky.

V Bratřích Lví srdce ale není cesty zpátky, protože přechodem do vedlejšího světa je akt úmrtí. Lindgrenová tím vlastně citlivě sděluje dětskému čtenáři jednu velice vážnou skutečnost – že smrt je nevratná. Proto je velice chybné a povrchní tvrdit, že spisovatelka pobízí děti k sebevraždě. Smrt je nevyhnutelná a univerzální, dříve či později se s ní setkáme všichni, děti nevyjímaje, proto Lindgrenová rozvíjí utěšující myšlenku o posmrtném životě.
I s touto otázkou ale spisovatelka nakládá citlivě, vyhnula se jakékoliv náboženské rétorice, její „říše mrtvých“ se nejmenuje „Ráj“ ani „Nebe“. Umístění a čas Nangijaly jsou relativní, je to „někde velmi daleko ve vesmíru“ a čas tam plyne jinak než na zemi. Nangijala také není konečnou stanicí, jsou za ní i další světy. Takové relativní pojetí nechává dostatečný prostor každému, aby si vybájil svoji vlastní posmrtnou říši sám.

Proti výhradám, že příběh je „temný“ a až příliš smutný, je třeba namítnout, že v něm jsou také okamžiky velké radosti a štěstí. „Byl jsem tak šťastný, že jsem se i uvnitř smál“ říká Suchárek, když se v Nangijale setkává s Jonatánem. A dále v textu:

„Představte si, jak ohromná musela ta moje radost být! Jako by se mi něco nahlas rozesmálo hluboko v duši nebo kde vlastně  sídlí člověčí radost.“

Nesmíme také zapomínat, že příběh Lindgrenové pomohl mnoha lidem, aby se vypořádali s bolestí ze smrti a aby došli usmíření s osudem po ztrátě milovaného člověka. Snad nejvíce děkovných dopisů od čtenářů spisovatelka dostala právě za tuto svoji knihu.

Lindgren, Astrid / Bratři Lví srdce / Ilustroval František Skála ml. / Přeložila J.Vrbová / Vydal  Albatros, 1992 / 158 s.

Ukázky z knihy:

Jonatán věděl, že brzy umřu. Věděli to určitě všichni kromě mě. I ve škole to věděli, protože za posledního půl roku jsem tam ani jednou nebyl, jenom jsem pořád hrozně kašlal a musel jsem ležet doma v posteli. Všechny paní, kterým šije maminka šaty, to také věděly, protože jedna z nich o tom s maminkou mluvila, když si myslely, že spím, a netušily, že všechno slyším. Já ležel přitom jen se zavřenýma očima. A nechal jsem je zavřené dál, protože jsem nechtěl, aby poznaly, že jsem slyšel tu hroznou věc, že brzy umřu.
Přišlo mi to moc líto a dostal jsem strašný strach, ale dával jsem si pozor, aby to maminka nepoznala. Pověděl jsem o tom jen Jonatánovi, když přišel domů.
“Víš, že umřu?” řekl jsem a rozbrečel jsem se.
Jonatán se na chviličku zamyslel. Asi neměl chuť mi odpovídat, ale nakonec řekl:
“Ano, vím to.” Vzlykal jsem ještě víc.
“To je hrozná nespravedlnost,” řekl jsem, “že někdo musí umřít, ještě než mu je deset.”
“Víš, Suchárku, já myslím, že nebude tak zle,” odpověděl Jonatán.
“Budeš se mít docela bezvadně.”
“Bezvadně,” řekl jsem. “Co je na tom bezvadného ležet pod zemí a být mrtvý.”
“Hlouposti,” povídá Jonatán, “v zemi leží přece jenom kosti. Ty sám odtamtud vylítneš někam úplně jinam.”
“A kam asi,” zeptal jsem se, protože jsem mu nevěřil. “Do Nangijaly,” odpověděl.
Řekl to, jako by Nangijalu každý znal. Ale já jsem o ní nikdy neslyšel. “Kde je Nangijala?” zeptal jsem se.
Jonatán řekl, že přesně neví. Ale určitě někde na opačné straně oblohy za hvězdami. A začal vyprávět o Nangijale tak, že jsem skoro dostal chuť tam hned odletět.
“Tam totiž ještě vládnou časy ohníčků a pohádek,” řekl. “A bude se ti tam určitě líbit.”
Dál mi vyprávěl, že všechny pohádky vlastně vznikly v Nangijale, protože tam se skutečně pohádkové věci dějí, a kdo se tam ocitne, prožívá dobrodružství od rána do večera a v noci taky.

The post Bratři Lví srdce. Jedinečná kniha Astrid Lindgren pro děti o smyslu života i smrti first appeared on Čítárny.

Znáte kouzelnou knihu Děti z Bullerbynu? Autorkou je švédská spisovatelka Astrid Lindgren (14.11. 1907 – 28.1. 2002). Je z těch několika málo knih, které si v životě přečtete několikrát. Jednou jako děti a pak jako dospělí. Protože je to knížka nadčasová. Já například dodnes nevím, jak to Lassy myslel s tím kopcem, který se vždycky natočí tak, aby se z něho šlo dolů.

Je to kniha skvělého vyprávění o dětech, o jejich drobných radostech i starostech. A hlavně o  tom, čím jednou budou a co udělají až budou úplně dospělí.

Příběh Olleho, Lasseho, Bosseho, Lisy, Anny a Britty je popsán v průběhu jednoho roku, během kterého poznáte všechno, co se stane v malém Bullerbynu. Hlavně se však dozvíte, jak je v životě důležité přátelství, láska k rodičům, že ne všechno se dá schovat před holkama nebo co je to Pontus. Což pro děti jsou veledůležité věci a dle mého, by měly být důležité i pro dospěláky.

A proč je ta knížka nadčasová?
Vypráví o věčně trvajícím dětském světě poznávání a fantazie. Dvou nejdůležitějších věcech, které nás učí být skutečnými lidmi.

“Bullerbyn je tak vysoko, že když jdeme do Storbynu, kam chodíme do školy a kde je taky obchod, jdeme celou dobu z kopce. Když ale jdeme zase domů, je to samozejmě do kopce. Lasse říká, že až bude velký a bude sakumprásk inžinýrem, že pak vynalezne kopec, který se dá otáčet, takže se po něm vždycky půjde jen dolů.”

Astrid Lindgren se uměla dívat dětskýma očima na svět, který je sice na první pohled stále stejný a všední, ale ve kterém je skryto plno tajemství a neuvěřitelných věcí a událostí, které je nutno objevovat. Ovšem pokud zapojíme fantazii a umíme se dívat s otevřenýma očima.
 
Víc o této knížce není opravdu třeba psát. Takové knihy je třeba číst a číst ! Dokud budeme žít.

Astrid Lindgren (*14. 11. 1907 – †28. 1. 2002)
Její knížky si získaly oblibu dětských čtenářů téměř na celém světě. Byly přeloženy do 40 jazyků a autorka za ně dostala četná ocenění ve Švédsku i v zahraničí. Je tedy docela přirozené, že A. Lindgren se stala jako jedna z prvních nositelkou Ceny H.Ch. Andersena – ocenění za její celoživotní dílo.

I na letním táboře můžete takovou knížku číst nebo si dokonce některé scénky zahrát. Viz video…
{youtube}dIWnfz1AESs{/youtube}

The post Děti z Bullerbynu Astrid Lindgren aneb jak daleko je Lasse s tím kopcem first appeared on Čítárny.

Čechů, kteří osobně navštívili Astrid Lindgren ve Švédsku, není mnoho. S potěšením proto přinášíme reportáž spisovatelky Hany Doskočilové, která to štěstí měla. A tak jednoho dne seděly na kanapi dvě spisovatelky, o kterých se mohlo říct slovy Astrid, že píši, aby pobavily ditě, které je v nich a doufají, že ostatní děti se budou bavit stejně jako ony.

