Před 70. lety, 26. listopadu 1945, vyšla poprvé kniha Pipi Dlouhá punčocha. Zrození Pipi je ale už poněkud staršího data. Jak k němu došlo? Tak, že mladší Lindgrenové dcerka Karin (nar. 1934) dostala v zimě 1941 zápal plic. Při léčení si vysnila jméno Pipi Dlouhá punčocha. “Vyprávěj o ní!” žádala matku – a Lindgrenová, která až dosud psala a publikovala minimálně, se usadila na kraj postele a najednou zjistila, že sama sní, fabuluje a vypráví: jednu ztřeštěnou příhodu za druhou. Ty příhody jí pučely v hlavě, až to byl hrozen, a úplně spontánně. Bez zajímavosti není ani to, že už v prosinci 1939 uveřejnila referát o “vzpouře mládeže”, jehož hlavním spoluautorem byl její tehdy třináctiletý syn Lasse, o Pipi ale začala psát až zjara 1944. Jak?
Jednoho březnového dne ve Stocholmu sněžilo. Když jsem večer šla po chodníku kolem Vasova parku, pod nově napadaným sněhem ležel led, vzpomíná Astrid Lindgrenová. Upadla jsem, natloukla si nohu a musela nějakou dobu ležet. Abych zabila čas, začala jsem těsnopisem zapisovat příběhy o Pipi a v květnu 1944 (Karin bylo deset) mě napadlo, že bych to mohla přepsat na stroji a věnovat dceři k narozeninám.

Lindgrenová uskutečnila plán a jak přiznává, inspirovala se při konstruování příběhu dokonce některými prvky Hamsunova (1859-1952) románu Hlad (1890), konkrétně ji ovlivnily vylhané historky Hamsunova zoufalého hrdiny. Už před dceřinými narozeninami zaslala rukopis i nakladatelství Bonniers. “Upřímně doufám, že mě neudáte na Péči o dítě,” psala v průvodním dopise, “sama mám dvě děti. A jak by asi na úřadě naložili s matkou, která píše takové knihy!”
To se opravdu neví. Gerard Bonnier však rukopis tehdy ke své škodě odmítl – a později dokonce ještě jednou, asi jako jeho předek Albert Bonnier o padesát let dřív odmítl překlad Nietzscheho Tak pravil Zarahustra. Smůla? Špatná intuice? V šedesátých letech se Bonnier opatrně vymlouval, že měl zrovna malé děti a děsilo ho pomyšlení, že si vezmou z Pipi příklad, tomu ale příliš nevěříme. Knížka dnes každopádně představuje národní švédské zlato a vůbec největší švédský úspěch v oblasti dětské literatury. Přeložena je do padesáti jazyků a vyšla ve více než třech milionech výtisků.

“Na co jiného by byl práškový cukr, než aby se trochu poprášila podlaha?” Pipi
“Hrát dospělou roli v ní vyvolávalo melancholii, která se během let stále prohlubovala.”
Z Lindgrenové životopisu

Pravdou je ovšem taky, že už nejde o původní rukopis pro Bonniera. Ten Astrid po odmítnutí pragmaticky proškrtala a zmírnila Pipinu drzost!
Zdůraznila naopak velkorysost děvčátka, například k učitelce, její nenáročnost a skromnost. Anarchistická divokost původní verze ale vzala za své. A koho tedy potkalo štěstí vydání? Nakl. Rabén a Sjorgen, které se tím zachránilo před krachem. Kniha se dobře prodávala a nějakou dobu panoval klid, ale roku 1946 byla Pipi znovu napadena jako něco příliš kontroverzního a demoralizujícího a např. podle profesora Johna Landquista je hrdinka nenormální a nemocná. Dílo bylo nicméně typickým produktem doby volné pedagogiky, se kterou se začalo ve třicátých letech.

 
4. května 2009 se padesátky dožila švédská sekretářka Inger Nilsson, známá na celém světě jako filmová Pipi Dlouhá punčocha.
Fotografie ze stejnojmeného filmu

Kontroverzní kniha?
Snad, třeba na mne však Pipi nikdy v dětství podobně nepůsobila a sice jsem chápal, že je výstřední a bláznivě nebojácná, až nebezpečně nezávislá a pozoruhodně nekonvenční, následkem toho jsem ale nešplhal jako kočkodan po hřebeni střechy a nezkoušel nad hlavu zdvihnout hřebce. “Příkladnými vzory v knížce jsou Tomík a Anika,” napsala vydavateli autorka sama. Nu, a převzorní sourozenci “odvedle”, ve kterých osamělá Pipi našla skvělé kamarády a k nimž chová až jaksi mateřsky, vyvažují její “zločiny”.

I tak mě holka uhranula. Geniální, soběstačné dítě, jež celý svět přesvědčí o tom, že nebude chodit do školy. A nebude.
Tak žije ve vile Vilekule… úplně bez rodičů, jen s opičkou… a za pomoci svébytných zásad a zákonů. A vlastně přežívá svět i díky pytli tátou naloupených dukátů. Tak přece anarchie? Určitě! Jenže dokonce i ti policajti – protažení po střeše – holčičku akceptují a nechají se srovnat do lajny, když Pipi užije pohádkové síly. Protože JE to pohádka! A obdobně je zameteno se zloději.

“Dokud tu máme Pipi, tak v tomhle městě žádnou policii nepotřebujeme.”
“To je fakt,” přidal se další občan. “Pipi si dovede poradit s tygry i rváči.”
“Jakpak by tu nebyla zapotřebí policie,” protestovala Pipi. “Někdo přece taky musí dohlédnout, aby všichni pořádní cyklisté parkovali tam, kde se parkovat nesmí.”
Co bylo dál? Navštívila cirkus. Přeprala “nejsilnějšího muže světa”, Silného Adolfa, a teprve v tu chvíli došla Lindgrenová k závěru, že už je třeba nastolit kontrapunkty.
Prvním se stalo už zmíněné vyřízení zlodějů. Hle! Policii Pipi skutečně nepotřebuje.

