Kniha mého srdce 2009. Zpočátku nadšený, ale už během celé soutěže se naplňovaly moje obavy, že nejde o knihy, že nejde o propagaci čtenářství a vzdělávání, ale jakýsi pochybný projekt managerů ČT v honbě za úspěchem a kteří tímto projevili svoji trapnou neschopnost naplňovat požadavky veřejnoprávní televize.

To, mimo jiné potvrzuje i fakt, že sám projekt je kompletně přejatý, jakoby ve zmíněném médiu nebyly mozky vymyslet podobnou soutěž… a lepší.
A tak rádoby vtipný skeč s Jaroslav Duškem žeroucí knihy, chápu jako výmluvný důkaz toho, o čem soutěž byla.

Určitě jste si všimli i vy, že mezi vítěznými tituly, které by měly být dobrými knihami se neobjevili čtiví velikáni naší literatury
jako je Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, ale jakýsi brak o upírech, protože zrovna v kinech běžel nějaký film, Babička Němcové, kterou nikdo nečte, Foglar, protože skautů je u nás půl miliónu nebo zprofanovaný a průměrný Potter.
Na druhé straně aspoň potěší pozornost věnovaná geniální a světové knize Haškův Švejk či první místo Saturnina, i když zrovna ten vyhrál díky filmu a ne knize samotné.

Tím chci říct, že knihy nemůžeme srovnávat s tupými blondýnkami, které si říkají Miss a nemůže s nimi dělat ty samé věci.
Je to smutné, když forma je pro nás přednější jak obsah.
Když naše mozky, převálcované reklamou a zvykem, nejsou schopny samostatného logického myšlení.
Kdy začínáme věřit všemu, čemu věří většina.
Když začínáme být stádo bez vlastního názoru.
Když jsme schopni jakoukoliv formou podvádět, jen abychom zvítězili naším titulem, protože je to obchod a tak je to správné a tak to musí být.

Taky si myslím, že knihy nejsou jen zbožím, ale jedinečným odkazem našich předků o životech minulých, o našem chování a našich snech.
Databáze našeho kolektivního myšlení. Knihy jsou základem vzdělávání každé rozumné společnosti, která je schopna myslet a která ví jaké priority jsou důležité, aby přežila nejen stávající generace, ale i generace další. Málokdo si uvědomuje, že bez schopnosti uchovávat informace v knihách, bez schopnosti vzdělávat děti i sebe sama bychom ještě žili v době kamenné.

Soutěž Kniha mého srdce nás znovu ubezpečila,
že naše základní priority se pomalu vracejí k myšlení lidí bez vzdělaní, žijící ze svých pudů, přežívající v konzumu.
Vracíme se pomalu ale jistě zpět ke svým kořenům, abychom knihy jednou požívali k tomu, co nám předvedl Jaroslav Dušek v reklamním spotu.
Abychom jako cvoci propagovali na youtube knihy ve stylu: Tento týden jsem přečetla 7 knih a pak lidem přečtou záložky.

Někdo říká, že je lepší dělat něco než vůbec nic.
Nemyslím, že je to úplně smysluplný názor, zvláště když takové dělání nemá žádný směr, ale jen a jen cíl. Bláhový, hloupý, o ničem, stejně jako tento projekt.

Kniha mého srdce
byla multimediální čtenářská anketa o nejoblíbenější knihu českých čtenářů, kterou v roce 2009 organizovala Česká televize. Šlo o formát pořadu, který vytvořila britská BBC pod názvem The Big Read.

The post Kniha mého srdce. Davová psychóza v přímém přenosu. Vzpomínáte? first appeared on Čítárny.

Zkuste si to. Přečtěte dětem knížku, pusťte jim film, natočený na téma knihy a ještě k tomu přidejte divadelní představení.
Šumperské děti si to vyzkoušely. Navštívily divadelní představení Kytice v šumperském divadle, byly seznámeny s knihou K.J. Erbena a s filmovým zpracováním podle F. A. Brabce.

Nabízíme Vám jejich názory a doporučení, zda si podle nich máte raději přečíst knihu či si zajít do divadla.

