Poetická povídka o výstupu na hrad Bezděz s filosofickými přemitáními o životě. Mácha dokazuje svůj literární talent, neobyčejnou slovní zásobu v příběhu s hororovými prvky a tajemnem.

Bude snad mnohému podivné, že obrazy ze života mého s večerem počínám, jako by v tak mladistvém již věku nade mnou se soumračilo?
I mně samému divné to přichází, že skoro všecko u mě s večerem počíná, a sice tak, že jsem uvykl počátek všeho večerem a večer počátkem všeho považovati; a tak se mně i mladost má, první věk života mého, večerem býti zdá; taktéž, kdykoliv jsem srovnání života lidského s rozdíly celého dne četl, soudil jsem, že by neslušelo čas dětínství a mladosti první s jitrem srovnávati, jako by neměla léta jinošství polednem slouti, jako by neslušelo věk mužný k odpolední a stáří k večeru a noci připodobniti; nybrž vzdy se mi podobalo, jako by se patřilo dětínství večerem, věk jinocha nocí a tak po sobě nazývati.

Neb člověk dítětem vstoupí ve svět tento; – v růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný tichý obraz; jen nejbližší krajina jest jasná, jen jí lze dohlédnouti; dálné hory před i za námi jen co šeré stíny se míhají po večerním nebi.
Tak tichá se objevuje země s tvory svými v jasném oku v nevinné duši dítěte; ono nespatří, než co mu nejblíže, nezná přešlost, nehádá v budoucnost; vše mu tichý, krásný slibuje život, ono v nevinnosti své žije co v západu luhů večerních; věk jeho rychle pomine, rychleji než večer jarní

Blíž a blíže pak večer přichází k noci; hvězda za hvězdou vystoupá na obzoru blankytného nebe, jako sen za snem, žádost po žádosti v duchu jinocha. Zponenáhla ztratí tento ze zraků svých zem, na které žije, jak ji hustá zahalí, jako ji temná víc a více by kryla noc. On jen vzhůru touží ke snům svým, k nesčislným hvězdám obrazotvornosti své. Výborně věk tento nazval jazyk náš jinošstvím; mládec ve věku tomto jest cizincem, jest jinochem zemi naší, on v jiných bloudí říších, vzhůru se vzpíná letem myšlenek svých, stojí sám, nevidí nic než přeludy vlastních obrazů svých.

Než čím výš a výše vystoupil, v tím chladnější vešel noci stín; posléz nechce býti sám, touží po dni, sestoupá níž a níže a vrací se k zemi zpět; – teď jest mužem a jitro jeho vzejde; sny jeho zacházejí jako hvězdy noční v ranní záři a on navrácenou sobě zemi v jitřním, v novém světle uhlídá, miluje a žije v ní.
– Po tém nastoupí polodne. Umdlený člověk hledá chladící stín hustého křoví, aby odpočinul po práci své. Všecko mlčí, všude ticho, všecko tiskne vedro polední. Člověk polehne v stínu; v polední páře se míhá tichá země kolem něho jako obraz jeho dětských let; ostatní tvorové v povzdálí jeho stojí co polozapadlé, polouhaslé plamínky, až posléze v bezsenném sny jeho pohynou spaní.

Tak považuji rozdíly věku lidského; tak mně večer jasný vzdy uzpomene mladost mou, až někdy šedivý hlavu mou krýti bude vlas, až parného poledne slunce sníží šíji mou; a tak i teď při prvním obraze mladosti mé večerní mně vstoupilo šero. – Nebyl však to večer zimný a chladný, s jakým se počínají obrazy ze života mého; jasný příjemný večer, jaký nastoupí po bouři odpolední, nalezl mne v zříceninách hradu bezdězského.

Nade mnou plynuly šedé obláčky co stáda beránků, za horami však černé husté zapadaly mraky, temnější nade tmavé stíny horní, v které zapadající se stápělo slunce. Od východu nový měsíc vycházel a veliký Hirschbergský rybník se stkvěl polou v slunečné záři, polou ve mdlém světle měsíce.
Nad Hirschbergem hustý se dmul kouř, až pojednou rozevřev vyhlížel co obruba temná jasněkrásného obrazu; neb za rozpuklinou jeho stál zřicený hrad Jestřabí, co loď mořská, v pestrých barvách oblé duhy jako za barevným závojem.
Teď za horami vycházela slunce vzdálených světů, – naše již zapadlo, a slavné noci tichá hrůznost lehla na prsa má v zřiceninách velkých.