Astrid Lindgrenová

Historky o nemožných služebných
A co v knize následovalo? Nu, hotové vzedmutí anarchie, a to v kapitole Pipi v kávové společnosti. Ta je o klábosení dam a Lindgrenová si z něj, pravda, dobrácky utahuje a paroduje hlavně historky o nemožných služebných.
Také Pipi si tedy pohotově vybájí jednu takovou neomalenou služku – své babičky, a ta prý programově tříštila nádobí, byla špindírou a jmenovala se Madla (v originále Malin). Ne, a Pipi nikdy neopomene zdůraznit, že babička byla s tak “výkonnou” služebnou navýsost spokojena, i když… „Malin ni-kdy ne-za-me-tla pod po-ste-le-mi!“ křičí Pipi ulicí za těžce konsternovanými dámami.

Lindgrenová se pak konečně i rozhodla ukázat, že i anarchistka může být na něco.
“Hromskou” sílu a bezstarostnost Pipinu ve výškách lze přece také zužitkovat, takže se holčička stane zachránkyní životů, o které málem přijdou dva chlapci: pětiletý a čtyřletý. Při děsivém požáru místního mrakodrapu zasahuje obratně, ale akt Pipina altruismu věru nepůsobí jako nějaká vystřihovánka z učebnice pro skauty. Hle! Cituji:

Vzala si na jednu ruku jednoho chlapečka a na druhou druhého. Vylezla na prkno… “Teď bude legrace, uvidíte,” řekla jim. “Zahrajeme si na provazolezce.” A když došla doprostřed prkna, zvedla jednu nohu do výšky tak jako tehdy v cirkuse. Dav na náměstí se zachvěl. Vzápětí Pipi ztratila botu a několik starších paní omdlelo…

A finále scény? Zbytek citace:

Zbyla na stromě sama… Vyběhla na prkno. Všichni se dívali a čekali, co asi má za lubem, a Pipi na úzkém prkně předváděla taneční kroky, zvedala ruce ladně nahoru a zase je spouštěla dolů a zpívala chraptivým hlasem, který tam dole na náměstí téměř nebylo slyšet:
Hoří oheň
svítí oheň,
tisíc jisker skáče,
do tance mi popraskává,
že by vzbudil spáče.
Zpívala a tancovala a točila se rychleji a rychleji, až někteří z lidí na náměstí uděšením přivírali oči, protože čekali, že každou chvíli spadne a zabije se. Z podkrovního okna vyšlehovaly dlouhé plameny a Pipi byla v jejich záři dobře vidět. Zvedla ruce proti večernímu nebi a v oblaku jisker, který se na ni snesl, volala: “To je hezký požár!” Pak teprve vyskočila do vzduchu a chytla se provazu.

Ilustrace Adolf Born

Právě tahle bez debaty maniakální pasáž na téma tanečku malé čarodějky byla roku 1946 kritizována nejvíc a citována nejčastěji.
I když třeba kritik Stig Ahlgren postřehl, že Pipi odpovídá obrazu žen v pověstech o čarodějnicích, které se před pár sty let objevily v utopii Elin Wagnerové o matriarchátu anebo u Emilie Fogelklouové, a které žily v představách lidu o dávných kouzelnicích v podobě odvážných, života znalých žen.

První díl Pipi však nekončí tímto ohněm (ať už je ten oheň symbolem čehokoli), nýbrž umírněnou oslavou Pipiných narozenin, na které zve jen a pouze Tomíka s Anikou.
Právě zde si, myslím, čtenář definitivně uvědomí hrdinčinu existenciální osamělost i filozofii, díky níž si děvčátko odmítá připouštět realitu. Podobá se vlastně Petru Panovi, který si taky “hrál špatně” a ve zpracování jehož osudů se dočítáme, že myslet si, že se máme dobře, je skoro stejné, jako se tak mít.
Nu, a je to právě anarchie, čím Pipi útočí na svou samotu a kupř. během oslavy narozenin učí vzornou Aniku a jejího brášku oblézat pokoj po nábytky, aniž je dovoleno došlápnout na zem (hra Ani ránu do podlahy). A vzápětí vede nevinné sourozence až na strašidelnou půdu, otevře otcův lodní kufr a…

Vytáhla dalekohled, několik starých knih, tři pistole, kord a pytlík plný zlatých peněz. „Tralalá!“ jásala. „To je napínavé,“ vydechl Tomy. Pipi vše uložila do noční košile jako do rance a děti se vrátily do kuchyně. Anika byla ráda, že už je z půdy pryč. „Nedávejte dětem do rukou střelné zbraně,“ řekla Pipi a vzala do každé ruky jednu pistoli. „Jinak může snadno dojít k neštěstí,“ dodala a stiskla spoušť obou pistolí zároveň. „To byla pořádná rána,“ řekla uznale a zadívala se do stropu. Byly tam vidět dvě díry po kulkách. „Kdo ví,“ řekla s nadějí v hlase, „třeba kulky proletěly střechou ven a zasáhly některého z duchů do nohou. To je aspoň naučí, že nemají strašit nevinné děti.“

Lindgrenová sice nepoužila termín „střelila pánu bohu do oken“, jinak ale Pipi hovoří k zesnulé mamince v nebi…
A jisté je, že se spíš rozbrečíme nad Lindgrenové knížkami Bratři Lví srdce (1973) či Mio, můj Mio (1954), ale také konec prvního dílu Pipi nelze nevnímat jako dojemný, i když… Ne zase přes míru.
Tomík s Anikou odcházejí z oslavy, svítí jim měsíc a jejich kamarádka za nimi volá v tatínkově noční košili, v ruce pistoli, v druhé kord: „Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“
Osamělá anarchistka. Nemusí ovšem jen dojímat, pravda. Bývá i skutečným nebezpečím a nabité zbraně vnucuje vzorovým kamarádům a…
Tomy byl nadšen! dočítáme se.
A Pipi? “Můžeme přece založit vlastní loupežnou bandu!. Chvála pánu bohu, že v tu chvíli místo anděla strážného zaklepal Tomíkův a Aničin tatínek a že si děti odvedl, aniž tušil, čemu už byly vystaveny na zmíněném výletě. Hle (a opět cituji)!