Knížka 100% – dobře se čte a lépe se z ní všechno pochopí.
Divadlo 95% – líbilo se mi, ale docela někdy špatně chápalo. Ale doporučila bych Vám to, protože to vážně stojí za to.
Film 65% – mě moc nezaujal.
Vanda Toroniová /4.třída/

Má cenu jít do divadla, je to tam zábavný a srandovní. Pro mě je nejlepší Polednice. Příběh je poučný, aby děti nezlobily své rodiče, jinak je stihne trest!
Kevin Skopal /4.třída/

Ze hry Kytice se mi líbila nejvíc část o Polednici. Je to osoba, kterou máma přivolala na neposlušné dítě. Když nepřišly děti v poledne domů na oběd, objevila se Polednice. Máma vařila, dítě křičelo, aby ho postrašila, zavolala Polednici. Otevřela dveře a chtěla sebrat dítě. Máma ho udusila tím, jak dítě k sobě silně přitiskla.
Renata Hoppová /5.třída/

Dámy a pánové, radši bych Vám doporučil si Kytici přečíst, než se dívat na film, protože v knížce se víc napínáte. A ani bych Vám nedoporučoval divadlo, protože se mi hůř chápalo.
Milan Zdráhal /5.třída/

Kytice se mi velmi líbí. Radši bych dala knížku než divadlo. Film bych nedala, protože by to lidé myslím nepochopili. V budově divadla se mi to velmi líbí. Napsal to Jaromír Erben.
Klára Stinglová /3.třída/

Kniha 80% + baví mě číst
Film 99,59% + dobře natočené, žádné počítačové triky, úžasný výkon Dana Bárty – trochu strašidelné
Divadlo 100% + dobří herci, kulisy, pohodlná sedadla – ruchy z okolí (cizí děti)
Matěj Fréhar /4.třída/

Na začátku listopadu nás paní učitelky připravovaly na baladu Kytice. Pouštěly nám film a četly knížku od Karla Jaromíra Erbena. A pak to přišlo. Druhý den jsme jeli do Šumperka. Divadlo bylo pěkné, ale 30% tomu vzít musím. Bylo někdy těžké na pochopení, ale jinak se jim to povedlo. Určitě si s tím dali hodně práce. Všech 5 balad bylo spojeno dohromady. Nejvíc mě zaujala balada Vodník. Hodnotím na 70%. Já sama bych si vybrala knížku, protože jsme velká čtenářka. Tu bych hodnotila na 100%. Film mě zaujal natolik, že bych se chtěla vžít do nějaké postavy. Film hodnotím na 80%. Proč? Možná bych měla zkažené oči.
Martina Klosová /5.třída/

Někdo z Vás rád čte, chodí do kina a někdo si rád zajde do divadla. Kdo z Vás má rád spisovatele Karla Jaromíra Erbena tomu bych doporučila si přečíst knihu Kytice. Jeho balady jsou také zfilmované a hrané v divadlech. Přeji Vám hezký zážitek z jeho díla.
Zuzana Králová /6.třída/

The post Jaké mají děti názory na Erbenovou knihu Kytice i zfilmovanou verzi? Budete se divit first appeared on Čítárny.

Když jsem během několika hodin prolistoval a pročítal skoro 900 stránkovou knihu Nováka o nejproslulejším českém autorvi Milanu Kunderovi, říkal jsem si: Proč taková nestoudně bulvární a ubohá kniha byla vůbec napsána?

Když jsem během několika hodin prolistoval a pročítal skoro 900 stránkovou knihu Nováka o nejproslulejším českém autorvi Milanu Kunderovi, říkal jsem si: Proč taková nestoudně bulvární a ubohá kniha byla vůbec napsána? Má někoho dehonestovat? Je to jen bulvár, který má vydělat? Spousta dohadů, málo faktů.
Pak jsem četl článek Petra Šabaty, který si klade v nesmírném údivu podobné otázky:

“Co vedlo zkušeného spisovatele k evidentnímu omylu, že tam „dal všechno“, co zjistil, nashromáždil, vyfabuloval? Byla zášť vůči Kunderovi taková, že ztratil míru? A co dělali skvělí redaktoři Špirit a Onufer ze skvělých vydavatelství Argo a Paseka, když jim Novák ten obří nesourodý text přinesl?