Tišeji a slavněji bylo kolem, lesy temně hučely, z daleka bylo slyšeti hlasné houkání a štěkání psů; zrovna pod horou zněly zvonky vracujících se krav.

Po hoře si zahrával chladný vítr a zanášel sem tam požloutlé listí. Mnohý list letěl dolů po hoře; bylo mu zde samotno, smutno, pusto v zřiceninách těchto; on letěl odsuď z chladné výše, aby zemřel dole mezi kvítím polním, blíže srdci lidskému; tak sestupují králové v stáří šedém s trůnů zlatoskvoucích, aby sotva navrácení životu zemřeli v náručí lásky mezi lidem svým.

I mně zde bylo samotno a truchlivo. Ještě jednou prošel jsem zřiceniny slavné, ještě jednou pohlédl jsem v zbořenou kapli, a pak jsem kráčel k nejvnitřnější bráně po hladkém velkém kamení asi přes sto kroků dlouhou cestou.
Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém papršlku nového měsíce; okna zřiceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vzdy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřicené kobky své v tichou noc.
Doleji stálo někdejší vězení krále Václava, rozeznávající se od kláštera starou černou stavbou, a nejblíže brány menší věž.
Teď jsem došel brány; husté křoví zamezovalo východ a s ní dolů houpal se štihlý stromek, jako by pozdravoval odcházejícího. Po levé ruce vzdy dolů po hoře stálo čtrnácte nově bílených kapliček, při kterých poutníci na křížové cestě pobožnost svou vykonávají.
Vycházím ze brány, dole pode mnou míhala se světýlka po utichlé vsi. “Ha! co to?” – přede mnou na několik kroků v stínu stověkého buku v prach ponížená před sv.obrazem ležela hlavou o kapličku podepřená bílá ženská postava; podle ní stála nůše.
Přistoupím blíže. V nůši na prádle a jiných potřebách pocestné ležela malá dětská rakev. Květinami a obrázky ozdobené bylo v ní malé děťátko složené, jako by dřímalo; svatojánská muška třpýtila se na sněhobílém čelíčku. Zdola zněl smutný hlas zvonků upomínaje lid po klekání k modlitbě za zemřelé. Vzhlédnu vzhůru; velká věž stála co přístrach noční nad námi, ostatní zřiceniny byly co rozprostřený její plášť.
Budím modlící se poutnici. Ona povstane; vysoká postava.

“Kam tak pozdě na modlení?” táži se.

“Tam nahoře nocleh náš,” odpoví dutým hlasem, vezme nůši a volným krokem zmizí v ouzké bráně; já jsem kráčel dolů po hoře a po krátkém čase byl jsem ve vsi.

Stojím před nízkou zdí; tuto jest hospoda, zdálo se mi, neb právě tak ohražená byla hospoda, z které jsem před večerem na horu vyšel; více jsem pro šero nemohl rozeznati; “zde odpočinu v pevném snu po dnešní pouti mé!”
Vejdu otevřenými dvírkami a stojím uprostřed veského hřbitova,
“kde pod mohylami tiší mrtví spí!” (pozn,)

Zaražený se vrátím zpět a teprv po dlouhé chvíli nalezl jsem hospodu mou.

Před slunce východem byl jsem opět na hoře, hledaje postavu, s kterou jsem se na noc sešel. Nikde nic. Na západní straně nad malou zahrádkou byl nový hrob a vycházející slunce zlatilo malý křížek na nízkém růvku. Odcházel jsem dále od kraje k východu, vstříc vycházejícímu slunci. O poutnici noční neslyšel jsem nikdy více.

——
Poznámka: Jedná se o verš z básně ruského básníka A.A. Delviga, kterou si Mácha zapsal do svého Zápisníku.