Astrid Lindgren
Když jsme s Mirkem letěli do Švédska, vůbec jsem netušila, co mě tam čeká. Brali jsme to jako normální návštěvu u přátel, kteří už dvanáct let žili v Uppsale, oba tam pracovali na univerzitě a nám se po nich stýskalo.
Lekla jsem se, až když na mě z místních novin vykoukla moje vlastní fotka a vítali mě tam jako hosta Uppsaly.
„Co se divíš?“ chechtal se Karel. „Z Jarmilky se tu zatím stala dokonalá manažerka.“

A tak jsme namísto bloumání po Stockholmu a plavby lodí pod stockholmskými mosty absolvovali okružní cestu po nejrůznějších kulturních institucích, nakladatelstvích a nadacích. Připadám si v podobných situacích trapně, ale tady jsem neznala ani slovo švédsky a moje angličtina je tak mizivá, že ji radši ani nepoužívám. Jarmila mi zdárně tlumočila, co jim říkala, to vůbec netuším. Ale chovali se ke mně moc hezky.

„S kým se chceš ještě setkat?“ zeptala se mě Jarmila.
„Ze všech Švédů znám jen Astrid Lindgrenovou. Jenom z jejích knížek, to se ví. Byla to tenkrát pro nás v nakladatelství SNDK úplná bomba! Po všech těch Timurech a jeho partách najednou Pipi Dlouhá punčocha.“
Rozhodně mě ani nenapadlo, že k takovému setkání dojde. Paní Lindgrenová byla nemocná a nikoho nepřijímala. Jenomže Jarmila je nezmar. Na předposlední den našeho pobytu schůzku doopravdy vyjednala. Neměla jsem z toho žádnou radost. Vždycky se bojím, že se při osobním setkání s hvězdou zboří moje představa.

U paní Astrid Lindgrenové nic takového nehrozilo. Její charisma nebylo hvězdné, spíš takové sousedské. To jsem pochopila hned v taxíku, který nás k ní vezl. Když jsme řekli adresu „Dalagatan 46“ /tu si budu do smrti pamatovat/ povídá s úsměvem:
„Jedete za Astrid? Tak ji ode mne pozdravujte.“

U paní Lindgrenové byl zrovna byt plný novinářů z Estonska. Fotili, filmovali, prostě vřava. Ale mě tam ku podivu všechna tréma přešla a jen jsem byla šťastná, že sedím vedle ní na kanapi. Až potom za hodinu, v ulici za rohem u kafe, jsem to samým štěstím obrečela.

Na kanapi sedí Astrid Lindgren a Hana Doskočilová, tlumočí Jarmila Durmanová a opodál to vše sleduje Mirek Sekyrka, manžel paní Doskočilové.

Fotky jsou scanem místních novin. Květen 1992.

The post Jak Hana Doskočilová potkala světovou Astrid Lindgren přímo u ní doma first appeared on Čítárny.

Před 70. lety, 26. listopadu 1945, vyšla poprvé kniha Pipi Dlouhá punčocha. Zrození Pipi je ale už poněkud staršího data. Jak k němu došlo? Tak, že mladší Lindgrenové dcerka Karin (nar. 1934) dostala v zimě 1941 zápal plic. Při léčení si vysnila jméno Pipi Dlouhá punčocha. “Vyprávěj o ní!” žádala matku – a Lindgrenová, která až dosud psala a publikovala minimálně, se usadila na kraj postele a najednou zjistila, že sama sní, fabuluje a vypráví: jednu ztřeštěnou příhodu za druhou. Ty příhody jí pučely v hlavě, až to byl hrozen, a úplně spontánně. Bez zajímavosti není ani to, že už v prosinci 1939 uveřejnila referát o “vzpouře mládeže”, jehož hlavním spoluautorem byl její tehdy třináctiletý syn Lasse, o Pipi ale začala psát až zjara 1944. Jak?
Jednoho březnového dne ve Stocholmu sněžilo. Když jsem večer šla po chodníku kolem Vasova parku, pod nově napadaným sněhem ležel led, vzpomíná Astrid Lindgrenová. Upadla jsem, natloukla si nohu a musela nějakou dobu ležet. Abych zabila čas, začala jsem těsnopisem zapisovat příběhy o Pipi a v květnu 1944 (Karin bylo deset) mě napadlo, že bych to mohla přepsat na stroji a věnovat dceři k narozeninám.

Lindgrenová uskutečnila plán a jak přiznává, inspirovala se při konstruování příběhu dokonce některými prvky Hamsunova (1859-1952) románu Hlad (1890), konkrétně ji ovlivnily vylhané historky Hamsunova zoufalého hrdiny. Už před dceřinými narozeninami zaslala rukopis i nakladatelství Bonniers. “Upřímně doufám, že mě neudáte na Péči o dítě,” psala v průvodním dopise, “sama mám dvě děti. A jak by asi na úřadě naložili s matkou, která píše takové knihy!”
To se opravdu neví. Gerard Bonnier však rukopis tehdy ke své škodě odmítl – a později dokonce ještě jednou, asi jako jeho předek Albert Bonnier o padesát let dřív odmítl překlad Nietzscheho Tak pravil Zarahustra. Smůla? Špatná intuice? V šedesátých letech se Bonnier opatrně vymlouval, že měl zrovna malé děti a děsilo ho pomyšlení, že si vezmou z Pipi příklad, tomu ale příliš nevěříme. Knížka dnes každopádně představuje národní švédské zlato a vůbec největší švédský úspěch v oblasti dětské literatury. Přeložena je do padesáti jazyků a vyšla ve více než třech milionech výtisků.

“Na co jiného by byl práškový cukr, než aby se trochu poprášila podlaha?” Pipi
“Hrát dospělou roli v ní vyvolávalo melancholii, která se během let stále prohlubovala.”
Z Lindgrenové životopisu

Pravdou je ovšem taky, že už nejde o původní rukopis pro Bonniera. Ten Astrid po odmítnutí pragmaticky proškrtala a zmírnila Pipinu drzost!
Zdůraznila naopak velkorysost děvčátka, například k učitelce, její nenáročnost a skromnost. Anarchistická divokost původní verze ale vzala za své. A koho tedy potkalo štěstí vydání? Nakl. Rabén a Sjorgen, které se tím zachránilo před krachem. Kniha se dobře prodávala a nějakou dobu panoval klid, ale roku 1946 byla Pipi znovu napadena jako něco příliš kontroverzního a demoralizujícího a např. podle profesora Johna Landquista je hrdinka nenormální a nemocná. Dílo bylo nicméně typickým produktem doby volné pedagogiky, se kterou se začalo ve třicátých letech.

 
4. května 2009 se padesátky dožila švédská sekretářka Inger Nilsson, známá na celém světě jako filmová Pipi Dlouhá punčocha.
Fotografie ze stejnojmeného filmu

Kontroverzní kniha?
Snad, třeba na mne však Pipi nikdy v dětství podobně nepůsobila a sice jsem chápal, že je výstřední a bláznivě nebojácná, až nebezpečně nezávislá a pozoruhodně nekonvenční, následkem toho jsem ale nešplhal jako kočkodan po hřebeni střechy a nezkoušel nad hlavu zdvihnout hřebce. “Příkladnými vzory v knížce jsou Tomík a Anika,” napsala vydavateli autorka sama. Nu, a převzorní sourozenci “odvedle”, ve kterých osamělá Pipi našla skvělé kamarády a k nimž chová až jaksi mateřsky, vyvažují její “zločiny”.