Řekli si všichni, že čím větší špalek, tím větší literární událost? Že důkladné PR v chatrných recenzentských vodách zastře skutečnost, jak jsou ty stovky stran slabé?

Proč Novák nazval knihu zavádějícími slovy – když už rovnou nepoužijeme slovo lživými – „Kundera – Český život a doba“, když to o žádném českém životě a době nic souvislého neříká? Proč nezvolil pravdivý název Zajímavé i nudné střípky z literárního provozu v letech 1945 až 1975 a něco málo o Kunderovi?

A nejde Novákovi úplně o totéž, co vyčítá na mnoha stranách svému objektu slovy „Nestojí finanční ohledy již od mládí u kolébky Kunderovy tvorby?“ Nejde tedy všem hlavně o to na Kunderovi vydělat balík?

Proč se spisovatel Novák pouští na desítkách stran do amatérských recenzí Kunderových děl, s nimiž by ho vyhodil každý slušný středoškolský učitel češtiny?”

Více ZDE >>

The post Novák napsal o světovém Milanu Kunderovi asi nejubožejší knihu, kterou jsem měl kdy v ruce first appeared on Čítárny.

Už je to několik desítek let, co se na České sekci IBBY dohodlo, že v Praze bude administrativa a v Brně se bude dělat věda. Taková hloupá rozhodnutí vedla mimo jiné k tomu, že zanikl Zlatý máj, vynikající časopis pro dětskou literaturu. Ten se vždy prezentoval odbornými a ucelenými názory na dětskou knihu a dění kolem.

Místo něho se začal objevovat Ladění.
Ministerstvo kultury přestalo podporovat Zlatý máj a podporu nového časopisu Ladění získala Masarykova univerzita v Brně s týmem mladým a nadšeným, nicméně s kolísavou úrovni článků, což bohužel přetrvávalo po celou dobu jeho existence a to nemluvíme o časovém ročním zpoždění jednotlivých čísel. Asi těch 150 tisíc ročně od MK bylo velmi málo.

Česká sekce IBBY se rovněž nepřetrhla a tak se postupně Ladění propadalo až díky neschopnosti jeho šéfredaktora Reissnera, zmizelo úplně. A s ním i poslední odborná propagace dětské literatury.
S odstupem času to stále vypadá, že si pár odborníků vydávalo časopis pro své potěšení, za státní peníze a pak ho rituálně zařadili do temných skrýší knihovnických skladů s nadějí, že za 200 let budou slavnostně objeveny.

Je ovšem zajímavé, že u Ladění nikdy nedošlo k jeho internetové verzi.
Ta by dodnes mohla existovat za pár korun roční podpory a být svědectvím o velmi kvalitní redaktorské práci mnoha lidi, kteří vytvářeli světovou českou dětskou literaturu. A rovněž inspirací pro reprinty starých vynikajících knížek.

Je to samozřejmě velká škoda a nezbývá než doufat, že se jednou něco změní a oba časopisy, jak Zlatý Máj, tak Ladění se objeví v nějaké podobě na internetu, aby pomohl šířit zašlou slávu, kdysi vynikající české dětské literatury.

Námět pro pár nadšenců zde rozhodně je. A zůstalo by po nich dílo možná na stovky let.

Už je to několik desítel let, co se na České sekci IBBY dohodlo, že v Praze bude administrativa a v Brně se bude dělat věda, což také postupně bohužel vedlo k zániku časopisu Zlatý máj, který měl delší tradici a mnohem vyšší úroveň.

Ministerstvo kultury přestalo podporovat Zlatý máj a podporu ziskala Masarykova univerzita v Brně s týmem mladým a nadšeným, s kolísavou úrovni článků, což bohužel přetrvává dodnes, a to nemluvíme o časovém ročním zpoždění jednotlivých čisel. Dlužno také spravedlivě podotknout, že ani administrativa IBBY se rovněž nepřetrhne a činnost je omezena jen na organizaci několika soutěží.