Pipi utrhla krásně červenou muchomůrku. “Jestlipak je jedlá? Pitná není, to vím, takže musí být jedlá, ne? Žádná jiná možnost přece není.”
Ukousla si velký kus a spolkla ho. “Docela ujde,” řekla spokojeně. “Jednou si takové houby usmažím…” A obrátíme list, kde se pořádá piknik na vysoké skále, a hle, požití muchomůrky nebylo bez následků.
“Mne by zajímalo, jestli je těžké létat,” řekla (zdrogovaná) Pipi a zasněně se zahleděla přes okraj skalky. “Slétnout dolů, to by asi nebylo tak těžké. Horší bude vylétnout nahoru. Nejlepší asi bude začít tím, co je snadnější. Já to zkusím! Všechno lítá, co peří má…” A jen to dořekla, zvedla ruce a vyskočila rovnou do vzduchu…”

Ilustrace Adolf Born

Ono ovšem ani vlévání mléka do uší není tím nejpřínosnějším proti zánětu středního ucha a rodiče nepotěší ani zcela pyromaniakální tanečky při požáru, že ano.
“To je ale hezký požár!” zpívá si Pipi nad hroznou propastí. O co jí tady ale vlastně jde? Je šílená?
Určitě trochu ano, nicméně… Třeba známá kniha Jorgena Gaareho a Oysteina Sjaastada Pipi a Sókratés (2002) se na její dobrodružství dívá jako na lapidární zjednodušení Sókratovy filozofie a na Pipi jako na přímé Sókratovo vtělení, které fakticky osvobozuje městečko od přízemnosti. Ne, Pipi není jen dítě. To vnímala už autorka. A sama redakci napsala:

“Je malý Nadčlověk – v podobě dítěte. Dík nadpřirozené tělesné síle i jiným okolnostem je dokonale chráněna před všemi dospělými.”

Už roku 1944 se taky Astrid Lindgren vědomě odvolávala na filozofa Bertranda Russella (1872-70) a jeho popis dětské touhy po moci odvozený z úvah psychiatra Alfreda Adlera (1870-1937), přičemž za kvintesenci Pipiny filozofie se právem považuje následující scéna, kterou nelze nemilovat:

“Trpíte pihami!” stálo napsáno na krabičce s krémem.
“Ne!”
“Copak si přeješ?” zeptala se paní.
“Ne!” opakovala Pipi.
“Já ti nerozumím,” řekla paní.
“Já pihami netrpím!” řekla Pipi,
Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: “Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!”
“To vím taky,” odtušila Pipi, “ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!

Co dodat? Pipina naivita je samozřejmě hraná.
Její nevědomost je, tak jako – zřejmě – u Švejka, často předstíraná. Asi. A jak tedy vzniká? Z čeho? Je to následek posibilismu, který hlásá: V principu je možné všechno.
Současně je ale očividné, že Pipi se skutečně stala prostřednictvím Lindgrenové i jakýmsi nevědomým produktem doby a knihou, na kterou se podvědomě čekalo i následkem debat o dětské psychologii v třicátých až čtyřicátých letech. Šlo o pojetí výchovy, které se vynořilo ruku v ruce s tehdy novou filozofií liberární pedagogiky a s pohledem na práva dětí a respekt k nim a konkrétně přišlo i s jedním z největších bestsellerů všech dob, totiž knížkou Péče o dítě podle zdravého rozumu (1946) od pediatra dr. Benjamina McLane Spocka (1903-98), který ovšem svou revolucí ve výchově podle mnoha názorů zkazil celou jednu generaci.
A co? I tak je Pipi přesně tou symbolickou postavou, na kterou čekaly dívky celého světa, jak píše autorka Lindgrenové životopisu.

A že je sama? To pro ni přece není “vůbec žádnej problém,” jak říkala babička z Vavřincové Takové normální rodinky. Určitou změnu ale do charakteru příběhů vnáší její otec, to je také pravda. Je pirát a jmenuje se Efraim a podle informací v prvním dílu sice “šel” sice přes palubu”, ale naštěstí připlouvá živ a zdráv, jak to Pipi vždy snílkovsky čekala. Vzorem tohoto hrdiny byl bezesporu Carl Emil Petterson, jehož neuvěřitelný příběh otiskly švédské noviny ve třicátých letech a který se oženil na jednom z indonéských ostrovů u Papuy s černošskou dcerou tamního krále a stal se králem taky.

Letí kůň bez otěží po louce, lesem, plání, nikde nemá stání, jak vítr uhání…
Tak kdysi začínala česká verze znělky televizní seriálu s dnes padesátiletou Inger Nilssonovou a třeba pro mne to je nezapomenutelná písnička.
Ustrne ale na rtech, když si pádně připomenu realitu tohohle světa. I tu, v níž Astrid roku 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje sto dvě procenta zdanitelných příjmů. A uznejte sami! Nezavolá snad obvyklý “malý” člověk policii i sociálku, potká-li něco tak hrozivě originálního a silného jako byla Pipi? Zavolá. Jenže…

“Už v dětském domově místo mám,” řekla.
“Opravdu? Už ti to někdo zajistil?” divil se jeden z policistů. “A ve kterém dětském domově?”
“Tady v tom,” prohlásila Pipi hrdě. “Já jsem dítě a tohle je můj domov, takže je to dětský domov. A místa tu mám dost.”