I tak mě holka uhranula. Geniální, soběstačné dítě, jež celý svět přesvědčí o tom, že nebude chodit do školy. A nebude.
Tak žije ve vile Vilekule… úplně bez rodičů, jen s opičkou… a za pomoci svébytných zásad a zákonů. A vlastně přežívá svět i díky pytli tátou naloupených dukátů. Tak přece anarchie? Určitě! Jenže dokonce i ti policajti – protažení po střeše – holčičku akceptují a nechají se srovnat do lajny, když Pipi užije pohádkové síly. Protože JE to pohádka! A obdobně je zameteno se zloději.

“Dokud tu máme Pipi, tak v tomhle městě žádnou policii nepotřebujeme.”
“To je fakt,” přidal se další občan. “Pipi si dovede poradit s tygry i rváči.”
“Jakpak by tu nebyla zapotřebí policie,” protestovala Pipi. “Někdo přece taky musí dohlédnout, aby všichni pořádní cyklisté parkovali tam, kde se parkovat nesmí.”
Co bylo dál? Navštívila cirkus. Přeprala “nejsilnějšího muže světa”, Silného Adolfa, a teprve v tu chvíli došla Lindgrenová k závěru, že už je třeba nastolit kontrapunkty.
Prvním se stalo už zmíněné vyřízení zlodějů. Hle! Policii Pipi skutečně nepotřebuje.

Astrid Lindgrenová

Historky o nemožných služebných
A co v knize následovalo? Nu, hotové vzedmutí anarchie, a to v kapitole Pipi v kávové společnosti. Ta je o klábosení dam a Lindgrenová si z něj, pravda, dobrácky utahuje a paroduje hlavně historky o nemožných služebných.
Také Pipi si tedy pohotově vybájí jednu takovou neomalenou služku – své babičky, a ta prý programově tříštila nádobí, byla špindírou a jmenovala se Madla (v originále Malin). Ne, a Pipi nikdy neopomene zdůraznit, že babička byla s tak “výkonnou” služebnou navýsost spokojena, i když… „Malin ni-kdy ne-za-me-tla pod po-ste-le-mi!“ křičí Pipi ulicí za těžce konsternovanými dámami.

Lindgrenová se pak konečně i rozhodla ukázat, že i anarchistka může být na něco.
“Hromskou” sílu a bezstarostnost Pipinu ve výškách lze přece také zužitkovat, takže se holčička stane zachránkyní životů, o které málem přijdou dva chlapci: pětiletý a čtyřletý. Při děsivém požáru místního mrakodrapu zasahuje obratně, ale akt Pipina altruismu věru nepůsobí jako nějaká vystřihovánka z učebnice pro skauty. Hle! Cituji:

Vzala si na jednu ruku jednoho chlapečka a na druhou druhého. Vylezla na prkno… “Teď bude legrace, uvidíte,” řekla jim. “Zahrajeme si na provazolezce.” A když došla doprostřed prkna, zvedla jednu nohu do výšky tak jako tehdy v cirkuse. Dav na náměstí se zachvěl. Vzápětí Pipi ztratila botu a několik starších paní omdlelo…

A finále scény? Zbytek citace:

Zbyla na stromě sama… Vyběhla na prkno. Všichni se dívali a čekali, co asi má za lubem, a Pipi na úzkém prkně předváděla taneční kroky, zvedala ruce ladně nahoru a zase je spouštěla dolů a zpívala chraptivým hlasem, který tam dole na náměstí téměř nebylo slyšet:
Hoří oheň
svítí oheň,
tisíc jisker skáče,
do tance mi popraskává,
že by vzbudil spáče.
Zpívala a tancovala a točila se rychleji a rychleji, až někteří z lidí na náměstí uděšením přivírali oči, protože čekali, že každou chvíli spadne a zabije se. Z podkrovního okna vyšlehovaly dlouhé plameny a Pipi byla v jejich záři dobře vidět. Zvedla ruce proti večernímu nebi a v oblaku jisker, který se na ni snesl, volala: “To je hezký požár!” Pak teprve vyskočila do vzduchu a chytla se provazu.

Ilustrace Adolf Born

Právě tahle bez debaty maniakální pasáž na téma tanečku malé čarodějky byla roku 1946 kritizována nejvíc a citována nejčastěji.
I když třeba kritik Stig Ahlgren postřehl, že Pipi odpovídá obrazu žen v pověstech o čarodějnicích, které se před pár sty let objevily v utopii Elin Wagnerové o matriarchátu anebo u Emilie Fogelklouové, a které žily v představách lidu o dávných kouzelnicích v podobě odvážných, života znalých žen.

První díl Pipi však nekončí tímto ohněm (ať už je ten oheň symbolem čehokoli), nýbrž umírněnou oslavou Pipiných narozenin, na které zve jen a pouze Tomíka s Anikou.
Právě zde si, myslím, čtenář definitivně uvědomí hrdinčinu existenciální osamělost i filozofii, díky níž si děvčátko odmítá připouštět realitu. Podobá se vlastně Petru Panovi, který si taky “hrál špatně” a ve zpracování jehož osudů se dočítáme, že myslet si, že se máme dobře, je skoro stejné, jako se tak mít.
Nu, a je to právě anarchie, čím Pipi útočí na svou samotu a kupř. během oslavy narozenin učí vzornou Aniku a jejího brášku oblézat pokoj po nábytky, aniž je dovoleno došlápnout na zem (hra Ani ránu do podlahy). A vzápětí vede nevinné sourozence až na strašidelnou půdu, otevře otcův lodní kufr a…

Vytáhla dalekohled, několik starých knih, tři pistole, kord a pytlík plný zlatých peněz. „Tralalá!“ jásala. „To je napínavé,“ vydechl Tomy. Pipi vše uložila do noční košile jako do rance a děti se vrátily do kuchyně. Anika byla ráda, že už je z půdy pryč. „Nedávejte dětem do rukou střelné zbraně,“ řekla Pipi a vzala do každé ruky jednu pistoli. „Jinak může snadno dojít k neštěstí,“ dodala a stiskla spoušť obou pistolí zároveň. „To byla pořádná rána,“ řekla uznale a zadívala se do stropu. Byly tam vidět dvě díry po kulkách. „Kdo ví,“ řekla s nadějí v hlase, „třeba kulky proletěly střechou ven a zasáhly některého z duchů do nohou. To je aspoň naučí, že nemají strašit nevinné děti.“

Lindgrenová sice nepoužila termín „střelila pánu bohu do oken“, jinak ale Pipi hovoří k zesnulé mamince v nebi…
A jisté je, že se spíš rozbrečíme nad Lindgrenové knížkami Bratři Lví srdce (1973) či Mio, můj Mio (1954), ale také konec prvního dílu Pipi nelze nevnímat jako dojemný, i když… Ne zase přes míru.
Tomík s Anikou odcházejí z oslavy, svítí jim měsíc a jejich kamarádka za nimi volá v tatínkově noční košili, v ruce pistoli, v druhé kord: „Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“
Osamělá anarchistka. Nemusí ovšem jen dojímat, pravda. Bývá i skutečným nebezpečím a nabité zbraně vnucuje vzorovým kamarádům a…
Tomy byl nadšen! dočítáme se.
A Pipi? “Můžeme přece založit vlastní loupežnou bandu!. Chvála pánu bohu, že v tu chvíli místo anděla strážného zaklepal Tomíkův a Aničin tatínek a že si děti odvedl, aniž tušil, čemu už byly vystaveny na zmíněném výletě. Hle (a opět cituji)!