Proto také mohly vzniknout a vznikaji různé samozvané iniciativy s různými výsledky, mnohdy dobře zamýšlenými, ale nakonec propadlé do kýčovitosti nebo jakési podivné vypočítavosti. Je to však především chyba IBBY, že tyto aktivity nezastřešuje a nekoriguje mnohdy vyložené hloupé  a arogantní projekty jako např. akce Celé Česko čte dětem nebo nový projekt Čtení pomáhá.Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povo

The post Zlatý Máj a Ladění. Budou někdy legendární časopisy o dětské literatuře aspoň na internetu? first appeared on Čítárny.

Historik, literární kritik, publicista a snad i básník Vladimír Novotný je autorem nejméně tří desítek knižních publikací a již od roku 2002 šéfredaktorem regionálního měsíčníku Plž – Plzeňský literární život. Po ukončení vysokoškolské dráhy se ovšem víc než bohemistickým studiím věnuje memoáristice a sepisování deníků. Vystihly už mnohé, chystá se pod názvem Řádečky už čtvrtý svazek a hned dvakrát byly tyto práce navrhovány na Knihu roku.

Vladimíra Novotného, jehož lze vedle Prahy a Plzně zastihnout v Chodouni u Zdic, jsme se zeptali…

Jste – mimo jiné – spoluzakladatelem a šéfredaktorem literárního časopisu. Jeho význam zhodnotí čas, ale co se přesto pokusit o pohled už teď. Nebo zkusme aspoň zaskuhrat.
Novotný: V dějinách literárního časopisectví pokaždé význam a smysl toho či onoho periodika zhodnotí opravdu jedině a pouze čas, ten bývá nejobjektivnějším posuzovatelem. Nicméně bych rád připomněl, že v Plzni ve dvacátých letech minulého věku vycházel časopis Pramen, který zakrátko přesídlil do Prahy (což mnozí Plzeňané nevědí nebo si nechtějí přiznat), pak však zanikl a trvalo to „jen“ čtyřiasedmdesát let, než se dočkal svého nástupce. Totiž literárního měsíčníku s názvem Plž-Plzeňský literární život.
Jiná (též dávno zaniklá) západočeská periodika jako Pěší zóna nebo Spektrum za literární časopis nelze považovat. A skuhrat? Zaskuhrat si? Copak plži skuhrají? Když už v časopise publikovalo skoro půl tisíce autorů neboli přátel Plže?

Dobrá. Tak tedy: Co je na vedení a vytváření západočeského měsíčníku nejtěžší?
Nejtěžší nebyl začátek, to bylo energie a euforie habaděj, nejtěžší bylo „táhnout káru dál“, rok za rokem, a přečkávat deprese, nepřízeň úřadů, narůstající nedostatek peněz, nekulturnost okolí, spory se spolupracovníky…

Jak vidíte podobné časopisy v jiných oblastech státu?
Co to je – podobné? Striktně vzato žádné podobné neexistují! Některé literární časopisy sice vycházejí v regionu, mají však celorepublikové autorské okruhy, zatímco Plž je zaměřen na region, je tribunou výlučně západočeské literární tvorby. Dokonce i včetně Karlovarska. Má sice samostatnou rubriku určenou pro „hosty“, ale to jsou opravdoví autorští návštěvníci: ostatní přispěvatelé jsou Západočeši nebo tvůrci s regionem spjatí. Bydlištěm, povoláním, studiem… Navíc periodik z regionu ubývá: severočeská Pandora a středomoravské Psí víno nyní vycházejí v Praze.

Což může být matoucí!
Někde je to na hraně: kupříkladu ostravský Protimluv je kulturní čtvrtletník, nikoli literární časopis.

Takže jste vlastně jediní?
Rozhodně by se měl nějaký další či jiný Plž objevit i v jiném regionu. Namátkou na Ostravsku je talentovaných literátů dostatek: mohl by tam začít vycházet Olž. A řadu let už vycházet mohl.