{youtube}acmf0F752CU{/youtube}

Další ukázky z knihy:

“Cože jsi?” ptala se Anika.
“Píditel.”
“Co to je?” divil se Tomy.
“Píditel je ten, kdo se pídí! Co by mohl být jiného,” vysvětlovala Pipi a zametala zbylou mouku na hromádku. “Všude na světě se válí plno věcí. Někdo se po nich pídit musí. A to je právě úkol píditelů.”
“Jaké věci?” zeptala se Anika.
“Všechno možné,” řekla Pipi. “Hroudy zlata a pštrosí péra a mrtvé myši a šroubky a matice a tak.”
To se Tomymu a Anice líbilo a chtěli se také stát píditeli. Tomy ovšem prohlásil, že by se radši pídil po hroudách zlata než po maticích.
“Uvidíme, co se najde,” řekla Pipi. “Něčeho se vždycky dopídíme. Ale teď si pospěšme, jinak přijdou
jiní píditelé a vyfouknou nám všechny hroudy zlata, co jich tu v okolí je.”
A tak se všichni tři píditelé vydali na cestu. Začali hledat u vil v nejbližším okolí, protože Pipi prohlásila, že v hlubokých lesích se sice někdy najdou matice, ale těch nejlepších věcí se člověk skoro vždycky dopídí blízko lidských obydlí.
“I když to zase na druhé straně může být právě naopak,” dodala. “Vzpomínám si, jak jsem se jednou pídila po věcech v džungli na Borneu. Zrovna uprostřed pralesa, kam ještě nikdy nevkročila lidská noha, jsem našla — co myslíte? Úplně zachovalou protézu. Pak jsem ji darovala jednomu jednonohému pánovi. Říkal, že tak dobrou protézu by za peníze nikde nekoupil.”
xxx

Šli dál. Najednou Pipi vykřikla.
“Podívejte se, co mám!” volala a ukazovala velikánskou rezavou plechovku, kterou právě našla v trávě.
“To je kořist, to je kořist! Plechovek člověk nikdy nemá dost!”
Tomy si plechovku nedůvěřivě prohlížel a zeptal se:
“Co s ní budeme dělat?”
“S takovou plechovkou se dá dělat všelicos,” řekla Pipi. “Můžu si do ní třeba dávat koláče. Pak je z ní plechovka na koláče. Nebo si do ní nedám žádné koláče. Pak je z ní plechovka bez koláčů. To už je trochu slabší, ale taky to jde.”
Pipi si plechovku prohlédla. Byla opravdu hodně rezavá a kromě toho měla rezavé dno.
“Vypadá spíš na plechovku bez koláčů,” řekla zamyšleně. “Ale mohli bychom si ji dávat na hlavu a hrát si, že je noc.”
Pipi si velikánskou plechovku narazila na hlavu a vykračovala si vilovou čtvrtí jako malá, plechem pobitá věž. Šla, až zakopla o natažený drát, upadla a plechovka s rachotem bouchla o zem.
“Vidíte,” řekla, když si plechovku stáhla z hlavy. “Kdybych ji neměla na hlavě, tak jsem si teď rozbila nos.”

The post Pipi Dlouhá punčocha. Podivuhodná historie bestselleru Astrid Lindgren first appeared on Čítárny.

Když se řekne Astrid Lindgrenová, každému se vybaví: veselé příběhy pro děti. Vždyť taková je většina autorčiných knížek – od Dětí z Bullerbynu po Lottu z Rošťácké uličky. Málo se ví, že tato švédská autorka psala i příběhy smutné, až ponuré (vzpomeňte na knihu Bratři Lví srdce). A k takovým patří i její Jižní louka.

V knížce jsou čtyři příběhy, které mají jedno společné – odehrávají se za dávných časů v dobách chudoby a děti v nich to nemají vůbec lehké. Prožívají většinou smutek ze ztráty někoho blízkého, strádají či jsou samy nemocné.  Ale i smutek patří k životu, i o něm se musí psát, číst, vyprávět. Každého z nás během života potká něco nemilého a je třeba se na takovou událost dobře připravit. Život totiž není jen jedna veliká švanda, jeden veselý karneval.

A i proto Astrid Lingrenová napsala své smutné příběhy. Příběhy, které bolí i hladí zároveň!

V prvním příběhu, podle kterého se jmenuje celá kniha, se setkáme s Matyášem a Annou, kterým zemřela maminka. Ujal se jich sedlák ze statku Vřesoviště, ale děti mu jsou na obtíž. Nic hezkého je na Vřesovišti nečeká, staly se levnou pracovní silou. Sourozenci se těší na zimu – to budou chodit do školy, tam se mnohému se naučí a budou daleko od zlého sedláka. Jenže ani ve škole to není jiné – i tady je odstrkují. Jednoho dne je cestou ze školy na statek zavede červený ptáček na jižní louku, kde si mohou hrát a kde je laskavá máma všech dětí denně vítá s otevřenou náručí a spoustou dobrot. Od tohoto dne chodí děti na kouzelnou louku den co cen. Jen vrátka do tohoto světa nesmějí zavřít, nemohli by se vrátit zpátky. A tak jednou…

Druhý příběh Hraje má lípa, zpívá můj slavík? je o osmileté Malin, která se ocitla v chudobinci. Stýská se jí po rodičích, kteří umřeli na souchotiny, po jejich pěkném pokojíku. V ošklivé barabizně je nešťastná. V chudobinci žijí ubozí z nejubožejších. Vede jej Pompadula, která s dívenkou začne chodit po žebrotě. Je to chytré, nad nebožátkem se lidé spíš ustrnou, než nad stařenou. Jednoho dne Malin zaslechne na faře krásná slova, která ji naplní duši. Od té chvíle touží, aby před chudobincem vyrostla krásná lípa, která bude hrát, a na ní bude pět slavík. Pro nic jiného už nežije a její přání se nakonec splní, i když se vše stane jinak, než sama předpokládala.