Pipi utrhla krásně červenou muchomůrku. “Jestlipak je jedlá? Pitná není, to vím, takže musí být jedlá, ne? Žádná jiná možnost přece není.”
Ukousla si velký kus a spolkla ho. “Docela ujde,” řekla spokojeně. “Jednou si takové houby usmažím…” A obrátíme list, kde se pořádá piknik na vysoké skále, a hle, požití muchomůrky nebylo bez následků.
“Mne by zajímalo, jestli je těžké létat,” řekla (zdrogovaná) Pipi a zasněně se zahleděla přes okraj skalky. “Slétnout dolů, to by asi nebylo tak těžké. Horší bude vylétnout nahoru. Nejlepší asi bude začít tím, co je snadnější. Já to zkusím! Všechno lítá, co peří má…” A jen to dořekla, zvedla ruce a vyskočila rovnou do vzduchu…”

Ilustrace Adolf Born

Ono ovšem ani vlévání mléka do uší není tím nejpřínosnějším proti zánětu středního ucha a rodiče nepotěší ani zcela pyromaniakální tanečky při požáru, že ano.
“To je ale hezký požár!” zpívá si Pipi nad hroznou propastí. O co jí tady ale vlastně jde? Je šílená?
Určitě trochu ano, nicméně… Třeba známá kniha Jorgena Gaareho a Oysteina Sjaastada Pipi a Sókratés (2002) se na její dobrodružství dívá jako na lapidární zjednodušení Sókratovy filozofie a na Pipi jako na přímé Sókratovo vtělení, které fakticky osvobozuje městečko od přízemnosti. Ne, Pipi není jen dítě. To vnímala už autorka. A sama redakci napsala:

“Je malý Nadčlověk – v podobě dítěte. Dík nadpřirozené tělesné síle i jiným okolnostem je dokonale chráněna před všemi dospělými.”

Už roku 1944 se taky Astrid Lindgren vědomě odvolávala na filozofa Bertranda Russella (1872-70) a jeho popis dětské touhy po moci odvozený z úvah psychiatra Alfreda Adlera (1870-1937), přičemž za kvintesenci Pipiny filozofie se právem považuje následující scéna, kterou nelze nemilovat:

“Trpíte pihami!” stálo napsáno na krabičce s krémem.
“Ne!”
“Copak si přeješ?” zeptala se paní.
“Ne!” opakovala Pipi.
“Já ti nerozumím,” řekla paní.
“Já pihami netrpím!” řekla Pipi,
Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: “Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!”
“To vím taky,” odtušila Pipi, “ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!

Co dodat? Pipina naivita je samozřejmě hraná.
Její nevědomost je, tak jako – zřejmě – u Švejka, často předstíraná. Asi. A jak tedy vzniká? Z čeho? Je to následek posibilismu, který hlásá: V principu je možné všechno.
Současně je ale očividné, že Pipi se skutečně stala prostřednictvím Lindgrenové i jakýmsi nevědomým produktem doby a knihou, na kterou se podvědomě čekalo i následkem debat o dětské psychologii v třicátých až čtyřicátých letech. Šlo o pojetí výchovy, které se vynořilo ruku v ruce s tehdy novou filozofií liberární pedagogiky a s pohledem na práva dětí a respekt k nim a konkrétně přišlo i s jedním z největších bestsellerů všech dob, totiž knížkou Péče o dítě podle zdravého rozumu (1946) od pediatra dr. Benjamina McLane Spocka (1903-98), který ovšem svou revolucí ve výchově podle mnoha názorů zkazil celou jednu generaci.
A co? I tak je Pipi přesně tou symbolickou postavou, na kterou čekaly dívky celého světa, jak píše autorka Lindgrenové životopisu.

A že je sama? To pro ni přece není “vůbec žádnej problém,” jak říkala babička z Vavřincové Takové normální rodinky. Určitou změnu ale do charakteru příběhů vnáší její otec, to je také pravda. Je pirát a jmenuje se Efraim a podle informací v prvním dílu sice “šel” sice přes palubu”, ale naštěstí připlouvá živ a zdráv, jak to Pipi vždy snílkovsky čekala. Vzorem tohoto hrdiny byl bezesporu Carl Emil Petterson, jehož neuvěřitelný příběh otiskly švédské noviny ve třicátých letech a který se oženil na jednom z indonéských ostrovů u Papuy s černošskou dcerou tamního krále a stal se králem taky.

Letí kůň bez otěží po louce, lesem, plání, nikde nemá stání, jak vítr uhání…
Tak kdysi začínala česká verze znělky televizní seriálu s dnes padesátiletou Inger Nilssonovou a třeba pro mne to je nezapomenutelná písnička.
Ustrne ale na rtech, když si pádně připomenu realitu tohohle světa. I tu, v níž Astrid roku 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje sto dvě procenta zdanitelných příjmů. A uznejte sami! Nezavolá snad obvyklý “malý” člověk policii i sociálku, potká-li něco tak hrozivě originálního a silného jako byla Pipi? Zavolá. Jenže…

“Už v dětském domově místo mám,” řekla.
“Opravdu? Už ti to někdo zajistil?” divil se jeden z policistů. “A ve kterém dětském domově?”
“Tady v tom,” prohlásila Pipi hrdě. “Já jsem dítě a tohle je můj domov, takže je to dětský domov. A místa tu mám dost.”

{youtube}acmf0F752CU{/youtube}

Další ukázky z knihy:

“Cože jsi?” ptala se Anika.
“Píditel.”
“Co to je?” divil se Tomy.
“Píditel je ten, kdo se pídí! Co by mohl být jiného,” vysvětlovala Pipi a zametala zbylou mouku na hromádku. “Všude na světě se válí plno věcí. Někdo se po nich pídit musí. A to je právě úkol píditelů.”
“Jaké věci?” zeptala se Anika.
“Všechno možné,” řekla Pipi. “Hroudy zlata a pštrosí péra a mrtvé myši a šroubky a matice a tak.”
To se Tomymu a Anice líbilo a chtěli se také stát píditeli. Tomy ovšem prohlásil, že by se radši pídil po hroudách zlata než po maticích.
“Uvidíme, co se najde,” řekla Pipi. “Něčeho se vždycky dopídíme. Ale teď si pospěšme, jinak přijdou
jiní píditelé a vyfouknou nám všechny hroudy zlata, co jich tu v okolí je.”
A tak se všichni tři píditelé vydali na cestu. Začali hledat u vil v nejbližším okolí, protože Pipi prohlásila, že v hlubokých lesích se sice někdy najdou matice, ale těch nejlepších věcí se člověk skoro vždycky dopídí blízko lidských obydlí.
“I když to zase na druhé straně může být právě naopak,” dodala. “Vzpomínám si, jak jsem se jednou pídila po věcech v džungli na Borneu. Zrovna uprostřed pralesa, kam ještě nikdy nevkročila lidská noha, jsem našla — co myslíte? Úplně zachovalou protézu. Pak jsem ji darovala jednomu jednonohému pánovi. Říkal, že tak dobrou protézu by za peníze nikde nekoupil.”
xxx

Šli dál. Najednou Pipi vykřikla.
“Podívejte se, co mám!” volala a ukazovala velikánskou rezavou plechovku, kterou právě našla v trávě.
“To je kořist, to je kořist! Plechovek člověk nikdy nemá dost!”
Tomy si plechovku nedůvěřivě prohlížel a zeptal se:
“Co s ní budeme dělat?”
“S takovou plechovkou se dá dělat všelicos,” řekla Pipi. “Můžu si do ní třeba dávat koláče. Pak je z ní plechovka na koláče. Nebo si do ní nedám žádné koláče. Pak je z ní plechovka bez koláčů. To už je trochu slabší, ale taky to jde.”
Pipi si plechovku prohlédla. Byla opravdu hodně rezavá a kromě toho měla rezavé dno.
“Vypadá spíš na plechovku bez koláčů,” řekla zamyšleně. “Ale mohli bychom si ji dávat na hlavu a hrát si, že je noc.”
Pipi si velikánskou plechovku narazila na hlavu a vykračovala si vilovou čtvrtí jako malá, plechem pobitá věž. Šla, až zakopla o natažený drát, upadla a plechovka s rachotem bouchla o zem.
“Vidíte,” řekla, když si plechovku stáhla z hlavy. “Kdybych ji neměla na hlavě, tak jsem si teď rozbila nos.”