Třeba si to přečtou a pokusí se o to. Dokázal byste však odhadnout, jak se může literární život v Čechách, na Moravě a v literárních časopisech vyvíjet v příštích deseti, patnácti letech?
Víc bych si troufl odhadnout vývoj literární tvorby, proměny poetiky, estetické zvraty – to lze z literárního dějepisectví do určité míry a s nemalým rizikem odvodit. Leč odhadovat literární život v Čechách dovedou snad toliko literární Pýthie, a ty se, jak známo, vyjadřují záměrně nesrozumitelně.
Zdá se, že pšenka nepokvete tradičním literárním seskupením jako rozbředlé Obci spisovatelů nebo svou tvář (ne)hledající Asociaci spisovatelů. Už před mnoha lety se tvrdilo, že by měl vycházet puncovaný literární měsíčník, jímž byl kdysi Plamen, zvláště za redigování zesnulého Karla Kostrouna: všichni s tím souhlasili, ale nikdo se toho nechce ujmout.
Odpověď vyznívá asi dost banálně: bude čím dál víc přibývat e-literatury. Tudíž i e-literárního života. Ergo i e-literární kultury. Už teď jsou dobré e-literární časopisy, například léta už vycházející Dobrá adresa. Žel i řada špatných.

A proč je, propána, tak málo skutečných kritiků? A nebude jich ještě méně? Je těžké být kritikem? Kde jsou úskalí?
Především: jak vypadá „skutečný kritik“? Dá se to poznat, do jaké míry je skutečný a do jaké míry není skutečný? Kritici se (s nadsázkou řečeno) dělí na dva tábory: akademičtí vědátoři, kteří všemu rozumějí, jen literatuře jako kdyby často nikoli, a užvanění novináři publicisté, kteří kolikrát nerozumějí zhola ničemu a literatuře už vůbec nikoli. Málo platné, literární kritika je totiž umění, jde o tvůrčí činnost, kritik musí mít dar, jinak není kritik. Možná dar shůry daný, možná vyvzdorovaný. Ale vždy jde o dar, o míru talentu, a dar je vzácná květinka.
Proto je osobitých kritiků opravdu málo a k tomu kráčí o živé bytosti a ty mají všechny právo na omyl. Proč jich však je v českých zemích tak málo a proč kritičky jsou ještě vzácnější zboží, to opravdu vědí pouze zmíněné Pýthie. – Má to však i svůj rub: nenápadně a neznatelně, ale šmahem vymírají čtenáři kritické tvorby.
V literatuře pak její reflexe hyne na úbytě. Přesto míním, že rovněž v současnosti by „skutečný“ kritik měl v prvé řadě dobře znát světovou literaturu, jinak jeho soudy bývají krátkozraké, slaboduché, kolikrát i směšné. Jakou váhu může mít slovo a názor toho, kdo nemá načteno aspoň tisícovky děl hodnotné krásné literatury? Jenže kritikové bohemisté pohříchu bývají odstrašujícími příklady nečtenářů moderní světové tvorby.

A teď trochu žertem: Co je lepší? Číst, psát o tom anebo žít?
Ale číst a potom o tom psát, to je přece život, to může být život s velkým Ž, dokonce to je opravdový život s velikánským Ž. Vždyť tolik jiných věcí ve srovnání s četbou literárního textu a s jeho reflektováním je přitrouble pomíjivých a zejména krátkodechých!
Ale není to ani za mák jednoduché: „žít“ není snadné, umět číst hodnotný text je o poznání těžší a umět o něm napsat v intencích literárního myšlení, to už bývá zatroleně složité. Takový je ale život a literární život o to víc.

The post Proč literárních periodik z regionu rapidně ubývá? Odpovídá bohemista Vladimír Novotný first appeared on Čítárny.

Marcel Reich-Ranicki. (2.6.1920 – 18.9. 2013) Legendární literární kritik, neúnavný propagátor kvalitní literatury, jehož recenze měly neuvěřitelný vliv nejen na kvalitu literatury a čtenářství, ale i na celé dění knižního trhu. Je fenomén, který se v Česku už vytratil.