V třetím příběhu Hou, hou, halihou se budeme starat s malou Stinou Marií, kterou zajmou šedivé podzemní bytosti, o ovečky ze statku Kapela.

Ve čtvrtém – Rytíř Nils z Dubu – pak prožijeme s nemocným chlapcem jeho boj se zákeřnou nemocí. Boj, který jako statečný rytíř přece jenom vyhraje.

Příběhy smutné i laskavé zároveň. Jsou jako pohlazení. Vhání sice slzy do očí, ale také ukazují, že člověk nemá nikdy ztrácet naději. Že vše se děje tak, jak se dít má a každý má šanci, splnit si svá přání. I když jejich naplnění je možná jiné, než jsme si dokázali představit.
Jižní louka Astrid Lingrenové vychází poprvé v českém překladu. A za ten je nutno poděkovat Jarce Vrbové. Je opravdu skvostný! A když přidáme něžné ilustrace Mariny Richterové, pak je nač se těšit.

Astrid Lindgrenová byla švédská spisovatelka, autorka dětské literatury.
Narodila se jako dcera farmáře. Dětství a mládí prožila ve Vimmerby na jihu Švédska v kraji Smaaland. Pracovala zprvu v redakci regionálních novin. V devatenácti letech odešla do Stockholmu. Zde absolvovala školu pro sekretářky a dostala práci v advokátní kanceláři. Později se provdala a starala se o dvě děti. Vyprávěla jim vymyšlené pohádky, které si postupně zapisovala, a tak se z ní stala spisovatelka. Ještě za svého života se Astrid Lindgrenová stala uznávanou spisovatelkou. V roce 1958 jí byla udělena Medaile H. Ch. Andersena, v roce 1967 byla založena Cena Astrid Lindgrenové. Od její smrti je každoročně udělována cena za dětskou literaturu „Na paměť Astrid Lindgrenové“.

Jižní louka | Astrid Lindgren | vydává Albatros, 2012

The post Astrid Lindgren. Jižní louka jsou čtyři příběhy, které bolí i hladí zároveň first appeared on Čítárny.

Aforismy Oscara Wilda dělají dojem. Skutečnost si nejlépe ověříme, když ji necháme chodit po provaze, komentuje je on sám ústy jednoho svého hrdiny. A uznávám sice, že podobná akrobacie nedělává vlastně dojem na každého, nicméně ne všichni taky rádi přemýšlíme, což je lidsky pochopitelné.
Podumat přitom nad aforismem, který už ze své podstaty bývá jak švihnutí biče, přitom nikdy nezabere přesmoc času (a není to tedy četba celého Jméno růže i s Pražským hřbitovem dohromady). Co však je vlastně aforismus? A co není?

“Na člověku, kterého pomluvili, nás pokaždé něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí.” Oscar Wilde

Aforismem nejspíše NENÍ známý výrok Gertrudy Steinové „růže je růže je růže je růže“, i když já vlastně nevím. Možná i on aforismem je – a Oscar Wilde (i k němu) ústy další ze svých postav rozhodně podotkl: „Pravda přestane být pravdivá, pokud jí věří více než jeden člověk.“ Což koresponduje ještě i s dalším Wildeovým výrokem: „Když se mnou lidé souhlasí, vždycky cítím, že nemám pravdu.“

Výtečnou knížku aforismů dal u nás dohromady Alexandr Tomský jako Moudrost a vtip Oscara Wilda (2008).
Má podtitul Paradoxy, aforismy, postřehy a jde to počtení. Hned jak se Tomský k mému zaujetí vynořil v Klementinu na křtu Neffovy a mé publikace Královská zábava (2010), upozornil jsem ho na přednášku Umberta Eca „Wilde. Paradox a aforizmus“, jejíž český překlad Alice Fremrové (2004) lze najít v Ecově knize O literatuře, která ovšem důsledně píše slovo aforizmus s písmenkem Z.

Tomský onen příspěvek pro konferenci o Wildeovi konanou na Boloňské univerzitě 9. listopadu 2000 ještě neznal, což sice napravil, ale poněvadž na Ecův esej nikde neupozornil (a nemá to ani při svém vzmachu zapotřebí), učiním tak sám. Onu Ecovu stať jsem ostatně četl několikrát. I proto, že pro mě leží v onom místě škály náročnosti, kde už skoro přestávám chápat, a jen podobná četba zaručí, že se nenudíte. Ten čestný doktorát, mimochodem, mohla Univerzita Karlova klidně Umbertovi udělit. Ale jsme v Čechách.

„Nic není hůř definovatelného než aforismus,“ začíná Eco svou analýzu, ale dá se určitě říct, že se v případech aforismů vždy jedná o rčení, výstižné výroky anebo životní pravidla, která jsou duchaplná, i když ne pokaždé pravdivá.
Nu, a to, že aforismy semo tamo lžou, si pamatujme. Ne každý aforismus je košer. Ne každý představuje stoprocentně prokázanou pravdu. Ale každý by rád prohloubil nějaký názor. Eco to ještě zpřesňuje. Aforismy chtějí obyčejně prohloubit nějaký bod, v němž běžný názor působil jen povrchně.

Aby to však nebylo jednoduché, náleží mezi aforismy i paradoxy, přičemž každý paradox je aforismem a ne každý aforismus paradoxem. A paradox, dodejme, mívá vyšší nenominální hodnotu než aforismus.