The post Pipi Dlouhá punčocha. Podivuhodná historie bestselleru Astrid Lindgren first appeared on Čítárny.

Za starých časů vycházela Mateřídouška dvanáctkrát do roka. Tenkrát se v nich objevovaly vkládané romány na pokračování. Tak kupříkladu v letech 1973-1974 to byl Ukradený orloj Hany Doskočilové, mezi roky 1972-1973 totálně prokomunističtí Holodranci Jurije Darina (v převyprávění Ivany Malé mne neskutečně nudili), v letech 1971-1972 to byl Karlík a továrna na čokoládu od Roalda Dahla (v překladu Jaroslava Kořána), no, a mezi léty 1970-1971 vyšla i Pipi Dlouhá Punčocha Astrid Lindgrenové (14.11. 1907 – 28.1. 2002) v překladu Josefa Vohryzka a s ilustracemi Adolfa Borna, podotýkám, že to byl překlad zkrácený.

Ano, zkrácený byl, ale bylo to ASPOŇ NĚCO. A mně teprve šest. Co to tehdy znamenalo?
Že ten jeden měsíc, po který jsem pokaždé musel čekat na další novou kapitolu švédské knížky, byl podobný éře, jakou se mi dnes jeví rok. A právě následkem toho jsem Pipi dokonale vstřebal. Když jsem se na ní vlastně i učil číst.

Pipi Dlouhá punčocha ..
Když ta kniha vyšla ve Švédsku poprvé (1945), byla přijata jako něco kontroverzního, jak je všeobecně známo. Působila tak i na mne? V žádném případě.
Pipi je sice velmi výstřední, ale právě proto, že je to Pipi. To vím – a věděl jsem to už tenkrát. A ani ve snu by mne tedy nenapadlo, vylézt po přečtení příslušné kapitoly na střechu a tahat tam s sebou děti ze sousedství, jako to s přehledem udělala ona. Nenapadlo mne to stejně tak, jako mne nikdy nenapadlo zvedat po Pipině vzoru koně!
Co chci říct? Když Astrid Lindgrenová po válce oponovala kritikům, měla naprostou pravdu. Příkladným vzorem jsou v knize Tomy a Anika, tj. děti jako z cukrkandlu, sourozenci přímo převzorní, kteří se hned na začátku stanou ideálem Pipiných přátel.

Ve druhé kapitole mne pak zaujalo slovo píditel.
Po Pipině vzoru jsem se v naší Vrchlického ulici také nějakou chvíli pídil, a to i ve dvou: se svou o dva roky mladší sestřičkou. Myslím, že jsme i ledacos vypídili, ale co, už nevím. Krádeží to, jak pevně věřím, nezavánělo.
Za mírně kontroverzní by šlo považovat další kapitolu: Pipi si hraje se strážníky na babu. Lezení po střeše je zde však pojato v tak dobromyslném duchu, že si i ten nejhloupější z řady dětských čtenářů ihned uvědomí, že se nachází v pohádce.
Jedině v té ostatně může policie osaměle žijící holčičku akceptovat. Akceptovala ji! Jak jsem byl rád! A jak jen mi to připadalo samozřejmé.
Dál? Když tedy ne do dětského domova, měla by Pipi chodit aspoň do školy, ne?
Taky že to zkusila. Ale byla nesmírně prostořeká a dlouho ve třídě s Tomym a Anikou nevydržela. Ne, není snad nutno dodávat, jak jsem ji za to obdivoval. Jak jsem se smál, stejně jako později můj šestiletý syn. Ale má tchýně? Která mu knihu předčítala? Ta mi ji později vrátila s divným výrazem a slovy: „Já mu to přečetla, ale nevím. Nějak jsem tomu nerozuměla.“ A není to přitom nijak hloupá dáma. Jen bývalá učitelka a… Docela věřím, že se bývalým učitelkám ani moc nechce tak „nevýchovné“ kapitole rozumět.

Další skvělou Pipinou schopností bylo a zůstává pábení.
Hrabalovské. A prášení, baronovské. Její historky jsou v té knize jako vložené příběhy – a čím jsou ty příběhy kratší, tím víc se tomu, co Pipi vykládá a vykládá…, dá říkat lhaní.
Přesně tak. Ona přímo nesmírně lhala. Vadilo mi to někdy? Ne! A začal jsem snad lhát po jejím vzoru? Také ne. Už jsem lhal před tím – a příběhy jsem si vymýšlel zrovna tak. Pipi mne tedy už jenom ujistila, že vlastnit fantazii, to je v pořádku.
V další kapitole nazvané Pipi uspořádá výlet se setkáme i s býkem, který by normální dítě mohl, dejme tomu, i třeba probodnout rohem, ale Pipi býkovi roh… Prostě ulomí. K tomu zpívá toto:

Slunce svítí, býk se řítí
naší letní krajinou,
voda v botách pěkně čvachtá,
já mám ráda sekanou!

Dočetl jsem. A napadlo mne snad – v měsíci poté – lézt ke kravám do ohrad a tahat je za rohy. Věru nenapadlo.

Další pokračování se jmenovalo Pipi jde do cirkusu…
a pak se Astrid Lindgrenová možná na chvíli zamyslila. Představuji si ji, jak sedí po ránu v posteli. Nakonec dospěla k závěru, že je třeba nastolit i nějaký kontrapunkt k už „vyřízenému“ párku policajtů, a tak nasadila do akce podařený páreček zlodějů. Stejně dobráckých. A Pipi? S lupiči si poradila stejně hravě jako s muži zákona.
Tak. A už nikdo nemohl říkat, že by policajti holčičce „byli přece jenom k něčemu“. Očividně nebyli. Poradila si i bez nich.

Pipi v kávové společnosti.
Ano, tak se jmenuje další kapitola, a prostředí, do kterého mne uvedla, bylo mi zatím nejvzdálenější, protože jsem nikdy o žádných kávových společnostech neslyšel. Ve Švédsku ale asi byly častější a Astrid Lindgrenová si tedy v tomto pokračování utahovala z planého tlachání žen na podobných sedánkách.
Nejvíce ji ovšem zaujalo pomlouvání služebných, a tak si Pipi taky jednu takovou služebnou vysnila – a byla to ta vůbec nejvýstřednější služebná, která se kdy na zemi vylíhla. Madla. Tedy v českém překladu. A:
„Ni-kdy ne-za-me-tla pod po-ste-le-mi!“ křičela Pipi za zcela konsternovanými dámami na celou ulici.
A dál? Znovu si představuji, jak se Lingrenová zamýšlí, než se znovu – a těsnopisem – pustí do práce. Hm. A co kdybych přece jen ukázala, že i anarchista může být někdy na něco?
Je třeba obrovské síly toho děvčete zužitkovat.
A tak se stala Pipi i zachránkyní životů, o které málem přišly děti během požáru vysokého domu. Dostala je hravě, vlastně jako by mimochodem z plamenů… a znovu přitom předvedla, jak je jí pojem závrať naprosto neznámým.

A první díl knihy končí: oslavou Pipiných narozenin,
na kterou pozvala pouze Tomyho a Aniku. Právě v této pasáži asi také nejvíc (a nejdojemněji) vyniká strašná osamělost děvčátka, kterou si však samo absolutně odmítá připustit.
Přesto je nepochybně právě Pipina anarchie podvědomým útokem na tuto samotu.
Pipi zde učí své převzorné kamarády oblézat místnost po nábytky, aniž by bylo povoleno došlápnout na podlahu, a pak je zavede na půdu, kde je námořnická truhla po jejím tatínkovi. Pipi vytáhne dalekohled, několik starých knih, tři pistole, kord a pytlík plný zlatých peněz.