Narodil se v Polsku, mládí prožil v Berlíně. Za nacistů byla většina jeho rodiny povražděna.
On sám utekl s manželkou Theofilou roku 1943 z varšavského ghetta. V roce 1958 odjel na studijní cestu do západního Německa a nikdy se do Polska nevrátil. Žije nejprve ve Frankfurtu, kde působil jako nezávislý publicista pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, Die Welt a pro rádio. Pravidelně přispívá do prestižního týdeníku Die Zeit po 14 let, čímž se proslavil jako literární kritik. Od roku 1973 do roku 1988 byl redaktorem literární Allgemeine Frankfurter.
Nejvíce ho proslavilo Literární kvarteto. V mimořádně sledovaném televizním pořadu působil na německou literaturu a čtenáře mezi lety 1988-2001 společně s dalšími kritiky.

Reich-Ranicki byl často titulován jako Literaturpapst, nebo “papež literatury”,
ale rozhodně popíral, že by byl neomylný. Süddeutsche Zeitung ho nazval “der Mann, der uns das Lesen lehrte” (muž, který nás učil, jak číst). Německé noviny byly ale většinou plné chvály, mimo jiné i proto, že Reich-Ranicki často prosazoval zapomenuté klasiky.

Jeho první knihy se objevily v roce 1955 a 1957:
Aus der Geschichte der Deutschen Literatur 1871-1954 (Z dějin německé literatury) a monografie o židovských komunistických spisovatele SEGHERS Anna. Celkem publikoval asi 20 knih, povzbuzoval mladé spisovatele a především působil jako obhájce pro literaturu, kultivoval ji a veřejně propagoval.
V roce 1992 odpověděl na otázku švýcarského akademika Petera von Matta “Co je literatura? Pravda, vzdělání nebo požitek”, Reich-Ranicki vybral požitek.

Ve svých kritických pohledech na knihy a autory si nebral servítky.
Někteří novináři ho popisují jako kata autorů nebo trhače knih. Pravda je taková, že v roce 1995 zveřejnil svou zničující recenzi na Güntera Grasse za román Ein weites Fields  a  byl zobrazen na obálce Der Spiegel  jak  trhá  kopii knihy. A tento poněkud bulvární mýtus mu už zůstal. Některé autory, které odsoudil  za špatné psaní ho  zřejmě řádně nenáviděli. Například Martin Walser o “něm” napsal dokonce velmi kontroverzní román, Smrt kritika, jenž rozpoutal silné vášně v německé společnosti.

Získal řadu ocenění,
včetně Goethe-Preis der Stadt Frankfurt, den Ludwig-Börne-Preis, Große Bundesverdienstkreuz mit Stern. V roce 2008 odmítnul veřejně převzít cenu za celoživotní dílo. Stalo se tak na galavečeru předávání německých televizních cen, Deutscher Fernsehpreis, sledovanou celým Německem. “Zcela otevřeně řečeno”, řekl tenkrát Reich-Ranicki, “tuto cenu nepřijmu.” Aniž uvedl konkrétní důvod, zdůraznil, že byl zaskočen tím, čeho byl v průběhu večera svědkem. “Nevěděl jsem, co mě tu čeká,” přiznal. To, čemu musel přihlížet, označil Reich-Ranicki za “pitomosti” a také prohlásil, že rozhodně nepatří do stejné řady s dalšími oceněnými.
Reich-Ranicki odmítnul prestižní tv cenu, protože nechce patřit k šaškům

Po celý život byl zcela oddán kvalitní literatuře.
Když byl dotázán, zda v roce 2005 věřil v Boha, odpověděl: “Věřím v Shakespeare a Goethe, v Mozarta a Beethovena.” V roce 2013 byl diagnostikován s rakovinou prostaty a ve svých 93 letech zemřel.

Knihy v Česku:
Knihu Můj život ( jedna z nejčtenějších biografií) vydalo v českém překladu nakladatelství Větrné mlýny (2003).
V roce 2011 vyšla v českém překladu Zlaty Kufnerové kniha Reich-Ranického o Thomasu Mannovi a jeho rodině.