Zatímco aforismy občas mimoděk produkuje všichni („Pes, který štěká, nekouše.“ „Máma je máma.“) a může se klidně jednat o klišé, i kdyby brilantně vyjadřovaná, s paradoxy je to již náročnější. Ouha. A vymyslet paradox, to sice na první pohled taky není kumšt, nicméně je kumštem zkonstruovat pravdivý paradox.

A jak poznáme, že paradox není skutečným paradoxem, ale aforismem?
Převrátíme ho, samozřejmě. Pokud to půjde. Převrat totiž nemusí vyjít. Ale i navzdory tomu mám za to, že je tzv. zmutovatelný paradox ve skutečnosti aforismem. A všimněte si přitom, že před slovo aforismus nekladu přívlastek pouhý. Proč to nedělám? I být JEN A JENOM aforismem totiž je dost. Asi jako nemusíme hned být intelektuálem, aby nám člověk znělo hrdě.
Oscar Wilde ovšem intelektuálem byl, ale zrovna tak člověkem. Totéž platí pro Eca. Ve své stati prokazuje, že většina Wildeových paradoxů jsou vlastně „jen“ aforismy, a abych mohl pokračovat, definujme teď (po vzoru aforismu) i paradox.

Stojí-li (parafrázuji Eca) aforismus v příkrém rozporu s všeobecným míněním, do té míry, že se na první (a třeba právě jenom první) pohled jeví lživý a nepřijatelný, a pouze po uvážlivé redukci jeho formy se ukáže jako nositel nějaké jen obtížně přijatelné pravdy, pak je to paradox.

A čím ještě se paradox liší od aforismu?
Chce být uznán jako pravda, třebaže se jeví duchaplně, říká Eco, zatímco paradox vystupuje na první pohled co lež a teprve po zralé úvaze „ukáže vlastní záměr vyjádřit, co má autor za pravdu“. Přičemž, dodejme, vězí ona duchaplnost v rozporu mezi provokací a obecným míněním (Eco však místo termínu rozpor užívá jemnějšího slova hiát).

Jak se kupodivu zdá, Wildeovy paradoxy jsou mutovatelné často. Příklad? Žádný ženatý muž není přitažlivý, leda pro vlastní ženu, a často, slyšel jsem, ani pro ni. A mutace? Je rovněž pravdivá: Každý ženatý je přitažlivý, leda pro vlastní ženu ne, a často, slyšel jsem, dokonce i pro ni.

Oscar Wilde je i autorem tohohle jen zdánlivého paradoxu: Rozhovor by se měl dotknout všeho, ale neměl by se na nic soustředit. Zrovna tak ovšem platí převrácení naruby: Rozhovor by se neměl dotknout ničeho a soustředit se přitom na všechno.
Podobné příklady lability ovšem nemění mnoho na tom, že Wilde produkoval i skvělé nemutovatelné paradoxy. Příklad?
Sobectví není, žijeme-li, jak chceme. Sobectví je, žádat jiné, aby žili, jak chceme. Anebo: Na pomluveném tě vždy něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí. A: Dovedu odolat všemu vyjma pokušení.

… Lži? Pravdy ostatních.
… Lidumilové ztrácejí smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné.
… Jsi-li zamilován, zprvu klameš sám sebe a nakonec vždy ty druhé.
… Ženy v nás vyvolávají touhu vytvářet mistrovská díla, aby nám bránily v jejich realizaci. *
… Náboženství umírají, je-li dokázána jejich pravda, a věda, to je archiv mrtvých náboženství.
… Nuda je dospěním vážnosti.’…  Jen mělký člověk zná sám sebe.
… Mohu tolerovat chladnou sílu, ale chladný rozum je nesnesitelný.
… Když říkáme pravdu, můžeme si být jisti, že budeme dřív nebo později odhaleni.
… Pouze velcí mistři stylu vždycky zvládnou projít nepozorovaně. To poslední se, řekl bych, týká jak stylu při psaní, tak doporučení „žij v skrytu“.

Pravdivost některých Wildeových paradoxů, a to i těch, u kterých nelze provést mutaci, není ovšem prokazatelná či zůstává přinejmenším na diskusi: jeho výroky totiž bývají prezentovány jako provokace.
Příklad?
Špatnost je mýtus vynalezený prostomyslnými lidmi, aby si vysvětlili pozoruhodnou přitažlivost jiných. Jiný příklad? Nic, co se skutečně přihodí, není vůbec důležité. A nejtypičtější příklad? První povinností v životě je být co možná nejvíc umělí. Druhou povinnost dosud nikdo neobjevil.

Umberto Eco se ovšem koncem předešlého tisíciletí zabýval i jinými autory paradoxů, mezi nimiž cení Karla Krause (1874-1936), který se nechal slyšet, že „skandál začne teprve tehdy, když mu policie udělá konec“ a tvrdil, že „jsou blázni psychiatry uznáni za blázny definitivně až na základě toho, že se po internování chovají neklidně“.

Nicméně i filuta Kraus klesl v bahno hříchu, kterým je zmutovatelný (chápej i jako „nemocný“) paradox, jenž tak zůstane jen aforismem o dvou protiřečících si variantách, jak lze názorně demonstrovat na mutaci výroku o tom, že není nic tak bezedné jako ženská povrchnost. Nic povrchnějšího než bezednost žen.

Jenom nezmutovatelné paradoxy ovšem uměl vytepávat Stanisław Jerzy Lec (1909-1966), mistr nad mistry.
Strašný je roubík pomazaný medem. Či: Zdálo se mi o skutečnosti. Jaká úleva bylo probuzení. Anebo: Sezame, otevři se – chci ven! Nebo: Trpaslíkům se musíš klanět hodně hluboce. A konečně: Svědomí měl čisté. Nepoužité.
Eco tvrdí dokonce to, že objevil u Lece, pro něhož má slabost, jen jediný aforismus alias paradox, který šel převrátit, a to: „Uvažuj, než začneš myslet.“. Lze totiž říct zrovna tak „mysli, než začneš uvažovat“.