The post Karel Hynek Mácha. Povídka Večer na Bezdězu, kde pod mohylami tiší mrtví spí! first appeared on Čítárny.

Karel Hynek Mácha (16.11. 1810 –  6.11. 1836) pozoroval měsíc a hvězdy a přemýšlel, co bude, až zhasnou, až světy zajdou. Ouplné luny krásná tvář, tak bledě jasná jasně bledá, jak milence milenka hledá… Nebýt zde Lori, vrátil by se ten něžný milenec luny a krutý prznitel dívčí něhy zpět, třeba o půlnoci Harasovskou, Hradskou, Sedleckou, do zřícenin Kokořína, toho milostného hradu – útočiště loupežníků a poštolek…

Cituji zde jen malý odstavec z knihy Lori – múza Karla Hynka Máchy (192 stran, vydal Pavel Ševčik – Veduta, Štíty 2008). Autorka – jedna z nejpilnějších, 25 knížek už vydala – Dagmar Štětinová (1927) splnila nejen svůj cíl – ospravedlnit velice mladou dívku, kterou většina bývalých literárních historiků odbývala jen několika větami, včetně Arne Nováka (viz jeho Stručné dějiny literatury české z roku 1900) a pohrdavou charakteristikou „nicka“, „půvabná, leč nepatrná koketka“, „bezvýznamná ťopka“. Jakým právem existenci a velikost té dívky přehlíželi?

Kdo byla Lori?
Ano, je pravda, že byla dcerou ze skromné pražské řemeslnické rodiny s pěti dětmi, že se jmenovala Eleonora Šomková, že jí bylo sedmnáct let, když jí Karel Hynek Mácha poznal po první zkoušce na divadle, a říkal jí Lori, když poznal i její rodinu, v níž se její otec obával, že český národ podlehne germanizačním snahám habsburského osvícence.
Český jazyk byl vyloučen ze škol a úřadů a Mácha si usmyslel, že v rodině Šomkově bude působit především vlastenecky. Záhy zjistil, že Lořin otec zná rytíře z Neuberka na Mladoboleslavsku a Mělnicku, o nichž také Mácha slyšel od básníka V. B. Nebeského a věděl o nich, že jsou to přátelé Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka, že zachránili mnoho starých kronik a knih, mysleli víc na národ než sami na sebe a hlavně na jeho vzkříšení.

Náš velký básník se postupně té půvabné dívky zmocňoval kdykoliv a kdekoliv, při cestě k Milešovce, na Sněžku či do věží Kokořína. Polovinu rozkoše a polovinu odporu rád zdolával. Lori byla nešťastně šťastná.
Co věděla o lásce mezi mužem a ženou? Co si mohla myslet o Karlu Hynkovi, který jí mnohokrát dal najevo, „že buď všechno, anebo nic…“ Její vzácná maminka ji přiváděla k poznání: muž často neví, že právě nad ním a v něm se tvoří největší projevy lásky i smyslu života, vznikají myšlenky a nápady, jako od koření chuť v polévce, v životě ženy tak důležité.

Kokořínské milování se jmenuje stěžejní kapitola Dagmařina románu. Živočišně, neurvale, hrubě, bezohledně se domohl ten něžný milenec Luny, Karel Hynek (tak mu měla Lori říkat) svého mužského práva. Byli spolu u studenta Bolemíra Nebeského v Novém Dvoře u Kokořína. Tady někde byl děj Máchových Cikánů. A do této romantické krajiny byl neustále přitahován.

Tři události roku 1836
V 1836 se v Praze konala poslední česká královská korunovace – nového rakouského císaře Ferdinanda V. (I.), zvaného též Dobrotivý. Avšak tento rok je pro náš národ a jeho literaturu významný dnes především tím, že v dubnu vyšla útlá knížka – lyrickoepická báseň s názvem Máj, kterou si její autor K. H. Mácha vydal vlastním nákladem. Nemohl tušit, že tímto počinem bude dílo v nejbližší historii označeno jako základ moderní české poezie. Byl přešťastný z radosti Lořiny, když mu blahopřála.
Ale vzápětí mu sdělila také radostnou novinu o tom, že bude otcem jejich dítěte: „Plody se sklízejí na podzim, naše dítě se narodí začátkem podzimu…říkal doktor…“ Snad se v té chvíli rozhodoval, že si přestane zapisovat hlouposti do svého deníku, neboť začne druhý díl jeho života, rychle dokončit studia, zkoušky a zaměstnání. (Jeho deník – jak známo – prostudoval Jakub Arbes, ale odmítl cokoli z něho zveřejnit…)