The post Reich-Ranicki. Německá legenda literární kritiky vždy zvedal ze židle pseudointelektuály first appeared on Čítárny.

 Nedávno mně přišel dopis od lékaře MUDr. Jana Tomana, pediatra, kde mi píše, že jeho šestiletá vnučka dostala od příbuzných knihu „Pohádky pro holky“ (autor neznámý, přeloženo z anglického vydání „Princess stories“ Jaroslavem Kučerou, 2011) z nakladatelství Svojtka&Comp. Píše v něm, že si mne vybral jako člena O. S. Litera, kde nás vybízí, abychom vedle Litery za knihu pro děti a mládež udíleli i anticeny, do jehož výběru by se jistě dostalo toto dílo. 

Dále píše: „Předpokládám, že se mnou budete souhlasit, že jak intelektuální úroveň a myšlenková linka příběhů, tak i úroveň překladu, který si svou literární výší nezadá s návodem na vysavač, si zaslouží toto ocenění.“  Čas od času dostanu dotaz, abych určila hranice populární literatury, potažmo braku mezi knihami pro děti a mládež.

Zkusím jednoduše popsat, co si na základě i názorů jiných pod těmito pojmy představuji.
Komerční zábavná literatura (– termín populární  literatura razí její teoretik Pavel Janáček) pro děti a mladé čtenáře má široký záběr, v posledním dvacetiletí je žánrově různorodá a vzhledem k stále valícímu toku jejího vydávání je možné o ní diskutovat. Variovaly se a rozšířily různé varianty žánry – kromě dívčích románů, které již nemůžeme jen tak lehce pro dospívající čtenářky nazvat sentimentálními, ale tvrdě otvírajícími různá tabuizovaná erotická a sociální témata předchozí éry, jsou zde např. nově vzkříšené horory typu série Stmívání S. Meyerové, obměňující prostupování reálných tužeb hrdinů do světa temnoty. Kniha je v současné době od útlého věku propojena s jinými médii, s filmem, počítačovými hrami a je často globalizovaným produktem.

Mezi nimi jsou velké kvalitativní rozdíly: knižní vydání  známých disneyovských filmů jsou spíše kýčem, ale nikoli všechny filmy samotné, v knižní podobě jde o textovou redukci filmového díla na minimum. Měli bychom vědět, co čteme a co nabízíme našim nejmenším nebo začínajícím čtenářům.

Namítnete, že jsme mnozí z nás leccos z těchto titulů četli, a i dnes je konzumujeme v jiné podobě (pokleslá fantasy) nebo odpočíváme u jiných žánrů, jako jsou detektivky nebo klasické westerny. Stále se ale pohybujeme v populární literatuře, v níž můžeme očekávat určitá dějová schémata a identifikovat se s hrdiny.

Velmi důležité je umět rozpoznat brak, kýč.
Nejhorším knižním artiklem jsou křiklavě barevné knížky- hračky  pro nejmenší a vydávání příběhů klasického fondu v kýčovité klasické podobě, k nimž se právě řadí titul Pohádky pro holky s podtitulem Příběhy pro všechny malé princezny.
Zcela zredukované pohádkové varianty typu Popelka nebo Růženka jsou převedeny do jakéhosi bezčasí, ve kterém se hemží vedle sebe jmény jako Fialka a Petúnie nebo Ned a Pomněnka. Přání jsou vyslyšena, zlobivé princezny potrestány a všichni spokojeni.  Kniha je doprovázena křiklavými ilustracemi, v nichž se holčičkám podbízí „současný královský svět.“, v němž se najde zatoulaná koruna nebo se vyrobí nechtěně zničené šaty na bál.  Patří mezi knihy, v nichž převažují v názvech  reklamní slogany typu: Nejslavnější modelka na světě, Nejkrásnější pohádky, Nekrásnější bajky a jsou plné bezduchých textů.  