Závěrem už jen příklad takového převrácení paradoxu, které sice lze uskutečnit, ale výsledek bude lež.
Podle Eca je to případ následujícího Wildeova výroku: Je opatrnější smýšlet o všech špatně, až dokud nezjistíme, že je někdo dobrý, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Převrácení zní: Je opatrnější smýšlet o všech dobře, až dokud nezjistíme, že je někdo špatný, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Výsledek této transmutace je evidentně nepravdivý a Wilde ostatně byl lépe i hůře se maskujícím moralistou, satirikem a kritikem mravů.

Přesto není sporu, že obzvlášť do úst lorda Wottona (mentora Doriana Graye) vědomě umístil i soubor klišé, mnohá z nichž byla ve dvacátém století parafrázována.
Příklad?
Třeba Wottonův výrok, že vražda je pokaždé přehmat, „neboť bychom neměli dělat nic, o čem nebudeme moci rozprávět po večeři“.
Král science fiction R. A. Heinlein ta slova formuluje skrze svého hrdinu následovně: Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí. Alespoň ne bez předchozího uvážení. Heinlein, dodávám, stojí za čtení a shromáždil zajímavé výroky především na mnoha stranách románu Dost času na lásku, přičemž Wildeův bonmot více či méně vědomě přetavil i takhle: Správný způsob, jak přerušit větu, která začíná „nic mi do toho není, ale“, je umístit za „ale“ tečku. Na to ovšem nevykládejme nadměrnou fyzickou sílu. Proříznout takovému mluvkovi hrdlo by vám přineslo jenom chvilkové potěšení a pak byste o tom museli zbytečně přemýšlet.

Ale radši zpět k Wottonovi, jedna z jehož frází bývala prý i mottem nedávno zesnulého Petra Hapky, autora Písně pro Joriku. „To, co potřebuji, jsou informace,“ říká Wotton. „Přirozeně nikoli ty užitečné, nýbrž ty zbytečná.“ Jinou věcí už je, že Hapka, i kdyby docela střízlivý, prý podle Michala Horáčka interpretoval jako informaci i potenciální pokusy o atentát na vlastní osobu, a pokud před v Praze sletěla z lešení ocelová trubka a cinkla v Dlážděné o dlažbu, reagoval leda slovy: „To bylo cis.“

Mezi hojná klišé lorda Wottona řadí se hrdě i věta „nepotřebuji peníze, ty potřebuje jen ten, kdo platí účty, a já ty své neplatím nikdy“.
Jak si vzpomenete a ač to Eco neuvádí, právě na ní vystavěl Mark Twain povídku Miliónová bankovka (1893), nicméně na lordu Wottonovi stojí za ještě větší pozornost, že asi musel listovat Manifestem Komunistické strany. Nikde sice Dorianovi neříká, že proletáři můžou ztratit jen své okovy, ale upozorňuje jej, že skutečná tragédie chudiny spočívá v tom, že si „chudí nemohou dopřát nic než odříkání“. Ne nadarmo je Wilde i autorem knihy Lidská duše za socialismu (1891). Ale skončeme radši surrelisticky.

Každý efekt, který vyvoláme, nám dělá nepřátele, říká Wilde skrz lorda Wottona.
K tomu, abys byl oblíbený, je třeba být průměrný.
Očividně to zaujalo Salvadora Dalího, když napsal:
Jsi-li podprůměrný, tak třebaže se budeš snažit malovat velice, velice špatně, bude stále vidět, že jsi podprůměrný.

The post Citáty, aforizmy a paradoxy od Wilda, Steinové, Eca, Leca, Hapky po Manifest first appeared on Čítárny.

Astrid Lindgrenová je populární švédská autorka, jejíž skvělé knížky sklízejí úspěch u dětí i odrostlejších. Mnohé z jejích knížek navíc vycházejí v několika vydáních a vydávají se znovu a znovu. Drobná obrázková knížka Dráček z červenýma očima, která vypráví půvabný příběh zeleného dráčka, narozeného v prasečím chlívku, ale vychází česky poprvé. Navíc v roce 100. výročí narození Astrid Lindgrenové.

O čem je malá knížka ?
Jednoho dubnového rána se jde malé děvče se svým bratrem podívat na právě narozená prasátka. A co nevidí? V chlívku leží matka prasnice a kolem ní se tlačí deset roztomilých selátek. A je tam s nimi ještě někdo! V koutku stojí malý zelený dráček s červenýma očima. To je překvapení! Prasečí matka ho však odmítne uznat za svého, a nechce ho ani krmit, a tak dětem nezbývá, než se o něj postarat

Milá a úsměvná, hezky graficky upravená a bohatě ilustrovaná knížka pro malé čtenáře určitě vyvolá u dětí mnoho otázek a rozvine poznání i fantazii. Barevné ilustrace podtrhují textovou a dějovou část knihy. Knížečka má pouhých 35 stran, ale radost určitě přinese malým nečtenářům, kteří mohou vnímat děj i postavy knihy přes obrázky, i začínajícím čtenářům, protože text i písmo jsou vhodné pro první čtení.

Astrid Lindgren / DRÁČEK Z ČERVENÝMA OČIMA / Praha : Albatros, 2007 / 36 stran / Přeložila Jarka Vrbová / Ilustrovala Andrea Tachezy

The post Dráček s červenýma očima. Málo známá knížka pro děti Astrid Lindgren first appeared on Čítárny.