Naši Lori čekaly rovněž těžké zkoušky. Ještě v květnu jí zemřela maminka, k níž Karel Hynek nebyl příliš uctivý, dokonce žárlil na ni, že Lori patří jen jemu od chvíle, kdy ji poprvé pomiloval, byl pyšný na svou osobu. Nepřál si, aby chodila za maminkou k jejímu hrobu. Lori všechny tyto skutečnosti těžce nesla.
Musela odejít z domu, protože otec se za ni styděl. Mezitím se její milý odstěhoval do Litoměřic, rozmrzelý navíc kritikou od přítele Josefa Kajetána Tyla, který od roku 1834 vydával Květy české a v nich nyní odsuzuje Máj a jako rozervance jeho autora. Zde se Mácha náhle dozvídá o narození synka Ludvíka.

Není nutné převyprávět dvaceti šestiletý životopis K. H. Máchy, jak ho barvitě líčí ve svém románu spisovatelka Štětinová mimo jiné přesnou citací dopisů – příteli ze studií Eduardu Hindlovi, rodičům, posléze bratrovi a také Lori. O tu především v románu jde. Tu navštívil, potěšil se svým synkem, byl na jeho křtu, a už zase pospíchal do Litoměřic, kde ho čekal krutý osud. Lehké to po jeho nenadálé smrti neměla ani osamělá Lori.
Se svým sirotkem Ludvíčkem se loučila navždy i s otcem. „Nitařka“ – jak jí také říkali – plete šály, čepice, ponožky, sama si kreslí jejich vzory. Kvůli živobytí pro sebe a hlavně pro dítě, které jí v létě 1837 zemřelo.
Nedočkala se ani soucitu od bratra, když si chtěla koupit nitařský krámek. Nešťastně skončilo i její mylné manželství s policejním oficiálem, jehož musela následovat za službou do Haliče.
Ten se nedokázal rvát se životem vlastním, natož o život další. Trápení vdovy paní Siehové skončilo na podzim roku 1891, kdy se v Praze konala jubilejní zemská výstava v pražské Královské oboře. Odešla za Karlem Hynkem čekat ho mezi hvězdami… Za pohřebním vozem ve smutečním průvodu byla také její nejmilejší neteř Mařenka Bittnerová, slavná česká operní hvězda a miláček pražského obecenstva.

Dagmar Štětinová oslavila milenku K. H. Máchy, aniž by ubrala cokoli z velikosti našeho národního i světového básníka. Pronikla do rozdílnosti jejich povah, vžila se do jejich životních poutí, do pocitů hrůzy a všeho, čím Lori prošla a co si musela ve svém srdci odnést. „V Čechách je asi nutné dříve zemřít, aby tvé srdce někdo pochopil…“ jsou rovněž slova z románu.
Nepochopení Máchy za jeho života bylo jen potvrzením mimořádnosti jeho tvorby. Lví podíl na ní měla jeho největší múza – chudičká Lori, kterou svým románem – též někdy ne vždy dobře chápaná dnešní spisovatelka – Dagmar Štětinová ospravedlňuje.

Dagmar Štětinová / Lori – múza Karla Hynka Máchy,
vydalo Nakladatelství Pavel Ševčík – VEDUTA
Za Vodou 139, 789 91 Štíty, květen 2008
www.sevcik-veduta.cz

Knihu o  Máchově milence Eleonoře (Lori) Šomkové (1817 – 1891) napsala autorka  s cílem představit veřejnosti tuto velice mladou dívku, kterou literární vědci odbývali nebo přehlíželi, třebaže měla neobyčejně mimořádný vliv na jeho tvorbu a moderní poezii.

The post Karek Hynek Mácha a Lori. Osudová, nešťastně šťastná milenka first appeared on Čítárny.