„Tralalá!“ jásala.
„To je napínavé,“ vydechl Tomy.
Pipi všechno uložila do noční košile jako do rance a děti se vrátily do kuchyně. Anika byla ráda, že už je z půdy pryč.
„Nedávejte dětem do rukou střelné zbraně,“ řekla Pipi a vzala do každé ruky jednu pistoli. „Jinak může snadno dojít k neštěstí,“ dodala a stiskla spoušť obou pistolí zároveň. „To byla pořádná rána,“ řekla uznale a zadívala se do stropu. Byly tam vidět dvě díry po kulkách.
„Kdo ví,“ řekla s nadějí v hlase, „třeba kulky proletěly střechou ven a zasáhly některého z duchů do nohou. To je aspoň naučí, že nemají strašit nevinné děti.“

Všimněme si, že tu Lindgrenovou ani nenapadlo použít termínu „vystřelila pánu bohu do oken“.

Lindgren dobře věděla, že i když bývá svět dospělých často špatný, nemá nikdy cenu obracet zbraň proti sobě. Že je místo toho lépe něco napsat. A dá se jistě brečet i nad knihami Bratři Lví srdce (1973) nebo Mio, můj Mio (1954), které jsou opravdu tragické, ale stejně mi už vždycky bude připadat nejdojemnější konec prvního dílu Pipi, když od ní Tomy a Anika odcházejí, už po oslavě, za měsíčního svitu, a ona za nimi zavolá z tatínkovy noční košile, v jedné ruce pistoli, v druhé kord:
„Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“

{youtube}Yj90qufRyBI{/youtube}
První kniha o Pipi vyšla ve Švédsku v roce 1945. (Jedno z nejznámějších vydáníje knížka z Albatrosu, ilustrovaná Adolfem Bornem.)
V roce 1949 režisér Per Gunwall točí vůbec první film: PIPPI LĹNGSTRUMP neboli Pipi, Dlouhá punčocha.
Ovšem nejznámější je série filmů ze 70 let: PIPPI LONGSTOCKING (1973), PIPPI IN THE SOUTH SEAS (1974), PIPPI GOES ON BOARD (1975) PIPPI ON THE RUN (1977)
Foto_Wikipedia

The post Astrid Lindgren. Jak světová autorka pro děti chtěla být námořní lupič first appeared on Čítárny.

Pipi dlhá pančucha je viacgeneračné čítanie a v kryštalickej forme tu vidíme, čo máme radi na istom type dobrej literatúry. Je to kniha, ktorá ma uchvátila ako dospelého a otca môjho syna. Kedysi v socializme sa používal pejoratívny termín úniková literatúra – akože čítajúci unikali do nejakých iných svetov, ktoré ich vtiahli. Podľa mňa by mala všetka literatúra byť úniková a Pipi dlhá pančucha, tá fontána fantázie, je jeden z najmilších únikov, aké som kedy v literatúre zažil.

Ilustrace Adolf Born

Autorka, Švédka Astrid Lindgren geniálne, priam reflexnou terapiou vyhmatala body, keď sa každé dieťa, veľké i malé, začne vznášať.
S Pipi sa musí identifikovať každý, kto ešte celkom nestuhol a nezosivel. Škoda, že komisiu, ktorá navrhuje Nobelove ceny, tvoria ludia, ktorí sa už vznášať dávno zabudli. (Jaká to podoba s některými organizacemi, které by měly propagovat dětskou literaturu u nás – pozn.redakce)

Pipi je dievča slobodné v plnom význame tohto slova.
Dcéra piráta a černošského kráľa, ktorá strávila detstvo na mori, si vlastne robí to, čo chce, ale je zároveň silným morálnym imperatívom.
Plný počet bodov autorke, ktorá to zvládla bez akéhokoľvek moralizovania. Pipi sa vlastne stále zabáva, či už si strieľa z lekárnika, alebo zachraňuje deti z horiaceho domu. Jej žarty sú niekedy trochu kanadské (epizódku s policajtmi mám obzvlášť rád), ale nadľudskú silu, ktorou je obdarená, využíva v prospech dobra a na zábavu seba a svojich priateľov.

Pipi je nesmierne bohatá, ale k hromadeniu vecí má minimálny vzťah.
Peniaze míňa väčšinou na darčeky svojim blízkym. Pipi má pozitívny prístup k ľuďom, zvieratám i veciam.
Má obrovskú fantáziu a dokáže ozvláštniť a naplniť život sebe i svojim blízkym. Síce prežíva reálne úžasné dobrodružstvá, ale vie si ich rovnako dobre urobiť aj na jazere za mestečkom. Má síce kopu zlata, ale vie sa tešiť aj z prázdnej konzervy. Tu sú možno trochu styčné body s iným spisovateľom nášho detstva, Jaroslavom Foglarom. “Ži s otvorenými očami, bez zášte a s fantáziou, a budeš žiť lepšie,” akoby hovorili obaja.

Astrid Lindgren

Mestečko, kde sa odohráva dej, je typické malomesto. Keď sa Pipi usídlila vo Vile vilôčke s koňom a opičiakom, svojím voľnomyšlienkárstvom sa líši od sporiadaných občanov. Samozrejme sa s ňou prvé spriatelia deti, ale svojou odvahou, dobrosrdečnosťou a spoľahlivosťou si získa aj ostatných obyvateľov, ktorí jej odpustia aj občasné vylomeniny a jej ostentatívnu nechuť zaradiť sa do establishmentu (tu je autorkina hyperbola najvýraznejšia, svet dospelých takéto úlety v skutočnosti NIKDY neodpúšťa).

Pipi je bystrá a inteligentná, aj keď nie je formálne vzdelaná. Neustále si robí žarty z výučby, ktorá spočíva v memorovaní faktov.

“Biele deti ľúbiť básotilku,” (násobilku, pozn. aut.) vysvetľuje Pipi černošským deťom na ostrove Kurekuredut. “Biele deti byť celé choré, ak nedostať každý deň veľkú dávku básotilky.”

Pipin svet je epický, príbeh sa nevyžíva v zbytočných zastaveniach a táraninách, ktoré majú akože útočiť na detskú fantáziu, ale v skutočnosti prezrádzajú vyschnutosť autora. Zároveň je to však svet veľmi poetický a svojou slobodomyseľnosťou a nonkonformizmom vlastne stále veľmi moderný. Pipine ideály sú reálnejšie ako ideály hippies. Tí hovorili – budeme slobodní. Pipi hovorí – slobodní môžeme byť vtedy, keď máme veľký kufor pirátskeho zlata.

Ozdobou vydania Pipi na Slovensku, z roku 1985, sú ilustrácie Petra Kľúčika, ktoré akoby pochádzali priamo z Pipinho sveta. V Česku je to Adolf Born. (pozn. redakce)

Záběr ze stejnojmenného filmu.

Autorem článku je Marian Jaslovský – www.jaslovsky.sk

Astrid Lindgren | Pipi Dlouhá punčocha, vyd. Albatros, 7. rozš. vyd. 2005 | Ilustrace Adolf Born
Přeložili Josef Vohryzek a Dagmar Hartlová, do 5. vyd. pouze Josef Vohryzek, 6. vyd. rozš. o Pippi långstrump i humlegården – tuto část přeložila Dagmar Hartlová, protože pan Vohryzek již nežil.
{youtube}DoisAZEKkEc{/youtube}

The post Pipi Dlouhá punčocha je fontána dětské fantázie po celé generace first appeared on Čítárny.

Osm neobyčejných a málo známých příběhů o dětech a jejich kamarádech z pohádkového světa. Astrid Lindgren píše o skřítkovi, který umí kohokoliv zvětšit či zmenšit, o nudící se princezně, kterou teprve malá holčicka naučí si hrát, nebo o Petrovi, který nevěří na lupiče, ale musí před nimi uhájit babiččin náhrdelník. Soubor dosud nevydaných nezapomenutelných dobrodružství od světové Astrid Lindgren.