Astrid Lindgrenová, Marie Tichá: Já chci taky do školy /Albatros, 2016, dotisk třetího vydání/
Já chci taky sourozence, říká Petr rodičům a těší se, že si s ním užije spoustu her a radovánek. Ale ouha! Do rodiny sice přibude sestřička Lena, ovšem se stále křičícím miminkem není vůbec žádná zábava. Jakmile však Lena povyroste a pozornost rodičů se obrátí k právě narozenému bratříčkovi, Petr zjistí, že sestra přece jen není k zahození. Třeba k takové polštářové válce se hodí přímo báječně!
Já chci taky do školy, opakuje Lena každý den, když už je větší a z Petra je prvňáček. Vždyť tolik touží vědět, jak přesně to ve škole vypadá! A jednoho dne jí bráška konečně tohle vroucí přání splní. Vezme ji s sebou do třídy, a Lena je tam víc než úspěšná!

Dva veselé, zdánlivě prosté příběhy, napsané s velkým kouzlem.

František Nepil, Marie Tichá: Tatínek se vyplatí /EMG – Knižní klub, 2016, druhé vydání/
Čí zásluhou přichází člověk na svět? Jaké vady a přednosti mají maminka, tatínek, sourozenci, babička a děda? A k čemu je vůbec dobrá rodina? To všechno jsou otázky, na které děti najdou odpovědi v této humorné knížce plné pěkných ilustrací.

Eva Bavorová, Tomáš Suder:  Líza a Pupík jedou na výlet /Mladá fronta, 2015/
Kočička Líza a pes Pupík už podruhé (první díl Líza a Pupík v Africe) opustili stránky časopisu Sluníčko a vydali se na výlet. Zajímá vás, kam se z hradu ztratil nebezpečný drak, čeho se bojí strašidla, nebo co se děje v dinoparku po zavírací době? Vypravte se s Lízou a Pupíkem za dobrodružstvím a pomozte jim rozluštit nejen tyto záhady. Projedete se vláčkem, autem, na kole nebo na koni a ti odvážní se mohou svézt i na tobogánu! Zažijete spoustu legrace, ale i napínavých situací na pouti, na farmě, v lese nebo ve strašidelném zámku. Interaktivní knížka plná veselých komiksů, úkolů a malovaného čtení je určena všem malým (ne)čtenářům a jejich rodičům.

Kateřina Závadová, Jiří Votruba: Pohádky o písmenkách  /Albatros, 2011/
Co se všechno může přihodit písmenkám naší abecedy? Veselé i poetické pohádky o tom, co se všechno může přihodit písmenkám naší abecedy. Co musí udělat S, aby mělo zase pěknou vlnovku? Proč se Ž zlobí, že je pořád poslední? Koho si vykrmuje paní B? A že písmenka dovedou být velmi přátelská, se pozná v pohádce o řeckých písmenech. Vyprávění obsahuje mimoliterární žert. Vtipné je i propojení příběhu s ilustracemi. Čtivé, zábavné pohádky pro ty, kteří objevují písmenka a chtějí umět pěkně číst.

Kateřina Závadová, Jiří Votruba: Písmenka a pan Antonín /Albatros, 2013/
Písmenka S a Z bydlí v jednom domečku, ale někdy to mezi nimi skřípe. S se z každé povinnosti vykroutí a o kamarádovi Z říká, že by udělal lépe, kdyby si obrousil hrany. Přesto se nakonec vždycky usmíří, vždyť spoustu práce musejí dělat společně! Jednou A přivede k rybníku pana Antonína. Budou si s ním ostatní písmenka rozumět? A jak to dopadne, když se objeví strážník? Dál už ani slovo, přečtěte si to sami. Stačí otevřít knížku – je plná písmenek!

Kateřina Závadová, Jiří Votruba: Jak písmenka strokovala na bydláku /Albatros, 2016/
Pan Antonín a písmenko A nemají kde bydlet, domeček jim odplaval po řece při divoké jarní povodni. Naštěstí je léto, a tak můžou stanovat. Zkusí spát pod širákem a nocovat v týpí s písmenkovými indiány, ovšem žádná sláva to není. A tak se kamarádi rozhodnou, že si postaví dům v koruně stromu! Písmenka S a P pomáhají, a když je dílo hotovo, všichni se radují. Ale někdo jim tu radost chce za každou cenu pokazit!

Kateřina Závadová, Jiří Votruba:  Povodeň, plecháči a pan Q /Albatros, 2014/
Pět štětin mu trčí na šešulce a stejné strniště má na bradě. Poznali jste pana Antonína? Od té doby, co ho písmenka vzala mezi sebe a A ho pozvalo k sobě domů, se mu svět zdá mnohem veselejší. Ale jednoho dne do jejich domečku vtrhne velká voda – přímo povodeň! A navíc si pan Q pořád stěžuje, že se písmenkům nehodí do žádného slova. To je nadělení, jak jen tohle všechno dopadne?

Jan Malík, Ondřej Sekora: Míček Flíček /EMG – Knižní klub, 2016, čtvrté vydání/
Dědeček a babičkou žili hezký život, ale bylo jim stále nějak smutno, cosi jim scházelo. Až jednou, přímo z nebe vlastně oknem jim přiletěl do pokojíku míček. Byl to hezký, hlaďounký, kulaťoučký, ducatý, baculatý a vůbec ne ledajaký míček, a tak ho pojmenovali míček Flíček. Míček se ale zalíbil i draku Mrakovi, který ho unesl. Dědeček s babičkou ho hledají dlouho, předlouho, ale nakonec svého Flíčka za pomoci strašáka Pašáka, psíčka Pantoflíčka, ptáčka Jarabáčka přece jen najdou.

The post Kvalitní knížky pro děti. Opravdu slušný výběr, za který se nemusíte stydět first appeared on Čítárny.