Ilustrátor Adolf Dufek, Šplíchal a Vlasta Švejdová patří mezi typické české představitele ilustračního kýče. Tyto a další podobné kýčokresby, které by i za socialismu neměly šanci na delší přežití, se dnes prezentuji i v takových dětských časopisech jako je Sluníčko a jsou součástí nabídek kýčovitých knih převážně z Egmontu, Librexu, Fragmentu etc. (ukázky připravila redakce Čítárny)

V dalším titulu, jemuž není možné upřít  „báječný svět“ ze života dvou mravenců jsou obligátní Pohádky z mravenčí chaloupky Radky a Jaroslava Nyklových (Fragment., 2014).
Ty nenápadně profitují z Broučkových Karafiátů  – vše je krásné, bezbranné, navždy nevinné, z ilustrací se na Vás  vykukují roztomilí broučci, růžová žížala nebo ovocné mušky s mašličkami. Nakonec broučci, sluníčko a mravenci vesele skotačí v jazykově plochých textech:

„Brouček zvedl hlavu a smutně se podíval uslzenýma očima. „ Mě nemůžete znát. Létám, jen když je tma. Jsem světluška Bohuška. Smutná jsem proto, že dnes budu všem kamarádkám světluškám pro smích.“ „Proč by se ti smály?“ ptali se mravenci.“Nemohu rozsvítit světýlko a celou noc budu zhaslá. Každá světluška bude svítit, jenom já ne, protože jsme rozbitá.“

Mravenci Bohušce pomohli, tentokrát byli hbití jako Křemílek a Vochomůrka. Obálka hlásá, že si tato vyprávění zamilují děti i rodiče. Věřím, že tyto epigonské vyprávěnky měly určitě dobrý záměr, ale o to je tato produkce nebezpečnější, než pokleslé překlady ze Svojtka&Comp

Problémem jsou také knihy autorů a ilustrátorů – klasiků, jejichž práva jsou již volná.
Často se s nimi zachází zcela bez editorských zkušeností. Báseň mi přebývá, tak ji ukrojíme, nastavíme a podobně, u Broučků vynecháme závěr, vždyť je smutný, připouští naši konečnost našeho života atd.
Máme několik ilustrací po významném autorovi k dispozici, tak k nim nalepíme básně bez ladu a skladu a vůbec nevadí, že nám název evokuje úžasné leporelo Říkejte si se mnou z válečných let Františka Hrubína s ilustracemi Jiřího Trnky. (zářný příklad Jiří Trnka: Říkejte si s námi – nejkrásnější říkadla, texty sestavila Klára Trnková. Nakl. Trnka, 2009).

Mimořádně kvalitním kýčem vládne už desetiletí v knižních ilustracích Fischerová-Kvěchová

Zamyslet nad sebou by se měli také dědicové autorů, komu přenechají nakladatelské práva.  
Původní texty potom příslušný nakladatel různě rozcupuje, nadělá omalovánek, prvních čtení apod. a navíc graficky zcela utopí.  Odstrašujícími příklady pokleslých  knih jsou zaplavena nákupní centra, Levné knihy i některá slušná knihkupectví, vychází jich stále hodně …

Bohužel neexistuje státem řízený dotační program, který by podporoval kvalitní produkci a čtenářství, dílčí aktivity se objevují, většinou jsou založeny na energii lidí kolem knih, které vytvářejí různé podpůrné akce: v rámci knihoven (Suk, Noc s Andersenem a jiné), v rámci IBBY (soutěž Zlatá stuha, besedy, akce pro děti) včetně již zavedeného veletrhu v Táboře (předtím i v Liberci), akce podporuje Svaz knihkupců a nakladatelů a vzniká řada projektů spojených s jednotlivými nakladatelstvími.  
Celostátní projekt na podporu kvalitního čtení bych si dovedla představit a nazrál čas, aby se stal jednou z velmi důležitých vládních priorit.
Ale alespoň bojujme proti braku, ušetříme papír a ještě navíc budeme kultivovat dětský vkus.

The post Knihy a kýč. Jak knižní brak ohrožuje zdraví vašich dětí víc jak cigarety first appeared on Čítárny.