Ukázka z knihy…

Vůbec to byla strašná otrava, být celé dlouhé dny doma sám a nemít si s kým povídat. Jistě, mohl jít na dvůr a hrát si tam, kdyby chtěl, ale teď na podzim bylo špatné počasí a žádné děti ven nechodily.
Jak se ten čas vleče! Bertil už nevěděl, co má dělat. Hračky ho dávno přestaly bavit. Ostatně neměl jich nijak moc. Všechny knížky si prohlédl od první do poslední stránky. Číst ještě neuměl. Bylo
mu teprve šest let.
V pokoji bylo chladno. Tatínek sice ráno zatopil v kachlových kamnech, ale teď odpoledne už vyhasla. Bertil se třásl zimou. V koutech pokoje byla tma, ale Bertilovi se nechtělo rozsvěcet. Stejně nemá co dělat. Všechno mu připadalo tak smutné, že si lehl na chvíli na postel. Bude přemýšlet, jak je nešťastný. Vždycky se takhle osamělý necítil.
Dřív měl sestru. Jmenovala se Marta. Jenže jednou přišla ze školy a onemocněla. Byla nemocná týden a pak zemřela. Slzy se Bertilovi rozkutálely po tvářích, když si uvědomil, jak je teď sám.
V tu chvíli cosi zaslechl. Drobné krůčky pod postelí.
Copak tu straší, pomyslel si Bertil a nahnul se přes okraj postele, aby se pod ni podíval. A tam uviděl něco zvláštního. Pod postelí stál – ano, stál tam maličký kluk. Nebyl větší než palec.
„Ahoj,“ řekl chlapeček.
„Ahoj,“ pozdravil Bertil zaraženě.
„Ahoj, ahoj,“ řekl znovu ten malý.
Potom nastalo ticho.
„Co jsi zač?“ zeptal se Bertil. „A co děláš pod mou postelí?“
„Jsem skřítek Nils Karlsson,“ odpověděl chlapeček.
„A bydlím tady. Tedy ne přímo pod tvou postelí, ale dole pod schody. Vchod mám tamhle v rohu.“ Ukázal k velké díře pod Bertilovou postelí.
„Už tu bydlíš dlouho?“ zeptal se ho Bertil.
„Ne, teprve dva dny,“ řekl drobeček. „Předtím jsem bydlel pod kořenem stromu v Konvalinkovém lese, ale to víš, když přijde podzim, člověk má najednou života v přírodě dost a radši se uchýlí
do města. Měl jsem štěstí, že mi tady u vás jedna myš pronajala pokoj. Přestěhovala se k sestře na nové sídliště v Södertälje*). Je totiž velká nouze o byty, to asi víš.“
Jistě, o tom Bertil slyšel.
„Samozřejmě si ho pronajímám nezařízený,“ vysvětloval skřítek. „Tak je to nejlepší. Tedy když má člověk vlastní nábytek,“ dodal smutně po krátké přestávce.
„A ty ho máš?“ zeptal se Bertil.
„Ne, to právě nemám,“ pravil skřítek a vypadal ustaraně.
Zachvěl se.
„Uf, mám dole takovou zimu,“ řekl. „Ale zdá se, že ty tady nahoře taky.“
„To mám, je tu už jako v ledničce.“
„Mám podobná kachlová kamna,“ pokračoval
skřítek, „ale nemám dřevo. Dřevo je teď moc drahé.“
Poplácal se po pažích, aby se trochu zahřál. Pak
se zadíval jasnýma očima na Bertila.
„Co děláš celé dny?“ zeptal se.
„No, ani nic. Vlastně vůbec nic.“
„Hm, já taky ne,“ řekl skřítek. „Být sám je trochu otrava, nemyslíš?“
„Strašná,“ souhlasil Bertil.
„Tak přijď někdy za mnou dolů,“ navrhl skřítek dychtivě.

The post Neobyčejný Skřítek Nils Astrrid Lindgren v ilustracích Markéty Vydrové first appeared on Čítárny.

Cenzura knih. Zakázáno. Z historie toho víme hodně o totalitních praktikách a zákazech. Ale to samé se děje právě dnes a není toho málo.

Např. v roce 2007 vyšla ve Státech knížka o dvou samečcích tučňáků, kteří vychovávají svá mláďata. Kniha se jmenuje “And Tango Makes Three” a je to povídání o skutečném příběhu dvou tučňáků Roya a Sila ze ZOO v New Yorku. Vcelku normální knížka pro děti, kdyby se nestala neuvěřitelná věc. Knížku totiž museli v knihovně v New Yorku přesunout z dětského oddělení do dospěláckého, protože prý nabádá děti k homosexuálnímu chování, a to není v souladu s učením církve. Tady rozum lehce zamrzá. Každý vzdělaný člověk přece ví, že popsané chování je v přírodě časté a geneticky nastaveno tak, aby přežilo co nejvíc jedinců.

Dříve se i za tzv. homosexuální chování upalovalo a dnes se zakazují knížky. Vedení knihovny v tomto případě podlehlo nátlaku veřejnosti. Katolicky orientovaná skupina lidí dokázala skoro nemožné. Po několika stížnostech a po patřičném nátlaku shora se vedeni knihovny raději rozhodlo k tomuto kroku, než by mělo problémy se zaměstnáním.))

Kniha je naočkována Darwinem. Zakázáno.
Časté jsou rovněž pokusy o zakázání Darwinova učení na základních školách, protože odporuje učení církve svaté a dnes vlastně i Liberálů. Bývá kolem takových akcí hodně veselo. Například jeden z argumentů proti těmto bláznivým skupinám je otázka:
A co nálezy tisíců koster pravěkých zvířat?
Odpověď fanatických katolíků je vcelku jednoduchá. Po Zemi je rozhodil Bůh, aby vyzkoušel naši víru.

V knize jsou obnažování hrdinové. Zakázáno.
A tak, zatímco Bůh (rozuměj církev) zkouší víru a poslušnost svých oveček, vzpomněl jsem si, jak v minulosti musel výtvarník Zdeněk Burian obléknout svého Mauglího, protože mu ho komunistická cenzura nedovolila vydat nahého. Stejně jako Tarzan má na sobě bederní roušku. To mě ale rozesmává, protože i jako malému klukovi mi bylo jasné, že Mauglího i Tarzana těžko oblékla zvířata a sám se to mohl těžko naučit. Ale ve škole na můj dotaz nebylo odpovězeno, ba dokonce jsem byl okřiknut, že jsem drzý, když jsem se zeptal potřetí. A při tom učitelka byla komunistka nebo čert ví, čemu věřila.

Kniha propaguje emancipaci. Zakázáno!
Existuje prý velmi problematická pohádka Ptáček, ve kterém si dívka začne uvědomovat, že je zamilovaná do sličného junáka. Příběh, kdy žena je v lásce iniciativní se stal problémem v arabském světě a ministr školství palestinského vládní hnutí Hamas, Násir Šajr nechal pro jistotu stáhnout všech 44 příběhů Knihy národních pohádek z roku 1989.
Byly prý plné sexuálních výrazů, které jsou proti víře.

Kniha propaguje rasismus! Zakázáno.
Stejně tak byl z rasismu nařčen a zakázán v mnoha švédských knihovnách francouzský kreslený seriál Tintin (podzim 2012).
Stupidní cenzura dětských knih. Darwin, Čapek, Tintin, Pipi, Lada, Asterix etc.

Švédové měli podobný problém i s tzv. rasistickým textem snad nejpopulárnější spisovatelky pro děti Astrid Lindgren.
Jednalo se tenkrát o velmi populární knihu Pipi, Dlouhá punčocha. Později měla Lindgren ještě problém s knihou Bratři Lví srdce, kde se poprvé v historii píše pro děti otevřeně o smrti, což se v jistých náboženských kruzích neslo velmi nelibě.

