Federico García Lorca. Intimní dílo z pozůstalosti největšího španělského básníka uplynulého století, jež rodina držela téměř půl století v tajnosti…
Premiéru světovou si v jeho prvním českém vydání odbude grafická technika, kterou vynalezl český sochař a malíř Jan Řeřicha.

Rozsahem nevelké dílo z posledních let básníkova života vyvolalo při svém prvním oficiálním vydání v roce 1984 nejen v hispánském světě literární senzaci i spekulace: komu Lorca intimní verše – řazené k tomu nejlepšímu, co kdy napsal – adresoval? A byly určeny jediné osobě? Výčet jmen, dat a faktů však není klíčem k pochopení Lorkovy nadčasové poezie působivé především silným a upřímným milostným sdělením; pojetím lásky jako citu stejně přirozeného jako překračujícího hranice toho, co většina vnímá jako normální.

Jan Řeřicha, autor kamenného nástroje pro kytarového virtuosa Štěpána Raka či houslí z téhož materiálu, na něž hraje proslulý houslista Jaroslav Svěcený, sbírku vyzdobil ilustracemi, pro něž poprvé v dějinách výtvarného umění použil techniku kamenotisku z hloubky, svůj vlastní vynález. Techniku objevil právě při práci na hudebních nástrojích.

Jeho básně jsou napsány jako by byly napsány soumrakovým inkoustem, a láska vždy voní jasmínem a úzkostí, noc dýchá hudbou a štěstí téměř vždy jde ruku v ruce s křehkostí. Dokázal vidět krásu tam, kde ostatní viděli jen všednost: v měsíci nad střechou, ve větru mezi stromy, v hlase člověka.
Lorca nám připomíná něco důležitého: krása není věčná. Stejně jako život. Oceňujte proto obojí!

Verše přeložily s naprostým respektem ke španělskému originálu, především k Lorkově osobité poetice, Marcela a Barbora Procházkovy.

Více: http://www.sanch.cz/

Federico García Lorca

Stigmata lásky

Ta záře, ten žár, ten plamen mě stravuje.
Ta pustá krajina, šeď všude kolem mne.
Ta bolest jediné myšlenky utkvělé.
Ta úzkost, nebe, svět, i čas mě skličuje.

Ty slzy krvavé, pláč, který zkrášluje
lyru již vyhaslou, pochodně smyslné.
Ta tíha mořských vln, jež na mne dolehne.
Ten štír, jenž hruď moji bodáním sužuje.

To láska pokládá věnce na lože mé,
kde raněn o tobě sním v nocích bezesných
a trosky hrudi mé těžce jsou zkoušené.

I když se snažím být klidný a rozvážný,
srdce tvé svádí mne v údolí rozlehlé,
kde roste bolehlav z hořkosti poznání.

Sonet něžné výčitky

Proč jenom ztratit mám krásu tak zázračnou,
očí tvých kamenných strnulost nehybnou,
vzdechů tvých vůni, tu růži tak překrásnou,
kterou mi na tváře pokládáš s noční tmou.

Proč jenom zůstávám na břehu nad skálou,
bez hlíny květy i větve mé zahynou,
čím jenom utiším bolest svou zoufalou,
jsem jen kmen, ztratil jsem i mízu hojivou.

Jsi-li mým pokladem navěky skrývaným,
jsi-li mým křížem mou bolestí zroseným,
jsem-li já psem jen tvým, poslušně oddaným,

nedej mi ztratit, co bylo a je teď mým,
dovol ať vody tvé řeky zas okrášlím
listím odraným mým podzimem šíleným.

Básník mluví pravdu

Žal svůj chci vyplakat a ty to uvidíš,
plakat a milovat budeš mě pak i ty,
ve vlahý podvečer s tlukotem slavičím,
v objetí padneme s dýkou a polibky.

Svědka chci odstranit, co jako jediný
viděl, jak kdosi mi zavraždil květiny,
přeměnit pláč svůj chci a svoje úsilí
navěky ve snopy zralého obilí.

Ať nikdy neskončí vyznání šeptaná
s láskou, jež zahoří, když slunce zhasíná
a luna skrytá jí odvahu dodává.

Ať raděj zemře v nás vše, co mi odpíráš,
a smrt až vezme i to, oč tě nežádám,
ani stín nepadne na těla neklidná.

Ulita

Přinesli mi lasturu.
Uvnitř zpívámoře mapy. *Moje srdce * naplní vodouse střevlemistínu a stříbra.
Přinesli mi lasturu.
Krátká dětská básnička, kterou můžeme děti pozvat k účasti ve světě poezie a literatury.

Vodo, kam jdeš?

Vodo, kam jdeš?
Se smíchem sjíždím řeku
u moře.
Maro, kam jdeš?
Proti proudu hledám
zdroj, kde odpočívat.
Topole, a co budeš dělat ty?
Nechci ti nic říkat.
Já… se třesu!
Co chci, co nechci,
u řeky a u moře?
(Čtyři ptáci bezcílně
jsou ve vysokém topolu.)

The post Federico García Lorca. Sonety temné lásky. Intimní verše pro neznámou first appeared on Čítárny.