Velký poprask byl v roce 2009 ve Francii kolem velmi populárního Asterixe, který byl nějakou dobu na indexu, než zvítězil rozum.
Je zcela evidentní, že Asterix a jeho přátelé nenávidí Římany (rozuměj Italy) a své problémy řeší zásadně násilím (rozuměj terorismem). Z toho  jasně vyplývá, že toto umělecké dílo Alberta Uderza a Reného Goscinnyho neodráží současný vývoj multikulturního světa a EU, protože propaguje násilí a rasismus a mělo by být označeno za nevhodné pro děti.
A kdo tohle vymyslel ?
S tímto neskutečným prohlášením vytáhli do boje členové francouzské organizace na obranu dětských práv DCI.

Také Červená Karkulka je evidentním návodem na teroristický útok vlka na babičku.
Navíc se zde objevují hororové prvky (pojídání babičky a Karkulky zaživa). Propaguje se zde týrání zvířat, (vlkovi je zaživa rozpáráno břicho). A navíc pohádka nabádá děti, aby nedodržovaly základní hygienu, protože sotva Karkulka a babička vylezou z vlkova břicha, nejen že si neumyjí ruce, ale  klidně jí s myslivcem bábovku, kterou Karkulka přinesla. To by nebyla soudružka van der Leyeová z EK ráda po tom, co natočila pro Evropany poučné video: Jak si správně umývat ruce mýdlem.

A abychom byli v obraze, tak i v Česku máme kritičku rasistických textů v dětských knihách.
Byla ji vládní zmocněnkyně pro lidská práva pí. Šimůnková (dnes zástupkyně Ombudsmana), která, aniž by knihu Začarovaná třída přečetla, veřejně a nevybíravým způsobem napadla spisovatelku Ivonu Březinovou, za údajný rasistický text v knížce.
A jak už bývá dobrým zvykem u takových politických úředníků, dodnes se veřejně neomluvila.
Monika Šimůnková a novináři lživě označili Ivonu Březinovou za rasistku

Údajný rasismus je i v knížce Josefa Lady Kocour v botách.
“Milé děti, ti lidé byli cikáni!” napsal Josef Lada na konci jednoho kocouřího dobrodružství.
A když si to po mnoha letech konečně přečetla nějaká rómská organizace, byla další ztížnost na světě.

Když to všechno člověk slyší, nepřekvapí ho, že i dnešní redaktoři mohou mít problémy s Čapkovou Kočičí pohádkou, ve které dakší aktivisti našli dvě místa s textem věru rasistickým.

Takže ponaučení je víc než jasné.
Nic se časem nemění, jak si bláhově myslíme. Ať už je to bolševik, katolík nebo tzv. liberální levicový demokrat, principy chování pitomců jsou naprosto stejné.

Pokud použijeme výroky Karla Kryla a Wericha, můžeme říct:
“Kde blb, tam nebezpečno”
A je třeba na psychopatické a protispolečenské cenzurní chování jednotlivců okamžitě poukázat.
Protože s demokracií cenzura nemá nic společného.

The post Stupidní cenzura knih. Darwin, Čapek, Tintin, Pipi, Lada, Asterix etc. first appeared on Čítárny.

Když se řekne Astrid Lindgrenová, každému se vybaví: veselé příběhy pro děti. Vždyť taková je většina autorčiných knížek – od Dětí z Bullerbynu po Lottu z Rošťácké uličky. Málo se ví, že tato švédská autorka psala i příběhy smutné, až ponuré (vzpomeňte na knihu Bratři Lví srdce). A k takovým patří i její Jižní louka.

V knížce jsou čtyři příběhy, které mají jedno společné – odehrávají se za dávných časů v dobách chudoby a děti v nich to nemají vůbec lehké. Prožívají většinou smutek ze ztráty někoho blízkého, strádají či jsou samy nemocné.  Ale i smutek patří k životu, i o něm se musí psát, číst, vyprávět. Každého z nás během života potká něco nemilého a je třeba se na takovou událost dobře připravit. Život totiž není jen jedna veliká švanda, jeden veselý karneval.

A i proto Astrid Lingrenová napsala své smutné příběhy. Příběhy, které bolí i hladí zároveň!

V prvním příběhu, podle kterého se jmenuje celá kniha, se setkáme s Matyášem a Annou, kterým zemřela maminka. Ujal se jich sedlák ze statku Vřesoviště, ale děti mu jsou na obtíž. Nic hezkého je na Vřesovišti nečeká, staly se levnou pracovní silou. Sourozenci se těší na zimu – to budou chodit do školy, tam se mnohému se naučí a budou daleko od zlého sedláka. Jenže ani ve škole to není jiné – i tady je odstrkují. Jednoho dne je cestou ze školy na statek zavede červený ptáček na jižní louku, kde si mohou hrát a kde je laskavá máma všech dětí denně vítá s otevřenou náručí a spoustou dobrot. Od tohoto dne chodí děti na kouzelnou louku den co cen. Jen vrátka do tohoto světa nesmějí zavřít, nemohli by se vrátit zpátky. A tak jednou…

Druhý příběh Hraje má lípa, zpívá můj slavík? je o osmileté Malin, která se ocitla v chudobinci. Stýská se jí po rodičích, kteří umřeli na souchotiny, po jejich pěkném pokojíku. V ošklivé barabizně je nešťastná. V chudobinci žijí ubozí z nejubožejších. Vede jej Pompadula, která s dívenkou začne chodit po žebrotě. Je to chytré, nad nebožátkem se lidé spíš ustrnou, než nad stařenou. Jednoho dne Malin zaslechne na faře krásná slova, která ji naplní duši. Od té chvíle touží, aby před chudobincem vyrostla krásná lípa, která bude hrát, a na ní bude pět slavík. Pro nic jiného už nežije a její přání se nakonec splní, i když se vše stane jinak, než sama předpokládala.

V třetím příběhu Hou, hou, halihou se budeme starat s malou Stinou Marií, kterou zajmou šedivé podzemní bytosti, o ovečky ze statku Kapela.

Ve čtvrtém – Rytíř Nils z Dubu – pak prožijeme s nemocným chlapcem jeho boj se zákeřnou nemocí. Boj, který jako statečný rytíř přece jenom vyhraje.

Příběhy smutné i laskavé zároveň. Jsou jako pohlazení. Vhání sice slzy do očí, ale také ukazují, že člověk nemá nikdy ztrácet naději. Že vše se děje tak, jak se dít má a každý má šanci, splnit si svá přání. I když jejich naplnění je možná jiné, než jsme si dokázali představit.
Jižní louka Astrid Lingrenové vychází poprvé v českém překladu. A za ten je nutno poděkovat Jarce Vrbové. Je opravdu skvostný! A když přidáme něžné ilustrace Mariny Richterové, pak je nač se těšit.

Astrid Lindgrenová byla švédská spisovatelka, autorka dětské literatury.
Narodila se jako dcera farmáře. Dětství a mládí prožila ve Vimmerby na jihu Švédska v kraji Smaaland. Pracovala zprvu v redakci regionálních novin. V devatenácti letech odešla do Stockholmu. Zde absolvovala školu pro sekretářky a dostala práci v advokátní kanceláři. Později se provdala a starala se o dvě děti. Vyprávěla jim vymyšlené pohádky, které si postupně zapisovala, a tak se z ní stala spisovatelka. Ještě za svého života se Astrid Lindgrenová stala uznávanou spisovatelkou. V roce 1958 jí byla udělena Medaile H. Ch. Andersena, v roce 1967 byla založena Cena Astrid Lindgrenové. Od její smrti je každoročně udělována cena za dětskou literaturu „Na paměť Astrid Lindgrenové“.

Jižní louka | Astrid Lindgren | vydává Albatros, 2012

The post Astrid Lindgren. Jižní louka jsou čtyři příběhy, které bolí i hladí zároveň first appeared on Čítárny.